Promluva a promluvové komplexy a soubory

Josef Hrbáček

[Discussion]

(pdf)

Высказывание, его комплексы и совокупности / Discourse, discourse complexes and discourse ensembles

Touto úvahou o jednotkách textové lingvistiky navazuji na podnětnou stať Karla Hausenblase (1984). K. Hausenblas používá ve svých pracích z oblasti problematiky textu pojmu a termínu komunikát, kterým označuje základní sémiologickou formaci, základní jednotku sdělování. Je to vhodně zvolený termín, který je přijímán i některými dalšími odborníky na tomto pracovním úseku lingvistiky. Pojem a termín text trpí totiž — jak připomíná Hausenblas — mnohoznačností, a to mnohoznačností nikoli vždy neškodnou. V uvedeném příspěvku (1984) vymezil autor pojem komunikátu v podstatě tak, že se kryje s komunikativním útvarem nazývaným u nás obvykle promluva. Oddělil totiž od komunikátu komplexnější formace (např. dialog) jako útvary vyšší než komunikát, jako komplexy komunikátů. Současně však rozlišil primární dialog (tj. přirozený spontánní dialog), který tvoří komplex komunikátů, a sekundární dialog (dramatický a epický dialog), který je podle Hausenblase složkou (resp. náplní) jednoho komunikátu. Tím se ovšem pod pojem komunikátu částečně zahrnují i projevy strukturované jako dialogické (dramatický a epický dialog). Setrvávám v těchto svých poznámkách u termínu promluva, který chápu jako označení projevů pouze monologických. Jde mi o projevy čistě verbální, takže termín promluva je, jak se domnívám, vyhovující. Složitější verbální útvary, než je promluva, budu nazývat promluvové komplexy nebo promluvové soubory.

Přes některé nevýhody termínu promluva (zejména jeho motivovanost, a tudíž možné jednostranné spojování s mluvením) patří u nás pojem promluvy k nejzákladnějším pojmům textové lingvistiky, a je proto nutné zabývat se nejprve jeho vymezením. Aniž bychom podrobně probírali vývoj názorů na promluvu, lze konstatovat, že se v tomto vývoji projevila pojetí jak „obsahová“, tak „formální“. Původní Skaličkovo vymezení promluvy jako totální sémiologické reakce (Skalička, 1937) bylo spíše obsahové, ovšem hodně obecné, později se do popředí dostaly faktory vnější, stojící mimo promluvu, zejména jednota mluvčího či pisatele (produktora promluvy). Je však zajímavé, jak se u Hausenblase, který dříve definoval promluvu jako „jednotku řeči tvořenou souvislým vyjádřením jednoho účastníka dorozumívacího aktu“ (Hausenblas, 1971), vymezení nyní posunulo. Ve stati z r. 1984 počítá Hausenblas k základním vlastnostem komunikátu (tj. promluvy) „jednotu subjektu podávatele“ (tedy nikoli jednotu podávatele) a dodává, že subjekt podávatele míní jako „obsahověsémantický komponent struktury … komunikátu“ (s. 4). Hlavní kritérion pro vymezení promluvy se tak přesunulo z oblasti mimopromluvové do ní samé. Proto je však poněkud překvapující, že Hausenblas dělá již zmíněný rozdíl mezi dialogem primárním a sekundárním. Jestliže je pro vymezení promluvy rozhodující „jednota subjektu podávatele“ (skutečných původců promluvy může být více), projeví se to především ve strukturní jednotě promluvy, v jednotnosti jejího textu. Dialog epický a dramatický stejně jako dialog spontánní tuto strukturní jednotu nemají. Přitom nezáleží na tom, že spontánní dialog ji nemá proto, že se v něm skutečně střídají různí mluvčí, kdežto v epickém a dramatickém dialogu je toto střídání jen fingováno (skutečným původcem projevu je jeden autor). Základní strukturní rysy dialogu, ať spontánního nebo epického a dramatického, jsou stejné, výstavba všech druhů [285]dialogu je založena na spojení relativně samostatných promluv (skutečných nebo budících iluzi skutečných promluv). V rámci celkem jednotného charakteru struktury dialogu vůbec existují ovšem výrazné jazykové rozdíly mezi dialogem spontánním a uměleckým (epickým a dramatickým a mezi nimi navzájem), ale z hlediska vztahu dialogu a promluvy nejsou podle mého názoru podstatné.

Starší vymezení promluvy jako „jednotky řeči tvořené souvislým vyjádřením jednoho účastníka dorozumívacího aktu“ nevystihovalo podle mého názoru promluvu, nýbrž obvyklou realizační formu promluvy, tj. promluvení. Jedno promluvení je vymezeno jednotou mluvčího a času (promluvení je to, co souvisle řekne (napíše) jeden mluvčí (autor)). V dialogu se tradičně promluvení nazývá replikou. Naproti tomu promluvu je vhodné, jak to požadovali v rozboru dialogu C. Bosák a I. Camutaliová (1967), považovat za jednotku obsahovou, tj. za jednotu autorského subjektu a obsahu. Tato jednota autorského subjektu a obsahu se reflektuje v promluvě, v její tematické koncentrovanosti a v strukturně sémantické celistvosti a jednotnosti jejího textu. Promluva je — v mém pojetí — jednotka řeči (jako taková je realizací nějakého komunikativního záměru) tvořící relativně samostatný sémantický celek se souvislou strukturou (textem).

V této souvislosti připojím poznámku o odstavci, který se považuje za textovou jednotku. Delší promluva s písemným textem se člení zpravidla na odstavce (popř. na kapitoly apod.). Odstavec se často chápe nejen jako jednotka grafické formy, ale také jako jednotka obsahová: „Z hľadiska textovej syntaxe odsek tvorí sémanticky celostnú jednotku“ (Oravec - Bajzíková, 1982, s. 218). V hierarchii textových jednotek se odstavec klade mezi výpověď a promluvu (v terminologii E. Bajzíkové mezi elementární textovou jednotku a text). Avšak odstavec je především jednotka grafická, vázaná na písemné (psané a tištěné) jazykové projevy. Odstavcování je primárně sice výrazem obsahového (tematického) členění písemné formy textu, ale nemusí odpovídat obsahové struktuře projevu. Grafické členění textu na odstavce je do značné míry individuální, „hodně o něm rozhoduje konkrétní záměr a osobní vkus pisatele“ (Mathesius, 1942, s. 97). Kromě toho jsou odstavce také jevem stylistickým, kterého zejména autoři uměleckých textů využívají velmi různě a zdaleka ne vždy k objektivnímu tematickému členění promluvy, někdy — příznakově — přímo v rozporu s ním (Findra, 1973). Z uvedených důvodů se domnívám, že odstavec není vhodné považovat za jednotku obsahovou a že i na této rovině bude užitečné rozlišovat obsahové jednotky a jejich realizační formy.

J. V. Bečka (1964, s. 69) považuje za obsahovou jednotku, která odpovídá zpravidla odstavci, tzv. obsahový úsek. Vztah odstavce k obsahovému úseku může být podle Bečky obecně trojí: (1.) odstavec je totožný s obsahovým úsekem, (2.) jeden odstavec obsahuje více obsahových úseků, (3.) jeden obsahový úsek může být rozdělen na odstavce. Ve vztahu k promluvě používám místo obsahový úsek raději termínu promluvový úsek. Vymezuji ho obsahově, a to jako dílčí téma. V sovětské textové lingvistice se tyto textové jednotky nazývají obyčejně sverchfrazovyje jedinstva a vymezují se často jako „mikrotémata“ (Referovskaja, 1983, s. 206). Zkoumá se poměr těchto jednotek k odstavcům a zdůrazňuje se správně, že obě jednotky nelze směšovat (Levkovskaja, 1980, s. 75). Odstavec není tedy jednotka promluvy, nýbrž promluvení (je to neobsahová, grafická jednotka). Odstavcování je grafický způsob subjektivního členění textu podle pragmatického rozhodnutí autora, kdežto tematická struktura textu (sled promluvových úseků) je jeho objektivní vlastností. Odstavce jen ideálně adekvátním způsobem obrážejí tematickou strukturu textu v textech věcného stylu. Segmentaci tohoto druhu je třeba chápat jako parasegmentaci (jde o fenomén parajazykový; Krausová, 1973, s. 32).

Vraťme se k promluvě. Vztah promluvy jako obsahové jednotky a promluvení jako [286]její obvyklé realizační formy může být rovněž různý, např. takový, že jedno promluvení může obsahovat více než jednu promluvu, změní-li mluvčí téma. Naopak jedna promluva může být parcelována do dvou či více promluvení, jestliže se realizuje na pokračování. Na vztahu promluvy a repliky v dialogu to ukázali Bosák - Camutaliová (1967). Skupina promluvení, jimiž se realizuje jedna promluva, tvoří komplex promluvení. Hausenblas (1971, s. 75n.) přiřazuje komplexy promluvení ke skupině tzv. diskontinuitních projevů (v nichž diskontinuita vzniká z vnějších příčin).

Promluva není komunikát nejvyššího stupně. Hausenblas ve stati, z níž jsme zde vyšli (1984), označuje formace komplexnější, než jsou komunikáty, jako „komplexy komunikátů“ a obrací tím iniciativně pozornost na mezipromluvové vztahy. Zájem o tuto problematiku, která není zatím — mimo dialog — dostatečně propracována, se projevuje okrajově i v některých dalších pracích, srov. např. v poznámkách L. Nebeského o vztazích mezi vědeckými texty v rámci jednoho vědního oboru i mezi obory (Nebeský, 1982). Hausenblas připomíná, že komunikace neprobíhá jen v izolovaných jednoduchých komunikátech, nýbrž často i ve složených celcích, které mají jednak povahu dialogickou, s reflexívním tokem informace, jednak jde o projevy s nereflexívním tokem informace, jako je např. cyklus přednášek, „číslo“ novin a časopisů, rozhlasové nebo televizní zprávy apod. Ve struktuře dialogu byly tyto vyšší formace, obsahové i neobsahové, popsány ve stati C. Bosáka - I. Camutaliové (1967). Nad promluvou byl vydělen jako obsahová jednotka „promluvový komplex“, skupina promluv, které jsou spjaty mezipromluvovými vztahy stimulu a reakce; promluvový komplex (dialogický) je charakterizován nepřetržitostí vztahu stimulus — reakce. (V jednotkách neobsahových mu odpovídá „replikový komplex“.) Hausenblas ukázal, že je možno mluvit též o monologických komplexech komunikátů. Ze vztahu promluvy jako obsahové jednotky a promluvení jako její základní realizační formy plyne, že mohou existovat případy, kdy jedno promluvení obsahuje i více promluv, mění-li mluvčí téma. Příkladem může být projev, jemuž se říká „závěr diskuse“, v němž autor nějaké přednášky jedním promluvením zaujímá stanovisko k různým diskusním příspěvkům, a mění tudíž i několikrát téma, a to podle témat jednotlivých diskusních příspěvků. Takovéto promluvy sjednocené jedním promluvením označuji jako promluvový soubor a patřily by k němu i některé příklady uváděné Hausenblasem, např. zpravodajská relace v rozhlase nebo televizi. Jednota promluvového souboru vyplývající z jednoho promluvení je zpravidla jednotou autora a také individuálního jazyka a stylu a vždycky jednotou času. Podílí-li se na tvorbě jednotlivých promluv, event. i jejich „vysílání“ více lidí (např. redaktorů rozhlasu nebo televize), usiluje se o homogennost celého souboru. Je to zpravidla umožněno i tematickou příbuzností jednotlivých promluv, které promluvový soubor tvoří.

Jiný typ takového vyššího nadpromluvového celku nazývám sekvence promluv (Hrbáček, 1976). Vzniká v situaci, kdy o témž tématu mluví (píše) někdo vícekrát s časovým odstupem, takže mezi promluvami je zřejmá obsahová souvislost. První promluva je tzv. iniciální promluva, další jsou sekvenční promluvy. Nesdílím názor R. Harwega (1971), že jde v takových případech o poměr dílčích textů tvořících text celkový (Harweg ho nazývá „Großraumtext“). Sekvenční texty podle mého názoru netvoří jeden, celkový text (jednu promluvu), a to ani ne tak proto, že nemá časovou kontinuitu (ani nemusí mít jednoho autora), nýbrž proto, že netvoří strukturní celek. Iniciálovou a sekvenční promluvu by nebylo možno mechanicky (bez úprav) spojit v souvislý text. Na druhé straně však sekvenční promluvy nejsou ani promluvami zcela samostatnými. Jsou jen relativně samostatné, tvoří vyšší nadpromluvový celek, v němž jednotlivé promluvy jsou spolu spojeny navazovacím vztahem. Aby promluva mohla být považována za sekvenční, musí být navázána na iniciální promluvu (nebo na předcházející sekvenční promluvu) tím, že opakuje na svém začátku zhruba týmiž jazykovými výrazy (často v nominalizované podobě) obsah [287]předcházející promluvy, s níž tvoří sekvenci. Sekvenční promluva zpravidla ve své první výpovědi resumuje nejprve promluvu předcházející a potom ji teprve obsahově rozvíjí dále. Začátek sekvenční promluvy, i když obsahuje příznaky navázání na jinou promluvu s týmž tématem, je však formulován jako začátek samostatné promluvy. Srov. jako ukázku sekvence promluv tyto dvě krátké novinové zprávy, zveřejněné ve dvou dnech za sebou:

V hlavním městě NSR bylo dnes zahájeno oficiální jednání o navázání vzájemných diplomatických styků mezi ČSSR a NSR.

Jednání o navázání vzájemných diplomatických styků mezi ČSSR a NSR, zahájená včera v Bonnu, pokračovala dnes podle prohlášení mluvčího československé delegace ve věcné atmosféře a lze očekávat, že přinesou pozitivní výsledky.

Pro srovnání uvádím, jakou podobu by mohla mít druhá zpráva, kdyby nebyla formulována jako sekvenční, nýbrž jako samostatná:

Dnes pokračovala v Bonnu jednání o navázání vzájemných diplomatických styků mezi ČSSR a NSR, zahájená včera v hlavním městě NSR. Podle prohlášení mluvčího československé delegace ….

Srovnáme-li významovou stavbu první výpovědi sekvenční a samostatné zprávy, vidíme výrazný rozdíl v aktuálním členění obou výpovědí. Téma první výpovědi sekvenční promluvy je neobyčejně rozsáhlé, neboť shrnuje v sobě celou iniciální promluvu. Aktuální členění první výpovědi samostatné zprávy (která nenavazuje na jinou zprávu) je obvyklé, jako bývá v počátečních výpovědích. Téma nezaujímá velký rozsah ve výpovědi a je často tvořeno časoprostorovými určeními, jimiž se navazuje na situaci projevu (v našem případě „dnes“ a „v Bonnu“). Mezi prvními výpověďmi dvou samostatných zpráv (na sebe nenavazujících) je, jak vidíme v našich ukázkách, v podstatě shoda v aktuálním členění (výchozí časoprostorové určení je však podáno v opačném pořadí). Proti tomu sekvenční promluva, aby byla sekvenční, musí obsahovat signál navázání na předcházející promluvu v sekvenci, což ji však nezbavuje zcela samostatnosti (stejně jako zapojení výpovědi do textu promluvy nezbavuje výpověď samostatnosti). Třebaže sekvence promluv nevytváří jeden jazykový projev, vytváří však promluvový komplex, tj. syntagmatický celek skládající se z promluv; jde o sdružení promluv obsahově na sebe navazujících a autorem stylizovaných jako vyšší obsahový celek, což se projevuje zejména v aktuálním členění počátečních výpovědí sekvenčních promluv a ve výstavbě jejich témat.

Jednotlivé promluvy tvořící vyšší celek promluv vstupují mezi sebou do různých vztahů; jde o vztahy mezipromluvové, které tvoří vyšší „patro“ textové syntaxe než vztahy mezivýpovědní uvnitř promluvy. Zatímco mezivýpovědní vztahy v promluvě mohou být jen syntagmatické, mezipromluvové vztahy v řeči mohou být syntagmatické i paradigmatické, neboť „řeč“ už nemá status jednotky jako promluva. Syntagmatickými vztahy jsou spojeny nejvýrazněji promluvy sekvenční; ty následují za sebou v pořadí, které nelze měnit. Paradigmatické vztahy mezi promluvami vytvářejí soubory promluv, které lze vymezit podle různých principů, např. promluvy téhož žánru a stylu (zdvořilostní formule, modlitby, anekdoty apod.), promluvy na totéž téma (různé tematické soubory, např. soubor odborných promluv tvořících jistou tematickou oblast některé vědní disciplíny), soubor projevů téhož autora, jedné generace apod. Bylo by vhodné různá promluvová seskupení diferencovat na základě dvou typů mezipromluvových vztahů i terminologicky. Syntagmaticky organizované promluvové celky nazývám ve shodě s Hausenblasem komplexy (promluvové komplexy či komplexy komunikátů); promluvy, které jsou ve vztazích paradigmatických, tvoří soubory promluv (komunikátů). Rozlišit komplex a soubor promluv není vždy snadné. Sám časový sled, v němž jsou promluvy realizovány, [288]ještě nevytváří syntagmatický vztah mezi nimi. I promluvy v paradigmatickém vztahu mohou být realizovány za sebou. Při rozlišování paradigmatických a syntagmatických vztahů mezi promluvami záleží na „vnitřním“ sepětí promluv, což se projevuje jejich volným (měnitelným) nebo pevným (neměnitelným) pořadím. Inventáře promluv určitého typu vytvářejí soubory, např. pohádky, pověsti aj. Jakmile jsou však spojeny ve „sbírku“, nepřestávají být sice inventářem, ale současně již pouhým inventářem nejsou. Čím je takový soubor uspořádanější, tím více tenduje k vytvoření promluvového komplexu, neboť jednotlivé promluvy na sebe nějak navazují. Např. sbírky básní, povídek apod. mohou představovat soubory uměleckých promluv téhož autora nebo řady autorů. Jestliže jsou však uspořádány tak, že obsahově na sebe navazují, nabývají charakteru promluvových komplexů.

Mezipromluvové vztahy syntagmatické se dosud zkoumaly nesystematicky a jednotlivě. Např. pozornost vzbuzuje již dlouho problematika citace (celé promluvy nebo její části v jiné promluvě; Mareš, 1985). K soustavnějšímu výzkumu syntagmatických vztahů mezipromluvových vytváří dobrý předpoklad extrapolace teorie aktuálního členění na celý text (srov. Nebeský, 1982). Funkční rozčlenění promluvy na téma a réma umožňuje využít Danešovy (1968) teorie tematických posloupností ke studiu vztahů mezipromluvových. Např. o „průběžném tématu“ lze mluvit, jestliže řada promluv má stejné téma a toto téma se v jednotlivých promluvách různými směry rozvíjí. Jestliže se rozvíjí to, k čemu dospěla předcházející promluva (buď shodně, nebo polemicky), jde o spojení analogické „tematizaci rématu“. Od těchto dvou základních postupů se pak odvozují různé další postupy variantové. Některé typy promluv se mohou funkčně členit složitěji. Ve vědeckých textech lze podle Nebeského rozlišit kromě tématu a rématu „předtéma“ (to, co považuje autor za vhodné připomenout dříve, než přistoupí k vlastnímu východisku textu), „antitéma“ (to, co se v textu pokládá jako otevřené, co je potřebné řešit dále), „doklad“ (jímž může být i citát z jiného díla). „Téma, réma, doklad a antitéma vědeckého textu korespondují s tímto viděním jeho struktury: klade se otázka (téma), otázka se zodpovídá (réma), odpověď se adekvátně podloží (doklad) a konečně se upozorní na to, co zůstává nezodpovězené, nebo na to, co lze klást jako novou otázku (antitéma)“ (Nebeský, 1982, s. 33—34). Promluvy, které obsahují antitéma, obsahují záměrný stimul čili apel (Bosák, 1974) a ten zpravidla vyvolává reakci. Princip dialogu se šíří mimo své vlastní hranice. (Otázkami dialogu, zejm. jeho komunikativními aspekty atp. se v poslední době zabývala O. Müllerová; srov. např. Müllerová, 1979/1983.)

Mezipromluvové vztahy nejsou v jistém smyslu nepodobné vztahům mezivýpovědním. Nejdůležitějším syntagmatickým mezipromluvovým vztahem je navazování promluv, které analogicky jako navazování výpovědí vytváří komunikativní celky vyšší řečové roviny. V případě promluv jsou to promluvové komplexy. Avšak jsou též podstatné rozdíly mezi vztahy obou rovin, vyplývající z rozdílného postavení výpovědi a promluvy v hierarchii řečových jednotek. Mezi výpověďmi nepřicházejí v úvahu v řečové rovině vztahy asociativní (paradigmatické); neexistují soubory výpovědí (snad jen v gramatikách, jinak existují pouze soubory jednovýpovědních promluv, např. přísloví). Rovněž vkládání jedné promluvy do jiné promluvy (citace) je něco podstatně jiného než vkládání jedné výpovědi do jiné výpovědi (vsuvka). I v této oblasti se projevuje, že strukturní paralelismus v různých rovinách jazyka a řeči je pouze částečný, a proto specifické problematice mezipromluvových vztahů, kterou u nás iniciativně nastolil K. Hausenblas, bude třeba věnovat další pozornost.

 

LITERATURA

 

BEČKA, J. V.: Odstavce. NŘ, 47, 1964, s. 65—74.

BOSÁK, C. - CAMUTALIOVÁ, I.: K výstavbě dialogu. SaS, 28, 1967, s. 237—245.

[289]BOSÁK, C.: Stimul a apel v dialogu. SaS, 35, 1974, s. 96—98.

DANEŠ, F.: Typy tematických posloupností v textu. SaS, 29, 1968, s. 125—141.

FINDRA, J.: Odsek ako prvok epickej štruktúry. In: Litteraria XV — Segmenty a kontext. Bratislava 1973, s. 66—119.

HARWEG, R.: Grammatik und Textkonstitution als Sprachsoziologische Probleme. Sprache und Gesellschaft. Düsseldorf 1971.

HAUSENBLAS, K.: Výstavba jazykových projevů a styl. Praha 1971.

HAUSENBLAS, K.: Text, komunikáty a jejich komplexy. SaS, 45, 1984, s. 1—7.

HRBÁČEK, J.: Jednotky monologického jazykového projevu. AUC. SlavPrag, 19. Praha 1976, s. 273—279.

KRAUSOVÁ, N.: K segmentácii epických textov. In: Litteraria XV — Segmenty a kontext. Bratislava 1973, s. 31—65.

LEVKOVSKAJA, N. A.: V čem različije meždu sverchfrazovym jedinstvom i abzacem. Filologičeskije nauki, 1980, č. 1, s. 75—78.

MAREŠ, P.: Citát v textu, zvláště uměleckém. AUC. SlavPrag, 25. Praha 1985, s. 217—229.

MATHESIUS, V.: Řeč a sloh. Čtení o jazyce a poesii. Praha 1942.

MÜLLEROVÁ, O.: Komunikativní složky výstavby dialogického textu. Praha 1979/1983.

NEBESKÝ, L.: O funkčním členění vědeckých textů (zvláště mezioborových). K fungování jazyka v některých společenských oblastech. Praha 1982, s. 31—36.

ORAVEC, J. - BAJZÍKOVÁ, E.: Súčasný slovenský jazyk — Syntax. Bratislava 1982.

REFEROVSKAJA, E. A.: Lingvističeskije issledovanija struktury teksta. Leningrad 1983.

SKALIČKA, V.: Promluva jako lingvistický pojem. SaS, 3, 1937, s. 163—166.

Slovo a slovesnost, volume 47 (1986), number 4, pp. 284-289

Previous Pavel Jančák, Jan Petr: Nářeční názvy pro ‚rampouch‘ v Evropském jazykovém atlase (Nad naší první mapou v souboru ALE)

Next Alena Fiedlerová: Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (písař)