K novému vydání bulharské mluvnice Christaki Pavloviče

Jan Petr

[Chronicles]

(pdf)

К новому изданию болгарской грамматики Христаки Павловича / A new edition of the Bulgarian grammar by Christaki Pavlovič

V řadě „Bulharské jazykovědné dědictví“, o níž jsme již referovali v souvislosti s novým vydáním gramatiky Neofita Rilského v SaS, 47, 1986, s. 168—171, vyšel jako další, v pořadí druhý svazek fototypická reedice 1. (1836) a 2. (1840) vydání obrozenské mluvnice Christaki Pavloviče Dupničanina Grammatika slaveno-bolgarska (nakladatelství Nauka i izkustvo, Sofija 1985, VII + 60 + 6 + 74 s.). Vydání připravil a úvodem předeslal (s. V až VII) Chr. I. Părvev, profesor katedry bulharského jazyka na sofijské univerzitě.

Chr. Pavlovič se narodil 1804 v Dupnici (dnešní Stanke Dimitrov); od r. 1831 působil jako učitel ve Svištově, kde přetvořil řeckou školu na bulharskou a vyučoval v ní bulharštinu, řečtinu, dějepis, zeměpis a další předměty. Napsal několik bulh. školních učebnic, přepracoval historické dílo Paisije Chilendarského a překládal bajky Sintipa Filozofa. Zemřel 21. 7. 1848 ve Svištově.

Pavlovičova mluvnice reprezentuje úsilí té části bulh. obrozenců, kteří v 1. pol. 19. stol. chtěli usoustavnit jednotný celonárodní spisovný jazyk (zvláště jeho tvaroslovnou normu) na základě církevní slovanštiny jen s malým zřetelem k běžně mluvenému jazyku. Tento jejich jazyk se měl uplatňovat v novém písemnictví rozvíjeném na území historické Moesie, Trácie a Makedonie. Jazykový typ v mluvnici Ch. Pavloviče se odlišuje od typu v mluvnicích a písemnictví ostatních dvou bulh. obrozenských škol, novobulharské a slavjanobulharské, a měl posílit pozice té jazykové školy, která se nazývá církevněslovanskou. Polarizace těchto tří koncepčních představ o spisovném jazyce Bulharů trvala několik desítiletí, její dozvuky spatřujeme ještě v jazykové teorii a praxi v 2. pol. 19. stol., i když ne v tak celistvé podobě, jak ji reprezentují ve svých pracích v počátečním období zmíněné tři školy. Vývoj dal za pravdu koncepci novobulharské a v jazykové rovině těm, kteří byli nositeli východobulh. jazykového typu.

Ch. Pavlovič v prvním vydání a v ještě větší míře ve druhém vydání mluvnice oživuje církevněslovanský jazykový typ a ten chce v rozporu s objektivním stavem jazyka místního bulh. obyvatelstva uvést do novodobého písemnictví. Podle svého pojetí vztahu tradičního knižního a mluveného jazyka dával přednost jazyku, který měl všechny vlastnosti slovanského jazyka, a odmítal ty jevy, které se od flektivního typu stsl. a csl. odlišovaly. Některé novobulh. jazykové jevy (především ty, které vznikly konvergentním vývojem ide. jazyků různého původu, tzv. balkanismy) odmítá; podle jeho slov vedou k nevzdělanosti, ošklivosti a zatemňování bulh. jazyka. Jazykovým vzorem mu byla církevní slovanština, z ní se vyvinula také nová bulharština. Co není v csl. jazyce, nepotřebuje podle něho být ani v bulharštině nové.

Jeho úsilí uvést do spisovného jazyka novobulh. písemnictví csl. jazykové jevy bylo také do jisté míry motivováno jazykovým stavem současné novobulh. náboženské literatury a snahou překlenout některé rozdíly v jazyce knih záp. a vých. bulh. spisovatelů. Nejspíše také chtěl svým jazykovým typem přispět k zvýšení prestiže bulh. pravoslavné církve, která postupně a dlouhodobě usilovala o osamostatnění od řecké církevní organizace (ta byla mj. nositelkou řečtiny). Csl. ruskou redakci bulh. pravoslavné církve zřejmě chtěl Pavlovič vědomě nahradit v písemnictví bulh. redakcí církevní slovanštiny. Rozšíření csl. jevů v 2. vydání mluvnice (1845) naznačuje některé tyto jeho záměry, i když je nikde výslovně neuvádí.

Mluvnice je rozdělena do sedmi kapitol, které obsahují tvarosloví, některé neohebné slovní druhy, základy skladby a tvoření slov a pravopis. Na rozdíl od Neofita Rilského Ch. Pavlovič nepřihlížel k bulh. nářečním rozdílům. Svou jazykovou normu chtěl uplatňovat v jazyce psaném i mluveném. Vliv skutečného bulh. mluveného jazyka (kterého také sám v každodenním životě užíval) se odrazil v jeho mluvnici jen v omezené míře.

Pavlovičovou zásluhou zůstává, že v podmínkách osmanské poroby bulh. etnického území usiloval o rozvoj slovanského písemnictví a že jazyk chápal jako prostředek k vytvoření a šíření osvěty v Bulharsku. Mluvnici hodnotil jako pomůcku, bez níž by nemohlo vzniknout a rozvíjet se jednotné národní bulh. písemnictví a tím také národní osvěta. Té připisoval velký význam v boji za uchování bulh. národa a pro šíření národního uvědomění. Pro těžké sociální a národnostní poměry mohl vydat svou mluvnici jen v cizině (tj [352]mimo bulh. národní uzemí), v královské uherské univerzitní tiskárně v Budíně; druhé vydání vyšlo ve vládní tiskárně v Bělehradě. Také tato skutečnost je příznačná pro poměry, v nichž se rozvíjí literární činnost bulh. národního obrození.

Uveďme, že Pavlovičovu mluvnici znal krátce po jejím vyjití P. J. Šafařík (podobně jako mluvnici Neofita Rilského) a uvedl ji v přehledu bulh. písemnictví v Slovanském národopise (3. vyd. 1849). Čerpal z ní však ve velmi omezené míře, zato značně se opíral o mluvnici Neofita Rilského, např. při popisu některých bulh. jazykových jevů v Slovanském národopise.

Pavlovičova mluvnice je kulturním dokumentem z období, v němž se utvářel celonárodní spisovný jazyk bulharského národa (národnosti). Je výrazem jedné ze tří škol působících v té době a její jazykové koncepce. Přes její časové omezení a omezený společenský význam (z hlediska perspektivy dalšího jazykového vývoje) mluvnice přináší důkaz o autorově snaze povznést národní kulturu a vzdělanost bulh. obyvatelstva (sám psal knihy světského obsahu) v těžkých dobách jeho existence pod temnou feudální nadvládou osmanské říše. Také proto se řadí k pokrokovému dědictví bulh. národa.

Slovo a slovesnost, volume 47 (1986), number 4, pp. 351-352

Previous Zdena Palková: Konference o kultuře řeči v NDR

Next Jan Petr: Lotyšské jazykovědné aktuality