O tzv. účinku

Petr Karlík

[Articles]

(pdf)

О т. наз. следствии / On the so-called effect

1. Naše studie si klade za cíl podat charakteristiku tzv. účinku po stránce sémantické i syntaktické a pokusit se tak znovu o výklad kategorie, která jako tradiční součást školských gramatik většinou uniká pozornosti novějších sémanticky orientovaných výzkumů, a to navzdory tomu, že chápání účinku je i ve školské praxi velmi nejednotné.

1.1. Není pochyb o tom, že při významové charakteristice účinku lze vyjít z toho, co víme o kauzálních vztazích mezi jevy, zejména o vztazích typu příčina — následek, a o jejich jazykovém zpracování a vyjadřování. Ostatně prakticky všechny charakteristiky účinku, jak je známe z našich mluvnic i z nečetných speciálních studií, se v různě explicitní podobě právě na významovou blízkost účinku a následku (výsledku, důsledku) právem odvolávají; srov. i výstižný výklad Fr. Kopečného (1962) o tom, že „při účinku myslíme na zdůrazněný výsledek vzhledem k intenzitě znakového slova“ (s. 238).

Pro naše účely nám postačí, budeme-li ontologicko-gnozeologický základ příčinně-následkových vztahů charakterizovat jako závislost typu „to, že platí (existuje) jev A, vyvolává (způsobuje), že platí (existuje) jev B“, nebo „to, že platí (existuje) jev B, vyplývá z toho (je následkem toho), že platí (existuje) jev A“; přitom je A příčinou a B následkem (ve smyslu věcně obsahovém). Stranou v této souvislosti necháváme jak komplikované otázky spojené s chápáním kauzality ve filozofii i různá pojetí výkladu kazálních vztahů na pozadí implikace, inspirovaná zpravidla logikou, tak i rozlišování vztahů založených na kauzaci (v našem případě tedy vztahů příčinně-následkových) a vztahů založených na motivaci (tedy vztahů důvodově-důsledkových).[1] Připomenout je však třeba alespoň to, že při vyjadřování obou typů kauzálních vztahů musí mluvčí zvolit za východisko buď jev A (tj. příčinu/důvod), nebo naopak jev B (tj. následek/důsledek). Tato volba v zásadě souvisí s tím, z jakého hlediska (zorného úhlu) je kauzální vztah nazírán, co je považováno za hierarchicky závažnější. Až jazykovými prostředky, v první řadě spojovacími výrazy a jejich umístěním, dochází tedy k strukturaci meziobsahových kauzálních souvislostí a jejich specifikaci významové na vztahy příčinné/důvodové a vztahy následkové/důsledkové.

Vztahy příčinné/důvodové se, jak známo, primárně vyjadřují hypotaktickým souvětím: Byla jsem úplně zoufalá, protože (poněvadž, jelikož …) Němec se ke mně choval špatně. Příčinná/důvodová věta je vedlejší (a má tedy platnost větného členu — příslovečného určení, resp. sekundárně neshodného přívlastku), což vytváří možnost sémantické kondenzace jejího obsahu, jejímž výsledkem jsou různé jmenné výrazy se stejnou větněčlenskou funkcí: Byla jsem úplně zoufalá z toho, že se ke mně Němec choval špatně // z Němcova špatného chování // z Němce. Parataktickým souvětím se vyjadřuje příčinný/důvodový vztah pouze tehdy, má-li příčinná/důvodová věta navíc signalizovat odstín vysvětlení (proto je vždy postponována): Byla jsem úplně zoufalá, neboť (vždyť, totiž …) Němec se ke mně choval špatně.

Vztahy následkové/důsledkové se naproti tomu vyjadřují souvětím parataktickým: Němec se ke mně choval špatně, a proto (a tedy, takže …) jsem byla úplně zoufalá. Postponovaná následková/důsledková věta je hlavní, tj. není větným členem, a její [2]obsah nelze proto sémanticky kondenzovat. Z toho důvodu nemáme také příslovečné určení následku/důsledku s formou ani větnou ani nevětnou.

1.2. Alespoň rámcové objasnění (nebo lépe připomenutí) vzájemných souvislostí mezi kauzálními vztahy a jejich myšlenkovým zpracováním na jedné straně a jazykovým uchopením a vyjadřováním těchto vztahů na straně druhé je pro naše další výklady důležité potud, že na komponent A (tj. na příčinu/důvod) se může navrstvovat další sémantický rys, nejobecněji charakterizovatelný jako kvantita/intenzita. To má ovšem značné důsledky, neboť přitom dochází k poměrně výrazné modifikaci obsahové souvislosti mezi oběma jevy. Podstatné však je především to, že danou obsahovou souvislost, tj. že nějaký jev (B) je vyvoláván kvantitou/intenzitou jevu jiného (A), může mluvčí pomocí speciálních gramatických prostředků prezentovat z různých hledisek, ve shodě se svými komunikativními potřebami, záměry a cíli. Akcentuje přitom buď sám kauzální aspekt souvislosti (tj. příčinně-následkový vztah), nebo naopak kauzální aspekt upozaďuje, potlačuje (takže tvoří jen věcné a obsahové pozadí) a zvýrazňuje, preferuje aspekty jiné, zejména kvantitativní a porovnávací spolu s různými zřeteli komunikativně pragmatickými (žádoucnost realizace děje/stavu apod.). Z tohoto hlediska je relevantní např. už to, jakým způsobem se ve větě popisující příčinu/důvod onen rys kvantity/intenzity vyjádří. Dobře to lze demonstrovat na nejjednodušším případě, kdy je rys kvantity/intenzity specifikován jako velká míra.

1.2.1. Vyjádří-li se daný významový rys zcela konkrétně, např. měrovými adverbii typu velmi, akcentuje se kauzální aspekt obsahové souvislosti, a to jak při jejím jazykovém ztvárnění vycházejícím z příčiny/důvodu, tak z následku/důsledku. Proto se v těchto souvětích vyskytují prakticky tytéž konektory jako při vyjadřování kauzálních vztahů nemodifikovaných a také distributivní podmínky jejich užití jsou v zásadě stejné: Byla jsem úplně zoufalá, protože (z toho, že // kvůli tomu, že) Němec se ke mně choval velmi špatně; Byla jsem úplně zoufalá, neboť Němec se ke mně choval velmi špatně × Němec se ke mně choval velmi špatně, takže (a z toho // z čehož) jsem byla úplně zoufalá.

1.2.2. Jestliže se rys velké míry vyjádří jen obecně, např. výrazy typu tak, jsou možnosti preferování a zdůraznění různých stránek a aspektů dané obsahové souvislosti daleko větší.

Při prezentaci vycházející z příčiny/důvodu je užitím souvětné formy hypotaktické akcentován aspekt kauzální. Její součástí jsou všechny spojovací prostředky, které se vyskytují při vyjadřování nemodifikovaných příčinných/důvodových vztahů, tedy nejen vlastní spojky (protože, poněvadž …), ale také složené spojovací výrazy obsahující jak předložku původní (z toho, že …, za to, že … aj.), tak předložku nepůvodní (kvůli tomu, že …, vinou toho, že aj.): Byla jsem úplně zoufalá, protože (z toho, že // kvůli tomu, že) Němec se ke mně choval tak špatně. Významový rys velké míry je ovšem možné vyjádřit také přímo spojovacím výrazem. K tomu se však hodí pouze spojovací výrazy složené, neboť právě jen jejich stavba umožňuje explicitně vyjádřit kauzální aspekt („odkazovacími“ výrazy typu z toho) a současně s tím i rys kvantity/intenzity (místo sémanticky bezpříznakové spojky že se užije intenzifikujících výrazů typu jak, jaký, kolik): Byla jsem úplně zoufalá z toho (kvůli tomu), jak špatně se ke mně Němec choval. Také obsah těchto vět, po stránce formálně syntaktické vedlejších, lze sémanticky kondenzovat. I když zde nemůžeme tuto problematiku řešit, upozorníme alespoň na to, že při nevětném vyjádření je možné u řady výrazů rys velké míry explicitně signalizovat pomocí zájmena samý: Pro samý spěch zapomněl zavřít plyn; Samou radostí se rozplakal.

Parataktické souvětné formy se užije tehdy, má-li být navíc vyjádřen odstín „dodatečného“ vysvětlení; spojení vět se proto výrazně uvolní: Byla jsem úplně zoufalá, tak špatně se ke mně Němec choval.

[3]Při prezentaci vycházející z následku/důsledku je naproti tomu akcentován způsobově měrový aspekt. Na kauzální pozadí mohou sice podle potřeby ve větě popisující následek/důsledek odkazovat výrazy typu z toho, kvůli tomu, věta popisující následek/důsledek však svým obsahem blíže určuje (specifikuje) onu kvantitu/intenzitu, která je ve větě popisující příčinu/důvod obecně naznačena výrazy typu tak (proto se na ni ptáme otázkou jak?): Němec se ke mně choval tak špatně, že jsem (z toho) byla úplně zoufalá. Formálním projevem zvýraznění způsobově měrového aspektu je pak to, že věta popisující následek/důsledek není věta hlavní, a není tedy ani uvozena typickými následkovými/důsledkovými konektory, nýbrž věta vedlejší se specifickými spojovacími prostředky.

1.2.3. Zdá se, že jsou to právě různé aspekty a hlediska, která může mluvčí pomocí výše obecně charakterizovaných výrazových prostředků při jazykovém ztvárnění meziobsahové souvislosti našeho typu preferovat, jež v řadě případů znemožňují vyjádřit daný vztah jak od příčiny/důvodu, tak od následku/důsledku, nebo aspoň možnost takového vyjádření omezují. Jde např. o některá, zpravidla už lexikalizovaná spojení s významem měrovým, typu Zpívali, až se hory zelenaly; Smál se, až se za břicho popadal, a o spojení jim podobná: Pan Jaruš si ukrojil tak tenký krajíček, že skrze něj vidí až do Prahy. Jejich „transformace“ na spojení s významem kauzálním (tj. příčinným/důvodovým) je rodilými mluvčími zpravidla pociťována jako velmi násilná: (?) Až se hory zelenaly, jak zpívali; (?) Až se za břicho popadal, jak se smál.

1.3. Srovnáme-li naše předběžná pozorování s výklady v našich mluvnicích, zjistíme, že se v české syntaktické tradici při analýze jevů, které jsou předmětem našich úvah, věnovala pozornost pouze komponentu B (tj. následku/důsledku), i když v poněkud jiných souvislostech a z jiných hledisek. Následek/důsledek vyplývající z míry (kvantity/intenzity) jiného děje nebo stavu se u nás většinou považuje za samostatnou kategorii, speciální typ příslovečného určení (příčinného, nebo způsobového), a i terminologicky se odlišuje od následku/důsledku jako komponentu kauzálních vztahů nemodifikovaných; nazývá se právě účinek (srov. i už uvedenou charakteristiku Fr. Kopečného, 1962). Avšak i zde se projevoval prvořadý zřetel k výrazové stránce jazykových jevů a teoretická neujasněnost vztahu mezi významem a formou. Např. Bauer — Grepl (1972) za vedlejší účinkové věty považují nejen věty typu (1) Byl tak smutný, že se rozplakal a (2) Byl velmi smutný, takže se rozplakal, ale i věty, které významovému vymezení účinku neodpovídají, tedy typu (3) Byl smutný, takže se rozplakal. Na druhé straně věty, které významové charakteristice účinku vyhovují, typu (4) Byl velmi smutný, a proto se rozplakal, hodnotí jako hlavní důsledkové. K. Svoboda (1954, 1956) naproti tomu navrhuje rozlišovat účinkové věty určovací, typu (1), a účinkové věty následné, typu (2) a (3), věty typu (4) pak považuje za důsledkové. Rozdíl mezi větami (2) a (3) na straně jedné a větami typu (4) na straně druhé vidí v postoji mluvčího: „Věta s takže má ráz nedůrazného, shrnujícího vyjádření, těsně připojeného k předchozím větám …, věta důsledková připojuje svůj obsah k předchozí větě volně, důrazně, někdy citově, s větší úplností“ (1956; s. 15). Vl. Šmilauer (1966) by, jak se zdá, za účinkové považoval pouze věty typu (1).

Důležité však je to, že Šmilauer nechápe účinek za speciální typ příslovečného určení (účinek tedy není samostatný větný člen), nýbrž za „způsob vyjádření“ určení měrového („tolik, do té míry, že potom bylo …“), nebo určení způsobového („takovým způsobem, že potom bylo …“); navazuje tím už na pojetí Gebauerovo - Ertlovo (1926). Zdá se ovšem, že bude výhodnější termín účinek rezervovat právě jen pro případy, kdy je nějaký jev vyvoláván kvantitou/intenzitou jiného jevu, a případy, kdy je jev vyvoláván kvalitou jiného jevu, hodnotit jako následkové/důsledkové modifikace vztahů způsobových: Opravil nám televizor tak // takovým [4]způsobem, že za dva dny už zase nefungoval. Přitom je ale třeba počítat s tím, že řadu struktur s tak lze interpretovat jak účinkově, tak následkově.

Je zajímavé, že složka A daného meziobsahového vztahu (tj. příčina/důvod s rysem kvantity/intenzity) u nás hlouběji zkoumána nebyla, a to ani po stránce významové, ani formálně gramatické. Nemáme pro ni ani výstižné označení a pouze Fr. Trávníček (1956), pokud víme, o ní píše jako o podtypu příčinného/důvodového určení, ale jen tehdy, je-li ztvárněna ve formě vedlejší věty nebo jmenného příslovečného výrazu.

2. V naší stati se pokusíme vymezit základní významové typy účinkového vztahu, popsat komplexy základních výrazových prostředků (zvl. souvětných), které jsou pro ně typické, a charakterizovat je i po stránce funkční.

Ukazuje se, že klasifikace účinkových vztahů může vycházet z toho, jaký stupeň míry (kvantity/intenzity) je ve větě popisující příčinu/důvod obsažen. Uplatněním tohoto kritéria dospějeme k třem základním typům účinkových vztahů: realizace účinku vyplývá z (1) nadprůměrné míry, (2) dostatečné míry, (3) nedostatečné míry.

3. Realizace (realizovatelnost) účinku vyplývá z nadprůměrné míry příznaku.

3.1. Kauzální aspekt, tj. následkový/důsledkový vztah, je akcentován v souvětných strukturách s hlavní účinkovou větou, v nichž je významový rys nadprůměrné míry vyjádřen zcela konkrétně, zejm. měrovými adverbii; ta svým významem současně konkretizují různé stupně nadprůměrné míry, tvořící vcelku plynulou škálu od „velké míry“ (velmi, moc, hodně, mnoho … a jejich expresívní varianty děsně, strašně …) až po „přílišnou míru“ (příliš, tuze …): Četla velmi (moc, hodně, příliš …) rychle, takže nebyla schopna pochopit hluboký a tajemný smysl otcova dopisu.

3.2. Při ztvárnění téže obsahové souvislosti z hlediska způsobově měrového je v první větě, popisující příčinu/důvod, rys kvantity/intenzity jen obecně naznačen výrazem tak a druhá věta tím, že vyjadřuje nějaký realizovaný (realizovatelný) děj/stav jako účinek vyplývající z obsahu věty první, specifikuje současně význam široce způsobového výrazu tak jako prostředku vyjadřujícího velkou míru; nazýváme ji proto věta účinkově měrová: Četla tak rychle, že nebyla schopna pochopit hluboký a tajemný smysl otcova dopisu.

Velkou míru nějakého statického příznaku, tj. příznaku primárně vyjadřovaného adjektivy, je vedle spojení tak + adjektivum (zvl. přívlastkové) možno naznačit adjektivním zájmenem takový: Ten udělal tak velký // takový kravál, že příští hodinu přírodopisu byla třída jako pěna; Dříve měli dělníci tak malé // takové platy, že neuživili ani vlastní rodinu. Zpravidla vyjadřuje ovšem zájmeno takový velkou míru celého souboru vlastností: Měl takovou ženu, že mu ji všichni záviděli.[2]

Velká míra okolností (místních, časových, způsobových, měrových) bývá naznačena spojením tak + adverbium: Bylo už tak pozdě, že jsem si netroufl o kávu požádat. Pouze spojení tak + měrové adverbium typu moc/děsně lze nahradit intenzifikujícím výrazem tolik, resp. natolik: Péče o dítě by zabrala Kamile tak moc // tolik času, že by o sebe přestala dbát; Tátovy řečičky mě štvou tak děsně // natolik, že jsem se rozhodla utéci; Pilo se nakonec tak moc // tolik, že úřady povolení odvolaly. Výrazu o tolik se užívá při naznačení velké míry stupně příznaku, tj. ve spojení s komparativem: Evin muž byl o tolik starší, že by mohl být klidně jejím otcem.

Adverbiální výrazy označující okolnosti, jejichž velkou míru příslovce tak naznačuje, bývají často elidovány. Z obsahu vedlejší věty je potom zpravidla rekonstruovatelné alespoň to, o jaký sémantický typ adverbia jde: Pracuje tak, že si nevydělá ani na slanou vodu (‚tak málo, špatně‘) × Pracuje tak, že se stal vzorem pro celý kolektiv (‚tak moc, dobře‘).

[5]Běžná jsou ovšem i souvětí, v nichž velká míra příznaku naznačena formálně není vůbec, tj. výrazy typu tak, takový, tolik ve větě nadřazené chybějí: Mrzne, že to není k vydržení; Čtverák dostal facku, že se otočil kolem své osy; Její táhlou melodii vyzdobil kudrlinkami, že byla k nepoznání. Pouze při vynechání intenzifikujícího výrazu tolik ve spojení předpokládajícím nominativní nebo akuzativní formu substantiva zůstává rys kvantity signalizován genitivem partitivním: Mám knih, že je do konce života nepřečtu.

Ale ať už ve větě nadřazené velká míra příznaku výrazovými prostředky naznačena je, nebo není, vždy je koneckonců možné účinkově měrový význam vedlejší věty z významové stavby celého souvětí „vyrozumět“. Protože zde nemůžeme jít do podrobností, ukážeme to alespoň na dvou zvláště typických případech vyjadřovací strategie.

a) Ve větě vedlejší se konstatuje (nebo zdůrazňuje) realizace (realizovatelnost), resp. možnost realizace, takového děje/stavu, který by se za normálních okolností neočekával: Mnozí jsou (tak) vděčni obchodníkům, že jim dokonce prodávají kopru pod cenou; Má (tolik) nemocí, že by mohl ležet současně na několika klinikách; Bylo (tolik síly) v jeho pohledu, že lidé byli ochotni pochodovat před ním (i) na smrt; Hlas měla zastřený (takovou) bezmocností, že to i Fritz poznal; Někteří lidé byli (tak) zesláblí, že neudělali ani krok.

b) Ve větě vedlejší se konstatuje realizace (realizovatelnost), resp. možnost realizace, takového děje/stavu, který je hodnocen jako nepříznivý nebo nežádoucí: Jeden magistr se (tak) smál, že spadnul ze židle; Stýskalo se mi po ní (tak), že jsem zhubnul; Byl neobratný, nešikovný a (tak) slabý, že se musel jeho otec smířit s tím, že Sepp po něm nikdy nepřevezme stolařskou živnost.

Přímo ve větě vedlejší bývají nadto příslovci a částicemi explicitně vyjadřovány různé významové odstíny děje/stavu. Některé z těchto výrazů mohou právě v daném významovém odstínu nahradit základní spojku že ve funkci konektoru.

Zdůraznění mezní hranice, jíž bylo v důsledku velké míry dosaženo (bylo možno dosáhnout), se explicitně vyjadřuje výrazem až. Může ho být užito jako částice ve větě vedlejší se spojkou že nebo jako spojky: Postavil pivo před Lenku tak prudce, že pivo až vystříklo // až pivo vystříklo; Tu stiskl svou tanečnici tak, že až vykřikla // až vykřikla; Bil do stolu, že sklenice až poskakovaly // až sklenice poskakovaly.

Poznámka: Vyplývá-li účinek z velké míry dlouhého trvání děje/stavu, může při užití výrazu až jako spojky vzniknout struktura homonymní: Četl detektivku tak dlouho, až ho z toho rozbolela hlava. Vedlejší věta vyjadřuje pak buď určení účinkově měrové (a je ekvivalentní s větami typu Četl detektivku tak dlouho, že ho z toho (až) rozbolela hlava), nebo určení časové, tj. konečnou časovou mez trvání děje/stavu (a je ekvivalentní s větami Četl detektivku tak dlouho, dokud ho z toho nerozbolela hlava // než ho z toho rozbolela hlava).

V podobném významu se užívá i výrazu jen, který implikuje zpravidla velkou intenzitu (rychlost): Upaloval ke kanceláři, že se za ním jen prášilo // jen se za ním prášilo; Řezník dělal tlačenky, jelítka, jaternice, že mu to jen od ruky lítalo // jen mu to od ruky lítalo.

3.2.1. Speciální typ účinkově měrových vět představují vedlejší věty, v nichž se vyjadřuje blízkost k nerealizovanému, ale vzhledem k velké míře příznaku, naznačené ve větě nadřazené, očekávanému ději/stavu.[3] Je-li tento nerealizovaný, ale [6]očekávaný děj/stav sémanticky kladný (tj. smyslu kladného), vyjadřuje se daný významový odstín adverbii typu téměř, skoro, pomalu, málem + kladná forma slovesa nebo adverbii typu div, taktak, jen zázrakem + záporná forma slovesa: Do krámu se nahrnulo lidí, že se téměř (skoro, pomalu, málem) zdi vyduly // že se div (taktak, jen zázrakem) zdi nevyduly; Tu krátce udeřila taková vodní spousta na bok lodi, že málem ztratila svého kormidelníka // že div neztratila svého kormidelníka.

Příslovečné výrazy div (že), (jen) taktak (že) mohou nadto plnit i funkci konektoru: Sekl rákoskou do lavice, že se div nepřerazila // div se nepřerazila; Ruce kroutily vršek pytlíku, že jen taktak neprasklo plátno // taktak že neprasklo plátno. Plní-li funkci spojovacího prostředku adverbiální výraz málem že, dochází ve větě vedlejší — na rozdíl od spojení že málem — ke změně polarity kladu a záporu: Zatočila se tak prudce, že málem upadla // málem že neupadla.

Blízkost k nerealizovanému, ale očekávanému ději/stavu sémanticky zápornému (tj. smyslu záporného) se vyjadřuje adverbii typu téměř, skoro, pomalu, málem + záporná forma slovesa nebo adverbii sotva, stěží,[4] taktak, jen zázrakem, jen s námahou + kladná forma slovesná: Byl tak unavený, že téměř (skoro, pomalu, málem) nepromluvil // že sotva (stěží, taktak, jen s námahou) promluvil; Bolesti jsou často tak úporné, že se člověk pomalu nemůže hýbat; Někdy se ze svých procházek vracíval vyčerpaný a unavený, že málem nevyšel ani těch pár schodů; Seděli jsme tak namačkáni, že jsme jen stěží mohli natáhnout nohy.

Funkci konektoru v našem souvětném typu však mohou plnit jen výrazy sotva (že) a (jen) taktak (že): Standa dostával (tolik) práce, že ji jen taktak zastal // taktak že ji zastal; Muž (tak) spěchal, že sotva dechu popadal // sotva dechu popadal.

Blízkost k nerealizovanému, ale vzhledem k velké míře příznaku možnému ději/stavu (sémanticky kladnému) se vyjadřuje vedlejší větou s jen + infinitiv: Tvář měl zrudlou, jen mu z ní vystříknout krev.

3.3. Daná obsahová souvislost může být ztvárněna i tak, že se akcentuje zřetelově porovnávací hledisko. Je tomu tak tehdy, je-li komunikativním cílem mluvčího vyjádřit, že to, aby se nějaký žádoucí děj/stav realizoval (mohl realizovat), je neslučitelné právě s nadprůměrnou mírou příznaku, která je v nadřazené větě explicitně vyjádřena měrovými adverbii typu velmi, hodně, moc, dost,[5] příliš, tuze: (Na to,) aby byla schopna pochopit hluboký a tajemný smysl otcova dopisu // pochopit hluboký a tajemný smysl otcova dopisu, (na to) četla velmi (dost, příliš) rychle.

Takové vedlejší věty nazýváme účinkově zřetelové. Jsou uvozeny spojkou aby, která svým významem implikuje rys žádoucnosti, a je v nich jako výraz toho, že žádoucnost se týká realizace děje/stavu opačného, než skutečně nastal, opačná polarita kladu a záporu: Byl příliš zaneprázdněn, takže neodpovídal na mé dotazy × Byl příliš zaneprázdněn, aby odpovídal na mé dotazy. U slovesných tvarů věty vedlejší kromě toho dochází k vidovým modifikacím typickým právě pro oblast vyjadřování žádoucnosti: Na to, aby odpovídal na mé dotazy, byl příliš zaneprázdněn × Na to, aby neodpověděl na mé dotazy, byl příliš slušný.

Fr. Daneš (1985) při analýze souvětných útvarů daného typu upozornil, že věta vedlejší představuje z hlediska aktuálního členění známé téma a věta hlavní je [7]novým rématem, což je plně ve shodě s charakterem zřetelově porovnávacích výrazů (Grepl - Karlík, 1986). Souvětí typu Četla příliš rychle, aby byla schopna pochopit hluboký a tajemný smysl otcova dopisu jsou tedy stavěna s pořadem subjektivním, tj. réma je na prvním místě. Fr. Daneš tím současně podal výstižný výklad toho, proč se v těchto souvětích rozšířila spojka než (Četla příliš rychle, než aby byla schopna pochopit hluboký a tajemný smysl otcova dopisu): je vlastně náhradou za chybějící zvukovou složku (signalizující réma) a brání, především v projevech psaných, možné homonymii souvětí s pouhým aby, zvl. chápání účelovému. V daných souvětích se pak mohla uplatnit proto, že vzájemný poměr vět je přirovnávací.

Spojky než aby se užívá především po příslovcích příliš a tuze, implikujících komparaci silněji než příslovce moc a dost: Příliš dlouho se radovali ze svého snu, než aby jim skutečnost mohla darovat radost; Tuze mnoho přečetl a promyslel, než aby neprohlédl vznešený tlach. Proniká však postupně i po příslovcích moc a dost: Její šaty se jí zdály moc dobré, než aby je nosila doma; Ona už je dost stará, než aby zdárně dochovala děti.

4. Realizace (realizovatelnost) účinku vyplývá z dostatečné míry příznaku.

4.1. Z vyjádření toho, že existují dostatečné předpoklady (tj. příznak existuje v dostatečné/potřebné míře) k tomu, aby se realizoval nějaký děj/stav, vyplývá, že realizace tohoto děje/stavu se dá očekávat. I při ztvárnění dané obsahové souvislosti může mluvčí formou souvětí souřadného s hlavní účinkovou větou zdůraznit kauzální aspekt; významový rys dostatečné míry je pak vyjádřen konkrétně, např. měrovými adverbii typu dost₂, dostatečně apod.: Petr měl dostatečně mnoho (dost, dostatek) zkušeností, takže to pochopil.

4.2. Při zdůraznění aspektu způsobově měrového se významový rys dostatečné míry opět jen naznačí, a to např. výrazy typu (právě) tak, (právě) tolik aj. Možnost realizace očekávaného děje/stavu přitom může být ve větě účinkově měrové explicitně vyjádřena modálními výrazy s významem možnosti: Petr měl tolik zkušeností, že to mohl pochopit // že to pochopil // že by to pochopil; Mikroangiochirurgická technika byla rozvinuta natolik, že mohly být provedeny úspěšné replantace prstů a části ruky; Už jsem nashromáždil tolik dokladů, že mohu generalizovat; Referoval tak podrobně, že tomu každý mohl rozumět.

Poznámka: Jestliže mluvčí ví, že se očekávaný děj/stav navzdory dostatečným předpokladům nerealizoval, je užití modálního výrazu obligátní: je na něm umístěno intonační centrum a jako réma (signalizující „nevyužitou možnost“) má tendenci stát na samém konci výpovědi: Petr měl tolik zkušeností, že to mohl pochopit // že to pochopit mohl.[6]

Účinkově měrová věta může být uvozena také spojkou aby, která svým významem signalizuje navíc, že realizace očekávaného děje/stavu je žádoucí: Petr měl tolik zkušeností, aby to pochopil; Domnívám se, že ke mně máte tolik důvěry, abyste řešení podobných problémů přenechali mému nejlepšímu svědomí; Zůstalo tam ještě tolik džbánů, aby se opilo celé vojsko.

4.3. Mluvčí může zdůraznit také zřetelově porovnávací aspekt dané souvislosti. Je tomu tak tehdy, je-li jeho komunikativním cílem vyjádřit, že to, aby se nějaký žádoucí děj/stav mohl realizovat, je plně slučitelné s dostatečnou mírou příznaku explicitně signalizovanou ve větě nadřazené. Tyto účinkově zřetelové věty jsou uvozeny spojkou aby, žádoucnost implikující, ale na rozdíl od podobných vět s adverbii příliš, tuze, moc v nich není opačná polarita kladu a záporu, neboť žádoucnost [8]se v daném případě týká děje/stavu, jehož realizace je očekávána:[7] (Na to,) aby to pochopil // pochopit to, (na to) měl Petr dost zkušeností.

I tyto souvětné útvary jsou co do aktuálního členění zajímavé tím, že novým rématem je obsah věty nadřazené. Struktury typu Petr měl dost zkušeností (na to), aby to pochopil jsou tedy stavěny s pořadem subjektivním. Nejsou v nich ale sémantické předpoklady pro to, aby se zde mohlo užít spojky než — realizace děje/stavu vedlejší věty není neslučitelná s mírou příznaku vyjádřenou ve větě nadřazené, ba naopak je s ní plně v souladu: Byl už na frontě dost dlouho, aby rozpoznal tanky T 34; Věděl toho o Jelce dost, aby mohl začít řeč o čemkoli; Je dost cynický na to, aby mu nevadila ta zabitá zvířata.

5. Realizace (realizovatelnost) účinku vyplývá z nedostatečné míry příznaku.

5.1. Z vyjádření toho, že neexistují dostatečné předpoklady (tj. nějaký příznak neexistuje v dostatečné míře, resp. existuje v míře nedostatečné) k tomu, aby se realizoval nějaký děj/stav, vyplývá, že se realizoval (je realizovatelný) pouze děj/stav opačný.

Při zdůraznění kauzálního aspektu se obecný rys nedostatečné míry vyjádří měrovými adverbii, která svým významem současně konkretizují jeho různé významové varianty: malou míru označují adverbia typu málo ve spojení s kladnou formou slovesa, nedostatečnou míru adverbia typu dost, moc ve spojení se zápornou formou slovesa: Petr byl málo zkušený, takže to nemohl předvídat; Petr nebyl dost (moc) zkušený, takže to nemohl předvídat.

5.2. V souvětných útvarech s účinkově měrovou větou je významový rys nedostatečné míry naznačen výrazy typu tak, takový, tolik, natolik ve spojení se zápornou formou slovesa. Ve vedlejší větě se po spojce že klade kondicionál, který implikuje význam potenciálnosti, a je v ní opačná polarita kladu a záporu, neboť potenciálnost se týká děje/stavu opačného, než skutečně v důsledku nedostatečné míry příznaku nastal: Petr nebyl tak // natolik zkušený, že by to pochopil.

Spojky aby se potom užívá tehdy, je-li tento nerealizovaný děj/stav žádoucí: Petr nebyl tak // natolik zkušený, aby to pochopil; Raroiané ovšem nejsou tak hloupí, aby nevěděli, že platí zboží příliš draho; Koneckonců ani já ještě nejsem tak starý, abych se nemohl dostat ještě o stupínek výš.

5.3. V souvětných útvarech s větou účinkově zřetelovou je rys nedostatečné míry vyjádřen opět konkrétně: (Na to,) aby to pochopil // pochopit to, (na to) nebyl Petr dost zkušený; (Na to,) aby to pochopil // pochopit to, (na to) byl Petr málo zkušený; Necítila jsem se dost bezpečná, abych usnula; Nemám bohužel dostatek peněz, abych mu financoval jeho výlety; Nemám moc chuti, abych se mu omlouval.

Spojka než, bránící, zvl. v projevech psaných, možné homonymii s větou účelovou, se však uplatňuje pouze ve strukturách s adverbiem málo: Podíl vody v sušené droze je však málo výrazný, než aby mohlo dojít k zastavení všech rozkladných pochodů.

6. Naše analýza nemohla řešit v úplnosti složitou problematiku účinkových vztahů. Ale už z toho, co jsme v rámci této studie ukázat mohli, si lze učinit představu, z jakých hledisek a aspektů může mluvčí prezentovat obsahovou souvislost typu „nějaký jev je vyvoláván kvantitou/intenzitou jiného jevu“ a jakých výrazových prostředků ve shodě se svými komunikativními cíli používá. Z tohoto pohledu lze vyložit a popsat lingvisticky velmi zajímavé účinkové modifikace vztahů jak měrových, tak zřetelových.

 

[9]LITERATURA

 

BAUER, J. - GREPL, M.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1972.

BĚLIČOVÁ-KŘÍŽKOVÁ, H.: K systému příčinných vztahů mezivětných a členských. ČsRus, 24, 1979a, s. 97—113.

BĚLIČOVÁ-KŘÍŽKOVÁ, H.: Větná modalita a podřadné souvětí (K modální charakteristice vedlejších vět). SaS, 40, 1979b, s. 218—231.

BĚLIČOVÁ, H.: K systému kauzálních určení v současných slovanských jazycích. SlavSlov, 19, 1984, s. 3—14.

ČEJKA, M.: K lexikálním prostředkům vyjadřování vágnosti predikátů v češtině a slovenštině. JČ, 35, 1984, s. 27—38.

DANEŠ, F.: Věta a text. Praha 1985; srov. rec. v SaS, 48, 1987, s. 315—319.

GEBAUER, J. - ERTL, V.: Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské II. Praha 1926.

GREPL, M. - KARLÍK, P.: Skladba spisovné češtiny, Praha 1986.

KARLÍK, P.: Typy příčinně-následkových vztahů a jejich vyjadřování. SbPFFBU (v tisku).

KOPEČNÝ, F.: Základy české skladby. Praha 1962.

MACHOVÁ, S.: Příčina v syntaxi češtiny. Praha 1972.

NEBESKÁ, I.: Poznámka k příslovečným určením příčinným. SaS, 35, 1974, s. 21—25.

NEBESKÁ, I.: K negaci v souvětích příčinné povahy. SaS, 37, 1976, s. 291—299.

SVOBODA, K.: O tak zvaných větách příčinných a účinkových. NŘ, 37, 1954, s. 1—11.

SVOBODA, K: O souřadných souvětích vysvětlovacích a důsledkových. NŘ, 39, 1956, s. 1—18.

SVOBODA, K.: Důvod a příčina. SaS, 44, 1985, s. 275—283.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. Praha 1966.

TRÁVNÍČEK, F.: Mluvnice spisovné češtiny II — Skladba. Praha 1956.

 

R É S U M É

О так называемом следствии

Автор настоящей статьи стремится показать, что отношение следствия можно толковать на фоне причинных отношений типа причина — ресультат в качестве их смысловой разновидности, состоящей в том, что на причину/основание наслаивается семантическая черта количество/интенсивность. Данная взаимосвязь содержания, т. е. факт, что какое-то явление вызвано количеством/интенсивностью другого явления, может быть предъявлена говорящим при помощи специальных грамматических средств, подробно характеризующихся в настоящей работе, как с точки зрения причины/основания, так с точки зрения следствия. В согласии со своими коммуникативными целями, намерениями и потребностями акцентирует, одновременно, или сам причинный аспект (т. е. причинно-следственное отношение), или, с другой стороны, ставит причинный аспект на задный план (так что он образует лишь вещественный фон и фон содержания), подчеркивая другие точки зрения, именно количественные и сопоставительные наряду с различными коммуникативно-прагматическими аспектами (напр. желаемость реализации действия/состояния).

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 1, pp. 1-9

Previous Olga Müllerová: Psycholingvistika a její aplikace ve společenské praxi

Next Josef Štěpán: K složeným příslovečným určením prostoru a času