K složeným příslovečným určením prostoru a času

Josef Štěpán

[Articles]

(pdf)

К комплексным обстоятельствам пространства и времени / On complex adverbial modifiers of space and time

1. Ve větě a textu někdy potřebujeme vyjádřit podrobněji údaje prostorové a časové. Užíváme k tomu tzv. složená příslovečná určení prostoru a času. Překvapuje, jak málo pozornosti je v naší jazykovědné literatuře tomuto jevu věnováno.

Nejpodrobněji se touto problematikou zabýval V. Šmilauer (1966) ve výkladech o apozici. Rozlišuje dva typy tzv. složených příslovečných určení:

(1.) Jde o různá označení téže představy. U vyjadřování prostoru je tento typ příslovečného určení dost podrobně diferencován na určení relativní a přesná (dole pod podlahou, nahoře na řece), ukazovací a přesná (tady na severu), ukazovací a relativní (tam nahoře) a několikerá přesná určení z různých stanovisek (kousek za domem, na rohu panské zahrady, u staré lípy náhle odbočuje polní cesta). Naproti tomu u vyjadřování času V. Šmilauer uvádí jednu skupinu dále nediferencovanou (včera ve středu, ale také loni v květnu, teď v poledne aj.).

(2.) Složená příslovečná určení se vyskytují u přístavku specializujícího. Při vyjadřování prostoru jde o případy pravidelné (v Praze na Vyšehradě) a povšechné (někde dál v kraji, všude kolem nás). U vyjadřování času nacházíme spojení jako ráno v šest hodin, ale také letos v únoru (viz stejný typ už výše loni v květnu).

F. Trávníček (1951, s. 819) ve výkladech o mluvnických částech věty stejnorodě rozvinutých se stručně zmiňuje o rozvitém příslovečném určení místa a času. Rozlišuje připojení splývavé a nesplývavé. U splývavého připojení uvádí příklady jako dnes večer, zítra ráno, vysoko nad zemí, blízko u sebe aj. Nesplývavá připojení nazývá „přístavkovými“ a zjišťuje u nich poměr vysvětlovací (dnes, a to večer) a výčtový (ve velkých městech, např. v Praze a Brně, vyvíjí se zvláštní mluva, zvaná hovorová).

M. Grepl a P. Karlík (1986, s. 220) při výkladu o vztazích povahy apoziční uvádějí pouze jednotlivé příklady: Chtěli to původně postavit tady, na tom prostranství. Bývala zvyklá vstávat velmi brzo — už ve čtyři hodiny. V létech 1930—1935, tj. před válkou, byl otec často bez práce. Nepodávají však jejich další specifikaci ani klasifikaci.

Cílem tohoto příspěvku je pokus o klasifikaci složeného prostorového a časového příslovečného určení z hlediska mluvčího. Budeme při tom postupovat od obsahu vědomí k promluvě, tj. od „hloubkové struktury“, pojímané sémanticky, k „povrchové struktuře“, chápané jako jedna z možných realizací dané hloubkové struktury, která se uskutečňuje prostředky lexikálními, morfologickými a syntaktickými. Budeme vycházet od „hloubkových“ prostorových a časových obsahů různého typu. Tyto obsahy bereme jako aktivní odrazy mimojazykové a mimomyšlenkové skutečnosti ve vědomí. Dojdeme k jazykovému vyjádření, jímž bývají zpravidla právě složená příslovečná určení prostoru a času. Postup od obsahu k jazykovému vyjádření nacházíme nejnověji např. u R. Zimka (1980) a J. Kořenského (1984).

Opíráme se o svou knihu Čas ve větě a textu (1987), v níž jsme vymezili tzv. atomární časové obsahy jako nejmenší, dále nedělitelné jednotky kognitivního časového obsahu, pro něž je charakteristická jejich objektivizovatelnost. Jsou v dialektickém vztahu k řečovému vyjádření a k předmětné skutečnosti. Vyznačují se univerzálností, to znamená, že jsou vymezeny ve vztahu k jazyku vůbec, a nacházíme je proto v různých přirozených jazycích. Rozlišujeme časové atomární obsahy nejrůznějšího druhu. Mezi nimi mají centrální postavení základní atomární časové obsahy, které jsou dány objektivně časovým systémem ve společenském vědomí a jež se liší svým rozsahem („sekunda“, „minuta“, „hodina“ …, „ráno“, „dopoledne“ …, „den“, „včera“, „zítra“ …, „týden“, „leden“ …, „jaro“, „léto“ …, „letos“ atd.). Tyto základní [11]atomární časové obsahy bývají pojaty i v jednom jazyce jako rozdílné slovní druhy a větné členy; např. základní atomární časový obsah „ráno“ je pojat jako příslovečné určení času (Přišel ráno), podmět (Ráno bývá ještě chladné), přívlastek (Nařídil si budík na časnou ranní hodinu), viz níže 3.1.b apod.

Atomární obsahy časové (podobně i prostorové) a jejich vyjadřování se různě kombinují a rekonstruují, rozdílné i stejné typy těchto atomárních obsahů se vzájemně spojují a vytvářejí se tzv. molekulární prostorové a časové obsahy (Štěpán, 1987, s. 87—93).[1] V tomto článku pracujeme se dvěma typy molekulárních prostorových a časových obsahů podle toho, jak mají uspořádány své složky: (1.) Jsou-li tyto složky (pojmy, atomární obsahy) uspořádány od pojmu užšího k širšímu, pak uvažujeme o rozšiřujících se molekulárních prostorových a časových obsazích, (2.) naopak, jde-li o uspořádání od pojmu širšího k užšímu, pak se jedná o zužující se prostorové a časové molekulární obsahy. Jazykovým vyjádřením molekulárních prostorových a časových obsahů bývají především složená příslovečná určení. Tato určení jsou na stejné syntaktické úrovni a jde u nich o slabou syntaktickou závislost na predikátu. Významový vztah mezi jejich složkami bývá především determinační, jde-li o splývavé připojení; jen zřídka je to vztah apoziční, jedná-li se o připojení nesplývavé. Všimněme si složeného příslovečného určení prostoru a času na materiálu hlavně textů beletristických, dále odborných a publicistických.

K tomu účelu jsme excerpovali tyto prameny: Čap. — K. Čapek: Skandální aféra Josefa Holouška. In: Deset českých novel, Praha 1964; Dyk — V. Dyk: Krysař. In: Deset českých novel, Praha 1964; Fáb. — M. Fábera: Neklidná hranice, Praha 1970; Fiala — Zd. Fiala: Předhusitské Čechy 1310—1419, Praha 1968; Franc. — P. Francouz: Dívka, na které nezáleželo, Praha 1979; Hirsch. — M. Hirschová: Vzájemné vztahy předpon a předložek ve vazbách s prostorovým významem. SaS, 38, 1977, s. 103—111; Hof. — O. Hofman: Králíci ve vysoké trávě, Praha 1981; Jan. — J. Janáček: Valdštejn a jeho doba, Praha 1978; John — J. John: Paní Bohdana. In: Deset českých novel, Praha 1964; Jon. — A. Joneš: Klíče k domovu, Praha 1978; Kad. — J. Kadlec: Viola, Praha 1978; Kap. — V. Kaplický: Čtveráci, Praha 1969; Mor. — J. Moravcová: Zahrada z kamene, Praha 1977; Net. — J. Netolička: Jantarové slunce, Ostrava 1976; Otč. — J. Otčenášek: Kulhavý Orfeus, Praha 1966; Pav. — O. Pavel: Plná bedna šampaňského, Praha 1977; Proš. — H. Prošková: Tajemství obří číše, Praha 1973; Raf. — M. Rafaj: Zahrada po rodičích, Praha 1977; Rot. — B. Rotterová: Samota má stovky dveří, Praha 1978; RP — Rudé právo 10. a 16. 7. 1979, 17. 1. 1980; Švej. — J. Švejda: Požáry a spáleniště, Praha 1980; Šot. — J. Šotola: Kuře na rožni, Praha 1976; Vrb. — A. Vrbová: Až na západní hranici, Plzeň 1979.

2. V této části naší stati si všimneme molekulárního prostorového obsahu „hloubkové“ struktury, jemuž na „povrchové“ struktuře odpovídají složená příslovečná určení prostoru. Jsou to především molekulární prostorové obsahy zužující (2.1.) a rozšiřující (2.2.). Dále složené příslovečné určení prostoru vyjadřuje někdy pouze jeden prostorový pojem (2.3.). Jindy vyjadřuje více prostorových pojmů, ty však nevytvářejí molekulární prostorové obsahy (2.4.). O těchto čtyřech typech složeného příslovečného určení prostoru pojednáme dále podrobněji.

2.1. Jako molekulární prostorový obsah zužující chápeme takový, kdy po širším prostorovém pojmu následuje pojem užší. V jazyce je tento molekulární obsah vyjádřen složeným příslovečným určením.

Ve většině případů všechny jeho složky odpovídají na otázku kde: Strávili více času ve stanu u karet (Jan. 46), V hale pod schodištěm zahlédl Alenu (Otč. 25), 2. ledna jsme v Rudém právu v článku O úloze designu zveřejnili mnoho podnětných myšlenek (RP 17. 1. 80, 5b). — V některých případech jindy složky příslovečného určení odpovídají [12]na různé otázky, a to kde — kam: Zalezla v pokoji do peřin (Otč. 11); kam — kde: Nevěřícně se vrací na své místo za kuchyňským stolem (Otč. 77). V uvedených dokladech šlo o dva prostorové pojmy, bývá jich však i více, srov. My jsme našli v kuchyni na podlaze vedle dřezu prázdné akvárium (Proš. 220).

2.2. Molekulární prostorový obsah rozšiřující, vymezený výše, chápeme tak, že po užším prostorovém pojmu následuje prostorový pojem širší. Vyjádřen je opět složeným příslovečným určením.

Všechny jeho složky odpovídají na otázku kde: U plotu na konci zahrady postavil větrný mlýnek (Otč. 29), Seděli na lavičce před chalupou (Jon. 57). V některých případech jednotlivé složky odpovídají i na různé otázky, jako odkud — kde: Z přísálí za vrátnicí se ozval šramot (Vrb. 156). Bývá zde naznačováno, vyjadřováno, že jde o více než dva prostorové pojmy, srov. kam — kam — kde: Sochor dojel na břeh potoka proti jeskyni mezi skalami (Fáb. 68).

2.3. Jestliže týž prostorový pojem je označen různými pojmenováními, jde o složené příslovečné určení, jehož složky mohou mít rozdílné jazykové významy. Jde především o spojení relativního a přesného prostorového významu: Vpředu před námi se leskla nehybná hladina rybníka (Kad. 71), Dole v hloubce odpočítal velitel do tří (Vrb. 128), Malíř položil psa blízko k ohni (Jon. 101), Venku před budovou svítilo výbojkové osvětlení (Franc. 56). Může jít také o vyjádření neurčitého a přesného prostorového významu, např. Bude se na ně dívat odněkud z vysoké větve (Fáb. 53), nebo neurčitého a relativního významu prostorového: Kdesi daleko se pobíjejí lidé (Otč. 13). Sem lze zařadit i vyjádření ukazovacího a přesného prostorového významu: Tady pod kabátem mi bouchá srdce (Otč. 72) nebo ukazovacího a relativního prostorového významu: Tam dole někdo zakřičel (Mor. 104).

2.4. Zvláštní typ vyjádření prostorových obsahů nastává tam, kde složky obsahu nevytvářejí molekulární prostorový obsah ani zužující, ani rozšiřující; pojmenování označují různé prostorové pojmy, které jsou rozsahem přibližně stejné. Vytvářejí složené příslovečné určení.

Složky tohoto složeného příslovečného určení prostoru, které závisí zpravidla na slovesech pohybu, často odpovídají na různé otázky, srov. kudy — kam: Stoupá po schodech k ordinaci (Vrb. 71), odkud — kam: Sudí se žene z kuchyně k vrátnici (Vrb. 74). Bývají zde pojmenovány více než dva prostorové pojmy: Proud vody přestříkl z našeho dvora přes plot k sousedům (Hirsch. 106), Odbočili pod Tatrami přes Kežmarok do Polska (Jan. 49).

3. Složenému příslovečnému určení času odpovídají v „hloubkové“ struktuře molekulární časové obsahy zužující (3.1.) a rozšiřující (3.2.), jindy je to pouze jeden časový pojem (3.3. a 3.4.). Složené příslovečné určení času vyjadřuje i více různých časových pojmů, které jsou rozsahem stejného řádu a jako celek vyjadřují časovou míru (3.5.). Všimneme si uvedených typů složeného příslovečného určení času na konkrétním jazykovém materiálu.

3.1. O molekulární časový obsah zužující jde tehdy, kdy po širším časovém pojmu následuje pojem užší. Právě u tohoto typu vystupuje do popředí potřeba termínu molekulární časový obsah, neboť jazykovým vyjádřením bývá nejen příslovečné určení, ale i přívlastek a podmět, srov. níže (b). Můžeme zde rozlišit dva podtypy:

Jde-li o kratší časové úseky, bývají pojmy označeny jen příslovečnými výrazy. Ty odpovídají zpravidla na stejnou otázku — kdy a mívají dvě složky: Ráno o půl páté musí vzít lidi po trase (Raf. 109) nebo složky tři: Zítra ráno v pět hodin se přestěhujete (Pav. 27). Jindy odpovídají na různé otázky, např. jak často — dokdy: Každý den do čtyř hodin spím (Čap. 252).

Jde-li o delší časové úseky, převažují sice také příslovečné výrazy (viz níže a), ale uplatňuje se i časový přívlastek a podmět (viz níže b).

[13](a) Všechny příslovečné výrazy odpovídají na otázku kdy a mají dvě složky: Měla jsem tam dnes večer vystoupit (Vrb. 13), V ten den odpoledne potkal Gabriela (Net. 60), Bienale se uskuteční letos v září (RP 10. 7. 79), Jeho posádka loni na jaře poprvé vyjela (tamtéž), Letos na podzim už tu trčí vyschlá kostra (Vrb. 18). Jindy všechny složky příslovečného určení odpovídají na stejnou otázku odkdy: Je od včera večera v zajišťovací vazbě (Net. 116) nebo na různé otázky kdy — jak často: Minulý týden čtyřikrát ráno nebyly prázdné pecní vozy (Švej. 73).

(b) Při vyjadřování časového obsahu zužujícího se však uplatňují i příslovečná určení se shodným přívlastkem časového významu, srov. V pátečním podvečeru jako by splýval s barvou oblohy (Rot. 14), Spolu s ženou sedávali u televizoru o silvestrovském večeru (Raf. 59), Dnešní noci pocítil něco jakoby pouta (Dyk. 30). Tento shodný přívlastek lze však změnit v příslovečný výraz, aniž je třeba přestylizovávat větu a aniž se obsah věty změní: V pátek v podvečer jako by splýval s barvou oblohy, Spolu se ženou sedávali u televizoru na Silvestra večer apod.

Shodný přívlastek časového významu rozvíjí i substantiva časového významu ve funkci gramatického subjektu nebo objektu: Květnové jitro napovídalo velmi teplý den (Net. 34), Představil si zítřejší noc (Šot. 27). Zužující časový obsah je vyjadřován i postupně rozvíjejícím přívlastkem: Za vstávání vděčil včerejší večerní odpovědi z Prahy (Net. 61).

3.2. Méně časté je vyjadřování molekulárního časového obsahu rozšiřujícího, tj. takového, kdy po užším časovém pojmu následuje pojem širší, který specifikuje pojem první. Setkáváme se s ním např. tehdy, potřebujeme-li odlišit hodiny podle denní doby. Molekulární obsah vyjádříme pak složeným příslovečným určením času, jehož všechny složky odpovídají na otázku kdy: Vyjíždí v půl páté ráno příštího dne (Raf. 113); jindy jde o otázku odkdy — kdy: Už od tří hodin ráno bděl (Net. 61). Příslovečné určení času může být ještě rozvito neshodným přívlastkem časového významu a celý tento řetězec závislosti odpovídá jako celek na otázku kdy: V říjnu minulého roku ukázal cestu k odvrácení nebezpečného vývoje situace (RP 17. 1. 80) nebo na otázku za jak dlouho: Plán byl splněn za šest měsíců letošního roku (RP 16. 7. 79).

3.3. Další typ složeného příslovečného určení času nevyjadřuje vlastně molekulární časový obsah, ale jen složené příslovečné určení času, neboť týž časový pojem je označen různým pojmenováním, tj. apozice; na různost určení ukazuje oddělení čárkou. Každé toto pojmenování má svůj časový význam, odpovídá na otázku kdy, druhé pojmenování vysvětluje pojmenování první: Na den sv. Kateřiny, 25. listopadu, došlo u tvrze k polní bitvě (Fiala 51), Ještě včera, ještě donedávna, v Plzni hrál vysokou hru (Vrb. 105). Patří sem i složené příslovečné určení, jehož první složka odpovídá na otázku jak často a druhá, která je výčtem, na otázku kdy: Úroky platili dvakrát do roka, a to o sv. Jiří a sv. Havlu (Kap. 86).

3.4. Čtvrtým typem vyjadřování příslovečného určení času je případ, v němž se na časový obsah nejprve ukáže a pak se přesně vyjadřuje. Nejde tu opět o molekulární časový obsah, nýbrž o složené příslovečné určení času, jehož složky odpovídají na otázku kdy: Tenkrát na Prvního máje měl na to chuť (Pav. 52). Patří sem i konstrukce, v nichž je časový obsah nejprve vyjádřen neurčitě a potom přesně: Někdy večer prý běhala na stadiónu (Net. 40). Také u tohoto typu je týž pojem různě pojmenován.

3.5. Pátý typ časového obsahu se skládá z různých časových pojmů rozsahem stejného řádu a je vyjádřen složeným příslovečným určením času, jehož jednotlivé složky odpovídají na otázku odkdy — dokdy: příslovečné určení jako celek však odpovídá na otázku jak dlouho a vyjadřuje časovou míru, srov. Pracovala od rána do večera (Kap. 230), Od začátku května až do poloviny června měl na stanici Praha premiéru (RP 10. 7. 79) apod.

4. Z rozboru uvedeného materiálu je možno udělat následující závěry. Především je tu zřejmá podobnost sémantického pole prostoru a času. V obou polích se pojmové [14]obsahy mohou zužovat i rozšiřovat a týž pojem bývá vyjádřen několika různými pojmenováními. Složená příslovečná určení prostoru a času závisejí slabě jako řetězce na určitém slovese a vytvářejí tak syntaktickou jednotku vyšší, než jsou skladební dvojice (Štěpán, 1988). V obou případech jde tedy o řetězcové závislosti. Složky složeného příslovečného určení prostoru i času jsou na stejné úrovni, vzájemně jsou zpravidla ve vztahu postupné i hierarchizované determinace, řidčeji apozice.

Rozdíl ve vyjadřování příslovečného určení prostoru a času ve větě spočívá mimo jiné v tom, že se prostorové obsahy vyjadřují celou zvláštní skupinou výrazů, v níž nejde o zužování nebo rozšiřování prostorového obsahu, ale o rozdílné prostorové pojmy, které jsou rozsahem přibližně stejné; časové obsahy se vyjadřují pouze jedním obdobným typem a tím je časová míra. Souvisí to zřejmě s tím, že pojem prostoru je bezprostředněji přístupný smyslovému vnímání než pojem času.

Naznačený postup od hloubkového obsahu k povrchovému jazykovému vyjadřování umožňuje přesněji odlišit mimojazykový obsah od významu jazykového. Je to zvláště patrno tehdy, je-li týž prostorový nebo časový pojem (obsah) pojmenován (označen) různými pojmenováními; každé toto pojmenování má svůj význam prostorový nebo časový. Jednomu obsahu pak odpovídají dva nebo více jazykových významů.

 

LITERATURA

 

GREPL, M. - KARLÍK, P.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1986.

KOČIŠ, F.: Podraďovacie syntagmy v slovenčine. Bratislava 1988.

KOŘENSKÝ, J.: Konstrukce gramatiky ze sémantické báze. Praha 1984; rec. v SaS, 46, 1985, s. 45—49.

SGALL, P. - PANEVOVÁ, J.: Obsah, význam a gramatika se sémantickou bází. SaS, 37, 1976, s. 14—25.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. Praha 1966. 3. vyd.

ŠTĚPÁN, J.: Čas ve větě a textu. Praha 1987.

ŠTĚPÁN, J.: K termínu řetězec v syntaxi. SaS, 49, 1988, s. 216—220.

TRÁVNÍČEK, F.: Mluvnice spisovné češtiny II. Praha 1951.

ZIMEK, R.: Sémantická stavba věty. Praha 1980.

 

R É S U M É

On complex adverbial modifiers of space and time

The semantic fields of space and time are undoubtedly similar. In both of them notional contents can either contract or extend, and the same notion can be expressed by several different names. The complex adverbial modifiers of space and time are loosly dependent on the predicate, the components of this type of adverbial modifiers are on the same level. Nevertheless, the expression of space and time in the frame of the sentence is different. While the complex space contents are expressed through the special group of expressions (i.e., different space notions), the complex time contents are expressed through one type only - through the time limit. This difference may be connected with the fact, that extralingual and extraintelectual space is more directly open for the sensuous perception than extralingual and extraintelectual time is.

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 1, pp. 10-14

Previous Petr Karlík: O tzv. účinku

Next Zdena Skoumalová: In margine sémantického pole kvality (vlastnosti) v textu a překladu