Prof. Vladimír Skalička osmdesátiletý

Pavel Novák

[Chronicles]

(pdf)

Профессор Владимир Скаличка восьмидесятилетний / Professor Vladimír Skalička octogenarian

K životním jubileím prof. dr. V. Skaličky, čl. kor. ČSAV, člena Pražského lingvistického kroužku od r. 1934, prvního profesora obecné jazykovědy na Karlově univerzitě, se Slovo a slovesnost vyslovilo už dvakrát (K. Hausenblas, Vykladač jazyků a jazyka. SaS, 30, 1969, s. 221—226, P. Novák, Nad dílem profesora Vladimíra Skaličky. SaS, 40, 1979, s. 345—349). V druhém z těchto příspěvků byly obsaženy i drobné doplňky a opravy k soupisu Skaličkových prací za léta 1931—1968, sestavenému Z. Skaličkovou (SlavPrag, 11, 1969, s. 11—17) i údaje o pracích nových. Dnes má soupis na 200 položek.

Před deseti lety si bylo těžko představit, že by prof. Skalička dále nepokračoval, řečeno slovy P. Trosta, ve velkém tématu svého vědeckého snažení, typologii jazyků světa (O badatelském významu Vladimíra Skaličky, SlavPrag, 11, 1969, s. 9). Obecně se však spíše očekávalo shrnování, završování, přehlížení, jak o tom svědčí i poněkud menší účast na jeho přednášce „Typologie“ proslovené v Jazykovědném sdružení při ČSAV v Praze v dubnu 1986 (JA, 23, 1986, s. 86—87).

Přednáška byla překvapením. Celkový ráz Skaličkovy typologie se nezměnil, ale soubor jeho typů se otevřel.

Stanovení dosavadních pěti typů bylo ukončeno před čtyřiceti léty. Typy flexívní, aglutinační a izolační byly vymezeny již v Skaličkově habilitačním spise Zur ungarischen Grammatik (Praha 1935); typ polysyntetický, s nímž se v něm (pod názvem polysyntetismus) také pracovalo, byl od typu izolačního definitivně diferencován až v stati Sur la typologie de la langue chinoise parlée. AO, 15, 1946, s. 386—412 (něm. překl. Über die Typologie des gesprochenen Chinesisch. In: V. Skalička, Typologische Studien. Schriften zur Linguistik 11. Braunschweig/Wiesbaden 1979, s. 180—197) a konečně menšinový typ introflexívní byl diferencován od typu flexívního v stati Sur la rôle de la flexion interne dans la langue. Linguistica slovaca, 4—6, 1946 až 1948, s. 13—22.

Nově přibyl — s podstatným přihlédnutím k typologické koncepci G. A. Klimova (např. Principy kontensivnoj tipologii. Moskva 1983; srov. V. Skalička, Ist eine Typologie möglich? Folia linguistica, 20, 1986, s. 81—86) — typ ergativní (vlastně už v stati Ergativität und Typologie. Linguistica generalia, III, 1981, s. 59—63, ale vyšlé ještě později, než by ukazovalo vročení 1984, a v době přednášky šíře neznámé). Tento typ, známý především z baskičtiny a mnoha jazyků kavkazských, je vymezen těmito rysy: a) slovesa jsou rozdělena na dva „druhotné slovní druhy“, tranzitiva a intranzitiva, b) nominativu našich jazyků odpovídá jednak absolutiv jako agens intranzitiv, jednak ergativ jako agens tranzitiv, přičemž ergativ má sufix, c) absolutiv, nulový pád, je zároveň agentem intranzitiv i patientem tranzitiv.

Zatímco dříve považoval prof. Skalička diferenciaci větné konstrukce na ergativní a neergativní za rys aglutinační (Ergativita a její relevance v typologii jazyků. JA, 19, 1982, s. 103 až 104; Ergativity and its relevance in the typology of languages. In: Allgemeine Sprachwissenschaft. Sprachtypologie und Textlinguistik. Festschrift für Peter Hartmann. Eds. M. Faust et al. Tübingen 1983, s. 281—283), uvádí později, že se rysy Klimovova ergativního typu dají z jeho dosavadních typů těžko vyložit, a proto je třeba považovat je za typ nový, a to menšinový (Bemerkungen zur Typologie. In: Explizite Beschreibung der Sprache und automatische Textbearbeitung, XIV. Probleme und Perspektiven der Satz- und Textforschung. MFF UK, Praha 1987, s. 35—36).

V právě citované stati byl ještě dodán — také podle Klimova — menšinový typ aktivní: substantiva i verba jsou diferencována na aktivní a neaktivní a kombinují se spolu buď pouze aktivní substantiva a verba, nebo pouze tvary neaktivní.

Zavedení obou posledních typů patrně souvisí se Skaličkovým přesvědčením, že „je třeba doplnit systém typologie údaji ze syntaxe“, při[250]čemž „základem syntaxe je syntaxém, tj. spojení dvou slov ať slovem či morfémy či slovními druhy obou slov“ (JA, 23, 1986, s. 86). (K tomu srov. starší formulaci ze stati Problém syntaktické typologie (SlavPrag, 10, 1968, s. 141): „… jsou jasné souvislosti mezi […] jevy syntaktickými a jevy morfologickými, dále pak s jevy typologickými obecně“.) Přitom dále buduje typologii „na formální stránce jazyka“ (tj. na formě z dvojice forma-funkce) a „na způsobu konstruování obsahové stránky jazyka“, (Formalität und Semantik in der Sprachtypologie. Ztschr. f. Phonetik, Sprachwiss. u. Kommunikationsf., 35, 1982, s. 454—455).

Zdá se, že soubor typů nebyl otevřen jednorázově a dočasně, nýbrž programově a nastálo. Vím, že před časem prof. Skalička promýšlel stanovení typu dalšího.

K nové Skaličkově koncepci se okamžitě objevily námitky už v diskusi po přednášce r. 1986, brzy písemně. J. Popela píše v posledním ze svých příspěvků, v nichž kriticky navazuje na Skaličkovu typologii, že se zahrnutím nových typů „ze Skaličkových typů staly pouhé souhrny strukturních rysů, jimž chybějí společná kritéria“ (K jazykové typologii. JA, 25, 1988, s. 102; údaje o dalších příspěvcích na s. 106).

K tomu lze poznamenat především tolik: Uznáme-li myšlenku diferenciace základních rysů a z nich odvoditelných rysů téhož typu (G. P. Meľnikov, Determinantnaja klassifikacija jazykov i jazyki bantu. In: Africana, Afrikanskij etnografičeskij sbornik, IX. Leningrad 1972, s. 128—159; P. Sgall, Die Sprachtypen in der klassischen und der neueren Typologie. Linguistics, 1975, č. 144, s. 123), nelze zásadně vyloučit, že by hledané základní rysy různých typů mohly být opravdu velmi různého rázu.

Avšak bez ohledu na to může uvedená Popelova námitka dnes mít jen relativní platnost. Již dříve bylo zdůvodněno (P. Novák, o. c., s. 347), že stanovení jednotlivých typů a poznání jejich kombinovatelnosti jsou vnitřně těsně spojeny. Podobně je tomu s hledáním základních rysů každého typu a odvozováním rysů dalších z rysů základních. Přitom obě souvislosti nelze uvažovat izolovaně. (Fixovat stav poznání v některém/některých z těchto čtyř témat můžeme pouze z momentálních pracovních důvodů, nikoli v tom smyslu, že bychom mohli uznat nějaké jednosměrné pořadí v postupu jejich řešení.) A teprve v této souvislosti je vhodné zvažovat Popelovu námitku.

Jako červená nit se Skaličkovým dílem vine realistická idea nerigidnosti jazykové stavby, mění se jen způsob a naléhavost vyjádření. Prof. Skalička původně vyzdvihoval Mathesiovu potenciálnost, později zdůrazňoval komplexnost jazykových jevů (AUC. Philol., 3, 1957, č. 1, s. 15—24), v posledních létech „nekonsekventnost“ stavby jazyků; v diskusi po přednášce r. 1986 se s potěšením vyslovil o tom, že „se mu novou koncepcí podařilo zbavit se přílišného pořádku“, stále a stále se dává slyšet, že „nic neplatí na sto procent, nýbrž jen do jisté míry“. V témže duchu jsou neseny i Skaličkovy stati: Das Problem der Sprachentwicklung. In: Logos Semantikos. Studia Linguistica in honorem Eugenio Coseriu. Berlin - New York - Madrid 1981, s. 99—104; Energeia und Entwicklung. In: Energeia und Ergon II. Das sprachtheoretische Denken Eugenio Coseriu’s in der Diskussion (1). Eds. J. Albrecht - J. Lüdtke - H. Thun. Tübingen 1988, s. 105—107; Typologie und Klassifikation. In: Energeia und Ergon III. … (2), s. 39—40.

Přejme prof. Skaličkovi i sobě, aby, procul negotiis, nás — a možná i sebe — dále překvapoval výsledky svého bytostného hledačství.

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 3, pp. 249-250

Previous Anna Jirsová: K pojetí systému a struktury v současné české lingvistice (K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů)

Next Jan Kořenský: František Daneš sedmdesátiletý