K aktualizaci výstavby textu a aktivizaci jeho recepce (Prostředky a postupy jednoho typu detektivní prózy)

Alena Macurová

[Articles]

(pdf)

К актуализации текста и актуализации его рецепции / On the interrelation of foregrounding and the reception of a text

V poslední době postupně sílí vědomí o tom, že v současné kultuře mají své místo i žánry tzv. populární literatury[1] (srov. např. Plaul, 1983; Woeller, 1984 — k oběma titulům obšírně Mareš, 1987; Liba, 1981; Hrabák, 1986). Z nesporného faktu společenské působnosti populární literatury[2] plyne pak požadavek komplexního výzkumu tohoto typu literárního sdělování, také — samozřejmě — požadavek analýz, výkladů a interpretací jeho ustrojení jazykového, stylového či šíře: komunikačního.

V rámci populární literatury s dominující zábavnou funkcí se vyděluje (Liba, 1981, s. 205) vedle společenského (lidového) románu, humoristické povídky a anekdoty i žánr, jenž bývá označován obvykle jako literatura detektivní (dále DL); Slovník literární teorie (Vlašín a kol., 1977, s. 71) ji charakterizuje jako jednu „z nejrozšířenějších oblastí zábavné literatury“.

Rostoucí vědomí o společenské působnosti populární literatury se týká samozřejmě i detektivního žánru (srov. Woeller, 1984; Hrabák, 1986; Procházka, 1987; Frýbort - Jungwirth, 1987; Cimický, 1988); v této souvislosti se např. polemizuje s názorem, že DL „sídlí někde na periférii umění“ (Frýbort - Jungwirth, 1987), uvažuje se o rozšiřování funkcí DL, zvl. o její funkci sociálně kritické apod.

Také obvykle tradované soudy o fungování DL v procesu společenské literární komunikace, které (někdy poněkud „krátce“) přiřazují DL jako „lehké četbě“ pravidelně „lehkou“ interpretaci, bude zřejmě třeba na základě konfrontace s rozsáhlým textovým materiálem, zvl. DL současné, ověřit. Ne vždy, tvrdím, pak v této konfrontaci beze zbytku obstojí představy o DL jako o textech, které v procesu recepce (tj. čtení a interpretace) nevyžadují mimořádnou čtenářskou aktivitu, a to proto, že sdělují tradičními, stereotypními prostředky a postupy.

Přesvědčivým dokladem tohoto tvrzení jsou — z DL původní české — např. tři detektivní romány J. Zábrany:

Vražda pro štěstí. Detektivní román (Praha 1962; dále VPŠ); Vražda se zárukou. Detektivní román. Druhé vyprávění doktora Pivoňky (Praha 1964; dále VSZ); Vražda v zastoupení. Detektivní román. Třetí vyprávění doktora Pivoňky (Praha 1967; dále VVZ).

Příslušnost k žánru DL je zde signalizována zcela jednoznačně: už v rámcových složkách textů lexikální sémantikou jejich titulů (vražda) a explicitní žánrovou charakteristikou tvořící součást podtitulu (detektivní román).[3] Takto výrazné signály [22]žánrové příslušnosti textu, naplňující beze zbytku žánrovou normu, předjímají ovšem text, jenž se jako celek řadou svých stavebních rysů žánrovým normám DL vymyká, popř. je svébytným způsobem aktualizuje.[4]

Aktualizována je už sama základní komunikační situace textů: vlastní příběhy jsou prezentovány jako přímé ústní vyprávění (dr. Pivoňky, majora VB penzionovaného pro nemoc, dříve zaměstnance detektivní kanceláře Ostrozrak), jako „mluvené“, „vyprávěné“ texty v textu[5] — srov. též v rámcových úvodních a závěrečných pasážích:

Vyprávění v „Horské krásce“ začíná — Vyprávění v „Horské krásce“ končí (VPŠ); Vyprávění ve svatebním salónku začíná — Vyprávění ve svatebním salónku končí (VSZ); Vyprávění v karlínském činžáku začíná — Vyprávění v karlínském činžáku končí (VVZ).

Výrazně se „mluvenost“ (a jazykově slohové charakteristiky s ní spjaté) ozřejmuje ve VSZ, totiž konfrontací charakteru příběhu vyprávěného ve svatebním salónku s charakterem textu Hrůzostrašná přísada do kávy, jenž je v rámci celku prezentován jako text „psaný“ (pokus dr. Pivoňky o detektivní román) a jenž je rámcové pasáži Vyprávění ve svatebním salónku začíná předřazen. Ten svou stylizací normy žánru DL hyperbolizuje (a druhotně i paroduje), srov. na malé ploše (s. 7—9) textu z motivicko-tematické roviny např. romantizující motiv bouřky, který koresponduje s motivem zločinu, motivy tajemnosti, hrůzy (s tím souvisí i značná frekvence adjektiv jako přízračný, zlověstný, hrůzostrašný, strašidelný, také kostlivý apod.), motivy zlého tušení, půlnoci, sýčka atd.; dále srov. archaizující jazykové prostředky, zvl. morfologické a lexikální, zhusta užívané v opakovaných automatizovaných spojeních, dominující popisný postup atd.: Chudá lampička, upevněná na pelesti postele, vrhala na všechno přízračné, mdlé světlo a stíny předmětů se prodlužovaly, připomínajíce duchové postavy, plížící se tmou … Ne, vdova nedokáže snít, jak se byla těšila … Co to? Podivno! Ani kafíčko dnes nechutná, jako by i ono mělo jakousi podivně zatrpklou, byť sladkou, nebo spíše nasládlou chuť, a nějak divně lepkalo na jazyku … Kontrast důsledně automatizované realizace žánrových norem v podobě výrazných žánrových klišé (text „psaný“) a důsledné jejich aktualizace (text „mluvený“) vyvstává zřetelně i na základě specifického, aktualizovaného „položení“ textů „vedle sebe“, srov. závěr textu Hrůzostrašná přísada do kávy: A hromový hlas bouře za oknem provázel pád vdovina tě (VSZ, 9) a dále — už pod titulem Vyprávění ve svatebním salónku začíná — dopovězení nedopovězeného: Pád vdovina těla přerušil telefon (VSZ, 10).

S aktualizací základní komunikační situace je logicky spjat i posun v celkovém komunikačním ustrojení textů: uzuální hierarchický vztah textových komunikací (tj. vztah základní komunikace, tzv. primární, a komunikací „nižšího” řádu profilovaných v její sémantice, komunikace sekundární atd., Hausenblas - Macurová, 1983) je zastřen. Celkovému podání dominuje komunikace sekundární a v této pozici zákonitě supluje i obvyklé funkce komunikace primární (funkci komentující, hodnotící aj.); primární komunikaci se tak přiřazuje vlastně jen titul, podtituly a ve VSZ ještě mota.

Jako rámcové složky textu nesou i mota — tak jak bývá obvyklé — jisté signály charakteru textu. K žánru odkazuje jméno D. Sayersové, známé autorky DL, moto samo pak (Dobrý malíř, maluje-li stonožku, nakreslí jí skutečně sto noh) přitom zároveň signalizuje nenormované [23]postupy, jichž je v testech užito zvl. v souvislosti se ztvárňováním komunikační aktivity postav (o tom níže). Moto z L. Sterna (Odbočky jsou … život a duše četby!), žánrově zde vlastně „nenáležité“, předjímá nikoli pouze charakter tematické výstavby textů (nepřímočarost postupu luštění záhady), ale i s ní spjatou jejich povahu jazykově slohovou, srov. např. charakter syntaxe: Jako mladý — no, jaké bylo Kleingöringovo původní povolání nezjistil ani pan Václavíček; patrně ani žádné neměl, patrně byl odjakživa mistrem v ovládání tupláku při činnosti, k níž tuplák původně nebyl vymyšlen a po níž mu ve tváři zůstala zmíněná pseudoburšácká jizva. Tedy jako mladý mistr v ovládání tupláku zamiloval se v jedné mnichovské pivnici … VVZ, 23.

V návaznosti na aktualizaci základní komunikační situace se následně zhodnocují i další obligatorní charakteristiky komunikačního ustrojení textu: dány jsou tím, že v každém prozaickém textu jsou sekundární komunikační akty v rámci celku prezentovány v celistvosti svého komunikačního zakotvení, tj. ve vazbě na svou produkci i recepci. Bývají zde tedy prezentovány mj. i (sekundární) operace s textem, především takové, k nimž je text jako lidský výtvor určený k lidskému vnímání svou podstatou předurčen, tj. jeho čtení (přiřazení významu k výrazu) a jeho interpretace (konstituování smyslu celku), tedy jeho recepce (Macurová, 1984). Aktualizované zhodnocení této (obligatorní) charakteristiky komunikačního ustrojení každého slovesného uměleckého textu se v Zábranových detektivkách obráží zvl. ve specifice těchto operací: v sekundárním čtení a sekundární interpretaci se nenormovaně, aktualizovaně promítá základní, normovaný princip tematické výstavby DL, totiž princip záhady a jejího řešení.

V rámci sekundární komunikace jsou tak (sekundárním komunikantům) prezentovány nejenom — jak to bývá obvyklé — texty určené k čtení a interpretaci přímo, ale v nápadném množství také „záhady“, jejichž „vyřešení“ vlastní čtení a interpretaci teprve podmiňuje, stává se jejich nutným předpokladem.

Např. aby bylo možno v rovině sekundární komunikace číst (tj. přiřadit význam k výrazu) a interpretovat (konstituovat smysl celku) — a také samozřejmě zaujmout hodnotící postoje, popř. orientovat další verbální i neverbální chování, je třeba v jednom sekundárním komunikačním aktu najít na pětikoruně větu vytištěnou pod nápisem „Pět korun“, tj. Padělání se trestá, škrtnout v ní první a poslední dvě písmena, přečíst pozpátku — až na základě těchto operací je k dispozici „materiálové“ východisko čtení a interpretace. Srov. v textu: „Ta pětikoruna prý obsahuje návod německému velitelství, co dělat, aby se ty pásy (rozuměj: tanků, A. M.) neklouzaly … Teď si škrtněte první a poslední dvě písmena ve větě, která jsou vytištěna pod nápisem ‚Pět korun‘, a přečtěte si to pozpátku. To je rada německému vrchnímu velitelství.“ Neochotně jsem vytáhl pero a udělal jsem, jak mi nařídila. Pod nápisem PĚT KORUN byla věta PADĚLÁNÍ SE TRESTÁ. Škrtl jsem první a poslední dvě písmena a zbytek jsem přečetl pozpátku: DĚLÁNÍ SE TRES. Zmocnil se mě velmi nepříjemný pocit. Nevěděl jsem, jestli se tomu mám zasmát nebo dělat pohoršeného nad tím, jaké sprosťárny si Češi nevymyslí (VVZ, 87—88).

Jde, jak je zřejmé, především o „záhady“ spjaté s identifikací (uzuálního verbálního) výrazu, jenž má být čten a interpretován. Častěji je takový výraz (výraz určení ke čtení a interpretaci) identifikovatelný prostřednictvím operací s jazykem a textem, tedy prostřednictvím užívání jazyka, čtení a interpretace textu, např. anagramy VPŠ, 98—104, tajenka křížovky VSZ, 290, zakódovaná zpráva VVZ, 118n. Někdy je ovšem identifikace výrazu a jeho následné čtení a interpretace podmíněna operacemi netextovými, nejazykovými (použití zrcátka k identifikaci výrazu zrcadlově otištěného na podložce VVZ, 94, užití číselného měřítka VVZ, 149 aj.). Jako každá sekundární komunikace a každá sekundární operace s textem jsou i tyto „záhady“ prezentované v rámci sekundární komunikace zprostředkovaně zaměřeny ke čtenáři, jako svého druhu výzvy k jeho (recepční) aktivitě. Zde o to nápadněji, že ne vždy je příslušný „hledaný“ výraz, jenž má být čten a interpretován, v rámci sekundární komunikace identifikován verbalizovaně (pro jeho identifikaci jsou [24]však obvykle poskytnuty jisté instrukce), ne vždy je identifikace prezentována bezprostředně následně po sekundárním textu, z něhož vychází (akrostich, křížovka, zrcadlový otisk apod.).

Např. vyluštění křížovky (Třes se vrahu) v textu verbalizováno není, tajenku implikuje jen neverbální chování jejího adresáta, podezřelého Pubence: Beze slova jsem vyluštěnou křížovku podal Pubencovi. Pubenec si ji přečetl a zbledl, VSZ, 289. (Čtenář ovšem může tajenku na základě uvedené legendy vyluštit sám.) Podobně je v textu samém jen implikováno vyluštění nápisu na pětikoruně; vzhledem k charakteru „záhady“, ve srovnání s křížovkou jedinečné, jsou zde ovšem uvedeny speciální instrukce k řešení a verbalizováno je několik fází operací, kromě — ovšem — fáze konečné (viz výše). Ze dvou zrcadlových otisků rukopisu (VVZ, 94) je v textu identifikován pouze jeden, už v sekundárně „dointerpretované“ podobě: namísto přesného to, co umíte, Konipasi, mně už je to fuk L. F. (tedy výrazu, který čtenář identifikuje použitím zrcátka) je v sekundární komunikaci verbalizovaně identifikováno: dělejte, co umíte, mně už je to fuk. Třetí tajenka akrostichu (VPŠ, 99), založená na čtení prvního písmene v prvním, druhého v druhém, třetího ve třetím verši atd., jediná z tajenek relevantní pro průběh pátrání, je verbalizována až v pozdější fázi výstavby textu atd.

Ve všech těchto případech (a v řadě případů dalších, např. VSZ, 249; VVZ, 125 aj.) je tedy čtenář „vyzýván“ k tomu, aby na základě instrukcí (obvykle) v textu uvedených sám identifikoval výraz, který v sekundární komunikaci identifikován není nebo který je identifikován až v pozdější fázi výstavby textu. „Výzvy“ k vyluštění záhady prezentované v plánu tematickém[6] spojují — jak je nasnadě — obdobné funkce, především právě funkce aktivizovat recepční úsilí čtenáře.

Stejně funkčně vytíženy jsou i další příznakové rysy sekundární komunikace, zvl. aktualizovaný způsob, jímž se jejím prostřednictvím ztvárňuje v rámci celku komunikační (a šíře i sociální) realita.

V souvislosti s ikonickou povahou slovesného uměleckého textu (Morris, 1939; Lotman, 1970; Benveniste, 1974) je ztvárňování „komunikačnosti“, nejpříznakovějšího z atributů reálného lidského světa v jeho sociální určenosti, vlastně obligatorním rysem slovesného uměleckého textu, zvl. prozaického: v něm je svět pravidelně prezentován jako časoprostor, v němž se — verbálně i neverbálně — předávají významy (Macurová, 1987). Textovým subjektům — postavám — se pravidelně přiřazuje vedle sociálních aktivit jiných také aktivita komunikační (zde budu mít na mysli jen komunikační aktivitu v užším slova smyslu, totiž komunikační aktivitu verbální).

Komunikační aktivita textových subjektů (postav) se pak v slovesném uměleckém textu ztvárňuje — jak je známo — poměrně složitým způsobem: přitom i distribuce komplexu komunikační aktivity postav mezi ztvárňování (v různém stupni) přímé, „citátové“ (zvl. tzv. typy řečí) a zprostředkované, nepřímé (výroky o komunikační aktivitě), je do jisté míry normována (Šoltys, 1983). Tak (zhruba a do jisté míry zjednodušeně řečeno) jisté charakteristiky ztvárňované „mluvenosti“ se obvykle v celku slovesného uměleckého textu uvádějí spíše v rámci výroků o komunikační aktivitě — zčásti i proto, že jsou na rovinu grafickou vlastně přímo, citátově, nepřeveditelné (např. timbre), zčásti proto, že jsou převeditelné jen obtížně a nejednoznačně (např. síla hlasu, tempo, důraz).

[25]Touto problematikou se v rámci úvah o slovesech pravení a o metajazykové informaci zabývá značně podrobně O. Šoltys (Šoltys, 1983). Při objasňování „jistých informačních pravidelností ve vztahu věty uvozovací a přímé řeči (citátu)“ ukazuje dostatečně přesvědčivě, že slovesa pravení (vlastně jeden typ výroků o komunikační aktivitě) pokrývají „normovaně“ takové oblasti komplexu komunikační aktivity textových subjektů, jako je kvalifikace artikulace (silná, defektní, zvukově příznaková), šumu, zvukové projevy některých emocí a stavu subjektu (Šoltys, 1983, s. 70—71), samozřejmě také neverbální složky komunikační aktivity, gesta, dále situaci a postoje mluvčího. (Srov. také podnětný výklad o ostenzívních a transponovaných kódech na s. 88n.)

Obvyklá normovaná podoba vztahu mezi přímým, citátovým ztvárňováním komunikační aktivity a jejím ztvárňováním nepřímým (nebo „jistá informační pravidelnost ve vztahu věty uvozovací a přímé řeči, citátu“, srov. Šoltys, 1983, s. 87) je v Zábranových prózách aktualizována značně nápadně. Přímo (prostřednictvím citátu) bývají totiž ztvárňovány i takové charakteristiky mluvenosti, u nichž to obvyklé nebývá (obvykle se promítají do výroku o komunikační aktivitě); např.:

Zdo vinsätüno … Vin - cön - tü - nom … Domov ťäch nöjubožöjšüch, VPŠ, 191—192; Átče sášli svjátlo poznání, VPŠ, 257 a obdobně např. ještě VPŠ, 182—189, 297; Jezinka fíkala, že mám pfinýst toho kvásnýho medvěda z haly, VSZ, 21; Je bi hrozdá ziba. Debyslí bi do … Dzo? Dojo. Do zdabedá … Busíb bořád gejhat, VSZ, 215—217 aj.

Tyto postupy pak recepční úsilí čtenáře aktivizují, jak je zřejmé, zvl. ve fázi čtení (přiřazení významu k výrazu): vybavovací potence grafického záznamu výrazu citátově ztvárňujícího jisté charakteristiky mluvenosti je v důsledku jeho příznakovosti, nenormovanosti, neuzuálnosti značně snížena (zdo, brydž, brobiďte).

V této souvislosti nelze ovšem opomíjet identifikační sílu kontextu, zvl. přilehlých výroků o komunikační aktivitě (ne vždy nutně ovšem pouze vět uvozovacích), srov. hlas … zkreslený vadným telefonem v souvislosti s citátem Zdo vinsätüno …, VPŠ, 192, nebo to říkal, jako to říkají Němci ve vztahu k citátu Ále šé je táty nat Práhou stráfej luft, co ržikate?, VSZ, 147, dále řekl … s plnými ústy ve vztahu k Šledoval šem huo autem, VPŠ, 265 aj.

V rámci komunikační aktivity, ztvárňované takto přímo, citátově (zde srov. programovou korespondenci s motem z D. Sayersové: Dobrý malíř, maluje-li stonožku, nakreslí jí skutečně sto noh, VSZ. 5), se funkce aktivizovat recepční úsilí čtenáře přiřazuje také citátům deformovaného, defektního užití jazyka.[7] Jejich jádro tvoří citátově užitá čeština deformovaná různým způsobem, zvl. v závislosti na mateřském jazyku svého uživatele, popř. zároveň prostoupená prvky jazyka mateřského, srov.:

Protestúji! … Muj ustaf je diskrétni! Signor inspettore! Mý neposloucháme co damy si hovóři v telefónu! A taky je kabína speciál zvukotěésna! … vy músite ráčit do pérvniho poschódi, VPŠ, 164 (Ital — majitel salónu krásy); Kastěl, škóla i vajná — dost kultůry búděť v mátičce Rusi, z milosti báťušky cara i sem tam knížečka vyjde. Ale poéty, spisovásčiky — na Sibir, holoubci, na Sibir! Malírže, jako vot zděs majstěr Straka, da takých malíržov chóčem, VSZ, 240 (ataman Popov, politický vůdce bělogvardějců v Česko - Slovensku, VSZ, 239). Zvláštní postavení má v této souvislosti užívání češtiny Juanitou, manželkou majitele detektivní agentury, jejíž mateřština, neworleánská hatmatilka kreolských domácností, v ní nevypěstovala zvláštní jazykovou pečlivost (VSZ, 16), např. Jak ste se mohlo zastávat Hitlera pane docento … Vy ste nevědělo, že to je rasisto? [26]Ono tvrdilo, že jsou některé rasy menšocenné! Blbovec! Taková nonsens! (VSZ, 24 a jinde např. VSZ, 16, 22, 30, 33, 35, 38, 284 aj.). Idiolektické sekundární užívání deformované češtiny nenese v tomto případě jen obvyklou funkci charakterizační, ale tematizuje se, „zvnějšku“ je mu přiřazována jistá intence: začal jsem mít podezření, že ten střední rod souvisí nějak ve zmateném jazykovém povědomí krásné kreolky s hluboce morálním hodnocením (VSZ, 24).

Nároky na čtení textu a jeho interpretaci spjaté s citáty deformované češtiny se pak násobí vzhledem k tomu, že jinojazyčné, zvl. lexikální prostředky v nich užívané bývají v rámci textu vysvětlovány (tj. explicitně převáděny do kódu čtenáře textu) jen zřídka. V naprosté většině případů jsou tedy čtenáři i zde prezentovány svým způsobem „záhady“ (dané užitím prostředku jiného než čtenáři „vlastního“ kódu) vyzývající k řešení, srov. např. v záznamu[8] z kartotéky detektivního ústavu Ostrozrak pocházejícím z pera Adolfa Hüttlera,[9] ostrozrakovského specialisty na bohaté pražské Němce (VSZ, 270):

Byla to tajený snámost, ale nevopatrně tajený. Konkurenz kanzelarř Anna Korřinek „Cupydo“ vyštourala tajený snámost a byla ein Skandal. Wegen dem Stichwort der Svěráková „Opětovala sem svóje sčésti trúhych“ se ukazalo, že ona neopětovala sčésti, ale měla sčésti s profesional Fechter Reginald von Bülow, VSZ, 270.

Bez explicitního vysvětlení, a tedy opět jako záhady, jsou nápadně četně prezentovány také různě rozsáhlé citáty jiných jazyků, zejména němčiny, angličtiny, francouzštiny, latiny, japonštiny, jidiš. V případech, kdy je prezentována zároveň neschopnost sekundárního subjektu přiřadit citovanému výrazu význam, je zacílení ke čtenáři (a aktivizace jeho recepčního úsilí) samozřejmě výraznější, např.:

… z jazyka Sherlocka Holmese … perfektně vládnul těmito slovy a úslovími: Come in, Well, All right, O. K., Goddam, I see, Time is money, Keep smiling, Shut up, Good bye, Good luck, Dear dear, That’s fine a jakýmsi nepochopitelným řízením osudu také větou To be or not to be that is the question, jejíž význam mu však nebyl jasný, VPŠ, 22.

Obdobně je tomu v případech, kdy je v sekundární komunikaci přiřazen k citovanému výrazu význam nenáležitý — takové případy pak přímo vyzývají k (čtenářské) korekci sekundárního užívání jazyka, srov. např.:

… neuměl česky, a opakoval proto neustále dvě slova „Fine!“ a „Splendid!“, z nichž na druhé reagovala Boženka větou: „Ale né, svatební hostina je v Alkrónu!“, VSZ, 298.

Ještě výraznější nároky na čtení a interpretaci než v případech citátů deformované češtiny a nedeformovaného jazyka cizího jsou spjaty s citáty deformovaných jazyků cizích (ani ty nejsou v Zábranových detektivkách nijak výjimečné, např. VSZ, 28, 181n., 345—346; VVZ, 76, 100—104, 215, 248, 265 aj.). [27]Dáno je to samozřejmě šíře komunikačně, povahou objemu komunikačního vědomí čtenáře textu (deformovaný jazyk mateřský, popř. nedeformovaný jazyk cizí jsou nepochybně snáze „čitelné“ než deformované jazyky cizí), ale i vnitřnětextově: „cizost“ těchto citátů ve vztahu k sekundárním komunikantům je totiž v textu signalizována jejich fonetickým záznamem. Jeho vybavovací potence je ovšem ve srovnání s grafikou uzuální patrně nižší, srov.:

Ich auch gerne šnaps … Hojte nich fil šnaps cu bekomen („česká němčina“, VVZ, 248); … daz daz nur blut und kampf. Dajč zajn izt in kampf zajn, nycht muzik („japonská němčina“, VVZ, 100): Mazt bi of. Trejn livz („japonská angličtina“, VVZ, 182).

Všechny výše zmíněné prostředky a postupy aktualizující normy žánru DL (a zprostředkovaně normy její recepce) jsou dokladem dominantního rysu sledovaných textů, totiž orientace na výraz, zvl. cizí (ne ovšem jen jinojazyčný) výraz, citát. Zároveň pak — s přihlédnutím k dialektice výrazu a významu — prostředkují i orientaci na jazyk a jeho společenské funkce, zvl. funkci sloužit dorozumění, dále na dorozumění a dorozumívání samo, jejich společenskou a individuální podmíněnost, a ještě dále: i na společenskou realitu, v níž se jazyka (takto a ne jinak) užívá.

Orientace na výraz je ovšem patrná i tehdy, kdy je funkce (cizího) výrazu aktivizovat čtenářovo recepční úsilí oslabena, popř. zcela potlačena, tj. kdy sekundární komunikace směřuje k porozumění. Z četných případů srov. alespoň např. synonymickou řadu výrazů různě „cizích“: (oslavnit) bohovzyvnu — (dělat) aleluja — myš — kaddiš — (sloužit) zádušní mši: „Měl byste za ni každý sluncoběh dát oslavnit zatělohybnou bohovzyvnu.“ „Cože?“ řekl Kruliš. „Bohovzyvnu,“ opakoval Zdeborský. „On myslívá, jak pan farář na kostele dělá ty aleluja,“ pravila Juanita. „Á,“ ozval se Áaron Cohen. „Chcete rřic — myš.“ „No, kurz und gut, česky řečeno kaddiš,“ pravil pan Poláček. „Ach tak,“ usmál se Kruliš. „Dávám sloužit zádušní mši každý měsíc“ (VSZ, 288).

V řadě případů jsou pak jazyk a vazba jeho (deformovaného, defektního) užívání na sociální realitu přímo tematizovány, na specifickou povahu komunikační aktivity je tedy čtenář „upozorňován“ i přímo, výroky o její povaze.

Např. redaktor Kozelka pověřený napsáním reportáže o Ukrajině nechtěl psát o slavnejch vítězstvích pancéřových divizí … a o bolševických zvěrstvech taky ne, začal tedy předstírat, že psát zapomněl, vymyslel si zvláštní nemoc. Prej ztratil schopnost určit vztah mezi substantivem a adjektivem … prej mu připadá, že ke každýmu substantivu se hodí každý adjektivum. A on nemůže rozeznat, který k sobě patřej a který ne; k tomu srov. citaci Kozelkova textu: Zvlášť vrtošivá skupina bledězelených novinářů navštívila v nedávných povětřích bojiště na Ukrajině. Zde se na místě přesvědčila o artikulovaných bojích ježků proti … (VVZ, 163). Obdobně jako jazyková „vzpoura“ Kozelkova je ve vazbě na společenskou realitu (stav ohrožení národa, snaha o čistotu jazyka) prezentováno i např. užívání jazyka Ivem Zdeborským, srov. průběžně citátově VSZ, 189—352, např. o příštím vendenu (VSZ, 189), vložnicový vzduchohovořík (VSZ, 197) aj., též souvislejší výpovědi typu Vykoluji se svým ježdíkem přesně tři časůvky po vás, pane hybnovýrobníku (VSZ, 199) nebo Zdá se, že ta jemnožena tropí za ohřbetím svého spojníka jakési zlokousky (VSZ, 200) aj. Je-li pak tematizovaně Zdeborského „idiolekt“ zpochybňován, popř. parodován a ironizován, pak nejen z hlediska systémovosti X nesystémovosti (deformovaných) výrazových prostředků, ale především z hlediska jejich funkční oprávněnosti, jejich (společenské) sdělnosti, srov. … nepochopil, že jde jen o nahrazování germanismů výrazy domácími, a sestavoval prostě nová slova, bez ohledu na jazykový původ slov dosavadních … zcela samozřejmě také poznamenal, že „nebožár“ už moc nehřeje, což značí, že se blíží „mraznice“; tím chtěl říci, že o brzkém příchodu zimy svědčí snížená intenzita slunečního záření (VSZ, 190).

[28]Z tohoto hlediska je pak, a to jde zdánlivě proti dominantnímu principu výstavby Zábranových textů, zpochybňována, ironizována a parodována i „orientace na výraz“ sama, a to zvl. v souvislosti s textovou prezentací komunikace literární (citace textů publikovaných v časopise Osvobozená lyra, který tisknul vše, co mu kdo z oboru krásné prózy a poezie zaslal a co jiné literární časopisy odmítaly — pokud měl ovšem na tučný honorář, VPŠ, 20). Citované „literární“ texty totiž tím, jak popírají dialektiku výrazu a významu (orientujíce se „chtěně“ na výraz „vybroušený“, „novátorský“), popírají zprostředkovaně i svou sdělnost. Jejich fungování (sdělování) v procesu komunikace literární je tak vzhledem k tomu vlastně jen iluzí jejich původců,[10] stejnou iluzí jako to, jak se jejich původci prezentují coby literární „tvůrci“ svými uměleckými pseudonymy: Ivo Zdeborský namísto Alois Pukrle, Radim Kalenda namísto Rudolf Kopecký, Wolfgang di Castello namísto Václav Kastelán.

Společenská sdělnost X nesdělnost textu, zvl. vzhledem k jeho komunikační zakotvenosti (např. situační aj. „náležitosti“), je ostatně tematizována velmi často, nejen např. v souvislosti s užíváním cizích jazyků, srov. … narazil na lidi, kteří však mluvili řečí, již pan továrník nemohl rozeznat, třebaže vládl celou řadou vět v různých jazycích, jaké se obvykle vyskytují v prvních třech lekcích příslušných učebnic. Dotazoval se sice domorodců „Was ist das? a „Is this at home?“, sděloval jim „Je n’y tiens plus! Que ferai — je?“, ale místo odpovědi se mu dostalo hrubého zacházení a šatlavy (VPŠ, 58). Tematizována je i v souvislosti s užíváním různých prostředků různých útvarů a vrstev jazyka národního: sdělnost jako základní pozitivní kvalita je např. přiřazena četným (byť třeba i výrazově nekultivovaným) citátům „žižkovštiny“ (v tom, jakým způsobem se zde prostřednictvím protikladů spisovný X nespisovný, kultivovaný X nekultivovaný promítají do komunikační charakteristiky postav hodnotící postoje, se Zábranovy postupy v lecčems blíží postupům užitým ve Vančurově Josefině, k tomu Macurová, 1986/1987).

Časté tematizace různých jazykových (sub)kódů jako systémů prostředků sloužících k dorozumění a tematizace jejich společensky podmíněného užívání pak dominantní rys Zábranových próz, tj. orientaci na výraz, podtrhují (ať už mu přitakávají, anebo s ním polemizují) a přiřazují mu příznak záměrnosti.

 

Závěr: Do žánru plného (i v jazykové a slohové výstavbě) klišé a petrifikovaných zákonitostí tak vstupuje jako nezanedbatelná významotvorná složka jazyk (jeho kvality), řeč, komunikace[11] — a skrze její sociální povahu i dobová společenská realita.[12]

Charakterizována je mimo jiné právě i způsobem, jakým je v ní jazyka užíváno i — ovšem — zneužíváno (Morris, 1938), srov. např. citaci soudobého novinového článku o zavražděném (Odsouzen r. 1930 hradními židobolševiky do vězení na dva roky pro organizování národně smýšlejících žen, VVZ, 46) v konfrontaci se záznamem z kartotéky detektivního ústavu (V r. 1930 souzen pro pasáctví, VVZ, 47).

Výpověď o této realitě je pak — protože je „nenormovaná“, jiná než „obvyklá“ — značně naléhavá.[13]

[29]Nejen v tomto ohledu, ale všemi svými výstavbovými prostředky a postupy Zábranovy prózy v nemalé míře aktualizují normu žánru, k němuž se hlásí, a hypostazují recepci, jež se těmto normám vymyká. Na základě toho, jakým způsobem do žánru zasahují, lze přehodnotit nejen tezi o nutně „lehké“ recepci tzv. „lehké“ četby, ale i často uváděný soud o hypertrofii rekreativní funkce umění. Ukazují totiž, že se i typově rekreativnímu textu (textu DL) mohou přiřadit nezanedbatelné funkce poznávací.

 

LITERATURA

 

BENVENISTE, E.: Problèmes de la linguistique générale II. Paris 1974.

CIMICKÝ, J.: Kdo je vrah? Kmen, 1988, č. 41, s. 1, 3.

ČAPEK, K.: Marsyas čili na okraj literatury. Praha 1931.

DORFLES, G.: Proměny umění. Praha 1976.

FRÝBORT, P. - JUNGWIRTH, F.: Detektivka je jako každá jiná literatura. Tvorba, 1987, č. 27, Kmen s. 4.

HAUSENBLAS, K.: Čeština v dílech slovesného umění. In: Kultura českého jazyka. Liberec 1969, s. 89—101.

HAUSENBLAS, K. - MACUROVÁ, A.: Stylizace komunikačních jevů v umělecké próze. Na materiále Povídek malostranských J. Nerudy. In: Čs. slavistika 1983. Praha 1983, s. 151—160.

HORÁLEK, K.: K teorii nespisovných prostředků umělecké literatury. SlavPrag, 4, Philol. 3. 1962, s. 643—647.

HRABÁK, J.: Napínavá četba pod lupou. Ze studií o paraliteratuře. Praha 1986.

CHANDLER, R.: Casual notes on the mystery novel. 1949.

KOŽEVNIKOVÁ, K.: „Nižší“ jazykové prvky v uměleckém díle a v překladu. Dialog, 1968, č. 2, s. 53—67.

LIBA, P.: Kontexty populárnej literatúry. Bratislava 1981; rec. v SaS, 45, 1984, s. 72—74.

LOTMAN, Ju. M,: Struktura chudožestvennogo teksta. Moskva 1970.

MACUROVÁ, A.: Interpretace textu v textu. In: Štylistické otázky textu. Prešov 1984, s. 160—172.

MACUROVÁ, A.: Využití jazyka ve Vančurově uměleckém textu. Funkce nespisovných prostředků, zvl. v Josefině. ČJL, 37, 1986/1987, s. 254—260.

MACUROVÁ, A.: K problémům recepce spjatým se specifikou uměleckého textu. In: O interpretácii umeleckého textu 10. Nitra 1987, s. 103—110.

MAREŠ, P.: Výzkumy triviální a zábavné literatury v NDR. ČL, 4, 1987, s. 346—349.

MORRIS, Ch.: Foundations of the theory of signs. Chicago 1938.

MORRIS, Ch.: Esthetics and the theory of signs. Journal of unified science, 8, 1939, s. 131—150.

PLAUL, H.: Illustrierte Geschichte der Trivialliteratur. Leipzig 1983.

PROCHÁZKA, J.: Aktivní dialog. Tvorba, 1987, č. 30, Kmen, s. 1—2.

SMITH, B. H.: On the margin of discourse. The relation of literature to language. The University of Chicago Press. Chicago - London 1983.

ŠOLTYS, O.: Verba dicendi a metajazyková informace. Linguistica VIII. Praha 1983. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

ULIČNÝ, O.: Prostor pro jazyk a styl. Lingvostylistické analýzy současné české prózy pro děti a mládež. Praha 1987.

VAN DINE, S. S.: Twenty rules for writing detective stories. 1928.

VLAŠÍN, Š. a kol.: Slovník literární teorie. Praha 1977.

WOELLER, W.: Illustrierte Geschichte der Kriminalliteratur. Leipzig 1984.

 

[30]R É S U M É

On the interrelation of foregrounding and the reception of a text

The article wants to set forth some text attributes typical for that branch of modern Czech detective literature in which the norms of the genre are foregrounded (consequently, the reception of that type of texts is more complicated). In connection with that the article tries to demonstrate that even so called popular literature can have in the process of a social communication certain „serious“ functions.

Slovo a slovesnost, volume 51 (1990), number 1, pp. 21-30

Previous Josef Štěpán: K některým transformacím podřadného složitého souvětí

Next Petr Sgall: Ke studiu jazykového systému