O tzv. disjunktech

Milan Malinovský

[Discussion]

(pdf)

О т. наз. дизъюнктах / On the so-called disjuncts

Cílem tohoto příspěvku je porovnat češtinu s angličtinou v otázce výrazů označovaných v novějších významných britských gramatikách angličtiny jako disjunkty a charakterizovat, jak jsou české protějšky těchto anglických výrazů zpracovávány v bohemistice.[1]

 

1. Pojem disjunktu v anglických gramatikách

1.1. Funkcí sledovaného adverbiále jako jednotky větné struktury se zabývají nové gramatiky angličtiny (Greenbaum, 1969; Quirk a kol., 1972, 1985); nejnovější z nich člení kapitolu o adverbiále na čtyři oddíly: adjunkty, subjunkty, disjunkty a konjunkty.[2]

 

Uveďme některé příklady

1.1.1. adjunktů:

(1)	(a)	Slowly they walked back home.
	(b)	Kráčeli pomalu domů.
(2)	(a)	He spoke to me about if briefly.
	(b)	Pohovořil o tom se mnou krátce.

1.1.2. subjunktů:

(3)	(a)	We haven’t yet finished.
	(b)	Ještě jsme neskončili.
(4)	(a)	Would you kindly wait for me.
	(b)	Počkal byste laskavě na mě.

1.1.3. konjunktů:

(5)	(a)	If they open all the windows, then I’m leaving.
	(b)	Jestli otevřou všechna okna, (pak) odejdu.
(6)	(a)	I didn’t invite her. She wouldn’t have come, anyway.
	(b)	Nepozval jsem ji. Stejně by nepřišla/nebyla přišla.

1.1.4. disjunktů:

(7)	(a)	Frankly (speaking), he hasn’t a chance.
	(b)	Upřímně (řečeno), nemá naději.
(8)	(a)	Certainly, those were the best years.
	(b)	Jistě, byla to nejlepší léta.

1.1.5. Autoři uvedené mluvnice dělí adverbiále do těchto skupin podle následujících kritérií: Zatímco adjunkty mohou, jako subjekt, objekt a komplement (příslo[49]večné určení), být ohniskem výpovědi, srov. (1) (a), (b) až (2) (a), (b), subjunkty ohniskem výpovědi být nemohou, plní pouze okrajovou úlohu, jak gramaticky, tak sémanticky, srov. (3) (a), (b) až (4) (a), (b). Adjunkty i subjunkty jsou relativně integrovány uvnitř struktury věty. Disjunkty a konjunkty, stejně jako subjunkty, na rozdíl od adjunktů, nemohou být ohniskem výpovědi a je jim společné to, že k větě mají volnější vztah. Konjunkty se pak liší od disjunktů svou primárně spojovací funkcí; disjunkty jsou syntakticky odděleny a svým způsobem se týkají věty jako celku.

Zatímco adjunkty, subjunkty a konjunkty mohou stát na nejrůznějších místech věty, disjunkt stává obvykle před slovesem, slovesnou frází, predikátovým substantivem nebo adjektivem — zvláště typická je zcela počáteční pozice — a též na konci věty.

1.1.6. Uveďme také, že hranice mezi disjunkty a adjunkty bývá někdy nesnadno rozlišitelná, až nerozlišitelná (Kolář, 1976), srov.:

(9)	(a)	Actually, you owe me more than this.
	(b)	Ve skutečnosti mi dlužíte víc.
(10)	(a)	He not only ran in the race, he actually won it.
	(b)	Nejenže se závodu zúčastnil, ale dokonce vyhrál.
(11)	(a)	Personally, she’s not my cup of tea.
	(b)	Mně osobně nesedí.
(12)	(a)	I personally have never been to New York.
	(b)	Osobně jsem v New Yorku dosud nebyl.[3]

Odhlížíme-li od začlenění zkoumaného jevu do výpovědi i od významového obsahu samého (může být i několikerý), stále ještě zbývá množství dalších znaků, které v rámci promluvy mohou disjunkty identifikovat. Jsou to např. průběh melodie, proměny hlasové síly, důraz, rozmístění pauz, rytmus, dále i jevy paralingvistické apod.

1.2. Jak Greenbaum (1969), tak Quirk a kol. (1972, 1985) dělí disjunkty do dvou významových tříd: stylové (mnohem méně početné) a postojové[4] (nejnověji obsahové). Zatímco stylové disjunkty vyjadřují, že mluvčí buď ujišťuje o tom, že mluví pravdu (např. truthfully opravdu), nebo naznačuje, že generalizuje (broadly zhruba), postojové disjunkty komentují pravdivost obecně (např. certainly jistě), pravdivost i chápání (obviously samozřejmě), pravdivost i skutečnost obsahu promluvy (really skutečně); dále komentují obsah sdělení obecně (understandably pochopitelně), eventuálně se vyjadřují k subjektu věty (např. wisely moudře; srov. He is wisely staying at home today. Zůstal dnes moudře doma). U postojových disjunktů se rozlišují ještě jemnější významové odstíny. Jak se vzápětí ukáže, obdobné významové okruhy lze vymezovat i pro češtinu (srov. dále bod 2.1.).

1.3. Protože v angličtině je pro disjunkt příznačná počáteční pozice, jeho umístění uprostřed věty, popř. na jejím konci může být významově ambivalentní, pokud jde o souvztažnost disjunktu k některému z větných členů nebo větě celé. Někteří gramatikové (např. Francis, 1958, s. 399, 403) zdůrazňují pro rozlišování případů obojího druhu úlohu intonace.[5] V následujících případech srov. zmíněnou nejednoznačnost:

[50](13)	(a)	He was not apparently unwilling to work.
	(b)	Zřejmě nebyl neochotný pracovat.
	(c)	Nebyl zřejmě neochotný pracovat.
(14)	(a)	He unfortunately does not know her.
	(b)	On ji bohužel nezná.
(15)	(a)	Unfortunately, he does not know her.
	(b)	Bohužel, on ji nezná.
(16)	(a)	He does not know her, unfortunately.
	(b)	Bohužel, on ji nezná.
	(c)	Nezná ji, bohužel.

 

2. Konfrontace anglických konstrukcí s českými

2.1. V bodě 1. jsme pojednávali jen o angličtině a české věty jsme uváděli jako překlady vět anglických. Významové rozdíly anglické mají pochopitelně své odlišné překladové možnosti české. (Z porovnání významových okruhů disjunktů vyčleněných Quirkem se Šmilauerovými a těmi, jež uvádí gramatika ruštiny z r. 1980 (Russkaja grammatika II), je zřejmé, že všechna sémantická pole, i když v jiném řazení a nestejných sestavách, navzájem korespondují (Šmilauer, 1966, s. 404—409).) Ale už z letmého přehlédnutí uvedených příkladů je patrno, že i zásadní typy vyjádření jsou v angličtině i češtině podobné. Ilustrujme tuto skutečnost na následujícím přehledu korespondencí: 

 

adverbium
	frankly	upřímně
předložková fráze
	in all frankness	ve vší upřímnosti
infinitiv
	to be frank (‚abych/om/ byl/i/ upřímný/í‘)
	to speak frankly (‚abych mluvil upřímně‘)
	to put it frankly (‚abych to vyjádřil upřímně‘)
participium
	frankly speaking	upřímně řečeno
	putting it frankly	vyjádřeno upřímně
	put frankly	vyjádřeno upřímně
vedlejší věta podmínková
	If I may be frank	Smím-li být upřímný
	If I may/can put it frankly	Smím/Mohu-li to/se vyjádřit upřímně
	If may/can speak frankly	Smím/Mohu-li mluvit upřímně
vedlejší věta účelová
		Abych/om byl/i upřímný/í
		Abych mluvil upřímně
		Abych to vyjádřil upřímně
věta hlavní
	I am speaking frankly when I say (that)	Mluvím upřímně, když říkám/říkám-li, že
	I am putting it frankly when I say (that)	Říkám to upřímně, když říkám/říkám-li, že
	I tell you frankly (that)	Říkám ti/vám (to) upřímně, že
	I say frankly (that)	Říkám upřímně, že
atd.

 

[51]2.2. Soubor anglických typů vyjádření odpovídá souboru českému jako celek, nikoli nutně případy uvedené na témže řádku. Příklady jsou uspořádány od vyjádření neslovesného k plnému vyjádření slovesnému.

Zdaleka ne všechny anglické stylové disjunkty a také ne všechny jejich české překladové ekvivalenty se dají uplatnit ve všech uvedených konstrukcích; např. výraz flatly připouští tyto korespondence: put flatly, putting it flatly, nikoli *flatly speaking aj., česky: řečeno bez obalu, na rovinu.

Zdůrazněme, že případ poslední (hlavní věty) v uvedeném přehledu korespondencí nejsou v Quirkově mluvnici (1972, 1985) považovány za disjunkty, nýbrž za korespondence disjunktů, kdežto případ předposlední (vedlejší věty) za disjunkty považovány jsou. Poznamenejme pro úplnost, že Greenbaum (1969) a zvláště Quirk a kol. (1972, 1985), vedeni zřeteli spíše obsahovými, pojímají kategorii disjunktů mnohdy překvapivě široce.

2.3. Dosud jsme se v bodě 2. zabývali pouze disjunkty stylovými; k výsledkům obdobného rázu, ovšem v konkrétnosti odlišným, bychom dospěli i u disjunktů postojových.

Postojové disjunkty vyjadřují postoj mluvčího k obsahu toho, o čem vypovídá; nepřekvapuje, že korespondenční parafráze jsou odlišné od parafrází disjunktů stylových, které se vztahují k formě promluvy. Kromě některých shod v rámci jednotlivých korespondenčních tříd mají oba druhy disjunktů společné to, že mohou vždy být parafrázovány hlavní větou, srov. stylový disjunkt frankly (upřímně) — I am speaking frankly (mluvím upřímně), a postojový disjunkt certainly (jistě) — it is certain (je jisté).[6]

2.4. Konstatováním existence analogických struktur není ještě nic řečeno o rozsahu souboru lexémů, jejichž tvary se mohou v takových strukturách vyskytovat. Ve srovnání s češtinou je zvláště výrazným rysem angličtiny velké množství adverbiálních podob na -ly, jejichž tvoření je i ve funkci disjunktů zcela produktivní. Lze se domnívat, že právě tento rys angličtiny vedl ke zkoumáním, která vyústila zavedením kategorie disjunktu. (Obdobně jako práce Greenbaumova (1969) a Quirkovy (1972, 1985) budeme i my mít na mysli především jednotky jednoslovné.) Dále vzhledem k odlišnému charakteru anglického a českého pořádku slov lze ovšem očekávat rozdíly v pořadí, ve stylistickém zabarvení,[7] v možnostech zapojení do kontextu a ve frekvenci. V češtině i angličtině, i když v angličtině obvykleji a interpunkčně důsledněji — anglická ortografie nezřídka vede české překladatele ke striktnějšímu vyznačování —, mívá disjunkt povahu parentetickou;[8] shodně v obou jazycích tuto úlohu často plní disjunkty stylové. Podle naší excerpce z anglických originálů a jejich překladových protějšků stává dále stylový disjunkt stejně zcela běžně na začátku klauze, ale nesetkáváme se s ním obvykle, zvláště ne v češtině, ve finální pozici, i když Greenbaum (1969) a Quirk a kol. (1972, 1985) řadu příkladů na koncovou pozici přinášejí.

[52]Zatímco však v angličtině je pro disjunkt, a to jak stylový, tak postojový, příznačná antepozice s povahou samostatně vytčeného větného členu (v psané podobě odděleného od následné věty často čárkou), což odpovídá izolujícímu charakteru angličtiny (srov. Personally, I don’t approve of her. Já s ní osobně nesouhlasím), v češtině je častá pozice uvnitř klauze, ukazující na tendence disjunktových adverbiálních výrazů začleňovat se do(vnitř) výpovědi, i když jde pouze o zapojení asyntaktické. Jednoznačně jejich postavení ve větě nelze určit, je však zřejmé, že takové výrazy obvykle předcházejí tu část výpovědi, kterou svým komentujícím významem zasahují.

Některé shody a rozdíly mezi angličtinou a češtinou v této oblasti zahrnuje I. Poldauf do své koncepce o třetí syntaktické rovině (1963).

2.5. Vidíme tedy, že se myšlenkové obsahy vyjadřované anglickými disjunkty dají v češtině vyjádřit způsobem ne nepodobným, nejen co do počtu různých, vzájemně v zásadě synonymních prostředků a co do možnosti různé míry explicitnosti vyjadřování, nýbrž i co do obdob ve formální stavbě těchto prostředků (adverbia, polovětné vazby, vedlejší věty); tato formální podobnost je ovšem omezena různou typologickou povahou využití pořádku slov v angličtině a češtině. Hlavním rozdílem mezi angličtinou a češtinou je stupeň produktivnosti jednoslovných disjunktových výrazů (produktivnost anglických adverbií na -ly), ale ten přímo nesouvisí s problematikou syntaktickou, jež je předmětem našich úvah.

 

3. Zpracování protějšků anglických disjunktů v bohemistice

3.1. Známou zásadní otázku o poměru rozdílů a shod mezi popisy (gramatikami) různých jazyků a reálnými rozdíly a shodami popisovaných jazyků je třeba si klást znovu a znovu.

V bodě 2.5. jsme vlastně už naznačili odpověď na speciální otázku, zda se zavedením kategorie disjunktu v anglických gramatikách ukázal takový rys struktury angličtiny, který je češtině cizí. Existují gramatiky češtiny — nebo mohli bychom si je aspoň představit —, v nichž se české ekvivalenty anglických disjunktů probírají z jednoho pohledu a na jednom místě? Je jimi syntax Šmilauerova (1947 a 1966) s oddílem o parentezi definované tím, že jí nevzniká žádný skladebný vztah, organické pásmo řeči je přerušeno členem vycházejícím z jiné roviny (většinou jde o poznámky mluvčího k obsahu nebo formě věty (Šmilauer, 1966, s. 54)).

3.1.1. Poměr mezi chápáním sledované kategorie jako periferního adverbiále (srov. zde 1.1.5.) nebo jako parenteze lze vyložit z rozdílu mezi složkovou a závislostní koncepcí syntaxe (o obou Sgall a kol., 1986, s. 12—15, 120—122, a nejnověji Nebeský, 1987, s. 12—37). Koncepce složková, v níž se pohybuje Quirk a kol. (1972, 1985), umožňuje odlišit centrálnost/perifernost složky v rámci složky vyšší pomocí různého stupně vztahu bezprostřednosti složek. Taková možnost v koncepci závislostní, v jejímž rámci pracuje Šmilauer, zabudovaná není. Je proto pochopitelné, jestliže periferní složce — disjunktu odpovídá u Šmilauera parenteze — nulový vztah.[9]

3.1.2. Položme si nyní otázku, který rys Šmilauerovy syntaxe takový jednotící pohled na příslušné české výrazy umožnil. Je to zásadní pojetí syntaxe vybudované [53]na pěti základních syntaktických (větných), v zásadě obsahových, významových vztazích (predikaci, determinaci atd.). Stejně jako např. u determinace se v oddíle o parentezi probírají prostředky nevětné i větné (srov. běžné případy jednoslovné: upřímně a víceslovné: zcela upřímně, participiální: upřímně řečeno i větné: mám-li mluvit upřímně), u syntaktických jevů se k pořádku výrazů přihlíží jen v případech, které se odchylují od celkového volného pořádku v češtině (vedle výrazem X, jak doufám všichni víme, se obvykle rozumí, je stejně možné jak doufám všichni víme, výrazem X se obvykle rozumí …). Navíc Šmilauerovo pojetí u parenteze nenutí vést arbitrární hranici mezi větnými členy a „nečleny“ (částicemi, slovci apod.), ani mezi případy různého stupně ztráty větné platnosti u výrazů formálně větných (Přijdeš doufám zítra. Přijdeš, jak doufám, zítra. Apod.). Srov. Bartošek (1971, s. 168—169), Svoboda (1972, s. 197), Rulíková (1973, s. 28—30), Grepl - Karlík (1986, s. 389).

3.2. V gramatice s jiným rozvržením, v níž se akcentují jiné souvislosti jazykových jevů, takové místo pro výklad o českých protějšcích disjunktů nenajdeme (jak je tomu ve většině gramatik češtiny[10]). V nové akademické gramatice češtiny (Mluvnice češtiny 3, 1987), obsahující oddíl věnovaný textové syntaxi, by takovým přirozeným místem byla partie Volně připojené a vložené výrazy v textu (s. 670—679), vycházející z monografie B. Rulíkové (1973). Patrně z kompozičních důvodů má tato partie spíše obecnější a přehledový ráz s mnoha odkazy k jiným částem díla.[11]

Poznamenejme ještě v této souvislosti, že tematice související s problematikou disjunktů, totiž otázkám komentování propozice mluvčím a způsobům jeho vyjadřování, bylo v r. 1978 věnováno pracovní zasedání uspořádané Ústavem pro jazyk český ČSAV spolu s Centrálním ústavem jazykovědy AV NDR. Příspěvky z tohoto zasedání, z nichž jsme na některé již odkázali, vyšly v SaS, 40, 1979, č. 2. Modálními výrazy jako pravděpodobně, možná a dalšími exponenty postojových hodnot se tu zabývá Grepl (1979), kvantitativní otázky jistotní modality zkoumá Těšitelová (1979) a výrazy jako již, ještě, asi, možná rozebírá Komárek (1979), který je třídí na partikule endocentrické a exocentrické (s konstatováním, že tento rozdíl není omezen jen na češtinu). Většina referentů spatřuje v probíraných výrazech s komentující funkcí jevy patřící do Poldaufova (1963) třetího syntaktického plánu, viz zejm. Uhlířová (1979).

 

4. Závěr. V tomto článku jsme se pokusili ukázat na to, jak různým způsobem jsou probírané výrazy zpracovávány v anglistice a v bohemistice, a naznačit některé příčiny tohoto rozdílného chápání. Z hlediska obecné lingvistiky bude jistě vhodné prozkoumat i ty aspekty obou přístupů, které se neshodují co do klasifikace zkoumaných jevů, a zjistit, v kterém směru je ten či onen přístup adekvátnější, popř. jak by jejich pozitivní momenty mohly být sloučeny a jejich nevýhody vyloučeny. Je možné (zvláště kdybychom vzali v úvahu i další příklady disjunktů uváděné Quirkem a kol. (1972, 1985)), že rozsah jevů zahrnovaných do Šmilauerovy parenteze není úplně shodný s ekvivalenty anglických disjunktů. Zásadní otázkou pak je, zda tu rozdílné přístupy odrážejí rozdíly v jazykové strukturaci, kterou angličtina a čeština ztvárňují určité oblasti myšlenkových obsahů, nebo zda rozdíly mezi oběma jazyky nejsou tak velké, jak by na první pohled různost přístupů naznačovala; a bylo by pak možno uvažovat, zda v té či oné složce dané problematiky je jeden z přístupů více práv jazykové skutečnosti než druhý, zda některý z nich [54]v některých aspektech nevnáší do popisu jazykového systému i opozice patřící spíše do strukturace obsahové než významové (ve smyslu M. Dokulila a F. Daneše, 1958). Zkoumání těchto otázek ovšem už přesahuje možnosti naší stati.

 

LITERATURA

 

ADAMEC, P.: Několik poznámek k postojovému komentování propozičního obsahu mluvčím. SaS, 40, 1979, s. 129—134.

BARTOŠEK, J.: K syntaktickému chápání parentetických vět. Miscellanea linguistica. Acta Universitatis Olomucensis 1971, s. 167—171.

BRUNOT, F.: La pensée et la langue. Méthode, principes et plan d’une théorie nouvelle du langage appliquée au français. Paris 1953. 3. vyd.

DOKULIL, M. - DANEŠ, F.: K tzv. významové a mluvnické stavbě věty. In: O vědeckém poznání soudobých jazyků. Praha 1958.

FRANCIS, W. N.: The structure of American English. New York 1958.

GREENBAUM, S.: Studies in English adverbial usage. London 1969.

GREPL, M.: Úvodní poznámky k tzv. jistotní modalitě. SaS, 40, 1979, s. 81—87.

GREPL, M.: Některé problémy jistotní modality. SaS, 40, 1979, s. 102—104.

GREPL, M. - KARLÍK, P.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1986.

JIŘIČKOVÁ, J.: Metařečový komentář. SaS, 40, 1979, s. 149—151.

KOKTOVÁ, E.: Sentence adverbials in a functional description. Amsterdam 1986.

KOLÁŘ, Š.: A note on subject adjuncts. PhilPrag, 58, 1976, s. 182—188.

KOMÁREK, M.: K jednomu funkčnímu rozdílu v soustavě partikulí. SaS, 40, 1979, s. 139—142.

MALINOVSKÝ, M.: Disjunkty. Sémanticko-syntaktická srovnávací studie angličtiny s češtinou. Dis. práce FF UK. Praha 1979.

MLUVNICE ČEŠTINY 3. Skladba. Praha 1987.

NEBESKÝ, L.: Kombinatorické vlastnosti větných struktur. AUC. Philol. Monogr. 45. Praha 1987.

ORAVEC, J. - BAJZÍKOVÁ, E.: Súčasný slovenský spisovný jazyk. Syntax. Bratislava 1986.

POLDAUF, I.: Further comments on Gustav Kirschner’s gradadverbien. PhilPrag, 41, 1959, s. 1—6.

POLDAUF, I.: Třetí syntaktická rovina. PhilPrag, 45, 1963, s. 134—146.

QUIRK, R. a kol.: A grammar of contemporary English. London 1972.

QUIRK, R. a kol.: A comprehensive grammar of the English language. London 1985.

RULÍKOVÁ, B.: Parenteze v současné češtině. Praha 1973.

RUSSKAJA GRAMMATIKA II. Sintaksis. Moskva 1980.

SGALL, P. a kol.: Úvod do syntaxe a sémantiky. Studie a práce lingvistické 22. Praha 1986.

SVOBODA, K.: Souvětí spisovné češtiny. Praha 1972.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. Praha 1947. 1. vyd., 1966 2. vyd.

TESNIÈRE, L.: Éléments de syntax strukturale. Paris 1969. 2. vyd.

TĚŠITELOVÁ, M.: K nejčastějším výrazovým prostředkům pravděpodobnostní (jistotní) modality. SaS, 40, 1979, s. 108—111.

TRÁVNÍČEK, F.: Mluvnice spisovné češtiny II. Skladba. Praha 1949.

UHLÍŘOVÁ, L.: K postavení tzv. větných příslovcí v aktuálním členění. SaS, 40, 1979, s. 143—148.

UHLÍŘOVÁ, L.: Knížka o slovosledu. Praha 1987.

Slovo a slovesnost, volume 51 (1990), number 1, pp. 48-54

Previous Jiřina Hůrková: Teorie a modely percepce řeči

Next Olga Müllerová: O výstavbě ruských mluvených vědeckých textů