K osmdesátinám Františka Kopečného

Eva Havlová

[Chronicles]

(pdf)

Профессору Франтишеку Копечному восемьдесят / To the 80th birthday of František Kopečný

V dnešní době převládající specializace je celkem vzácným zjevem jazykovědec, který má nejen všestranné jazykovědné zájmy, ale který svým přínosem dokázal obohatit hned několik jazykovědných disciplín.

Zejména dvě lásky soutěží o přízeň F. Kopečného, a to s výsledkem nerozhodným: syntax a etymologie. Počet prací syntaktických a etymologických je přibližně stejný, v obou oborech publikuje i nyní; snad by se jen dalo říci, že ve čtyřicátých a padesátých letech měly početní převahu práce syntaktické, později etymologické, v poslední době zase syntaktické. Ale pro naši jazykovědu je důležité především to, že F. Kopečný dokázal tyto dvě lásky skloubit v díle jediném, ve dvou svazcích Gramatických slov (Etymologický slovník slovanských jazyků I 1, Praha 1973, a I 2, Praha 1980). První svazek obsahuje předložky (primární i sekundární) a koncové partikule, druhý, kde se na přípravě hesel podíleli i V. Šaur a V. Polák, obsahuje zájmena, zájmenná adverbia, spojky a částice a také jediné sloveso — býti. Gramatická slova bývala dosud v etym. slovnících popelkami. Zde se jim dostalo plného soupisu ze všech slovanských jazyků, včetně dialektů a starších údobí, s historickým výkladem vzniku jednotlivých syntaktických funkcí; na bohatou materiálovou část navazuje už stručnější část etymologická s vlastní autorovou etymologií a s registrací výkladů jiných. Je to první slovníková práce tohoto druhu ve světové slavistice. Obecné poznatky i jednotlivé nové výklady vyplývající z práce na tomto díle publikoval F. Kopečný v řadě časopiseckých článků.

Do etymologie vstoupil F. Kopečný rovnou velikým dílem. Celkem bez větších přípravných prací vydal v r. 1952 Etymologický slovník jazyka českého. Šlo sice o 3. vydání stejnojmenného slovníku Holubova, ale podstatně přepracované a ve zcela novém pojetí. Už zde se projevuje Kopečného tendence spojovat etymologii s disciplínou tradičně přiřazovanou ke gramatice: jako dodatek se tu uvádí přehled přípon a koncovek, což je část pro etymologický slovník velice prospěšná (srov. slovotvorný úvod ke krakovskému Praslovanskému slovníku). Charakteristickým rysem Kopečného způsobu práce je to, že s publikováním určité práce nepovažuje ji za uzavřenou, že své stanovisko dále vybrušuje a prohlubuje, ať už v rukopisných poznámkách či v tisku. I v našem ústavním exempláři Etymologického slovníku jazyka českého máme vložený tlustší svazeček Kopečného rukopisných oprav a doplňků. Zajímavý je vložený proužek, psaný Kopečným brzy po vyjití slovníku, kde upozorňuje, že ten jev, že se některá slova k nám dostávají v různé podobě různými cestami (o tom stručný odstaveček na s. 45), by si zasloužil být ve slovníku více rozveden. Stejnou myšlenkou měl a důsledně ji později uskutečnil Stanislav Lyer v dalším přepracování Holubova slovníku.

Etymologicky zaměřené články F. Kopečného obsahují jednak výklady jednotlivých slov (sl. zěnica, otrok, obrok, p. kiełtać, č. peskovati, najmě, slk. voľaký, bárs aj.), jednak práce metodického charakteru; sem patří kromě polemiky ve Slovenské reči (41, 1976, 110n. a 42, 1977, 176n.) zejména dva články: Nové cesty etym. bádání (Slavia, 28, 1959, 448n.) a K podmínkám etym. rekonstrukce (SaS, 38, 1977, 267n.). V prvním se jako aktuální požadavek etym. praxe uvádí podrobný soupis a rozbor slov v souvislostech historických i geografických, a to po stránce jak formální (sepětí s historickou mluvnicí), tak sémantické (požadavek vypracování slovníku sémantických změn, s jehož návrhem přišel J. Schröpfer). Ve druhém se opakuje požadavek, aby se přihlíželo k faktům morfologickým, ale především se tu formuluje zásada, která je hlavním Kopečného přínosem pro etymologii: stále živé podhoubí onomatopoie a laličnosti je zdrojem slovní zásoby vůbec, jak té starší, nocionální, geneticky zakotvené většiny slov, tak slov pouze tzv. elementárně pří[65]buzných, jež Kopečný chápe podstatně šíře než slova zřetelně zvukomalebná. První a podstatný článek s touto tematikou (Slavistický příspěvek k problému tzv. elementární příbuznosti, Ezik. izsledvanija v čest na akad. St. Mladenov, 363—387) je už z r. 1957, ale i v posledním desetiletí ji autor doplňuje, viz např. O lalickém původu sloves označujících mluvení (SPFFBU, A34, 1986, 15—18; sem řadí Kopečný i slov. *rekti), nebo článek o citoslovečných povelech pro tažná a jízdní zvířata (SaS, 42, 1981, 209—215), nebo o sémantické škále výrazů máma, táta apod. (SPFFBU, A30, 1982, 33—39). Článek I. Němce o expresívním prefixu la- byl Kopečnému podnětem k souhrnnému zpracování expres. prefixů ve slovanských jazycích, kde k případům známým připojil řadu nových výkladů (Nochmals zu den affektiven Vorsilben im Slavischen, Wiener slav. Jahrbuch, 29, 1983, 25—40).

S prací na etym. slovníku úzce souvisí i publikace Základní všeslovanská slovní zásoba (1964, přeprac. vyd. 1981), i když se přímo etymologií nezabývá. Vznikla z podnětu akad. B. Havránka, který v takovém soupisu viděl vhodný podklad pro sestavování dotazníků ke gramatickým mapám Slovanského jazykového atlasu; soupis nejstabilnější vrstvy slovanského lexika má ovšem svůj význam i pro etymologii a lexikologii vůbec. Pro sémaziologii je cenný i dodatek, obsahující soupis názvů pro některé důležitější pojmy věcné.

Etymologickou pozornost věnuje F. Kopečný s oblibou i vlastním jménům. Z jeho onomastické produkce je třeba uvést zejména Průvodce našimi jmény (1974); jistý dodatek k němu tvoří Čtení o jménech (Prostějov 1988), kde si autor všímá rozličných familiárních úprav vlastních jmen a příjmení z nich vzniklých. Výkladu toponym je věnována mimo odborné a popularizační články především knížka Jména obcí a osad prostějovského okresu (Prostějov 1985).

Gramatické práce Kopečného se týkají především syntaktického a morfologickéhs významosloví. Z knižních publikací, podstatně ovlivňujících současné syntaktické bádání, jsou to Základy české skladby (1952, 1958, 1962) a Slovesný vid v češtině (1962). Zasvěcenou studii o této stránce Kopečného tvorby podává V. Hrabě u příležitosti Kopečného sedmdesátin (SaS, 41, 1980, 72—75), odkazuji tedy na ni a doplňuji jen z produkce pozdější: problematiky vidu se týkají i články O raně vidovém stadiu slovanského slovesa (SaS, 45, 1984, 268—272), Zum frühaspektalen Stadium des slav. Verbums (Wiener slav. Jahrbuch, 30, 1984, 42—50) a zčásti i článek Ein gemeinsamer Charakterzug des aksl. und gotischen Zeitwortes (Wiener slav. Almanach, 8, 1981, 295—306); zvýšený Kopečného zájem o maďarštinu v posledním desetiletí se projevil v konfrontačních syntaktických pracích Notulae Hungaro-Slavicae et Hungaro-Balkanicae (Studia Balkanica Bohemo-Slovaca, 1987, 221—227) a Malá konfrontační poznámka k doplňku (Slavica Olom., 5, 1985, 103—105).

Kopečného znalosti jazykové jsou mimořádně široké, což mu umožňuje zkoumat jednotlivé jazykové jevy jak komparatisticky, tak konfrontačně. Germanista a bohemista je F. Kopečný vysokoškolským studiem, indoevropeista ze zájmu, ve svých článcích pracuje i s materiálem hebrejským a ugrofinským, ale hlavně a především má hluboké znalosti všech slovanských jazyků, včetně jejich historie a dialektů. Přínosné jsou zejména jeho články týkající se typologie slovanských jazyků a jejich dělení; je odpůrcem dělení severoslovanských jazyků na západní a východní. Z novější literatury se týká této problematiky článek Die Trichotomie der slavischen Sprachen aus morphologischer Sicht (Wiener slav. Almanach, 12, 1983, 345—348), kde mimo severo- a jihoslov. jazyky uznává jako třetí skupinu lužickou srbštinu.

Jako rodák z Určic u Prostějova (narodil se 4. října 1909) zůstal F. Kopečný svému kraji věrný i svými jazykovědnými zájmy. Svá vysokoškolská studia ukončil disertační prací o rodném nářečí; Nářečí Určic a okolí (1957) je právem považováno za vzornou ukázku dialektologické monografie. Články s nářeční tematikou se netýkají jen hanáčtiny; hodně pozornosti věnoval Kopečný i problematice nářečí lašských a (v souvislosti se svým dělením slovanské jazykové oblasti) česko-polských jazykových hranic. I když po šedesátých letech už Kopečnému nezbývá čas na čistě dialektologické práce (mimo recenze a články popularizující), využívá dialektologických poznatků ve službách širší tematiky, např. jeho úvaha K symetrii a asymetrii v jazyce (NŘ, 55, 1972, 68—72) se opírá o hanácký [66]materiál, nebo v článku K stáří č. enklitického dativu si (Opuscula Polono-Slavica, 1979, 179—182) dokazuje, že v han. si nejde v češtině o pokračování praslov. si, ale o formu mladší.

Tím vším není škála jazykovědných zájmů F. Kopečného vyčerpána. V publikační činnosti najdeme články týkající se filozofie jazyka, obecných pohledů na vývoj jazyka, jazykové výuky a otázek kultury jazyka, záběrů do historie českého gramatického bádání, kritiky vývoje českého pravopisu v minulém století atd.

Zanedbatelná není ani Kopečného práce popularizační. Svého výjimečného daru — seznamovat širší veřejnost s jazykovědnými zajímavostmi formou, která spojuje vědeckou exaktnost s přitažlivým a svěžím podáním — využíval občas po celou dobu svého působení, s největší intenzitou však v posledních letech: od r. 1980 neexistuje snad ani jeden sešit prostějovské Štafety bez Kopečného příspěvku, který si přečte s užitkem i odborník.

Ovšem vědecké práce nejsou jen Kopečného publikace: je to množství neviditelné práce organizační (vedení brněnské pobočky ÚJL a KCJ ČSAV), redaktorské (v Etymologickém slovníku slov. jazyků a ve Slovníku jazyka staroslověnského), nakladatelských a jiných posudků, oponentur kandidátských prací atd. F. Kopečný nebyl nikdy kabinetním vědcem: prostředí s mladými lidmi a možnost s nimi diskutovat a učit je bylo jeho niternou potřebou; dokázal velmi výrazně ovlivnit několik jazykovědných generací v Brně i v Olomouci. Mezi jeho žáky se počítáme i my, jeho spolupracovníci na etymologickém úkolu, které školil bez poučování, přitažlivě a zajímavě především svým osobním příkladem.

Přejeme našemu jubilantovi ještě hodně spokojených let, provázených nejen jeho osvědčenou a záviděníhodnou čilostí ducha, ale i dobrým tělesným zdravím.

Slovo a slovesnost, volume 51 (1990), number 1, pp. 64-66

Previous Jaroslava Hlavsová: Na okraj poznámek Petra Sgalla k ochuzování spisovné češtiny

Next Radoslav Večerka: K nedožitým sedmdesátinám Arnošta Lamprechta