K popisu přivlastňovacích adjektiv II

Petr Piťha

[Articles]

(pdf)

К описанию притяжательных прилагательных / Towards the description of posessive adjectives in Czech

[*]V první části tohoto článku, která vyšla v předcházejícím čísle SaS, jsme shrnuli a doplnili popis přivlastňovacích adjektiv (PA) na rovině morfologické a popsali jsme jejich postavení a funkce na rovině formální syntaxe, se zvláštním ohledem na otázky aktuálního členění. V této části se budeme zabývat jejich popisem na rovině sémantické, kterou ve shodě se Sgallem et al. (1969) nazýváme rovinou tektogramatickou (TR). Přivlastňovací adjektiva na -ův, -in mají řadu významů, jež jsou rovněž dobře známy. Zpravidla se rozlišují dvě skupiny podle toho, zda PA stojí u deverbativ, anebo u jiných substantiv. Podle tohoto kritéria jsou odlišeny významy subjektový a objektový, popř. i autorský na straně jedné od významu posesívního na straně druhé. Tento v zásadě správný popis je ovšem možno upřesnit a zjemnit.

Všimněme si nejprve rozdílu mezi významem subjektovým a objektovým a významem autorským. Kritérium slovotvorné tu k rozlišení nestačí. Vedle jasných případů jako Myslbekova socha, kde PA je vyjádřením autora, protože socha je substantivum, u něhož se souvislost se slovesem už nepociťuje, vyskytují se případy, kdy deverbativum může stále ještě označovat jak určitý předmět (výsledek děje), tak i děj sám: např. řeč, práce, projev. U spojení Janova řeč, práce, Janův projev lze vidět význam subjektový – lépe ovšem agentní – v přímém spojení s významem autorským.

Domníváme se však, na rozdíl od předchozích dílčích výsledků (Piťha, 1983), že oba významy je třeba rozlišovat. Jejich odlišnost spočívá v tom, že významy agentu a patientu (subjektový a objektový) mají charakter aktantů, jsou intenčním doplněním hloubkového slovesa. Setkáváme se s nimi při nominalizacích, tedy tam, kde jde o Kuryłowiczovu syntaktickou derivaci. Protože při nominalizaci vyjadřují PA aktanty podkladového slovesa, musí stát u povrchového deverbativního substantiva jako atributy. Není možné je převést do pozice predikátu nominálního.

(1) Janův příchod – Jan přišel – *příchod, který je Janův

(2) Upálili Husa – Husovo upálení – *upálení, které je Husovo

Naproti tomu význam autora není aktantem, nepatří k rámci slovesného základu. Je naopak volným doplněním substantiv. Setkáváme se s ním tedy jednak u primárních substantiv (pokud ovšem označují objekty, u kterých autor přichází v úvahu, tedy artefakty apod.); u deverbativ nacházíme tento význam tehdy, jde-li o lexikální derivaci, o substantivizaci. PA, které je povrchově atributem, je tu při pojetí derivujícím velkou část atributů z vedlejších vět hloubkově predikátem a převedení do explicitně predikátové podoby je možné:

(3) Myslbekova socha – socha, která je Myslbekova

(4) Janův projev – projev, který je Janův

Uvedený rozdíl je doprovázen tím, že na aktantové významy se ptáme pouze otázkou čí, zatímco u významu autorského, který označuje vlastnost, je možné ptát se i otázkou který, popř. jaký.

Nominalizací vzniklé deverbativní substantivum může být i dále rozvíjeno. Další rozvití pomocí PA je pak už možné jen ve specifických případech, zejména tam, kde se význam derivovaného substantiva posouvá, takže už jde o doplnění substantiva, srov.

(5) Alšovo Odsouzení Husa koncilem

U substantiva odsouzení tu stojí jak agens podkladového slovesného rámce, tak autor pojmeno[82]vávaného díla Odsouzení Husa koncilem. Příklady tohoto typu jsou tedy dalším důvodem pro odlišení agentu a autora na TR.

Kritérium sémantických valenčních rámců umožňuje přesněji popsat i druhou oblast významů PA. Porovnejme příklady.

(6) Petrův dům

(7) Petrův prst

(8) Petrův hlas

(9) Petrův bratr

(10) Petrův přítel

U příkladů (9 – 10) není možné převést atribut do jmenného přísudku, srov.

(9a) *bratr, který je Petrův

(10a) *přítel, který je Petrův

PA je tu obligatorním doplněním, nelze je převést na fakultativní volné doplnění odvoditelné z predikace. Na atribut v příkladech (9) a (10) se také ptáme výhradně otázkou čí. Naproti tomu v příkladu (6) je transformace na konstrukci se sponou samozřejmá, protože jde o volné fakultativní doplnění.

Otázkou, kterou se ptáme na PA, je ovšem čí, protože je vyjadřován vztah mezi dvěma substancemi. PA je tu jasně relačním adjektivem, v hloubkové struktuře je vlastně substantivem. Je tu však (na rozdíl od příkladů (9 – 10), viz výše) možná i otázka který.

U příkladů (7) – (8) zjišťujeme, že převedení do konstrukce se sponou je sice možné, ale je zvláštní a je doprovázeno nejenom potřebou hledat specifický kontext, v němž by se taková konstrukce mohla vyskytnout, ale i určitým posunem ve významu.

(7a) prst, který je Petrův

(8a) hlas, který je Petrův

Vysvětlení je možno hledat v tom, že slova jako prst, hlava, noha, tedy názvy částí těla, mají obligatorní doplnění přináležitosti. PA u nich má funkci nutného doplnění podobně jako u slova bratr, a nemůže proto být převedeno na fakultativní doplnění, které vzniká z podkladového predikátu.

Slova označující názvy částí těla jsou pravidelně lexikální oblastí pro určení tzv. nezcizitelného vlastnictví. Jak jsem ukázal na rozboru posesívního dativu (srov. Piťha, 1971), je téměř nemožné tuto lexikální oblast přesně vymezit. Je otázka, zda by nebylo možné uvažovat u těchto slov dvojí význam, obecný – kde by doplnění příslušnosti bylo pouze fakultativní, jako i u všech jiných substantiv, a specifický (část něčeho) – kde by doplnění příslušnosti bylo obligatorní. Výraz (7a) by při takovém popisu slovní zásoby byl možný jen pro význam obecný, což plně odpovídá interpretaci této věty.

U příkladu (8a) je zřejmé, že substantiva označující vlastnost vyžadují doplnění přináležitosti, resp. označení substance, jejíž vlastnost je vyjadřována. Pohyb v ustalování slovního významu je tu ovšem opačný než u označení částí těla. Zatímco části těla jsou postupně chápány jako přirozené „vlastnosti”, mají skutečné názvy vlastností tendenci získat abstraktní význam samostatné oddělitelné substance. Věta (8a) je přijatelná právě při interpretaci opřené o tento posun. PA je tu pak ovšem posouváno z významu hloubkového substantiva k významu hloubkově adjektivnímu. Označuje zde nikoli příslušnost, ale vlastnost, podobě jako adjektiva na -ský, -í. Proto je možné v těchto případech PA dále smysluplně rozvíjet (11), což není možné u (12).

(11) Hlas je trošku tatínkův. Má úplně tatínkovu chůzi.

(12) *Dům je trošku tatínkův. *Má úplně tatínkův dům.

Věty (12) jsou ovšem správné české věty, ale určení míry se pak týká predikátu, nikoli PA. S tímto zjištěním souhlasí i to, že možnou otázkou na (8) je nejen čí, ale i jaký.

Zjišťujeme tedy, že u sémantických substantiv a sémantických adjektiv existují rozdíly mezi obligatorním a fakultativním volným doplněním přináležitosti. Zda je [83]význam přináležitosti tímto rozdílem anebo i z jiných důvodů dále členěn, budeme zkoumat dále.

Adjektiva na -í, -ský, -ový s příslušnými variantami mají jediný význam obecného vztahu. Atributy u substantiv jsou převeditelné na predikát a otázkou na příslušné spojení je jaký. Také jejich rozvíjení příslovečným určením je běžné.

(13) vlčí kůže – kůže, která je vlčí

(14) mistrovské dílo – dílo, které je mistrovské

(15) motorový olej – olej, který je motorový

Aktanty hloubkového slovesa nejsou obvykle těmito adjektivy při nominalizaci vyjadřovány. Rozdíl mezi vlčí vpád a vpád vlků je jasný. Nicméně je třeba připustit, že chybí-li vůbec, tj. i v kontextu, jiné vyjádření obligatorních aktantů substantivně vyjádřeného sémantického slovesa, chápeme tato adjektiva jako subjekt nebo objekt. Tak např. Slyšeli jsme vzdálené vlčí vytí. Rád chodil na zaječí hony. Uspořádal psí dostihy. Ještě přirozeněji mohou tato adjektiva plnit úlohu obligatorního doplnění přináležitosti u substantiv označujících části těla, např.

(16) Nad vchodem do chaty mají kančí hlavu.

Hloubková struktura povrchových konstrukcí s PA s významem agentu a patientu je jasná. Je to aktivní věta se slovesem a jeho aktanty, která je nominalizována.

Avšak hloubková struktura PA u dalších významů zdaleka není tak jasná. Význam autorský je přímým doplněním substantiva. Tento význam je třeba považovat za samostatný význam na TR, s třemi realizacemi na rovině povrchové syntaxe: PA, genitiv (G), od + G. Tento význam nelze odvozovat od žádné větné struktury, z hloubkové predikace, protože nelze jednoznačně najít sloveso, které by bylo vhodným hloubkovým predikátem. Za vztahem autora a díla, výrobku atd. můžeme vidět bezpočtu lexikálně plnovýznamových sloves a stejně tak i řadu sloves lexikálně méně vyhraněných. Autorův výtvor vyjadřuje jakýkoli vztah, jako např. autor namaloval, vytesal, uhnětl, slepil, naplácal atd., anebo vytvořil, udělal, vyrobil atd. Je tedy na místě toto významově zcela přesně vymezené doplnění zachytit jako jednotku na TR v rámci přímého doplnění substantiv. Jinými slovy je třeba u substantiv zavést volné (patrně vždy fakultativní) doplnění „autora”.

Posesívní význam PA bývá pravidelně popisován pomocí synonymních konstrukcí se slovesy být a mít a dále se slovesy patřit a vlastnit, srov. Zimek (1960), Seiler (1973), Prouzová (1964), Štěpán (1985) aj. Při prvním pohledu odpovídá skutečně (17) větám (18) – (21).

(17) Pavlův klobouk

(18) klobouk je Pavla/Pavlův

(19) Pavel má klobouk.

(20) Pavel vlastní klobouk.

(21) Klobouk patří Pavlovi.

Tyto víceméně synonymní vztahy přináležitostního užití PA vesměs dobře slouží k tomu, aby se toto užití odlišilo od významů subjektového/agentního a objektového/patientního.

Příklady (22) – (25) nejsou gramaticky správné věty, a tím je posesívní vztah odlišen od vztahu konatele.

(22) *Příchod je Karla/Karlův.

(23) *Karel má příchod.

(24) *Karel vlastní příchod.

(25) *Příchod patří Karlovi.

Při detailnějším popisu uvedených sloves však vzniká několik otázek. Především je třeba se ptát, zda čtyři slovesné konstrukce (18) – (21) jsou navzájem synonymní. Pokud [84]ano, vzniká problém, kterou z nich považovat za základní, tj. kterou budeme uvažovat jako výchozí konstrukci hloubkové roviny, popř. budeme-li muset hledat nějakou jinou, všem těmto nadřazenou výchozí konstrukci. Pokud uvedené větné konstrukce vzájemně synonymní nejsou, mohlo by to znamenat, že PA je homonymní a odpovídá řadě významů na TR.

Vysoce polysémní sloveso mít má význam širší než dvojice lexikálně plnovýznamových sloves patřit a vlastnit. Srov. např.

(26) Karel má zlomenou ruku/spálu.

(26a) *Karel vlastní zlomenou ruku/spálu.

(26b) *Karlovi patří zlomená ruka/spála.

Významový rozdíl je v tom, že vlastnit a patřit jako explicitní slovesa posesívní vyjadřují vztah právního vlastnictví, tedy posesivitu vlastní či užší, která se týká vnějších, od majitele jasně oddělených předmětů. Kořenský (1984) mluví o předmětném vlastnictví. Tato slovesa nevyjadřují vztah celku a části ani substance a vlastnosti, které tvoří jinou oblast významu, totiž přináležitost. PA odpovídají slovesu mít, tj. jak vztahu úzce posesívnímu, tak vztahu přináležitosti, srov.

(26c) Karlova zlomená ruka/spála

Podkladovou strukturou pro PA by tedy, jak jsme v některých dřívějších pracích předpokládali (Piťha, 1981), mohla být konstrukce se slovesem mít. Setkáváme se však s takovými příklady PA, které přinejmenším ve své běžné interpretaci konstrukci s mít neodpovídají, např.

(27) Ve Slavkově ukazují Napoleonovu postel.

(28) Bydlím na Smetanově nábřeží.

(29) V Paříži jsem vyhledal Karlovu kavárničku.

V těchto větách nejde ani o vlastnictví, ani o vlastnost nebo část nějakého celku, nýbrž o jakýkoli vztah, který vznikl mezi určovaným jménem a osobou vyjádřenou PA. O jaký vztah jde, dovídáme se z kontextu, ze situace anebo ho odhadujeme podle lexikálního obsazení konstrukce. Napoleonova postel je postel, v které císař přespal; Karlova kavárnička je např. kavárnička, která se Karlovi líbila, o níž vyprávěl, kde pravidelně jedl atd. Smetanovo nábřeží je nábřeží, které se po něm jmenuje, ale také třeba nábřeží, kde bydlil, chodil na procházku atd., srov. Seiler (1973).

PA v uvedených příkladech vyjadřuje nejobecněji vztah dvou jmen, souvislost vůbec. Má tedy ze všech uvedených forem význam nejširší a nejobecnější. Na škále obecnosti po něm přichází polysémní sloveso mít, které však už je speciálnějším prostředkem, vyjadřujícím, že vztah dvou substantiv je buď vztahem části a celku, vztahem vlastnosti, anebo vztahem vlastnictví. Slovesa patřit, vlastnit jsou pak specializována na vztah vlastnictví. S nimi je synonymní spojení být čí (s PA nebo s genitivem), jak to dokládá i neexistence spojení typu: *zlomená ruka je Petrova, *spála je našeho Petra. Tendenci slovesa mít proniknout do nejširšího významu vztahu vůbec ponecháváme zde stranou. Je jistě možno říci:

(28a) Smetana má v Praze nábřeží.

(29a) Karel má v Paříži (svou) kavárničku,

kde sloveso mít má zcela obecný význam. Je to význam vázaný na lokální určení, tedy mít kde, a nelze jím pokrýt všechny možné případy PA.

Zjišťujeme tedy, že význam PA není možno derivovat z žádného významu predikačního. Je nutno pracovat s ním jako se zvláštním významem na TR a derivovat ho jako přímé určení u jmen. Je přitom třeba odlišovat ho od významu všeobecného vztahu, kterým jsme označili vztah kvalifikačních adjektiv v postavení atributu. Rozdíl mezi vztahem všeobecným a vztahem přináležitosti je především v tom, že prvý vyjadřuje vlastnost, druhý vztah mezi dvěma objekty (vyjádřenými substantivy). To odpovídá skutečnosti, že v prvém vystupují hloubková adjektiva, v druhém hloubková substan[85]tiva. PA na -ův/-in lze zachytit jako zvláštní tvary syntakticky derivované od substantiv; srov. Vachek, 1954. PA na -ský, -í, -ový jsou naproti tomu hloubkovými adjektivy a vyjadřují především všeobecný vztah. Jen okrajově mohou vyjádřit také přináležitost, viz (16).

Počítáme tedy se dvěma významy obecného charakteru: Jedním je význam, který lze derivovat z predikace a který se týká vlastnosti vyjádřené hloubkovým adjektivem: černý stůl – stůl, který je černý. Druhým je význam přináležitosti, který je přímým doplněním substantiva a týká se určení vyjádřeného hloubkovým substantivem: Petrův pokoj; pokoj našeho Petra; charakteristické pro tento vztah je to, že nemáme vhodné sloveso, které by mohlo stát v podkladové predikaci, takže přináležitost nemůžeme derivovat z podkladové věty vedlejší.

Odlišení významu všeobecného a významu přináležitostního v nejširším smyslu je jednoduché. Jde o rozdíl charakterizovaný rozdílem otázek jaký, kdy se tážeme po vlastnosti, a čí, kdy se tážeme po příslušnosti k někomu/něčemu. Pro jejich rozlišení máme dostatek dobrých příkladů typu: letní boty – jaké, tatínkovy boty – čí, ševcovská zástěra – jaká, ševcova zástěra – čí.

Význam PA je zcela obecným významem sounáležitosti dvou substantiv. V rámci této významové kategorie se ovšem rýsují určitá specializovaná užití, totiž pro vztahy celek – část; substance – vlastnost; vlastník – vlastnictví. Je třeba se ptát, zda jsou tato užití specializována a strukturována jazykovým systémem, tj. zda je třeba pracovat s nimi jako se zvláštními významy, jednotkami TR. Argumentem by mohlo být, že mezi příklady (18) – (21) není plná synonymie. Řešení by mohlo být takové, že bychom uvažovali na TR tři významy: (1) „obecnou přináležitost” zachycenou jako přímé doplnění substantiva na povrchové rovině vyjadřované PA a genitivem, (2) „užší přináležitost“ zahrnující vztah vlastnosti k substanci a části k celku (část je zvláštním případem vlastnosti, srov. Piťha, 1972) zachycenou jako predikační struktura s gramatickým významem MÍT a na povrchové rovině vyjadřovanou slovesem mít, PA, G, a konečně (3) „vztah (právní) posese”, vlastnictví, zachycený konstrukcí se slovesem být čí, mít (plnovýznamovým), PA, G. PA by při tomto pojetí bylo povrchovou formou homonymní s třemi tektogramatickými významy, volnější a užší přináležitosti a vlastnictví. Nevýhodou tohoto řešení je především ztráta souvislosti mezi gramatickým a lexikálním vyjádřením právní posese: být čí je odtrženo od sloves patřit komu a vlastnit, ačkoli s nimi zřejmě sdílí jak lexikální povahu, tak i lexikální význam (aspoň základní). Další nevýhodou je, že sloveso mít by bylo popisováno jako dvojznačné, ačkoli tu jde spíš o vágnost: odlišení jeho různých užití je vázáno na lexikální obsazení konstrukce, dokonce na její obsahovou interpretaci. Konečně také u PA se tu různé významy rozlišují bez jasného zdůvodnění. Větu jako Pavel má stůl u okna nebo i Stůl u okna je Pavlův může mluvčí vyslovit, aniž by věděl, zda jde o vlastnění, nebo jen přináležitost.

Druhým řešením může být přenesení části problému do oblasti lexika. Na TR pak budeme počítat pouze s jedním významem přináležitosti a speciálnější významy budeme považovat za vlastní jen jednotkám lexikálním. Kategorie posesivity v úzkém (právním) smyslu nebude považována za gramaticky ztvárněnou. Tento vztah je v takovém chápání explicitně vyjadřován pouze lexikálně (slovesy patřit komu a vlastnit). Podobně vztah užší přináležitosti (celku a části i substance a vlastnosti) bude vyjadřován příslušnými slovesy patřit k, obsahovat. Sloveso mít, konstrukce být čí a gramatické prostředky vyjadřují jen širší přináležitost, která ovšem obsahově (kognitivně) oba užší vztahy pokrývá.

Rozdíly ve spojeních (srov. ještě bohatší materiál a třídění u Zimka, 1960, s. 141)

(30) Petrova zahrada – posese

(31) Petrova ruka – část – celek

(32) Petrova hloupost – substance – vlastnost

(33) Petrovo nemocniční okno – přináležitost

[86]chápeme jako rozdíly obsahové, dané kognitivními předpoklady, ale jazykově nestrukturované. Jazykový význam těchto vět je vždy stejný, totiž vztah přináležitosti.

Že je tomu tak, můžeme doložit tím, že pro určení příslušných konstrukcí nelze najít pravidla jiná než lexikální, ale zároveň není možné přesně určit oblasti slovní zásoby, které by jednoznačně charakterizovaly dané rozdíly. Výrazně je to vidět u tzv. jmen částí těla, které mohou kdykoli být běžným podstatným jménem a označovat vlastněné předměty, srov. Piťha (1971) a Clasen (1981). Obdobně jména vlastností mohou vyjadřovat substanci, předmět, který je vlastněn: např. Karel má barvu, srov. k tomu Piťha (1981). Z hlediska valence u substantiv pak fakultativní určení přináležitosti bude u některých jmen obligatorní, popř. bude třeba uvažovat o dvou významech substantiva, odlišných právě tím, zda přináležitost bude obligatorní, nebo jen fakultativní.

Vyhraněný obsahový pojem vlastnictví má své důsledky i v tom, že vylučuje určité typy rozvíjení přináležitostních konstrukcí vyjadřujících posesi. Právní vztah vlastnictví je v úrovni myšlení pojímán vždy jako konkrétní, a tedy časný – aktuální. Tento obsahový – kognitivní požadavek působí potíže při snaze popsat PA s tímto významem jako nominalizaci konstrukce s mít nebo být. Při obvyklé ztrátě časových kategorií se vztah vlastnění vyjádřený PA ve smyslu vlastníka chápe vždy jako prézentní, tj. současný s okamžikem děje řídícího slovesa. Naproti tomu přináležitost může být i nadčasová, neaktuální. I to ukazuje, že posese je jazykově zvláštní, konkrétní případ přináležitosti. Chceme-li vyjádřit pomocí PA posesívní vztah minulý či budoucí, musíme to lexikálně vyjádřit: nosí kdysi matčin prsten, oblékl si budoucí Petrovy šaty. Právní vztah vlastnictví ve skutečnosti je, anebo není, je vždy jeden a je úplný. Není možné, aby byl určován měrově ve smyslu velikosti či intenzity. Pokud se u vlastnictví mluví o míře, jde o vyjádření podílu. Měrové určení se týká vlastněného objektu, nikoli vztahu, srov.

(34) Tento dům je zpoloviny Janův.

(35) Tato zahrada je částečně Janova.

(36) *Tato zahrada je mírně Janova.

Přináležitost je sice rovněž vztahem, který buď je, nebo není, nemusí však být jediným – výlučným vztahem určitého substantiva a hlavně může být různě intenzívní.

(37) Tento pokoj je tak trochu Janův.

V oblasti obsahu vystupuje vedle takových rozdílů i to, že vedle plné právní posese patří k jazykově vymezené přináležitosti také případy dispozičního přiřazení. Otcova pracovna na univerzitě nepatří otci, ale on s ní disponuje. Bratrův ústavní plášť může být jeho vlastnictvím anebo vlastnictvím ústavu.

K významu PA je ještě třeba dodat jejich srovnání s významem G. Pomineme-li, že G má ještě řadu jiných významů, je zřejmé, že se významově kryje s PA. Mezi významy PA a G jsou ovšem rozdíly. Rozdíly spjaté s aktuálním členěním probereme v oddílu věnovaném povrchové syntaxi. Na rozdíl vyplývající z morfologického významu PA s příponami -ův/-in upozornili Zimek (1960) a především Vachek (1954). Ve významu PA je obsažen rys individualizace a určitosti. G tyto rysy nemá. Rozdíl mezi (38) a (39) je v tom, že v (38) jde o jednoho zcela určitého muže, např. manžela mluvčí, zatímco ve (39) jde o jakéhokoli muže, tedy o muže vůbec.

(38) mužovo slovo

(39) slovo muže

Na rozdíl od (38) je (39), kde genitiv vyjadřuje vlastnost, nikoli příslušnost, obsahově blízké k (40),

(40) mužské (mužné) slovo

Přitom však i zde trvá obecná synonymie PA a G tam, kde se zmíněné rozdíly nemohou projevit, např. u vlastních jmen, srov.

(41) Petrův klobouk

(42) klobouk Petra

[87]Srov. i synonymní (43) a (44) s homonymním (45)

(43) mužovo slovo

(44) slovo mého muže

(45) slovo starého kapitána

Existují ovšem případy, kdy PA a G jsou zaměňovány jako významově stejné, abychom odstranili genitivní řetězy a homonymie s nimi spjaté. V těchto případech však PA ztrácejí významy individualizace a určenosti. Konstrukce typu (46) používané místo (47), nevhodných pro vyjádření syntagmatu prožitku – postav, jsou ovšem homonymní, protože PA můžeme chápat jednak jako PA se všemi jeho významy (tj. obdobně jako (48)), jednak jako nahrazení G (tj. jako (49)), což je také stylisticky nejvhodnější vyjádření.

(46) Hovořili spolu o hercově prožitku tragických postav.

(47) Hovořili spolu o prožitku herce tragických postav.

(48) Hovořili spolu o prožitku tragických postav u tohoto herce.

(49) Hovořili spolu o hereckém prožitku tragických postav.

Určení přináležitosti patří mezi volná doplnění substantiv. Je samozřejmě možné u všech substantiv a může se u jednoho substantiva vyskytovat i vícekrát. Prouzová (1964) nemá pravdu, když říká, že se PA nemůže vyskytnout u substantiva, které už je rozvito jiným PA anebo přivlastňovacím zájmenem. Navíc může být přináležitost vyjádřena jinou formou, především genitivem. Tvrzení Prouzové se zřejmě opírá o obsahové pojetí užší posesivity, tj. právního vztahu vlastnění. Je pochopitelné, že není možné, aby věc, kterou vlastní jeden člověk, zároveň plně vlastnil někdo jiný. Dvojí úzce chápaná posesivita u téhož substantiva vskutku možná není, srov.

(50) *můj tvůj klobouk

(51) *Karlův Petrův pokoj

(52) *Karlův pokoj našeho Petra

jsou z hlediska obsahu nesmyslná spojení.

Uvažujeme-li ovšem o přináležitosti, tj. o širším významu vztahu vyjadřovaného PA, pak jsou takové fráze zcela správné a srozumitelné, i když bychom se běžně vyjádřili jinak, srov.

(53) Poté se zajímal o matčiny prsteny. Byly rozděleny mezi její děti. Karlův matčin prsten zůstal v rodině, Janin se ztratil a Otův matčin prsten má dnes muzeum v Praze.

Případy, kdy u téhož substantiva stojí dvojí určení přináležitosti, nejsou výjimečné. Obsahově budou v takových případech vztahy přináležitosti různé; např. ve spojení Petrova strana stolu je jistě vztah mezi stolem a stranou jiný než mezi Petrem a stranou. (Na věci nic nemění, že jedno z určení (G) je těsnější než druhé.) Nicméně jde podle našeho názoru o rozdíly obsahové, podobné lexikálním rozdílům adjektiv u téhož substantiva. Ve spojení kulatý černý stůl také nemluvíme o jazykově strukturovaném významu tvaru a významu barvy. Dvojí rozvití z téže oblasti lexikálních významů bychom z obsahových důvodů těžko hledali, srov.

(54) černý červený stůl

(55) kulatý hranatý stůl

Není nic zvláštního na tom, že dvojí určení přináležitosti u téhož slova je obsahově rozlišeno. Je to dokonce doprovázeno užitím různých forem – PA a G, přičemž v G stává spíše doplnění obligatorní, srov. Petrova noha vlka, což je ovšem spojení podobně homonymní jako věta Dítě kouslo lvíče.

Závěry. PA na -ův/-in považujeme ve shodě a výklady Vachkovými (1954) za hloubková substantiva. Adjektiva na -í, -ský, -ový považujeme za hloubková adjektiva. Proto také prvá vyjadřují přináležitost, druhá vlastnost (zřídka i obráceně). Adjektiva na -ův/-in vyjadřují u deverbativ agens a patiens, u primárních substantiv s významem artefaktu autora. U všech substantiv vyjadřují přináležitost, kterou chápeme jako obecný vztah dvou substancí zahrnující obsahově výrazné, ale jazykovým systémem neztvár[88]něné oblasti právního (předmětného) vlastnictví a užší přináležitosti. Toto pojetí je důslednějším domyšlením přístupu a členění Zimkova (1960).

 

LITERATURA

 

BENEŠOVÁ, S. – MAN, O.: Genitiv přivlastňovací a přídavné jméno přivlastňovací v ruštině a v češtině. Sov. věda – Jazykověda, 4, 1954, s. 22–24.

CLASEN, B: Inhärenz und Etablierung. Köln 1981.

HAVRÁNEK, B. – JEDLIČKA, A.: Česká mluvnice. Praha 1963.

JEDLIČKA, A.: Postavení přivlastňovacího genitivu osobních jmen typu Vrchlického spisy – spisy Vrchlického. In: Studie ze slovanské jazykovědy. Praha 1958, s. 201–209.

KOŘENSKÝ, J.: Konstrukce gramatiky ze sémantické báze. Praha 1984.

KOMÁREK, M.: Příspěvky k české morfologii. Praha 1978.

MLUVNICE ČEŠTINY 1.–3. Praha 1986–1987.

PIŤHA, P.: Existuje dativ posesívní? SaS, 32, 1971, s. 301–312.

PIŤHA, P.: K sémanticko-syntaktické charakteristice slovesa mít. SlavPrag, 14, 1972, s. 57–68.

PIŤHA, P.: On the case frames of nouns. PSML, 7, 1981, s. 215–224.

PIŤHA, P.: Adnominal genitive in the functional generative description of Czech. PSML, 8, 1983, s. 167–172.

PROUZOVÁ, H.: Přivlastňovací přídavná jména na -ův, -in v současné češtině. NŘ, 47, 1964, s. 129n.

SEILER, H. J.: Zum Problem der sprachlichen Possessivität. Folia linguistica, 6, 1973, s. 231n.

SGALL, P. et al.: A functional approach to syntax in a generative description of language. New York 1969.

SGALL, P. – HAJIČOVÁ, E. – PANEVOVÁ, J.: The meaning of sentence in its semantic and pragmatic aspects. Dordrecht – Prague 1986.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. Praha 1947.

ŠMILAUER, V.: Nauka o českém jazyku. Praha 1972.

ŠTĚPÁN, J.: Ke kategorii posesivity a jejímu ztvárnění v jazycích. SaS, 46, 1985, s. 20–27.

VACHEK, J.: K problematice českých posesívních adjektiv. In: Studie a práce lingvistické I. Praha 1954, s. 171n.

ZIMEK, R.: K chápání posesívnosti. In: Rusko-české studie. Praha 1960, s. 131–156.

 

R É S U M É

Towards the description of possessive adjectives in Czech

Possessive adjectives formed from substantives by suffixes -ův/-in are semantic substantives. Those formed by suffixes -ský, -í and -ový are semantic adjectives. Therefore the former express the relation of appurtenance, while the latter express the general relation of quality. Only under special circumstances the latter meaning is expressed by both of the types. Adjectives with the suffixe -ův/-in as determiners of deverbative nouns express the participants of actor and patient (objective). Otherwise they express the free modification of author when attached to nouns with the meaning of an artefact, or the appurtenance, which is a free modification of any substantive. The last mentioned modification has been traditionally called possessivity, but it is shown to be a more general relation of two objects. This meaning covers two cognitively firmly fixed areas, the difference between which, however, is not reflected in the language system: so called appurtenance proper and juridical possession. The difference is clearly characterised just lexically: the latter by verbs of possession as to possess, to own, the former is characterised either by the verb to belong to or by substantives which demand an obligatory determination of appurtenance (e. g. some body part names). Possessive adjectives cover these two areas expressing the general meaning of appurtenance.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 2, pp. 81-88

Previous Olga Martincová, Otakar Šoltys: Zpráva o zasedání Lexikologicko-lexikografické komise při Mezinárodním komitétu slavistů

Next Milada Hirschová: Interpersonální komunikace ve stabilizovaných malých skupinách