Jsou záporné věty víceznačné?

Eva Hajičová

[Články]

(pdf)

Являются ли отрицательные предложения многозначными? / Are negative sentences ambiguous?

1. V moderní lingvistické literatuře se již po několik let diskutuje o tom, zda věty se záporem jsou víceznačné, tj. zda mají tolik významů, kolik je možných dosahů operátoru negace v té které větě, nebo zda jsou významově vágní, tzn. zda se rozdíly v dosahu negace netýkají jazykem strukturovaného významu, nýbrž jen kognitivního obsahu (výstupu procedury sémantické interpretace). K zastáncům prvního z uvedených stanovisek patří mj. Lakoff (1971), Chomsky (1971), Jackendoff (1972), Jacobs (1982) a rovněž naše výzkumy o významu záporných vět ho podporují (Hajičová, 1973; 1975); připomeňme, že jsme v tomto výzkumu mohli bezprostředně navázat na velmi podnětné Vachkovy (1947) úvahy o negaci. K zastáncům druhého přístupu patří především Kempsonová (1977). V našem příspěvku nejprve ukážeme, jakého kritéria používá Kempsonová na podporu svého stanoviska (odd. 2), všimneme si kompromisního postoje Hornova (odd. 3) a ukážeme, že ani jeden z těchto přístupů nepřinesl adekvátní analýzu, protože nebere v úvahu aktuální členění věty (odd. 4).

 

2. Při ověřování, zda daný sémantický rozdíl představuje víceznačnost, nebo vágnost, používá Kempsonová (1977) testu pokračování se zástupnými slovy. Tak pro určení, zda věta je víceznačná, nebo významově vágní, lze zkonstruovat odpovídající větu, kde je slovesná skupina nahrazena zástupnou konstrukcí „stejně učinil“ nebo „taky“ (u Kempsonové jde o anglické „so did X“). Jasné je to např. u věty (1), která je zřetelně dvojznačná.

(1)	Předseda vlády souhlasil s kritikou zástupce opozice.
(2)	Ministr financí taky.

Uvažujeme dvě možné interpretace věty (1), totiž (1a) a (1b):

(1a)	Předseda vlády souhlasil s tím, že někdo kritizoval zástupce opozice.
(1b)	Předseda vlády souhlasil s tím, že zástupce opozice (někoho) kritizoval.

Kdyby (1) byla věta vágní vzhledem k těmto dvěma interpretacím, mohla by jedna z interpretací platit o větě (1) a druhá (s patřičnou substitucí konatele) o větě (2). V našem případě tomu tak evidentně není: věta (2) musí mít shodnou interpretaci s interpretací věty (1). Věta (1) je tedy víceznačnou větou s dvěma významy, totiž těmi, které odpovídají interpretaci (1a) a (1b).

Uplatněme nyní tento test na případ méně jasný, totiž na ověření hypotézy o vágnosti záporných vět. Využijme české obdoby věty uvedené Kempsonovou (1977).

(3)	Předseda neprodal žádné podíly.

Autorka vybrala dvě z možných interpretací negace v tomto příkladu, totiž (3a) a (3b):

(3a)	Neprodal je, ale věnoval je darem.
(3b)	Neprodal je, protože žádné neměl.

Pro uplatnění testu nyní zkonstruujeme možné pokračování věty (3), totiž větu (4):

(4)	Stejně učinila i jeho sekretářka.

[281]Pokud by věta (3) byla víceznačná, nemohli bychom najít kontext, který by zároveň dovoloval pro (3) interpretaci (3a) a pro (4) interpretaci (3b) (opět se substitucí konatele). Lze se však snadno přesvědčit, že takový kontext je možné sestavit:

(5)	Předseda neprodal žádné podíly a jeho sekretářka taky ne. Předseda mi výslovně řekl, že podíly věnoval darem, a jeho sekretářka nemohla žádné podíly prodávat, protože žádné neměla.

Kempsonová tedy uzavírá obecným konstatováním, že záporné věty s různým dosahem negace jsou pouze vágní, nikoli víceznačné.

 

3. Horn (1989, odd. 6.2) se snaží o jistou syntézu obou stanovisek, když se na jedné straně domnívá, že nejde o víceznačnost z hlediska pravdivostních podmínek, na druhé straně však nemůže popřít možnost různých interpretací záporných vět. Navrhuje proto hovořit o pragmatické víceznačnosti. Ve svém rozboru se však soustřeďuje pouze na případy příznakového užití negace; cituje příklady tzv. selhání presupozice (6), skalární negace (7) a řadu dalších, z nichž zde jako ilustraci uvádíme příklad (8) a (9).

(6)	Král Francie není holohlavý, (protože) žádný král Francie neexistuje.
(7)	Někteří muži nejsou šovinisté, všichni muži jsou šovinisté.
(8)	Já nejsem barevná dáma – jsem černá žena.
(9)	Není pravda, že měli dítě a vzali se, (ale) vzali se a měli dítě.

Ve všech případech, jak Horn zdůrazňuje, je užita příznaková intonace a za zápornou větou následuje příslušná oprava, kde nevhodně užitý prvek je nahrazen prvkem lexikálně, morfologicky či foneticky vhodným, uvádějícím původní tvrzení na správnou míru. Horn tedy vidí pragmatickou víceznačnost záporu v rozdílu mezi odmítáním nějakého tvrzení jako nepravdivého a odmítáním (třeba pravdivého) tvrzení jako „netvrditelného“ (unassertable); druhý z těchto případů zahrnuje pod pojem metajazykového záporu. Jak ukážeme v odd. 4.3., nejde tu jen o tyto příznakové případy užití záporu a také nejde obecně o záležitost výhradně pragmatickou, ale o rozdíl opírající se o různost pravdivostních hodnot, tedy o záležitost sémantickou.

 

4.1. Čím tedy lze vysvětlit možnost dvojí interpretace věty (4)? Všimněme si, že v podstatě jde o to, jak je interpretován objekt podíly: při interpretaci (4a) je vlastnění podílů předpokládáno, v interpretaci (4b) nikoli. Klíč pro vysvětlení lze najít v rozlišování tří druhů vyplývání, o kterých viz v práci Hajičové (1974, 1975): vedle presupozic, tj. takového druhu vyplývání (angl. entailment), který je záporem popřen, pracujeme s tzv. alegací, tj. takovým vyplýváním, které při záporné větě může, ale nemusí platit. Tento přístup můžeme ilustrovat na příkladu (10) a (11).

(10)	Karel nezpůsobil naši porážku.
(11)	Naši porážku nezpůsobil Karel.
(12)	Byli jsme poraženi.

Věta (10) popírá, že Karel způsobil naši porážku; to patří k jejímu vlastnímu významu. Tvrzení (12) vyplývá jak z kladného protějšku věty (11), tak i ze záporné věty (11), patří tedy k jejím presupozicím. Toto tvrzení však nutně nevyplývá ze záporné věty (10), jak ukazují možná pokračování (10a) a (10b):

(10a)	Karel nezpůsobil naši porážku, i když hrál dost špatně. Porážku zavinil celý kolektiv.
(10b)	Karel nezpůsobil naši porážku. Tentokrát zahrál skvěle, a tak jsme vyhráli velkým rozdílem a postoupili do finále.

[282]Vyplývání (12) tedy patří k alegacím věty (10).

Vrátíme-li se ve světle této trichotomie k příkladu Kempsonové, vidíme, že existence podílu podobně patří k alegacím, nikoli k presupozicím kladného protějšku věty (3); z negativní věty, ačkoli není v tomto směru dvojznačná, totiž nevyplývá, zda podíly byly k dispozici. Tím si lze vysvětlit možnost souběžné interpretace této věty (3a) a (3b) a společné navázání v kontextu (5).

 

4.2 Podívejme se však nyní na otázku víceznačnosti záporných vět samých, nejen ve vztahu k jejich kladným protějškům. Systematické přihlížení k aktuálnímu členění věty nás vedlo (Hajičová, 1973; 1975) k rozlišování tří případů dosahu negace:

a) sloveso je součástí ohniska záporné věty: v dosahu negace je sloveso a ta jeho doplnění, která jsou součástí ohniska (věta (13) v kontextu (14));

b) sloveso je součástí základu věty: v dosahu negace je pouze toto sloveso (věta (13) v kontextu (15));

c) sloveso je součástí základu věty: sloveso je mimo dosah negace a v dosahu negace jsou ta doplnění slovesa, která jsou součástí ohniska (věta (13) v kontextu (16)).

(13)	Jirka nepřišel, protože má dovolenou.
(14)	(Co je s Jirkou?) Jirka nepřišel, protože má dovolenou.
(15)	(Proč Jirka nepřišel?) Jirka nepřišel, protože má dovolenou.
(16)	Jirka nepřišel, protože má dovolenou (ale protože se mu stýskalo po naší společnosti).

Poznamenejme, že první a třetí případ mají to společné, že v dosahu negace je v nich (celé) ohnisko, což je situace primární; prototypický je při tom případ první, se slovesem v ohnisku (tj. patřícím k predikátu gramatickému i ‚psychologickému’).

Vedle těchto případů lze připomenout ještě čtvrtý, speciální případ, totiž věty přednesené v kontextu, kdy jediným kontextově nezapojeným prvkem (jak dovozuje Koktová, 1987) je negativní modalita, srov. (17):

(17)	(Přišel Jirka?) Jirka nepřišel.

Pokusme se nyní uplatnit na větu (13) test se zástupnými slovy:

(18)	Jirka nepřišel, protože má dovolenou, a stejně učinila i Alena.

Abychom ověřili, zda jde o větu víceznačnou, či vágní, musíme vytvořit kontext, kde bychom pokaždé interpretovali uvedenou větu jinak, tj. ve smyslu výše uvedených dosahů negace (14), (15) a (16); vybereme si pro náš příklad interpretaci (15) a (16):

(19)	Jirka nepřišel, protože má dovolenou, a stejně i Alena. Jirka tráví dovolenou na Jadranu a Aleně se stýskalo po naší společnosti.

Je zřejmé, že spojení výpovědí uvedené v příkladu (19) je možné nanejvýš jen za předpokladu, že Alena rovněž nepřišla (a proto se jí stýskalo po naší společnosti), což je ovšem jiný případ než interpretace (16). Ještě výrazněji se víceznačnost věty (13) ukáže, když upravíme příklad (19) tak, aby odpovídal zkoumaným dosahům negace:

(20)	Jirka nepřišel, protože má dovolenou a je na Jadranu, a Alena přišla (!), protože se jí stýskalo po naší společnosti.

Jak vidíme, bylo třeba ve druhé části příkladu (20) doplnit kladný tvar slovesa, jak také odpovídá interpretaci (16).

Uplatnění testu se zástupnými slovy na záporné věty, kde téže povrchové struktuře věty odpovídá různé aktuální členění, a tedy i různý dosah negace, ukazuje, že záporné věty nejsou vágní, ale jsou víceznačné.

 

[283]4.3 Nejde tu ovšem o záležitost pragmatickou, jak se domnívá Horn (1989), ale o různost danou různým významem vět, tedy záležitost sémantickou. Zdrojem významu je tu různé aktuální členění. Jeho různost se totiž netýká jen jednotlivých výskytů vět v promluvách (výpovědních událostí), ale i vět jako jednotek jazykového systému. Jak bylo již několikrát ukázáno, především v české lingvistice (podrobněji viz zejm. Sgall et al., 1973; 1980; 1986, kap. 3), a jak je dnes dost široce přijímáno i v kontextu lingvistiky světové, mají věty s různým aktuálním členěním různý význam. Platí to i o takových větách, jejichž různé interpretace nelze vyložit odlišnostmi v postavení tzv. kvantifikátoru. Aktuální členění má ovšem základ pragmatický (k němuž patří stupně aktivovanosti zmiňovaných objektů v tzv. společné zásobě znalostí, tedy v paměti posluchače, jak ji nazírá mluvčí); je však jednou z hierarchií významové stavby věty, jak vyplývá z toho, že je jazykově strukturováno (ne vždy jen větnou intonací a slovosledem, ale třeba i morfematicky, ať už jde o japonské „wa“ nebo rozdíl mezi českým „tě“ a „tebe“) a ovlivňuje pravdivostní podmínky věty (v obecném případě, i když ne ve všech případech speciálních). Významové rozdíly vět s různým aktuálním členěním jsou tedy přítomny i ve větách kladných (i když tam se vždy neprojevují rozdílem pravdivostních podmínek, aspoň necháme-li stranou některé jemné rozdíly týkající se presupozic). V odpovídajících větách záporných jsou pak tyto rozdíly (spolu s možnou kontextovou zapojeností negace samé) zdrojem různosti dosahu negace. Tato víceznačnost tedy není specifická pro věty záporné, nýbrž je v zásadě vlastní i větám kladným. Jinak řečeno, negace sama žádnou specifickou víceznačnost nevykazuje.

 

LITERATURA

 

CHOMSKY, N.: Deep structure, surface structure, and semantic interpretation. In: Semantics, s. 193–216.

HAJIČOVÁ, E.: Negation and topic vs. comment. PhilPrag, 16, 1973, s. 81–93.

HAJIČOVÁ, E.: Meaning, presupposition and allegation. PhilPrag, 17, 1974, s. 18–25.

HAJIČOVÁ, E.: Negace a presupozice ve významové stavbě věty. Praha 1975.

HORN, L. R.: A Natural History of Negation. Chicago – London 1989.

JACKENDOFF, R. S.: Semantic Interpretation in Generative Grammar. Cambridge, Mass. 1972.

JACOBS, J.: Syntax und Semantik der Negation in Deutschen. München 1982.

KEMPSON, R. M.: Semantic Theory. Cambridge, Mass. 1977.

KOKTOVÁ, E.: On the scoping properties of negation focusing particles and sentence adverbials. Theoretical Linguistics, 14, 1987, s. 173–226.

LAKOFF, G.: Linguistics and natural logic. In: Semantic Interpretation, s. 545–665.

SEMANTIC INTERPRETATION IN GENERATIVE GRAMMAR. Ed. G. Herman – D. Davidson. Dordrecht 1971. Dále Semantic Interpretation.

SEMANTICS – AN INTERDISCIPLINARY READER. Ed. D. D. Steinberg – L. A. Jakobovits. Cambridge (U. K.) 1971. Dále Semantics.

SGALL, P. – HAJIČOVÁ, E. – BENEŠOVÁ, E.: Topic, Focus and Generative Semantics. Kronberg/Taunus 1973.

SGALL, P. – HAJIČOVÁ, E. – BURÁŇOVÁ, E.: Aktuální členění věty v češtině. Praha 1980.

SGALL, P. – HAJIČOVÁ, E. – PANEVOVÁ, J.: The Meaning of the Sentence in its Semantic and Pragmatic Aspects. Dordrecht – Praha 1986.

VACHEK, J.: Obecný zápor v angličtině a češtině. Příspěvky k dějinám řeči a literatury anglické, 6, 1947, s. 7–73.

 

[284]R É S U M É

Are negative sentences ambiguous?

An analysis of negative sentences is proposed which takes into a due consideration the topic/focus articulation of sentences. Such an approach leads us to claim that a sentence usually is ambiguous as for its topic/focus structure; some of the respective readings allow for different positions of the operator of negation and thus for the assignment of different scopes of the operator. This view makes it possible to state generalizations for the interpretation of affirmative and negative sentences in relation to their topic/focus articulation.

Slovo a slovesnost, ročník 52 (1991), číslo 4, s. 280-284

Předchozí Jana Holšánová: Nedorozumění v tlumočených bilaterálních rozhovorech

Následující Marek Nekula: Typizace v Zapletalových Půlnočních běžcích