Proměny řečnického stylu v češtině

Jiří Kraus

[Articles]

(pdf)

Oratorical style in present–day Czech

V otevřené soustavě funkčních stylů, jak ji s mnohými dílčími obměnami rozpracovává česká lingvostylistická literatura vycházející ze základního Havránkova třídění funkčních stylů a funkčních jazyků (srov. Havránek, 1963, s. 30n.; Hausenblas, 1962 a Kraus, 1987, s. 20n.) zaujímá styl veřejných projevů (styl řečnický) postavení spíše okrajové. Z novějších domácích prací o slohu se řečnický styl uvádí samostatně pouze v klasifikaci Trávníčkově (Trávníček, 1954) vedle stylu odborného, novinářského, úředního, společenského (konverzačního) a uměleckého. Příznačná je přitom i jistá nejednotnost v charakteristikách řečnických projevů, která poněkud překvapivě kontrastuje s tradiční pozorností věnovanou řečnickému umění v rámci disciplíny tak starobylé a propracované, jako je rétorika. Skutečnost, že představitelé pražské funkční stylistiky se ve svých pracích o rétorice a jejích poznatcích téměř nezmínili,[1] má spíše příčiny historické a obecně kulturní než jazykovědné. Vliv tu nepochybně mělo již Šaldovo časté ztotožňování rétoriky a rétoričnosti s mnohomluvností, s myšlenkovou prázdnotou a s otřelostí básnického výrazu. Tento názor pramenil především z toho, že vrcholné období klasicistní rétoriky (v českém národním obrození vynikajícím způsobem reprezentované 2. a 3. vydáním Jungmannovy Slovesnosti z let 1836 a 1837), srov. Kraus, 1981, s. 148n., vyzdvihuje slohové vlastnosti nadindividuální a obecné (automatizované) na úkor vyjadřování originálního a neopakovatelného, v pojetí pražské funkční stylistiky aktualizovaného.

Šaldovy výtky na adresu rétoriky a jejího inventáře řečnických ozdob jsou nejvyhrocenější v jeho eseji o Svatopluku Čechovi (Šalda, 1959, s. 119n.). V něm nalézáme např. výroky o tom, že Čech je „spíše rétorem než myslitelem”, vytýká se mu „slovesný dekor” i skutečnost, že chaos jeho názorů „je vytěžen … a spořádán rétoricky”. Osoby Čechových povídek mluví „ozdobně, duchaplnicky – a stejně, jakýmsi abstraktně vybroušeným, salónním jazykem, plným blýskavých point a jiných řečnických figur”. Tento Šaldův postoj, sdílený nejen většinou ostatních kritiků z rozhraní století, ale příznačný i pro soudobé literární tvůrce, ovlivnil v češtině významové odstíny slov rétorika, rétor, rétorično a zasáhl běžnou mluvu a hlavně pak žurnalistiku. Právě v žurnalistickém vyjadřování se dodnes s rétorikou spojuje způsob chybného nebo vědomě klamného argumentování i snaha zakrýt nepravdivý nebo nicotný obsah honosnými slovy. Je ovšem třeba poznamenat, že tento význam se v češtině rozšířil pod vlivem britské a americké žurnalistiky, i když v angličtině slovo rétorika naprosto nezní pouze pejorativně. Významové a hodnotící odstíny pojmu rétorika jsou do značné míry ovlivněny historickými tradicemi veřejného a politického (převážně parlamentního) života, jistou úlohu tu v minulosti sehrály i salóny vyšší společnosti, v nichž se záměrně pěstovalo umění vytříbené konverzace a „krásného hovoru”.[2] V rychle se rozvíjející české společnosti druhé poloviny 19. stol. a počátku 20. stol. se toto přirozené zázemí rétoriky spojovalo spíše s cizojazyčným prostředím, takže moderní česká literatura více než k náročné obraznosti a ke složité větné stavbě směřovala k stylizaci jazyka běžně mluveného, jak ji nacházíme např. u Karla Čapka nebo Jaroslava Haška.

[2]Na počátku národního obrození se Jungmann ve své Slovesnosti obrací při uvádění příkladů na řečnický projev k dvěma ukázkám z autorů přeložených – polského krále Jana Kazimíra a britského ministerského předsedy Charlese Foxe, kdežto z řečí přednesených česky uvádí jen řeč Josefa Rautenkrance, která je ve své podstatě spíše odborným výkladem než příkladem řečnického vystoupení. V druhé polovině století se sice objevuje několik význačných představitelů politického a oslavného řečnictví, především Palacký a Rieger, podrobnější rozbor delšího historického období však ukazuje, že jejich sloh obecnou rétorickou normu v češtině ani nevytvořil, ani ji příliš neovlivnil. Pro převládající lidové postoje k tomuto typu politické, odborné nebo umělecké prózy jsou spíše charakteristická přirovnání typu „mluvit (mít řeči) jako Palacký”, jejichž pejorativní hodnocení se nevztahuje k obsahu, ale k ozdobné nebo příliš komplikované stylizaci řeči. Zdá se, že český řečnický styl (a především způsob jeho recepce čtenáři nebo posluchači) daleko více ovlivnily veřejné projevy a polemické formulace Masarykovy. Zejména ty, v nichž se tento myslitel a státník po vzniku republiky obracel k širší veřejnosti, oslovují posluchače daleko více logikou argumentace a střízlivostí výrazů než tím, co bychom mohli nazvat přímým rétorickým apelem.

Vzhledem k tomu, že pojmy rétorika a rétoričnost i postoje vůči nim jsou těsně spojeny se svébytností politického a kulturního vývoje národa, nelze se divit, že se k rétorice obracejí (a navracejí) pro inspiraci nejvíce badatelé ze zemí, v nichž klasicismus se svou péčí o vybroušený jazykový projev ve sféře umělecké i mimoumělecké zapustil hlubší kořeny. Rétorikou a poetikou se např. již od počátku dvacátých let zabývali teoretikové básnického jazyka z ruské formální školy (Jakobson, Tyňanov, Šklovskij, Brik, Ejchenbaum, později hlavně Vinogradov),[3] kteří věnovali značnou pozornost aktualizačním prostředkům textu, které nazývali postup (prijom), a zejména metafoře.

V poválečném období se v české stylistické literatuře zmiňuje o řečnických (především politických) projevech M. Jelínek při diskusi o stylu, která probíhala ve Slově a slovesnosti v polovině let padesátých (Jelínek, 1955). Uvažuje tu o možnosti řadit tyto projevy k funkčnímu stylu publicistickému („přibývá-li v nich prvků agitačně účinných, které spojují sdělení obsahu s přesvědčováním a získáváním…”), spíše se však přiklání k jejich zařazení k obecnější kategorii stylu odborného, resp. odborně popularizačního. Vychází přitom z hledisek lexikálních (zdůvodňuje to vysokým podílem odborné a pracovní terminologie v textech politických vystoupení) i skladebních (připomíná tu délku vět a složitost syntaktických konstrukcí). Podrobnější rozbor veřejných projevů té doby (a obecněji i období pozdějších až do konce let osmdesátých) dává tomuto pojetí za pravdu, jakkoli se tím smysl a účel řečnictví vlastně popírají. Mnozí veřejní řečníci, a mezi nimi zvláště ti, kteří se na stylizaci a nezřídka ani na výběru tématu (témat) pro svá vystoupení příliš nepodíleli, se ještě v době zcela nedávné soustřeďovali daleko víc na výčet a zdůraznění jistých skutečností prezentovaných jako nesporné nebo nutné než na snahu získat posluchače na svou stranu, bojovat o jeho vnitřní souhlas s přednesenými názory. S touto situací souvisel i výběr a uspořádání jazykových prostředků v řečnických projevech, který potlačoval působivost a osobitost stylizace ve prospěch šablon převládajících ve stylu odborném a administrativním. Tato skutečnost měla i své bezprostřední důsledky jazykové a stylistické. Z hlediska dodržování platné kodifikace spisovné normy se totiž nedalo proti těmto převážně neosobním projevům celkem mnoho namítat, snad jen s výjimkou ortoepické složky přednesu, jíž se v českém prostředí – na rozdíl od pravopisu – připisují prestižní hodnoty bohužel jen zcela ojediněle. Příčinou této převládající bezchybnosti, nápadné zvláště v oblasti [3]tvaroslovné, je většinou důsledné lpění na předloze čteného textu, které se však obvykle vyznačuje malým citem pro respektování „mluvnosti” (syntaktických zákonitostí přirozeně mluveného projevu) i nadměrným výskytem knižních výrazů a módních žurnalismů (např. spojení typu nerozborná družba, nezastupitelná úloha, světodějný čin apod. jsou charakteristickými výrazy pro období nedávno minulé, ale řečnických a publicistických frází nemusí být zbaveny ani veřejné jazykové projevy polistopadové). Nepříjemným rubem této bezbarvé správnosti je řečníkova obava využít všech stylových možností národního jazyka, které by se zvláště v osobitě a emocionálně zabarvených úsecích textu nemusely vždy pohybovat výhradně v poloze stylově neutrální – a tím i řečnicky málo působivé.

Nepříznivou úlohu při uplatnění nejrůznějších požadavků řečnické stylizace hraje ne vždy dostatečná znalost pohybu v normě moderní spisovné češtiny. Právě v řečnickém stylu, jehož jazykovým základem je nepříliš stabilizovaný útvar mluvená spisovná čeština, vystupuje do popředí protiklad mezi úsilím mluvčího vyjadřovat se živě a přirozeně na straně jedné a představou posluchačů, že veřejná a oficiální vystoupení smějí obsahovat jen kodifikované (až knižní) podoby na straně druhé. Tento rozpor si většina lidí vystupujících na veřejnosti – a těch stále přibývá – tu s větší, tu s menší mírou naléhavosti uvědomuje. Avšak ani zkušenosti z každodenní komunikace, ani škola tu neposkytují postačující návod, jak se s tímto rozporem přiměřeně vyrovnávat, jak nepopřít ani autorskou osobitost, ani očekávání auditoria, že veřejný projev bude mít dobrou jazykovou úroveň. Hodně tu pochopitelně záleží na odpovídajícím řečnickém útvaru. Jiné stylotvorné činitele (a jiné nároky posluchačů) se uplatňují v slavnostní nebo vysoce oficiální řeči adresované velkému množství lidí a opět jiné při vystoupeních na pracovních poradách nebo v užším kroužku odborníků, jiné v čistě monologickém projevu a jiné tam, kde do hry vstupuje výměna názorů a repliky všech zúčastněných.

V dalším vývoji české stylistiky převládl názor, že styl řečnických projevů je součástí stylu publicistického. Toto pojetí převážilo v Základech české stylistiky A. Jedličky a kol. (1970, s. 31 a 44) a nověji též v Učebnici stylistiky Josefa Hubáčka (1987), kde se přímo uvádí, že funkční styl publicistický „se dále dělí na styl novin, časopisů a publikací věnovaných aktuální společenské problematice a na styl projevů řečnických” (s. 68). Za povšimnutí přitom stojí i užitá terminologie – nemluví se tu o řečnickém stylu jako pojmu obecnějším a funkčně vymezeném, ale jen o řečnických projevech, tedy o záležitosti konkrétní a charakterizované spíše vnějšími okolnostmi sdělování (monologičností, pódiovým uspořádáním, připraveností, oficiálností atp.).[4] Poněkud odlišný názor, především pokud jde o podstatu publicistického stylu, zastává A. Stich ve své konfrontační analýze publicistického stylu ve slovanských jazycích (Stich, 1972). Zdůrazňuje tu především funkční a významovou opozici stylu odborného a publicistického. „Odborný styl akcentuje sdělení, ono je objektem i účelem komunikačního aktu, zatímco autor i adresát jsou zatlačováni do pozadí a často se v jazykové stavbě textu vůbec neprojevují. Proti tomu publicistický funkční styl akcentuje v komunikačním schématu naopak autora a adresáta… cílem komunikačního aktu je… zprostředkovat přenesení postoje k sdělení adresátovi.” Právě toto naléhavé zprostředkovávání postojů (získávání, přesvědčování, ovlivňování, persuaze)[5] je v Stichově pojetí společným [4]dominantním rysem řečnických a publicistických textů, které se shodují nejen funkcí, ale i uplatněním základních stylistických principů. K tomu je ovšem nutno poznamenat, že Stich právem odmítá ztotožňovat styl publicistický s „vnitřně nesourodým souborem stylových jevů, se kterými se setkáváme v textech uveřejněných v novinách” (Stich, 1972). Díky tomuto funkčnímu chápání publicistiky, z níž je vyřazeno aktuální zpravodajství, je možné nacházet souvislosti mezi jazykovou výstavbou památek starší české literatury, řečnictví a kazatelství a moderní českou publicistikou. Důslednějšímu sledování těchto souvislostí bohužel brání návyk – rétorice ostatně vlastní od jejích antických počátků – přistupovat k řečnickým projevům z hledisek spíše normativních a kritických než na základě empirického rozboru skutečně přednesených projevů. Bohatý příkladový materiál uváděný v učebnicích rétoriky stejně jako formulace jejich pouček směřují hlavně k tomu, jak by se mělo na veřejnosti mluvit, než k tomu, jak se skutečně mluví. O realitě se z nich tedy dozvídáme jen nepřímo nebo – zvlášť pokud jde o minulost vzdálenější – pouze anekdoticky. V českém prostředí s tím souvisí i jedna záležitost didaktická a obecně kulturní. V novější době jsme si odvykli nacházet ukázky závažných nebo vzorových řečnických projevů ve školních čítankách a dokonce u nás chybějí i v cizině dost často vydávané výbory z vynikajících řečníků (srov. např. Rumenčev, 1984; Vorožejkin, 1953). Snad i z toho pak také vyplývá skutečnost, že jazyková stránka veřejných projevů je v českém prostředí sice častým námětem mnoha kritických diskusí, ale jen málokdy se stává součástí školní výuky mateřskému jazyku, ačkoli právě tady by bylo možné demonstrovat mnohé jevy zajímavé pro stylistiku i pro teorii spisovného jazyka.[6]

 

Z uvedeného přehledu problematiky řečnického stylu vyplývá několik možností jejího řešení:

 

1. Řečnický styl je možné důsledně chápat jako styl funkční, to znamená, že s jeho existencí bychom počítali u všech (ústních i písemných) textů, které si kladou za cíl posluchače nebo čtenáře ovlivnit (získat, přesvědčit). Z tohoto řešení vyplývá těsná souvislost mezi povahou řečnických a nezpravodajských publicistických projevů. Je ovšem třeba si uvědomit, že toto pojetí se neomezuje pouze na řečnictví, ale že zahrnuje též takové žánry, jako jsou psané traktáty, manifesty, polemiky, eseje nebo nejrůznější díla umělecké literatury. Příznaky rétoričnosti se přitom mohou objevovat v řečové složce jazykové (v přímém i nepřímém apelu na čtenáře, v soustavě obrazných pojmenování atp.) i tematické – např. v souvislosti s volbou dobových témat, jimiž pro politickou literaturu sedmdesátých a osmdesátých let byly zejména ekologie, terorismus, rasismus, třetí svět, krize ideologií, se mění i hodnotící spoluvýznamy slov, zdroje obraznosti (bible, literatura, mytologie) i poměr mezi užíváním logických nebo emocionálních argumentů. Čtenářská zkušenost tu ukazuje, že mnohé tyto rétorické prostředky jsou těsně vázány na systémy jazykové, ale i kulturní, filozofické a ideologické. Tato problematika se v českém prostředí nyní stává stále aktuálnější zejména proto, že se dost podstatně mění stylizační možnosti a nároky žánru reklam a inzerce, nově vznikají česká znění (ale nikoli doslovné překlady) cizích časopisů – jako je např. Playboy –, která se vědomě pokoušejí nacházet český jazykový i slohový ekvivalent cizích vyjadřovacích zvyklostí i cizích představ o čtenáři. Nepochybně tu jde o otázky dost složité, které vedou k potřebě vypracovat zásady porovnávací (konfrontační) teorie textu. Např. T. J. Engström (1989) nedávno upozornil na to, že Kojèvův překlad Hegela do francouzštiny je natolik prosycen krajnostmi rétorické metaforiky obvyklé ve francouzském filozofickém myšlení, že to zkresluje pochopení a výklad Hegelova díla v celé generaci francouzských intelektuálů. Podobně L. Lundquistová (1990) poznamenává, že některé rétorické postupy se vyskytují častěji v jedné ideologii než v jiné, že např. [5]personifikace je daleko častější ve francouzštině než v severských jazycích. Tyto postřehy, často podložené důkladnými materiálovými rozbory, vedou k tomu, že by bylo užitečné terminologicky rozlišovat text jako útvar zkoumaný výhradně z hlediska jazykového a diskurs jako text, který se zkoumá v rámci určité kultury a širokého sociálního zázemí.

Toto naznačené funkční vymezení rétorického stylu se pochopitelně nemusí omezovat jen na jazykovědu a na jazyková sdělení, ale má povahu obecně znakovou. Rysy rétoričnosti tedy můžeme přisoudit baroknímu sochařství a architektuře vůbec, obrazům Boschovým a Breughelovým, italským futuristům i německým expresionistům. Domnívám se ostatně, že pojem persuaze (přesvědčivosti) a rétoričnosti není jen záležitostí stylizačního záměru, ale i čtenářské, posluchačské nebo divácké interpretace. Mnohá výtvarná díla minulosti např. obsahovala moralistní a rétorickou symboliku, kterou dnešní divák nemusí umět rozluštit,[7] a přesto se mu dílo líbí nebo je jím zaujat.

 

2. Z jiných hledisek lze řečnický styl chápat jako souhrn nebo průsečík působení objektivních, nadindividuálních stylotvorných činitelů. Z nich jsou nejzávažnější mluvenost, monologičnost, způsob umístění řečníka a posluchačů v prostoru (obecně charakterizovaný jako pódiový), připravenost aj. Toto vymezení řečnického stylu je podle mého názoru nejjednodušší a nejnázornější, avšak uvedené stylotvorné činitele se při bližším pohledu zdaleka nemusí jevit jako vyhraněné. Do opozice „mluvený – písemný”, která v sobě nepřímo zahrnuje i protiklad „připravený – nepřipravený”, totiž vstupuje prostřední mezičlen, „čtený”, s mnoha dílčími variantami podle toho, nakolik se řečník připravené písemné předlohy přidržuje nebo nakolik se ji předem naučil zpaměti. Vývoj posledních několika desítek let ukazuje, že příklon moderního řečnictví, hlavně politického, k větší informativnosti a věcnosti směřuje k tomu, že písemná opora předneseného textu hraje neustále závažnější úlohu a že tak je to přijímáno i posluchači. Do značné míry to závisí i na žánru řeči – projevy příležitostné a oslavné, zvláště kratší, bývají pronášeny spatra, projevy delší a odborně zaměřené bývají převážně čtené. Obecně však platí, že pojem rétoričnosti se zdaleka nemusí spojovat jen s ústním přednesem.

Také monologičnost řečnického projevu je jevem poměrně mnohovrstevným. Již antické rétoriky učily, že řečnický monolog je nutno neustále narušovat prvky fiktivního dialogu – oslovováním posluchače, řečnickými otázkami a především uváděním argumentů, v nichž se možné námitky posluchačů předjímají, vysvětlují nebo vyvracejí. Reálný dialog pak vstupuje do vztahu mezi řečníkem a posluchači zvláště tam, kde je počet posluchačů menší a prostředí méně oficiální.

 

3. Celkem jednoznačně lze vymezit řečnický styl jako styl žánrový, přesněji řečeno jako souhrn stanovených (a historicky zakotvených) řečnických žánrů. Jejich třídění se uvádí již v Aristotelově Rétorice, kde se rozlišují řeči poradní (politické), soudní a oslavné (příležitostné) a charakterizují jejich vlastnosti. Postupně k této základní trojici přibývaly rétorické žánry písemné – díla historiografická a soukromé i veřejné listy a státní dokumenty (tento okruh rétorické tematiky, nazývaný od pozdního středověku artes dictaminis, diktáminová rétorika, se rozšířil v Čechách již od konce 13. stol., v 15. stol. vzniká první česko–latinská diktáminová rétorika kronikáře a novoměstského písaře Prokopa); v průběhu dalšího vývoje se rétorika sbližovala s uměním kazatelským (homiletikou), které od ní ve značné míře převzalo obsah, formulace i uspořádání svých pouček.

Další proměny řečnických žánrů těsně souvisejí s vývojem společnosti i s technic[6]kými podmínkami přenosu informací (srov. Kraus, 1980 a 1977). Shrnující přehled moderních řečnických žánrů podává ve své Rétorice (1989a, v pozn. 3) J. Mistrík, který v rámci obecnějších skupin řečí politických, soudních a příležitostných rozlišuje řadu jednotlivých žánrů a jejich podskupin. Je pozoruhodné, že v nedávno vydané Stylistice češtiny J. Chloupka a kolektivu (1990) je téma řečnictví zmíněno jen velmi okrajově, a to v souvislosti se žánry, které autoři nazývají publicistickými – projevem, proslovem, řečí, diskusí, debatou a polemikou (bez podrobnější charakteristiky a bližšího terminologického rozlišení). (Srov. k tomu Jaroslav Hubáček, 1983.)

 

4. Další vymezení řečnického stylu je založeno na hledisku interně jazykovém, a to na výskytu obrazných rétorických prostředků v textu. Právě tyto prostředky lze považovat za specifickou slohovou vrstvu řečnického stylu. Anekdotická poznámka francouzského rétorika a gramatika 17. stol. Du Marsaise, že za jediný den je možné na tržišti uslyšet více tropů a figur než na zasedáních Akademie za celý rok, vede k závěru, že přítomnost těchto prostředků nemusí o charakteru promluvy příliš mnoho vypovídat. Také E. Lotko ve své materiálově bohaté stati o tropech a figurách nedávno ukázal, že sugestivně využívaná obraznost – jakkoli je pro řečnictví a publicistiku charakteristická – se nemusí nijak omezovat pouze na jediný funkční styl (Lotko, 1989).

Obrazná vyjádření spolu s některými specifickými skladebními konstrukcemi, jako jsou paralelní stavba vět obsahující shodná, stupňovaná nebo protikladná tvrzení, opisné konstrukce (perifráze), nejrůznější typy opakování (hláskových skupin, slov, slovních spojení) atp., se v klasických učebnicích rétoriky a poetiky považují za součást rétorické argumentace. V této souvislosti se často objevovala poznámka, že účelem řečnických ozdob (colores) je potěšit smysly, účelem propracované argumentace je potěšit rozum (Gräbener, 1965). Obecně se argumentací rozumí vztah mezi tvrzením a způsoby jeho zdůvodnění, které toto tvrzení podporují nebo vyvracejí. Hranice argumentační strategie přitom pochopitelně přesahují hranice logických pravidel pro deduktivní nebo induktivní soudy a zahrnují nejrůznější formy působení mluvčího na adresáta v průběhu komunikačního aktu.[8]

 

5. Poslední, ale podle našeho názoru nejvhodnější cesta k vymezení podstaty řečnického stylu vychází od empirické analýzy individuálního stylu osobností, které oblast veřejných projevů i nároky a očekávání publika významně ovlivňují. Obdobně postupuje ve stati o esejistickém stylu A. Jedlička (1989), když své zobecňující závěry formuluje na základě dominantních rysů esejistiky Šaldovy. Pro analogicky založený přístup k analýze řečnického stylu v polistopadovém období se nabízí několik osobitých autorů. Jazykově nepochybně nejzajímavější a tematicky nejobsáhlejší jsou řečnická vystoupení politika–filozofa Václava Havla. Jejich příznačným rysem je nepřítomnost vnějších atributů řečnickosti, zejména je nápadný civilní přednes, intonací i slovníkem blízký dialogu nebo prostému vyprávění. S tím souvisí i nízké zastoupení jistících vět a apodiktických tvrzení ve prospěch pasáží vyjadřujících osobní postoj a možnosti alternativních řešení. Havlovy řečnické projevy jsou zřetelně ovlivněny zákonitostmi dvou žánrů – v promyšlené kompoziční stavbě textu dramatem,[9] v zapojování textu do širších významových a intertextových souvislostí filozofickým esejem.

Z mikrokompozičních prostředků se Havlovy řečnické projevy vyznačují častým vyjádřením shody, gradace nebo kontrastu prostřednictvím paralelních syntaktických konstrukcí, někdy ještě zesílených řetězem anafor:

 

[7]„… definitivní tečku za naším prvním pokusem o demokratický stát udělal patnáctého března 1939 jistý šílenec v holínkách, když vtrhl do tohoto hradu, aby zvěstoval světu, že násilí vítězí nad svobodou a lidskou důstojností. /Vtrhl sem posel války. /Posel hrubosti. /Posel lži. /Posel pýchy a zla, bezpráví a krutosti. /Vtrhl sem masový vrah, vrah národů… … Dnes, kdy stojíme na začátku našeho druhého pokusu o demokracii a kdy si připomínáme to, co se stalo před jedenapadesáti lety, vítáme na tomto hradě jiného hosta. Totiž představitele německé demokracie. /Posla míru. /Posla slušnosti. /Posla pravdy. /Posla lidskosti. /Zvěstovatele zprávy, že násilí nesmí už nikdy zvítězit nad svobodou, lež nad pravdou a zlo nad lidským životem. /Muže, který řekl, že nic nesmí být zapomenuto, mimo jiné i proto, že paměť je zdrojem víry ve vykoupení… Před jedenapadesáti lety sem nepozván vtrhl nepřítel. /Dnes je tu na naše pozvání přítel. Tehdejší návštěva přinášela smrt naší předválečné demokracii. /Dnešní návštěva je pozdravem naší demokracii nové. Tehdejší návštěva byla začátkem našeho nového novodobého neštěstí. /Dnešní návštěva se kryje s jeho koncem. Náš tehdejší host nám otevřel cestu k porobě. /Náš dnešní host nám blahopřeje k čerstvě nabyté svobodě.

Václav Havel, Projevy, 1990, s. 79n.

 

Působivost syntaktického paralelismu bývá v Havlových projevech ještě zintenzívněna prostředky pojmenovacími, velice často opisem (perifrází) zvyšujícím gradaci textu. V citované ukázce z uvítacího proslovu je prezident Weizsäcker postupně označován neutrálně jako host, oficiálně jako představitel, metaforicky jako posel (demokracie, míru apod.) a konečně stylisticky příznakovým výrazem zvěstovatel (zprávy, že násilí nesmí už nikdy zvítězit nad svobodou). Rozhodující úlohu sehrávají v textu rovněž antonyma (slušnost – hrubost, pravda – lež, mír – válka, svoboda – násilí), která vytvářejí základní makrokompoziční princip jeho výstavby. Protože tento princip kontrastu je z hlediska přesvědčivosti řečnického projevu sám o sobě účinný, nevyžaduje už žádné další nápadné prostředky zvukové, lexikální ani syntaktické. Jednoduše a hovorově zní např. závěrečný odstavec řeči pronesené při výročí únorových událostí roku 1948:

 

„… ze socialistickorealistických obrazů a básní víme, že koncem února 1948 bylo v Praze chmurno a do tváří šlehal mrazivý sníh. Dnes svítí slunce.
	Děkuji vám za pozornost.”
Václav Havel, Projevy, s. 74.

 

Na principu kontrastu je vybudován i proslov–esej Slovo o slovu, jehož hlavním tématem je rozporuplnost moci slova (řeči) nad dějinným bytím člověka. Součástí významové struktury textu jsou projevy intertextuality, to je explicitně i implicitně vyjádřené vztahy k textům jiným, obecně známým. Rozhodující úloha slova je zdůrazněna citací počátku Janova evangelia a komentářem k němu:

 

Na počátku všeho je slovo. Je to zázrak, kterému vděčíme za to, že jsme lidmi. Ale je to zároveň nástraha, zkouška, lest a test.
	Slovo o slovu, Kritický sborník 10, č. 1, s. 1–7.

 

Vedle rozsáhlého repertoáru autorů bezprostředně citovaných nebo alespoň připomenutých (Vaculík, Sacharov, Rushdie, Kant, Freud, Lenin, Marx) se čtenář může při interpretaci Havlova proslovu opírat i o texty jiné, představující součást širšího kulturního a filozofického zázemí autora i čtenáře. K základní myšlence Slova o slovu, že „slovo je úkaz tajemný, mnohoznačný, ambivalentní, zrádný”, je např. možné nalézt paralelu v Platónových dialozích Gorgiás a Faidros, které se zamýšlejí nad rozporem mezi úlohou slova (řeči) při „kouzelnickém vodění duší” a přemlouvání bez ohledu na pravdu i při „výkladech o spravedlivém a krásném a dobrém – obojí je důsledkem ambivalentní síly slova, složitosti platónského pojmu „hé dynamís tés lexeós”. Podobně je [8]možno spatřovat v pozadí Havlova textu Faustovo hledání výstižného překladu výrazu logos v Janově evangeliu – slovo, pojem, síla, čin (že vznikala by z pojmu všechna díla?/má státi: Na počátku byla síla!/Leč ještě jsem to ani nenapsal,/a cos mě nutká, abych hledal dál./A náhle, osvícen, zřím do hlubin./Já napíšu: Byl na počátku čin. Překl. O. Fischer.).

Je samozřejmé, že podrobnější rozbory řečnických vystoupení jiných autorů by dospěly k závěrům dost odlišným. I tato rozdílnost však může být považována za příznivý rys současného řečnického stylu, do něhož pronikají snahy o individuální, autentický přístup k jazyku, k sdělovanému obsahu i k posluchačům. I přes četné projevy vnitřní diferenciace autorské i žánrové jsme přesvědčeni, že řečnický styl – bez ohledu na složitost svého historického vývoje – v češtině existuje. A co víc, stále častěji se stává předmětem veřejného zájmu a měřítkem vývoje spisovného jazyka.

 

LITERATURA

 

Bečka, J. V.: Jazyk a styl novin. Praha 1973.

Engström, T. J.: Philosophy’s anxiety of rhetoric: Contemporary revisions of a politics of separation. Rhetorica, 7, 1989, s. 209–238.

Findra, J. – Tvrdoň, E.: Ústny prejav a umelecký prednes. Bratislava 1986.

France, P.: Rhétorique chez les formalistes Russes. Rhetorica, 6, 1988, s. 127–136.

Friedrich, B. – Zech, J. (Hrsg.): Kurze Stilistik. Berlin 1987.

Gräbener, H.–J.: Ars poetica. Kritische Aufgabe. Münster – Aschendorf 1965.

Grác, J.: Persuázia (ovplyvňovanie človeka človekom). Bratislava 1985.

Hausenblas, K.: Styly jazykových projevů a rozvrstvení jazyka. SaS, 23, 1962, s. 189–201.

Havránek, B.: Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In: Studie o spisovném jazyce. Praha 1963, s. 30–59.

Horecký, J.: Povaha a miesto rečníckeho štýlu. In: Textika a štylistika. Bratislava 1989, s. 123–126.

Hubáček, Jaroslav: Jak mluvit a přednášet. Ostrava 1983.

Hubáček, Josef: Učebnice stylistiky. Praha 1987.

Chloupek, J. a kol.: Stylistika češtiny. Praha 1990.

Jedlička, A.: O jazyce a stylu esejistických textů. SaS, 50, 1989, s. 114–127.

Jedlička, A. a kol.: Základy české stylistiky. Praha 1970, s. 31 a 44.

Jelínek, M.: Odborný styl. SaS, 16, 1955, s. 25–37.

Kraus, J.: On classifying rhetorical genres. In: Linguistica generalia. Praha 1977, s. 125–134.

Kraus, J.: Žánrové a stylové proměny veřejné komunikace. NŘ, 63, 1980, s. 57–62.

Kraus, J.: Rétorika v dějinách jazykové komunikace. Praha 1981.

Kraus, J.: Rétorika v dramatu a proti dramatu. In: Divadlo v české kultuře 19. století. Praha 1985, s. 69–74.

Kraus, J.: O jazyce a stylu pro informační pracovníky. Praha 1987.

Kraus, J.: K typologii situací porozumění. SlavPrag, 32, 1988, s. 137–147.

Lotko, E.: O figurách a tropech v moderní rétorice. AUPO, Studia bohemica V. Praha 1989, s. 129–138.

Lundquist, L.: L’analyse textuelle. København 1990.

Mathesius, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947.

Mathesius, V.: Jazyk, kultura a slovesnost. Praha 1982.

Mayenowa, M. R.: Poetyka teoretyczna. Zagadnienia języka. Warszawa 1979.

Mistrík, J.: Rétorika. 3. vyd. Bratislava 1989a.

Mistrík, J.: Štylistika. Bratislava 1989b.

Piťha, P.: Jazykovědná pozorování obrazu Vyšebrodského mistra. In: České studie (Literatura – jazyk – kultura). Amsterdam – Atlanta 1990, s. 315–329.

Rumenčev, V. (ed.): Christomatija na oratorskata reč. Sofia 1984.

[9]Sabol, J. – Slančová, D. – Sokolová, M.: Kultúra hovoreného slova. Košice 1989.

Stich, A.: Problematika publicistického funkčního stylu a jeho konfrontačního studia v rámci slovanských jazyků. In: Stylistické studie I. Praha 1972, s. 33–54.

Stich, A.: Jan Neruda jako teoretik a praktik jazykové kultury. NŘ, 57, 1974, s. 225–237.

Stich, A.: Český jazyk a dramatický text v 19. století. In: Divadlo v české kultuře 19. století. Praha 1985, s. 75–83.

Šalda, F. X.: České medailóny. Praha 1959, s. 119–130.

Tejnor, A. – Hlavsa, Z. – Sedláček, M. – Uhlíř, J.: Český jazyk pro studijní obory SOU a SOŠ. Praha 1982 (kapitola Veřejná řeč, s. 240n.).

Vorožejkin, Je. M. (ed.): Sudebnyje oratory 19 veka. Moskva 1953.

Vinogradov, V. V.: Stilistika. Teorija poetičeskoj reči. Poetika. In: Problemy russkoj stilistiki. Moskva 1981.

 

R É S U M É

Oratorical style in present–day Czech

In many of the latest Czech works on functional stylistics the oratorical style is neglected or mentioned only briefly. This fact has been caused by the decline of the prestige of classical rhetoric (the art to speak ornately and persuasively) during the second half of the nineteenth century as well as by the attacks of modern Czech literary criticism (and his prominent representative F. X. Šalda) on rhetoric identified with verbal decoration and copiousness. Consequently, the style of the best Czech writers (Čapek, Hašek, Seifert) is marked by its pronouncedly antirhetoric character and colloquial tone reflecting common Czech. Analogically, the political oratory of Masaryk is much more sober and factual than appealing and attractive. In this sense the Prague School stylistics (Mathesius, Mukařovský, Havránek, Kořínek) differs from Russian Formalism (Šklovskij, Eikhenbaum, Brik, Tyňanov, the early works of Jakobson) in its approach to poetic language which in many respects has been inspired by marked rhetorical tendencies in Russian literature (Lomonosov, Majakovskij).

The present–day Czech manuals of stylistics consider the oratorical style not separately, but as a special case of the style of journalism. However, its development and the attention paid to oratory on the part of linguists as well as of the public justify its importance in the system of functional styles. The present paper considers possible criteria valid for its delimitation:

 

1. Oratorical style based on the persuasive function of the text (in accordance with the definition of rhetoric as an art of persuasion). Due to this criterion the notion of oratorical (persuasive) style crosses over the boundaries of oral speech and involves all sorts of persuasive messages such as polemics, manifestos, panegyrics, odes etc. and from the semiotic point of view baroque sculpture, architecture, the pictures of Bosch, Breughel etc.

 

2. Oratorical style as a complex of the so–called style–forming factors (orality, monological character of speech, specific distribution of roles and positions between orator and audience, relationship between prepared (read, memorized) and improvized speech etc.

 

3. Oratorical style based on historically developed genres of oratory (forensic, political, epideictic, didactic etc.).

 

4. Oratorical style as a complex of arguments and as a synonym for figurative speech evoking suggestion, conviction, belief, enthusiasm etc.

 

5. Oratorical style based on an analysis of individual speeches and individual authors. This point is illustrated by selected examples of Václav Havel’s political oratory which is closely related to the contexts of philosophy, religion, belles–lettres etc.

Slovo a slovesnost, volume 53 (1992), number 1, pp. 1-9

Previous Jana Holšánová: Lingvistické kolokvium v Paderbornu

Next Bronislava Volková: K emotivní sémantice a sémiotice