Jan Nuyts: Aspect of a Cognitive-Pragmatic Theory of Language

Iva Nebeská

[Book reviews]

(pdf)

Jan Nuyts: Aspect of a Cognitive-Pragmatic Theory of Language

Jan Nuyts: Aspects of a Cognitive–Pragmatic Theory of Language. John Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 1992. 399 s.

 

Modelování mentálních struktur, které jsou základem řečově komunikačních procesů, patří v současné době bezesporu k nejaktuálnějším tématům psychologie jazyka, [139]psycholingvistiky, kognitivní vědy i teorie umělé inteligence.[1] Jeden z nejvýznamnějších odborníků v této oblasti W. Kintsch (1989) dokonce soudí, že výzkum reprezentace a využívání systému znalostí je problémem natolik klíčovým, že na jeho vyřešení závisí další rozvoj nejen uvedených disciplín, ale i lingvistiky. Badatelé se opírají především o poznatky získané v minulosti psychologickou teorií paměti, popř. obecnou teorií systémů. Poznatky lingvistické se v této problematice neuplatňují tak, jak by bylo možné a jak by bylo žádoucí.[2] Důvody tohoto stavu jsou různé, svou úlohu zde patrně hraje i přetrvávající nedůvěra lingvistů k tématům tak výrazně přesahujícím „hranice lingvistiky”.

Dvojnásob potěšitelná je proto práce J. Nuytse Aspects of a Cognitive–Pragmatic Theory of Language. Podle slov autora bylo jeho cílem přispět k modelování kognitivních systémů, přesněji k vytvoření rámce pro jejich modelování. Zdroje poznatků pro modelování těchto systémů Nuyts hledá nikoli v psychologických, nýbrž v lingvistických teoriích.

Ke zvolenému tématu přistoupil v širokých souvislostech. Postupuje od konstatování současného stavu věd o jazyce a stručné charakteristiky kognitivního a funkčního přístupu k jazyku přes obecný výklad vlastností kognitivních systémů k ukázce vlastního pojetí.

V publikaci se nepředstavuje ucelená (vypracovaná) teorie; jde spíše o velmi fundované teoretické úvahy vycházející z názoru (který patrně nevzbudí jen souhlasné reakce), že lingvistika (lingvistická teorie) je v současné době na rozcestí; rozmanitost přístupů k jazyku a jeho užívání dosáhla dnes již takového stupně, že sotva lze mluvit o nějaké koherentní „vědě o jazyce”. Podle slov autora máme co činit s konglomerátem dílčích oborů, z nichž každý vymezuje vlastní předmět zkoumání (některý aspekt přirozeného jazyka), vytváří si vlastní terminologii, metody zkoumání, popř. metody popisu. Jev natolik mnohostranný, jakým je přirozený jazyk, nepochybně mnohostranný přístup vyžaduje. Dlouhodobě působící diverzifikační tendence však způsobuje určitý izolacionismus dílčích disciplín, nedostatek interakce mezi nimi. Proto i interdisciplinárně orientovaní lingvisté začínají postrádat vhodný oborový rámec („deštník”), který by měl funkci integrační, aniž by ovšem specifiku dílčích disciplín omezoval. V úvahách o povaze takového rámce autor vychází z názoru rozšířeného v současné době v některých psychologických i v některých lingvistických kruzích, že výzkum jazyka je součástí výzkumu kognitivního: je třeba se zabývat „kognitivním světem člověka”, obsahy lidské mysli, jejichž součástí je přirozený jazyk. Právě kognitivní vědu proto autor považuje za vhodný rámec pro výzkum jazyka a jeho užívání. V této souvislosti považuje za nutné přispět k tomu, aby se podstatné poznatky, k nimž lingvistika v nedávné minulosti dospěla, nejen neztratily, ale aby jich bylo (zejména při modelování kognitivních systémů) tvůrčím způsobem využito.

Nuytsova kniha je rozdělena do tří částí. V úvodní části (Elements of the theory) autor konfrontuje dva základní přístupy ke studiu jazyka a jeho užívání: přístup kognitivní a funkční. Soustředil zde podstatné argumenty uváděné v literatuře proti každému z nich a zaujímá k nim vlastní stanovisko.

Připomeňme alespoň stručně východiska (v lingvistice méně známého) přístupu kognitivního: Jazyk je mimořádně složitý behaviorální jev úzce spjatý s lidským myšlením a činností. Na základě toho se předpokládá, že v mysli člověka existuje velmi složitá infrastruktura, která mu umožňuje osvojit si jazyk a užívat ho. Tuto infrastruk[140]turu autor nazývá kognitivním systémem (viz zde pozn. 1); kognitivní přístup k jazyku pak zahrnuje výklad (modelování) toho, co je obsahem kognitivního systému jedince a jak se tento systém při produkci a percepci řeči uplatňuje. J. Nuyts zdůrazňuje – a tato poznámka je nepochybně určena především některým psychologům a psycholingvistům –, že kognitivní přístup k jazyku se neomezuje na jedince (kognitivní neznamená individuální), protože kognitivní systém jedince se vytváří v průběhu jeho interakce s prostředím, v komunikaci s jinými příslušníky téhož jazykového společenství. Takto chápaný kognitivní přístup k jazyku pak nemusí být jen komplementární k přístupu pragmatickému, ale může dojít k jejich vzájemné syntéze. – V českém lingvistickém prostředí tyto myšlenky nové nejsou; v některých odborných kontextech je však patrně třeba důležitost obou aspektů řečové komunikace (individuálního a společenského) a jejich vzájemnou podmíněnost stále znovu prosazovat.

Zdroje zkoumání jazyka jako jevu společenského nachází autor samozřejmě v přístupu funkčním.[3] Funkční přístup k jazyku vysoce hodnotí a všechny argumenty v literatuře proti němu uváděné odmítá.[4] Komunikační funkci jazyka chápe Nuyts jako základní a jeho úvahy na toto téma jsou vesměs velmi podnětné. Jako nepříliš šťastné se nám však jeví jeho vymezení komunikačních faktorů; jejich počet omezuje na následující čtyři (působící podle jeho názoru ve všech typech komunikačních situací): referenční rámec (tj. sdílené obsahy mentálních struktur produktora a recipienta), záměr produktora, sociální vztahy mezi produktorem a recipientem a situační pozadí komunikace. – Přehledné utřídění faktorů řečové komunikace je nepochybně problémem, na který naráží většina badatelů v této oblasti. Domníváme se však, že uvedené zkomprimování faktorů, zejména pak explicitní vyloučení komunikačního kódu z tohoto souboru patrně nebude v lingvistickém prostředí přijímáno bez výhrad.

K lingvistickým východiskům modelování kognitivního systému autor neřadí (alespoň ne explicitně) přístup strukturní. Domníváme se však, že by v této souvislosti zmíněn být měl, i když dnes chápeme systémové (strukturní) pojetí přirozeného jazyka jako samozřejmé.

Druhá část práce (Linguistic knowledge and language use: Chomsky revisited) je, jak název naznačuje, kritickou analýzou některých aspektů teorie Chomského. Autorova kritika je koncipována především jako konfrontace s jeho vlastní proponovanou koncepcí kognitivně pragmatické teorie. Proti teorii Chomského v zásadě neuvádí argumenty nové, zaměřuje se především na nutnost těsnějšího sepětí znalosti jazyka s jeho užíváním.

Těžištěm recenzované publikace je část třetí (Linguistic and conceptual systems in language processing). Jejím tématem je modelování kognitivních systémů; v souvislosti s tím vykládá autor základní postuláty Dikovy funkční gramatiky a na vztahu gramatiky a slovníku představuje vlastní pojetí gramatiky funkčně procedurální. Právě funkční gramatiku považuje za nejvhodnější (lingvistické) východisko pro modelování kognitivních systémů. Přestože není zastáncem autonomie syntaxe,[5] syntaktickou složitost považuje za jeden z nejdůležitějších atributů přirozeného jazyka; právě syntaktická složitost odlišuje jazyk od jiných (přirozených) znakových systémů. Proto podle názoru autora musí mít syntax v jakémkoli plauzibilním modelu kognitivního systému postavení výsadní.

Na základě porovnání několika funkčních gramatik se Nuyts rozhodl využít gramatiku S. C. Dika (1989). Tato gramatika patří k relativně dobře etablovaným gramatikám, nepředpokládá přímý vztah mezi funkcemi a strukturními elementy (je v principu multidimenzionální, což je pro modelování kognitivních systémů mimořádně důle[141]žité); její výhodou je i to, že není striktně formalizována, což ponechává mnohé možnosti otevřené (např. začlenění gramatiky do širšího rámce). Nejdůležitějším argumentem pro Dikovu funkční gramatiku však je to, že se jeví jako kognitivně plauzibilní: Dikova funkční gramatika představuje znalost jazyka jako způsobilost jedince chovat se verbálně. Jinými slovy, zdůrazňuje se procesuální povaha kognitivního systému.

Za jádro recenzované práce považujeme úvahy o integrovaném přístupu ke kognitivnímu systému, jeho povaze, obsahu a organizaci (k tomu viz Nebeská, 1989). Autor zdůrazňuje, že tento systém musí mít takové parametry, které jedinci umožní plnit komunikační cíle, tj. tvořit a interpretovat funkčně odpovídající výpovědi. Kromě široce chápané jazykové informace musí tento systém obsahovat i pojmovou strukturu či věcné znalosti (conceptual knowledge system) a odpovídající model musí ukázat, jak jsou jazykové informace v pojmové struktuře zakotveny. Pokud jde o organizaci kognitivního systému, otevřenou otázkou (mimo mnohé jiné) dosud je i způsob uspořádání systému vzhledem k různým stupňům obecnosti uložených dat. Zřetelněji se autorovi jeví uspořádání obsahů vzhledem k situačnímu zakotvení; vyčleňuje „universe of interpretation” zahrnující situačně zakotvené i situačně nezakotvené obsahy, které jsou pro účastníky komunikace relevantní. (Podle našeho názoru tento pojem patrně v zásadě odpovídá aktivovaným obsahům kognitivního systému.) O úsilí o co nejtěsnější sepětí kognitivního systému s jeho užíváním v komunikaci svědčí i to, že se v práci věnuje značná pozornost problematice komunikačního záměru. Autor navrhuje chápat záměr nikoli jako součást systému znalostí, ale jako záležitost centrálního řídícího systému (a matter of the central control system … being attracted by specific chunks of knowledge). V této souvislosti si klademe otázku, proč autor nepracuje s pojmy aktivace a inference, které jsou ve výzkumu modelování kognitivních systémů nejen zavedeny, ale také běžně užívány, a to podle našeho názoru ku prospěchu věci.

Podobně jako v řadě jiných prací, je i zde diskutován problém, v jaké formě jsou v mysli člověka reprezentovány pojmy, především jak jsou pojmy vázány na jazyk. V této otázce není dosud příliš jasno, názory odborníků se rozcházejí (viz výše). Mnozí psychologové a badatelé v teorii umělé inteligence se přiklánějí k názoru, že pojmy jsou reprezentovány převážně ve formě neverbální. Těsnější vázanost pojmů na jazyk by totiž mj. implikovala, že bilingvní (multilingvní) osoby by konceptualizovaly svět dvakrát (vícekrát), což není považováno za pravděpodobné (resp. experimentální výsledky tomu nenasvědčují). Autor navrhuje přistupovat ke konceptuální soustavě z širší perspektivy: konceptualizace může být chápána jako komplexní systém základních informací o světě, které mohou být dále různě specifikovány; základní rovina by tvořila síť vzájemně propojených pojmů. Do modelování kognitivních systémů se tak autor snaží vrátit některými psychology odmítané pojetí sítě známé především z modelování mentálního slovníku; význam slova byl dán jeho místem v síti.

Klíčovým problémem modelování kognitivních systémů je jejich uplatnění v procesech produkce a recepce řeči. J. Nuyts se přiklání k hypotéze, že produkce a recepce řeči nejsou procesy odlišné principiálně, ale že k nim dochází na základě stejných principů. Další závažnou otázkou je vztah gramatiky a slovníku. Při produkci řeči považuje využívání gramatiky za proces základní (viz výše jeho názor o výsadním postavení syntaxe v přirozeném jazyce), přičemž slovník se uplatňuje na různých místech tohoto procesu. Právě pro modelování produkce řeči navrhuje Nuyts modifikovat některé myšlenky Dikovy funkční gramatiky. Jeho vlastní pojetí (funkčně procedurální gramatika) je nové především v tom, že neztrácí ze zřetele vstřícnost mezi produktorem a recipientem.

Problematika, kterou se recenzovaná publikace zabývá, je nejen spletitá a nepřehledná, ale také neobyčejně rozsáhlá. Literatura o tématu je dnes již prakticky nezvládnutelná. Sotva proto můžeme vytýkat autorovi, že nečerpá (resp. málo čerpá) z prací, které jsou u nás známější a které by český čtenář v jinak velmi obsáhlé bibliografické příloze očekával (některé další práce české funkční lingvistiky, teorii řečové činnosti, teorii jednání, německou komunikační lingvistiku, teorii dialogu aj.). Domníváme se, [142]že i v nich bychom našli zdroje kognitivně pragmatického přístupu k jazyku, stejně jako v nedávných Kintschových pracích o modelování systému znalostí.

Za největší přínos práce považujeme skutečnou syntézu kognitivního a funkčního přístupu. Autor se neomezuje pouze na deklarace, ale ukazuje, že je možno kognitivní systém a jeho fungování modelovat takovým způsobem, aby byly oba aspekty odpovídajícím způsobem zastoupeny. Kognitivní a pragmatický aspekt přitom nestojí vedle sebe, ale ukazuje se, jak se vzájemně podmiňují (k tomu viz Nebeská, 1991).

Závěrem bychom rádi zdůraznili ještě jeden autorův názor, který se plně shoduje s naším: Modelování kognitivního systému vyžaduje metodu hypoteticko–deduktivní. Jinými slovy, model kognitivního systému je třeba budovat „shora”. Empirická data nemohou vést k adekvátním závěrům, mohou sloužit pouze jako zdroj inspirace při vytváření hypotéz, popř. jako materiál pro jejich testování. K tomu bychom ještě dodali, že soustava hypotéz musí být logicky nerozporná (k tomu viz Nebeská, 1990). Doufejme, že Nuytsova myšlenkově bohatá studie přispěje mj. i k tomu, že označení spekulace časem ztratí i v lingvistice svůj pejorativní přídech. Velmi by to věci prospělo.

 

LITERATURA

 

Aitchison, J.: Words in the Mind. An Introduction to the Mental Lexicon. Basil Blackwell, Oxford 1987.

Dik, S. C.: The Theory of Functional Grammar. Foris, Dordrecht 1989.

Fodor, J. A.: Modularity of Mind. MIT Press, Cambridge 1983.

Chomsky, N.: Knowledge of Language. Its Nature, Origin and Use. Praeger, New York 1986.

Kintsch, W.: The role of knowledge in discourse comprehension: A construction–integration model. Psychological Review, 95, 1988, s. 163–182.

Kintsch, W.: The representation of knowledge and the use of knowledge in discourse comprehension. In: R. Dietrich – C. F. Graumann (ed.), Language Processing in Social Context. North Holland, Amsterdam – New York – Oxford – Tokyo 1989, s. 185–210.

Nebeská, I.: K charakteru předpokladové báze. SaS, 50, 1989, s. 270–277.

Nebeská, I.: Řečová činnost a její předpoklady. Kandidátská disertace. Praha 1990.

Nebeská, I.: Vývojové tendence v psycholingvistice. ČMF, 73, 1991, s. 2–16.

Starý, Z.: In nomine functionis et standardisationis. International Journal of the Sociology of Language, 86, 1990, s. 127–142.

Starý, Z.: Funkcionalismus jako omezení. Česká literatura, 40, 1992, s. 148–158.

Slovo a slovesnost, volume 54 (1993), number 2, pp. 138-142

Previous Ludmila Uhlířová: Jan Firbas: Functional Sentence Perspective in Written and Spoken Communication

Next František Štícha: Danuta Rytel-Kuc: Niemieckie passivum i man-Sätze a ich przeklad w języku czeskim i polskim