Lingvistický pohled na český pravopis I.

Petr Sgall

[Články]

(pdf)

A linguistic view on the orthography of Czech

Dnes, kdy vydání loňských Pravidel vedlo ke zvýšení zájmu naší kulturní veřejnosti o otázky českého pravopisu, je snad na místě věnovat pozornost i problematice pravopisné teorie a charakteristice českého pravopisu z porovnávacího lingvistického hlediska. Cílem této stati proto je na základě stručného přehledu hlavních teoretických otázek (odd. 1.) charakterizovat pravopis český (odd. 2.) a závěrem pak uvést v soustavné podobě pravidla zapisování českých fonémů grafémy (odd. 3.).

 

1. Teoretická východiska

 

1.1. Uvádíme tu hlavní body obecné teorie pravopisu, jejíž podrobnější zpracování bylo předmětem jiné stati (Sgall, 1986; s určitou obměnou zorného úhlu přistupuje k teoretické problematice pravopisu Starý, 1992). Jak je známo, je pravopis evropských i většiny jiných dnešních jazyků založen primárně na vztahu grafému k fonému, i když obvykle lze najít výjimky a odchylky, tj. body, ve kterých pro vymezení pravopisných pravidel nestačí uvedený vztah, nýbrž je třeba specifikovat i relevantní jednotky morfematické, popř. i z dalších rovin jazykového systému a ze stylistiky. Náš teoretický pohled se nesnaží zahrnout písma ideografická ani slabičná nebo takové přechodné soustavy jako písmo dévanágarí nebo pravopis hebrejštiny.

Nezabýváme se tu charakteristikou písemné jazykové normy jako celku (o jejím specifickém funkčním postavení viz zejm. Vachek, 1939, 1972; nověji srov. Čadil, 1993), nýbrž jen grafémikou jako jednou z rovin.

Jak ve svém obsáhlém přehledu vývoje grafémických teorií konstatuje Ruszkiewicz (1976), byl průkopníkem teorie pravopisu J. Baudouin de Courtenay, který už v r. 1871 vymezil tři principy pravopisu – fonetický, etymologický a historický (spatřovaný tam, kde se pravopis nezakládá na žádném z předchozích dvou, je dán pouze tradicí); dnes mluvíme o principu fonologickém, morfematickém (založeném na synchronní strukturní identitě morfému) a historickém.

K podstatnému obratu ve vývoji teorie grafémiky dospěla evropská strukturní lingvistika. Po určitých závažných příspěvcích z počátku století ukázal totiž Vachek (1933, 1939, 1959), že písemná norma je autonomní systém, relativně nezávislý na normě mluvené, i když historicky je sekundární (k tomu viz zejm. Vachek, 1948).

Pokud jde o vymezení základních jednotek grafémiky, definuje Ruszkiewicz (1976, s. 47) grafém jako třídu nekontrastivních allografů. Připomeňme, že užití pojmu ’třída’ tu není nejvhodnější, neboť jde především o vztah druhu ’jednotka (typ)’ a ’výskyt’ (srov. Palek, 1969). Závažnější je, že nekontrastivnost asi nestačí jako základní kritérium klasifikace grafémů;[1] nelze přiřazovat např. řecké koncové a nekoncové sigma ke stejnému grafému jen proto, že se v žádné pozici nevyskytují [169]ve vzájemném kontrastu (v řecké abecedě jsou i jiná písmena, která se nevyskytují na konci slova).

Je třeba vzít v úvahu i opozice malých a velkých písmen v mnoha abecedách.[2] Opozice velkého a malého písmena (která má základní funkční platnost v systému jazyka, pokud jde o psaní začátků vlastních jmen a vět, a platnost v širším slova smyslu stylistickou v jiných pozicích) nemůže být relevantní pro definici grafému. Pro tu je třeba přihlížet ke vztahu mezi pravopisem a výslovností, viz zejm. Hořejší (1969 a jeho starší práce tam uvedené), Bierwisch (1972).

Písemná norma je nejen autonomní (neodráží přímo fonologickou strukturu), ale není mluvené normě ani jednostranně podřízena (viz kromě výše uvedených statí Vachkových např. Uldall, 1944, s. 14). Diachronicky (fylogeneticky) je sice písemná norma sekundární, ale ontogeneticky dochází nezřídka k seznámení s písemnou podobou morfémů dřív než s podobou zvukovou (viz Marcel, 1980, s. 402) a každá z obou norem má vliv na normu druhou.[3]

Přesto však lze několika argumenty doložit, že písemná norma je příznaková ve strukturním vztahu k normě zvukové (viz i Vachek, 1959; 1972; v tisku).[4]

(i) Prototypicky, primárně, odpovídá grafém určitému fonému. I v pravopisu s tolika odchylkami od tohoto principu, jako má angličtina, je tento primární vztah zřejmý u velké řady morfémů; grafémickou reprezentaci morfémů ani zde nelze popsat bez odkazu k jejich reprezentaci fonematické (srov. Hellberg, 1974, s. 37n.; Weigl a Bierwisch, 1970, s. 8n.; Nauclér, 1983).[5]

(ii) Příznaková povaha písemné normy je dána i tím, že pravopis je soustava umělá, získávaná výukou (srov. Bazell, 1956; Nauclér, 1983, s. 595). Proto je také pravopis přístupnější vědomé intervenci než výslovnost a vlastní gramatická soustava.[6]

(iii) I tam, kde grafémika přímo neodpovídá fonologii, odpovídá často některé jiné rovině jazykového systému, morfonologii (jako u tvarů hrad, bronz, nebo u angl. koncovek -s, -ed),[7] morfematice (zdrávi/y, Břeclavi/Bratislavy), větné stav[170]bě (interpunkce);[8] jindy řetěz grafémů systémově (na základě obecných pravidel) odpovídá řetězu fonémů (dítě).

Grafémiku tedy lze chápat jako jednu z rovin jazykového systému, jejíž vztah k rovině fonologické je primární, i když existují také odchylky od něho.[9] Tento vztah je podstatnou vlastností, která odlišuje fonologický pravopis (hláskové písmo) od jiných systémů (např. hieroglyfických nebo slabičných).[10] Pro velké rozšíření fonologických pravopisných soustav je důležité, že fonémů je poměrně málo ve srovnání se slabikami nebo morfémy (viz Vachek, 1933). Jiná je otázka, proč není pravopis založen na distinktivních rysech (těch není mnoho v systému, ale na překážku zřejmě je jejich velký počet v textu).

Při definování základních pojmů grafémiky tedy musíme brát zřetel na vztah jejích jednotek k fonémům i k jednotkám jiných rovin jazykového systému.[11] Jinak bychom mohli popsat jen písmena, jejich rozlišující rysy (viz Stetson, 1937) a jejich distribuci, popř. vztahy mezi typy písmen v tisku, v rukopisu atd., tedy rovinu ’grafografémů’ (srov. Volockaja a kol., 1964; Heller, 1980, s. 94n.). Ta však má k rovině vlastních grafémů podobný vztah jako fonetika k fonologii.

 

1.2. Naše vymezení základních jednotek grafémiky se opírá o klasický pojem fonému, vypracovaný v Pražské škole, jehož vztah k ’abstraktnímu fonému’ Chomského výstižně charakterizoval J. Vachek (1964).[12] Chomsky a Halle (1968) ukázali, že uplatněním pojmu ’abstraktního fonému’ (blízkého Trubeckého morfonému) lze dospět k popisu s poměrně malým rozdílem mezi grafémikou a fonologií v angličtině. Přesto je zřejmé, že je v evropských jazycích (jejichž abecedy jsou přímo nebo nepřímo odvozené z abecedy řecké) obvyklá korespondence grafému s klasickým fonémem; typické tu jsou dvojice jako matka – matce, kde dva grafémy odpovídají dvěma fonologickým podobám téhož morfonému. Jen u neutralizací je obvyklé, že [171]oběma podobám téhož archifonému odpovídá jediný grafém, např. v psaní hrad, muž.

Vyjděme z předpokladu, že psaný text má podobu řetězu pozic, které jsou obsazeny písmeny (popř. opatřenými diakritickými znaménky nebo zdůrazněním) nebo jinými znaky, nebo jsou prázdné. Pojem pozice chápeme jako výchozí, v rámci dané teorie nedefinovaný; to platí i o dalších pojmech definovaných v jiných složkách lingvistiky nebo v jiných teoriích, jako zejména o pojmu znaku (symbolu), který může obsazovat určitou pozici v řetězu, a o pojmech fonému, jeho variant (alofonů),[13] slovního tvaru, textu, stylu a reprezentace (zápisu na určité rovině).

Nyní můžeme definovat další pojmy:

Mezera je pozice prázdná, neobsazená žádným znakem.

Písmeno je znak, jehož jednotlivé výskyty (tokens) obsazují pozice a jsou částmi řetězů reprezentujících slovní tvary.[14]

Různá písmena jsou variantami téhož grafému, jestliže se neliší svou systémovou funkcí (fonologickou nebo jinou, viz výš pozn. 11) a zároveň se každé z nich buď může vyskytovat ve všech kontextech, ve kterých se vyskytují ostatní (stylistické varianty, např. různé podoby ruského psacího d nebo t), nebo se každé z nich vyskytuje jen v pozicích (vymezených grafematickým kontextem), ve kterých se ostatní varianty vyskytovat nemohou (varianty kombinatorní, např. dvě podoby řeckého sigma).[15] Pokud tyto podmínky nejsou splněny, odpovídají různá písmena různým grafémům.

V prototypických případech se grafém vyslovuje, tzn. reprezentuje (sám, nebo jako prvek řetězu grafémů) foném (nebo řetěz fonémů); např. anglické c se vyslovuje jako foném /s/ v řetězech centre, reception aj., jako /k/ v cook a spolu s následujícím h se vyslovuje jako /č/ v check a jako /š/ v machine. Symboly jako uvozovky nebo rozdělovník se nevyslovují, tj. nejsou přímo reprezentací fonologických celků (nezabýváme se tu takovými otázkami, jako zda lze čárku považovat za určitých podmínek za reprezentaci pauzy). V případech periferních (neprototypických) se grafém nevyslovuje (např. franc. h, jer ve starém ruském pravopisu), popř. se vyslovuje jen v určitých kontextech vnitroslovních (např. franc. e v permis, ne v parle) nebo mezislovních (franc. s v ils se vyslovuje např. před ont, ne před montent). Jak ukazuje posledně uvedený příklad, grafém může být ve vztahu nejen k fonologické, ale i k jiným rovinám jazyka (zde jde o morfematiku, o funkci plurálu).

Rozdíl mezi dvěma stylistickými variantami grafému je funkčně využit, jestliže se obě užívají uvnitř téhož textu bez volné zaměnitelnosti (to se týká rozdílů mezi malými a velkými písmeny, kurzivy, tučného písma apod.).[16]

[172]Písmeno je buď jednoduché, jestliže jeho uživatelé nechápou žádnou z jeho částí jako samostatné písmeno,[17] nebo je složené, tj. skládá se z jednoduchého písmena a jednoho nebo více akcesorních znaků diakritických (připojovaných jen ke specifické podmnožině písmen) nebo zdůrazňovacích (připojovaných ke kterémukoli písmenu).[18]

Protografém je grafém, který v žádné ze svých variant neobsahuje diakritický znak; ostatní grafémy jsou složené. Subgrafém je složka grafému, která odpovídá diakritickému znaku.

Abecedou jazyka L nazveme množinu grafémů, o které platí, že

(a) se užívá pro zápis písemných textů jazyka L,

(b) zahrnuje všechny grafémy potřebné pro tento účel,

(c) je minimální v tom smyslu, že neobsahuje žádnou podmnožinu, pro kterou platí (a) a (b).

Termínu abeceda se ovšem často užívá ve významech poněkud jiných, zejména pro soubor písmen (velkých, malých aj.) nebo pro soubor uspořádaný; uspořádání je pro abecedu zpravidla dáno, takže tento úzus je nasnadě.[19] U složených grafémů je pak třeba rozlišovat ty, u kterých diakritika mají a u kterých nemají vliv na abecední uspořádání slovních tvarů, popř. textů (v češtině např. č, ř proti á, ň).

V této terminologii můžeme říci, že např. latina a angličtina mají abecedu stejnou, zatímco čeština, francouzština a němčina se od nich i navzájem svými abecedami liší.

 

1.3. K definování pojmů ’grafém’ a ’vyslovovat’ jsme potřebovali pojem fonému, což potvrzuje, že vztah k fonologii je pro grafémy podstatný. Podívejme se na tento vztah podrobněji.

Jako primární označíme ty případy korespondence mezi fonémem a grafémem, které vyhovují dvěma podmínkám:

(i) v každém kontextu se daný grafém vyslovuje jako týž foném[20] – jednoznačnost výslovnosti,

(ii) v každém kontextu se daný foném píše jako týž grafém – jednoznačnost způsobu psaní.

[173]Zpravidla jsou přítomny nejen dvojice primární, splňující tyto dvě podmínky jednoznačnosti, ale i dvojice sekundární, které jednu z nich (nebo obě) nesplňují. Proto je k popisu pravopisu a výslovnosti zapotřebí jemnějších prostředků, srov. např. Gakových (1962) šest typů neabsolutních grafémů. Tam, kde není u všech grafémů splněna podmínka jednoznačné výslovnosti, nemůžeme fonémy považovat za funkce grafémů, a kde není splněna podmínka jednoznačnosti způsobu psaní, nemůžeme grafém chápat jako funkci fonému. Můžeme pak mluvit jen o relacích výslovnosti a pravopisu jako o množinách uspořádaných dvojic grafém – foném a foném – grafém. Protože se obě tyto množiny liší jen pořadím složek svých prvků, mohou být pravidla pravopisu i výslovnosti formulována na základě jediné relace. Vyjdeme-li z relace pravopisu, můžeme konstatovat, že v češtině do ní patří jak dvojice (/d/,d), (/t/,t), (/i/,i), tak i dvojice (/d/,t), (/ď/,d), (/i/,y), (/í/,i) apod., srov. po řadě např. tvary hradu, tetu, mi, hrad, my, aktivum. Rozšíříme-li definici pravopisné relace tak, že jejími prvky mohou být i dvojice s jednou složkou prázdnou (označenou symbolem 0), pak lze konstatovat, že v relaci pravopisu angličtiny jsou např. dvojice (/e/,e), (/i/,e) i (/0/,e), srov. po řadě příklady let, resist, come.

Tam, kde není splněna podmínka jednoznačnosti pravopisu (výslovnosti), určují pravidla pravopisu (výslovnosti) pro daný jazyk podmínky výběru toho nebo onoho způsobu psaní (výslovnosti) pro daný foném (grafém).

V obecném případě nejsou však v relaci pravopisu nebo výslovnosti (v prvcích této relace) jednotlivé fonémy a grafémy, nýbrž jejich řetězy; na jedné straně tu jde o spřežky jako ch (jedinému fonému odpovídá delší řetěz grafémů), na druhé straně grafémy jako x (odpovídající delšímu řetězu fonémů). Kromě toho vstupují do obou relací i dvojice, popř. delší řetězy, z obou stran, jako např. u dě tě ně di ti ni.[21]

Splňuje-li dvojice (jednočlenných nebo delších) řetězů fonémů a grafémů obě podmínky jednoznačnosti – viz (i) a (ii) – , mluvíme o dvojici prosté. Můžeme sestavit stupnici jednoznačnosti:

(a) prosté dvojice jsou plně (maximálně) jednoznačné; to se týká např. českých grafémů l, m, r, a dvojic grafémů dě, tě, ně, pě a jim odpovídajících (dvojic) fonémů. Vzhledem k fonologické pravidelnosti znělostní neutralizace můžeme na stejný stupeň klást i č. b, f, p, v.

(b) Nejblíže nižším stupněm bude jednoznačnost relativní, přítomná tam, kde je jednoznačnost porušena jen ve zcela specifických případech (jako u č. a, c, d, e, h, i, j, n, o, s, t, u, z).

(c) Další stupeň je možné charakterizovat jako odchylky pravidelné, u kterých je nejednoznačnost korespondence dána obecným pravidlem založeným na gramatickém morfematickém kontextu a opřeným o fonologické alternace (to se týká např. způsobu psaní tvarů domy, psy, zdrávy – srov. oporu ve fonologických alternacích u opozic hrady/hadi, pány/páni, viděny/viděni).

[174](d) Nejblíže nižší stupeň tvoří odchylky, kterým budeme říkat morfematické, totiž odchylky charakterizované takovým obecným pravidlem jako odchylky pravidelné, ale bez opory v alternacích (např. my).

(e) Jako diferenční označíme odchylky nepravidelné, u kterých je korespondence podmíněna rozdílem mezi lexikálními morfémy (např. být, objetí).

(f) Odchylky lexikální jsou ty, u kterých je korespondence funkčně uplatněna pro zachování jednotné podoby lexikálního morfu (např. temnější jako temný, proti tamější).

(g) Konečně jako plně nepravidelné označíme ty odchylky, které žádnou z předchozích podmínek nesplňují, tzn. jsou dány jen tradicí, bez synchronního funkčního využití (např. sypat, myslet, větší, zpěv).

 

1.4. Vztah mezi fonémem a grafémem je komplikován nejen nedostatkem jednoznačnosti, ale i tím, že do přímého vztahu často nevstupují jeden grafém s jedním fonémem, nýbrž delší posloupnosti grafémů (spřežky) a fonémů (jak ukázaly už příklady v odst. (a) v odd. 1.3.), takže obecně musíme pracovat s relací mezi řetězy fonémů a grafémů.

Spojíme-li otázky sřetězování grafémů s problémy jejich komplexnosti (srov. výš v odd. 1.2. o složených grafémech), můžeme sestavit i stupnici komplexnosti grafémů a jejich řetězů odpovídajících fonémům (a jejich řetězům):

(i) základním stupněm tu je protografém;

(ii) o stupeň složitější je složený grafém, jehož subgrafém je pravidelný v tom smyslu, že jeho užití odpovídá fonologické korelaci (jak je tomu např. u č. á, í, é a také u ť, ď, ň, š, ž, č, srov. Vachek, 1968, s. 82–87);

(iii) další stupeň tvoří ostatní složené grafémy, např. č. ě, něm. ä, ö, ü;

(iv) za komplexnější můžeme považovat řetěz protografémů mající víc než jeden prvek; odpovídá-li takový řetěz jedinému fonému, jde o spřežku, jako u českého ch (srov. pozn. 21); obecně řetěz grafémů odpovídá řetězu fonémů, srov. č. di, ti, ni;

(v) dalším stupněm komplexnosti jsou spojení (vícečlenné řetězy) grafémů obsahujících i pravidelné subgrafémy (k definici tohoto pojmu v. bod (ii) této stupnice);

(vi) obsahuje-li takové spojení grafémů i subgrafémy nepravidelné, jde opět o stupeň komplexnější (např. č. dě, tě, ně);

(vii) posledním stupněm je spojení grafémů odpovídající delšímu (nebo kratšímu) spojení fonémů; obvykle tu subgrafém odpovídá zvláštnímu fonému, v. č. pě, ale různě dlouhá spojení existují i bez subgrafémů (např. č. ie odpovídá spojení tří fonémů /ije/).

 

1.5. Uvedené stupnice dovolují soustavněji rozebrat problematiku jednotlivých pravopisných soustav, než jak to bylo obvyklé v dosavadní literatuře. V té se zpravidla mluví o několika pravopisných principech, z nichž základní je fonologický (popř. tradičně zvaný „fonetický“). Vedle něho se uplatňuje tzv. princip morfematický, který bývá chápán různě široce, srov. stupně (c) – (f) v naší stupnici jednoznačnosti. Tyto stupně ukazují, že se zřetel k morfematice uplatňuje někdy jako zásada rozlišovat různé morfémy v písemné podobě (nejsou-li rozlišeny ve výslovnosti), srov. stupeň (e), jindy jako zásada týž morfém psát stejně i tam, kde jeho ústní podoba jednotu nezachovává, srov. stupeň (f); u stupně (d) se obě tyto zásady [175]kombinují, stupeň (c) je navíc spojen ještě se zvýšením výraznosti morfematické struktury alternací, jejíž přítomnost posiluje osvojitelnost pravopisu.

Stupeň (g) odpovídá tzv. historickému principu, o kterém blíže pojednává např. Maslov, 1975, s. 307n.; snad nejsoustavnější klasifikaci principů (zápisů, representations) podal Hall (1960). Někteří badatelé, zejm. Rahnenführerová (1980, s. 256) vůbec nepočítají s historickým principem a řadí pod princip morfematický i náš stupeň (g), což plně nevyhovuje ani pro takové tradičně udržované odchylky od fonologického i morfematického principu jako psaní č. přes, přese (srov. skrz, skrze), ani pro takové psané formy lexikálních a gramatických morfémů, které fonologické opodstatnění kdysi měly, ale ztratily je (č. sypat, jazyk).

Svou platnost neztrácí konstatování, že základem písemné soustavy je zpravidla jeden princip a že ostatní tendence nebo faktory nejsou na stejné úrovni s ním, ať je jejich váha v rámci daného systému větší (jako v angličtině) nebo menší (jako např. ve španělštině), v. Vachek (1939, s. 103; 1942, s. 303).[22]

Jak požaduje Berry (1958), „pravopis má být takový, že ten, kdo zná výslovnost slova, má být schopen správně je napsat“. Obdobné stanovisko u nás podrobně zpracoval už Novák (1931), nověji se jím zabývá zejm. Tauli (1977, s odkazem na A. Hilla), který také upozorňuje, že nedává-li pravopis vodítko pro výslovnost, vede k šíření chybné výslovnosti a k problémům ve sdělovací praxi společnosti.

 

LITERATURA

 

Allén, S.: Lingual expression and generative grammar. In: Actes du X^e Congrès international des linguistes. Ed. A. Grauer et al. Bukurešť 1967, s. 235–239.

Baudusch, R.: Zu den sprachwissenschaftlichen Grundlagen der Zeichensetzung. In: Nerius – Scharnhorst, 1980, s. 193–230.

Bazell, C. E.: The grapheme. Litera, 3, 1956, s. 43–46; cit. z přetisku v Ruszkiewicz, 1981, s. 66–70.

Berry, J.: The making of alphabets. In: Actes du VIII^e Congrès international des linguistes. Ed. E. Sivertsen. Oslo 1958, s. 752–764.

Bierwisch, M.: Schriftstruktur und Phonologie. ASG-Bericht 11 ZISW DAW Berlin; tiskem v Probleme und Ergebnisse der Psychologie, 43, 1972, s. 21–44.

Bolinger, D. E.: Visual morphemes. Language, 22, 1946, s. 333–340; přetištěno in: Ruszkiewicz, 1981, s. 45–56.

Brekle, H. E.: Einige Bemerkungen zur Graphematik-Diskussion. Linguistische Berichte, 16. Berlin 1971, s. 53–59.

Čadil, J.: Psaný jazyk, grafémy, psané texty. SaS, 54, 1993, s. 9–17.

Derwing, B. L. – Dow, M. L.: Orthography as a variable in psycholinguistic experiments. Přednáška pro Fifth International Phonology Meeting. Eisenstadt 1984.

Edgerton, W. F: Ideograms in English writing. Language, 17, 1941, s. 148–150, přetištěno in: Ruszkiewicz, 1981, s. 40–44.

Gak, V. G.: Ortografija v svete strukturnogo analiza. In: Problemy strukturnoj lingvistiki. Ed. S. K. Šaumjan. Moskva 1962, s. 206–221.

Hall, R. A., Jr.: A theory of graphemics. Acta Linguistica, 8, 1960, s. 13–20; přetištěno in: Ruszkiewicz, 1981, s. 71–80.

[176]Hamp, E. P. – Householder, F. W. – Austerlitz, R. (ed.): Readings in Lingustics, II. Chicago – London 1966.

Harweg, R.: Buchstabe und Graphem. Linguistische Berichte, 13. Berlin 1971, s. 78–80.

Hellberg, S.: Graphonomic rules in phonology. Nordistica Gothoburgensia, 7. Göteborg 1974.

Heller, K.: Zum Graphembegriff. In: Nerius – Scharnhorst, 1980, s. 74–108.

Hofrichter, W.: Die geltende Regelung der graphischen Worttrennung (Silbentrennung) und Ansätze zu ihrer Vereinfachung. In: Nerius – Scharnhorst, 1980, s. 74–108.

Hořejší, V.: Formes parlées, formes écrites et systèmes orthographiques des langues. Folia Linguistica, 5, 1969, s. 185–193.

Hronek, J.: K otázkám hláskosloví obecné češtiny. SlavPrag, 13. AUC. Philol., 2–3, 1971, s. 227–239.

Chomsky, N. – Halle, M.: The Sound Pattern of English. New York 1968.

Istrin, A. A.: Vozniknovenije i razvitije pis’ma. Moskva 1965.

Magnusson, W. L.: The orthographic code of Spanish. Linguistics, 82, 1972, s. 23–51.

Marcel, T.: Phonological awareness and phonological representation: Investigation of a specific spelling problem. In: U. Frith (ed.), Cognitive Processes in Spelling. New York 1980, s. 373–403.

Martin, R.: Sur la définition du graphème. In: Études de langue et littérature françaises offertes à A. Lanly. Nancy 1980, s. 485–490.

Maslov, J. S.: Vvedenije v jazykoznanije. Moskva 1975.

Nauclér, K.: Connections between spoken and written language: Evidence from three investigations on normal and pathological written performance. Journal of Pragmatics, 7, 1983, s. 595–602.

Nerius, D. – Scharnhorst, J. (Hrsg.): Theoretische Probleme der deutschen Orthographie. Berlin 1980.

Novák, Ľ.: K problému reformy čs. pravopisu. In: Sborník Matice slovenskej, 9, 1931, s. 38–72.

Palek, B.: Type-token a lingvistika. SaS, 30, 1969, s. 263–268.

Penttilä, A.: Zur Grundlagenforschung der geschriebenen Sprache. Linguistische Berichte, 16. Berlin 1971, s. 49–52.

Piirainen, I. T.: Grapheme als quantitative Größen. Linguistische Berichte, 13. Berlin 1971, s. 81–82.

Poldauf, I. – Šprunk, K.: Čeština jazyk cizí. Praha 1968.

Quirk, R. – Greenbaum, S. – Leech, G. – Svartvik, J.: A Grammar of Contemporary English. London 1974.

Rahnenführer, I.: Zu den Prinzipien der Schreibung des Deutschen. In: Nerius – Scharnhorst, 1980, s. 231–259.

Ruszkiewicz, P.: Modern Approaches to Graphophonemic Investigations in English. Katowice 1976.

Ruszkiewicz, P.: Graphophonemics. A Book of Readings. Katowice 1981.

Sedláček, M: Úvahy o reformě německého pravopisu. NŘ, 60, 1977, s. 47–48.

Sgall, P.: Towards a theory of phonemic orthography. In: P. Sgall – M. Zima, 1986, s. 1–46; přetištěno in: Ortography and Phonology. Ed. Ph. Luelsdorff. Amsterodam 1987, s. 1–30.

Sgall, P. – Zima, M.: Questions of Orthography and Transliteration. Explizite Beschreibung der Sprache und automatische Textbearbeitung, 12. Charles University, Prague 1986.

Starý, Z.: Psací soustavy a český pravopis. AUC. Philol. Monogr. 115. Praha 1992.

[177]Stetson, H.: The phoneme and the grapheme. In: Mélanges de linguistique et de philologie offertes à Jacques van Ginneken. Paris 1937, s. 353–356; přetištěno in: Ruszkiewicz, 1981, s. 35–39.

Tauli, V.: Speach and spelling. In: J. A. Fishman (ed.), Advances in the Creation and Revision of Writing Systems. Haag 1977, s. 17–35.

Trubetzkoy, N. S.: Grundzüge der Phonologie. TCLP, 7. Praha 1939.

Uldall, J. J.: Speech and writing. Acta Linguistica, 4, 1944, s. 11–16; přetištěno in: Hamp et al., 1966, s. 147–151.

Vachek, J.: Český pravopis a struktura češtiny. LF, 60, 1933, s. 287–319.

Vachek, J.: Zum Problem der geschriebenen Sprache. TCLP, 8. Praha 1939, s. 94–104.

Vachek, J.: Psaný jazyk a pravopis. In: Čtení o jazyce a poezii. Praha 1942, s. 229–306.

Vachek, J.: Written language and printed language. In: Recueil linguistique de Bratislava, 1, 1948, s. 67–74; přetištěno in: Vachek, 1976, s. 121–126.

Vachek, J.: Some remarks on writing and phonetic transcription. Acta Linguistica, 5, 1949, s. 86–93; přetištěno in: Hamp et al., 1966, s. 152–157; též in: Vachek, 1976, s. 127–133.

Vachek, J.: Two chapters on written English. BSE, 1, 1959, s. 7–34; přetištěno in: Vachek, 1976, s. 408–441.

Vachek, J.: K obecným otázkám pravopisu a psané normy jazyka. SaS, 25, 1964, s. 117–126.

Vachek, J.: Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny. Praha 1968.

Vachek, J.: The present state of research in written language. Folia Linguistica, 6, 1972, s. 47–61; přetištěno in: Vachek, 1976, s. 134–146.

Vachek, J.: Selected Writings in English and General Linguistics. Praha 1976.

Vachek, J.: Notes on the use of capital graphemes in Modern English and Czech. In: Prague Studies in English, 18, 1984, s. 17–24.

Vachek, J.: Some remarks on revaluations of redundant graphemes. In: Praguiana 1945–1990. V tisku.

Volockaja, Z. M. – Mološnaja, T. N. – Nikolajeva, T. M.: Opyt opisanija russkogo jazyka v jego pis’mennoj forme. Moskva 1964.

Weigl, E. – Bierwisch, M.: Neuropsychology and linguistics: topics of common research. Foundations of Language, 6, 1970, s. 1–18.

Slovo a slovesnost, ročník 55 (1994), číslo 3, s. 168-177

Předchozí Zdeněk Hlavsa: K některým základním pojmům funkční mluvnice češtiny

Následující Josef Anderš: Strukturněsémantické typy deagentních vět (K srovnávacímu studiu ukrajinské a české jednoduché věty)