Lingvistický pohled na český pravopis II.

Petr Sgall

[Články]

(pdf)

A linguistic view on the orthography of Czech

2. Charakteristika českého pravopisu

 

2.1. Než přejdeme ke specifickým otázkám českého pravopisu (podrobněji v. Sgall, 1986), zastavíme se ještě u obecných požadavků, které bývají kladeny na pravopis a na výslovnost (poznamenejme, že posledně uvedeného termínu se užívá ve dvou různých významech – jednak pro relaci, která je protějškem relace pravopisné (pro identifikaci fonologických nebo zvukových protějšků psané normy), jednak pro zvukovou podobu jako takovou, bez přímého vztahu ke grafémice).

Z funkčního hlediska se požadavky na vztah psané a mluvené normy zabývá Vachek (1964, podobně jako ve svých starších statích). Konstatuje, že pro funkční opodstatnění psané normy jsou závažné zejména zřetelnost, rychlá vnímatelnost a snadná přehlédnutelnost psaných projevů; zejména u projevů rozsáhlých má v těchto ohledech psaná podoba výhody ve srovnání s podobou mluvenou. Naproti tomu mluvená podoba je účinnější rychlostí vyjádření i svou mnohotvárností (s bohatou rytmickou a melodickou diferenciací a s možností mimického doprovodu).

Vachek pak dospívá k dalšímu požadavku kladenému na psanou normu, totiž k snadné osvojitelnosti. Tento požadavek, daný hlediskem pisatele, „může být leckdy v rozporu s požadavkem snadné přehlédnutelnosti“ (1964, s. 125), tedy s potřebami čtenáře.

V jiné úvaze o českém pravopisu jsme spolu s P. Novákem (1965) upozornili na tři poznatky:

(a) Homonymie (tedy i homografie, nejednoznačnost grafému) je překážkou při interpretaci textu, pro čtenáře, zatímco synonymie (nejednoznačnost relace foném – grafém) je překážkou při formulaci, pro píšícího.[1]

(b) Ve zvukové normě je ovšem homonymie a synonymie taky častá;[2] tu však zvládl uživatel (rodilý mluvčí) v podstatě už v raném dětství a vyrovnává se s jejími asymetriemi vcelku automatizovaně, bez viditelného většího úsilí (kromě jednotlivých zvlášť obtížných případů). Zato uvedené obtíže v grafémice je třeba zvládat teprve postupně ve školním věku, a většinou nejsou ani později automatizovány v míře srovnatelné s tou, která je obvyklá k mluvené formě (k osvojování pravopisu se vrátíme v odd. 2.2.). Z toho lze vyvodit, že obtíže při interpretaci jsou v jistém smyslu méně na závadu než obtíže při formulaci: čtenář má mluvenou podobu zpravidla pohotově; pokud nepravidelnosti ve vztahu grafém – foném nedosahují takového stupně jako v angličtině nebo ve francouzštině, není zpravidla obtížné identifikovat zvukovou podobu psaného výrazu, ať už je výběr podmíněn měřítky [271]obecnými (jako v češtině u p, b, f, v, dě, tě, ně a v domácích slovech i u di, ti, ni), nebo měřítky lexikálně omezenými (jako u tvarů na -ismus, přes aj.).[3]

(c) U obtíží z hlediska píšícího je třeba rozlišovat, zda jde o pravopisná pravidla více nebo méně obecná; takové odstupňování (zároveň s hlediskem funkčního využití a zřetelnosti začlenění do systému jazyka) obsahuje stupnice jednoznačnosti uvedená v odd. 1.3. (srov. 1. část této stati – Sgall, 1994b, s. 172n.).

Jak jsme viděli v bodě (b), obtíže týkající se interpretace textu, a tedy výslovnosti, jsou (v češtině i jinde) méně bolestné než ty, které se týkají formulace, a tedy přímo pravopisu. I když se např. u mnoha cizích slov čtenář může setkat s psanou podobou slova dřív, než si osvojil jeho podobu mluvenou, často už zná mluvenou podobu jednotlivých morfémů, z nichž se slovo skládá. Je zřejmé, že je právě v tomto bodě velmi užitečná zásada psát podle stejných pravidel slova domácí i převzatá.[4] Obtíže působí výslovnost převzatých slov právě tam, kde tato zásada není dodržena (platina, faktura, lokomotiva, popř. i stadium aj.). Výslovnost slov domácích se téměř vždy řídí pravidly zcela obecnými, relace grafém – foném je u nich zpravidla jednoznačná.

Proto není zapotřebí složitějších kontextových měřítek ani u výslovnosti psaného y, ú, ů ani u ti, di, ni, pě, bě, vě, mě; odchylky jsou tu zcela okrajové (přes, přese, popř. určité kolísání nebo nejistá shoda kodifikace s normou u předpon s- a z- nebo u délky samohlásek ve slovech jako výjimka). Otázky pravopisu jsou tedy v češtině (i v řadě jiných jazyků) složitější než problematika výslovnosti.

Stanovisko Ľ. Nováka, J. Berryho a dalších uvedené výš v odd. 1.5. (Sgall, 1994b, s. 174) můžeme nazvat požadavkem automatičnosti pravopisných pravidel. Zevrubné zpracování jak z hlediska jeho motivace a závažnosti, tak i bohemistického rozboru přinesl Kunstovný (1914), jehož zjištění i podrobně zdůvodněná stanoviska bývají dnes neprávem opomíjena. Požadavek automatičnosti pravopisu znamená, že se má pravopis řídit zcela obecnými pravidly závislými jen na fonologicky pravidelných jevech. To je důležité pro snadnou osvojitelnost pravopisu (srov. zejm. odst. (a) a (b) v odd. 1.3.; Sgall, 1994b, s. 173) i pro jeho plynulé uplatňování v činnosti píšícího.

Pokud bychom výše uvedené stanovisko J. Berryho (1958) chápali tak, že „slovo“ v jeho formulaci znamená „slovní tvar“, dospěli bychom ke zjištění, že i např. tvar temnější se požadavku automatičnosti vymyká, neboť píšící má být schopen psát natolik automaticky, že by se řídil jen fonologickým a grafematickým kontextem a nebral by v úvahu ani příslušnost tohoto tvaru k adjektivu temný. Přísně chápanému požadavku automatičnosti by nevyhovovalo ani psaní odvozených slov jako kamenný, mladší. Zřejmě je tedy vhodné formulaci požadavku automatičnosti oslabit. Je totiž třeba přihlížet i k výše zmíněnému požadavku snadné přehlédnutelnosti psané podoby slovních tvarů, který odpovídá hledisku čtenáře. Je možné požadovat pravopis takový, aby slovní tvar dovedl zapsat každý, kdo zná jeho mluvenou podobu a jeho morfematické složení (ovšem v synchronním slova smyslu).[5]

[272]Tento slabší požadavek je splněn u všech jevů, jejichž psaní se řídí pravidly opírajícími se o synchronní jazykovu strukturu, lze ho tedy nazvat požadavkem strukturovanosti. Je ve shodě s uplatněním morfematického zřetele tam, kde jde o pravidelné gramatické jevy, kde tedy osvojení pravopisu nevyžaduje memorování jednotlivých slov nebo specifické znalosti (např. historické u psaní místních jmen). Můžeme říct, že požadavku strukturovanosti vyhovuje psaní všech českých slov domácích a zdomácnělých, s výjimkou slov a tvarů, ve kterých se vyskytuje foném /i/ po obojetné souhlásce v témž morfému, a několika okrajových odchylek jako přes, zpěv, zapomněl, větší.[6] Tyto výjimky ovšem vedou k nejistotě u značného počtu jevů relativně pravidelných, ať už jde o psaní i/y také po morfematickém švu (zejm. v koncovkách, i v příponě -yně), o psaní s/z nebo o psaní ě po retnicích.

Požadavku strukturovanosti vyhovují i jevy, které se od fonologického principu různým způsobem odchylují. Můžeme rozlišovat dva směry, ve kterých lze zdůvodňovat takové odchylky odkazem ke struktuře jazyka:

(1) První z těchto zřetelů je morfematická specifičnost, která se týká především osvojitelnosti. Odchylky od fonologického principu jsou tu opřeny o relativně obecnou podobu pravidel, která vede k tomu, že osvojitelnost není ztížena nad určitou míru. Lze rozlišit aspoň tři stupně co do (klesající) obecnosti a (stoupající) specifičnosti pravidel:

(1a) obecné a zřetelně fonologicky podložené je pravidlo o psaní v případech neutralizace znělosti (např. hrad, zob, lebka, ryzce, pod „podle“ jiných tvarů týchž slov, než, nadšení, rozsypat, užší „podle“ slov morfematicky příbuzných); u slov převzatých tu ovšem na hranici obecnosti narazíme, neboť sice píšeme u tvarů téhož slova nomád jako nomáda, bronz jako bronzu a podle Pravidel českého pravopisu z r. 1993 i kurz jako kurzu, a také např. odvozené nomádský, kamarádka, ale nejdeme tak daleko, abychom rušili rozdíl mezi psaním fantazie a fantastický nebo pansofie a filozofie; v této (snad jen zdánlivé) nedůslednosti lze vidět i argument proti psaní z v uvedených příkladech, jak je známo z nedávných diskusí; ale jde spíš jen o to, kam hranici obecnosti chceme klást;

(1b) pravidla o psaní ú na začátku slova (i slovního základu) a o psaní ě po retnicích jsou relativně obecná (viz stupeň (b) v odd. 1.3.), ovšem liší se od pravidel o psaní dě, ty apod. tím, že nejsou ani v domácích slovech výlučná (tedy nevyhovují požadavku automatičnosti), neboť tu máme výjimky, ve kterých se psaní řídí morfematickým složením slova: vjezd, temně, zúčastnit se atd.;[7] u slov převzatých má podobné postavení psaní x, s/z a označování dlouhých samohlásek;

[273](1c) daleko méně obecná jsou pravidla o psaní předpon s-, z- a o psaní i/y po morfematickém švu mezi kmenem a koncovkou; tato pravidla sice vyhovují požadavku strukturovanosti (se synchronními morfematickými měřítky), ale vyžadují, aby mluvčí znal jednotlivé koncovky (rozdělené podle funkcí, tj. hodnot kategorií jako pád, číslo, rod, i podle distribuce, tj. vzorů a tříd) a aby jejich rozdělení při psaní věnoval pozornost; to klade specifické nároky na osvojování pravopisu a značně omezuje automatičnost psaní i pro ty, kteří pravopis bezpečně ovládají.

(2) Druhou dimenzí umožňující ospravedlnění odchylek od fonologického principu (a tedy od požadavku automatičnosti) je zřetel k významové platnosti, který se týká činnosti čtoucího z hlediska snadné přehlédnutelnosti textu; i zde můžeme rozlišit alespoň tři stupně:

(2a) poměrně vysoké funkční oprávnění má tzv. morfematický princip tam, kde jde o pravopisné rozlišení dvou různých homofonních morfémů (např. obětí – objetí, psi – psy, viz stupně (c), (e) v odd. 1.3.);

(2b) méně závažné pro přehlédnutelnost textu, ale přece jen podložené jsou odchylky od automatičnosti zajišťující shodu písemné podoby fonologicky různých variant jediného morfému; např. koncové -ě umožňuje zachovat stejnou psanou podobu kmenu u dvojic jako rána – ráně (ale znemožňuje to např. u dlaň – dlaně), psaní přípony -yně zachovává touž podobu po tvrdé i po obojetné souhlásce; viz zejm. rozbor Vachkův (1933, s. 303–307) i Garvinovu (1958, s. 764) poznámku o tom, že v podobných případech záleží na postoji mluvčích k určitému pravopisnému řešení; srov. stupeň (f) v odd. 1.3.;

(2c) jindy (bez funkčního využití) je psaní určitého gramatického morfému dáno specifickým pravidlem, obecným (sem snad lze řadit č. my, vy), nebo u určitého paradigmatu (např. Bratislavy – Břeclavi).[8]

2.2. Bude patrně vhodné formulovat požadavek třetí, který by neznamenal tak úplné dodržení fonologického principu jako požadavek automatičnosti, ale přitom by nevedl k některým nevýhodám spojeným s požadavkem strukturovanosti. Můžeme přitom vyjít z toho, že jevy z odst. (a) a (b) v odd. 1.3. jsou založeny na pravidlech obecných, určujících, že řetěz fonémů má být (vždy nebo jen kromě specifických výjimek) psán jako určitý řetěz grafémů. Pravidla tohoto tvaru jsou základem české pravopisné soustavy.

Patří k nim i pravidla o řetězech grafémů ch, dě, tě, ně, di, ti, ni, dy, ty, ny, hy, chy, ky, ry v domácích slovech. Tato pravidla vyhovují požadavku automatičnosti,[9] který je ovšem narušován odlišným pravopisem slov převzatých, kde máme diktát i dynamo ap. Zcela obecně – jen fonologickou neutralizací a identitou morfému – je vymezeno i psaní tvarů jako hrad, pražský a podobnou povahu mají i příklady jako kamenný, bledší.[10] Můžeme říct, že taková obecná pravidla, která buď úplně zacho[274]vávají fonologický princip, nebo zachovávají bezpříznakové psaní morfému, jehož výslovnost je obměněna obecným fonologickým pravidlem, odpovídají požadavku pravidelnosti. Tomuto třetímu požadavku, který je slabší než požadavek automatičnosti, vyhovují pravopisná pravidla pro naprostou většinu českých slovních tvarů.

Případy, které tomuto požadavku nevyhovují, a tedy „porušují fonologičnost“ českého pravopisu (řečeno s Vachkem, 1942, s. 292), více nebo méně narušují plynulost psaní (zejm. např. při diktování).[11] Takové odchylky lze rozdělit do těchto skupin (kde v odd. (A) a (B) uvádíme jevy vyhovující požadavku strukturovanosti a v odd. (A) a (C) jevy spojené s pravopisným rozlišením různých (stejně vyslovovaných) morfémů):

(A) U tvarů jako psi/psy stanoví obecná pravidla opírající se o gramatické morfémy, kdy se daný foném zapisuje kterým grafémem, přičemž se uplatňuje hledisko snadné přehlédnutelnosti. Pro píšícího i pro osvojování pravopisu je tu důležité, že se pravidlo opírá o fonologické alternace typické pro daný morfém (i když přítomné jen u jeho jiných výskytů: např. psi/psy píšeme jako kluci/kluky).[12]

Ve složité flexivní morfématice češtiny najdeme ovšem u každé takové odchylky od fonologického principu řadu problémů. V právě uvedených tvarech neodpovídá -y jen morfému akuz. pl., ale taky instr. pl.; odstranění homografie (mezi akuz. a nom.) tedy není úplné. Morfematický princip je narušen i tím, že v instr. pl. se jediná kocovka /i/ píše dvěma způsoby.[13] Navíc je tu morfematický zřetel omezen fonologickými podmínkami (homografie s nom. není odstraněna u tzv. měkkých vzorů, viz o tom ještě u (B) níž).

Ke skupině (A) patří i tvary jako malí/malý, kde jde o rozlišení homofonních tvarů čísla, a to s podporou alternací jako velký/velcí. Rozlišované morfémy tu nejsou sémanticky samostatné, neboť číslo je u adjektiv dáno mluvnickou shodou se substantivem; není tedy přítomné ve významové stavbě věty (až na sekundární kombinace jako ve větě Zpravidla trpí malí je významový rozdíl ve větě nesen morfémem substantivním, popř. aspoň slovesným). Významovou hodnotu má ovšem toto rozlišení tam, kde je vedle adjektiva homofonní tvar substantivní nebo slovesný: vědomý/vědomí nebo strmý/strmí; i zde je grafematické řešení homonymie jen dílčí.

V soustavě jmenných tvarů adjektiv je u zdrávi/zdrávy situace obdobná jako u malí/malý (rozlišení rodu, daného shodou), zatímco u pánovi/y se odstraňuje homonymie dat.-lok. substantiva s akuz. pl. adjektiva (kde máme homografii různých rodů).

Foném /i/ se píše podle morfematického zřetele i v tvarech minulého času přišli/y; i zde je funkční platnost rozdílu dána shodou (pokud podmět nemá nulový [275]tvar). Shoda sama tu má morfematické vymezení značně nepravidelné, neboť u několikanásobného podmětu je třeba brát zřetel na rod všech jeho prvků (říká-li se v Pravidlech 1993, s. 17, že píšeme Co jsme se vás s tím natrápili, „jde-li o muže“, a s -y „jde-li o ženy“, je to matoucí zjednodušení – viz známé vystoupili tři dívky a pes, kotě a kuře zůstaly samy, srov. v Pravidlech s. 16) a rozhodovat může i slovosled.

Z hlediska dimenzí (1) a (2) z odd. 2.1., týkajících se osvojitelnosti pravopisu a přehlédnutelnosti textu, lze říci, že uvedené skupiny tvarů s i/y patří ke stupňům (1c) a (2a): stupeň morfematické specifičnosti je vysoký, to snižuje osvojitelnost pravidel, ale významová platnost tu je spojena s rozlišením homofonních morfémů; pro přehlédnutelnost textu tedy mají tyto jevy určitý význam. Při bližším přihlédnutí je však zřejmé, že o přímou významovou platnost tu jde jen v některých podskupinách, totiž u tvarů jako psi/y, vědomí/ý, strmí/ý, bratrovi/y. V ostatních typech jde o dva morfémy, ale ne o dvě jednotky ve významové stavbě věty. Funkční využití rozdílu i/y je tedy i v mluvnických koncovkách omezené.[14]

Do skupiny (A) patří i psaní předložek s a z s genitivem, které vzhledem k rozkolísané zvukové podobě (se stolu i ze stolu, z nábytku i s nábytku, i ve významu ‚s povrchu’) nelze jednoznačně zařadit k některému stupni. Předložka s zřejmě ustupuje, pro stále větší část mluvčích je její význam zahrnut ve významu předložky z a její užití je stále častěji jen stylově příznakové, knižní. Tento proces se ovšem odráží i v rozkolísanosti psané normy.[15] Různost psaní tu nesporně má rozlišovací funkci.

(B) U tvarů jako Břeclavi/Bratislavy je pravopisný rozdíl vymezen jen rozdílem morfematického paradigmatu. Požadavek strukturovanosti je tedy splněn; píšící se může opřít o to, že v jiných pádech těchto slov jsou i rozdíly fonologické (Břeclav – Bratislav-a, Břeclav-í – Bratislav-ou). Patří sem i tvary jako malým(i), malých – psím(i), psích, i cíli – smysly ap. Různost grafému tu nemá morfematickou rozlišovací funkci, spíš naopak, jednota morfému je na grafematické rovině porušena, což opět působí obtíže ve výuce i v úzu. Z hlediska stupnice v odd. 2.1. patří tato skupina ke stupňům (1c) a (2c), má tedy vysoký stupeň specifičnosti (a snižuje osvojitelnost pravopisu), a to bez funkčního využití (nezvyšuje přehlédnutelnost textu).

Ke stupňům (1b) a (2c) mohou být zařazena cizí slova jako laik, mozaika (srov. kajman a tříslabičné ruina), pódium, akcie, árie (ale harpyje), která jsou psána způsobem relativně jednoznačným (jak to ukazují uvedené odchylky).

Další skupina tvarů splňujících požadavek strukturovanosti může být zařazena ke stupňům (1c) a (2b); má totiž význam pro přehlédnutelnost textu, protože přispívá k zachování jednotné grafematické podoby morfémů. Patří sem především tvary s relativně jednoznačným ě: žábě, mámě, harfě ap., trpě, hloupější, strmější i hloupě, strmě ap. Pravopis tu uchovává jednotnou podobu kmenového morfému, přičemž se alternace na jeho konci, jako /b/ – /bj/, /m/ – /mň/, (i /d/ – /ď/ atd.), [276]píšou sice s odchylkou od fonologického principu, ale na základě obecných pravidel. I morfémy koncovkové a přípony si do určité míry zachovávají jednotnou psanou podobu, totiž v tom, že se tu shoduje základní jednoduchý grafém, který je ovšem ve výše uvedených tvarech spojen s diakritickým znakem. Tvary jako rose, síle, teplejší, zle, ve kterých diakritický znak není, ukazují, že zřetel k jednotné podobě morfému je při psaní ě opět omezen fonologickým hlediskem (podobně, jako jsme to viděli výše u typu (A) u instr. pl. muži). Ještě výrazněji to dokládá psaní tvarů matce, noze, mouše ap., ve kterých se uplatňuje fonologický princip a grafematická jednota kmenových morfémů zachována není.[16] Také u tvarů jako písně, latě je jednota psané podoby kmenového morfému narušena, a to právě odchýlením od fonologického principu. Psaní mě je jen relativně jednoznačné a nacházíme tedy vedle strmější i temnější (rozlišené morfematickým zřetelem) ap.; pochopitelně je pak nejistota v psaní tamější.

Jednota psané podoby morfému je zajišťována i psaním přípony -yně, kde jde o záležitost slovotvornou, tedy spíš o pravidlo lexikální než o obecné pravidlo gramatické. Psaní tvarů hrad, pražský, kamenný, roztrhat [17] je dáno obecnými pravidly založenými na fonologických kritériích a na identitě morfému, takže vyhovuje jak požadavku strukturovanosti, tak i silnějšímu požadavku pravidelnosti.

(C) Naproti tomu nejen pravidelnost, ale i strukturovanost je porušena tam, kde je odchylka od fonologického principu vymezena seznamem lexikálních morfémů, tedy pravidlem specifickým. Pokud přitom pravopis rozlišuje homofonní morfémy, lze tyto jevy řadit do stupně (2a). To se týká především takových „vyjmenovaných slov s y“ jako být, my, výr, výt, mýt (kde je ovšem homofonie omezena na infinitiv), vynutí, a slova s předponami s- a z- jako ztvrdit, zkopat, zkosit, zkreslit, zužovat, sbít, sběh. Lze sem řadit i jednotlivé další tvary, např. obětí.

(D) Jiné jevy nesplňující požadavek strukturovanosti patří do stupně (2c), nemají tedy synchronní funkční platnost a existují jen jako odraz staršího stavu jazykového systému, popř. jako nahodile vzniklé pravopisné zvyklosti. Jde tu o většinu „vyjmenovaných slov“ jako obyčej, bystrý, kobyla, slyšet, blýskat se, hmyz, myslet, myš, pýcha, netopýr, kopyto, sytý, syn, usychat, sysel, sýček, vysoký, vydra, zvykat, povyk, brzy, jazyk atd. a o četné jejich odvozeniny.[18] Patří sem i mnoho cizích slov jako fyzika, analýza, refýž, xylofon. Ze slov s předponami s- a z- sem patří ta, která nemají významově odlišený protějšek, tedy zpívat, zpovídat, zpytovat aj.; ostatně [277]o předponě tu lze většinou mluvit už jen z hlediska historického, etymologického.[19] Patří sem i různé odchylky od fonologického přístupu, z nichž připomínáme tyto podskupiny:

(i) psaní pomněnka, domněnka, zapomněl ap.,[20] objetí (od ob-jet i od obe-jmout); napětí, sepětí ap. není opřeno o synchronní morfematický princip vedle napjal, sepjal ap.;

(ii) znělostní asimilace a jiné jevy týkající se souhláskových skupin hrají svou roli u odchylek jako větší, přes, ředkev, dcera, z nichž první dvě neodrážejí ani žádný minulý stav mluvené normy (o fonologické podobě /přez/ svědčí výslovnost /přez vodu/, /přeze všechno/ ap.; viz např. Machek, 1957, s. 399, 564);

(iii) délka samohlásek je spojena s nepravidelnostmi zejména u různých skupin převzatých slov, a to i v Pravidlech z r. 1993,[21] viz zejm. (a) kontura, kultura, brožura (ale túra, růž, fůra), anilin, penicilin (ale akvamarín, margarín, kantýna, terpentýn), tematický, edematický (přestože výslovnost s é se u typu tématický do určité míry šíří, což patrně souvisí s ústupem vlivu němčiny, v. Sgall, 1981); novými Pravidly rozšířený okruh psaní krátkých samohlásek tu přispívá k dalšímu rozkolísání výslovnosti ve směru od původních podob (k tomu viz dále, v odd. 2.4.); mají-li Pravidla být chápána aspoň v některých bodech a ohledech spíš jako doporučení než jako předpis, pak se domnívám, že lze psát např. morfématický, ve shodě s původní výslovností, která je dost rozšířena;

(iv) některé další odchylky v psaní převzatých slov, např. game, junta, jury, jsou jistě pochopitelné, i když ztěžují jak osvojování pravopisu, tak jeho užívání.

2.3. Viděli jsme, že fonologický princip má v českém pravopisu základní postavení a korespondence foném – grafém je porušována jen ve zvláštních případech. I mno[278]hé z těchto případů splňují požadavek pravidelnosti, protože odpovídají měřítku fonologické neutralizace; i když korespondenci foném – grafém nezachovávají tak důsledně jako např. psaní latinských tvarů scribo – scripsi (ale srov. i trabs – trabis), narušují osvojitelnost pravopisu jen nepatrně, a znatelně posilují přehlédnutelnost textu.

Fonologický princip má přednost před morfologickým i u řady alternací, které porušují jednotnou podobu morfémů. Fonologicky se píšou tvary jako matce, matek, matčin, krav, zdráv, lehčeji, hub, slazený, čeští, kvítek, koneckonců i dům, a desítky dalších. Odchylky od fonologického principu jsou charakteristické (kromě zmíněné neutralizace znělosti) jen pro psaní i/y, í/ý, ě a některých souhláskových skupin. U těchto odchylek není nijak důsledně uplatňován morfematický princip. I tam, kde uplatňován je, není vodítko vždy jasné a často tu může oslabení osvojitelnosti pravopisu převážit nad výhodami spojenými s přehlédnutelností textu. K tomu dochází i tam, kde se pravopis opírá o seznamy lexikálních morfémů. Přitom někdy je přehlédnutelnost textu posílena (tam, kde se různě píšou homofonní morfémy), jindy je funkční využití slabší (jen zachování psané podoby morfému ap.).

Další komplikací je psaní převzatých slov více nebo méně důsledně podle stejných pravidel jako slov domácích a nejasnost hranic mezi slovy citátovými, synchronicky cizími a zdomácnělými. Tyto hranice mají ovšem pro pravopis svůj význam; to souvisí s psaním délek, v. výš v odd. 2.2., ale i s obtížemi danými např. tím, že lemma je slovo citátové, ale lematizace už ne, nebo že někdy by psaná podoba odpovídající psaní slov domácích byla pro češtinu hodně neobvyklá, srov. nylon, laser (ale tabló, ba i tablo). Je tedy nezbytné počítat u cizích slov s odchylkami, jak to výslovně činí školní vydání Pravidel z r. 1993 na s. 28, kde se však připouštějí jen jako stylisticky příznakové.

Hlavním „skutečným kazem na fonologičnosti českého pravopisu“ je dvojice i/y (v. Vachek, 1933, s. 296). Ta je nejčastějším předmětem pravidel opřených o seznamy morfémů, a to i těch, která sotva podporují přehlédnutelnost textu (v. pozn. 14 a stať v ní uvedenou).

Poznamenejme ještě k otázce pravopisných dublet, že sice mají své nevýhody, ale i výraznou kladnou úlohu. Už jeden z prvních jazykovědců obnovené české univerzity v Praze, E. Kovář, psal: „… kde nelze rozhodnouti, co jest správnější, lépe ponechati libovůli, než se domáhati jednoty“ (v. Sedláček, 1993, s. 68, pozn. 23). I v Pravidlech z r. 1902 bylo dublet nemálo, např. dé/ešť, pé/ero, vykoná/avatel (v. Sedláček, 1993, s. 67). U slov domácích mají zpravidla své oprávnění v systému spisovného jazyka (v jehož mluvené normě náme např. kuželu i kužele, kotlu i kotle, takže jsou namístě dublety kužely/i, kotly/i). (K pravopisným dubletám ovšem nelze počítat dvě podoby odpovídající dvěma podobám mluveným, např. bránou i branou, beze mě i beze mne, s mou i s mojí, goblén i gobelín.) O odchylku od fonologického principu však jde tam, kde dvojí výslovnosti odpovídá jen jeden způsob psaní, jak je tomu ve školním vydání Pravidel z r. 1993 např. u penicilin, vitamin, přestože příručka představující nová Pravidla (Martincová, 1991, ve stati V. Vlkové, s. 42) tu mluvila o řešení liberálnějším.

Z tří požadavků uvedených v odd. 2.1. a 2.2. je nejslabší požadavek strukturovanosti, zachovávaný v českém pravopisu všude kromě „vyjmenovaných slov“, etymologických „předpon“ s-, z- a ojedinělých odchylek, jako jsou zapomněl, ředkev, větší, přes a nepravidelnosti u některých slov převzatých. Silnějšímu požadavku [279]pravidelnosti nevyhovuje ani psaní y, ý po obojetných v koncovkách a psaní ě po b, v, f, m. Ještě silnější je požadavek automatičnosti, jejž nesplňuje ani psaní tvarů jako hrad, mladší, kamenný apod.

K otázce obecnosti pravidel, jejíž stupně jsou základem pro rozlišení uvedených tří požadavků, je třeba z hlediska píšícího připomenout, že snadná osvojitelnost i hladká (ne-li úplně automatizovaná) použitelnost pravopisných pravidel často závisí na jasnosti identity morfému. Proto považujeme požadavek pravidelnosti za splněný u tvarů téhož slova (hrad, mladší) nebo u zcela pravidelných odvozenin (kamenný ap.). Tam, kde se identita lexikálního morfému (tj. hranice skupiny odvozených slov) nejeví tak jasně, lze nalézt nejistotu a obtíže s osvojováním pravopisu a v činnosti píšícího (např. u zůstávat – zúčastnit se, mlít – mlýn, vymýtit – vymítat, pomněnka – slaměnka, objetí – napětí, tamější – temnější, srov. Vachek, 1933, s. 306). Snadná osvojitelnost a aktivní použitelnost je vlastní především jevům, které jsou píšícímu zřejmé bez nutnosti uvažovat o vlastnostech slov a tvarů, připomínat si vztahy mezi nimi.

Pro hledisko čtoucího a zřetel k přehlédnutelnosti psaného textu je důležité funkční využití odchylek od fonologického principu. To je odstupňováno od samostatné významové platnosti (být/bít, holubi/y) přes rozlišení morfémů dané mluvnickou shodou (malí/ý, přišli/y) a zachování písemné podoby morfému různě vyslovovaného (hrad, cest-ě) až po pouhé vyznačení různosti paradigmat (cíli – smysly).

Třídění jevů českého pravopisu podle výše uvedených zřetelů nemůže být přímočaré a jednoduché, protože křížením jednotlivých hledisek nabývá rozmanitých forem a napětí mezi nimi záleží na mnoha faktorech. Tím důležitější je, aby zásahy do pravopisu a diskuse o nich nezůstávaly jen u povrchních dojmů. Je nutné podrobné utřídění jednotlivých skupin podle vztahu mezi oběma hledisky, píšícího a čtoucího, o jaké jsme se v předcházejících částech stati snažili.

2.4. Český pravopis je od poloviny minulého století vcelku ustálen. Po obrozenské „válce ioty s ypsilonem“ (tj. po odstranění psaní cyzý sýla zavedením Dobrovského „analogického pravopisu“)[22] a po úpravách z let 1842 a 1849 docházelo jen k dílčím úpravám. Poslední výraznější změny (z r. 1957) se týkaly především psaní slov převzatých, zejména důslednějšího uplatnění zásady o jejich psaní podle pravidel pro slova domácí. Úprava z r. 1993, k jejímž problematickým bodům se ještě vrátíme v odd. 3., změnila některá pravidla v měřítku značně menším, než by se zdálo podle bouřlivé reakce určité části kulturní veřejnosti.

Chceme-li se tu zamyslet nad vztahem českého pravopisu k jazykové diachronii, nepůjde nám o vývoj pravopisu (o tom nedávno podrobně pojednal Sedláček, 1993), ale o vztah dnešní pravopisné soustavy k dosavadnímu vývoji češtiny, o historické prvky v pravopisných pravidlech a o jejich vztah k dynamice spisovného jazyka, jeho mluvené normy.

Vachkova (1933) analýza českého pravopisu vyvrátila výtku jeho převážné historičnosti. Shodně např. s Kunstovným (1914) ukazuje však i Vachek, že celá řada [280]jednotlivostí tu nemůže být vysvětlena na základě současného stavu českého jazyka. Přesvědčili jsme se, že se to týká jevů uvedených v odd. 2.2. v odst. (C) a (D); v druhém z nich jde o jevy bez funkční rozlišovací platnosti, a u některých – viz odst. (ii) a (iii) – ani dřívější stav jazyka k vysvětlení (a k osvojení) nepomůže. I tam, kde je morfematický zřetel podložen současným jazykovým systémem, jsou dřívějším stavem jazyka často podmíněny hranice jeho uplatnění (např. u psaní ě, srov. výš pozn. 16). Kromě takových výjimek, jako byl Dobrovského „analogický pravopis“, nedochází ve vývoji českého pravopisu k uplatnění morfematického principu na základě lingvistických úvah.[23] Ani nejsou obecně rozšířeny snahy ponechávat historický způsob psaní právě tam, kde slouží k rozlišování homofonních morfémů nebo k zachování jednotné grafémické formy morfému jediného. Většinou jde o zachování staršího stavu prostě v návaznosti na tradici, přičemž jevy funkčně nevyužité nemívají převahu nad případy, ve kterých písemná podoba zachovává jen přežitky starší mluvené normy. Také publicistické hlasy o potřebě zachovat v psané podobě svědectví o etymologických vztazích slov, o jejich konotacích ap. (které si obvykle nevšímají normy mluvené) se obracejí proti oznamovaným změnám, ale sotva kdy požadují něco jiného než zachování (kodifikační potvrzení) tradičního úzu.

V některých případech, kde historický zřetel znamená zachování pravidelnosti, by snad bylo možné pravidla formulovat na základě morfonologickém, popř. v rámci generativní abstraktní fonologie nebo podobně. Bylo by možné využít Poldaufova tzv. skrytého fonému (ukryté hlásky) a s ním spojeného rozdílu mezi „měkčícím“ a „neměkčícím“ /i/.[24] Značná část nepravidelností by však v popisu pravopisu zůstala i potom; nedospěli bychom k přímočaré specifikaci, kdy psát i a kdy y, protože např. v instr. pl. mask. subst. sice nejde o měkčení, ale přitom tu máme i u „měkkého“ vzoru /-i/, na rozdíl od akuz. pl., kde je /-e/ (tedy např. holuby, pány, vítězi – holuby, pány, vítěze).

Pokud ovšem k ekonomičnosti popisu přispěje zařazení pravidel o asimilaci znělosti a o zjednodušení souhláskových skupin na hranicích morfů, je výhodné předpokládat, že korespondence foném – grafém, která je základem českého pravopisu, se týká „abstraktního“ fonému (archifonému), vymezeného ještě před uplatněním těchto pravidel asimilace a redukce (např. pro snad, lebka, kus dám, kamenný, rozsypat).

Jedním ze závažných požadavků na pravopis je, jak upozornil Vachek (1933, s. 289; srov. Mathesius, 1932, s. 20–23), zásada, že historický zřetel, popř. jiné odchylky od fonologického principu, se nemají uplatňovat tam, kde mohou vést k rozšíření chybné výslovnosti. Psaní jako švižný, píha už bylo dávno opuštěno, ale podobné problémy se týkají i převzatých slov jako kultura, aktivum (viz už Vachek, 1942, s. 297; i Sgall, 1979, s. 307; 1981, s. 303n.; Sedláček 1993, s. 137). V r. 1957 tu byl z příčin celkem vnějších ponechán starší způsob psaní (proti pasívum aj.). Ten však v době, kdy platila obecná zásada, že se cizí slova píšou podle stejných pravidel jako slova domácí, vedl k rozšíření hyperkorektní výslovnosti s krátkou samohláskou, tedy ke značnému rozkolísání výslovnosti. Pravidla z r. 1993 pak toto [281]kolísání uvádějí jako argument pro zavedení psaní krátkých samohlásek i tam, kde patrně dosud převažuje původní výslovnost dlouhá (brožura, fraktura aj.). U slov nově přejímaných nebo u vlastních jmen jako Renata, Regina, Riga by bylo těžké se takovému kolísání vyhnout, ale slabiny úprav z r. 1957 a 1993 vedou ve výslovnosti i v pravopisu k nejistotě tam, kde by být nemusela. Takové obtíže právě ukazují výhodu fonologického principu: ten k podobnému šíření chyb a kolísání v mluvené normě vést nemůže a neovlivňuje vývoj spisovného jazyka v tomto nežádoucím směru.

Pravidla z r. 1993 tedy (ne-li přímo svými poučkami, pak jistě svými důsledky) působí změny nejen v normě pravopisné, ale také v normě zvukové. Kolísání ve výslovnosti délky samohlásek v řadě cizích slov zřejmě bude na nějakou dobu posíleno a při postupném ustálení bude často výsledkem výslovnost odlišná od původní. (Ještě vyhraněnější změna v kodifikaci ústní normy se týká tvarosloví, k tomu viz Sgall, 1994a, s. 41–42, pozn. 11.)

Úpravy pravopisných pravidel (i tam, kde nešlo o změny v kodifikaci tvarosloví) bývaly záležitostí široké reprezentace lingvistické obce, nemluvě o účasti učitelů i spisovatelů a dalších. Jestliže se od poloviny osmdesátých let rozhodování o nich považuje za vnitřní záležitost jediného ústavu, měl by aspoň ten pamatovat na zásadu přijatou lingvistickým kolegiem v letech šedesátých: nemá-li pravopisná úprava být tak důsažná, aby podstatně pomohla zlepšit podmínky češtiny ve škole, pak je lépe nedělat úpravu žádnou. Prudká negativní reakce části kulturní veřejnosti (ať už na její oprávněnost máme ten či onen názor) plně dokládá správnost tohoto stanoviska.

2.5. Fonologický pravopis má ovšem podstatné výhody i pro školní výuku a pro další oblasti výchovy. Můžeme tu už jen velmi stručně upozornit na některé podstatné body; pro podrobnější diskusi odkazujem na starší články (Sgall a Novák, 1965; Sgall, 1979; 1981). Jen z nedorozumění se někdy soudí, že hlavním argumentem pro úpravu pravopisu je snaha, aby píšící méně často chybovali. Daleko podstatnější je potřeba pravopisu takového, jehož osvojení ve výuce by nezabíralo neúměrně mnoho času a neodrazovalo by děti od zájmu o češtinu nutností memorování desítek výjimek.[25]

Obtíže výuky pravopisu jsou podstatně větší tam, kde je mnoho odchylek od fonologického principu, než jinde. Nejen v italštině, španělštině, nizozemštině ap., ale i v chorvatštině, finštině nebo estonštině, kde je bohatá flexe s alternacemi (a tedy mnoho příležitostí k funkčnímu uplatnění morfematického zřetele), je pravopis relativně snadný, jak ukazuje rozsah odpovídajících částí příruček a učebnic. Naproti tomu v angličtině se školy nemohou se složitým pravopisem v potřebné míře vypořádat (srov. Tauli, 1977, i Sgall a Novák, 1964, s. 129, pozn. 17);[26] obtíže [282]se tam týkají i čtení, které je v češtině (jak jsme se už zmínili) spojeno s obtížemi daleko menšími než psaní (ale není jich zcela zbaveno, viz Sgall a Novák, 1965, s. 317).

Zdrojem mnoha obtíží ve výuce pravopisu češtiny je psaní i/y (viz Jelínek, 1962; Styblík, 1966; Jelínek a Styblík, 1971). I když se v posledních desetiletích na tyto problémy výuka soustřeďuje méně než dřív, je tu nutné rozsáhlé memorování výjimek („vyjmenovaných slov“) a pravidla o shodě přísudku s několikanásobným podmětem jsou i dnes velmi složitá.[27] I u jiných jevů často vadí zejména nejasnost hranic, což nově platí i o návratu k podobám opuštěným v r. 1957 (u dlouhých samohlásek v cizích slovech).

Vzhledem k uvedeným obtížím je zvlášť důležitá zásada, podle které je třeba ve škole naučit základní obecná pravidla, a jednotlivé nepravidelnosti a kolísání (v pravopisu, výslovnosti i tvarosloví, ovšem v mezích daných spisovnou normou) pak ponechat na píšících (a na speciálních příručkách). Tato zásada (srov. k ní Novák, 1962, s. 271) se celkem dobře osvědčuje u psaní předložek s a z (i u dělení slov do slabik, kde ovšem dnešní praxe zejména novin nesnese kritiku). Lze ji uplatňovat daleko šíř a snahy o to jsou ve výuce češtiny výrazné. Nová Pravidla počítají s jejím uplatněním při psaní velkých písmen a bylo by snad možné podobně pojednat i označování hranic mezi slovy. Zejména není třeba procvičovat seznamy dublet;[28] naopak, stojí za pozornost, že např. tvaroslovné dublety jako má/moje jsou zcela stabilní, aniž by jim škola větší pozornost věnovala.

 

3. Pravidla zapisování českých fonémů grafémy

Viděli jsme, že požadavek automatičnosti psaní je v češtině splněn jen tam, kde se uplatňuje fonologický princip (to se ovšem týká i řetězů složených z d, t, n a i, ě). U asimilace a redukcí je dodržen jen slabší požadavek pravidelnosti. Jiné projevy morfematického zřetele sice porušují oba tyto požadavky, ale neodporují požadavku [283]strukturovanosti, který je uplatněn v psaní naprosté většiny českých slovních tvarů (včetně tvarů jako holubi, přišli, malí). Ani tento poměrně slabý požadavek není splněn tam, kde je pravopis vázán na jednotlivé morfémy lexikální (jazyk, výr, zpěv, pomněnka aj.). Zřetele k vyšším jazykovým rovinám (ke stavbě věty) se projevují jen v některých jednotlivostech, závažnější jsou pro označování hranic slova a pro interpunkci.

Pravidla pro zapisování fonémů grafémy lze v uvedeném teoretickém rámci stručně a co nejpřehledněji zapsat takto (přesnější, technicky důkladnější zápis přináší Sgall, 1986, s. 83–86). Náš soupis je jen předběžným východiskem, využitelným pro úplné zachycení pravidel českého pravopisu; nevšímá si jednotlivostí v psaní slov převzatých, seznamy lexikálních i gramatických morfémů jen naznačuje, nechává stranou existenci dublet i přímého vztahu k rovině větné stavby aj.

Pravidla jsou částečně uspořádána, aby specifické odchylky od fonologického principu předcházely před pravidly obecnějšími, která pak mohou být formulována poměrně jednoduše. Jde o uspořádání částečné, s tím, že pravidla číslovaná jsou mezi sebou (uvnitř téhož oddílu) uspořádána podle numerických hodnot svých čísel (např. 2a a 2b nejsou navzájem uspořádaná) a oddíl (C) následuje po obou předchozích oddílech, které mezi sebou uspořádány nejsou; v odd. (B) jsou pravidla neuspořádaná, proto je nečíslujeme. Symbol # označuje, že pravidlo ke své specifikaci vyžaduje víc než jen fonologický kontext (morfematický zřetel) a symbol * označuje pravidla, u kterých je třeba specifikovat výjimky, pro něž se pravidlo neuplatňuje; kde je třeba specifikovat jednotlivé lexikální (i odvozovací) morfémy ve funkci kontextu, píšeme je v uvozovkách.

 

Soupis pravidel:
(A)	1.	# /V’/ → V	v zakončeních převzatých slov -gen, -iv, -iva, -ivum … -ura, kde V znamená jakoukoli krátkou samohlásku a V’ odpovídající samohlásku dlouhou;[29]
	2a.	* /I/ → Y	po X, kde I je za i nebo í, Y je pak (po řadě) za y nebo ý a X je za kteroukoli „tvrdou“ souhlásku (h, ch, k, r, d, t, n), s výjimkou převzatých slov jako „distinkce“, „sanitka“;
	2b.	* /ú/ → ů	s výjimkou začátku slovního základu a slov „ocún“, „kúra“, „túra“;
	3.	# /I/ → Y	v koncovkách akuz. a instr. pl. vzorů pán a hrad, instr. pl. vzoru město, gen. sg. a nom. – akuz. – vok. pl. vzoru žena, nom. sg. mask. vzoru dobrý atd., dále ve slovech „být“, „obyčej“, „bystrý“ … „nazývat“, „fyzika“ … „xylofon“, kde I a Y mají stejnou platnost jako výš;
(B)	1a.	/ŤE/ → TĚ,	kde Ť je za ť, ď, ň, T je pak po řadě za t, d, n, E je za e, i, í, Ě je pak po řadě za ě, i, í;
	1b.	* /Ye/ → ě	po /Z/ (kde Z je za labiálu, a pokud Z je za m, Y je za ň, jinak je Y za j), s výjimkou slov a tvarů „pomněnka“, „zapomněl“ … a všech případů, kdy je /Y/ na začátku lexikálního morfému;[30]
	1c.	# /c/ → dc	ve slově „dcera“;
	1d.	# /č/ → tš	ve slově „větší“;
[284]	1e.	# /s/ → z	ve slovech „zpěv“, „ztratit“ …;
	1f.	# /z/ → s	v příponě „-ismus“ a ve slovech „busola“, „resort“ …; podle Pravidel z r. 1993 je to pravidlo fakultativní;
	1g.	# /KS/ → x	(kde K je za k, g a S pak po řadě za s, z) ve slovech „existovat“, „praxe“, „maximální“ …;
	1h.	# /j/ → 0	mezi i a samohláskou a ve slovech „laik“, „mozaika“ …;
(C)	1.	* /B/ → P	před S, kde B je párová souhláska zasažená asimilací znělosti (varianta archifonému), P je opačnou variantou téhož archifonému a S je párová souhláska (kromě /v/) lišící se co do znělosti od B; je-li B znělé, je S i za hranice slova (jiné než za předložkou);[31]
	2.	/ch/ → ch;
	3.	/W/ → W,	kde W je za jakýkoli dosud nepřepsaný foném (a jemu odpovídající grafém).

 

Přesto, že obraz českého pravopisu ani v této formě není docela jednoduchý, lze říct, že důslednějším uplatněním požadavku pravidelnosti by se obraz českého psaného textu sotva změnil tak, že by se mohlo „oslabit vědomí o soustavnosti morfematického a tvarového systému češtiny u českých mluvčích“, jak se obává Vachek (1933, s. 315). Odchylky od požadavku pravidelnosti se i dnes týkají jen některých dílčích jevů. (Pravidla z r. 1993 tu mnoho nezměnila; došlo ke zpravidelnění vztahu mezi fonémem /z/ a grafémem z, ale u psaní samohláskových délek v převzatých slovech jde spíš o ústup od fonologického principu, resp. od zásady psát cizí slova podle stejných pravidel jako slova domácí.)

Je možné uvažovat o výhodách či nevýhodách různých eventuálních úprav, ale tím se tu nezabýváme, protože v dohledné době z různých příčin žádná větší úprava českého pravopisu nepřichází v úvahu.

Dosud se při úvahách o možné úpravě pravopisu vždy (zčásti s výjimkou let 1963–66) proti sobě stavělo jedno subjektivní hledisko proti druhému a málo pozornosti se věnovalo prohloubenému zkoumání výhod a nevýhod jednotlivých variant, relativní závažnosti hlediska píšícího a hlediska čtoucího a vhodné kombinaci fonologického principu s tím či oním uplatněním morfematického zřetele. Jak už bylo upozorněno (Sgall a Novák, 1964, zejm. s. 135; 1965, s. 318n.), toto přezkoumání je nezbytné a mělo by mít na zřeteli zejména taková měřítka jako možnou úsporu (zejména memorování) ve výuce, vysokou míru jednoznačnosti psaného textu, zabránění antikvaci dosavadní literatury i tomu, aby se dospělá generace musela pracně učit novému pravopisu.

Jak už řečeno, o další pravopisné úpravě dnes uvažovat nelze; nanejvýš lze přemýšlet o tom, jak napravit některé přinejmenším sporné body úpravy z r. 1993. V tomto směru by snad přicházelo v úvahu ponechat větší počet dublet tam, kde se nová Pravidla nešťastně nebo zbytečně liší od starých. Mohlo by se to týkat psaní s/z v příponě -ismus a ve slovech jako renesance, disertace, diskuse, kasematy, popř. i filosofie, kurs ap., a také délek v převzatých slovech – aspoň tam, kde se psaly podle starých Pravidel. Šlo by o kroky vycházející bez velkých problémů vstříc jed[285]nak pobouřené části naší kulturní obce a jednak i důslednějšímu uplatnění zásad z r. 1957. (Korekt. poznámka: To už dnes řeší Dodatek k Pravidlům.)

Náš přehled, ve kterém otázky dalšího postupu nutně byly jen na okraji, ukázal, že český pravopis se svým fonologickým základem vyhovuje všem základním požadavkům velmi dobře, s výjimkou některých jevů v psaní i/y, ě, s/z a délek v cizích slovech (nevracíme-li se ke zcela okrajovým odchylkám). Dodejme, že i většina výskytů právě uvedených grafémů v českém textu je bez jakýchkoli problémů (y po „tvrdých“ souhláskách, ě po alveolárách atd.). Komplikace českého pravopisu se tedy netýkají žádných cetrálních jevů. U pravidel výslovnosti je nepravidelností ještě daleko méně.

 

LITERATURA

 

Bernard, Ph. – Rérolle, R: La réforme de l’orthographe en panne. Le Monde 9. 1. 1991.

Berry, J.: The making of alphabets. In: Actes du VIII^e Congrès international des linguistes. Ed. E. Sivertsen. Oslo 1958, s. 752–764.

Bílý, M.: Phonology of Czech. Rukopis.

Deutsche Rechtschreibung: Vorschläge zu ihrer Neuregelung. Hrsg. vom Interantionalen Arbeitskreis für Orthographie. Narr, Tübingen 1992.

Dokulil, M.: Průzkum obtíží našeho pravopisu. NŘ, 48, 1965, s. 30–36.

Doležel, L. – Kolman, A. – Bělič, J. – Sgall, P.: Racionalizace pravopisu. Nová mysl, 7, 1965, s. 906–910.

Garvin, P.: Contribution to discussion. In: Proceedings of the Eighth International Congress of Linguists. Oslo 1958, s. 764.

Havránek, B.: Vývoj spisovného jazyka českého. In: Československá vlastivěda. Řada II. Spisovný jazyk český a slovenský. Praha 1936, s. 1–144.

Heller, K.: Zum Graphembegriff. In: Nerius – Scharnhorst, 1980, s. 74–108.

Hlavsová, J.: Na okraj poznámek Petra Sgalla k ochuzování spisovné češtiny. SaS, 51, 1990, s. 63.

Hronek, J.: K otázkám hláskosloví obecné češtiny. SlavPrag, 13. Philol., 1971, s. 227–239.

Jelínek, J.: K otázce tzv. vyjmenovaných slov. ČJL, 13, 1962, s. 97–99.

Jelínek, J. – Styblík, Vl.: Čtení o českém jazyku. Praha 1971 (cit. podle 2. vyd., 1980).

Kopečný, Fr.: Zu Dobrovský’s Reform der tschechischen Orthographie. Wiener slawistischer Almanach, 4, 1977, s. 407–412; zkrácená verze: NŘ, 62, 1979, s. 84–87.

Kopečný, Fr.: K dobrým počátkům české gramatické tradice. Wiener slawistischer Almanach, 9, 1982, s. 257–283.

Kraus, J. – Kuchař, J. – Stich, A. – Štícha, Fr.: Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny. SaS, 42, 1981, s. 228–238.

Kunstovný, O.: O českém pravopise a jeho opravě. Spisy Dědictví Komenského, 159. Praha 1914.

Macura V.: Znamení zrodu. Praha 1983.

Machek, V.: Etymologický slovník jazyka českého a slovenského. Praha 1957.

Malinovský, M.: Homophones and homographs. Prague Bulletin of Mathematical Linguistics, 49, 1988, s. 35–44.

Martincová, O. (red.): Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu. Ústav pro jazyk český, Praha 1991.

Mathesius, V.: Filologické hlasy k opravě pravopisu anglického. NŘ, 4, 1920, s. 129–135.

Mathesius, V.: O požadavku stability ve spisovném jazyce. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Red. B. Havránek – M. Weingart. Melantrich, Praha 1932.

Nepil, Fr.: Dobré a ještě lepší jitro. Praha 1983.

[286]Nerius, D. – Scharnhorst, J. (red.): Theoretische Probleme der deutschen Orthographie. Berlin 1980.

Novák, P.: O smyslu diskuse o mluvené češtině. SaS, 23, 1962, s. 266–272.

Palková, Z.: Some comments on the arrangement of distinctive features in Czech. In: Phonetica Pragensia. Praha 1967, s. 79–90.

Poldauf, I. – Šprunk, K.: Čeština jazyk cizí. Praha 1968.

Sedláček, M.: K vývoji českého pravopisu. NŘ, 76, 1993, s. 57–71; 126–141.

Sgall, P.: K tvarům mně, mě – mi, mne. NŘ, 44, 1961, s. 163–166.

Sgall, P.: K některým problémům pravopisu a kodifikace spisovné češtiny. ČJL, 29, 1979, s. 302–308.

Sgall, P.: K některým otázkám naší jazykové kultury. SaS, 42, 1981, s. 299–306.

Sgall, P.: Charakteristika českého pravopisu. In: Sgall – Zima, 1986, s. 47–100.

Sgall, P.: Chceme spisovnou češtinu ochuzovat a činit nemluvnou? (Na okraj jedné recenze.) SaS, 51, 1990, s. 60–63.

Sgall, P.: Spisovnost a kultura vyjadřování. SaS, 55, 1994a, s. 34–47.

Sgall, P.: Lingvistický pohled na český pravopis, I. SaS, 55, 1994b, s. 168–177.

Sgall, P. – Novák, P.: K racionalizaci českého pravopisu. SaS, 25, 1964, s. 126–135.

Sgall, P. – Novák, P.: Ke způsobu uvažování (o pravopisu a jiných „historických danostech“). ČJL, 15, 1965, s. 315–320.

Sgall, P. – Zima, M.: Questions of Orthography and Transliteration. Explizite Beschreibung der Sprache und automatische Textbearbeitung, 12. Charles University, Prague 1986.

Starý, Z.: Psací soustavy a český pravopis. AUC. Philol. Monogr. 115. Praha 1992.

Styblík, Vl.: Problémy reformy českého pravopisu z hlediska školy. Zprávy Výzkumného ústavu pedagogického. Praha 1966.

Tauli, V.: Speech and spelling. In: J. A. Fishman (ed.), Advances in the Creation and Revision of Writing Systems. Haag 1977, s. 17–35.

Vachek, J.: Český pravopis a struktura češtiny. LF, 60, 1933, s. 287–319.

Vachek, J.: Psaný jazyk a pravopis. In: Čtení o jazyce a poezii. Praha 1942, s. 229–306.

Vachek, J.: K obecným otázkám pravopisu a psané normy jazyka. SaS, 25, 1964, s. 117–126.

Vachek, J.: Some remarks on revaluations of redundant graphemes. In: Praguiana 1945–1990. Red. Ph. Luelsdorff – J. Panevová – P. Sgall. Benjamins, Amsterdam 1994, s. 173–181.

 

R É S U M É

A linguistic view on the orthography of Czech

Several principles for a general classification of the phenomena pertaining to orthographic systems are discussed. After a general analysis (cf. the more detailed English wording in Sgall, 1986), the issues of Czech orthography are analyzed. Here the phonemic principle is very strong, just a few sets of specific phenomena constitute exceptions, partly based on the morphemic principle. The main obstacle for a smooth acquisition and use of Czech orthographic rules consists of exceptions concerning the graphemes i and y, the use of which cannot always be understood as making the text easy to survey. In several points it seems advisable to reckon with a variation between the orthographic rules published in 1993 and the older ones.

Slovo a slovesnost, ročník 55 (1994), číslo 4, s. 270-286

Předchozí Igor Němec: Odraz předkřesťanského a křesťanského modelu světa v jazyce

Následující Jana Matúšová: Poznámky k systémovým vztahům v anoikonymii jazykově smíšených oblastí