Citát v multidisciplinárním pohledu (Studie o citátu v časopise Zeitschrift für Semiotik)

Petr Mareš

[Discussion]

(pdf)

Quotation from a multidisciplinary point of view

0. Citát jako nesporně závažný a zajímavý textový a komunikační jev se již nejednou stal předmětem odborné pozornosti. V posledním období navíc získaly úvahy o něm význačný impulz a zároveň obecný systémový rámec ve zdůrazňované a bohatě propracovávané koncepci intertextovosti (intertextuality, nebo naopak v důkladnějším zčeštění mezitextovosti). Na druhé straně zájem o citát i ostatní podoby intertextovosti podněcují četná díla současného umění, většinou zahrnovaná pod poněkud problematickou nálepku postmodernismu, jež s těmito prvky (postupy) pracují často velmi rafinovaným způsobem (výrazným příkladem tu je třeba románová tvorba Umberta Eka).

Za důležitý mezník ve výzkumu problematiky citátu je třeba považovat mezinárodní sborník Sign. Language. Culture (1970); studie o citátu, jež tvoří jeden [39]z jeho oddílů (Lissa, Mayenowa, Morawski, Švarckopf, Wierzbicka, 1970), uplatňují, sdílejíce na obecné rovině sémiotickou perspektivu, přístupy různých speciálních disciplín (jazykovědy, literární vědy, uměnovědy, muzikologie, logiky) a přihlížejí jak k sféře slovesné, tak k sféře neslovesné.[1] Také v následujících letech bylo publikováno nemálo podstatných teoretických a analytických prací (zvl. Klotz, 1976; Goodman, 1978; Compagnon, 1979; Plett, 1986). O vskutku komplexní a mnohostranné zmapování problematiky citátu se pak na přelomu osmdesátých a devadesátých let pokusila obsáhlá skupina (převážně německých) badatelů; iniciátorem tohoto velkorysého vědeckého podniku byl časopis Zeitschrift für Semiotik, orgán „Německé společnosti pro sémiotiku“ (Deutsche Gesellschaft für Semiotik, DGS).[2] Výsledky výzkumu byly uveřejněny ve dvou monotematických sešitech časopisu (roč. 14, 1992, č. 1–2, s. 3–140, a č. 3, s. 191–270).

 

1. Svým celkovým pojetím se sledovaný soubor studií jeví jako určité rozvinutí principů uplatněných v průkopnickém sborníku Sign. Language. Culture (kupodivu však v jinak bohatých bibliografických soupisech žádný odkaz na něj nenacházíme). Explicitně je formulováno sémiotické východisko a důraz je kladen především na mnohost oblastí znakové činnosti člověka, v nichž se citát může uplatňovat – představitelé různých disciplín a specializací demonstrují způsoby a podoby citování na rozličném znakovém materiálu; jako integrující svorník přitom vystupuje široce vymezovaný pojem textu, zahrnující i mimoverbální znakové komplexy. Deklarovaným cílem zkoumání je podat „základy teorie citování jako části teorie intertextovosti“ (s. 4).

 

2. Po úvodním programovém příspěvku R. Posnera, který shrnuje i hlavní závěry ostatních autorů (s. 3–16), následuje řada úže zaměřených studií; většina z nich věnuje velkou pozornost důkladné klasifikaci a dostatečné, přesvědčivé exemplifikaci. S. Ringbom píše o „přímé a nepřímé řeči“ ve výtvarném díle (s. 29–40), další studie se zabývají citátem a citováním v současné architektuře (C. Dreyer, s. 41–59), v hudbě (V. Karbusický, s. 61–77) ve znakových jazycích neslyšících (P. Boyes Braemová, s. 79–109), při užívání technických vizuálních vzorců (K.-H. Schmidt, s. 111–121), ve filmu (G. Withalmová, s. 199–224), v baletu a pantomimě (Ch. Weilerová, s. 225–233), při soudním jednání (M. den Boerová, s. 253–262).

Ch. Weyers sleduje vývoj užívání uvozovek v tištěných textech (s. 17–28), naproti tomu předmětem zájmu A. Günthera je status uvozovek z hlediska logiky (s. 123–140). B. F. Scholz staví ve své úvaze (s. 191–198) proti asymetrické relaci mezitextového navazování v čase případy, kdy je časová posloupnost neutralizována, odsunuta do pozadí – jde v zásadě o problematiku, kterou u nás J. Homoláč charakterizuje jako vztah navazování a vztah sdílení (Homoláč, 1994a, zvl. s. 22). Velmi zajímavé z hlediska jazykového i kulturního jsou výklady J. Zieglera o postavení a funkcích latinského hláskového písma v současném Japonsku (s. 235–246): Latinské písmo se zde používá velmi hojně v různých informačních a reklam[40]ních nápisech; vystupuje tak nejen jako orientační pomůcka pro cizince, ale také – v rámci japonského jazykového společenství – jako důležitý prostředek zdůraznění a aktualizace, jako nositel specifických konotací (obecně latinské písmo konotuje modernost, internacionalitu, otevřenost vůči světu, speciálně např. francouzština signalizuje eleganci nebo vybranou kuchyni). K. Kerstanová a G. Honsel provádějí analýzu „citačního chování“ politiků a žurnalistů píšících o politicích (s. 247–252); podkladovým materiálem jim je řeč P. Jenningera z listopadu 1988, jejíž negativní ohlas přinutil tohoto politika k odstoupení z funkce předsedy Spolkového sněmu. Konečně T.-M. Seibert pojednává z juristického hlediska o „ústavním právu na správné citování“ (s. 263–270).

 

3. Tento přehled obsahu je nutně zkratkovitý a výběrový, přesto však snad naznačuje, že tu máme před sebou soubor informačně neobyčejně bohatý a rovněž teoreticky a metodologicky podnětný. Na druhé straně ovšem právě šíře a heterogennost probíraného materiálu i rozdíly v přístupech zúčastněných badatelů podtrhují složitost a obtížnou uchopitelnost zkoumaného fenoménu, neostrost jeho hranic. Budeme-li si dále všímat spíše sporných bodů a otevřených otázek, nechceme tím v žádném případně snížit záslužnost celého projektu.

 

4. Hned v úvodní Posnerově studii se prosazuje pojetí, které definuje citát jednak tím, že se vztahuje k znaku/znakům téhož typu, jednak přítomností speciálních vyznačovacích prostředků, uvozovek (německé pojmenování Anführungszeichen je vykládáno jako kalk z lat. signa citationis (s. 17); samotný výraz Anführung, s nímž se ve výkladech rovněž často pracuje, nese význam ‚citát, citování’, ale také obecnější význam ‚uvedení’). Posner (s. 7) hovoří o citujícím znaku stojícím mezi uvozovkami a odkazujícím na citovaný znak. Podle A. Günthera (s. 125) se citátový komplex (Anführungskomplex) skládá z uvozovek a z citovaného výrazu (angeführter Ausdruck).

Vyzdvižení uvozovek do pozice podstatného rysu citátu pak s sebou nese nezanedbatelné důsledky. V oblasti slovesné se ztěžují možnosti postižení dost hojně užívaných tzv. kryptocitátů, citátů skrytých, nevyznačených, pro jejichž odhalení a interpretaci je nezbytná vnímatelova znalost citovaného znaku, východiskového pretextu. Lze pak leda uvažovat o určitých náhradách vyznačujících uvozovek, k nimž může patřit např. typografické zdůraznění nebo užití cizího jazyka – v mnoha případech však žádná takováto pomůcka není k dispozici. Je zajímavé, že sám Posner se zmiňuje (s. 5) o dnes oblíbených textech, jež provokují k pátrání po skrytých citátech (i dalších formách intertextovosti), které nabývá až povahy jakési intelektuální společenské hry – příkladem může být „dešifrační syndikát“ zkoumající díla německého experimentujícího prozaika A. Schmidta (srov. Drews, 1972n.).

Na druhé straně vyvolává zmíněné vymezení citátu potřebu hledat také v mimoverbální sféře „uvozovky“, prostředky signalizující výskyt citátu a jeho hranice. R. Posner, využívaje výsledků dalších badatelů, se ve svém úvodním příspěvku snaží podat přehled jejich možných podob (s. 10–12). Jde o takové postupy, jako je změna kódu, metasémiotické ohraničení (např. obraz člověka u řečnického pultu), orientující rozčlenění (pomocí výklenku v architektuře, změny tempa nebo hlasitosti v hudbě apod.), vyznačení typu „text v textu“ (zarámovaný obraz v obrazu, [41]promítání filmu ve filmu), odstupňování rovin (citát je vzdálen od ostatních složek textu, např. v obrazu je umístěn nad oblaky), zeslabení (ve filmu přechod od barevného k černobílému obrazu), stylizace (trhavý, zrychlený nebo naopak zpomalený pohyb), přerušení proudu znaků (zbělení nebo zčernání filmového obrazu, kousek nepomalovaného plátna). Tuto značné širokou a neustálenou, nevyhraněnou škálu pokládá Posner za projev přechodného stadia, v němž se hudba, film či architektura teprve „učí“ citovat; domnívá se, že další vývoj povede k omezení počtu těchto postupů a k jejich silnější konvencionalizaci, takže se stanou skutečným ekvivalentem uvozovek v oblasti verbální.

 

5. Uvozovky jsou jak známo prostředkem polyfunkčním, avšak přesná separace jednotlivých funkcí je někdy dost obtížná. Snadno tak dochází k spínání a propojování různých funkcí:

Někteří autoři vážou citát (přesněji tzv. přímý citát – srov. níže) na kategorii přímé řeči, resp. mají sklon citát pod přímou řeč podřazovat: „Doslovný citát by tedy mohl být pojímán jako subkategorie přímé řeči (…), v němčině se každé sdělení v přímé řeči chápe jako doslovný citát“ (s. 99).

Podle našeho názoru se ale přímá řeč od citátu svou povahou dost závažně odlišuje; je to spíše technická složka výstavby a členění textu, charakterizovaná hlavně faktem přisouzení (řečové) aktivity určitému subjektu a uplatněním perspektivy tohoto subjektu. Snad lze říci, že přímá řeč je jedním z možných prostředků pro vyjádření citátu (přímou řečí často citujeme cizí nebo i dřívější vlastní výroky); jsou to ovšem pojmy z odlišných oblastí, odpovídající odlišným úhlům pohledu na text a komunikaci.

Soustředění na aspekt přímé řeči také vede k nezanedbatelnému posunu předmětu zkoumání. Do centra pozornosti se pak dostává spíše otázka, jak např. v obraze vyznačit promluvu či myšlenku představené postavy, resp. jak danou promluvu (myšlenku, představu) k postavě přiřadit (srov. např. s. 10 a zvl. příspěvek Ringbomův). Zde ovšem není splněna podmínka, která by měla být pro citát nutná, totiž odkaz na už existující vyjádření; jde primárně o odlišení rovin v rámci textu, o přiřazení jistých (verbálních, imaginativních) aktivit vnitrotextovému subjektu. Jediný možný argument pro citátovou povahu těchto případů by spočíval v tom, že se tu reprodukuje, cituje činnost subjektu realizovaná v rámci možného světa díla. Obdobně pak lze odůvodnit citátový ráz přímých řečí ve verbálních, především epických textech.

Jiný způsob užívání uvozovek, jejich konvenční uplatnění v logice, je předmětem výkladů A. Günthera: uvozovky se v logice užívají k signalizaci toho, že se mluví o samotném výrazu a ne o tom, co výraz označuje („Paříž“ má pět písmen). Otázka, zda je zde na místě hovořit o citátu (Günther používá již připomenutý termín Anführung), je zřejmě ještě spornější než v předchozím případě. Nanejvýš by snad bylo možno uvažovat o určité blízkosti k citátu v tom, že výraz odkazuje na sebe sama jako na výraz, reprodukuje svou vlastní podobu.

 

6. Další soubor problémů je spojen s často uváděným požadavkem přesné reprodukce či identity citátu a citovaného (fragmentu) textu. Např. N. Goodman (1978, s. 43) charakterizuje citát syntaktickou replikací, resp. shodou pořadí písmen; podle [42]jiné jeho formulace citát citovaný výraz označuje a obsahuje (srov. k tomu s. 114–116, 194–195).

Lze tu poukázat už na nedostatečnou preciznost a ostrost představ o identitě, resp. přesné reprodukci, jež se zvlášť zřetelně odhaluje při aplikaci na oblast mimoverbální. Jak se dociluje identity např. u citátu v architektuře? V oblasti kinematografie se setkáváme s přebíráním úryvků starších filmových děl do filmů nových, ale často také filmy záměrně napodobují, „rekonstruují“ scény z jiných filmů. Můžeme i tento druhý případ označit za citát? – G. Withalmová (s. 210) se uchyluje k „meznímu“ termínu citující narážka.

Tento termín nás zároveň přivádí k jiné komplikaci: Na rozdíl od většinou výsledkově užívaného pojmenování citát jsou v příbuzných výrazech jako citovat, citování, citace stále přítomny obecnější nespecifikované významy latinského slovesa cito: ‚přivolávat, vyvolávat, vyzývat, volat za svědka, dovolávat se svědectví’ (Šabouk, 1972, s. 106). Toto významové napětí a kolísání vytváří skryté podloží výkladů u řadu badatelů.

Přes tyto nejasnosti je zřejmé, že na bázi vztahu identity či shody se konstituuje určité centrum citátové sféry, citáty obvykle označované jako pravé, doslovné, přímé. Kolem centra se rozprostírá už pochybnější periferie, v níž se umisťují fenomény, které přísným požadavkům, formulovaným např. Goodmanem, zcela neodpovídají. Různí badatelé přitom jsou v různé míře ochotni přiznat jim citátovou povahu.

Asi nejzávažnější jsou tzv. citáty typu, struktury, kódu – nevztahují se ke konkrétnímu, jedinečnému znakovému výtvoru, ale odkazují na soubor zobecněných vlastností určité skupiny či třídy děl; důležitá přitom pochopitelně je míra obecnosti, která je pro existenci citátu připouštěna: štít a sedlová střecha obytného domu R. Venturiho z roku 1962 citují tradiční formu domu (s. 43), Piazza d’Italia v New Orleansu od Ch. Moora (1979) cituje klasickou italskou architekturu (s. 44), A. Berg v opeře Vojcek cituje pravzor harmonie, akord c’-e’-g’ C dur (s. 63).

Jiný podtyp představuje nepřímý citát, převádějící výrok do zprávy o něm, jenž je analogicky k výše probírané přímé řeči přiřazován k řeči nepřímé. Dodejme, že P. Boyes Braemová v této souvislosti upozorňuje (s. 99), že v znakových jazycích neslyšících se speciálně odlišují dvojice kategorií přímost/nepřímost (tedy přijetí perspektivy mluvčího/referování o výroku) a doslovnost/nedoslovnost. Složky obou dvojic se mohou navzájem kombinovat, přímá řeč se tedy nepojí automaticky s doslovností a naopak.

Do další skupiny budou náležet citáty dílčí (s. 192), neúplné, obměňující a deformující složky pretextu.

Konečně se objevují třeba zmínky o citování nacistické terminologie (s. 248) – lze to snad označit jako citát určitého diskurzu, nebo o citování jistého jazyka a písma v kontextu jiného jazyka a jiného druhu písma (příspěvek Zieglerův).

Kontury citátu jako intertextového fenoménu se při tomto širokém pojímání pochopiteně značně rozostřují. Zároveň se velmi naléhavě vynořuje otázka specifičnosti citátu ve vztahu k jiným vymezovaným formám intertextovosti, jako je aluze (narážka), cento, digest, imitace, koláž, montáž, přebásnění, parafráze, pastiš, perzifláž, reminiscence, travestie.

 

7. Před závěrem se stručně zastavme ještě u jednoho důležitého aspektu: M. den Boerová poukazuje na to, že je třeba k citátu přistupovat nejen jako k hotovému [43]prvku, už zasazenému do textového okolí, ale rovněž z hlediska procesuálního, dynamického, „neboť citát se pohybuje prostorem a časem a je transportován z jednoho textu do jiného“ (s. 253). Je třeba popisovat ho také s ohledem na selekci citované pasáže, její přemístění do nového kontextu, strategii, kterou citující sleduje, významové manipulace se složkami textů.

 

8. Soubor studií v časopise Zeitschrift für Semiotik bezpochyby je zatím nejreprezentativnějším vědeckým podnikem věnovaným problematice citátu. Nepřináší sice „konečná“ a obecně přijatelná řešení, avšak šíří záběru, snahou o celostní postižení lidské znakové aktivity i množstvím uvedených příkladů, pozorování a názorů výrazně stimuluje další promýšlení této složité problematiky.

 

LITERATURA

 

Compagnon, A.: La seconde main ou le travail de la citation. Seuil, Paris 1979.

Drews, J. (ed.): Bargfelder Bote. Materialien zum Werk Arno Schmidts. Edition Text und Kritik, München 1972n.

Goodman, N.: Some questions concerning quotation. In: N. Goodman, Ways of Worldmaking. The Harvester Press, Hassocks, Sussex 1978, s. 41–56.

Homoláč, J.: Transtextovost a její typy. 1. část, SaS, 55, 1994, s. 18–33, 2. část, s. 99–105.

Klotz, V.: Zitat und Montage in neuerer Literatur und Kunst. Sprache im technischen Zeitalter, č. 60, 1976, s. 259–277.

Lissa, Z.: Ästhetische Funktionen des musikalischen Zitats. In: Sign. Language. Culture, 1970, s. 674–689.

Mareš, P.: Citát v textu, zvláště uměleckém. AUC. SlavPrag, 25. Praha 1985, s. 217–229.

Mayenowa, M. R.: Expressions Guillemetées: contribution à l’étude de la sémantique du texte poétique. In: Sign. Language. Culture, 1970, s. 645–657.

Morawski, S.: The basic functions of quotation. In: Sign. Language. Culture, 1970, s. 690–705.

Plett, H. F.: The poetics of quotation. In: Annales Universitatis Scientiarum Budapestinensis de Rolando Eötvös Nominatae. Sectio Linguistica, XVII. Budapest 1986, s. 293–313.

Sign. Language. Culture. Mouton, The Hague – Paris 1970.

Šabouk, S.: Citace jako zdroj uměleckých významů. Umění, 20, 1972, s. 97–113.

Švarckopf, B. F.: O nekotorych lingvističeskich problemach svjazannych s citacijej (na materiale russkogo jazyka). In: Sign. Language. Culture, 1970, s. 658–673.

Wierzbicka, A.: Descriptions or quotations? In: Sign. Language. Culture, 1970, s. 627–644.

Slovo a slovesnost, volume 56 (1995), number 1, pp. 39-43

Previous Miroslav Komárek: František Martin Pelcl jako kodifikátor mluvnické normy spisovné češtiny a lingvista

Next Světla Čmejrková: Žena v jazyce