Terminologie et linguistique de spécialité. Études de vocabulaires et textes spécialisés

Josef Filipec

[Book reviews]

(pdf)

Terminologie et linguistique de spécialité. Études de vocabulaires et textes spécialisés

Terminologie et linguistique de spécialité. Études de vocabulaires et textes spécialisés. Terminology and LSP Linguistics. Studies in Specialized Vocabularies and Texts. Ed. Rostislav Kocourek. Alfa 7–8, 1994–95. 516 s.

 

Dvojročník časopisu Alfa obsahuje 33 článků rozdělených do tří částí. Předmluva a prvních 9 článků, věnovaných různým aspektům odborných textů, vznikly 1992 při panelové diskusi na 15. mezinárodním kongresu lingvistů v Québecu na Univerzitě Laval. Dalších 21 příspěvků pochází od autorů pozvaných vydavatelem a zároveň i spoluautorem, který ještě připojil jako Varia další tři práce. Autoři příspěvků pocházejí z 13 států, hlavně evropských, a z Kanady (z 5 univerzit 10 příspěvků 11 autorů), USA a Japonska. 5 článků je od autorů z ČR.

Vydavatel a hlavní redaktor Alfy, R. Kocourek, se od svého působení na katedře jazyků a terminologie Vysoké školy zemědělské v Praze-Suchdole věnuje problematice odborného jazyka a uplatnil své znalosti v obecně uznávané knize La langue française de la technique et de la science (1991, srov. recenzi S. Machové, 1992). Z doby své činnosti v Praze je znám pracemi o definici termínu, o synonymech a o dvojjazyčných terminologických slovnících, otištěnými v Čs. terminologickém časopise (1965–66) a zvláště jako člen Pražské školy, žák Z. Vančury a B. Trnky, článkem Synonymy and semantic structure of terminology (1968) aj. V úvodním článku recenzovaného sborníku, nazvaném Odborné texty a terminologie jako předmět lingvistické analýzy, připomíná historii tohoto úseku ve spojení s mezinárodními kongresy lingvistů od r. 1928 a s vystoupením lingvistů, jako E. Wüster, W. Porzig, B. Havránek aj., upozorňuje na zvyšující se podíl produkce odborných textů (např. r. 1991 tvořily ve Francii 60 % publikací) a informuje o hlavních oblastech jejich výzkumu, jimiž jsou text, lexikum a sémantika, bohužel však v menší míře gramatika. Ve výzkumu odborných textů se projevuje zaměření na sociolingvistiku a sémiostylistiku.

Aby náš referát splnil svůj informativní cíl, považujeme za vhodné učlenit příspěvky sborníku do několika okruhů: (1) výzkum odborných textů a stylu, (2) terminologické struktury, (3) problematika lexikální, (4) gramatika, (5) varia. Na závěr (6) pak se zamyslíme nad tím, jak se na tomto pozadí uplatňují hlavní práce české lingvistiky týkající se odborného jazyka.

 

1. Změna v zaměření od systému k textu, která se projevila v lingvistice posledních let, mimo jiné i v souvislosti s využíváním počítačů, našla odezvu i v terminologii. Toto heslo (de la langue au discours) vyslovili terminologové Ch. Loubierová a L.-J. Rousseau, oba z Úřadu pro francouzský jazyk v Québecu, v článku Jazykový akt, pramen a cíl terminologie. Znamenalo to rozšíření předmětu tradiční nauky o terminologii, chápané jako systematika termínů-pojmů se zaměřením klasifikačním, definičním a normalizačním, na termíny v užití, v komunikačních aktech a situacích a s tím spojené její přehodnocení v socioterminologii. Nejlépe vyslovil obsah takto pojatého lingvistického úseku Y. Gambier z finské univerzity v Turku v příspěvku Poznávací a metodologické implikace socioterminologie. Dosavadní pojetí terminologie jako nauky o termínech i souboru termínů se rozšiřuje o aspekty historické, sémantické (kognitivní), sociolingvistické, jazykově politické a o vztahy k různým vědním a odborným úsekům. Sociologický zřetel [134]této nauky se projevuje na třech úrovních: v terminografii, v oficiální a v spontánní terminologii (tj. mezi jednotlivými experty). Oficiální terminologii reprezentují např. ve Francii zásahy ministerských komisí a lze ji sledovat v 6 etapách: výzkum, normalizace, rozšiřování informací, zavedení termínů, jejich hodnocení a zveřejnění.

V této souvislosti zasluhují zmínky dva příspěvky týkající se jazykové politiky: L. Depecker informuje o francouzských zkušenostech s metodologií terminologických opatření – jde např. o kritéria výběru termínů, o úřední normalizaci anglických a amerických neologismů – a J. Humbley referuje o práci Centra terminologie a neologie při Národním ústavu jazyka francouzského v Paříži – tu zaujme např. zmínka o redakci Slovníku umělé inteligence, o systematické excerpci nových termínů, o časopise La banque des mots aj.

U autorů zaměřených na výzkum odborného textu se uplatňuje dvojí přístup. Vzhledem k dříve uvedeným tradicím preferování terminologických struktur je pochopitelná absolutizace textu např. v příspěvku kanadských autorů P. Augera a M.-C. L’Hommové Terminologie na základě textového přístupu. Textová analýza, využívající počítač, se zakládá na principu lexikometrie, což umožňuje i kvantifikaci dat, a týká se tří lexikálních oblastí: všeobecně lexikální (jde o běžné a odborné lexikum a o druhy slov), vnitrolexikální (morfologie a tvoření slov) a nadlexikální (spojení slov a frazeologie, vztah lexém – text). Nadšení autorů pro takto pojatý velkorysý výzkum není bez jednostrannosti, např. tvrdí-li, že termín je neodlučitelný od textu, který teprve mu dává smysl („qui le contient et lui donne son sens“, s. 17). Spíše souhlasíme s názorem dříve uvedeného Y. Gambiera, že termíny nabývají smyslu v systému, v pojmové síti („ils prennent sens dans un système, réseau conceptuel“, s. 109). To ovšem neznamená, že popíráme textové sepětí termínů (srov. i dále), dříve nedoceňovaných i ve funkci stylistické (Filipec, 1955, s. 37–40). Proto zasluhuje pozornosti sémiostylistický přístup k analýze vědeckého popisu u Buffona, formulovaný a dokumentovaný lingvistou švýcarské univerzity v Bernu, M. Bonhommem. Jde o historický text vynikajícího francouzského přírodovědce a stylisty G. L. Buffona Přírodní historie (1749–1789). Sémiostylistice jde o funkční typologii textů a jejich částí, ovlivněnou objektem textu (např. při popisu různých živočichů) a účastí subjektu autora v něm. Tím se odstraňují nedostatky strohé přírodovědecké taxonomie. Rozlišuje se tedy např. popis encyklopedický, popis význačných rysů předmětu, popis založený na informátorech, popis antropocentrický a básnický. Příspěvek zajímavě dokládá různou míru prostupování odborného a uměleckého stylu.

K úkolům analýzy odborných textů patří popis ustálených spojení a frazeologie. Kanaďanka R. P. Robertsová se zabývá identifikací frazeologie v odborném textu. Na lexému immersion (‚ponoření, potápění’) ve funkci substantiva a adjektiva demonstruje jeho kontextové určení (4 slovy zleva a zprava), hlavní typy spojení (V-/prep/N, Adj-N, Adv-Adj, N-V) a rozlišení uzuální kolokace od termínu. K tomuto rozlišení nestačí počítač. – Podrobný, až učebnicový výklad o vztazích anglické frazeologie a terminologie podává lipská anglistka R. Gläserová. Autorka se přidržuje „evropských“ termínů frazeologická jednotka a idiom a zjišťuje porovnáním typů anglických frazémů, rozvržených podle pražského pojetí do centra, periferie a oblasti přechodu, s „odbornými obraty“ značnou restrikci odborného systému proti neodbornému v poměru 12:3 typům.

[135]K Bonhommovu pojetí mají nejblíže dva příspěvky týkající se vztahu odborné a krásné literatury. Platí to především o sociolingvisticky pojatém obsáhlém pojednání Kanaďana R. Bonnela o vztahu popularizačních textů zemědělských a zemědělské poezie, která tvořila specifický žánr deskriptivní poezie a dosáhla ve Francii rozkvětu zvláště v letech 1770–1780. Jde o 1214 děl různého druhu s cíli encyklopedickými i poetickými. Zmínky zaslouží zvláště dobová záliba v zahradnictví v duchu koncepce „krásné přírody“ a hnutí meliorační. Převahou didaktická poezie má rétorický charakter a antikizující rysy (Vergilius). – Implicitní vztahy mezi vědeckým a uměleckým popisem motýlů se snaží postihnout Kanaďanka N. H. Butlinová. Porovnává zoologický text P.-P. Grassého a část úvahy spisovatelky Colette konfrontující motýly s květinami. Výsledkem porovnání textů zaměřených na stejnou referenční oblast (lepidoptera) je zjištění rozdílů objektivní perspektivy, zaměřené na poznávací popis a klasifikaci předmětů, a subjektivní autoreference, exprese a hodnocení. – Podnětný je příspěvek Finky M. Nordmanové, upozorňující na zdánlivě periferní útvar minilektů, tj. sémanticky specifikovaných a standardizovaných kratších textů, např. při námořní signalizaci, předpovědích počasí, kuchařských předpisů aj., jako jednoho typu jazykového plánování.

 

2. Protiváhou textově, komunikativně a sociologicky orientovaných prací, reprezentovaných především kanadskými odborníky, zůstávají samozřejmě práce, jejichž těžištěm jsou terminologické struktury. Autoři těchto prací patří nebo se hlásí k vídeňské škole. Na křižovatce obou směrů stojí hutná práce vídeňského autora, pracovníka Infotermu, G. Budina, nazvaná Produkce textu a řízení terminologie. Tato práce je psána z hlediska autora tvořícího odborný text, tedy z hlediska onomaziologického (kódovacího), a nutně přihlíží k selekci i kombinaci jednotek, nikoli jen k syntagmatice exemplářů. Proto je třeba souhlasit s jeho tvrzením „Without the conceptual knowledge nobody could use the corresponding terms of this language meaningfully in discourse“ (s. 217), souhlasícím ostatně s dříve uvedeným pojetím Y. Gambiera. Multidimenzionální pojmové sítě se zakládají zvláště na logických (hierarchických), ontologických (celek – část), funkčních, časových a jiných vztazích a dalších souvislostech. Při produkci textu se uplatňuje internacionalizace a profesionalizace a dochází k intertextualizaci paradigmatického textu kondenzovaného v každém termínu s textem syntagmatickým.

Dalších pět referátů znamená cenný přínos k vývoji a problematice terminologie od předwüsterovského období do současnosti. Kromě toho jsou tu dotčeny kontakty s Pražskou školou (s. 131, 151, 163) a získáváme tu i důležité informace institucionální a organizační. M. Slodzianová z Národního ústavu orientálních jazyků a civilizací v Paříži v referátě Terminologická doktrína, nová teorie znaku na křižovatce univerzalismu a logicismu připomíná předchůdce nauky o terminologii a usilování o mezinárodní jazyk E. K. Drezena, D. S. Lotteho, Itala G. Peana aj., dále pak vliv logického novopozitivismu a uvádí tři základy nauky: status termínu, teorii odborné oblasti a teorii definice. – H. Picht z vídeňského Mezinárodního ústavu pro terminologický výzkum, pracující v Dánsku, poukazuje na multidisciplinární povahu terminologie, uvádí hlavní práce Wüsterovy a definuje hlavní pojmy souvisící s terminologií. Současnou vědu o terminologii chápe jako „an interdisciplinary and transdisciplinary science whose sphere of activities is … the investigation of the object, the concept and their representational forms and the [136]relations between them, and … the investigation of their systematic representation and their application within a wide range of fields of knowledge“ (s. 155). Kromě vztahů k lingvistice (lexikologii, lexikografii, standardizaci, jazykovému plánování, aplikované lingvistice a teorii komunikace) jde o vztah k sémiotice, teorii poznání a vědy, teorii informace a vědě o počítači.

Vztahem terminologického výzkumu a teorie vědy se zabývá H. Felber, pokračovatel Wüsterův a dřívější ředitel Mezinárodního informačního centra pro terminologii (Infotermu), vybudovaného ve Vídni za přispění UNESCO a souvisícího s Mezinárodní organizací pro normalizaci (ISO). Podává zasvěcený výklad o světě předmětů, pojmů a znaků a o spojeních těchto základních triád poznání. Pozoruhodný je jeho návrh obohatit tuto triádu o čtvrtou pozici mezi pojmem a znakem, totiž o „sign concept“, tj. vzorec znaku (s. 167). Domníváme se, že tento návrh má své oprávnění, uváží-li se např. existující proměny lexému (lemmatu) v exemplářích a při polysémii. Totéž se týká rozlišení pojmu, jednotky myšlení, a logické definice (propozice), jednotky poznání, pravdivé nebo nepravdivé, rozlišení nadřazeného a formálního (podřízeného) pojmu (poslední reprezentuje formální předmět, tj. podmnožinu vlastností předmětů jisté množiny), což vysvětluje různost pojmů užívaných různými odbornými úseky pro různé předměty (např. pro uhlí v geologii, průmyslu a ekonomii). – Referát ředitele Infotermu, Ch. Galinského, nazvaný Mezinárodní a regionální kooperace v terminologii, má dvě části: první přináší informace o mezinárodních organizacích a jejich pracovní specializaci a o mezinárodních setkáních, druhá se týká normalizace termínů a nabízí se v ní pomoc Infotermu při organizaci a budování jednotlivých národních základen. – Článek J. C. Sagera a K. Kageury z manchesterského Ústavu vědy a technologie je úctyhodný pokus o pojmové třídy a struktury a jejich roli v terminologii. Autoři představují statický a dynamický model entit, činností, vlastností a vztahů mezi nimi. Činnosti vyžadují souvztažnost s aktanty. Připojen je podrobnější rozpis subkategorií a příkladů.

 

3. Lexikální problematika termínů má aspekt textový – toho se týkal příspěvek Augerův a L’Hommové –, lexikologický a lexikografický. Článek J. Filipce, nazvaný Vztahy odborného a běžného lexika v textu a v systému, má blízko ke koncepci Budinově. Upozorňuje na komunikativní, stylistickou a jazykovou, zvláště lexikální a syntaktickou specifičnost odborných textů, uvádí typy běžného a odborného lexika, upozorňuje na rozdílnost pojetí centra a periferie v odborném a běžném lexiku, charakterizuje termíny z hlediska sémantiky, pragmatiky a gramatiky (druhy slov), charakterizuje dílčí systémy termínů z hlediska onomaziologie a uvádí typy zpracování termínů v jednojazyčných slovnících výkladových (příklady ze slovníku Le Petit Robert).

Velmi důkladný příspěvek o lexikalizovaných metaforách v anglické lingvistické terminologii vypracoval R. Kocourek (o metafoře přednášel 1994 též v Praze v Kruhu moderních filologů). Metafora patří k podstatným jevům jazykovým nejen v uměleckých textech. Zakládá se na vztahu podobnosti a uplatňuje se v polysémii, frazeologii aj. Článek zpracovává materiál (hlavně substantiva) z 15 lingvistických prací z let 1987–1992. Metaforické termíny se analyzují porovnáváním výchozího a cílového obsahu podle čtyř hledisek: podle denotativního a kognitivního významu, konotace a kategoriálního rysu. Např. v grafu stromu (S: NP – VP) se označují [137]nominální a verbální fráze jako dcery S. Problematika metafory má bohatou bibliografii, ta i v Kocourkově práci zaujímá 10 stran, a je také vděčným předmětem mezijazykové komparace. Je např. známo, že anglické texty mají větší procento metafor než texty české. Metafory lze považovat za typ terminologické neologie sekundárně sloužící k ozvláštnění odborného textu. – Obrazností v lékařských textech, metaforami a přirovnáními se zabývá Kanaďanka D. Nakosová. Metafory jsou utajené (cirhóza < řec. kirrós ‚žlutavý’) a zřejmé (houslový klíč). Dále se uvádějí obrazná pojmenování souvisící s různými smysly, vizuální, auditivní (chant du coq – coqueluche, tj. kohoutí kokrhání – černý kašel), pohybové. – Francouz J.-Ch. Sournia si všiml rozdílu mezi odborným a laickým lékařským vyjadřováním a variací odborného vyjadřování na fóru odborníků a ve styku mezi spolupracovníky a rozdílů na různých frankofonních územích. – Američanka S. E. Wrightová se zabývá terminologií managementu při překladu kanonických textů významných autorů (např. S. Freuda) a žádá vzhledem k specifičnosti pojmů přísnější pojetí termínů, než jaké je v jednojazyčných slovnících. Zvláště se to týká překladových ekvivalentů (uvádějí se příklady pojmů význam a smysl), které by měly podléhat kolektivní kontrole. Článek se dotýká i terminografie, neboť pro autorku je každý smysl termínu specifickým vstupem slovníku.

Terminografie se týkají dva příspěvky. S. Machová z Pedagogické fakulty UK píše o odvozování termínů z textů a dokumentuje to na pojmových rozdílech termínů valence, objekt a přísudková věta ve dvou českých mluvnicích. Takové termíny označuje jako nepreskriptivní na rozdíl od termínů preskriptivních, tj. odborníkem definovaných. Nedefinuje-li své termíny autor – ovšem povinnost definovat je by měla být dnes samozřejmá –, musí pak za něho dělat tuto v lexikografii běžnou práci terminograf. Oprávněný je z hlediska dnešního pojetí termínu autorčin požadavek, aby byl termín charakterizován kromě obsahu a kontextu i valencí. – Článek M. T. R. Linové o stavu terminografie v Portugalsku je jen povšechný. Zaujme hlavně informací, že se po vzoru francouzském stává terminologie v Lisabonu univerzitním oborem a zapojuje se svým programem do evropské univerzitní sítě. To je ovšem výzva a zrcadlo nastavené situaci terminologie u nás.

 

4. Ve sborníku je jen ojediněle zastoupena problematika gramatická. Souvisí to mimo jiné se skutečností, že v běžné francouzštině je větší frekvence nominalizací a syntaktických rysů, které jsou např. v češtině příznačné pro odborné vyjadřování, takže ani renomovaní francouzští lingvisté necítí potřebu diferenciace (k tomu i Filipec, srov. výše, s. 350). Proto zaslouží pozornosti práce Kanaďanky L. Lapierrové, zabývající se výběrem slovesných časů ve vědeckých textech. Materiál poskytl text francouzského fyziologa C. Bernarda o jevech společných živočichům a rostlinám z r. 1978. Celkem tu převažuje prézens v 71 %, minulé časy zaujímají 21 %, ovšem záleží na druhu textu, např. v úvodu je poměr obou časů 52 % k 40,5 %. Autorka rozlišuje různé druhy prézentu, zvláště prézens historický, gnómický, definiční, prézens komentářů, aktuálního vyjádření autora aj.

Jediný syntaktický příspěvek E. Hajičové z UK Praha se týká funkcí inverze v novinářském stylu a zahajuje řadu sedmi článků, které překračují odbornou tematiku sborníku. Autorka mnoha příspěvků o funkční větné perspektivě uvádí doklady inverze subjektu, propria i apelativního spojení a ukazuje, že v žurnalis[138]tickém stylu se uplatňuje citlivost k jinak pevnému pořádku slov, který zachovává pořadí daná – nová informace.

 

5. Do oddílu Varia připojujeme i některé práce zařazené ve sborníku do hlavní řady. Autorka francouzské lexikologie, J. Picochová, připomíná nedoceněného lingvistu G. Guillauma (jeho žákem byl např. B. Pottier), který je představitelem tzv. psychomechaniky jazyka, vypracoval vlastní pojetí jazykového znaku (signifiant = signifié + signe) a ovlivnil autorčino pojetí polysémie. – Českým příspěvkům v sborníku vévodí záslužná stať J. Šabršuly, oddaně informující o díle J. A. Komenského a jeho snahách o mezinárodní jazyk, který by sloužil dohodě mezi lidmi a nastolení míru. – Ve francouzském překladu byl pojat do sborníku anglicky psaný článek J. Vachka Psaný jazyk z hlediska funkcionalistického. Ve shodě s W. Haasem vyvrací námitky (i Jakobsonovu) o ekvipolenci psané a mluvené normy a charakterizuje je jako příznakový a bezpříznakový člen opozice. – Dva příspěvky se týkají litevštiny: A. Blinkenová (Litevská AV) popisuje její vývoj jako státního jazyka mezi lety 1932–1940 a po sovětském intermezzu znovu od r. 1988 nad původními 500 (!) dialekty, za pomoci katolických i luterských, od 18. stol. i sovětských textů a zvláště zásluhou jazykozpytce J. Endzelīnse. – V. Skujinová (Litevská AV) charakterizuje řecké a latinské prvky nominálních sufixů litevských terminologických neologismů. – Sborník uzavírá obsáhlý článek Kanaďanky I. Oorové, charakterizující plurivalenci tří teček (…), tj. znaku, který má grafické signifiant a smysl proměnlivý podle kontextu a situace, referenční, pragmatický, nelexikalizovaný. Status tohoto prostředku souhrnně charakterizuje v závěru R. Kocourek.

 

6. Referát o sborníku, který podává obraz o stavu výzkumu odborného jazyka v podstatné části dnešního kulturního světa, vyvolává otázku, jak se na tomto pozadí uplatňuje česká práce příslušného zaměření od svých počátků do dneška.

Pokud jde o minulost, byla institucionálním lingvistickým centrem této práce pro bohemistiku v období první světové války a po ní Kancelář Slovníku jazyka českého, přetvořená od r. 1946 v Ústav pro jazyk český ČAVU, od r. 1953 ČSAV. V třicátých letech se obor této práce rozšířil i na anglistiku (Vančura, 1934) a rusistiku (Kopeckij, 1935) a později i na germanistiku. Od třicátých let se v ní projevil vliv Pražské školy, připravený iniciativou B. Havránka z r. 1919. Ten formuloval ve svém článku O lékařském slovníku v Naší řeči šest zásad normalizace terminologie, r. 1932 rozlišil odborný funkční styl (jazyk) teoretický a praktický a charakterizoval specifičnost terminologie proti běžnému lexiku (Úkoly …, s. 54n., 67n., 71n.), r. 1963 pak podal shrnutí teoretických poznatků o terminologii a nástin jejího vývoje u nás. Tím byly u nás položeny základy práce s termíny i odborným textem a stylem. Na úseku terminologie byly v souladu s cílevědomou prací Vídeňské školy, podnícené E. Wüsterem, jehož dílo z r. 1931 Havránek hned 1932 citoval (Úkoly …, s. 75n.). Mezinárodní dosah měl pak Slovník slovanské lingvistické terminologie (1977 a 1979), redigovaný A. Jedličkou za lvího pracovního podílu A. Tejnora. I když toto dílo, omezené nestejným pracovním úsilím jednotlivých jinojazyčných podílníků a nestejnými znalostmi prudce se vyvíjející lingvistiky, nemohlo splnit původní náročné cíle, přece prokázalo systémovost terminologie a vytvořilo základnu pro další budování národních lingvistických úseků (rec. Filipec, 1979). O práci [139]Čs. normalizační komise pro terminologii a o mezinárodních kontaktech referovali autoři příručky O české terminologii (1983, s. 84–98). Pozornosti zasluhují v této souvislosti články R. Kocourka, zaměřené na podstatné otázky, psané ještě v českém kontextu a zmíněné zde v úvodu, a též germanistická práce L. Drozda Deutsche Fach- und Wissenschaftssprache (1973; rec. Filipec, 1974).

Na úseku odborného stylu a textu vyvolaly zvláště v Německu pozornost referáty přednesené na liblické konferenci 1954, Jelínkův, obecně pojatý, a Filipcův (oba 1955), který znamenal první rozbor odborného stylu a jeho vnitrojazykové diferenciace. Na termín v textu upozornil v Čs. terminologickém časopise také K. Hausenblas (1963), O. Man (1965) a na rozdílné postavení odborného a běžného lexika z hlediska jejich vztahu k centru a periferii systému poukázal J. Filipec (1969 a též zde sub 3). Že nebylo opominuto ani hledisko kvantitativní, ukazuje práce V. Vlkové (1976) a frekvenčně orientované práce kolektivu matematické lingvistiky ÚJČ. Společenské vazby terminologie prokazuje práce B. Poštolkové (1984, rec. Hrbáček, 1986), analyzující termín v různých textech a procesy terminologizace a determinologizace v lexikálním systému.

Uvedené hlavní práce dokládají, že problematika odborného jazyka a stylu byla u nás pojata v celé šíři odborných textů, jejich lexika odborného i běžného, terminologických struktur, ale i druhů slov a syntaxe. O přínosnosti těchto prací svědčí zařazení šesti z nich do rakouského výběru Ausgewählte Texte zur Terminologie (ed. H. Picht, C. Laurén), TermNet, Vídeň 1993. Jde o příspěvek Kocourkův, Drozdův, slovenského autora Horeckého, Roudného a o dva články Filipcovy.

V současnosti ztratil terminologický výzkum u nás kolektivní institucionální základnu v Ústavu pro jazyk český AV ČR a je odkázán na práci jednotlivců a iniciativu jejich pracovišť. Existenci obojího dokazuje liberecká konference Termina, organizovaná 1994 M. Žemličkou z Katedry českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Vysoké školy strojní a textilní v Liberci. Konference soustředila autory z různých pracovišť a jejich práce vyšly v samostatném sborníku Termina 1994. Liberecká iniciativa má vyústit ve vybudování regionálního terminologického střediska, které by se zabývalo různými aspekty terminologické práce. Potřebná je i péče o terminografické prohloubení různých terminologických slovníků, teoreticky sledovaná S. Machovou z Pedagogické fakulty UK v Praze, a vítat je třeba pokračující normalizační práci V. Vlkové, která pracuje v kontaktu s ISO/TC 37 (srov. i zde sub 2) jako předsedkyně terminologické komise Čs. normalizačního institutu, v níž má ÚJČ také zastoupení. Bylo by však žádoucí, aby bylo všechno rozptýlené usilování evidováno, popř. i koordinováno.

 

LITERATURA

 

DROZD, L. – SEIBICKE, W.: Deutsche Fach- und Wissenschaftsprache. O. Brandstetter, Wiesbaden 1973.

FILIPEC, J.: Rozbor odborného stylu a jeho vnitřní diferenciace. SaS, 16, 1955, s. 37–52.

FILIPEC, J.: Zur Spezifik des spezialsprachlichen Wortschatzes gegenüber dem allgemeinen Wortschatz. Deutsch als Fremdsprache, 6, 1969, s, 407–414.

FILIPEC, J.: Nové kompendium o odborném jazyku a terminologii. SaS, 35, 1974, s. 195–198.

FlLIPEC, J.: Základní konfrontační dílo o lingvistické terminologii. SaS, 40, 1979, s. 315–321.

[140]HAUSENBLAS, K.: Termíny a odborný text. ČSTČ, 2, 1963, s. 7–15.

HAVRÁNEK, B.: O lékařském slovníku. NŘ, 3, 1919, s. 72–78.

HAVRÁNEK, B.: Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha 1932, s. 245–258.

HAVRÁNEK, B.: Terminologie. OSN DoD., VI, 1, 1943, s. 1074–1078.

HRBÁČEK, J.: Termín v textu a v jazykovém systému. NŘ, 69, 1986, s. 85–88.

JELÍNEK, M.: Odborný styl. SaS, 16, 1955, s. 25–37.

KOCOUREK, R.: Termín a jeho definice. ČSTČ, 4, 1965, s. 1–25.

KOCOUREK, R.: K metodě zpracování dvojjazyčných terminologických slovníků. ČSTČ, 5, 1966, s. 65–84.

KOCOUREK, R.: Synonymy and semantic structure of terminology. TLP, 3, 1968, s. 131–141.

KOPECKIJ, L.: O lexikálním plánu hospodářského jazyka. SaS, 1, 1935, s. 120–122.

KOPECKÝ, L.: Vančurova Hospodářská lingvistika. SaS, 1, 1935, s. 55–57.

MACHOVÁ, S.: R. Kocourek, La langue française de la technique et de la science. SaS, 53, 1992, s. 234–236.

MAN, O.: Termín a kontextové vztahy. ČSTČ, 4, 1965, s. 80–84.

POŠTOLKOVÁ, B.: Odborná a běžná slovní zásoba současné češtiny. Studie ČSAV, 21, Praha 1984.

POŠTOLKOVÁ, B. – ROUDNÝ, M. – TEJNOR, A.: O české terminologii. Academia, Praha 1983.

Slovník slovanské lingvistické terminologie, 1, 2. Red. A. Jedlička. Academia, Praha 1977 a 1979.

Termina 1994. Red. M. Žemlička. Ed. Katedra čes. jaz. a lit. PF TU v Liberci a ÚJČ AV ČR v Praze 1995.

VANČURA, Z.: Hospodářská lingvistika. Praha 1934.

VLKOVÁ, V.: Charakteristika slovní zásoby odborného stylu z hlediska kvantitativního. SaS, 37, 1976, s. 318–328.

WÜSTER, E.: Internationale Sprachnormung in der Technik. Berlin 1931.

Slovo a slovesnost, volume 57 (1996), number 2, pp. 133-140

Previous František Štícha: Miloslava Sokolová: Sémantika slovesa a slovesný rod

Next Jana Bartůňková, Jiří Zeman: Olga Müllerová – Jana Hoffmannová: Kapitoly o dialogu