Caja Thimm: Alter – Sprache – Geschlecht. Sprach- und kommunikationswissenschaftliche Perspektiven auf das höhere Lebensalter

Olga Müllerová

[Book reviews]

(pdf)

Caja Thimm: Alter – Sprache – Geschlecht. Sprach- und kommunikationswissenschaftliche Perspektiven auf das höhere Lebensalter

Caja Thimm: Alter – Sprache – Geschlecht. Sprach- und kommunikationswissenschaftliche Perspektiven auf das höhere Lebensalter. Campus Verlag, Frankfurt – New York 2000. 382 s.

 

Komunikace starých lidí jak mezi sebou, tak s mladšími partnery je zanedbanou oblastí jazykovědného zkoumání v Německu – to napsal v r. 1997 německý lingvista R. Fiehler. V monografii, která je předmětem této recenze, je ze šesti set položek uvedených v literatuře jistě polovina věnována různým aspektům komunikace s lidmi staršího věku; jsou to publikace z větší části psané anglicky, ale i položek německých je nezanedbatelný počet. Autorka uvádí v bibliografii více než deset svých prací s touto problematikou, jíž se (podle data jejich vydání) zabývá zhruba od r. 1995. Z četných prací jiných se do našeho povědomí dostal sborník Interpersonal Communication in Older Adulthood (1994) díky recenzi J. Zemana (1997). Česká lingvistika dosud nevěnovala komunikaci starších a starých lidí téměř žádnou pozornost. (Výjimkou je Zemanova (2000) stať o problémech starých lidí s užíváním proprií, srov též Hoffmannová – Müllerová, 2002.) Problémům stáří se věnují disciplíny jiné, psychologie, sociologie, pochopitelně gerontologie, geriatrie a gerontopsychiatrie, v nichž však jazyková složka není zrovna v popředí; mnohé publikace jsou také zaměřeny popularizačně a jejich funkcí je osvěta (srov. např. Haškovcová, 1989; Pacovský, 1997). Neměly by však být pochybnosti o tom, že v době, kdy příslušníků starších generací neustále přibývá, je výzkum jejich komunikace zaměřený právě na jazykovou složku velmi potřebný. Jeho výsledky jsou využitelné v domovech důchodců i jiných zařízeních pro seniory, ale nejsou pominutelné ani pro nalézání způsobů komunikace v rodině, jejíž životní styl se v současné době hodně mění.

Monografie C. Thimmové je příkladem systematické, pečlivě zpracované publikace, která shrnuje, popisuje a interpretuje výsledky dobře připraveného a úspěšně provedeného empirického výzkumu řeči a komunikace skupiny žen ve věku 60–85 let a stejně početné skupiny žen ve věku od 25 do 35 let.

Ze sedmi kapitol monografie první tři jsou teoretické; vymezují se v nich základní pojmy z oblasti psychologie a sociologie stáří (ve smyslu určitého počtu let i pokročilého věku). O stáří (pokročilém věku) se uvažuje v souvislosti s působením sociálních a kulturních vlivů. Starou generaci je možno popisovat jako určitou kulturní (pod)skupinu, interakce mezi starými a mladými se může chápat jako interakce interkulturní (na rozdíl od interakce intrakulturní mezi starými nebo mladými navzájem). Autorka odmítá ustrnulé chápání stáří jako neměnného a nehybného stavu, je to podle ní individuálně proměnlivá kategorie. Zatímco v jedné interakční situaci je někdo považován za starého (chová se tak nebo se tak cítí), v jiné situaci platí za mladého (ne starého). Na stáří můžeme pohlížet z hledisek biologicko-fyziologických, ale stále častěji se uplatňuje multidimenzionální pohled a klade se důraz na to, jak se v určité společnosti [300]pohlíží na kategorii stáří a zda je stáří hodnoceno negativně, či jako stav normální. Stáří a proces stárnutí jsou na jedné straně ovlivňovány společenským hodnocením, na druhé straně podléhají rozrůzněným individuálním pohledům na vlastní stáří (vnímání vlastního stáří). Zatímco obecný obraz stáří je spíše negativní a nediferencovaný, s dominantními rysy pasivitou, nesamostatností, úbytkem sil, vetchostí, jsou individuální představy vlastního stáří pozitivnější (mít klid a dost času, pěstovat koníčky, kontakty).

Značnou pozornost autorka věnuje lexikálním významům slov starý a stáří a jejich polysémii. Je rozdíl mezi spojeními adjektiva starý se jmény označujícími předměty (s přibývajícím stářím se stávají cennějšími, např. starý koňak, porcelán, nábytek) a s názvy osob; v nich adjektivum starý zesiluje negativní hodnocení a expresivitu (starý kozel, beran, osel, gauner, skrblík, tlachal, stará čarodějnice, škatule, vrtule). Naráží na problematické označování lidí nad 60 let (elders, Rentner/Rentnerin, Pensionär/Pensionärin, altere Bürger/Bürgerin). Také v češtině jsme někdy na rozpacích, které z pojmenování jako staří lidé, občané, spoluobčané, penzisté, důchodci, obyvatelé domovů důchodců užít v běžné komunikaci, aby nepůsobilo příliš oficiálně, institucionálně, nemělo přídech jakési devalvace. Stále častěji se (i v češtině) užívá označení senior, které je produktivní zejména jako součást názvů různých oficiálních akcí a institucí pro staré lidi (kurzy jazyků pro seniory, senioři se stávají posluchači různých univerzit třetího věku, v němčině např. Seniorkurse, -ausflüge, -rabat, -karte, -menue, -manschaft; v dotazníku Evropské unie se užívá pojmenování senior citizens).

Autorka dále píše o způsobech zobrazování stáří v médiích, v literatuře, v učebnicích a vyjadřuje názor, že obraz starých lidí obecně je spíše negativní než pozitivní a že pro ženy existuje a užívá se více devaluativních označení než pro muže. Časté je i přímo inscenování generačních konfliktů zejména v médiích. O neoblibě stáří svědčí také eufemistická vyjádření jako přicházet do let, zlatý věk, podzim života, anglické 50plus.

V teoretických kapitolách autorka charakterizuje přístupy k lingvistickému zkoumání řeči a komunikace starých lidí, jak byly publikovány zhruba od 70. let. Jeho cílem je mimo jiné určit specifické příznaky řeči ve stáří (anglický termín age markers znamená rysy charakteristické i pro jiné věkové skupiny než staré lidi). Jde o příznaky fonetické (změna výšky hlasu a artikulace vlivem stárnutí), o množství a rychlost řeči (staří lidé mluví pomaleji, ale hodně), o příznaky lexikální (užívání zastaralých slov), syntaktické (jednodušší syntaktické struktury, opakování, častější ztráta syntaktické perspektivy), o volbu tématu (orientace na minulost, zaměření na vlastní osobu). Uplatňují se např. pojetí založená na stereotypizaci (stereotypy sociální jako konstrukty sloužící k uspořádání světa, týkající se věku, pohlaví, etnické příslušnosti, sociální vrstvy atp. a stereotypy verbální, tj. rutinní formule, klišé, ustálená rčení, průpovídky atp.) a na teorii jazykového přizpůsobování (speech accomodation theory). Ta se může uplatňovat ve dvou formách, totiž jako přiblížení se k řečovému stylu partnera, nebo naopak jako distance od něj. V této souvislosti se hovoří o specifické formě řeči se starými lidmi, která někdy připomíná způsob řeči s malými dětmi a bývá označována jako secondery baby talk. V poslední době nabývá na důležitosti přístup interakční, tj. zkoumá se dialogická komunikace mezi lidmi stejného nebo roz[301]dílného věku a jejich společné konstituování kategorie stáří. Dochází se k názoru, že existuje konvencionalizovaná forma komunikace, kterou obě generace akceptují jako komunikační normu (jako součást jejich společných znalostí vedení intergenerační komunikace). Má povahu ritualizovaného jednání s určitým vzorcem.

Další čtyři kapitoly popisují vlastní výzkum a vyhodnocují jeho výsledky na pozadí předcházejících teoretických výkladů. Autorka pracovala s textovým korpusem, který tvořily přepisy 42 desetiminutových dialogů vždy mezi dvěma ženami ve třech skupinách: v 16 (intergeneračních) dialozích hovořily spolu příslušnice dvou různých generací (60–85 let; 24–35 let), v polovině z 26 dalších (intrageneračních) dialogů hovořily spolu vždy příslušnice téže generace (stará se starou, mladá s mladou); výzkumu se zúčastnilo celkem 92 žen. Všechny ženy tvořily celkem homogenní skupinu z hlediska zájmů, aktivity, životních postojů. To bylo patrné zejména u starších žen, protože šlo o účastnice programů jednoho vzdělávacího zařízení pro seniory nad 60 let. Už z toho je patrné, že nešlo o pasivní osamělé stařenky, ale o aktivní, cílevědomé a společenské ženy. Rozhovory probíhaly bez účasti dalších osob v klidném prostředí. Před rozhovorem se ženy dozvěděly, že si mohou spolu deset minut povídat, „aby se něco dozvěděly“. Navzájem se neznaly, nevěděly, že tématem výzkumu je „stáří“. Cílem výzkumu bylo hledání odpovědí na otázky, zda mluví staří lidé jinak než mladí, zda staří lidé mezi sebou komunikují jinak než lidé mladí, jak je to s komunikačním přizpůsobováním věkově různých partnerů komunikace, jaký vliv mají kategorie stáří a mládí na řečové jednání. Vyhodnocení získaného materiálu přineslo zajímavé poznatky a zároveň odpovědi na položené otázky. Jistou pochybnost můžeme mít o přirozenosti a autentičnosti komunikace, která mezi účastnicemi dialogů probíhala, protože situace nahrávání měla k přirozeným komunikačním situacím hodně daleko. Délka rozhovoru byla omezená, je však celkem přirozené, že v začátečních rozpacích při setkání dvou neznámých lidí, kteří spolu musí mluvit a nemají určeno téma, často přijde v úvahu právě věk (stáří), zejména u věkově nápadně rozdílných mluvčích, spolu s dalšími identifikačními údaji, jako je zaměstnání, rodina atd. Nepříliš výrazně se projevil ještě jeden rys, který byl předmětem zkoumání, totiž pohlaví. Lze předpokládat, že nějaké rozdíly mezi intra- a intergenerační komunikací starých žen a starých mužů jsou, avšak k rozhovorům nebyl žádný muž pozván. Výsledky výzkumu tak nevyhovují v plné míře názvu publikace.

Magnetofonové nahrávky a jejich transkripty, pořízené podle transkripčních pravidel konverzační analýzy, vyhodnotila autorka ve dvou fázích. Nejprve uplatnila kvantitativní a posléze kvalitativní metodu zkoumání textů.

Kvantitativní metoda vyhodnocování rozhovorů spočívala v tom, že autorka porovnala počet výskytů vybraných příznaků v řeči mladých a starých žen. Zaměřila se na jevy zvukové (např. počet pauz a jejich délku, počet úseků se zvýšenou a sníženou hlasitostí, prodlužování samohlásek, počet míst pronesených se smíchem a sólový smích), na signály zpětné vazby, na přerušená slova a vlastní opravy, na místa, kde mluvčí hledají slova. Z lexikálních příznaků srovnávala počet věkově nebo generačně příznakových slov. Porovnávala počet témat, která se vztahují k osobní minulosti (k událostem spjatým s dětstvím a mládím, se zaměstnáním) i k historickým událostem, ale také [302]k přítomnosti a budoucnosti, počet témat týkajících se zaměstnání a volného času, zdraví a několik dalších. Zde se naskýtá otázka, zda je možno bez problémů spočítat témata, která se mnohdy v rozhovorech mísí, splývají, prolínají, mluvčí témata opouštějí a zase se k nim vracejí.

Kvantitativnímu pohledu autorka podrobila i interakční strategie specifické pro rozhovor o stáří. Je to např. vyjadřování zdvořilosti vůči starým, sdělování osobních zkušeností formou líčení problémů s nemocemi, osamělostí, s rodinou atp., stereotypní vyjadřování příslušnosti k určité věkové skupině (my staří už nemůžeme řídit auto, člověk musí ve stáří šetřit, dost jsme toho zažili za války), distancování se od jiných věkových skupin, zejména starých od mladých, ale i od skupiny vlastní (staří jsou přirozeně také divní a mají své mouchy). Dospěla k charakteristickým rysům stylu řeči starých žen ve srovnání se stylem řeči jejich mladších partnerek. Staré ženy mluví více (o třetinu) než mladé, ne co do počtu replik, ale co do jejich délky (počtu slov), užívají méně signálů zpětné vazby, zato je v jejich řeči daleko více krátkých pauz jako důsledek méně plynulé řeči; méně často se smějí a smíchem svou řeč doprovázejí méně než mladé. Zatímco mladé, navzájem neznámé ženy si tykají, staré ženy si navzájem vykají. Také se liší v obsahové a tematické strukturaci rozhovoru. Na rozdíl od mladých je pro staré důležité vyjádření numerického věku; mladé ženy o věku nemluví, ale na sdělení starých reagují téměř vždy komplimenty. Staré ženy s oblibou sdělují své osobní problémy současné i spjaté s minulostí, kdežto pro mladé ženy toto aktuální není a baví se spíše o svém zaměstnání a výhledech do budoucnosti. Staré ženy se také často distancují od kategorie starých lidí a dávají najevo svůj negativní postoj ke stáří; to však patrně souvisí s tím, že účastnice výzkumu jsou aktivní a mají málo z vlastností typických pro pasivní nejstarší generaci.

Kvalitativní metoda zkoumání materiálu potvrdila výsledky metody kvantitativní, přinesla navíc některé zajímavé postřehy, které vždy nabízí detailní interpretace souvislejších textových ukázek. Na úryvcích dialogů ukázala zejména relevanci sociální kategorie stáří pro vedení inter- a intrageneračního rozhovoru. Rozdíly se opět projevovaly např. při vzájemném oslovování, v kladení důrazu na lokální identitu mluvčích (odkud kdo pochází je důležité pro staré), při vlastní věkové kategorizaci (zejména zařazení sebe mezi staré), v orientaci na minulost. Výrazná je potřeba numerické přesnosti, se kterou staré ženy na rozdíl od mladých uvádějí své životní příběhy atd. Projevila se značná ritualizace rozhovorů mezi starými a mladými účastnicemi např. při udávání věku starými a následnými komplimenty mladých, při povzbuzování starých mladými k řeči pomocí signálů zpětné vazby, ve zdvořilosti mladých směrem ke starým. Je však nutno uvážit celkový vliv celé do jisté míry nepřirozené situace nahrávání, kde se náhodně setkaly vždy dvě vzájemně cizí partnerky. Při tomto sice dobrovolném, ale přesto ne spontánně uskutečněném setkání se s velkou pravděpodobností chovaly podle norem a zásad běžného společenského chování.

Tento podrobný, důkladný popis jednoho empirického výzkumu zprostředkovává vhled do procesu, ve kterém se postihuje předmět výzkumu z různých stránek kvantitativních a kvalitativních. Charakteristiky zkoumaných textů jsou doplňovány poznatky a informacemi ze slovníků, ale i z pozorování a rozborů textů publicistických, literár[303]ních a jiných. Proces stárnutí a vlastní stáří (pokročilý věk) jsou kategorie, které už svou povahou vyžadují interdisciplinární pohled, v němž stránka jazyková a komunikační jsou stejně závažné jako stránka biologická, psychologická a sociální. V tomto ohledu je publikace vyvážená a mohla by se stát jistou inspirací pro výzkumy tohoto druhu u nás.

 

LITERATURA

 

FIEHLER, R.: Kommunikation im Alter und ihre sprachwissenschaftliche Analyse. Gibt es einen Kommunikationsstil des Alters? In: B. Sandig – M. Selting (Hrsg.), Sprech- und Gesprächsstile. Berlin – New York 1997, s. 345–370.

HAŠKOVCOVÁ, H.: Fenomén stáří. Panorama, Praha 1989.

HOFFMANNOVÁ, J. – MÜLLEROVÁ, O.: Čeština v dialogu věkově rozdílných mluvčích. SaS, 63, 2002, s. 1–15.

HUMMERT, M. L. – WIEMAN, J. M. – NUSSBAUM, J. F. (eds.): Interpersonal Communication in Older Adulthood. Thousands Oaks 1993, srov. rec. J. Zemana v SaS, 58, 1997, s. 150–152.

PACOVSKÝ, V.: Proti věku není léku? Úvahy o stárnutí a stáří. UK, Praha 1997.

ZEMAN, J.: Ke komunikaci nejstarší generace: Problémy s užíváním proprií. Stylistyka, 9, 2000, s. 263–268.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1
e-mail: muller@ujc.cas.cz

Slovo a slovesnost, volume 63 (2002), number 4, pp. 299-303

Previous Jaromír Kadlec, Jan Holeš: Jazyková situace a podoba francouzštiny na ostrově Réunion

Next Ludmila Uhlířová: Arne Ziegler – Gabriel Altmann: Denotative Textanalyse. Ein textlinguistisches Arbeitsbuch