Základní funkce pořádku slov v češtině

Vilém Mathesius

[Articles]

(pdf)

-

O základní funkci pořádku slov v češtině bylo vysloveno v posledních čtyřicíti letech několikeré mínění. První z nich vyřkl Josef Zubatý roku 1901 v kritice, kterou otiskl v 28. roč. Listů filologických o knize německého slavisty E. Bernekera, Die Wortfolge in den slavischen Sprachen (Berlín 1900). V tom, čím doplňuje výklady Bernekerovy, ukazuje Zubatý nově na význam, který má pro pořádek slov v češtině tzv. psychologický subjekt, t. j. základ výpovědi, neboť jinak se řadí slova ve větě, je-li řeč o něčem známém, a jinak, je-li řeč o něčem dosud neznámém. Zubatý nepřihlíží vedle psychologického subjektu, t. j. základu výpovědi, také k psychologickému predikátu, t. j. jádru výpovědi, a nepodává žádnou soustavnou teorii českého pořádku slov, ale ze všech jeho kritických poznámek k výkladům Bernekerovým je zřejmé, že v českém pořádku slov přisuzuje významný úkol aktuálnímu členění věty v základ výpovědi a její jádro. Nevěda o tom, co Zubatý napsal o českém pořádku slov již před lety v kritice knihy Bernekerovy, vyslovil jsem o jeho základní funkci v podstatě stejné mínění r. 1929 v přednášce o funkční linguistice, kterou jsem proslovil na sjezdu českých středoškolských profesorů filosofie, filologie a historie a která byla téhož roku otištěna v Sborníku sjezdových přednášek. Obracel jsem se tam proti Ertlovu pojetí českého pořádku slov, které vzbuzuje dojem, jako by český slovosled byl něčím ustáleně mechanickým a jako by jenom přečetnými odchylkami od základního typu vznikala pestrost a plastičnost českých formací slovosledných, a formuloval jsem své mínění takto: „Plastičnost českého pořádku slov vyplývá z toho, že konkretní slovosledné formace nejsou v češtině výsledkem naprosté mechanické převahy jednoho faktoru, nýbrž prolínání faktorů několika a z těch nejvlastnějším faktorem slovosledným je moment aktuálního členění větného.“ Tím bylo mínění naznačené Zubatým a založené na pojmech, s kterými pracovala kdysi skupina Steinthalova a Lazarusova, vyřčeno, jak se domnívám, jasně a plně.

Ertlovo pojetí českého pořádku slov, proti němuž jsem se r. 1929 obrátil a které je vyloženo v jeho zpracování Gebauerovy Mluvnice české pro školy střední a ústavy učitelské (II. Skladba, 5. vyd. 1914), představuje druhé mínění o podstatě českého slovosledu. Ertl se dívá na pořádek slov v češtině se stanoviska formálního a přidržuje se rozdělení slovosledu na typ obyčejný (tradicionální) a typ zvláštní (okasionální). Je to rozdělení, které do srovnávacího jazykozpytu indoevropského zavedl, nemýlím-li se, H. Delbrück a kterého se přidržel v uved. knížce již E. Berneker. Slovosled obyčejný je podle Ertla takový, jaký bývá obyčejně ve větě jednoduché, stojící o sobě a pronesené klidně, a řídí se stoupavou linií přízvuku v české větě a silou větného přízvuku, který přísluší jednotlivým slovům ve větě podle jejich platnosti [170]členské a který tvoří jakousi stálou vlastnost jednotlivých kategorií výrazů větných. Od tohoto slovosledu obyčejného je velmi mnoho odchylek projevujících se slovosledem zvláštním. Příčiny vedoucí k takovému slovosledu zvláštnímu jsou novost nebo nenovost představ vyjadřovaných tím kterým členem větným, důraz a pohnutí citové, obsažnost a složitost výrazu. Ertlův rozbor češtiny je velmi jemný a pronikavý a bylo opravdovým prohřešením na autorovi, že se mu nedostalo pečlivého posouzení se strany odborníků. I jeho rozbor českého slovosledu je, myslím, v podrobnostech skoro úplný, avšak v základním pojetí a soustavném rozvržení podle mého mínění, jak jsem již řekl roku 1929, pochybený a nesprávný.

Třetí mínění konečně vyložil Fr. Trávníček v čl. Základy českého slovosledu, který vyšel v 3. roč. Slova a slovesnosti (1937). Trávníček odmítá výklady Ertlovy pro nejednotné hledisko a výklady Zubatého proto, že se podle něho neshodují se skutečností. Sám prohlašuje, že se český pořádek slov řídí dvěma základními principy, principem fonetickým neboli rytmickým a principem významovým. Princip fonetický se projevuje tím, že se pořádek slov ve větě řídí jejich přízvukem; přímo se to jeví v postavení slov enklitických a nepřízvučných, ale nepřímo i v postavení slov ostatních. Princip významový vidí Trávníček v tom, že je postavení slova (sousloví) ve větě závislé na jeho významu ve větě, se zřením k situaci, za které se věta vysloví, nikoli snad na jeho významu věcném, reálném. Slovosled je po té stránce prostředkem k odlišování různého stupně závažnosti, důležitosti členů téže věty, slouží dále k odlišování vět různého rázu, různé modality (na př. věty necitové, nenáladové a věty citové, náladové) a naznačuje konečně myšlenkový, obsahový vztah jedné věty k druhé (souhlas nebo nesouhlas s tím, co předcházelo atd.). Lze podle něho říci, že rozhodujícím činitelem v pořádku slov v české větě je různý stupeň důležitosti, závažnosti větných členů dílem ve větě samé, dílem se zřením k větám předcházejícím nebo k následujícím, k celé situaci, za které se věta vyslovuje. Přitom je slovosled v důrazu často jiný než mimo důraz, než při výslovnosti klidné, nedůrazné, nenáladové. Z toho vyplývají Trávníčkovi dva hlavní zákony významového slovosledu větného. Ve výslovnosti nedůrazné stojí člen ve větě nejdůležitější na konci věty, člen méně důležitý na začátku a ostatní členy uprostřed. Při výslovnosti důrazné, ať jde o důraz citový (vzrušení, podiv, úžas, rozhořčení, nevůli a p.) nebo o důraz necitový (souhlas, nesouhlas, kontrastování, vytýkání a p.), stává se i první místo ve větě důležitým, zaujímají je i slova závažná. I koncové postavení si však zachovává v důraze svou závažnost, ba někdy stává důrazné slovo na místě prostředním. Začátkovým postavením se snažíme na důrazné slovo upozornit se zřením k větě nedůrazné, kde stojí na konci. Důrazná slova bývají leckdy ve větě dvě, a potom se klade jedno na konec věty, druhé na začátek. Středová poloha důrazného slova je mnohdy závislá na tom, že některá slova mají ustálenou polohu začátkovou. V tom případě stává důrazné slovo na konci věty, a když postavení koncové z té neb oné příčiny se neuskuteční, uprostřed věty. Podrobně o takových věcech pojednal Trávníček později v samostatném článku Slovosled při důrazu (Slovo a slov. 5, 1939).

U výkladů Trávníčkových si musíme všimnout jak stránky negativní, tak stránky positivní, jak toho, co odmítá a proč to odmítá, tak toho, co sám kladně tvrdí. Trávníček se resolutně staví proti mínění, že by o pořádku slov v češtině nějak roz[171]hodovaly momenty, které shrnujeme pod názvem aktuálního členění věty. Nejdříve se při té věci zastavuje u Ertla, jenž novost představ uvádí mezi faktory, které vedou v češtině k zvláštnímu pořádku slov. Trávníček popírá toto tvrzení poukazem na věty Byl jednou jeden král a Jeden král měl tři syny, v obou větách je přece král představa nová, dosud nejmenovaná a přesto má každá věta právě ve věci nejdůležitější v postavení podmětu a přísudku slovosled jiný. Znovu se k této věci Trávníček vrací při rozboru mínění, které o pořádku slov v češtině vyslovil Zubatý. Z výkladů Zubatého cituje Trávníček přímo tato slova: Poloha začátková je (při přísudku) běžná, vypravuje-li se o osobě nebo věci neznámé, poloha druhá (středová nebo koncová), je-li řeč o někom nebo o něčem známém. I tu staví Trávníček proti sobě obě věty o králi z pohádky uvedené již při polemice s Ertlem a jako další důkaz proti tvrzení Zubatého, že při vyprávění o osobě nebo věci neznámé stává přísudek na začátku věty, cituje první věty z několika prozaických vyprávění, které se začínají podmětem, třebaže se vypráví o osobě neznámé. Z povídky Ign. Herrmanna je citována začáteční věta Doktor Václav Lopota netrpělivě přešlapoval ve své kanceláři; z Raise věta, kterou se začíná kniha Pantáta Bezoušek, Pantáta Bezoušek procházel se uličkou mezi ohradami, a z Babičky Boženy Němcové začáteční věta Babička měla syna a dvě dcery. Při výkladu všech těchto tří vět i věty o králi z pohádky, který měl tři syny, ztížil si Trávníček cestu k správnému poznání tím, že nečiní rozdíl mezi stylistickým trikem a skutečnou funkcí slovosledu. Ani v jedné z uvedených vět nejde o podmět nový, neznámý, protože vypravěč, aby se dlouho nezdržoval úvodem, předjímá osobu hrdinovu nebo hrdinčinu jako osobu známou a pak o ní ovšem mluví větou, stavěnou tak, jak bývají zpravidla stavěny věty, které vypravují o osobě nebo věci známé. Skutečnost, že hrdina nebo hrdinka jsou někdy v titulu vyprávění jmenováni a jindy nikoli, tu naprosto nerozhoduje. Jak jsem ukázal ve stati o aktuálním členění věty (Slovo a slov. 5, 1939, str. 171—174) na příkladech z našich pohádek, není ostatně předjímání osoby hrdinovy nebo hrdinčiny jediným prostředkem, kterým si vypravěči umožňují začít vyprávění beze všeho úvodu nebo skoro beze všeho úvodu.

Argumentace, kterou Trávníček vyvrací thesi, že novost a známost představ patří k činitelům, kteří určují pořádek slov v češtině, při bližším zkoumání tedy neobstojí. Moment aktuálního členění větného z výkladů o českém slovosledu ani sám Trávníček arci zcela nevylučuje. Zmiňuje se o novosti nebo známosti představ tu a tam ve výkladech o slovosledu významovém, ale vzpírá se uznat tento faktor za samostatného slovosledného činitele a přisoudit mu místo, které mu přísluší v soustavě českého slovosledu. Pravý význam aktuálního členění větného pro český slovosled by mu jistě byl neušel, kdyby se při svém zkoumání nebyl omezil na český materiál. Toto omezení je vedle interpretace vět typu Jeden král měl tři syny druhá příčina, která vedla Trávníčka k tomu, že zaujal ke komplexu českých problémů slovosledných postoj, soudím, ne zcela správný. Osvětlení, jehož se struktuře daného jazyka dostává analytickým srovnáváním s jinými jazyky, je nám tak důležitým zdrojem poučení, že je nesmíme pomíjet, chceme-li při výkladu jevů jazykových zabrat dost hluboko. Zvlášť poučným pro systém českého slovosledu je srovnání se systémem slovosledu anglického. Jak jsem ukázal v pojednání Několik poznámek o funkci podmětu v moderní angličtině (Časopis pro mod. fil. 10, 1924), snaží se angličtina [172]stavět oznamovací věty tak, aby v nich byl gramatický podmět zároveň základem výpovědi. Dosahuje toho tím, že rozšiřuje osobní vazby přísudkové daleko za meze oblasti, která jim příslušela v starší angličtině a která jim dosud přísluší v jazycích jiné povahy, na př. také v češtině, a že s měrou velmi vydatnou užívá pasivních vazeb v nejširším slova smyslu, jejichž zásobu dovedla znamenitě rozmnožit. Příčina toho všeho tkví v ztuhlosti anglického slovosledu. Ten je do veliké míry pevně ustálen a ze značné části přímo zgramatisován; to téměř znemožňuje, aby se v anglických oznamovacích větách měnilo podle kontekstu jazykového nebo situačního vzájemné postavení gramatického podmětu a gramatického přísudku. Proto angličtina nemůže vyhovovat požadavkům aktuálního členění větného prostředky slovoslednými a musí si pro ten účel vytvářet prostředky jiné. Na tomto pozadí se ukazuje velmi zřejmě, jaký vůdčí úkol má v určování pořádku slov v češtině aktuální členění věty. Kdežto angličtina pro ztuhlost svého slovosledu nemůže většinou upravit pořad slov ve větě oznamovací tak, aby základ výpovědi byl podle pořadu objektivního bez dalších změn vyjádřen na místě prvním a jádro výpovědi na místě druhém a musí toho dosahovat změnou v povaze přísudku, stačí k tomu v češtině téměř vždy pouhé přizpůsobování jejího plastického slovosledu, aniž je co třeba měnit v povaze přísudku. Přesvědčíme se o tom velmi snadno konfrontací anglických a českých vět, které se týkají stejné situace a vyjadřují stejný obsah se stejným zabarvením modálním, takže mohou být právem považovány za věty, významově rovnocenné. Takové věty uvádím ve svém před chvílí jmenovaném pojednání o funkci podmětu.

Obraťme se teď k tomu, co Trávníček vykládá o českém pořádku slov positivního! Musíme uznat, že jeho výklady jsou vedle výkladů Ertlových v naší době nejdůležitějším rozborem českého slovosledu. Proti pojetí Ertlovu má však pojetí Trávníčkovo tu přednost, že je dynamičtější. K tomu, abychom s ním mohli v podstatě souhlasit, je však podle mého mínění zapotřebí opravit je podle výsledků, k nimž jsme došli v obou odstavcích předešlých, a doplnit je a propracovat tak, aby zřetelněji vystoupila rozmanitost činitelů, kteří český slovosled určují. Pokud jde o výsledky vyplývající z našich předcházejících odstavců, řekl jsem již, že Trávníček sám novost nebo známost představy zcela nevylučuje ze svého výkladu o slovosledu. Novost nebo známost představy jsou ovšem pro správné chápání aktuálního členění větného pojmy trochu úzké. K pravému stavu věcí se přiblížíme spíš, když místo představy známé budeme mluvit o základu výpovědi a místo představy nové o výpovědním jádru. V tomto pojetí není, myslím, mnoho rozdílu mezi Trávníčkovými stupni závažnosti a mým základem a jádrem výpovědi. Nejde ovšem pouze o jména. Mé pojetí už zahrnuje to, k čemu jsme dospěli novou interpretací vět typu Jeden král měl tři syny, a mimo to je zásadně funkční, kdežto Trávníčkova teorie závažnosti je spíš povahy deskriptivní. S touto korekturou Trávníčkova pojetí mohli bychom se zásadním souhlasem s jeho soustavnými výklady říci, že významová funkce českého pořádku slov záleží v tom, že se v něm prostředky slovoslednými vyjadřuje aktuální členění věty, a to jinak při vyjadřování klidném, jemuž hoví ve větách oznamovacích tzv. pořad objektivní, a jinak při vyjadřování důrazném, které v nich vede k tzv. pořadu subjektivnímu. Vyjadřování důraznému věnoval Trávníček podrobnou pozornost v druhém ze svých článků o českém slovosledu. O větném členění při vyjadřování klidném jsem leccos řekl již v stati, kterou jsem objasňoval podstatu [173]tohoto jazykového jevu. Aby však působení obou těchto hlavních činitelů slovosledných aktuálního členění větného a rozdílu mezi vyjadřováním klidným a vyjadřováním důrazným vystoupilo alespoň v hlavních liniích s náležitou jasností, je třeba dosavadní výklady Trávníčkovy i mé doplnit stručně po dvou stránkách. Je zapotřebí říci něco o aktuálním členění v jiných typech samostatných vět, nežli jsou věty oznamovací, a demonstrovat souhru obou hlavních činitelů v krátkosti alespoň na možnostech, které z ní vyplývají pro věty oznamovací.

Při zkoumání aktuálního členění vět oznamovacích jsem v článku shora uvedeném došel k závěru, že tzv. pořad objektivní je u nich pořadem bezpříznakovým a tzv. pořad subjektivní pořadem příznakovým.

Z jiných druhů samostatných vět se po stránce aktuálního členění zcela jinak nežli věty oznamovací chovají věty výzvové. Jsou to věty, kterými vybízíme posluchače k nějakému konání, buď aby odpověděl na to, nač se ptáme (věty tázací), nebo aby jednal podle našeho příkazu nebo žádosti (věty rozkazovací). Z vět tázacích jsou otázky doplňovací, jimiž se ptáme na neznámou část skutečnosti jinak známé, napořád stavěny podle zásad pořadu subjektivního. Počínají se tázacím zájmenem nebo tázacím příslovcem, které funguje jako jádro výpovědi, kdežto ostatek věty vyjadřuje základ výpovědi. Že tomu tak je, ukazuje se tím, že ve větné odpovědi na takovou otázku odpovídá jádro výpovědi právě tázacímu zájmenu nebo tázacímu příslovci, kterým se počíná otázka. Tak na otázku Kdo to jde? lze odpovědět větou To jde tatínek, a na otázku Kam půjde teď tatínek větou: Tatínek teď půjde na procházku. Otázky zjišťovací, jimiž se chceme přesvědčit, zdali skutečnost, kterou máme na mysli jako možnou, odpovídá pravdě či nikoli, jsou zpravidla stavěny podobně. Počínají se obyčejně určitým slovesem, které ve větné odpovědi je částí nejdůležitější, protože na jeho tvaru kladném nebo záporném závisí význam odpovědi. K otázce Půjde teď tatínek na procházku? lze odpovědět buď kladně Ano, tatínek teď půjde na procházku, nebo záporně Ne, tatínek teď nepůjde na procházku. Otázku zjišťovací můžeme však utvořit i tak, že hlavní důraz není na slovese, nýbrž na jiné části věty. Potom nestává tato část na počátku otázky, jako když je hlavní důraz na slovese, nýbrž na jejím konci, a ve větné odpovědi záporné se může popřít buď sloveso nebo přímo nebo nepřímo ta část otázky, na které je důraz. Můžeme se na příklad ptát To s vámi půjde Míla? a záporná odpověď může znít buď Ne, Míla s námi nepůjde, nebo Ne, s námi půjde Vlasta. Podobně na otázku Tatínek teď půjde na procházku? můžeme záporně odpovědět buď větou Ne, tatínek teď nepůjde na procházku nebo větou Ne, tatínek teď půjde na návštěvu. Jak je vidět, staví se zjišťovací otázka v takových případech podle zásady pořadu objektivního. Věty rozkazovací se aktuálním členěním podobají otázkám zjišťovacím. Zpravidla se počínají důrazným slovem, v němž se soustřeďuje výzva: Pojď sem! Sem pojď! Nechoď tam! Najdi mi tu knihu! Jejich stavba potom odpovídá pořadu subjektivnímu. Jsou však možné také věty rozkazovací stavěné pořadem objektivním. Je to úchylka od pravidla a má vždy svůj vlastní význam. Proti prostému příkazu Nechoď tam! zní věta Tam nechoď! spíš jako důtklivé varování a proti příkazu Najdi mi tu knihu! působí věta Tu knihu mi najdi! spíš jako naléhavé připomenutí nebo vybídnutí. Když však užijeme při objektivním pořadu místo způsobu rozkazovacího v stejném smyslu oznamovacího způsobu času budoucího, vyjádříme tím příkaz zabarvený hrozivě: Tam nepůjdeš! Tu knihu mi najdeš! Stejnou významnou funkční roz[174]manitost v aktuálním členění jako u vět výzvových nalézáme u vět expressivních, t. j. u vět, kterými vyjadřujeme údiv ze skutečnosti pociťované jako silně libé nebo silně nelibé (věty zvolací) nebo vyslovujeme přání, aby se skutečnost pomyslná stala nebo nestala skutečností opravdovou (věty přací). Věty přací jsou obyčejně stavěny tak, že se počínají spojkou, na př. spojkou kéž nebo kdyby, a že ostatek věty je sestaven v pořádku objektivním. Na př. Kdyby mi alespoň napsal, že to dostal! Kéž by se s toho všeho dostal bez pohromy! Věty zvolací se liší podle toho, mají-li podobu vět oznamovacích či podobu vět tázacích. V prvním případě se řídí ve svém aktuálním členění podobnými pravidly jako věty oznamovací, na př. To je nádherný zpěv! (důrazná část: nádherný zpěv). Kostel už chytá! (důrazná část: kostel). V případě druhém je možný také obojí pořad, ale významový rozdíl mezi nimi je tlumen tím, že se věta vždycky počíná slovem tázacím, na př.: Jaký nádherný zpěv to je! Jaký je to nádherný zpěv! Jak je vidět, bývá u vět expressivních a zejm. u vět výzvových pořadem bezpříznakovým pořad subjektivní a pořad objektivní pořadem příznakovým. Je to jistě tím, že jsou takové věty pravidelně mnohem více prosyceny citem nežli věty oznamovací. Tím přecházejí v oblast vyjadřování důrazného a Trávníček má o nich leckterou důležitou připomínku ve svém druhém článku o slovosledu. Zkoumá je ovšem jen se stanoviska důrazu a nikoli se stanoviska aktuálního větného členění.

Souhru aktuálního členění a klidného nebo důrazného vyjadřování ve větách oznamovacích si doložme možnými obměnami věty, jejímž obsahem je návštěva pana hraběte u nějaké rodiny o svatbě. Předpokládejme, že souvislost věty je taková, že svatba je základem výpovědi, protože už byla o ní řeč, a návštěva pana hraběte jako něco nového výpovědním jádrem. V řeči klidné utvoříme oznamovací větu s pořadem objektivním: Na svatbu k nim přišel pan hrabě a povídal, … V řeči důrazné vzrušené máme buď oznamovací větu s důrazným členem na konci a s pořadem objektivním: Na svatbu k nim přišel sám pan hrabě, nebo oznamovací větu s důrazným členem na počátku a pořadem subjektivním: Sám pan hrabě k nim přišel na svatbu. Důrazný člen věty může být někdy položen nikoli na poslední místo, nýbrž na místo předposlední. I v tomto případě zůstává v platnosti pořad objektivní, takže naše věta dostává toto znění: Na svatbu k nim sám pan hrabě přišel. Souvislost naší věty může být však jiná, nežli jsme shora řekli. Základem výpovědi může být pan hrabě, protože už o něm, jak předpokládáme, byla řeč, a věcí novou a tudíž výpovědním jádrem může být jeho návštěva na svatbě. V tomto případě se nám objevuje věta v těchto čtyřech obměnách: Pan hrabě k nim přišel na svatbu a povídal … Pan hrabě k nim přišel i na svatbu. I na svatbu k nim pan hrabě přišel. Pan hrabě k nim i na svatbu přišel. V obou případech — když je základem výpovědi svatba i když je základem výpovědi pan hrabě — může být pozornost tak zamířena na situaci, která se obsahem věty vytváří, že zájem o člen věty, vyjadřující základ výpovědi, je zatlačován zájmem o přísudek, který je sice částí výpovědního jádra, ale není v jeho středu, nýbrž na okraji a tvoří přechod mezi oběma částmi výpovědi. V tomto případě dostávají naše věty znění, které má výrazné zabarvení epické: Přišel k nim pan hrabě na svatbu (a povídal…). Přišel k nim na svatbu pan hrabě (a povídal…). Také v tomto sestavení může být poslední člen věty zvlášť zdůrazněn: Přišel k nim na svatbu sám pan hrabě. Přišel k nim pan hrabě i na svatbu. Toto znění kreslí situaci zase trochu jinak. V první z obou vět [175]je základem výpovědi příchod hostí na svatbu a jádrem důrazné konstatování, že k nim patřil také pan hrabě. V druhé větě jsou naproti tomu základem výpovědi návštěvy pana hraběte, kdežto v jádru výpovědi se s důrazem konstatuje, že jedna z návštěv byla dokonce o svatbě. Těchto dvanáct obměn věty o věcném obsahu zcela stejném, z nichž každá má svůj vlastní odstín významový, zajisté zřetelně ukazuje, k jaké rozmanitosti slovosledných útvarů vede v češtině souhra aktuálního členění a klidného nebo důrazného vyjadřování.

Že je český slovosled výsledkem vlivu několika různých činitelů, uznávají vlastně všichni odborní autoři, jejichž mínění o českém pořádku slov jsem uvedl. Nejpodrobněji se těmito různými činiteli zabývá Ertl, ale řadí je vedle sebe s nesprávnou hierarchií, neboť považuje za hlavního činitele slovosled obyčejný neboli tradicionální, který je v podstatě mechanický, a v ostatních činitelích vidí jen činitele vedlejší, třebaže na některých z nich závisí vlastní dynamičnost českého pořádku slov. U Trávníčka je hierarchie slovosledných činitelů v celku správná, neboť princip závažnosti a princip důrazu, které staví vedle principu rytmického v jejich čelo, jsou hlavními faktory v českém slovosledu. Ostatní činitele však až na princip rytmický Trávníček připomíná jen mimochodem v poznámkách k jednotlivým příkladům a nevykládá je samostatně a s dostatečnou úplností. Tím vzniká u Ertla a u Trávníčka po každé zcela jiný obraz českého slovosledu, ačkoli v interpretaci jednotlivých příkladů je u nich hodně shody. U Ertla je obraz českého slovosledu v podrobnostech celkem jasný, ale v základních liniích pochybený, kdežto obraz, který o českém slovosledu podává Trávníček, je v základních liniích celkem správný, ale v podrobnostech splývavý a neurčitý. Abychom o českém slovosledu dostali obraz, který by vyhovoval ve všem, t. j. který by byl správný v základních liniích i jasný v podrobnostech, musíme splnit dva úkoly: musíme s dostatečnou jasností a úplností zjistit a prozkoumat všechny jednotlivé činitele, jejichž vliv určuje pořádek slov v češtině, a tyto činitele musíme pak objektivně a přesně sestavit v hierarchii podle pronikavosti jejich působení a vzájemných jejich vztahů. Za hlavní činitele slovosledné můžeme v češtině považovat ty, které ve větě přímo určují vzájemné postavení mluvnického podmětu a mluvnického přísudku, neboť pořad těchto dvou základních jednotek v mluvnické stavbě věty je páteří českého pořádku slov. Slovoslední činitelé, jejichž vliv se pořadu mluvnického podmětu a mluvnického přísudku buď vůbec netýká nebo, kteří na tento pořad působí jen nepřímo, jsou zřejmě činitelé vedlejší. Jak jsem již řekl, můžeme celkem souhlasit s tím, že Trávníček považuje za hlavní činitele v českém slovosledu moment závažnosti a moment důrazu. Naše formulace ovšem shrnuje tyto dva činitele ve větu, že pořádek slov v české větě určuje v jádře její aktuální členění, a to podle jedněch principů ve vyjadřování klidném a podle druhých principů ve vyjadřování důrazném. Třetí slovosledný činitel, který je u Trávníčka uveden jako činitel hlavní, moment rytmický, patří podle našeho kriteria v češtině už k slovosledným činitelům vedlejším.

Moment rytmický je tedy první vedlejší slovosledný činitel, s nímž se setkáváme při své stručné přehlídce sil, které působí na utváření pořádku slov v češtině. Běží při něm o vliv rytmu přízvukového a ten je opravdu v českém slovosledu činitelem důležitým, třebaže nepůsobí přímo na vzájemné postavení mluvnického podmětu a mluvnického přísudku a tudíž nepatří k činitelům hlavním. Projevuje se především [176]v postavení příklonek a slov nepřízvučných vůbec. Ertl nevytýká moment rytmický jako činitele zvláštního, nýbrž pojednává o jeho vlivu na slovosled v jednom z odstavců věnovaných výkladu o t. zv. slovosledu obyčejném. Tím je ovšem jeho pravý význam zastřen. Zato Trávníček dobře vystihl jeho důležitost a také správně jej oddělil od slovosledných činitelů, kteří mají funkci významovou: Přízvukový rytmus nejen že k nim nepatří, nýbrž svým vlivem působí v českém slovosledu přímo proti principu organické struktury významové, neboť odtrhává od sebe větné členy, které významem k sobě patří. Tím se stává, že v češtině se úsek promluvový často neshoduje se syntagmatem, t. j. se skupinou slov syntakticky k sobě vázaných. V jiných jazycích na př. v angličtině, bývá taková shoda pravidlem. Upozornil jsem na tuto věc v pojednání Mluvní takt a některé problémy příbuzné (Slovo a slov. 3, 1937) a uvedl jsem tam jako příklad větu Ani se na to | nemohu podívat. Tento rozpor působený rytmickými vlivy na slovosled mezi promluvovým úsekem a syntagmatem se projevuje zajímavě v knižním slohu v kolísavé síle rytmického momentu. V řeči hovorové, při níž stránka fonetická a tím i rytmus přízvukový vystupují velmi zřetelně, určuje také moment rytmický postavení příklonek celkem pravidelně. Jinak je tomu v řeči knižní, v níž stránka fonetická ustupuje daleko před stránkou významovou a v níž se věty často tvoří nikoli naráz, nýbrž po významových úsecích. V dnešní literatuře se ovšem téměř napořád zachovává v postavení příklonek usus řeči hovorové, protože se řeč spisovná a řeč hovorová vývojem hodně sblížily i po stránce slohové a protože také ti, kdo posuzují literární díla po stránce jazykové, zachovávání tohoto hovorového usu energicky vymáhají. V dobách, kdy si řeč spisovná a řeč hovorová nebyly ještě tak blízké jako dnes, se však rytmický princip v kladení příklonek často zanedbával ve prospěch principu významového a příklonky se s oblibou přivěšovaly k výrazům, k nimž významově patřily. Toto postavení, které v jiných jazycích někdy zevšeobecnělo, nalézáme na př. pravidlem v monumentálních periodách Palackého, ale můžeme je doložit i z pohádek Erbenových, jejichž řeč je jindy tak lidová. Z Palackého uvádím na př. tuto větu: Vše se hemží, křik a hřmot vzmáhá se vůkol, zmatek posedl zástupy, vozové vytahují se z řádův a rozcházejí se, jezdci rozptylují se po tlupách a předjíždějí jeden druhého, ale vše směrem nazad a nikoliv kupředu. Z Erbena vybírám zase namátkou tuto větu: Jiřík vzal tykvici s mrtvou vodou, postříkal pavouka a pavouk svalil se na zem jako zralá višně, byl mrtev. Jistě ani Palackého ani Erbena nemůžeme vinit ze slohové negramotnosti nebo z neznalosti jazyka, kterým psali, a proto nám nezbývá než uznat, že se v jejich dobách řídila spisovná čeština v postavení příklonek jiným principem než dnes, spíše principem významové sounáležitosti nežli principem přízvukového rytmu. Dnes ovšem, jak již bylo řečeno, platí rytmické pravidlo o postavení příklonek a slov nepřízvučných, jak v řeči hovorové, tak v řeči spisovné. Tu je třeba ještě poopravit jedno tvrzení Trávníčkovo. Podle něho podléhají momentu rytmickému všechna slova příklonná i nepřízvučná, avšak jen ve výslovnosti klidné, nedůrazné a necitové. Protože jako příklad uvádí věty Nelíbí se jí to || jí se to nelíbí, zdá se, že tím míní tu skutečnost, že proti tvaru příklonnému v řeči klidné stává v řeči emfatické tvar důrazný, zdánlivě s příklonkou shodný. Poměr tvaru jí v druhé z uvedených vět a tvaru jí ve větě první je však zcela týž jako na př. tvaru jemu a tvaru mu, a nemůžeme proto říkat, že tvar jí ve větě druhé je příklonka, která se dostala v čelo [177]věty pro důraznost. Je to prostě jiný tvar nežli příklonné jí a věta o platnosti momentu rytmického nepotřebuje omezení na řeč klidnou, nedůraznou a necitovou.

Vedle rytmu přízvukového zasahá do českého slovosledu také rytmus rozměrový, jehož vliv záleží v tom, že se postavení slov a sousloví ve větě určuje podle toho, jsou-li dlouhá, složitá, těžká či krátká, jednoduchá, lehká. Všiml si toho Ertl a do výkladů o slovosledu zvláštním zařadil také výklad o obsažnosti a složitosti výrazu jako činitelích slovosledných. Již z tohoto názvu je však patrno, že tu Ertl směšuje dvě různé věci, význam a vnější podobu, a proto jeho výklady neuspokojují. Je pravda, že výraz složitější bývá také obsažnější, ale v rytmu rozměrovém rozhoduje jen složitost jako projev rozměrnosti a tudíž rytmické tíže. Příklady ukáží, oč jde. Je dobře známo, že v dobrém slohu českém neobstojí příliš složitý přívlastek souřadný v obvyklém postavení před slovem, které určuje, nýbrž, že musí být položen za toto slovo nebo rozdělen mezi oboje postavení. Takový přívlastek máme na př. ve větě: Jak jsem ukázal ve své plným názvem již nahoře uvedené stati, nejde tu o zjevy náhodné, nýbrž o řetěz příčin a následků. Tato věta zní jistě daleko lépe a přehledněji v tomto uspořádání: Jak jsem ukázal ve své stati, uvedené plným názvem již nahoře… Že jde opravdu o moment rytmu rozměrového, ukazuje skutečnost, že se tu slovosledná korektura stává zbytečnou nebo nežádoucí, když je složitý přívlastek souřadný stojící před substantivem vyvážen složitým přívlastkem podřadným, stojícím za substantivem. Tak je tomu na př. v tomto znění: Jak jsem ukázal ve své plným názvem již nahoře uvedené stati o rozhodujících momentech ve vývoji hospodářském, nejde tu o zjevy náhodné, nýbrž o řetěz příčin a následků. Naopak se zase dobrému slohu příčí, aby v postavení koncovém, které je isolováno předcházející větou podřadnou nebo rozvitým výrazem nevětným, stál větný člen příliš stručný. Náprava se tu dá pořídit buď tím, že se vhodnou přestavbou slovosledu odstraní stručný výraz, o který jde, ze svého koncového postavení, nebo tím, že sice zůstane na svém místě, ale změnou slovosledu se zruší jeho isolovanost, nebo konečně tím, že se slovosled nechá beze změny a že se výraz pro své postavení příliš stručný prostě rozšíří přidáním vhodného slova nebo vhodných slov ve výraz rozměrnější. Jako příklad uvádím tyto dvě věty: Toho si nelze při dnešním neobyčejně vzrostlém významu němčiny přát. Podívejme se, jak takový rozbor, který má naučit umění kritického náhledu a ocenění, vypadá. Náprava, jak bylo řečeno, se může dít několika různými způsoby. Podle toho může první věta znít buď Při dnešním neobyčejně vzrostlém významu němčiny si toho nelze přát, po případě Toho si při dnešním neobyčejně vzrostlém významu němčiny nelze přát nebo Toho si nelze při dnešním neobyčejně vzrostlém významu němčiny nikterak přát. Opravené znění věty druhé je zase buď Podívejme se, jak vypadá takový rozbor, který má naučit umění kritického pohledu a ocenění, nebo Podívejme se, jak takový rozbor, který má naučit umění kritického pohledu a ocenění, doopravdy vypadá. Zaslouží povšimnutí, že se někdy slovoslednou úpravou u takových vět sice napravuje rozměrový rytmus, ale za cenu odchýlení od pořádku slov požadovaného aktuálním členěním věty. Ukazuje to zejména první úprava druhé věty. Zdá se (a tuto domněnku potvrzuje to, co jsem vyložil v čl. „O rozporu mezi aktuálním členěním souvětí a jeho organickou stavbou“ na počátku tohoto ročníku Slova a slovesnosti), že se formálně jasná a požadavkům rozměrového rytmu vyhovující stavba vět, v češtině beze všeho vykupuje drobnými a smysl nerušícími úchylkami v pořádku požadovaném aktuálním členěním. Uvedené [178]příklady však také ukazují, že moment rytmu rozměrového nemá v českém slovosledu platnost tak obecnou, jako moment rytmu přízvukového. Postavení příklonek je, jak jsme řekli, určováno v dnešní řeči hovorové i spisovné až na záměrné úchylky vždycky rytmem přízvukovým. Působení rytmu rozměrového závisí však v řeči spisovné na stylistické citlivosti pisatele. Není tedy rytmus rozměrový v českém slovosledu činitelem ve smyslu obecném, nýbrž jen ve smyslu příležitostném. Podobným příležitostným činitelem slovosledným je v češtině také zření k zvukové linii, jejíž nejvýznačnější složkou je intonace. Nejde tu ovšem o intonaci po její trojí stránce funkční, o které mluvím ve svém shora uvedeném čl. o Mluvním taktu a která platí v daném čase v mezích daného nářečí obecně, nýbrž po té její stránce, která je ryze osobní a esteticky samoúčelná. Jde o charakteristické výslovnostní zabarvení tekstu, které v Německu studoval E. Siewers ve svých rytmicko-melodických rozborech a kterým se u nás soustavně zabývá J. Mukařovský. Základní význam tu má studie Mukařovského Souvislost fonické linie se slovosledem v českých verších, která vyšla r. 1929 po francouzsku (Travaux du Cercle linguistique de Prague I) a r. 1941 po česku (v jeho Kapitolách z české poetiky I.). Mukařovský tam ukazuje, že to, co nazývá fonickou linií a co je vlastně spojením linie intonační a dynamické, je tak těsně spjato se slovosledem, že každá i nejnepatrnější obměna slovosledu je doprovázena změnou fonické linie. Je podle jeho mínění zcela možné (myslím, že lze přímo říci pravděpodobné, ba jisté), že potřeba určité fonické linie mnohdy naopak určuje slovosled. Mukařovský provádí své zkoumání ovšem na tekstech básnických, ale linie intonační je v tom smyslu, jak o ní zde mluvíme, neméně důležitá i pro teksty prozaické. Ukazují to v malém na př. tyto věty z Jaroslava Durycha: Otevřen dosud byl dům, do něhož šla. Studeně z dálky již černal se vchod, jako by odpuditi chtěl anděla strážce… Jsou záměrně laděny tak, aby se zřetelně rozpadaly v daktylské úseky, které svým prudkým vrcholem a pomalým tempem budí náladu ponuře slavnostní. Přihlédneme-li blíže k prostředkům, kterými se toho dosahuje, poznáme, že přední úkol tu mají prostředky slovosledné, nezvyklý subjektivní pořad ve větách oznamovacích a kladení příklonek proti rytmickému principu slovoslednému až na konec druhého úseku. Změňme pořádek slov po těchto dvou stránkách v slovosled obyčejný a nálada, kterou chtěl autor vzbudit zvukovou linií svých vět, rázem zmizí: Dům, do něhož šla, byl dosud otevřen. Vchod se černal studeně již z dálky, jako by chtěl odpuditi strážného anděla.

Druhým vedlejším slovosledným činitelem s obecnou platností je v češtině moment gramatický. Záleží v tom, že je místo slova nebo sousloví ve větě určováno jejich gramatickou funkcí, a vede jednak k slovosledu ustálenému, jednak k slovosledu obvyklému neboli neutrálnímu. Slovosled ustálený znamená, že slovo nebo sousloví má podle své gramatické funkce ve větě vždy totéž místo. Tak se na př. klade apposice vždycky za slovo, které určuje. Slovosled obvyklý neboli neutrální se projevuje tím, že slovo nebo sousloví má ve větě podle své gramatické funkce jisté místo vždycky, pokud jiný činitel slovosledný nezpůsobí v jeho posici změnu. Místo jednoduchého souřadného přívlastku je na příklad v češtině před podstatným jménem, ke kterému patří, pokud moment důrazu nebo moment rozměrového rytmu nevede k tomu, aby byl položen za podstatné jméno. O momentu gramatickém v českém slovosledu vykládá soustavně a podrobně Ertl, jehož slovosled obyčejný [179]je z největší části slovosled gramatický, kdežto Trávníček se o něm zmiňuje jen příležitostně. Ertl ovšem, jak bylo již řečeno, význam momentu gramatického v českém pořádku slov přeceňuje. Moment gramatický je v češtině důležitým činitelem slovosledným, ale naprosto v ní není slovosledným činitelem hlavním jako např. v angličtině. Ukazuje se to již tím, že v českém slovosledu moment gramatický snadno ustupuje před momenty jinými, kdežto v angličtině má nad nimi převahu. Srovnání s angličtinou nás vede také k tomu, abychom důrazně připomněli, že je něco jiného slovosled gramatický a něco jiného slovosled gramatisovaný. Slovosled gramatický, jak bylo řečeno, znamená, že místo slova nebo sousloví ve větě je určováno jejich gramatickou funkcí. Slovosled gramatisovaný záleží naopak v tom, že gramatická funkce slova nebo sousloví je určována jejich místem ve větě. Tak na př. v angličtině, v níž se u podstatných jmen tvarově nerozeznává nominativ a akusativ, užívá se k jejich rozlišování ve funkci podmětu a předmětu pořádku slov, a to tak, že se substantivum stojící před určitým slovesem cítí jako podmět a substantivum stojící za určitým slovesem jako předmět. V angličtině je slovosled netoliko v podstatě gramatický, nýbrž také hodně zgramatisován, kdežto v češtině je moment gramatický sice důležitým vedlejším činitelem slovosledným, ale pro slovosled gramatisovaný v ní, pokud vím, příkladů nemáme.

Obraz pořádku slov ve větě je určen netoliko tím, kde které slovo nebo sousloví má stát a kde stát nesmí, nýbrž také možností nebo nemožností, aby dva členy věty byly od sebe odděleny členy jinými. Musíme proto i v češtině uznat za třetího vedlejšího činitele slovosledného s obecnou platností to, co Ertl nazývá členskou sounáležitostí. Jak se jazyky také v platnosti tohoto momentu mezi sebou liší, můžeme ukázat zase na srovnání češtiny s angličtinou. Podřadný přívlastek genitivní je v češtině tak těsně spojen s podstatným jménem, ke kterému patří, že mezi ně nemůže dobře vstoupit jiné určení patřící k témuž podstatnému jménu. Mluvíme-li o návštěvě, kterou v naší zemi vykonal před lety Richard Strauss, musíme vždycky říci toliko návštěva Richarda Strausse v naší zemi. V angličtině naproti tomu není spojení přívlastku s předložkou, která funguje jako přívlastek genitivní, s podstatným jménem, k němuž patří, tak těsné a v anglickém přetlumočení právě uvedeného českého příkladu je naopak shodné s anglickým usem, aby určení o místě návštěvy bylo vloženo mezi podstatné jméno a genitivní přívlastek: the visit to our country of Richard Strauss. Pravý opak platí o spojení slovesa a předmětu. V češtině je to spojení značně volné a připouští, aby mezi oba členy byla vkládána jiná určení, kdežto angličtina se snaží všemožně dosáhnout toho, aby sloveso a předmět nebyly od sebe odlučovány. V češtině volné spojení slovesa a předmětu se projevuje snadností, s kterou se příklonné tvary zájmen podrobují principu rytmickému, neboť se tím většinou zcela odlučují od slovesa, s nímž jsou významem spojeny. V angličtině se zase prokazuje síla těsného spojení slovesa a předmětu existencí opisné konjugace, jejíž hlavní funkcí je právě umožnit, aby významové sloveso a předmět zůstaly u sebe, i když sloveso určité musí z nějakého důvodu změnit místo. Všechny tyto věci ukazuje jasně konfrontace věty české a věty anglické o stejném obsahu: Po tom slavnostním prohlášení se ho král už na nic neptal. Těsné spojení dvou větných členů se neprojevuje v pořádku slov jenom negativně tím, že mezi ně nemohou být vkládána určení jiná, nýbrž také positivně, a to tak, že změní-li místo jeden z těch členů, musí změnit [180]místo i člen druhý, aby mu zůstal nablízku. I na to již Ertl ukazuje. Celá tato partie nauky o českém slovosledu bude však vyžadovat ještě propracování, zejména také proto, aby se přesně rozlišilo mezi momentem gramatickým a momentem členské sounáležitosti. Srovnání s jinými jazyky bude tu zase pomůckou, bez níž se nelze obejít.

Náš přehled činitelů, utvářejících český slovosled je u konce. Není úplný, protože řada činitelů s platností příležitostnou se jistě dá rozmnožit. Lze k nim přidat na př. moment syntaktické jasnosti, moment mluvnosti a hláskového uspořádání vůbec a t. pod. Takové doplnění však nemůže nic měnit na jádru našich výkladů, neboť schema slovosledných činitelů, které jsme podali, je v základech úplné a stanovená hierarchie jejich síly a důležitosti je jasná. Byl tím vytvořen, jak doufám, pevný rámec pro monografické zkoumání podrobnější, jež bude mít za úkol také přezkoumat s jednotného hlediska materiál, který byl v problému českého pořádku slov dosud snesen. Nepřeberné téměř bohatství slovosledných odstínů v jazyku mluveném i psaném si jistě zasluhuje, aby k takovému monografickému zkoumání došlo co nejdříve a aby bylo prováděno v rozměrech co nejširších.

Dodatek. Když jsem psal svůj článek, neměl jsem po ruce článek Vl. Šmilauera vyšlý ve sborníku Hovory o českém jazyce (Praha 1940, na str. 39 n.); pro úplnost připojuji o něm několik dodatečných poznámek. Šmilauer nezaložil své výklady teoreticky, nýbrž prakticky a neuvádí ani odbornou literaturu. Má však jemný smysl pro významové a slohové odstíny, dovede vyhledat zajímavé příklady a pěkně je rozbírá. Proto je to, co říká, napořád poučné a někdy, jako v části o příklonkách, i šíře důležité. Jeho obecné pojetí českého slovosledu je hodně blízké tomu, co jsem vyložil v hořejším článku. Jasně to vyplývá z této jeho shrnující věty: Tito rozmanití činitelé, logická konstrukce, zmrazující vliv tradice a schematu, čeřící vliv činitelů citových a volních, vlivy rytmu — to vše se prolíná, navzájem posiluje nebo zápolí, vyvažuje nebo převažuje.

Slovo a slovesnost, volume 7 (1941), number 4, pp. 169-180

Previous MTS. (= Vilém Mathesius): Slovník jazyka českého

Next Ladislav Rieger: K sémantickému rozboru filosofických tekstů