F. X. Šalda a M. Zdziechowski (Kapitolky z dějin české literární kritiky a vědy.)

Oldřich Králík

[Articles]

(pdf)

F. X. Šalda et M. Zdziechowski

[*]I.

 

Jaké popudy dala Zdziechowského studie „K. H. Mácha a byronism český“ (přel. J. Voborník, Jičín 1895) bádání o Máchovi, je známo; vytkl také již A. Vyskočil polemicky, jaké překážky nastavila pochopení Máchovy originality. Nebylo však doposud dostatečně zhodnoceno, jak tato práce zasáhla do vývoje Šaldových názorů o poesii Máchově. Šalda napsal o Voborníkově překladu obsáhlý referát (Rozhledy 4, 557—561), který v Krčmově soupisu začíná dlouhou řadu Šaldových projevů o Máchovi (str. 181). Tuto řadu chci sledovat do vydání knihy Duše a díla, jinými slovy, chtěl bych osvětlit genesi slavného essaye „K. H. Mácha a jeho dědictví“.

Problémem, kam až sahají jeho kořeny, dosud se nikdo nezabýval. Götz jenom parafrázuje obsah essaye z Duše a díla, ze starších článků Šaldových, pokud se týkají Máchy, zmiňuje se jedině o letmé podobizně J. K. Tyla, obsahující podle Krčmova termínu „mistrné srovnání romantiky Tylovy a Máchovy“. A Šaldův referát o Zdz. nebyl doposud skoro vůbec uveden do kontextu máchovského. Krčma sice o něm říká: „První Šaldovo hodnocení díla Máchova,“ ale Chudoba hledá jeho význam více v kritice badatelských method Zdz.: „Více ovšem než Máchou samým zabýval se tu obrazem, který vymaloval Zdz.“ (F. X. Š.: Výbor z kritické prózy, 1939, 207.) Chudoba, jak se zdá, podceňuje význam devadesátých let pro Šaldův [209]vývoj, u Březiny přechází bez poznámky přes tak závažný projev, jako je Šaldův referát o Větrech od pólů (tamže 213). Jiní znalci však postřehli, že první období Šaldovy tvorby není uzavřenou kapitolou, že leckterý prvek přešel do dalších fází jeho činnosti nebo dokonce se stal konstitutivním znakem jeho osobnosti. Ta A. Novák v posudku Duše a díla píše: „… Najdou se v Duši a díle ještě jiná vlákna, souvisící s motivy prvního tvůrčího období Šaldova“ (Zvony domova, 2. vyd., 1940, 186). A V. Černý přesvědčivě dovodil, jak hned první Šaldova kritická studie „Synthetism v novém umění“ dalekosáhle určuje jeho kulturní postoj po celý život („Šaldův kritický début a povaha Šaldova vztahu k Francii“, Kritický měsíčník 3, 114–121).

Tato studie chce přispěti k otázce domnělého Šaldova proteovství, pokusím se znovu ukázat, zda přece některé vnitřní posice Šaldovy nezůstaly nedotčeny všemi jeho vnějšími proměnami.

Předem musím formulovat dvojí omezení. Nemíním nikterak vliv Zdz. na Šaldu přeceňovat, Šalda i jeho podněty přijímal velmi aktivně a kriticky. Je nutno v jeho referátě rozlišovat — třebaže to nebudu moci důsledně dodržet — co ze Zdz. prostě reprodukuje a co v námitkách je projevem jeho vlastního myšlenkového světa. Šalda se ovšem i tu leckdy kryje cizími autoritami, zhruba řečeno, kritisuje Zdz. brandesovství Tainem a Sainte-Beuvem. A ještě k větší opatrnosti nás nutí zmínky o Arbesovi. Šalda staví značně nízko psychologické umění Zdz. a pokračuje: „Arbesův obraz K. H. M. je v mnohé příčině plastičtější a průhlednější“. Ale Šalda znal zřejmě více než jen tištěné práce Arbesovy o Máchovi: „Jak se dovídám, dostal se prý p. Arbesovi do rukou důležitý denník Máchův“. Víme z jiných pramenů o živých osobních stycích Šaldových s Arbesem a můžeme tak konstruovat v literatuře máchovské přímou cestu od jednoho z prvních objevitelů Máchy k jeho největšímu kritickému interpretu. I když tedy se snad jeví studie Zdz. jako pouhý podnět pro Šaldu k prvnímu vyslovení soudů o Máchovi, musí být tato krystalisační úloha zdůrazněna. A jak doufám dokáže další rozbor, je Šaldův referát z r. 1895 jako celek neocenitelným svědectvím z jeho mládí, neodmyslitelnou exposicí v dramatu jeho kritického vztahu k Máchovi.

J. Folprecht si všiml v Šaldově referátu jedné věci, názoru jeho na vlastenectví; „Tato kritika má zajisté důležité místo nejen ve vývoji mladého Šaldy, nýbrž i ve všeobecném vývoji a názorech mladých lidí sklonku minulého století. Byla to reakce proti přílišnému slovanství, v němž se viděla především bezduchost a nedostatek vlastního sebevědomí, ale i nebezpečí pro vývoj individuálnosti české“ (K Šaldovu slovanství ve sborníku F. X. Šaldovi k padesátinám, 1918, str. 78). Jde o věc, která byla ze studie Zdz. v letech devadesátých nejaktuálnější a zajisté hluboce vzrušila i Šaldu. Týká se jí ostatně i Chudobova poznámka: „Sociologický rozbor K. H. M. v práci Zdz. pokládal za nejzdařilejší“ (l. c.). Že Folprecht správně odhadl dobovou podmíněnost Šaldova nadšeného souhlasu, s nímž přijímal Zdz. kritiku obrozenského slovanství, dokazuje článek v týdeníku Čas. Ani slova o Máchovi a českých byronistech, zato tam čteme výtah z úvodu knihy Zdz. s výrazy „smutný panslavism“, „chorá a zadušená atmosféra panslavismu“ (VII. 1893, str. 760).

Příslušná slova Šaldova, o dva roky pozdější než zmínka v Čase, znějí takto: „Sociologický význam Máchův v české literatuře vidí správně p. Zdz. v novém směru, jejž dal české poesii: poesie odvrátila se od starožitnictví a historismu Kollárova, od národnosti falešně pochopené jako pouhé látkové výlučnosti … P. Zdz. dobře postihnul, jak panslavismus je příznakem choroby a mdloby národní, jak malomocný a zoufalý ej to pocit, který si přeje utonouti v cizí individualitě a jak přirozeně vyskytá se v době agonie národní.“

[210]Kontrast Máchova buřičského vlastenectví a kollárovského mátožného panslavismu je pak stálým motivem Šaldových projevů o Máchovi. V odmítavém posudku A. Novákovy úvodní studie k Vlčkovu vydání Máchy na prvním místě stojí právě tento kontrast: „Byli-li kde illusionisté mezi českými vrstevníky Máchovými, byli mezi jeho odpůrci, ať zjevnými, ať tichými, básníky archeology a panslavisty …“[1] A v témž posudku ještě jednou se vrací Zdz. panslavistický motiv: „Kdyby byl Máchův Máj dílem člověka, jak jej pojímají pp. Krejčí a Novák, nedaly by se pochopit a vysvětlit výkřiky hrůzy, zděšení a odporu, které jej přivítaly“. V Moderní literatuře české je Máchův obraz do podrobností založen na citovaném posudku A. Nováka a proto v ní čteme velmi podobná slova: Jeho vrstevníci zachvěli se hrůzou, že viděl tak správně a jasně do svého života a tím i do celého českého života: odtud odpor, který se zdvihl proti jeho básni (4). V roku Máchova jubilea výslovně Šalda spojuje svůj motiv s jménem Zdz.: „Jest možná, že bude snad zítra domyšlena nápověď Zdz., který vidí příčinu všeobecného odporu, jenž zdvihl se v starovlastenecké společnosti české proti Máchovu Máji, v tom, že shášel panslavistické sny a fikce kollárovské, rozptyloval jeho uspávavou mythologii a přinutil i celý národ, aby pohleděl přímo v to, ‚co se nic nazývá‘“. (6) A dostáváme se konečně k Duši a dílu. Jde o úvodní odstavce II. kap., začátek druhého a hlavně o odstavec třetí: „Kdežto vrstevníci jeho dílem žili, dílem udržovali se dobrovolně v illusivném optimismu … Mácha nalezl i zde odvahu, zahleděti se v to, co se ‚nic‘ nazývá … cosi zcela protichůdného rétorickému, mátožně panslavistickému optimismu kollárovskému“ (2.vyd., 1918, 58—59).

Řada citátů ukázala, jak houževnatý život má u Šaldy idea. Pomysl „mátožný panslavismus“ má přímo vlastnosti chemického prvku, nedá se nijak rozložit a vyskytuje se pravidelně sloučen s buřičskou odvahou Máchovou. Je to tím pozoruhodnější, že Kollár vystupuje v Duši a díle ještě v jiném, daleko čestnějším kontextu: „abych užil krásného slova starého Kollára“ (165). Ovšem, přihlédneme-li blíže, lehce zjistíme, že v stálosti sledovaného námi motivu není nic mechanického nebo schematického. V Duši a díle vybíhá oblíbený kontrast Šaldův do oblasti slovního absolutna, nakonec rozhoduje tektonika Máchova verše, rhetorické rozkřídlení Kollárovo. S tímto únikem z ideových formulí do nezávislé říše formy se shledáváme v Duši a díle napořád; snad podeprou další doklady pevněji dohad, že „stylový absolutism“, který Šalda tak dramaticky kreslí v podobizně Máchově, Rousseauově i jiných, vznikl z nejvlastnějšího jeho duchovního dramatu.[1a]

Typ Máchova vlastenectví jistě do velké míry určoval Šaldův postoj k jeho odkazu, nerozhodl-li dokonce o jeho naprosté kladnosti. Šalda byl dědic Schauerův, v témž 4. ročníku Rozhledů otiskl známý referát o Masarykově Naší nynější krisi, nazvaný Těžká kniha (srov. Fischerovu knihu Šaldovo češství, 1936, 8—14), a v jeho revolučním vlastenectví, bouřícím kruhy „starovlastenecké“, musil mu být Mácha tak blízký jako třeba Nerudovi o dvě generace dříve. Přihlášení Šaldovo k Máchovi — tu ovšem není nic ze Zdz. — vypadá takto: „Mácha je tím předchůdcem moderní poesie, že formoval otázku národnosti literatury jinak a hlouběji než dotud … Máchou je definitivně řešena naše otázka národnosti v literatuře; pochopeno, že národnost v poesii není dána látkou; pochopeno, že báseň není národní poesií proto, že rýmuje nějakou část naší kroniky; že národnost umění je v citovém a myšlenkovém jeho typu, v tom, jak si uvědomuje a řeší všelidské, čistě lidské záhady a otázky“.[2] To už jsou myšlenky, které byly pak klasicky formulovány v stati „Problém národnosti v umění“ z r. 1903. Znovu zdůrazňuji, jak brzy se dostal Mácha do středu Šaldových úvah o národnosti v umění: Máchův význam v této oblasti Šaldova myšlení neustupuje skoro významu Nerudovu. Pozoru zasluhuje i termín „předchůdce moderní poesie“; přívlastkem [211]„moderní“ zahrnuje Šalda vše nejdražší, jsme ostatně v roku, kdy vznikla „Česká moderna“.

V referátu o Zdz. je ještě jeden motiv, který sice nepatří do nezbytného aparátu Šaldových projevů, ale stejně názorně vysvětluje, proč se Šalda cítil tolik spřízněn s Máchou, totiž motiv moderní erotiky. V reprodukci výkladů Zdz. je věta: „Je misogyn, staví ženu pod muže, pohrdá jí, ale přece je k ní lákán a nedovede se od ní osvobodit — disposice nám dnes nad jiné známá — nedostatek vůle a snad malomoc smyslnosti.“ Tento motiv je pak rozveden a prohlouben v polemice s A. Novákem: „Mácha miloval temnou smyslnou láskou, mučivou a trýznivou (i sebemučivou) a trpěl smyslnou nenávistí, bídou egoistické lásky, která se nechce dělit a bojí se, že jest zkracována a podváděna; je-li v tom jakýsi idealistický element, jest to jen hoře z toho, že se nemůže osvobodit z jejího mučivého, hluboko zarytého pocitu“ atd. (3 ). V Duši a díle není tento motiv realisován, jen naznačen na postavě Milady (65). Přesto důležitost motivu je nepochybná, i v knize Duše a dílo je typ básníkovy erotiky předním kriteriem, stačí připomenout portrét Sv. Čecha: „Nebyl psycholog-erotik ve smyslu Goethově nebo Leonardově … ženy vyspělé, bytosti složité, záhadné, osudné, temné a mihotavé, sfingy a vlastní inspirátorky vší veliké moderní literatury, není v jeho díle“ (128-9).

Řekl jsem, že je nutno rozlišovat, co Šalda prostě přijímá ze Zdz. a co dodává sám. Do této druhé skupiny patří dva názory, plodné pro další kritikův vývoj, byť v referátu stručně formulované. Především Šalda hájí svébytnost básníkovu: „Z té příčiny také, tuším, p. Zdz. neprávem klade přílišný důraz na vnější životní poměry Máchovy; pessimisty nečiní život, k pessimismu jsou předurčeni lidé vnitřní organisací svojí — to lze dnes již pokládat za hotovou pravdu duševní. A tomuto vnitřnímu životu mělo být popřáno více rozboru: měl být odhalen ve svém ustrojení.“ Toto přesvědčení o neodvozenosti básníkovy zkušenosti nebo podle jeho terminologie „prazkušenosti“ tkvělo v Šaldovi neobyčejně hluboko, nemohlo být nikdy přehlušeno. V srovnání Tylovy a Máchovy romantiky říká tomu „vnitřní nutnost“: „Mácha a Havlíček byli básnické duše, dotčené geniem, křtěné ohnivým křtem snu a touhy, lidé, jimž tyto názory, ideje a formy byly vnitřní nutností“ (2). Poněkud s jiné strany zabírá Šalda stejnou věc ve formulaci, která se skoro doslova opakuje ve dvou časově nejbližších projevech: „Pod vším romantickým a časovým dekorem žije v Máchově Máji silná vůle k pravdě“ (3, srov. 4). O tom, že koncepce „duše a dílo“, podle níž dílo básníků je „jen historie jejich vlastní duše“, domýšlí mladistvé Šaldovo nadřadění „vnitřní organisace“ „vnějším životním poměrům“, netřeba se ani šířit, souvislost jest očividná.

Je-li takto anticipována ústřední koncepce Duše a díla již na začátku dráhy Šaldovy, není tomu jinak ani s „instinktivním vitalismem“ (Götz) z období Bojů o zítřek. V essayi Kritika pathosem a inspirací je v bohatých variacích stanoven úkol kritika: „… a umělecké dílo zjevuje mu poslední své tajemství, tajemství nejskrytější — tajemství svého smyslového života … Kritik kritisuje v první řadě život smyslů autorových … Kritik svádí vždy umělecké dílo v poslední jeho kořen: v ustrojení smyslového života“. Ale tento názor hájil Šalda již proti Zdz.: „Zatím nejdůležitější části básníkovy povahy — jeho citovosti a smyslnosti — p. Zdz. vůbec nešetřil.“ A není bez zajímavosti, že se Šalda v této souvislosti dovolává Tainovy nauky [212]o „faculté maîtresse“. Zjištěný souhlas v základních thesích mladého i pozdějšího Šaldy přinutí jistě badatele, aby chápali jeho vývoj v přesněji odstíněných kategoriích: dosavadní formule, zvláště Götzovy, jsou značně hrubé.

Přistupuji teď k nejsložitějšímu problému Šaldova pojetí Máchy, jak totiž pojímá básníkův dualismus. Nejdříve reprodukuje Šalda názory Zdz.: „ „Hlavní ráz duševní povahy Máchovy“ je prý „vášnivá touha po ideálu bez víry v ideály“, neboť Mácha je střízlivý a prozíravý pozorovatel, politý sprchou bolestného života.“ — „V Máchovi jsou dva disparátní živly: vedle blouznivosti přesnost myšlení, analytičnost …“ Sám pak pozměňuje kontrastní dvojici takto: „… celý ten „idealism bez víry v ideály“ je živá smyslnost a pocitovost, spojená se střízlivou analytičností … Případ Máchův je nám dnes, tuším, jasný jako choroba vůle, jako přemíra vnitřního kontemplativního života nad spontanní energií životnou“. Není lehko zvládnout tuto rozbíhavou spleť definiční, ale již samo výrazové tápání a slovo „dnes“ prozrazují, že se Šalda dotýká vlastní palčivé zkušenosti. Prius v psychologické dvojklannosti je nesporně „střízlivá analytičnost“, ta se skoro beze změny vrací ve všech čtyřech vzorcích Máchova nitra. Je to aktivní činitel, který zřejmě rozbíjí harmonii básníkovy bytosti, činitel, který podmiňuje celý ten rozporný dualismus.

V polemickém furiosu je pak po letech motiv „střízlivé analytičnosti“ vyhnán do krajnosti: „Novák vidí v Máchovi ‚nevyléčitelného illusionistu‘ … Máchův čin a význam básnický jest naopak v tom, že dovedl pohledět nebojácným, nezamženým zrakem skutečnosti a životu v tvář, třebas byla sebe strašlivější … lidé bdělé duše, neúprosně a jasně zírající, kteří mají odvahu i v zoufalství — a ne snivci, ne illusionisté“ (3). Každý si tu vzpomene na přednášku „Mácha snivec i buřič“, uvědomí si slovní rozpor. Najdeme týž rozpor i v užívání slova „illusionismus“,[3] ale přesto trvá u Šaldy věrnost základní koncepci vnitřního dualismu po celých čtyřicet let. V polemice s Novákem jenom Šalda přeexponoval jednu půlku dualismu, je to asi takový krajní výkyv, jako sám v Duši a díle demonstruje na Máchově Pouti krkonošské. Brzy však je dualismus obnoven: „Velmi těsné sousedství blouznivosti a zvláštní až brutální střízlivosti, které karakterisuje Máchu a jež se projevuje také v těchto poznámkách, známe již z jeho dopisů“ (7).

Je dobře známo, že také v Duši a díle chápe Šalda Máchu jako dualistu, ostře odmítá domněnky o jeho monismu nebo pantheismu. Ale opět jasněji vyniká „střízlivá analytičnost“, objevuje se v nekonečných obměnách: „veliká myšlenková vroucnost a opravdovost, mužná a tvrdá vůle k pravdě“ (47) — „Jeho názor na život empirický byl věcně střízlivý a přísný“ (57) — „Jasná bystrost pozorovatelského vidu Máchova a nebojácnost jeho soudnosti“ (58) — „Útočný zrak pozorovatelský, pronikavý pohled a smysl pro skutečnost“ (61). Naproti tomu povaha dualistického založení Máchova není nikde přesně vyložena, dobrat se myšlenky Šaldovy je značně obtížné. Nemohu zde zacházet do podrobností, ukáži jenom, kolik přispívá k pochopení problému referát z r. 1895. Hned první stránka essaye je psána na starý motiv „přemíra vnitřního kontemplativního života nad spontanní energií životnou“. Místo o spontánnosti mluví teď Šalda o sladké naivnosti a zvláště pregnantně a opětovně o „umění žíti plně ve chvíli“ (43, 72). A variací na motiv „přemíra vnitřního kontemplativního života“ jsou první slova essaye: „Mácha sám s jasností větší a bolestnější, než kolik jí přináší a snáší intuitivné poznání básnické, s jasnovidnou určitostí theoretisujícího analytika …“ A na téže stránce: „Mácha jest z básníků reflektivných, z básníků filosofických, kteří žijí svůj život jako mučivý proces vnitřního sváru [213]a napětí“. Šalda jenom zřídka formuluje dualismus v konkretních termínech, tak na začátku I. kap.: „Mácha jest od svého počátku raněn touhou po životě dokonalém a úplném a trpí tím, že setkává se … všude s bytím nedokonalým, necelým a zmrzačeným“ (45). Nebo na samém začátku II. kap.: „nezavíral očí před rozpory nitra a světa, života a touhy, skutečnosti a ideálu“ (57). Konec konců se dají tyto obraty svésti na formuli Zdz. „rozpor mezi ideálem a skutečností“, ačkoli ji Šalda v referátě prohlásil za pohodlnou frázi: vrací se přece jen doslova na konci druhého citátu. Nutno ovšem dodat, že Šalda většinou operuje slovem z oblasti hudební, totiž slovem „dissonance“. Příznačně vysvětluje toto slovo v odstavci o „umění žíti plně ve chvíli“, tragicky odepřeném básníku: „Na dissonanci, to jest na kontrastu dvou následných stavů, jest založena nejlepší a nejvlastnější lyrika Máchova“ (73). Slovo „dissonance“ zaznělo již v polemice s A. Novákem, v níž viděl sílu básníkovu takto: „nerozvádí dissonancí života v umělou harmonii, ať takovou, či onakou“. V Duši a díle je pak slova užíváno přímo marnotratně, i v takových hromadících spojeních: „Dualistický dissonanční rozstup“ (66). Celý problém Máchova dualismu tone teď ve stylu knihy v hudební zamlženosti a rozplývavosti, ale to by vyžadovalo, jak řečeno, zvláštního rozboru.

Snad se čtenáři zdá, že při stopování genese essaye bylo zapomenuto na naše východisko, na studii Zdz. a Šaldův referát o ní. Chci si proto v další části povšimnout toho, co je nejosobitějším přínosem Zdziechowského, jeho výkladu o Máchově byronismu a jeho interpretace Máchova pessimismu.

Napřed však uvedu vnější svědectví pro skutečné působení nebo aspoň možnost působení Zdz. na formování Šaldova pojetí Máchy. Jistě je nápadné, že Šalda v Duši a díle cituje z literatury pouze Nováka, Voborníka a Chudobu, ale pokládám výslovné citování naopak za příznak, že tito tři učenci poskytli jenom vnější lešení při definitivní výstavbě essaye z r. 1912, že nezasáhli do vlastního procesu plánování. Práce Novákova i Chudobova předchází jen o rok napsání Šaldova essaye, monografie Voborníkova je sice starší, ale způsob Šaldovy reakce ukazuje na čerstvé čtení. Názory Zdz. si však Šalda osvojil daleko hlubším poznáním, podněty z něho rostly a zrály v skrytých oblastech jeho nitra. Zdá se, že srážkou s pojetím Novákovým oživla v Šaldovi vzpomínka na první kritické setkání s Máchou v r. 1895 a vynořila se přímo i Zdz. studie. Výčet byronistů českých v Moderní literatuře české je nepochybně odvozen ze Zdz. („zvláště srovnáš-li Máchu s jeho následovníky, Sabinou, Fričem, Nebeským, Hálkem“) a v jubilejní stati z r. 1910 má Zdz. čestné místo: „Moderní lit. historie a kritika může pozdraviti sté narozeniny s jakýmsi zadostiučiněním. Vykonala zde pěkný kus práce. Polský badatel M. Zdz., našinci J. Arbes, T. G. Masaryk, J. Vlček, V. Flajšhans, A. Novák ocenili geniálnou iniciativnost Máchova díla … zařadili tvorbu Máchovu do rámce evropského vývoje literárního“ (6).

Po těchto poznámkách není radno podceňovat pravděpodobnost dramaticky životného vztahu Šaldova k idejím Zdz., které napohled jsou vzdálené nebo protichůdné kritickému tvůrci Duše a díla. Šalda je dnes právem pokládán za překonatele názoru Durdíkova a Zdz. o Máchově trpné a jednostranné závislosti na Byronovi, ale překonal jej daleko bytostněji, než se o tom ví. V referátu (1) přijímá domnělý Máchův byronismus celkem jako samozřejmost a přijímá také to, co Zdz. ze srovnání s Byronem vyplývá: „Světový názor Máchův je Zdz. nepropracovaný a dětsky malomocný“. Jak se trvale zajímal o problém byronismu, dokládá nevlídná redaktorská poznámka v I. r. Noviny. A. Drtil tam referoval o knize F. V. Krejčího: „Jakých ostruh mohl třebas získati, porážeje názor o Máchově byronismu, názor od desetiletí u nás zdomácnělý“, rozumí se, kdyby polemisoval (90), a Šalda pod čarou poznamenává: „Názor tento poráželi ovšem před p. Krejčím již od let jiní“ (ib.). V polemice s Novákem bez přímé zmínky o Byronovi: „Mácha je do krajnosti poctivý [214]a libo-li filosoficky obmezený — v té obmezenosti jest jeho síla … jest málo v naší literatuře básní tak primitivních, básní tak básněných životem jako Máj“ (3). V dalším projevu se Byron v tomto spojení skutečně objevuje: „vedle Byrona, který ironií přenáší se přes všechny nedokonalosti a rozpory života …, vyhlíží Mácha jako člověk prostoduchý, který béře všecko doslova, jako člověk těžkopádný, homo simplex, jehož bolesti schází křídlo a jehož zoufalství jest příliš osobní, aby mohlo být zákonné a tím v hlubším smyslu slova básnické“ (4). Není pochyby, že toto jsou domyšlené výtky Zdz., který stejně měřil Máchu Byronem. Ovšem Šalda domyslil také důsledek tak bytostného rozdílu mezi Máchou a Byronem, že totiž nemohl být vliv Byronův bezvýhradný, a proto asi napsal r. 1910: „… víme dnes velmi určitě, že vliv Byronův v tvorbu jeho byl přeceňován.“

V Duši a díle najdeme především tento zbytek byronského komplexu: „Má chvíle, kdy primitivná naděje splývá v jedno s primitivním zoufalstvím“ (51), zřejmý to ohlas „zoufalství příliš osobního“ z Moderní literatury české. Vlastní převratný čin v hodnocení byronismu vykonal Šalda až v III. kap. Tato slavná kapitola je celá v říši „stylového absolutismu“, ale je pozoruhodné, že pathos prvních stránek je získán bořením byronské legendy. Jako tektonika verše je poslední instancí v problému Máchova vlastenectví, tak „stylově obrativý mechanismus“ je posledním Šaldovým slovem v otázce Máchova byronismu. A ovšem také pro všechny rozpory Máchova nitra, pro jeho dramatický dualismus „jednotícím mediem jest … imaginace slovná, umění absolutního hudebně-harmonického obrazu“ (97). Přes všechny nedostatky architektonické, přes všechny nezasypané trhliny mezi vrstvami různého stáří má essay o Máchovi svou hlubokou jednotu, dobytou právě nezlomnou kritikovou vírou v slovní absolutno.

Ještě jedno podvědomé trauma z četby Zdz. musilo se v Šaldově nitru zacelit. Nebudu reprodukovat Zdz. názor o máchovském pessimismu v celé šíři, stačí uvést, co z něho cituje sám Šalda: „ ‚častěji, než nad mocí a krásou přírody, zastavuje se Mácha nad její bezcitností k utrpení lidskému‘ (podtrhuje Šalda), idea, kterou Leopardi i Vigny propracovali v skutečný metafysický problém.“ A druhý citát: „Starodávný buddhismus indijský i současný pessimismus básníků, jakým byl Vigny a Leopardi, vypadá vedle tohoto Máchova názoru jako výraz naděje a štěstí“. I zběžný čtenář Šaldova essaye z Duše a díla postřehne rázem dosah těchto vět. V essayi je sice termínem „pessimismus“ velmi šetřeno, skoro jako by bylo tabu, ale shoda s referátem vystupuje tím markantněji. Jednou jde o Krkonošskou pout, „v níž pessimism Máchův zkreslil se sám v karikaturu“ (52), pak jsou to dobře známí „dva velicí básničtí pessimisté Leopardi a Vigny“ (55) a ještě jednou „ironický pessimism právě jako u Leopardiho“ (71). Důsledně je Máchův pessimismus spojován s motivem „bezcitnosti přírody k utrpení lidskému“, který je „dissonanční“ a vrací se v essayi stejně často jako sama „dissonance“: „bezcitný vnější svět“ (47), „od nádherné, ale nelítostné a lhostejné přírody“ (55), „motiv krásné přírody, lhostejné a nezúčastněné svědkyně zoufalých a krvavých dějů“ (67), „zvláště dissonanční motiv krásné, ale lhostejné a sobě jen žijící přírody“ (67), „myšlenka přírody, lhostejné k osudu lidskému“ (70), „motiv odvěce klidné a lhostejné přírody“ (71). Motivu lhostejné přírody je věnována i obšírná poznámka k essayi na str. 351—353. [215]Je na bíle dni, že ani jména Leopardi a Vigny, vyskytující se stejně v referátě jako v essayi, nejsou bez důležitosti. Předně nám objasňují, co v studii Zdz. získalo respekt mladého Šaldy. Je to „zařadění tvorby Máchovy do rámce evropského vývoje literárního“, které musilo být ze srdce blízké mladému Šaldovi, ctiteli básnické kultury evropské. Svrchovaně poučná je také závěrečná poznámka překladatele studie, Jana Voborníka: „Přeložil jsem tuto studii hned jak vyšla hlavně pro široký její obzor a volný myšlenkový vzduch.“

Jméno Leopardiho nás vede ještě k jiné úvaze. Šalda ani výklad Zdz. o Máchově pesimismu nepřijal trpně, nýbrž dohlédl jeho kladné úběžníky. Na konci I. kap. essaye právě hlubším pochopením Leopardiho a Vignyho dobírá se Šalda světelného paprsku v temnotách Máchova zoufalství: „Leopardi v Kručince samou logikou své filosofia dell’infelicità dobral se kladu, soucitu a lásky … Máme plné právo, domnívat se, že k stejným závěrům směřoval Mácha“ (55). Pro tento zvrat od zoufalství k naději není ovšem v raném referátu žádného předpokladu, ale přece neudál se rázem, bez jakékoliv přípravy. První náznak můžeme snad shledávat v polemice s Novákem: „Ztotožnil nekriticky myšlenkovou konfessi básníkovu s jeho básnickým dílem a tvůrčím činem — ale to jest dvojí sféra, venkoncem si cizí: básnické dílo, básnická tvorba tryská z hlubších zdrojů, žije, roste a rozvíjí se po zákonech hlubší říše, než jest myšlenkové přesvědčení nebo spekulativní terminologie autorova“ (3). Co v tomto rozlišení dvojího poznání básnického jenom doutná, jasným plamenem vyšlehlo v jubilejní stati: „Jsme účastníky krásného divadla, jak jeho pessimism nebo nihilism, někde zdánlivý, jindy opravdový, vzněcoval život a zažíhal sílu a budil a napínal tu lásku, k níž chtěl snad původně hlásat nevíru: patrný důkaz, jak sám byl jen novou a nezvyklou, hlubší a méně přístupnou formou této lásky. Vůle k životu projevila se tu paradoxní methodou: rozum popíral cosi, čemu síla přitakávala, a tento rozpor jest vlastní paradox máchovský“ (6). Protiklad rozumu a síly prohlubuje starší protiklad myšlenkového přesvědčení a tvůrčího činu, ale nově tu vystřeluje proud lásky.

Šalda sice obvyklým svým matoucím způsobem prohlašuje v Duši a díle o máchovském essayi: „s příležitostnou statí v Novině r. 1910 uveřejněnou, nemá kromě názvu nic společného“ (350) a Krčma toto tvrzení bez poznámky přetiskuje — také Chudobovi neznamená stať „více než první náběh k studiu hlubšímu“ — ale po pravdě je myšlenková osnova essaye touto statí skoro úplně dovršena. Ne nadarmo citovaný úryvek končí slovy „vlastní paradox máchovský“ a první kapitola essaye, nejdříve samostatně otištěná v České kultuře, nese v onom otisku název Tvůrčí paradox Máchův. Dramatický let Šaldovy myšlenky je hluboce logický, má prudké výkyvy, ale nikde nenajdeme nepochopitelné skoky.

A tak v Duši a díle je velkolepě stupňováno dílo lásky, které se začalo navzdory rozumu rozvíjet v jubilejním pohledu na Máchu. Je to motiv „irracionálného aktu tvůrčí lásky“, který zaznívá na více místech essaye „K. H. Mácha a jeho dědictví“ a nejenom v něm. Opět nemohu zacházet do podrobností, jde mi spíše o spětí jednotlivých Šaldových projevů o Máchovi. A tu je nad jiné význačná okolnost, že již v jubilejní stati má Šaldou proslavený verš: „Bez konce láska je! — Zklamánať láska má!“ funkci svorníku. Jako vrchol řady, vedoucí od posudku Máchových spisů, cituji nakonec aspoň kus ze závěrečného odstavce I. kap.: „Taková zklamaná bez[216]konečná láska nebyla láska programová, nebyl to spekulativný člen dialektický — naopak tato bezkonečná láska jest při světovém názoru a životní soustavě Máchově nelogická a irracionálná, ale právě tím a právě proto jest nade všecko cenná mravně i básnicky.“

A ještě jedno paralipomenon, ale toho se dotknu jenom letmo. Již v referátě o Zdz. se pokouší Šalda jemněji než autor pochopit a zjednodušit básníkovu „bázeň před smrtí i odpor k životu“ — v Duši a díle je antinomiím „hrůzy životní“ a „záhady záhrobní“ věnováno několik stran I. kap. (48—52). A což je zvláště pozoruhodné, po obakrát je zasvětitelem do „bezsmyslné antinomní hrůzy“ Pascal.

Tento aspekt pesimismu nehodlám tedy rozbírat, ale chci se zato obrátit k novým perspektivám. Omezoval jsem doposud rozbor Šaldových projevů o Máchovi rokem, kdy vyšla kniha Duše a dílo, a jak doufám, názorně ukázal, že základní myšlenkové linie essaye o Máchovi jsou velmi podstatně určeny Šaldovým mladistvým setkáním se studií M. Zdziechowského, třebaže jsou teď zakresleny v takové duchovní výši, že se souvislost na první pohled ztrácí. Ale tím není působení Zdz. na Šaldova Máchu u konce. Již jsem naznačil, že v názvu přednášky v r. 1936 se vynořuje starý rozpor z let devadesátých „vedle blouznivosti přesnost myšlení, analytičnost“. Opravdu má Šalda let třicátých často blíže k svému mládí, než Šalda z období Duše a díla. Velmi těsně se na př. k známé nám větě „k pessimismu jsou předurčeni lidé vnitřní organisací svojí“ (1) přimyká tato formulace z přednášky: „Velmi by se mýlil, kdo by se domníval, že Máchův pesimism je něco nahodilého, pouhé náladové škarohlídství nebo přechodná nemoc jeho jinošství. Nikoli: jest to nutné východisko jeho celé tvorby básnické“ (1936, 17—18).

A nejzajímavější fakt je ten, že teprve v Máchovi snivci a buřiči plně Šalda uskutečnil jednu nápověď ze svého mladistvého referátu. Jde o toto místo: „Sainte-Beuve poznamenal již, že v literatuře nenávidí se lidé proto, že jsou plemenně si odporní, že náleží k jiné rase duchů, a nepřátelství taková jsou pro poznání spisovatele velmi důležitá. Zde, tuším, mohl p. Zdz. reliéfně vykrojit Máchu, kdyby byl vedle něho postavil ty Tyly a Tomíčky, kteří pudově se vztýčili před Máchou jako býložravci před dravcem“ (1). Příslušná místa z přednášky není třeba citovat, jsou to dva úvodní odstavce (11—12) a odstavec, začínající větou: „Že Máj je báseň v podstatě revoluční, vycítila většina kritiky soudobé“ (19—20). Toto oživení staré myšlenky není nijak nahodilé. Skoro současně doporučoval Šalda v posudku Grundovy monografie o Erbenovi bedlivěji si všimnout antipatie některých kritiků k básníkovu dílu: „Tato nechuť zasloužila si širšího rozboru a výkladu, poněvadž je typická a poněvadž odtud padá odrazem velmi ostré světlo na básnickou strukturu Erbenovu“ (Zápisník 7, 337).

To už vede k obsáhlé otázce, jíž jsem se jednou dotkl,[4] zda totiž vnitřní vývoj Šaldův se nevrací v posledních letech k svému východisku a neopisuje tak celý kruh. Blíže budu moci tuto otázku osvětlit v druhé kapitole, věnované Šaldovu vztahu k Hálkovi.

 

[217]II.

 

Je-li význam Zdziechowského v literatuře máchovské obecně znám, unikala dosud pozornosti závažnost jeho soudů o Hálkovi. Nejmenuje ho dokonce ani A. Pražák ve výčtu kritiků Hálkových, ačkoli uvádí i zapomenutého Pinkase (Krit. měs. 2, 167). A přece je nesporné, že VI. kap. Zdziechowského studie, věnovaná V. Hálkovi, podstatným podílem spoluvytvářela představu o tomto básníku v kritice a lit. historii na rozhraní staletí. Lze přímo říci, že Zdziechowski byl tichým, ale velmi vlivným společníkem literární revoluce z r. 1894, která tak radikálně zasáhla do posmrtných osudů Hálkových.

J. Sv. Machar v proslulém článku v Naší době cituje tři své předchůdce: Jana Nerudu, Durdíka a Zdziechowského (na Durdíka vlastně jen odkazuje). Třebaže sám citát ze Zdz. je důležitý a poskytuje Macharovi jeden z nejpádnějších argumentů proti Hálkovi, je dobře hledat dále, neboť celý Macharův článek není o mnoho víc než montáž starších kritik a je apriori nepravděpodobné, že by se byl Machar u tak vděčného vzoru spokojil s jedinou výpůjčkou.[5]

 

Machar má tedy ze Zdz. námitku „naivního idealismu“, která, jak ještě uvidíme, byla vznesena proti Hálkovi mnohokrát a stala se běžným heslem. Má však z něho i jinou, později zobecnělou výtku: „Dívá se na přírodu okem dítěte. — Hlubších věcí nevidí. Boj o život, nepoddajnost, vzdor a nepřátelství hmoty proti životu mu ušlo. Byl idealistou.“ (Machar) — „nevidí prý rubu přírody a nepovažuje, že za luznou krásou její vře odvěčný boj o bytí“ (Bílý, l. c.). Jak patrno, Machar vzal nejúčinnější these ze Zdz. a dopomohl jim k vítěznému proniknutí, takže nadlouho opanovaly obecné literární povědomí.

Tím nejsou vyčerpány styčné body mezi Macharovým článkem a Zdz. studií; Zdz. zostřil pravděpodobně Macharův postřeh pro vztahy filiační, zejména pro vliv Byronův. Nechci poukazovat na Hálkovu apostrofu volnosti v Goaru, ale jistě ze Zdz., respektive z referátu Bílého, je Macharova trojice vzorů pro Mejrimu a Hussejna: Byron, lyrické vložky v Malczewského Marii a Mickiewiczův Wallenrod.

Vedle Machara a po Macharovi nejvíce pro studium Hálka vykonali trpělivý analytik L. Čech a vydavatelé jeho spisů, Jar. Vlček a Jan Voborník.

L. Čech nebyl bez filosofického zájmu a školení, od počátku ho zajímal problém Hálkova humanismu. Navazoval na Kosinu, ale platonisující Kosinův „hovor olympský“ o literárním kosmopolitismu (IV.) proměnil systematičností idealistické filosofie. Jeho stopování ideje humanity v povídkovém díle Hálkově uznale ocenil Vlček: „Je trvalou zásluhou L. Čecha, že v pečlivém rozboru novellistiky Hálkovy (O povídkách [218]Hálkovych, Hlídka literární, v Brně 1892, IX, 133) ukázal na tento stálý motiv.“ (Několik kapitolek 1898, str. 159.)

K thematu Hálkova humanismu vrátil se Čech znovu v programu reálky v Novém Městě (1902), jistě ne bez popudu Zdz. studie. Pod zorným úhlem svého nově prohloubeného pojetí Hálkova humanismu jednak básníka proti Zdz. hájí, jednak se blíží názoru polského badatele. Důmyslným výkladem ukazuje, jak Hálek pod tlakem dobových tendencí došel k požadavku, aby básnictví tryskalo z celého života, a jak z jeho volání po poesii činu vyplývá i apostrofa činu v Alfredu. Tu se Čech obrací polemicky proti Zdz.: „A budeme nuceni trochu jiný výklad Alfreda přijati, než prohlásiti ho dle Zdz. za zidealisovaného, ničemného zbabělce“. Jinak však L. Čech hodně konformuje svou theorii o Hálkově humanismu se Zdz. výtkami „naivního idealismu“ a přehlížení „boje o život“:

„Že skutečně Hálkovi humanismus v této abstraktní podobě na mysli tanul, víme a známe z jeho básnické praxe … jeho epické básně … prosty jsou koloritu místního i koloritu časového a jeho hrdinové i hrdinky nepatří národu žádnému.[6] To jest skutečně anachronismus v době, kdy už nejen ve Francii, ale i v Německu se začala proklubávati theorie prostředí a vzájemné závislosti individua na společnosti. Dal by se tento Hálkův abstraktní humanismus a idealismus vysvětliti současnou filosofií Mladohegelianů …“ (str. 15). Touž výtku, že Hálek nedbal „theorie prostředí“, s pochvalou Nerudy, „který časovému proudění porozuměl nejlépe“, opakuje Čech v závěru studie.

Také této Čechovy práce se s uznáním dovolává J. Vlček, když píše o Hálkovi studii do Lumíra (1906, 57—64, 105—8). Založil na ní svou 2. kapitolu, ale v 3. kapitole ukazuje, jak Hálek od „abstraktního a idealistického člověctví“ došel v posledních letech tvorby k svérázné českosti. Zdz. dal tedy Vlčkovi nepřímo popud, aby propracoval a prohloubil svou starou thesi o přelomu v Hálkově díle. A výměna popudů pokračuje dále. Jistě na studii z Lumíra myslí A. Novák slovy: „Literární věda ukázala důmyslně a přesvědčivě — Jaroslavu Vlčkovi náleží tu zásluha hlavní — kterak Hálkovo dozrání bylo podmíněno i přivoděno tím, že se umělec, spíše instinktivně než uvědomělou úvahou rozhodl nadobro odložiti theorii i praxi svého mládí“ (Krajané a sousedé, 1922, str. 35—6). A co důležitějšího, A. Novák ve svém podnětném essayi, z něhož bylo citováno, na Vlčkovu stať z Lumíra bezprostředně navazuje.

Abych se vrátil, L. Čech napsal ještě o Hálkovi úhrnnou studii do Literatury české XIX. st., II. 2. A zde se nejvíce přibližuje Zdz., jenže podle své obvyklé methody dosazuje místo myšlenky myslitele. Jako měří náboženské názory Hálkovy Renanem, tak také nahrazuje myšlenku „boje o život“ jménem Darwinovým a pohřešuje u Hálka stopy „po zcela jiném názoru o přírodě, jejž doba Hálkova již dobře znala, po darwinismu“.

U Jar. Vlčka můžeme potvrdit právě materiálem hálkovským mínění Jakubcovo, že Vlček při nových, zvláště knižních vydáních svých studií přihlížel k výsledkům bádání. Vlčkovy projevy o Hálkovi zabírají časovou rozlohu dvaceti let, od programu pražské reálky (1892) po stať v NL (1913). Dá se v nich sledovat odraz revolučního článku Macharova, sami jsme již viděli, jak Vlček citlivě reagoval na studie Čechovy, a lze také zjistit u něho značný vliv názorů Zdz. Poslední dva odstavce VIII. kap. Vlčkovy studie o Hálkovi v knize Několik kapitolek (1898) představují první jeho [219]reakci. V předposledním odstavci hájí Vlček Hálka proti Zdz. výtce, že svou přírodní lyriku nevkusně propletl protivatikánskými výpady. Zajímavější je poslední odstavec, v němž Vlček přijímá tytéž dva argumenty jako Machar: „Za to jiná výtka duchaplného Poláka váží víc. On i ‚V Přírodě‘ spatřuje ‚naivního idealistu‘, jenž ‚nevidí rubu medailonu: nepoznává, že za klamnou krásou přírody vře odvěký boj o život, v němž právo silnějšího rozhoduje o vítězství‘ …“

Tyto dva odstavce přešly skoro beze změny do Vlčkovy předmluvy k 9. sv. Hálkových spisů (vyd. u. Laichtra). Ale Vlček se teď vyrovnává s názory Zdz. důkladněji, samostatněji. V rozboru Alfreda čteme vlastní jeho variaci toho, co dříve jen citoval: „Je to samý jas, samý, až dětsky naivní optimismus, který schválně postřehuje a vyzdvihuje pouze líc obrazu přírodního, úmyslně oči zavíraje před jeho rubem“ (předmluva k 2. sv., str. 14). Že se Vlček hluboko zadíval do myšlenkové konstrukce Zdz., dokazuje další passus: „… dojmem spíše umělým, cizorodým a vyčteným působí složka třetí: pessimistické úvahy světobolné, které ovšem se nenesou hrdým, vzdorným tónem byronského titanismu, nýbrž spíše zádumčivým zvukem nečinného odříkání. — Hledáme-li přímý podnět tohoto melancholického fatalismu Hálkova, nalézáme jej především v Máchově Máji“ (ib.).

V posledním citátu zároveň postřehujeme, jak Zdz. posílil ve Vlčkovi sklon vidět Hálka pod zorným úhlem Byrona a byronismu. Vlček ovšem neobměňuje pouze vývody Zdz. (na př. o Goaru), nýbrž přenáší kriterion byronismu i na díla, jimž se Zdz. vyhnul. Tak označuje postavy z Černého praporu za „abstrakce typů byronských“ a na základě analys L. Čech prohlašuje i tři hrdiny Hálkových dramat za „byronsko-máchovské pessimisty“. Na jednom místě, při skladbě Dědicové Bílé Hory, konstatuje dokonce Vlček básníkův byronismus polemicky proti Zdz.: „Také vzdorný byronský protest, rozjítřená obžaloba dějinné spravedlnosti a řízení světa, nikde u Hálka nezní tak z hluboka, jako právě zde“ (předmluva k VIII. sv.). A v poznámce pod čarou dodává: „Je s podivením, že historik českého byronismu Zdz. nejen si nevšiml těchto míst, nýbrž o Dědicích Bílé Hory vůbec pomlčel“.

Konečně je zajímavé, že Vlček hájí proti Zdz. téhož Alfreda jako L. Čech. Reprodukuje obšírně jeho námitky a pokračuje: „Ale to je stanovisko doktrinářské; poesie není katechismus, nýbrž život … To není zbabělost, nýbrž prostě choroba nehotového moderního člověka a tedy oprávněná látka umělecká jako kterákoliv jiná“ (předmluva k II. sv., 12—13). Vlček se zřejmě argumentací obhajoby liší od Čecha, proti jeho filosofickému výkladu stojí u něho dost plochá poučka realistické poetiky. Pikantnost celé věci leží v okolnosti, že stejně mravně rigorosní byla k Hálkovu Alfredu již El. Krásnohorská: „Tak podlá zbabělost …“ (ČČM, 1877, 309).

Vlček dokonale strávil poučení ze Zdz., v Nových kapitolách (1912) čte se označení Hálkových lyrickoepických skladeb jako „pozdního ohlasu odkvétající poesie byronské“, čtou se charakteristiky: „zvroucnělé horování a andělské idealisování“ — „sladká, idealisující romantika“. Možno úhrnem říci, že Vlček vedle Machara nejvíce přispěl k proniknutí Zdz. soudů.

Je teď poutavým úkolem zjistit, jaký byl v sousedství básníka a vědců realismu postoj F. X. Šaldy k Hálkovi a k Zdz. obrazu Hálka. Je skoro nezbytné citovat Šaldův odstavec z Rozhledů per extensum:

[220]„Posledním z byronistů českých p. Zdz. studovaných je V. Hálek, jehož autor velmi kriticky karakterisuje jako naivního idealistu, jehož idealismus má příčinu v jeho neschopnosti postřehnouti zla. Proto oblévá idealismem všecko, i co je špatné. Jeho cyklus V přírodě trpí nesmírně tímto neustálým hyperidealismem, který nevidí nikde zápasu a boje, ale všude lad a idylu. Polský kritik nesdílí naprosto kadidlo p. Ferd. Schulze na konci XI. dílu Sebraných spisů. Tento illusivný optimismus, jenž je vadou organickou, způsobil, že Hálek poesie byronské vůbec nepochopil. V epice Byrona bídně paroduje. To jsou tvrdé soudy, tvrdší tuším, než pronesl p. Machar v Naší době. Řekl je však cizinec, a proto je zdvořile kvitovali v NL, skoro současně, kdy popravovali p. Machara. Dobře naznačuje p. Zdz., v čem záleží humanismus a kosmopolitismus Hálkův, ale psychologicky zase nám to nevyjasnil. Já soudím o věci tak: H. nemaje smyslu pro zlo, neměl ani smyslu pro realitu a karakterističnost (zlo hraje v umění podstatně úlohu karakterisační). Odtud ten blahovolný optimistický humanismus, apoštolství lásky a smilování, citů rodinných i přírodních — celý aparát Hugův z „Podzimních listů“. Zajímavo je, že i stať Hálkova „O české poesii v poměru k poesii vůbec“ (1859) v podstatných bodech přiléhá až do slova k Hugovu úvodnímu slovu z této knihy. Touto cestou pak pochopí se, jak od Hálka vede cesta k Vrchlickému a Zeyeru, což sice p. Zdz. naznačuje, ale nedovozuje. Optimistický a ilusorní humanitarismus (ne humanismus) je dán tak tímto nekritickým a naivním idealismem (l. c. 561).“

V tomto odstavci je hodný kus Šaldy nejen let devadesátých, nýbrž i Šaldy budoucího, je i mnoho z dobového vření. Je teprve rok od vzplanutí bojů o Hálka a Šaldovo bojové postavení je jasné: proti F. Schulzovi a Národním listům, proti Vrchlickému, pro Machara a Masaryka (Götz ve své knize upozornil, že Šalda ve svých příkrých posudcích Vrchlického se výslovně dovolává Masaryka). Šalda se tu opravdu jeví jako „generační kritik“, ale na první pohled bije do očí jeho myslitelská pronikavost. Na rozdíl od všech obměňovatelů a rozmělňovatelů uchopil filosofické jádro Zdz. výkladů, pominul v nich všechno podružné, až zasvítily v myšlenkové ryzosti. Ostrost Šaldova duchovního zoru se tu dokumentuje velmi přesvědčivě.

Nemůže-li nás tato schopnost Šaldova nikterak udivit, překvapuje zato, kolik residua zůstalo z tohoto projevu 28letého kritika v jeho jubilejní studii o V. Hálkovi z r. 1935 (Zápisník 7, 267—288). Celá kapitola „Hálek optimista a idylik“ je napsána na motiv „naivního idealismu“. Cituji aspoň obměnu věty o „neschopnosti postřehnouti zla“: „Zlo sedí u Hálka málokdy dost hluboko v duši člověka, a není nikdy dost důsledné, zpupné a neústupné, jak bývá v životě“. Poněvadž i po čtyřiceti letech má u Šaldy zlo úlohu charakterisační, není mu Hálek ani teď realistou. Není, „poněvadž mu schází zákonný a zákonně velký pohled na život. Stále cit a předjatý optimismus zasahují u něho a nedají ani vzniknout takovému zákonnému vidění objektu. Ne realista, nýbrž žánrista je Hálek …“ Šalda nechce Hálka nazvat ani impresionistou: „Impresionism předpokládá kultivovanost výlučně smyslovou. Stav, v němž složitou a důslednou trenáží byl z básníka vypuzen jak cit, tak vůle a rozum, aby se mohly rozhovořit jen a jen jeho smysly“. Oba termíny literárně historické, realismus i impresionismus, jsou tu zřejmě vedlejší: Šaldovi tanul na mysli impassibilní, flaubertovský umělec a touto představou měřil Hálka. Opakoval tak jen vytrvale chybu Durdíkovu a také Zdziechowského.

Šaldův Hálek z r. 1895 neměl mnoho rysů, zbývá jen jeho „blahovolný optimistický humanismus“. Také ten se po letech vynoří v jubilejní studii: „Vtělená autorova přejíčnost a srdečnost právě jako jeho poněkud hniličková sociálnost“. Hmatáme tu opět nesmazatelné stopy bojů z polovice let devadesátých; jako se Macharovi stýskalo nad Hálkem po Zolovi, tak Šalda postrádá v Hálkovi nějakého nerudovského hořkého pozorovatele, vědoucí neosobnost.

I letmé srovnání dvou Šaldových časově tak vzdálených projevů o Hálkovi doka[221]zuje tedy, že Šalda měl náramně dobrou pamět, že mu leccos z mladistvých zážitků přešlo do krve. Zdá se, že právě na konci života zesílil v něm skrytý proud raných zkušeností myšlenkových a citových, že by se daly najít mnohé styčné body mezi posledními a časnými jeho idejemi. Jak ke konci života oživly v něm vzpomínky na kritické začátky, ukazuje na př. Herbenův nekrolog, jedna z jeho posledních studií. Vychází tu ze své dávné polemiky s Herbenem, a takových příkladů by se dalo shromáždit více.

Doposud jsem se zabýval vztahem odstavce o Hálkovi k studii o něm, která je o čtyřicet let mladší. Ale tím není pozoruhodnost tohoto odstavce vyčerpána. Již kriterion „neschopnost postřehnouti zla“ má daleko širší dosah, je ho významně použito zvláště v knize Duše a dílo. Setkáváme se s ním v essayích o Sv. Čechovi a především v essayi o B. Němcové. Pro Šaldovu kritickou methodu je příznačné, že tentokrát, u B. Němcové, mu nevadí její pohádková idyličnost, aby v ní nerozeznal básnířku, velkou básnířku. Šaldův „systém kriterii“ (Götz) si zajisté vyžádá přesnějšího výkladu, než se mu dosud dostalo.

Co se týká Hálka samého, není dnes už jeho „naivní idealismus“ ani „neschopnost uvidět rub medailonu“ nevývratným axiomatem. Snad první se opřel tomuto názoru Voborník, ku podivu týž Voborník, který přeložil Zdz. studii: „Není pravda, že zná Hálkův svět lidi jen dobré. Dobře zná i líčí lidi zlé, i zlomyslné a škodné“ (předmluva k I. sv. spisů Hálkových, 1906). S důkladnější výzbrojí vědeckou podrobil zkoušce tuto vžitou formuli V. Jirát: „Bylo jeho myšlení označeno za naivní idealismus, ale to je jen půl pravdy, správněji je lze označit za lyrické filosofování … Jeho naivita byla jen zpola neuvědomělá (byla-li vůbec plodem jeho lidské osobnosti): z větší půle byla diktována běžnou představou o básníku, jaký má být“ (Básně V. Hálka, 1940, str. 228—9).

Na cestě od Hálka k Vrchlickému stojí Šaldovi tabulka hugovského humanismu. Jako každá věta Šaldova nadhazuje řadu problémů, tak i zde se otvírají daleké průhledy. Šalda nedovolává se tu Hugovy předmluvy naposled, v II. kap. essaye o Máchovi osvětluje jeho poetiku poetikou Hugovou z jeho předmluv ke Cromwellovi a k Ódám a balladám (Duše a dílo, 61—2, 75—6). Je pozoruhodné, že jakýsi osten pohrdání vůči oblíbenému básníkovi Vrchlického v Šaldovi stále zůstává, že odlišuje Máchovu ryzost a pravdivost básnickou od Hugova rhetorismu: „Tento postulát životní věrnosti dissonanční, který se Francouzovi často zvrhl ve vnějškovou pósu a schéma, cítil celým svým nitrem Mácha a naplňoval jej ve své tvorbě, aniž co věděl o theoriích francouzského romantismu“ (l. c. 61).

A ještě jeden pokyn lze nalézt v této pasáži bohatého Šaldova odstavce o Hálkovi. K. Svoboda ve studii o Masarykovi-literárním kritiku vyšetřil nejnověji jeho postoj k Vrchlickému: „… Twardowského prohlásil za dílo eklektické a myšlenkové lyrice Vrchlického vytýkal retoričnost, zato si vážil těch jeho lyrických básní, které vyjadřují prostě básníkovu lásku k ženě a dětem; v tom mu dává dnešní kritika za pravdu“ (O českou lit. kritiku, 1940, str. 20). Svoboda myslí na Šaldovu studii ze Zápisníku „Vrchlický intimní“, ale Šalda není zajisté nezávislý svědek. Myslím, že právě naše místo, mluvící o „apoštolství lásky a smilování, citů rodinných a přírodních, umožňuje Svobodův soud obrátit: Šalda z r. 1931 nedává za pravdu Masarykovi z r. 1895, nýbrž stojí i po čtyřiceti letech na stanovisku, které měl v letech devadesátých s Masarykem společné. Vztah Šaldův k Vrchlickému je ovšem nadmíru složitý, ale přece se zdá i tu pravděpodobné, co pro Hálka je jisté, že totiž Šalda podržel některé antipatie z let bojovného mládí až do konce své kritické činnosti.

 

Doslov. Bohatá osobnost Šaldova bude zajisté znovu a znovu lákat pozornost interpretů, bude vybízet k výkladu skutečných i zdánlivých protikladů. Půjde asi těžko sestavit logický řetězec z jeho theoretických projevů. Šalda byl přes svou nezvykle silnou vlohu ideovou duch konkretní, myslil v jedinečných zjevech básnických a uměleckých. Proto asi, myslím, bude schůdnější pro ty, kdo se pokusí objasnit Šaldův vývoj, jeho zvraty a přelomy, jiná cesta: sledovat peripetie Šaldova vztahu k velkým tvůrcům českým i cizím, ovšem k těm umělcům, kteří trvaleji poutali jeho zájem. Posun Šaldových idejí bude stěží možno přiblížit a učinit zřetelnějším, než v tomto promítnutí na konkretní díla básnická. Nemluvím jen pro domo mea, za svou přítomnou práci — a za studii o Šaldově stylovém absolutismu. Ot. Fischer v knížce o Šaldově češství naznačuje, jak plodná by byla konfrontace jednotlivých soudů Šaldových o Nerudovi a Vrchlickém, dvou to úhelných kamenech jeho víry umělecké a národní (str. 17—18). Obdobný význam by mělo i shrnutí a zhodnocení Šaldových kritických projevů v případě Sovově nebo také Hlaváčkově, abych uvedl určitá jména.[7]

Smím-li vyvodit důsledky ze své práce, Hálek je jednoduchý, ale ve své jednoduchosti zvláště výrazný příklad, jak se Šaldovy soudy vyvíjely v dramatickém spětí a napětí jeho tvůrčího myslitelského založení a dobových podnětů. Šalda není nikterak isolován, jeho pohled na Hálka je souběžný s názorem současníků, jak jsme viděli. V mládí se přímo hlásil do bojového šiku Macharova, ale nemění v podstatě svůj postoj ani na konci života. Ale nelze-li ho vyjímat z dobových souvislostí, stejně mylné by bylo, vykládat ho pouze determinujícími vlivy. Při vší souběžnosti překonává Šalda hned od počátku své vrstevníky jistotou svého hmatu, myslitelskou odvahou jít na kloub problému.

U Máchy jsem částečně splnil úkol narýsovaný Fr. Chudobou, úkol „sledovat v řadě Šaldových projevů o K. H. Máchovi, kdyby byly shrnuty do jedné knihy v postupu časovém, jak rostla jeho znalost Máchova díla, jak se vyvíjely a také měnily jeho soudy o něm: jak rostl průběhem let netoliko Mácha před kritikovým pohledem, nýbrž zároveň s ním i kritik, zatím co se hlouběji a všestranněji seznamoval s tvůrcem Máje“ (l. c. 209). Šaldův Mácha je ovšem jev nesrovnatelně složitější než jeho Hálek, je to opravdové kritikovo drama. Na rozdíl od Hálka provázel Mácha Šaldu při strmých výbojích v období mezi vydáním Bojů o zítřek a vznikem Duše a díla. Pokusil jsem se ukázat, jak „stylový absolutismus“, ústřední koncepce této knihy, sjednocuje a povyšuje všechny motivy, které dřímaly v Šaldovi od mládí, motiv vlastenectví, dualismu, pesimismu i byronismu. Tato hluboká zkušenost, která se odrazila v postupném budování slavného essaye K. H. Mácha a jeho dědictví, nemohla být ztracena. Avšak je pozoruhodné, že ona vazba jednotlivých prvků a celková rovnováha essaye byla přece jen dočasná. Naznačil jsem již, že [223]jubilejní přednáška z r. 1936 vrací namnoze Máchovo vlastenectví, dualismus a pesimismus do starších perspektiv, jak se vytvořily v letech devadesátých. A koncepce „stylového absolutismu“ se teď osamostatnila, jinými slovy řečeno, třetí kapitola essaye z Duše a díla se rozrostla na zvláštní studii „O krásné próze Máchově“. Chudobův program by zasluhoval, aby byl proveden úplně, nejprve by ovšem měla být Šaldova máchiána vydána v souborné knižní podobě.

Nakonec bych upozornil, jaký příspěvek může poskytnout reakce na Zdziechowského knihu pro typologii české vědy literární. Nemyslím tolik na ochotu našich badatelů, s níž přijali formuli „naivní idealismus“, ochotu, která se pak opakovala při mnoha jiných ismech. Důsažnější je pravděpodobně bezprostřednost, s jakou čeští kritikové odmítli výtky morálního rázu. Tu se shoduje Vlček i Šalda: na jedné straně L. Čech i J. Vlček s nezvyklým zaujetím hájí Hálkova Alfreda z nařčení zbabělosti, na druhé straně se Šalda ujímá Viléma proti pohrdavé poznámce Zdz., že nenávidí život a bojí se smrti. Tato citlivost na otázky mravního hodnocení ukazuje, jak byly kulturní síly, hlásící se u nás v letech devadesátých, vzdáleny l’art pour l’artismu, jak silné v nich bylo ethické vědomí.

Slovo a slovesnost, volume 10 (1948), number 4, pp. 208-223

Previous Aleksandr V. Isačenko: Obsah a hranice synchronickej jazykovedy

Next rd. (= Redakce), Alfred Pflanzer: Překladatelovy zkušenosti s jazykovým oprávcem