Jubilejní literatura k osmdesátým narozeninám Petra Bezruče

Rudolf Havel

[Discussion]

(pdf)

Quelques ouvrages commémorant le 80e anniversaire du poète Petr Bezruč

Jubilejní rok osmdesátých narozenin Vl. Vaška přinesl opět hojné publikace bezručovské, vzpomínkové, popularisační i vědecké. Mnohé z nich jsou nové, mnohé více nebo méně upravené publikace starší, některé pouze nově otištěné. Tak v druhém vydání vyšel Bezručův sborník z r. 1937, který za redakce K. Černohorského vydala Společnost P. Bezruče v Opavě. Sborník je rozšířen o čtyři studie, z nichž je pro nás nejzajímavější studie J. Závady Rytmický řád Slezských písní, založená na zkratkovitém pozadí prosodických poměrů v Čechách i v jiných literaturách, pozoruhodná v jednotlivostech, ale nepřesvědčující jednak pro nedostatek dokladů, jednak pro závěry často paušalisující. — Fr. Sekaniny Pohádka o Bezručovi (Cíl, Liberec) je nepatrně pozměněným přetiskem jeho monografie z r. 1937 (ani literatura není doplněna). — Ad. Veselého Petr Bezruč. Čtení o básníku a člověku (Rovnost, Brno) je poněkud rozšířená publikace z r. 1927. Také Hrabákova knížka Petr Bezruč a jeho doba (Opava, Společnost P. Bezruče, 1947) je nepatrně pozměněným otiskem studie ze sborníku Slezsko, český stát a česká kultura (Matice opavská) z r. 1946. — Ze studií otištěných r. 1937 v Opavském sborníku, jež rozšířil a doplnil, sestavil M. Rusinský knihu Bard prvý z Beskyd (Iskra, Opava), informující především o literárním životě ve Slezsku před Bezručem i o Bezručových epigonech a cennou již tím, že otiskuje těžko přístupné materiálie, především z Opavského týdeníku. — V témž sborníku je i zárodek knihy Al. Kučíka. Po stopách předků P. B. (Společnost P. B.), popisující podrobně rod otce (od konce 17. stol.) i matky (od zač. 18. stol.) P. Bezruče.

Popularisující pohled na život i dílo básníka podává, vedle uvedených knih F. Sekaniny a Ad. Veselého, i spisek L. N. Zvěřiny Petr Bezruč. Dílo a člověk (Zemská rada osvětová v Praze); A. Závodský shrnul v knížce Petr Bezruč. Cesta básníkovým životem a dílem (Těšík, Hranice) výtěžky svých bezručovských studií (viz o nich v minulém čísle na str. 187 a n.) Vcelku dobře plní své popularisující funkce dvě knižnice monografií: Knižnice národních umělců, vydávaná ministerstvem informací, a knihovnička Profily (Práce Praha), nečinící si vědeckých nároků. V první J. Janů, v druhé Kl. Rektorisová seznamují čtenáře s osobností a dílem národního umělce, Rektorisová navíc i s jeho „slovesným uměním“. — Velký sborník Vzpomínky na Petra Bezruče (Podniková rada čs. pošty v Brně) je vyplněn verši a vzpomínkami, jež většinou dokreslují známé rysy Bezručovy detaily životopisnými a lidskými. Jediná studie A. Závodského, sledující Bezručovy vztahy k básníku Kytice, má aspirace vědecké. Shledává příbuznost typů obou národních básníků i jejich rozdílnost a Bezruče zařazuje do domácí tradice, především [240]romantické. Přináší několik postřehů nových, ale rychle domýšlených (Ondráš a Záhořovo lože; symbol poutníka převzal (!) Bezruč z Máchy a pod.). — K publikacím vzpomínkovým se řadí i svěží črty Fr. Trávníčka Lidská tvář Petra Bezruče (Borový), upoutávající především přátelskými slovy o Bezruči filologovi a vlastním korektorovi.

Opravdový přínos do problémů bezručovských znamená však sborník, který uspořádal K. Horálek a O. Králík a vydal Universitní fond v Olomouci s názvem Pět studií o Petru Bezučovi. Je to první vědecká publikace nejmladší university. Zahajující črta universitního rektora J. L. Fischera „Petr Bezruč uhlem“ odděluje Bezruče od Vl. Vaška, vykládá prvního druhým a z paralely životního typu Vaškova (bytostně plachého) a Bezručova vyvozuje „bezmocnou resignaci“ a „zlomené gesto“ Slezských písní. I když je ve studii několik bystrých a duchaplných postřehů psychologických, i když Fischer nově vysvětluje Bezručovo typické gesto nikoliv z ideologie, ale z osobních a kmenových ressentimentů Vladimíra Vaška, jež na sebe berou rysy leckdy až šosácké, je přece jen povážlivé vykládat básníka s celým souborem jeho výrazových prostředků právě jen ze zdrojů životních a zanedbat přitom jeho vztah k básnické tradici. Tak „melodičnost“ a „plastičnost“ výrazu Bezručova vyvozuje Fischer „z bolesti“, jež umožnila k těmto vlastnostem ztvárnit „bytostnou šeď mluvy Vladimíra Vaška“.

Lákavé a jen zdánlivě nevděčné téma je předmětem studie J. Š. Kvapilovy: próza Bezručova; svého úkolu se však autor nezhostil vždy uspokojivě. Valná část jeho studie „Alter Ego čili Bezručovy prózy“ je parafrází slov Bezručových nebo jejich citací; vystihuje sice některé rysy básníkových próz nebo potvrzuje výsledky bádání Hýskova, ale jeho formulace nejsou vždy přesvědčivé. Mluví-li o „rytmu těžce desilusionistickém“, o tom, že Bezručova věta „zní přímo kovově“, hodnotí-li humoristicko-satirické prózy tím, že „estetická funkce stojí v takových prózách až na druhém místě a záleží ne tak v organisaci jazykového materiálu k účelům uměleckým jako v lehkosti podání, v espritnosti mluvícího“ (21), nebo charakterisuje-li melodii věty tím, že je v ní „zvláštní kouzlo životního pohledu zklidněného“ (20) a pod., není tím mnoho řečeno o struktuře Bezručovy věty a řeči, ani o tom, co tvoří její melodii (o které Kvapil tak často mluví), ani o slovním materiálu a jeho organisaci. Próza Bezručova je uvedena v souvislost s Nerudou, ač se nabízely filiace jiné, především s Bezručovými současníky, mezi nimiž by byly Březinovy prozaické začátky na prvním místě (letmo to za něho učinil Králík). Není uveden vztah Bezruče básníka a prozaika především po stránce jazykové a pod.

Podobně úzký výsek Bezručovy činnosti zkoumá v závěru sborníku Jar. Bělič: „Bezručovy názory na spisovný jazyk“. S velkou pečlivostí snesl jazykový materiál, který se nějak stal předmětem básníkových poznámek, utřídil jej podle vědeckých kategorií a zhodnotil Bezručovy názory s hlediska jazykové normy. I zde bychom čekali konfrontaci s jazykovou praxí Slezských písní, ale to se bude moci stát, až budou podány dějiny textu S. P.; při jejich studiu bude mít Běličova práce významnou úlohu.

Ale v středu zájmu badatelů o díle Petra Bezruče budou vždy stát Slezské písně a těm jsou věnovány nejzávažnější studie sborníku, O. Králíka „O charakter Bezručova díla“ a K. Horálka „Studie k popisu Bezručova verše“. Králíkovi jde především o zjištění typologie Bezručova zjevu. S tím souvisí několik základních problémů, které autor někdy dopodrobna rozvádí, někdy v hlavních rysech naznačuje: zjistit chronologii jednotlivých čísel původních S. P., najít tvůrčí ohnisko Bezručovy tvorby, zařadit básníkův zjev do struktury doby i do literární tradice české. Řekněme hned, že není zvlášť snadné sledovat Králíkovy výklady, neboť jsou místy přeplněny fakty a nadhozenými problémy a nevynikají plynulostí a souvislostí v postupu; zřejmě analytický duch Králíkův se často zastaví u detailu, rozvine jej, při řešení problému jednoho vyvstane mu na mysli jiný, za kterým jde, a tím je porušena vlastní linie výkladu: tu přerušuje Králík také častým a leckdy [241]polemickým stanoviskem k přehojné bezručovské literatuře, kterou zná dopodrobna a kterou při každé příležitosti obsáhle cituje. Klíčem k pochopení zákonů básníkovy tvorby je Králíkovi chronologie Slezských písní a téměř na 60 stranách pečlivých kombinací obtížně vysledované datace jednotlivých básní s kriterii vnitřní analysy, krajinného pozadí i zeměpisu citového, umělecké stylisace básníkovy i rozboru jazykového materiálu vylupuje ze S. P. jejich jádro. Tím jest 46 básní, které do března 1900 v několika zásilkách obdržel redaktor Herben (tento počet rozmnožil Králík na základě rukopisného materiálu v Nár. museu na 54; srov. zde v článku Chronologie a text Slezských písní, str. 158 a n.); Herben je otiskoval postupně až do r. 1927. To jest zjištění velmi cenné, poněvadž vysvětluje, jak to, že Bezruč dovedl občas vydati básně v původním tónu. Důkazy Králíkovými se stal r. 1899 rokem vzniku S. P. a byla jimi vyvrácena domněnka, která kladla S. P. do začátku let devadesátých, stejně jako jimi byl popřen názor, že S. P. vznikaly za básnického působení Macharova (jak Králík i jinde a jinak vyvrací). V takto odhaleném jádru S. P. zjišťuje Králík tři vrstvy, jež nazývá písněmi Těšínskými, Ostravskými a Beskydskými, podle geografického centra; v první, charakterisované skepsí a beznadějnou zoufalostí, vládne fantom Petra Bezruče, v druhé, mající charakter sociální a vyjadřující touhu po revoltě, je domovem autostylisační Petr Dombrovský, v třetí je hrdinou chudý goral a písní vyznačuje odcizení lidu a ústup z boje. Králík si je vědom, že nelze stanovit přesně hranice mezi jednotlivými vrstvami, že se vrstvy prolínají; všechna čísla S. P. se mu také nevešla do těchto vrstev a tak k nim přidává vrstvu čtvrtou, tvořenou básněmi zbylými, kromě vnějších znaků nijak ne sourodými. Je to kombinace velmi důmyslná, ale přesvědčivější je dělení podle hledisek strukturních na skupiny dvě: první dvě vrstvy jsou tvarově určeny strukturou symbolistní, kdežto v druhých dvou převládá sklon k lidovosti, jevící se i v silnějším uplatňování dialektismů, které vystřídaly poetismy skupiny první. Tak zjišťuje Králík, že v samém tvůrčím roce 1899 nastal zlom, který pociťovali již Bezručovi současníci, jejichž estetickému cítění některá čísla S. P. vyhovovala a jiná ne.

„Po básni „Já“ se Bezruč ostře rozešel s estetickým cítěním svého vlastního pokolení“; tehdy opustil techniku symbolistní a dal se cestou opačnou. I tento zlom Králík vysvětluje dosti pravděpodobně odmítavým článkem Praskovým v Opavském týdeníku.[1] Tak se [242]Králík také dostává k vlastnímu svému problému: k začlenění Bezruče do struktury doby a tím k vystižení charakteru jeho díla. Mluví-li Králík o Bezručovi v souvislosti s některým zástupcem generace let devadesátých, je to vždy proto, aby ukázal, že S. P. jsou částí struktury této doby. Králík tím podává příspěvek k literárním dějinám devadesátých let s hlediska strukturalistického, které jednou — budou-li podány — vrhnou nové světlo na všechny současníky této generace. Králík se podrobněji zabývá Bezručem a Březinou a jeho postřehy zde se dají doplnit a rozmnožit (Králík sám si nečiní nárok na to, aby byl vyčerpávající). Ten „elegický tón v lyrice intimní“, společný Bezručovi a Březinovi, je stejný i u Karáska (srov. na př. první sbírku Březinovu a Karáskovu, jež jsou tak podobné uspořádáním, názvy básní, slovníkem, rytmem atd.), velmi podobný u A. Sovy (k veršům citovaným Králíkem srovnej Sovovy verše „… čekal jsem — a ta tesknota ve mně“; „mně je dnes chladno a smutno a pusto a hněvno“). Mluví-li o Březinových počátečních prózách a jmenuje z V. Šedivce Bezručovu črtu Když mne zuby bolely, nemůžeme nevzpomenout ještě na Březinovu humoresku Když bolí zub. Mluvíme-li o Březinovi, vzpomeneme také, jak dlouho Březina zrál, než se odhodlal vydati knihu na veřejnost; o vývoji Březinově jsme proti Bezručovi informováni téměř podrobně; není vyloučeno, že i Bezruč básnicky zrál delší dobu, než předpokládá Králík, nemáme však pro to takové doklady jako u Březiny (korespondenci třeba; Bezruč posílal Herbenovi opisy básní a ty pořídil vždy po určité době najednou). Podobně jako byl Bezruč nucen hledat nové prostředky veršové po vyčerpání poměrně malých variací symbolistních, hledal je i Březina, který však raději zmlkl, než by jimi porušil své dílo struktury výlučně symbolistní. Březinovi ovšem byla cizí nenávist, která tak charakterisuje S. P., ale najdeme ji u Hlaváčka (Mstivá kantiléna) i u Sovy (třeba Píseň nenávisti) i u Neumanna. Znovu se zde objevuje jméno F. X. Šaldy, jako ztělesnitele dobových symbolistních tendencí doby. Zvlášť se dovolává Králík Šaldy tam, kde mluví o sociální a vlastenecké poesii. Mezi jmény, kterými Králík dokládá Šaldův vztah k vlastenecké poesii, postrádáme jméno Nerudovo. Jeho Zpěvy páteční daly totiž Šaldovi opět příležitost, aby se rozhovořil o vlastenecké poesii (Literární listy, 1897, r. 18, str. 83 n.) a Nerudova sbírka mu byla vzorem moderní poesie národnostní a vlastenecké. I Bezručův vztah k této Nerudově sbírce bude nutno přezkoumat. Vůbec se bude moci bezručovská literatura vracet k četným podnětům Králíkovým, které jsou podnětné i pro nové hodnocení poesie A. Sovy, do jehož jubilejního roku letos vstupujeme. Vraceje se k pojmu barda, z něhož vyšel (slovo se k nám dostalo pravděpodobně s překladem F. Palackého v Prvotinách r. 1816 a 1817), dochází Králík k závěru, že P. Bezruč není ani „lidovým bardem“ ani „bardem historickým“, nýbrž „bard-sociální básník“, který se „nezrodil za místeckého dvouletí 1891—1893, nýbrž byl vychován úžasným rozmachem „české poesie v letech devadesátých“ a který byl přítomen v literární struktuře těchto let“ (119).

 

Zbývá promluvit několik slov o studii Horálkově. Chce uvést na pravou míru výsledky práce Kl. Rektorisové a doplnit ji se stanoviska estetiky strukturální, stejně jako domyslit a doplnit poznámky Mukařovského k její práci. Studuje na historickém pozadí básně jambické i trochejské a především daktylské, neboť daktyl je základním metrem S. P. Jako Mukařovský předpokládá i Horálek, že Bezruč vyšel z trocheje a daktylu let 90., zvlášt Macharova, ale Králík ve své studii silně omezil Macharův vliv až na pozdější Bezručovy básně. Proto správně upozorňuje Hrabák (v recensi sborníku ve Slezském sborníku 1947, č. 2—3, str. 182) na to, že genesi Bezručova daktylu bude nutno hledat jinde (přes impresionistický jamb). Stejně by bylo vhodné zkoumat zvlášť básně, jež tvoří jádro S. P. a zvlášť básně pozdější, které vyznačuje vesměs tendence k strofičnosti a k rytmu pravidelnému. Datace jednotlivých čísel je ve sbírce rostoucí vydání od vydání důležitá i pro výzkum veršový. Až bude podán rozbor struktury verše symbolistního, budou muset [243]být brána v úvahu jen čísla vzniklá kolem r. 1900. Jinak ukazuje studie Horálkova metodicky jasně postup moderního zkoumání verše a nejzajímavější je tam, kde zjišťuje, jak je vztah konstrukcí tematických k veršovým podmiňován materiálem jazykovým.

Příspěvky k bezručovské literatuře přinesly i některé časopisy, z nichž vybíráme tři: Kytici, Naši řeč a List sdružení moravských spisovatelů. Ty už mohly a měly využít výsledků studií sborníku olomouckého. V Kytici vedle studií J. L. Fischera a O. Králíka nás zajímá práce J. Závady „Rytmická zákonitost S. P.“; právě zde bychom očekávali navázání na studii Horálkovu, s níž má stejný předmět zkoumání, nebo alespoň zaujetí kritického stanoviska k ní. Ale jako ve všech studiích z české metriky uplatňuje i zde Závada svou thesi amfibrachů, jež Horálek pokládá za daktyly s předrážkou, přehlížeje suverenně, ale k své škodě výsledky Mukařovského a Horálkovy na tomto poli.[2] — Od Naší řeči bychom očekávali cenný příspěvek jazykový, ale článek Kl. Rektorisové „Básník a jeho mateřský jazyk“ neříká o básnickém jazyce zhola nic, kromě všeobecných a ve vzduchu visících poznámek („V posledních vydáních S. p. Bezruč znění veršů mění, vybrušuje a zdokonaluje“; „Počet dialektických slov a tvarů rozmnožil [Bezruč], všude na prospěch celistvému rázu S. p.“ „Na půvabu (!) tím získala zejména báseň Žermanice“. Co je tím řečeno o Bezručově jazyce? Proč autorka na příkladě neukáže, v čem spočívá vybroušení a zdokonalení třeba verše: „jsme do prachu klesli a hryžeme zem“ místo původního „My do prachu klesli …“ atd.). Podobně pracná statistika V. Mazlové „Příspěvek k zvukovému rozboru Bezručovy poesie“ neřekne kromě suchých čísel nic, nejsou-li tato čísla spojena s veršovým materiálem, nejsou-li vysvětlena textem. Mazlová zjišťuje vztah některých hlásek k „obsahu“ verše a dochází k závěrům, které potvrzují pozorování dřívější (zvláštní zálibu v r a pod.). Při zkoumání frekvence hlásek mělo by se ovšem přihlížet i k tomu, na jakém místě ve verši je zkoumaná hláska (jiný význam má v rýmu nebo v refrénu na př., jiný na začátku slova a pod.), měl by být brán ohled i na vlastní jména (vysoké procento výskytu hlásky g dá se vysvětlit nejen hojností slov dialektických a germanismy, nýbrž i vlastnímy jmény: Gero, Magdon, Gutmann) a pod. Neuspokojily-li studie v Naší řeči, ukázala studie J. Hrabáka v brněnském Listě, jak je nutno se stavět k básnickému jazyku. Je to studie o významech slov a Hrabákův výklad, že dialektismy Bezručovy působily v pražském prostředí jako jistý druh poetismů (podobně jako působí cizí slova nebo slova odborná) bude jistě uplatněn i u jiných autorů. Hrabák sám z toho bystře vyvodil, proč byl Bezruč přijímán jinak v Praze a jinak doma, kde jeho dialektismy byly průhledné. Třeba krátká, přece se Hrabákova studie řadí k nejvýznamnějším příspěvkům, jež vyvolalo básníkovo jubileum.

Pro studium Bezručova života a díla a především ohlasů jeho díla přinášejí mnoho cenného i katalogy dvou jubilejních bezručovských výstav v Praze a v Brně. Pražský katalog uspořádal B. Pračka a B. F. Beneš, brněnský J. Hrabák a K. Fanta.

Slovo a slovesnost, volume 10 (1948), number 4, pp. 239-243

Previous Alois Jedlička: Nářečí a spisovný jazyk

Next Vladimír Skalička, Josef Vachek: Soubor statí Viléma Mathesia