Jubilejní žeň jungmannovská

Josef Hrabák

[Discussion]

(pdf)

-

K stému jubileu Jungmannova narození vyšlo několik závažných studií a knih. Vesměs se opírají o bohatý materiál a byly rozpracovány již v době okupace. To musíme mít na mysli, dříve než přistoupíme k jejich hodnocení. Vyšly sice tiskem k jubilejnímu roku 1947 nebo i později, ale nepředstavují vlastně naši literární vědu poválečnou, nýbrž se v nich obráží vědecké snažení za poslední války. Obecně lze říci, že přinášejí sice mnoho cenných pozorování a materiálu, ale většinou ani jejich celková koncepce, ani interpretace nahromaděného materiálu neodpovídají již dnešním požadavkům, kladeným na literární vědu. Výjimku činí jen některé drobné příspěvky v periodickém tisku, které nevznikaly po celá léta, ale byly napsány až v nejnovější době. S hlediska marxistické literární vědy neobstojí tedy vlastně bez námitek a výhrad žádná z rozsáhlých prací, které vyšly o Jungmannovi v posledních dvou třech letech. Je to nutno říci hned na samém začátku, abych nemusel na společný nedostatek upozorňovat zvláště u každé práce, o, níž budu referovat.

 

Sympatický rys jubilejní jungmannovské literatury vidím v tom, že bylo upuštěno od tradičního sborníku. S jubilejními sborníky jsou zkušenosti celkem neblahé, neboť sborníky přinášívaly všehochuť, jejich příspěvky bývaly často psány ad hoc, a tak vedle sebe byly otiskovány práce nestejné ceny. Snadno se pak stalo, že hodnotný příspěvek utonul mezi příspěvky slabšími. Česká akademie, jsouc si vědoma této slabosti sborníků, založila proto a uvedla v život sbírku „Rozpravy o díle Jungmannově“. Rozpravy nechtějí být nahodilou snůškou, nýbrž chtějí plánovitě prozkoumat celé Jungmannovo dílo v řadě monografií opírajících se o bohatý materiál a vycházejících s hledisek nejnovější vědy. Sbírka chce jít tedy i do šířky i do hloubky. Je to jeden z prvních pokusů u nás o plánování vědecké práce.

Jako první svazek těchto Rozprav vyšla práce Aloise Jedličky Josef Jungmann a obrozenská terminologie literárně vědná a linguistická (Praha 1948, str. 107). Thema práce je na první pohled úzké, ale je velmi důležité, neboť jde o ústřední bod celého Jungmannova díla: o jeho úsilí vybudovat odborný jazyk. Jungmannovo úsilí o vytvoření speciální terminologie zkoumá autor s přihlédnutím k ostatnímu jazykovému tvoření Jungmanna a celé jeho generace, a proto jeho práce je cenným příspěvkem k poznání problematiky našeho jazykového vývoje vůbec, zvláště pokud jde o poznání původu a vzniku prostředků k obohacování obrozenské slovní zásoby. Práce si klade podle autorových slov v podstatě dvojí úkol: „1. zjistit prameny, z kterých se obohacování slovní zásoby v oblasti odborné terminologie literárně vědné a linguistické dálo, a 2. postihnout společné tendence, které tuto terminologii s hlediska terminologického vyznačují, ať už vycházejí z obecně dobového nebo individuálního poměru k vědeckému jazyku a slohu“ (str. 6).

Kniha má dvě části; v první (str. 7—29) všímá si autor obecně obrozenského jazykového dění, vývoje naučné prózy v Jungmannově době a Jungmannovy účasti při tvoření české terminologie, v druhé části (str. 30—91) rozbírá Jungmannovu terminologii. Knihu doplňuje bibliografie a abecední seznam termínů.

Jazykové problémy zkoumá Jedlička v historické souvislosti, a proto si napřed všímá přehledně oněch období, která obrozenečtí jazykoví theoretikové i praktikové sami uvádějí ve vztah se svou dobou, t. j. období veleslavínského a pobělo[99]horského. Jeho hlavní these jsou asi tyto: Veleslavínské období bylo pro Jungmanna a jeho současníky obdobím vrcholným, obdobím rozkvětu, ale (na rozdíl od Dobrovského) Jungmann a jeho žáci nepřijímali veleslavínský jazyk jako nepřekonatelný a neměnný vzor; bylo to proto, že usilovali o vytvoření jazyka básnického a vědeckého, a zde s jazykem veleslavínským nemohli vystačit. V t. zv. zlaté době nedošel totiž jazyk plného uplatnění ani ve funkci estetické ani ve funkci theoreticky odborné; pro obě tyto funkce používalo se ve Veleslavínově době latiny. — Jungmann a jeho žáci stavěli proti sobě v jazyku v protiklad formu a obsah: formou mínili hláskovou a tvarovou soustavu, obsahem mínili stránku lexikálně sémantickou. Forma měla zůstávat v jazyku neměnná — proto přejímali po stránce hláskové i tvarové veleslavínskou češtinu — ale obsah se měl vyvíjet a přeměňovat podle konkretních potřeb, které přináší vývoj. — Předjungmannovská naučná próza byla psána většinou německy a latinsky, od samého počátku 19. stol. ozývalo se však volání po naučné próze české. Řada česky psaných naučných děl, která vyšla z Jungmannova okruhu, začíná r. 1820 Preslovým Rostlinářem, Jungmannovou Slovesností a Markovou Logikou. Společný znak všech tří knih (a platí to i pro další produkci) je v tom, že thematická složka ustupuje do pozadí před složkou jazykovou, v podstatě terminologickou, t. j. hlavní věcí není vědecký přínos (ostatně se psaly většinou kompilace), nýbrž autorova původnost se hledá ve stránce jazykové. Proto vznikají i abecedně sestavené terminologické svody. Toto úsilí o vytvoření české terminologie bylo první podmínkou pro zdárný pozdější vývoj vědecké tvorby. Proces ten ovšem není v jazykovém dění obrozenském isolován, ale je v těsné souvislosti s přestavbou lexikální struktury jazyka vůbec. Ve čtyřicátých letech vytyčuje se konečně požadavek nový: požadavek skutečného bádání, požadavek původnosti českých vědeckých prací i po stránce thematické.

Po těchto obecných poznámkách přistupuje Jedlička v druhé části své knihy k rozboru vlastní terminologie Jungmannovy. Zkoumá napřed její prameny (adaptace termínů, slavismy, neologismy v užším slova smyslu) a pak Jungmannovu terminologii charakterisuje souhrnně (str. 76 n.). Její příznačný rys vidí v početnosti, t. j. několikanásobnosti výrazových prostředků pro jeden a týž pojem. Snaha po vytvoření chybějících výrazových prostředků vyústila v jejich nadbytečnost. Jungmannův poměr k nové terminologii je tedy nenormativní. Nenormativnost podtrhuje Jungmann ještě shrnováním synonymních termínů a užíváním jich promiskue. Tato stylistická diferenciace je ostatně základním rysem Jungmanna-stylisty vůbec. V nové terminologii souvisí také s Jungmannovou tendencí slavisující (přejímání prostředků ze slovanských jazyků), puristickou (náhrada za termíny mezinárodní nebo cizího původu) a výběrovou (hledání nejvhodnějšího termínu). Když se ve čtyřicátých letech volá po vědě české nejen jazykem, ale i obsahem, Jungmann opouští řadu termínů, které vytvořil v dvacátých letech. Po té stránce je příznačné srovnat na př. první a druhé vydání jeho Slovesnosti.

Všechny své these dokládá Jedlička přesvědčivými příklady, ale přesto jeho studii něco chybí: základní nedostatek jeho pilné práce je v tom, že zůstává jen a jen v oblasti jazyka a nevšímá si společenských tendencí, které nesly jazykovou činnost. Bylo by třeba na př. ukázat, proč ve Veleslavínově době nemohla se uplatnit čeština v theoretické próze a v básnictví, proč vzniká zájem o českou vědu právě na počátku minulého století atd. Jedlička konstatuje, ale nevykládá. Tím odtrhuje jazykové a literární dění od vývoje společnosti, od materiální základny, a dělá z něho oblast samostatnou, jakoby nezávislou na materiální základně. Jazykové dění není pojato jako odraz vývoje hmotné základny, jako vrstva ideologické nadstavby.

[100]Jedlička osvětlil Jungmanna jako tvůrce nových výrazových prostředků. Jako literárního vědce zkoumá Jungmanna Julius Dolanský v knize Jungmannův odkaz (Praha 1948, M. Stejskal; str. 359). Nadpis knihy je příliš široký, neboť Dolanský si nevšímá Jungmannova odkazu celého, ale omezuje se jen na Jungmannovu činnost literárně vědnou. Základem knihy je rozbor Slovesnosti z r. 1820 (str. 9 až 40), Historie literatury české (str. 41—84) a Slovesnosti z r. 1845 (str. 85—138). Na tento rozbor navazuje Dolanský přehled Jungmannových názorů na podstatu literárního díla (str. 159—224); v této části je těžiště celé knihy. Ostatek vyplňuje přehled naší literární vědy po Jungmannovi („O Jungmannovo dědictví“, str. 225 až 291 a „Jungmannův odkaz dnes“).

Kniha je zaměřena populárněji než dílo Jedličkovo. Říká proto mnoho věcí známých odjinud (zvláště v prvních třech částech) a nemá také koncisní přesnosti, kterou se vyznačuje Jedlička: trpí mnohomluvností, takže působí dojmem chvatně napsaného náčrtku, do kterého měla ještě zasáhnout proškrtávající tužka. Přináší však mnohá cenná pozorování a postřehy nejednou objevné. Tak na př. Dolanský správně zdůrazňuje, že první vydání Slovesnosti bylo vlastně manifestem mladé generace, jakýmsi protějškem „Počátků“. Je to vidět už z toho, že v čítankové části kladl Jungmann ostentativně na první místo spisovatele mladé. Svým zaměřením prováděla Slovesnost vlastně demokratisaci kultury na nejširších lidových základech. Jungmannův literární program proniká i v Historii. Dále Dolanský podrobně sleduje, jak byla přepracována Jungmannova Slovesnost v druhém vydání. To je další veliký přínos jeho práce, neboť se zabral do otázky, která byla dosud literární vědou přehlédnuta. Ukazuje, jaké byly prameny, z nichž Jungmann čerpal, a přitom jasně dovozuje, jak některé nedůslednosti v II. vydání Slovesnosti vyplynuly z nových předloh, které se Jungmann snažil navzájem sladit. V poměru k předlohám byla Slovesnost z r. 1845 daleko původnější než Slovesnost z r. 1820. Sám pojem slovesnosti se Jungmannovi rozšiřuje. V prvním vydání pojímal slovesnost jako umění slova, nyní ji pojímá jako výmluvnost, t. j. schopnost dobře vyjadřovat myšlenky. Nejde mu tedy ve Slovesnosti z r. 1845 jen o knihu zaměřenou na čtenáře, kterému má umožnit lepší chápání literatury, ale jde mu o usnadnění cesty k literární tvorbě: otvírá tak cestu širokému obecenstvu ke kultuře slova. Proto také asi užívá místo koncisních definic častěji opisů a neodlučitelnou součástí slovesnosti se mu stává nauka o jazyku. Mnoho pozornosti věnuje pak Dolanský Jungmannovým názorům na podstatu literárního díla. Podle Jungmanna základem výmluvnosti je jazyk a ten dává literatuře zároveň obsah i formu. Obsah a forma („látka“ a „tvar“) jsou identické, jedna nemůže být bez druhé. Jungmannovi náleží dále zásluha, že první u nás vykládal všechny slovesné projevy se zřetelem k jejich účelu (str. 166) a že krásu pojímá jako „hlavní jakost předmětů představených“. Jungmann je dalek toho, aby hlásal umění pro umění, výslovně podotýká, že „s vnitřním účelem básnictví se může dobře spojovat vnější záměr: poučovat, povzbuzovat k dobru …“ (str. 192).

V následujících úvahách o Jungmannovu dědictví chtěl Dolanský patrně naznačit, jak se rozrostla literární věda po Jungmannovi a které z Jungmannových názorů se ukázaly plodnými. Proto stále konfrontuje nové směry v literární vědě pojungmannovské s názory Jungmannovými. Činí to však takovým způsobem, že běžný čtenář bude v pokušení vidět ve všech desítkách jmen, která Dolanský vypočítává, Jungmannovy žáky. To by byla ovšem chyba. Jungmann nesmí být pojímán jako výjimečný zjev, který působí sám o sobě — nýbrž jako nositel jisté vývojové tendence. Mluví-li se o „Jungmannovu odkazu“, lze to pojímat jen jako metonymii. [101]Myslím, že to měl Dolanský více zdůraznit, aby se předešlo možným nedorozuměním.

Hlavní nedostatek jinak záslužné práce vidím v přehledu pojungmannovské literární vědy. Dolanský charakterisuje jednotlivé směry od Sabinových životopisných charakteristik přes herbartovský formalismus, positivismus, novoidealismus, poválečný formalismus a strukturalismus až k dialektickému materialismu, nezdůrazňuje však při tom dosti jasně, že jde o jednotlivé fáze ve vývoji, které mají být důsledně (a to platí i pro výklad Jungmannových theorií!) vykládány v těsné souvislosti s vývojem společenských poměrů. V podání Dolanského příliš vystrkuje růžky imanence. Pokud jde o interpretaci jednotlivých škol a zjevů, Dolanský se prohřešuje také přílišným objektivismem. Při hodnocení vývoje měl všude stát na stanovisku dialektického materialismu (tím spíš, že výkladem o této metodě končí) a s jeho hlediska všude hodnotit.

Celkem však lze říci, že kniha Dolanského přináší pro poznání Jungmanna jako literárního vědce mnoho cenného a užitečného. Vhodným jejím doplňkem pro moderního čtenáře, který chce poznat z vlastního názoru Jungmannovo vědecké dílo, jsou úvodní kapitoly k Historii literatury české, které s titulem Krátká historie národu, osvícení a jazyka vydal Felix Vodička (Praha 1947, Sfinx, str. 187). Kniha je doplněna stručným doslovem, v němž vydavatel hodnotí funkci Historie v našem obrození.

 

Vodička se zabýval Jungmannem a jeho dobou soustavně a věnoval mu v posledních letech několik prací. Nejrozsáhlejší z nich je studie Jungmannova účast na vývoji české prózy, která tvoří první část (str. 15—122) knihy „Počátky krásné prózy novočeské. Příspěvek k literárním dějinám doby Jungmannovy“ (Praha 1948, Melantrich, str. 369).

Tato studie osvětluje úlohu Jungmannovu ve vývoji naší krásné literatury a tak spolu s prací Dolanského a Jedličkovou dokresluje celkový Jungmannův obraz.[1] Podrobněji jsme o ní psali v stati Nové dílo o české literatuře obrozenecké zde v roč. 11, str. 135—138.

V Slově a slovesnosti otiskl Vodička zásadní článek Jungmannova úloha v českém obrození (10, 1948, 129—135).[2] Proti monografickým pracím, o kterých jsme mluvili výše a v nichž šlo o prozkoumání jednotlivých větví Jungmannovy činnosti, jde o náčrt synthetický, hledající význam Jungmannovy osobnosti v obrozeneckém procesu. Jungmanna si cení Vodička jako aktivního činitele, kulturního politika,[3] který přestal k problémům zaujímat stanovisko jen zjišťující, ale přinášel prostředky, jak dané rozpory překlenout a neutralisovat. Tím postoupil nad Dobrovského, který prováděl sice diagnosu, ale nemohl přistoupiti k radikálnímu řešení. Úkolem Jungmannovým bylo pracovat k vytvoření autonomní české kultury, k vybudování „vysoké“ literatury a k diferencování jazykových prostředků. V podstatě šlo o překlenutí základního rozporu, který tkvěl v požadavcích soudobého kulturního života na jedné straně a v sociální perifernosti češtiny na straně druhé. Vodička výstižně [102]ukazuje, že Jungmannova činnost byla rázu ochranného a existenčně zajišťujícího; když v polovině osmdesátých let tato koncepce již nestačila a realisté si kladli otázku oprávnění existence české literatury s hlediska ideologického obsahu naší kultury, Jungmann ustupoval do pozadí. Jeho pojetí, omezující se na hledisko schopností a vlastností českého jazyka, realistům pochopitelně nemohlo stačit. Také Jungmannovo rusofilství nemohlo již stačit, neboť Jungmann viděl v Rusku především sílu, která by nás mohla uchránit před německým nebezpečím, a proto mu nevadil carský absolutismus. Vodičkovy postřehy jsou správné, ale lze mu vytknout to, že nevykládá ideologické změny v souvislosti se změnami ve vývoji společnosti.

Úlohu Jungmannovu v obrození pěkně ilustruje výbor nazvaný Boj o obrození národa, pořízený rovněž Vodičkou (Praha 1948, Fr. Kosek, str. 261). Po hutném úvodu (str. 9—22), v němž autor seznamuje čtenáře s Jungmannovým programem, kniha přináší ve čtyřech oddílech zásadní Jungmannovy stati, které nám stavějí Jungmannův program před oči. V první části otiskuje Vodička dialogy a stati zahrnující Jungmannův jazykový program českého obrození, v druhé části programové stati související s úsilím o obnovu básnické literatury, která by mohla hovět i náročnému čtenáři, v třetím oddíle jsou projevy týkající se obnovení české vědy a v poslední části konečně přináší kniha důkladný průřez korespondencí, který ukazuje jaksi zákulisí Jungmannovy činnosti veřejné. Kniha je určena i širšímu publiku. Literární historiky potěší zejména tím, že přináší památné „Slovo k statečnému a blahovzdělanému Boheamariusovi“, které je zde po prvé otištěno knižně, a dále otiskuje některé stati v původním znění, přihlížejíc i k rukopisům (O klasičnosti literatury a její důležitosti, O různění českého písemného jazyka). V ukázkách z korespondence správně se vydavatel omezil jen na ony části dopisů, které mají vztah k obrozenským otázkám.

 

Dosud jsme si všímali knih a statí zaměřených odborně. V Jungmannově roce vyšlo pochopitelně i mnoho statí příležitostných v periodickém tisku, určených nejširšímu publiku. Z těchto příležitostných statí je nejlepší článek Josef Jungmann s dnešního hlediska od B. Havránka, otištěný v Tvorbě 15, 1947 (str. 915—16). Havránek stručně poukázal na to, že obrození je kolektivní čin národa, související s přeměnami hospodářsko-sociální struktury společenské, jež provázela rozklad feudalismu, a v tomto procesu naznačil Jungmannovo místo.

 

Jubilejní rok vyvolal i dva populární životopisy. Je to Josef Jungmann od Jiřího Marka (Praha 1947, Orbis, str. 46; č. 78—79 sbírky „Kdo je?“) a Josef Jungmann, služebník i pán české řeči od Josefa Vladyky (Praha, Práce 1947, str. 171; sv. 10 sbírky „Profily“). Nové pohledy knížky nepřinášejí — to by u populárně a popularisačně zaměřené práce ostatně nevadilo —, ale zaměření na široké publikum působilo nepříznivě i po té stránce, že problémy jsou zplošťovány a zjednodušovány. To je hlavně vadou Markovou. Jistě neposlouží popularisaci na př. takovéto poučení o Slovníku: „… je to studnice naší řeči, je to nad jiné jasný důkaz, že národ má svůj jazyk. Těch pět knih naučilo český národ mluvit česky …“ (str. 3). Podobně ploše mluví Marek o pravopisných a prosodických sporech: „A pak se vlastně neubráníme dojetí: pro měkké či tvrdé i-y se rozešla celá přátelství, pro názor na český verš byly v dopisech i kritikách vyslovovány urážky a lidé se trápili — jen proto, abychom my vešli v hotový a dobudovaný chrám českého jazyka, zatím co naši předchůdci stáli nad jeho troskami a nesmělými základy“ (str. 15—16). Podobných příkladů bychom mohli jmenovat celé desítky. U Marka [103]jsou nepřesné formulace patrně způsobovány malým rozsahem knížky; zdá se, že místo výběru několika závažných faktů chtěl vtěsnat na pár stránek Jungmanna celého, a to se mu nevyplatilo. Po té stránce měl lehčí úlohu Vladyka, neboť se nemusel tolik uskrovňovat. I thema měl daleko užší: zaměřil se jen na jeden úsek Jungmannovy práce. Tím však na jedné straně Jungmanna odtrhuje od společnosti a na druhé straně zamořuje knížku množstvím zbytečných podrobností. Zvláště nepříznivě působí populární zaměření na jeho sloh, který je dokonale nevkusný pro preciosní verbalismus. Vykládání, že za Jungmannovy doby „v oblacích ještě nerachotila letadla“ a že „nejvýše strměl samovládný monarcha“, který „pořádal různé podniky, mírové i válečné, ve vlastní režii“ (str. 16) — to je prostě laciná duchaplnost za každou cenu, která vypadá pro kultivovaného čtenáře jen trapně.

Obě knížky odhalují dokonale špatný stav soudobé poučné literatury pro širší vrstvy. Nemohu zde řešit otázku, zda je špatný stav způsoben tím, že se odborníci od popularisace distancují, nebo tím, že popularisátoři a redaktoři populárních sbírek se nesnaží navázat s odborníky styk a spolupráci, když sami na svůj úkol nestačí; přiznejme si však jedno: dobrá popularisační literatura je jeden z úzkých profilů naší tvorby posledních let.

Slovo a slovesnost, volume 12 (1950), number 2, pp. 98-103

Previous Antonín Dostál: Produktivnost v jazyce

Next František Kopečný: Kritické poznámky k francouzské studii o slovesném vidu v nové češtině