Dickens v novém překladě (Příspěvek k theorii a praxi překládání)

František Daneš

[Discussion]

(pdf)

-

V poslední době vycházejí u nás četná Dickensova díla, většinou v nových překladech. Je to jistě správné a žádoucí, neboť tento vskutku realistický umělec je blízký nám dnes stejně, jako byl blízký třeba Boženě Němcové[1] a Maximu Gorkému. „Dickens zůstal pro mne dodnes spisovatelem, jemuž vzdávám hlubokou úctu za to, že se mu opravdu úžasně podařilo vyslovit v umění to nejtěžší — lásku k lidem,“ říká Gorkij v druhé části své životopisné trilogie.[2] I když není Dickens hlasatelem revolučního boje a třídní rozpory, které jasně vidí, řeší většinou smířlivě (jako Božena Němcová), přece platí především o něm slova Marxova o skvělé škole [157]anglických romanopisců, kteří „odhalili světu více politických a sociálních pravd než všichni politikové, publicisté a moralisté dohromady“.

My si zde všimneme podrobně jednoho z nových překladů, totiž románu Život a dobrodružství Martina Chuzzlewita.[3] Tento román si opravdu zaslouží, aby byl vydán v dobrém překladu, neboť více než ostatní díla Dickensova ukazuje, že jeho autor není jen úsměvný a shovívavě ironický humorista, nýbrž také na svou dobu bystrý a pronikavý kritik buržoasní společnosti, upřímně a horlivě stranící chudým, slabým a utlačovaným. Po stránce umělecké i ideové se tu Dickensovi zvlášť zdařilo jednak podat skvělou satiru na základní nedostatky života americké společnosti, tak, jak je poznal sám za své návštěvy ve Spojených státech r. 1842, jednak jedinečně vykreslit pravzor všech měšťáckých svatouškovských pokrytců — salisburského „architekta“ Pecksniffa, který se stal v Anglii příslovečným.

Překlady z Dickense mají v naší literatuře již dlouhou tradici. (Pokud vím, prvním překladem byl „Oliver Twist, aneb: Mladictví sirotka. Z anglického C. Dickensa (Boza) zčeštil M. Fialka“. Překlad vyšel r. 1844 u Pospíšila). Mnohé romány byly přeloženy již několikrát. Také román o Martinu Chuzzlewitovi byl již dříve přeložen, a to pod názvem Děd a vnuk (s podtitulem Život a příhody Martina Chuzzlevita). Autorem překladu byl F. Andrlík a kniha vyšla u J. Otty jako 132. číslo Ottovy laciné knihovny národní (rok vydání není udán).

Srovnáváním překladů Dickense z různých dob dobře můžeme sledovat, jak se u nás překladatelská praxe postupně zdokonaluje. Nový překlad „M. Chuzzlewita“ patří, myslím, jako celek k nejlepším překladům z Dickense, které u nás vyšly, a to především svou celkovou jazykovou a stylistickou úrovní. Dříve však, než si všimneme podrobněji jeho kladů i některých nedostatků nebo věcí problematických, nebude snad škodit, když se pokusíme ujasnit si několik zásadních věcí týkajících se překládání vůbec a překladů z angličtiny zejména.

 

„Naprosto věrný překlad z jazyka do jazyka je holá nemožnost“, říká prof. Vilém Mathesius (Čtení o jazyce a poesii, str. 14) a má jistě pravdu. Tato nemožnost souvisí především s tím, že každý jazyk je svéráznou soustavou dorozumívacích prostředků, která osobitým způsobem vyjadřuje skutečnost prostřednictvím myšlení. Jsou tu rozdíly zřejmé a podstatné především v mluvnické stavbě. Uvedu pro ilustraci několik příkladů. Každý překladatel z angličtiny (nebo jiného jazyka, který má členy) ví, že v češtině, která kategorii určenosti vyjadřuje jen tu a tam příležitostně, není možno vystihnout všechny významové rozdíly originálu.[3a] A naopak, je až nápadné, jak překlady z angličtiny bývají chudé na odstíněné vyjadřování vidových rozdílů u českého slovesa. Podobně nebývá v překladech dost využito všech možností, které češtině nabízí její pružný pořádek slov. A ještě jednu drobnou zajímavost, kterou si při čtení překladů ani neuvědomujeme. Dnešní angličtina nerozlišuje v podstatě mezi 2. osobou singuláru a plurálu (you), takže v angličtině [158]neexistuje obyčejně „tykání“. V českém překladu není ovšem možno toto vykání důsledně zachovávat; rozhodnout, kdy tykat a kdy vykat, vyžaduje u překladatele důmyslu a jemného citu.

Záludnější (překladatelsky) jsou však ty mluvnické prostředky, kterých užívají sice oba jazyky, avšak v různé míře a s různým stylistickým hodnocením. Jsou to na př. vazby přechodníkové, trpný rod, jmenné vyjadřování, různé typy vět, věty vztažné a pod. Tu bývá nejobtížnější vymanit se z vlivu originálu a daří se to opravdu jen překladatelům nejlepším, majícím jazykově tvůrčí nadání. Většinou se tu překládá mechanicky, jak o tom svědčí někdy zcela otrocké přejímání i anglické interpunkce, která je v podstatě i podrobnostech velmi rozdílná od naší.[4]

Daleko složitější a jemnější je problematika překládání v oblasti slovníku. Jednotlivá slova nejsou v jazyce isolována, nýbrž celá slovní zásoba je mnohonásobně protkána vztahy rozličných druhů. Jsou tu nejrůznější souvislosti, v nichž se mnohdy obrážejí i dějiny jazyka a národa. Souvisí spolu nejen slova etymologicky příbuzná (slovní čeledi, rodiny), ale je tu též příbuzenství slovotvorné, synonymické, antonymické. Slova mají často několik významů a mívají různou „domovskou příchuť“, citové zabarvení, symbolickou platnost, mají různou frekvenci, vstupují do ustálených spojení, jsou součástí sousloví, rčení a úsloví, patří k různým jazykovým vrstvám, jsou různého původu a stáří. Užijeme-li kteréhokoli slova, nezazní pouze jeho základní lexikální význam, nýbrž rozezvučí se více nebo méně celé jeho okolí do větší nebo menší hloubky — podle vnímavosti a zkušenosti čtenáře. V této struktuře zásoby jazykových pojmenování se jazyky různí velmi podstatně. Proto je v tomto bodě věrnost překladu hodnotou nejvratší a překladatel se prostě nemůže vyhnout tomu, aby někde neubral a jinde opět nepřidal. Musí se snažit spíše o adekvátní zachycení celků než o věrnost v detailech. V tomto směru vynikají vysoce zejména překlady Zaorálkovy.

Zatím jsme si všimli otázek mluvnice a slovníku. Dříve než přejdeme k otázkám slohovým, upozorníme ještě na jednu věc. Jazyk žije životem společnosti. Proto překladatel nemůže vystačit s poznáním cizího jazyka opírajícím se pouze o mechanickou znalost mluvnice a slovníku, nýbrž musí dobře znát společenský a hospodářský život cizího národa, ať už jde o jeho základní rysy nebo o podrobnosti. V tomto bodě chybují překladatelé velmi často a jsou to chyby mnohdy velmi trapné (naše cizojazyčné slovníky tu nechávají překladatele často bez rady, anebo jej dokonce informují chybně). Uvedu alespoň jeden povedený příklad, který jsem našel ve špatném překladu jednoho románu z r. 1928; věta zní: „Zpívali píseň City, složenou Chumem Frinkem na melodii Aulda Langa Synea.“ Samozřejmě, že tu nejde o žádného hudebního skladatele, jak by se z překladu zdálo, nýbrž o nápěv staré populární skotské písně Auld Lang Syne, známé i u nás (bohužel s překrouceným rytmem i názvem „Valčík na rozloučenou“).[5]

Dostáváme se k otázkám slohovým. Mathesius rozlišuje sloh jazykového základu, sloh tvůrčí individuality a sloh funkčního objektu, jež jsou ovšem ve skutečnosti nerozlučně spojeny. K tomu ještě, při překladu díla uměleckého, přistupuje ta okolnost, že se slovesné dílo po stránce jazykové (a ovšem i ideově umělecké) [159]zřetelně zařazuje do jisté doby, je charakterisováno svými dobovými znaky a má pevné místo ve vývoji národní literatury i jazyka.

Oč vše tu vlastně jde, můžeme si zhruba ukázat třeba právě na Dickensovi. Otázku převodu slohu jazykového základu je možno přirozeně řešit jen jediným způsobem, totiž psát jazykovým slohem českým (pro některé překladatele to ovšem vždy samozřejmostí nebývá — sem právě patří na př. ono nadměrné užívání participiálních vazeb, nečeský slovosled atp.).

Sloh tvůrčí individuality ovšem tak zcela pominout nemůžeme, neboť pak by byly všechny překlady psány slohem „z jednoho hrnce“. Dickens užíval jistě slohových možností angličtiny svým osobitým způsobem. Některých takových slohových prostředků lze užít i v češtině — tak třeba typického Dickensova doslovného opakování některých „leitmotivů“; méně snadné je to už na př. s dlouhými periodami, odstiňovanými anaforami a epiforami, a problematické je to s převáděním zvláštností slovosledných (na př. D. klade po vzoru starých lidových písní na počátek věty místo obligátního podmětu jádro výpovědi s následující slovoslednou inversí) a zejména též rytmických, eufonických a pod. (na př. blankversový spád některých monologických a popisných pathetických partií). — S tím ovšem souvisí i otázka přímých řečí a užívání lidového jazyka, nářečí a slangu. O tom již bylo dost psáno a my se zde o tom ještě zmíníme, až budeme rozebírat překlad Urbánkův. U Dickense je to ovšem otázka důležitá, neboť užívá přímých řečí hojně a zejména jeho komické figurky mluví nesmírně bohatým a odstíněným lidovým jazykem. Tu všude musí překladatel hledat vhodné slohové ekvivalenty české. To ovšem není nijak snadné — ani theoreticky. Je nutno opřít se tu o poznání stylu našich romanopisců — ovšem může tu jít jen o zjištění různých možností; překládat Dickense — řekněme stylem Boženy Němcové, by rozhodně nebylo vhodné.[6]

Tím se dostáváme k slohu funkčního objektu — v našem případě realistického románu 19. st. Tato otázka však souvisí těsně s historickým charakterem slovesného díla. Adekvátní překlad Dickensova díla do češtiny (u současných autorů je problematika poněkud jednodušší) by vlastně předpokládal, že u nás existuje autor podobného dobového, jazykového i uměleckého charakteru a postavení jako je Dickens v Anglii. V praxi ovšem s takovým předpokladem nemůžeme nikdy počítat. Jinak chápala a hodnotila dílo Dickensovo (po všech stránkách) společnost jeho současníků, jiné postavení mělo toto dílo před 50 lety, jiné má dnes. (A opět jiným způsobem bude působit jeho překlad u nás.) Kterou z těchto dobových realisací má překladatel vzít za východisko své práce? V letech 40. minulého století byl jazyk Dickensův moderní — dnes je archaický. Má být překlad jazykově i slohově archaisován, anebo psán jazykem a stylem dnešních našich romanopisců? Nebude však tento typicky dnešní jazyk v rozporu s námětem díla, s věcným obsahem? — To jsou otázky opravdu nesnadné, ale nutno je nějakým způsobem řešit. Abychom se dostali z oblasti theoretisování, všimněme si, jak věc v podstatě dosud řešila naše překladatelská praxe. Srovnáme-li na př. různé překlady Shakespearových dramat, tu jasně vidíme, že každá básnická generace si přeložila Shakespeara znovu, a to uměleckými prostředky charakteristickými pro její dobu; to platí i o překladech třeba děl Puškinových a ostatních klasiků světové literatury. (Souvisí to ovšem také s tím, že překladateli byli často přední básníci své doby; zejména „vrchlickovský“ kánon měl dlouhou tradici). Je to řešení nejčastější a přes svou jednostrannost a nutnou kompro[160]misnost a nedůslednosti — pro široké čtenářské vrstvy nejpřijatelnější. U literatur místně nebo časově příliš odlehlých (Homér, Čína atd.) je to způsob vůbec jedině možný.

Tím bychom skončili svůj stručný nástin obecné problematiky překládání umělecké literatury. Nešlo nám tu ani o úplnost, ani snad o vyřešení naznačených otázek. Jasně se nám však ukázalo, že překládání je práce v podstatě velmi složitá a nesnadná. Co vše vyžaduje na překladateli? 1. Po stránce čistě jazykové nejen dokonalou znalost obou jazyků (založenou jak na theoretickém studiu, tak na značné sčetlosti), ale také bezpečné poznání toho, v čem se oba jazyky strukturně různí, jak se liší jejich linguistická charakteristika. Jestliže si překladatel neuvědomí na př. zásadní rozdíly v pořádku slov v anglické a české větě, nejen že pak nevyužije dostatečně možností českého slovosledu, nýbrž tím, že se váže při překladu na slovosled původní, dává českým větným celkům zcela jiný rytmus a často i význam (jiné aktuální členění); a přitom má za to, že překládá autora věrně, i s jeho slohovými zvláštnostmi. — 2. Znalost a pochopení díla překládaného autora, jeho místo v dějinách literatury a jazyka, spojená se znalostí hospodářských, politických a kulturních poměrů cizího národa, jeho historie i reálií všedního života. 3. Schopnost slovesně tvůrčí, opírající se o bohaté poznání literatury domácí.

 

* * *

 

Přeložit Dickensova Chuzzlewita není práce snadná. Nejen proto, že je to dílo značně obsáhlé (překladatel je rozdělil do dvou dílů po 437 a 444 stránkách), ale zejména proto, že Dickensův jazyk i sloh je někdy dost nesnadný. Urbánek se nesnažil o věrný překlad stůj co stůj, nýbrž šlo mu spíše o to, vyprávět jazykem a slohem plynulým, dnešnímu čtenáři blízkým, bez zbytečných anglicismů (mluvnických, slovníkových a zejména frazeologických) a toporností, jimž se až dosud překladatelé Dickense nedovedli vyhnout. Věty typu „Ale pan Jackson ušetřil mu tu námahu, následuje ho do té míry, že vešel do pokoje dřív, než tento pronesl jedinou slabiku“, které najdeme i v překladu „Pickwickowců“ z nedávné doby a jimiž se ovšem hemží na př. první překlad Chuzzlewita do češtiny, v překladu Urbánkově se téměř nevyskytují. Při čtení má čtenář většinou dojem, že ani nemá před sebou překlad. Mohl bych uvést mnoho míst, která jsou vskutku zdařile přeložena. Tak na př. je nutno pochválit to, že Urbánek má bohatý a odstíněný slovník, zná hodně synonym (hope překládá nejen „naděje“ ale i jako „vyhlídka“; vítr v komíně „hartusí“, timidly — „bázlivě“ i „plaše“, vedle nadšení je unesení; přiharcovali dostavníkem atd.). Angl. způsob zdůrazňování slova kursivním tiskem správně nahrazuje slovosledným opisem (You shall pay = Teď budete zas platit vy. — You angry = Ještě vy abyste se hněval! — I see you = Vidím tě, nemysli; atp.); nebojí se volně přeložit výrazy idiomatické (They have been carrying this game … = Tohle mi už provádějí …; — I did! = Vážně! — Genuine New Englander = Každým coulem rodák z Nové Anglie. — Umph! — Je to tak. — Be off! = Jen už jděte!). O vyvinutém smyslu pro jemné odstíny svědčí překlad věty You’ll catch it = Odskáčeš si to (doslovný překlad Ty to chytneš by v dané situaci zněl příliš vulgárně). Urbánek umí dobře stylisovat i delší pasáže ať už popisné (na př. pěkná líčení na str. II 320) nebo monologické (na př. řeč Pecksniffova na str. II 406); i charakteristický způsob vyjadřování jednotlivých osob (o převodu řeči lidové a slangu budeme mluvit ještě dále) bývá vhodně vystižen; věty „Už tam snad budem, ne?“ — „Jsme už blizoučko, drahý příteli“ dostatečně charakterisují neomaleného a nadmíru sebevědomého mladíka na jedné [161]straně a na straně druhé svatouškovsky pokryteckého zištníka. Uvedu ještě jednu souvislejší pasáž, která ukazuje nenucený způsob překladu, zejména přímých řečí: „ ‚A když jsem ho, tati, spatřila dnes ráno na schodech,‘ pravila Mercy s obvyklou svou čiperností, ‚pane bože, jak ten vypadal! Úplné strašidlo! Tvář mu hrála všemi barvami, oči měl tupé, jako by mu je byl někdo uvařil, hlava ho strašlivě bolela, to vím docela určitě podle toho, jak vypadal, a šaty mu zapáchaly, nedá se ani říci, jak silně‘ — tu se mladá dáma zachvěla — ‚tabákem a rumem.‘ “

Urbánek nechce ovšem překládat Dickense do neutrální moderní češtiny, nýbrž snaží se zachovat některé charakteristické rysy Dickensova stylu. To je jistě správné. Avšak ve volbě slohových prostředků nemá vždy šťastnou ruku. Je sice v pořádku, že se snaží na př. zachovat vypravěčskou šíři (místy až rozvláčnost) výrazu, plnou bodrosti a úsměvné, jemné ironie, působící dnes (v originále i v překladu) trochu starosvětsky, ale nemůžeme souhlasit na př. s přemírou vět uvozených zájmeny což a kterýžto (v angličtině, na rozdíl od češtiny, je to způsob zcela běžný), na př. „… byl zamlklý a velmi pochmurný, kterážto nálada mu vydržela celý den“ (98), „Když skončil předběžný obřad, byli uvedeni do domu; krok za krokem se pak konečně dostali do pokojíčku s knihami, kde právě v té chvíli sestra pana Pinche vyučovala starší svou žákyni, totiž předčasně vyspělou třináctiletou slečnu, kterou už šněrovačka a výchova změnily do té míry, že na ní nebylo nic dívčího; což způsobilo velikou radost všem jejím příbuzným a přátelům“ (II, 147); doklad je charakteristický i svou délkou a závislostí na angl. interpunkci. Někde překladatel větu s což dokonce úplně osamostatnil (na př.: Což dělal ustavičně II 102, 262, ačkoli originál tu má nesamostatnou vedlejší větu vztažnou).[7] Rovněž některé „nekonečné“ věty jsou v překladu zachovány nad únosnost češtiny (na př. 340). Překvapující je též, že Urbánek důsledně zachovává plusquamperfektum (v originále je velmi časté), takže pak čteme věty jako „Když toto byl pověděl“ (101), „Spěšně byl zabalil minci do kousku papíru a přišpendlil ji k listu“ (227); ba dokonce užívá plusquamperfekta i tam, kde v originále není (na př. v titulu 41. kap.)[8] — Naproti tomu celkem vhodně, myslím, užívá překladatel k slohovému zabarvení „starosvětského“ výrazu páně („do pokoje páně Pecksniffova“ a p.); v originále pro něj ovšem opora není. Je to ostatně způsob v překladech z Dickense i jiných autorů dost častý.

 

Všimněme si nyní některých věcí, které se objevují při podrobnějším srovnávání překladu s originálem. Jednak tu jde o místa přeložená nepřesně, příliš volně nebo špatně, jednak o to, jakým způsobem vyřešil překladatel otázku nepřeložitelných slovních hříček, narážek srozumitelných jen Angličanům a podobně.

Vcelku, jak už jsme řekli, dává Urbánek přednost překladu volnému před doslovným. Platí to zejména o různých hovorových obratech, rčeních, pozdravech a pod., tedy o řeči přímé. I když se leckde mohl přidržet originálu věrněji (jsou v překladu místa, kde se překladatel odchyluje od originálu zbytečně), nepřekračuje v podstatě míru při překládání obvyklou. Jistá volnost je tu nasnadě už také proto, že Dickens má mnoho míst opravdu těžko přeložitelných, nejasných a pod. Našel jsem sice některá místa silně odchylná od originálu (též vynechané části vět i celé věty), ale odchylky jsou tak značné (na př. některá místa v kap. I), že musím předpokládat, že text, [162]z něhož bylo překládáno, liší se od vydání, jež jsem měl po ruce já. (V tiráži není, bohužel, nic uvedeno; myslím, že by neškodilo, kdyby se u nás stalo závazným zvykem uvádět u překladu vždy vydání, z něhož bylo překládáno — a ovšem i původní znění titulu knihy, neboť mnohdy nesouhlasí s českým a vede k zbytečným omylům.) Leckde je překlad nepřesně, zbytečně zjednodušen: vynecháno slovo (na př. public building II 146, progress in 403, whole night 270, great alacrity 346, she was very punctual and particular = počínala si s neobyčejnou pravidelností 335), jinde celé delší části vět (II 118, II 125, II 417 a j.), místo plurálu je singulár (undertakers and coffin-makers — obstaravatel pohřbů a rakvář) atp. Nepřesně jsou přeloženy i některé nadpisy kapitol.

Uvedu nyní některá místa přeložená nevhodně nebo přímo chybně (v pořadí, jak jdou za sebou v knize). Influence (9) je přeloženo jako „mohovitost“ místo „vliv“, po případě „protekce“ (vlastně je to slovní hříčka); cricket (12) není přece „jepice“, nýbrž „cvrček“ (slova je tu užito dokonce v souvislosti s krbem — srov. titul Dickensovy povídky „Cvrček u krbu“ — The Cricket on the Hearth); boy není prosté „chlapec“, nýbrž „chlapec k obsluze a posilkám, poslíček“ (v češ. nemáme přesný ekvivalent); grammar-school (97 a další) není „obecná škola“ nýbrž „gymnasium“[9]; Welsh people (263) jsou po česku „Walesané“ (nikoli „Welshani“); in the vulgar tongue (296) lépe „lidovým“ jazykem než „nespisovným“ (avšak výraz „No ne!“, který je takto charakterisován, není nijak nespisovný — v orig. je slangové „No go!“, tedy asi „Z toho nic nekouká“); outworks (296) není „předhradí“ (nedává to zde ani smysl), nýbrž „přední hradba, předhradbí“; man of colour, black man, negro (296) překládá se stále jen jako „černoch“, ačkoliv by se i u nás našla vhodná synonyma; in effect (302) neznamená tu „účinky“, nýbrž je to příslovce „vskutku“; nemilým přehlédnutím je výraz „Yorická lebka“ (Yorick’s skull, 303) místo „lebka Yorickova“ (je to zřejmá narážka na známou hřbitovní scénu ze Shakespearova Hamleta); sideboard (310) je spíše „kredenc, buffet“ než „obsluhovací stolek“; nevím, jsme-li oprávněni označit anglický druh piva Brighton Tipper výrazem „brightonský prazdroj“ (335). Nesporná potíž je s překladem názvu povedené americké společnosti Watertoast Association of United Sympathizers (a jejich listu Watertoast Gazette); první překlad našeho románu má nevhodné „Watertoastská společnost spojených sympatiků“; Urbánek překládá lépe „Watertoastský svaz podpůrců“, ale přesto je to název dost nepochopitelný, neboť o nějakém městě nebo místě zvaném Watertoast není nikde v knize řeč; autorova předmluva k druhému vydání románu a studie prof. Fr. Chudoby o Dickensovi (z r. 1929) by našeho překladatele uvedly na správnou cestu, neboť tu Chudoba nazývá tuto společnost zkráceně „Vodařská společnost“ a naznačuje také, shodně s předmluvou, jakým způsobem Dickens k tomuto názvu došel. — Pimple (384) je spíše „pupínek“ (na nose) než „puchýřek“. Bez porozumění je přeloženo na př. také toto místo, ukazující Dickense jako bystrého pozorovatele společenských vztahů; říká tu (str. 387) totiž o výmluvnosti jedné exaltované a pseudoučené americké dámy: She had learned it from the cant of a class, and a large class of her fellow countrymen …, neboli „že se tomu naučila z žargonu (hantýrky) jedné, a to početné třídy svých spoluobčanů …“, a nikoli — jak má Urbánek — „že to všechno měla z těch starých písniček celé veliké vrstvy svých spoluobčanů …“ — Lodger (II 5) není „nájemkyně“ nýbrž „(pod)nájemnice“; treble (voice) II 6 není „chvějný (hlas)“ (překladatele popletla zřejmě podoba se slovesem to tremble), nýbrž „vysoký, pronikavý, diskant“ (vyplývá to i ze souvislosti: vtipálkové majiteli tohoto hlasu říkali, že prý měl být ženou); nevím, jak se má [163]rozumět výrazu „vzájemně pojišťovací společnost“ (II 26), v originále nic takového není (Disinterested and Life Insurance Company); pepper-and-salt (II 20) není látka „pepita“, nýbrž „pepř a sůl“[10]; circular patch (II 58) není „okrouhlý pruh(!)“ nýbrž obyčejná „okrouhlá (kulatá) záplata“. Námořnický výraz boatswain (II 102) není třeba překládat nesrozumitelným slovem „dělmistr“ (podle Jungova slovníku), stačí „námořní důstojník“. — Settler (II 108) je spíše „kolonista, osadník“ než „usedlík“; Pope’s couplet (II 174) je nutno přeložit „Popeovo dvojverší“, neboť výraz „kuplet“ se u nás chápe zcela jinak; saloon (v hostinci) není „salon“ nýbrž „sál“; zcela pochybené je překládat pudding (II 198) jako „nákyp“, neboť pudding je přece něco jiného než nákyp (dokonce už ne beef-steak pudding — „nákyp s hovězím“!); precendens (II 270) je i v češtině „precendens“, nikoli „předběžný případ“. Ve většině překladů z angličtiny se chybně překládá jméno květiny geranium jako „čapí nůsek“; tak i zde (na str. II 330) čteme, že „… připevnila též výhonek čapího nůsku Tomášovi do knoflíkové dírky“. Jenomže geranium neznamená jen „čapí nůsek“ (t. j. kakost luční, g. pratense), nýbrž jakýkoli druh kakostů; kromě toho se však tímto výrazem označují v angličtině i jiné rostliny z čeledi kakostovitých, pěstované na zahrádkách a pod. jako ozdobné rostliny; jsou to pelargonie[11]; a o ně v našem případě zřejmě jde: Tomáš měl v knoflíkové dírce jistě spíše snítku pelargonie než „výhonek čapího nůsku“. — Výraz I dare say they don’t (II 334) se v dané souvislosti nemůže překládat, „to bych řekl, že ne“, poněvadž to nedává smysl, nýbrž jako ironické „to asi jistě ne!“ — Nemilé přehlédnutí je na str. II 406, kde se vlci počítají mezi pernatou zvěř („… jako vlci, jako supové, jako se tato pernatá zvěř shromažďuje … kolem své kořisti …“; v orig. je však správně as wolves and voltures, and other animals of the feathered tribe, assemble round …). — Patriarchal gentleman (II 406) bylo by lépe přeložit jako „ctihodný stařec“ než „stařičký pán“. Za nevhodné pokládám časté užívání výrazu pane při oslovování (pod vlivem originálu); je to ovšem častá chyba překladatelů z angličtiny (i z francouzštiny). — Věta „Chytrý muž, ten Pecksniff“ (193) je zřejmý anglicismus (A clever man, Pecksniff). — Méně zřejmý anglicismus, ale pro naše překlady velmi typický, obsahuje toto souvětí: „Když viděl, že Pecksniff stále ještě nevstává, vskutku ho Tapley bez dalšího váhání odvlekl, pozvedl jej …“ (II 407); kdyby se byl překladatel nedal svést originálem (Seeing that he still did not rise, Mr. Tapley, without …), dal by podmět jistě už do první věty. Takové „čekání na podmět“ je v češtině neobvyklé. Rovněž přirovnání „bláznivý jako zajíc“ (337) je třeba nahradit nějakým českým ekvivalentem.

Počet obdobných příkladů by bylo možno značně rozmnožit, ale jistě postačí těchto několik pro celkovou ilustraci.

 

Přejdeme nyní k problémům složitějším. Jsou to především různé slovní hříčky, většinou nepřeložitelné (a je jich u Dickense dost). Překladatel má možnost buď jich vůbec nedbat, nebo je vyložit pod čarou, anebo konečně je vystihnout i v překladu (kde je to alespoň trochu možné). Urbánkovi se leckde zdařilo najít vhodný český ekvivalent (na př. II 102 hříčka se slovesem „pískati“ a snad i se jménem Wolf — ovšem zde jen pro čtenáře znalé aspoň němčiny), jindy se o to pokoušel s menším úspěchem (na př. str. 9 hříčka se slovem uncle [„strýc“, ale též „majitel zastavárny“] a interest [„zájem“ i „úrok“] — vůbec celý tento dlouhý odstavec působí [164]v překladu poněkud zmateně); někde slovní hříčku přešel (na př. beards-birds, II 5), jindy se mu převod vůbec nezdařil (na př. II 164 záměna slov brother-mother vyzní v českém překladu „bratr — páter“ úplně na prázdno, a to nejen zvukově, ale i věcně); podobně hříčka (na str. 230) se slovy guard (průvodčí) a Guardian Angel (strážný anděl) není v českém převodu „Byl to úplný anděl mezi průvodčími“ nijak výrazná. Některá místa zůstanou pro české čtenáře úplně nesrozumitelná bez vysvětlivky pod čarou nebo na konci knihy (Urbánek jich zásadně neužívá). Na př. Martin si vzpomíná na jméno přítele Westlocka a nazve jej nejprve Northkey, pak konečně připadne na pravé jméno a poznamená, že věděl, „že to má něco společného s kompasem a dveřmi“; pro toho, kdo neví, že první jméno znamená doslova „západní zámek“ a druhé „severní klíč“, je tato pasáž bez smyslu.

Ještě složitější jazyková problematika vzniká však tam, kde Dickens využívá (při pobytu Martina a jeho přítele ve Spojených státech) záměrně rozdílů mezi britskou a americkou angličtinou. Nejde jen o to, že se v přímých větách Američanů užívá typických amerických výrazů (dander, I guess, I reckon, fact, smart a pod.) a zvláštní výslovnosti (více o tom dále), nýbrž že tyto zvláštnosti a rozdíly vstupují do samého děje románu, stávají se příčinou nedorozumění a pod. Tak na př. amerikanismu snags and sawyers (386) Martin zpočátku nerozumí — českému čtenáři je to ovšem divné, neboť spojení „kořeny a vývraty“, jehož užil překladatel, je přece zcela dobře srozumitelné. A podobných míst je více (Where do you hail from (386) — překlad: „Kde jste vzal svůj původ“ není příliš vhodný, poněvadž americké rčení má proti normálnímu anglickému vyjádření zabarvení spíše slangové než archaické). — Jindy si překladatel pomáhá tím, že autorův text doplní poznámkou. Tak na př. (str. 387) jedna Američanka je konsternována tím, že Martin užije úsloví, v anglické konversaci běžného, with his naked eye („prostým okem“, „i bez brejlí“ — doslova však „obnaženým, nahým okem“). V Urbánkově překladu celá věta zní: „I poloslepý by to poznal na první pohled, třeba nahýma očima, jak říkáme v Anglii“; avšak překladatelův doplněk („jak říkáme …“) celou situaci jazykově převrací a vůbec mění (Martin přece netuší, že mu bude špatně rozuměno!).

Urbánek vůbec rád užívá textových doplňků tam, kde by — podle našeho soudu — byla na místě spíše poznámka pod čarou. Bývají to obyčejně místa, kde jsou narážky na některé osoby nebo události v Anglii obecně známé (alespoň v době Dickensově), u nás však známé málo nebo vůbec ne. Uvedu příklady. Na str. 6 Gunpowder Plot je vyloženo, nikoli přeloženo, jako „spiknutí střelného prachu z roku 1605 proti Jakubovi I. a parlamentu“. Tato poznámka patří pod čáru, neboť takto je porušen autorův text podstatně; toto spiknutí (a jeho původce Guy Fawkes) je totiž dodnes v celé Anglii tak populární, že by žádného anglického romanopisce nikdy nenapadlo dělat o něm čtenářům historický výklad. Na str. 386 je narážka na herečku S. Sidonsovou a clowna Grimaldiho (zemřeli v letech 30. XIX. stol., takže byli v době vzniku románu ještě v dobré paměti; Dickens vydal r. 1838 Grimaldiho paměti); překladatel doplňuje u Sidonsové do textu slova „proslulé herečky“, Grimaldiho však vůbec nevysvětluje. Bez vysvětlení zůstala i jiná jména (na př. Orson, 400 — hrdina ze starého vyprávění o Valentinovu a Orsonovi, „lesním muži“, který se nakonec dostane na královský dvůr a j.). Nezdařilý je překlad pasáže na str. 296, kde autor užil motivu národní hymny Rule Britannia; překladatel její název vůbec neuvádí (má místo něho „britská hymna“ a slova his national anthem překládá nevhodně „onen posvátný nápěv“), a poněvadž ovšem neuvedl pod čarou její text, je věta „Marek … přestal hvízdat právě na tom místě, kde se předpokládá o Britech, že prohlašují, že oni nikdy, nikdy, nikdy“ úplně nesrozumitelná. Rovněž by snad bylo vhodné pře[165]kládat výraz lordmayor (331 a d.), a to jako „primátor“; některá jiná slova jsou ovšem nepřeložitelná (na př. cobbler) a můžeme je nahradit leda opisem (julep je na př. nahrazen spojením „chladivý nápoj“). Překladatel také zbytečně ochudil svůj převod tím, že nezachytil Dickensovo žertovné upozornění na přehnanou zálibu Američanů ve zkratkách (str. 136 a n.: M. G., L. L.’s). A ještě jedna drobnost: bar-room není vhodné překládat slovem „bar“, neboť toto slovo má v češtině trochu jiný, specifický význam a je to také (vzhledem k době děje románu) trochu anachronismus.

 

Dostáváme se konečně k otázce, kterou jsme už zde několikrát nadhodili, totiž k překladu přímých řečí, jež jsou v originále podány jazykem nespisovným. Lidovým jazykem hovoří jak lidové, většinou humorné figurky anglické, tak i postavy — mnohdy groteskní karikatury —, s nimiž se hrdina románu setkává v Americe. Nejde tu jen o zvláštnosti lexikální, tvaroslovné a frazeologické, nýbrž i o zvláštní výslovnost, kterou autor jednak naznačuje zvláštní grafikou (jiniral, creeturs, produce, ac-Tive, Toe, as-TONishing a pod.), jednak popisuje.

Překladatel volí tu způsob, který nepokládám — zejména u Dickense ne — za správný. Všechny přímé řeči překládá totiž důsledně jazykem spisovným a jistého odstínění dosahuje jenom tím, že v lexiku, frazeologii a syntaxi užívá někdy prvků hovorových (II 34 „A tak to do B nahustíme, tak ho properem, že z něho dostaneme slušné jměníčko“ atp.). Nelze ovšem říci, že by přímé řeči byly v českém podání nějak toporné, knižní, škrobené, nikoli, jsou živé, ale naprosto nevystihují jazykové bohatství a odstíněnost originálu. Konečně, vždyť také v naší beletrii jsou autoři, kteří lidových jazykových prvků takřka neužívají — a jsou opět jiní, kteří dovedou lidového jazyka užívat skvělým způsobem (patří k nim třeba Jaroslav Hašek a Jan Drda). Urbánek se ve svém překladu měl zaměřit právě na tyto poslední. Bylo by se docela dobře hodilo, kdyby byl užil v přímých řečech prvků obecné češtiny (bez lokálního zabarvení ovšem, neboť by to kontrastovalo s nečeským prostředím), zejména u tak rázovitých postav, jako je na př. Marek Tapley, Sweedlepipe, Bailey, a zejména paní Gampová.[12]

Poněkud nesnadnější by byl ovšem převod přímých řečí mluvčích amerických; zde by bylo nutno patrně resignovat na převod některých zvláštností (tomu se nevyhnul ovšem ani Urbánek), neboť není možno najít pro češtinu obdobu poměru mezi britskou a americkou angličtinou, nechceme-li užít materiálu nářečního. Zde jsme na hranicích překladatelových možností, hranicích daných těsným sepětím jazyka s mimojazykovou skutečností.

 

Nyní opustíme srovnávání s originálem a povšimneme si podrobněji samotné češtiny překladu. Chyb proti správnosti mluvnické mnoho není, většinou jde o případy, v nichž dnešní usus i norma kolísají. Tak na př. jsou časté tvary typu toutéž, v tomtéž (424, II 151, 153, II 444 a j.), gen. něj (vedle něj, do něj, kolem něj …); podst. jm. popel je skloňováno měkce (k popeli 375); nenáležitý vokativ soudče! (II 90), nesprávná kvantita v tvaru přistáli (II 111, 144), nevhodné jmenné tvary u příčestí a adjektiv (87, 203 a j.), ojedinělý tvar vyjmuta (II 291). V přímé řeči [166]se objevují ojediněle tvary odbydu (II 28 a j.) a jseš (II 163), ačkoli v originále je řeč příslušných osob zcela spisovná. Na druhé straně se objevuje akus. vztažného zájmena ve tvaru již, v hovoru zcela kuriósní. Rovněž tvar hostím (II 348) je dnes neživý. Nenáležitý je také dat. starcově (místo starcovu) ve spojení „aby bylo vyhověno starcově(!) vrtochu“. O přemíře nevhodných vět s což a kterýžto byla již řeč zpočátku. Příliš mechanické lpění na poučce, že spojkový výraz než aby se má nahrazovat pouhým aby, přivedl překladatele k větám vyjadřujícím pravý opak toho, co měl autor na mysli: „První pozdravy si vyměnili hlasem příliš tichým, aby je netrpělivé uši davu mohly zaslechnout (II 135)“. „Obírala se [stužkami] až příliš horlivě, aby vůbec věděla, co její prsty dělají (II 179)“.

Pravopisných chyb je nemnoho, ale jsou. Především musíme zcela odmítnout naprosto neobvyklé a zbytečné psaní velkých písmen u všech slov vlastního jména (po vzoru anglickém); na př. Modrý Drak (hostinec), U Půlměsíce a Sedmi hvězd, Údolí Edenské, v sousedství Parků, Watertoastský Deník, Newyorský Úkladník (časopis), Ústřední kanceláře Banky, Velké Spojené Státy atd. Dále některé jednotlivosti: ve stoje (33), na konec (48, 297) a j., mathematický (87), arithmetika (334), lehtati (II 113 a další), zkácet (400), spražiti (II 129). Nad obvyklou míru se tu užívá též středníku (podle angl.).

Ještě několik poznámek k slovníku. V překladu, který má tak dobrou úroveň, překvapuje časté užívání zcela nespisovné předložky vzdor[13a] („vzdor jejímu varování“ [419] a podobně 95, 212, II 145, II 255 a j.) Nezvyklá jsou slova pohřebník, rakvář, dvoukolák (= gig) a uvzatě; rovněž časté zírati zní trochu knižně, až komicky (angl. to stare); poněkud toporná jsou spojení „jídlo sestávalo ze …“ (190) a „vyvstává filosofická otázka“ (345). Místo „Jak se zakašlaly, když usrkly z nápoje“ (159) bychom spíše řekli „zakuckaly, rozkašlaly“ (je to zřejmá kontaminace). Nevhodné jsou rovněž výrazy „zhutnělé vtělení“ (II 9) a „odumírající účetní“ (II 345). Dnes se říká barchetový župan, nikoli barchanový. Také tvar originelní (38) bychom nahradili raději podobou originální. — Věcná chyba vznikla záměnou jmen na str. II 259 („… položil Martinovi ruku …“ místo správného Markovi, jak má také originál, neboť podmětem je tu Martin).

Konečně věnujeme ještě pozornost skloňování některých anglických vlastních jmen. Pokud jde o jména křestní, jsou přeložena, pokud mají v češtině ekvivalent; tedy Tomáš, Jan, Jonáš, Marek, Sára, Vilda (= Bill), Pavlík (Poll), avšak Charita, Mercy, jak to bývá dnes při překládání obecně zvykem.[13] Zato jména místní, zejména ulic a pod., jsou ponechána v původní podobě (London Bridge, Fleet Street a j.). Různí překladatelé mají v tomto směru různou praxi, často nedůslednou. V jednom překladu jsem našel dokonce trojí způsob: 1. Dlouhý lán (Long Acre), 2. v Endell Streetu, 3. v Holbornské ulici. Za nejlepší pokládám způsob s nominativem jmenovacím (užívají ho též naši dobří překladatelé a jazykoví odborníci, na př. V. Mathesius, Fr. Chudoba): v ulici Bow Street, v ulici Long Acre. Urbánek si počíná většinou tak, že u dvojslovných názvů buď skloňuje jen druhý z nich (v High Holbornu, na Fleet Streetu, do St. James’ Parku), nebo neskloňuje vůbec (pod London Bridge, do Austin Friars, u Temple Gate, v Park Lane); podobně u jednoslovných: na Cheapsidu, život londýnské City. — Zajímalo nás také, jak [167]Urbánek skloňuje některé typy osobních jmen, u nichž je usus rozkolísán (a o nichž Pravidla mlčí). Tak na př. to jsou jména zakončená v pravopise na -ey, ve výslovnosti na -y (typ Pristley). Theoreticky vzato není tu důvodu odchylovat se od výslovnosti původní; při skloňování se pak vychází obvykle z podoby vyslovované, nikoli psané (srov. Pravidla, § 44); měli bychom tedy skloňovat Pristleyho (vysl. -yho) atd. Na př. V. Mathesius a Fr. Chudoba tak skloňují, avšak dnešní usus tu většinou dává přednost podobě Pristleye; vychází tu z podoby psané a počítá s výslovností [ej]. Poněvadž se však s tímto způsobem setkáváme někdy i u autorů anglistů, kteří rozhodně vycházejí z výslovnosti [-y], nutno tu předpokládat také výslovnost typu [-yje]. Urbánek při skloňování těchto jmen (na př. Tapley, Chuffey) vychází zřejmě z výslovnosti [ej], neboť má gen. Chuffeye, dat. Chuffeyovi, vok. Chuffeyi, adj. Chuffeyův atd. Jinou potíž skýtají jména zakončená na -e, které se sice nevyslovuje, ale má vliv na výslovnost. Soudím, že by toto -e mělo být v písmu zachováno; náš překladatel je tu nedůsledný (Sweedlepipe, gen. Sweedlepipa, avšak Spottletoe — Spottletoeovi, Pope — Popeův). Podivně také působí tvar „pana Tigga Montague“ (od nom. Tigg Montague); dnes v těchto případech spíše převládá způsob opačný, t. j. s nesklonným jménem a skloňovaným příjmením (na př. dat. Jorge Amadovi). Jeví se tu v obou případech snaha po minimální pádové určenosti, způsob prvý bývá však jen u příjmení, jejichž skloňování by způsobilo těžkosti, jako na př. u některých jmen exotických, rumunských a pod.[14]

 

Dodatek.

 

Po napsání této recense vyšel letos Urbánkův překlad „Martina Chuzzlewita“ znovu, v Knihovně klasiků, vydávané nakladatelstvím Československý spisovatel; připojujeme proto několik poznámek o tomto novém vydání.

Překladatel, zdá se, na novém vydání nic neměnil. Změny, pokud jsou, byly provedeny spíše nakladatelstvím, zejména jeho jazykovým korektorem. Tak především byl román vhodně doplněn Dickensovou předmluvou k 2. vydání originálu,[15] vydavatelskými vysvětlivkami a obsahem (ten ve vydání prvním chyběl!). V tiráži byl doplněn originální název díla a rok vydání, z něhož byl překlad pořízen;[16] neuvádí se však, že jde již celkem o druhé vydání Urbánkova překladu. — Několik poznámek k vysvětlivkám: Je jistě dobře, že dnes většina klasických děl je vydávána s komentářem, v němž se vysvětlují významy některých méně známých slov, údaje historické, zeměpisné atd. Vysvětlivky k „Chuzzlewitovi“ jsou však dost odbyty, jak je vidět už z toho, že čítají celkem jen šest stránek, ačkoli komentují přes tisíc stran textu. Výběr vysvětlovaných výrazů je zcela nahodilý. Z věcí, o nichž se zmiňujeme v recensi, je na př. vyloženo „spiknutí střelného prachu“, kdo to byl Grimaldi, Sidonsová, některé slovní hříčky a pod.; bohužel však překladatelovy vysvětlivky týchž pojmů, interpolované do textu románu, odstraněny nebyly, ačkoli přece ztratily vůbec jakékoli opodstatnění. Po věcné stránce vysvětlivky vyhovují.[17] Jen by bylo [168]možno doporučit, aby u cizích jmen byla vždy v závorce uváděna jejich přibližná výslovnost; s tím se zatím setkáváme u našich editorů zřídka, ačkoliv jsou tím povinováni širokým čtenářským vrstvám.[18]

Z pravopisných chyb, které jsme vytkli, byly opraveny téměř všechny (aritmetika, skácet, lechtati, Modrý drak …); neopravena však zůstala na př. velká písmena v názvech jako Newyorský Sudič a pod. Chyby tvaroslovné byly opraveny jen z části (změněn na př. také vok. pane Chuffeyi na pane Chuffe [proč?], ale ponechán dat. Chuffeyovi). Z ostatních nedopatření bylo Welshani změněno na lidé z Walesu, dále „Yorická lebka“ na „Yorickova lebka“ a opravena záměna jmen Marek — Martin (II 259). — Nevhodný překlad „Watertoastského svazu odpůrců“ však překladatel neopravil, přestože tentokrát otiskl překlad Dickensovy předmluvy, v níž je klíč k správnému překladu přímo obsažen. Autor v ní totiž vykládá, že zdánlivě neuvěřitelná historie „Vodařské společnosti“ (Urbánek: „watertoastského spolku“) je doslovným přepisem několika zpráv otištěných v časopise Times Newspaper, zejména zpráv o jisté „Koňakové společnosti“. Jenže náš překladatel celou věc dokonale zatemnil tím, že výraz Brandywine Association překládá jako „brandywineský (sic!) spolek.“

Slovo a slovesnost, volume 13 (1952), number 3-4, pp. 156-168

Previous Jaroslav Voráč: Nově objevený příspěvek Boženy Němcové k poznání chodského nářečí

Next Karel Horálek: K novému vydání českého překladu Makarenkovy „Pedagogické poemy“