O mluvním rytmu v češtině

Jana Ondráčková

[Articles]

(pdf)

-

[1]II. Členění mluvy

a) Členění rytmické a významové

V první části této studie jsme se seznámili s různými definicemi rytmické mluvní jednotky — taktu.

Pro další výklad je důležité vyjasnit vzájemný poměr mezi členěním rytmickým a významovým, protože se často užívá týchž názvů pro různé pojmy. Toto vyjasnění nám pomůže uvědomit si rytmické i skladební zákony mluvy a jejich význam pro praxi.

Při zkoumání významového členění mluvy máme za úkol zjistit, jak členění zkoumaného mluvního projevu pomáhá k vyjádření jeho obsahové náplně, jaké prostředky umožňují nejúčinnější vyjádření určité myšlenky, jak je třeba proto vytvářet věty, abychom neodtrhovali od sebe to, co k sobě těsně patří, a abychom na správné místo ve větě umístili to, co tvoří její obsahové jádro. Zkoumáme-li naproti tomu mluvu s hlediska členění rytmického, zjišťujeme, jak se v ní projevuje střídání přízvučných a nepřízvučných slabik, jak jsou umístěny pausy a jaké z toho plynou důsledky pro akustický dojem při vnímání mluvního projevu a pro jeho lepší srozumitelnost. V obou případech je třeba si uvědomit, že je značný rozdíl při zkoumání projevů předčítaných, po případě předem připravených, a projevů spontánních.

Hlavní rozdíl mezi hlediskem významovým a rytmickým záleží v tom, že při významovém členění docházíme k nejnižším jednotkám významovým — slovům, nejčastěji však ke skupinám slov — kólům, spjatým myšlenkově, jež proto zpravidla nejsou a nemají být od sebe oddělovány pausami absolutními, jak uvádí na př. F. Daneš: Jednou z příčin / tohoto podivínství // byla jistě // jeho bolestivá žaludeční choroba.[2] Nebo jiný příklad: Klekl si ke koši / s tvrdými houskami / a hrabal se na dně.[3] Při zjišťování rytmické stavby vět docházíme k nejmenší rytmické jednotce — mluvnímu taktu. Uvedené příklady by se v hlasitém mluvním projevu členily rytmicky takto: Jednou / z příčin / tohoto / podivínství // byla jistě / jeho / bolestivá / žaludeční / choroba //. Klekl si / ke koši / s tvrdými / houskami // a / hrabal se / na dně //.

[146]Příklady ukazují, že se po rytmické stránce mluvní projev člení ve větší počet kratších úseků než při členění významovém, že se však při obojím členění pausy absolutní převážně shodují, že tedy i při zjišťování rytmických jednotek je třeba rozumět obsahu promluvy. Něco jiného je zjišťovat pouze střídání přízvučných a nepřízvučných slabik, jež vnímáme i bez zřetele na to, zda mluvenému rozumíme.[4] Z předchozích výkladů o taktech sestupných, vzestupných a obstupných vyplývá, že přízvučná slabika musí být vždy buď na začátku, uvnitř nebo na konci taktu, a to podle toho, o jaký druh taktu jde.

Zjištěné zákonitosti významového členění jsou nezbytnou pomůckou na př. pro pochopení správného frázování promluvy[5] a syntaxe daného jazyka. Na příklad V. Mathesius uvádí v této souvislosti: „Vím z praktické zkušenosti, že správná stylisace v jednotlivých jazycích do velké míry závisí na správném tvoření promluvových úseků zrovna tak, jako přirozené a srozumitelné frázování při mluvení, přednášení nebo čtení nahlas závisí na správném jejich oddělování pausami.“[6] Zjištění zákonitostí rytmického členění promluvy je důležité na př. pro určení normy českého přízvukování, pro studium hlasitého přednesu a pro studium cizích jazyků. Nesprávně členěná mluva se stává nesrozumitelnou a může vést i ke změně smyslu.

Je samozřejmé, že rytmické členění nelze zkoumat zcela isolovaně, bez přihlédnutí k ostatním důležitým výrazovým prvkům mluvy (na př. k melodii).

 

b) Funkce přízvuku při rytmickém členění

Poněvadž hlasitá řeč je tvořena zvukem, musíme posuzovat možnost jejího rytmického uspořádání s hlediska vlastností zvuku; ty jsou tři: výška, barva (timbre) a síla. První dvě se pro svou přílišnou rozmanitost za podklad rytmisování nehodí. Rytmus na nich založený by postrádal pevné opory. Za to se dobře hodí síla se svými dvěma základními stupni síla — slabost.[7] Proto je přízvuk hlavním činitelem při rytmickém členění souvislé mluvy, neboť rytmus tu vzniká střídáním slabik přízvučných a nepřízvučných. Tak vznikají celky, které svým opakováním vzbuzují určitý akustický dojem.[8]

V mluvních taktech se neprojevuje síla přízvučné slabiky absolutně, nýbrž pouze relativně vzhledem k ostatním taktovým slabikám. Přízvučná slabika jednoho taktu může být i absolutně slabší než nepřízvučná slabika jiného taktu a ani všechny nepřízvučné slabiky jednoho taktu nemají zpravidla stejnou intensitu. I když všechny absolutní hodnoty přízvučných slabik různých taktů za sebou jdoucích nejsou stejné, přece každou přízvučnou slabiku vnímáme jako slabiku s taktovým přízvukem, t. j. jako hlavní slabiku taktu. Slabiky pří[147]zvučné a nepřízvučné pak srovnáváme co do síly pouze v rámci jednoho taktu. Slabika s taktovým přízvukem je vždy silnější nežli všechny ostatní slabiky téhož taktu. Síla přízvučné slabiky mívá vliv na délku taktu.[9]

Zesílený taktový přízvuk je důraz. Akademik Trávníček definuje důraz takto: „Důrazem rozumíme citový nebo vzruchový vztah mluvčího k větě …“[10] Prof. Hála píše o důrazu: „Vedle tohoto způsobu objektivního uplatnění hlasové síly (doplňuji: totiž střídání přízvučných a nepřízvučných slabik) máme však též způsob subjektivní, zesílení, jímž naznačujeme svůj individuální postoj k mluvnímu projevu. Tomuto silovému modulování říkáme důraz (přízvuk logický). Důrazem naznačujeme, kterému slovu ve větě přikládáme největší význam; postihuje se jím slovo celé, hlavně však jeho přízvučná slabika.“[11]

Důrazů může být ve větě několik, avšak zpravidla bývá jen jeden. Nesmí být zaměňován s větným přízvukem, jenž „je vždy spojen s významovým jádrem výpovědi“.[12] I v klidné výpovědi, v níž není nic zdůrazněno, je vždy větný přízvuk (zpravidla na posledním slově ve větě) a bývá těsně spjat s intonací. Daneš uvádí, že „přízvuk větný je třeba hodnotit především s hlediska významového. Po stránce fonetické bývá sice nejsilnějším přízvukem ve větě (taktu),[13] ale nejde-li o důraz, není tato maximální intensita nijak nápadná“.[14]

Domnívám se, že při zjišťování rytmického členění není vhodné používat nepřesného výrazu slovní přízvuk, neboť v souvislé mluvě splývají často dvě i více slov v jednu rytmickou jednotku, mluvní takt, takže ztrácejí svůj vlastní slovní přízvuk. Rovněž při zkoumání významového členění mluvních projevů není termín slovní přízvuk zcela na místě, neboť kóla, jež jsou významovou jednotkou souvislé mluvy, zpravidla se skládají z několika mluvních taktů, jak vyplývá z výše uvedených příkladů. S významovým členěním není tedy rytmické členění v žádném rozporu.

 

c) Délka mluvních taktů a tempo mluvy

Délkou taktu rozumíme počet slabik, které takt obsahuje. Počet taktových slabik je však poměrně omezen. Frekvence taktů o různém počtu slabik je charakteristická pro určitý jazyk. Ačkoli nebylo dosud zpracováno dostatečné množství vhodného materiálu pro určení délky mluvních taktů v různých jazycích, můžeme s jistou pravděpodobností předpokládat, že se v promluvě vyskytují nejčastěji takty o nevelkém počtu slabik, což souvisí s přirozenou snahou o úsporu energie při mluvení.

[148]Různou délku taktů se snažíme vyrovnat z důvodů rytmických tím, že delší takty pronášíme rychlejším tempem, kratší takty tempem pomalejším. Na tento zjev upozornil již Chlumský, avšak přičítal ho příčinám fysiologickým.[15] Hála uvádí v této souvislosti, že „takty s větším počtem slabik hledí se časově vyrovnat s těmi, jež jich mají méně“.[16] Tohoto zjevu si všimli i jiní badatelé; tak na př. D. Jones ukázal na notovém přepisu, že dvě slabiky se mohou časově vyrovnat pěti slabikám.[17]

V souvislosti s délkou taktu je třeba též přesněji vymezit pojem mezitaktové hranice a mezitaktové pausy. Mnozí badatelé chápou mezitaktovou hranici jako časový interval. Mezitaktová hranice se však projeví jako časový interval jenom tehdy, když se kryje s pausou absolutní; jinak tu jde o pouhé přitlumení fonačního procesu, jež se akusticky projeví jako negativní činitel v hlasité promluvě. V tomto smyslu můžeme do jisté míry mluvit o pause relativní (i když užití termínu „pausa“ tu není právě nejvhodnější). Pausy absolutní ohraničují zpravidla celky vyšší, t. j. celé skupiny taktů, výdechové nebo významové (soutaktí). Mezitaktová hranice čili pausa relativní se projevuje po stránce rytmické jako charakteristický kontrast mezi poslední nepřízvučnou slabikou jednoho taktu a první přízvučnou slabikou taktu následujícího u taktů sestupných, anebo mezi poslední přízvučnou slabikou jednoho taktu a první nepřízvučnou slabikou taktu následujícího u taktů vzestupných. Tento kontrast je menší při klidné výpovědi a větší v mluvě důrazné. Při zjišťování taktové hranice u taktů obstupných je nutno zvlášť přihlížet k významové stránce jazyka, neboť ani zde, podobně jako v obou případech právě uvedených, mezitaktová hranice nedělí zpravidla jednotlivá slova ve dva takty. Za doklad existence relativní (mezitaktové) pausy pokládám i skutečnost, že jsem ve zkoumaném materiálu nalezla četné případy asimilace artikulační i znělostní v rámci téhož taktu, nikoli však na rozhraní dvou taktů. Tato otázka však zasluhuje podrobnějšího studia.

Někteří badatelé se domnívají, že správnému zjištění, jak se člení souvislá mluva v takty, brání značná subjektivnost při realisaci mluvních projevů. Je nesporné, že mluvčí má při členění svého mluvního projevu, a to i při členění na rytmické jednotky, značnou volnost, avšak individuální úprava obvykle nevybočuje z rámce jazykových zvyklostí určitého národa, pokud nejde o odchylku úmyslnou nebo pathologickou.

Zásady rytmického členění souvislé mluvy je nutno zjišťovat pro každý jazyk zvlášť. Přitom je třeba přihlížet i k věku, povolání, psychickému stavu, vlivu prostředí atd.

 

[149]III. Výsledky dosavadního zkoumání

a) Metody zkoumání mluvního rytmu

Dříve než přikročíme k hodnocení výsledků pro češtinu, jež jsem zjistila na základě rozsáhlého statistického materiálu, zmíním se stručně o metodách práce při rozboru textů i mluvených projevů. Prozkoumala jsem a statisticky zpracovala 50 000 mluvních taktů, z nichž 37 243 vyznačili posluchači semináře prof. Šmilauera v 78 ukázkách z děl 38 předních českých spisovatelů podle vlastní volby. Sama jsem doplnila materiál 10 ukázkami z tří autorů, jež obsahovaly dalších 12 757 taktů. Celkem tedy bylo zpracováno 88 ukázek z děl 41 spisovatelů. K tomu přistupuje 1 632 taktů podle poslechu ukázek záznamů na gramofonových deskách a 143 taktů, zachycených v poznámkách prof. Chlumského z poslechu běžné obecné češtiny. Z výše uvedených 50 000 taktů bylo 9 613 obsaženo v řeči přímé a 40 387 v řeči nepřímé. Do rozboru nebyla pojímána „cizí“ slova, t. j. slova, která nejsou v češtině zdomácnělá a pro něž máme vhodné a běžně užívané synonymum.[18] Při kontrole členění textů zpracovaných posluchači jsem postupovala tak, že jsem členěný text předčítala nahlas; při pochybnostech jsem pak ověřovala nejpřirozenější způsob členění podle hlasitého přednesu několika různých osob. Bylo zřejmé, že se v psaném projevu obvykle používá jiných výrazových prostředků než v řeči spontánní, což lze vysvětlit tím, že je v něm nutno dbát větší logické vazby a že slova jsou volena po větší úvaze. V přímé řeči psaných textů se projevila snaha autorů zachytit charakter osoby, i pokud jde o její výrazové prostředky. Proto jsem zpracovala odděleně řeč přímou a nepřímou.

 

Rytmické členění souvislé mluvy můžeme zjišťovat buď ve spontánním projevu vlastním nebo jiné osoby, nebo v hlasité reprodukci psaných textů poslechem přímým nebo nepřímým. Zdůrazňuji, že v obou případech je nutné zaznamenávat členění výlučně na základě sluchového vjemu. Zjišťování rytmického členění ve spontánní mluvě se děje většinou poslechem přímým, ačkoli pro zkoumání je výhodnější zjišťovat členění podle reprodukce zvukového záznamu, který je možno libovolně opakovat. Totéž platí i pro hlasitou reprodukci psaných textů.

Aby se dosáhlo co možná největší objektivnosti, je důležité provádět kontrolu záznamu rytmického členění. Nejběžnějšími způsoby kontroly jsou na př.: čtení při zpomaleném mluvním tempu, čtení s mimořádným zesilováním přízvučných slabik, členění téhož textu různými osobami a čtení po značném časovém odstupu.

O pomalém čtení se zmiňuje O. Zich, který doporučuje vložit mezi dva takty přestávku nebo dokonce „nějakou vsuvku, větě jinak cizí, t. j. nespiatou s ostatními slovy mluvnickou verbou, kdežto mezi slova téhož slovného celku nelze nic cizorodého vsunouti“.[19] Je-li členění přirozené, pak nesmí ani vsunutí paus absolutních na místo taktových hranic ohrozit přirozený rytmus daného textu.

Nesprávné rytmické rozčlenění provedené na daném textu se ukáže zřetelně tenkrát, když vyslovíme všechny slabiky s taktovým přízvukem větší silou.

[150]Nejlepší metodou je členění téhož textu různými osobami. Čím více osob se shoduje v členění, tím je přirozeně možno považovat výsledek za objektivnější. Ze zkoumaných textů byla jedna ukázka předložena k rozčlenění šesti různým osobám.[20] Jejích 655 slov rozčlenily na nestejný počet taktů (průměr činil 467 taktů), avšak přesto zůstávala frekvence taktů podle počtu slabik u všech stejná. Různé členění téhož textu v některých jednotlivých případech nás nesmí překvapit; projevuje se jako důsledek osobitého pojetí hlasité reprodukce daného textu.

Pokud jde o časový odstup, je přirozené, že kontrolní členění svědčí o správnosti členění původního, shoduje-li se s ním.

 

b) Taktová předrážka

Některé jednoslabičné takty v češtině jsou odděleny od předcházejícího taktu pausou a od následujícího taktu tím, že jsou proneseny nápadně hlubším tónem a menší silou, než je pronesena první slabika následujícího taktu. Abychom je pro jejich zvláštní charakter odlišili od ostatních jednoslabičných taktů, nazýváme je taktovými předrážkami.[21] Odlišná realisace dynamicko-melodického zlomu[22] mezi předrážkou a následujícím taktem může někdy i změnit smysl výpovědi. Na příklad: je / den liší se pouze způsobem vyslovení od jeden, je / tele od jetele, on / de[23] od onde, je / denní od jedení atd.

Tónový a silový interval mezi taktovou předrážkou a následujícím taktem je značný. Dojem vzestupnosti je zvýšen tím, že mezi taktovou předrážkou a následujícím taktem není nikdy pausa[24]; proto také někteří čeští teoretikové spojovali předrážku s následujícím taktem v jeden celek. To je pak vedlo k domněnce, že v češtině existují také vzestupné nebo dokonce obstupné takty. Podle Hálova pojetí není věta „Co děláte?“ jedním obstupným taktem, jak se domníval na příklad Zich, nýbrž jsou to takty dva, z nichž první je vlastně taktovou předrážkou a druhý tříslabičným taktem sestupným.

Taktovou předrážku a následující takt nelze považovat za jeden takt obstupný [151]nebo vzestupný také proto, že dynamicko-melodický zlom, který uskutečňujeme na jejich rozhraní, se nevyskytuje ve skutečných taktech obstupných a vzestupných. Přechod od nepřízvučné slabiky k přízvučné je u vzestupných a obstupných taktů plynulý jak po stránce melodické, tak po stránce dynamické.

Jako taktové předrážky se ve zkoumaných textech nejčastěji vyskytly spojky a (1 242 ×) a že (224 ×); dále tvořila předrážku slova: co (57 ×), je (52 ×), když (47 ×), jak (45 ×), i (44 ×), to (39 ×) a v ještě menším počtu i jiná.

 

c) Frekvence mluvních taktů v češtině podle délky (počtu slabik)

Z předchozích výkladů vyplývá, že takt se skládá nejméně z jedné slabiky. Na druhé straně je jisté, že počet slabik v témže taktu nemůže stoupat do přílišné výšky; podle mých statistik je v češtině obtížné nalézt takt o více než deseti slabikách.

Na základě svého statistického materiálu mohu stanovit toto nejobvyklejší pořadí početnosti taktů podle jejich délky: nejčastější jsou takty dvouslabičné, po nich tříslabičné; pak početnost klesá v tomto pořadí: čtyřslabičné, jednoslabičné, pětislabičné, šestislabičné, sedmislabičné, osmislabičné, devítislabičné. Počínajíc pětislabičnými početnost prudce klesá. Z 50 000 prozkoumaných taktů mělo 52 textů o 29 747 taktech pořadí taktů (čísla značí počet slabik): 2 3 4 1 5 6, 29 textů o 16 938 taktech pořadí: 2 3 1 4 5 6, 6 textů o 2 815 taktech pořadí: 3 2 4 1 5 6 a jediný text o 500 taktech pořadí 3 2 1 4 5 6. Z 1 632 taktů zaznamenaných podle poslechu ukázek z gramofonových desek měly 4 ukázky o 997 taktech pořadí 2 3 1 4 5 6 a pouze 1 ukázka o 635 taktech pořadí 2 1 3 4 5.[25] Vyjádřena v procentech, jeví se nám frekvence taktů v analysovaných literárních textech takto:

Ráz taktu	V řeči přímé		V řeči nepřímé		Celkem
	počet zkoumaných taktů	v %	počet zkoumaných taktů	v %	počet zkoumaných taktů	v %
předrážka	479	0,958	1 733	3,466	6 130	12,260
jednoslabičný	1 006	2,012	2 912	5,824
dvouslabičný	3 997	7,994	15 366	30,732	19 363	38,726
tříslabičný	2 834	5,668	13 101	26,202	15 935	31,870
čtyřslabičný	1 045	2,090	5 607	11,214	6 652	13,304
pětislabičný	224	0,448	1 396	2,792	1 620	3,240
šestislabičný	22	0,044	247	0,494	269	0,538
sedmislabičný	5	0,010	21	0,042	26	0,052
osmislabičný	1	0,002	3	0,006	4	0,008
devítislabičný	—	—	1	0,002	1	0,002
Celkem	9 613	19,226 %	40 387	80,774 %	50 000	100,000 %

 

[152]Z úhrnu taktů je:	V řeči přímé		V řeči nepřímé
	počet zkoumaných taktů	v %	počet zkoumaných taktů	v %
taktových předrážek	479	4,983	1 733	4,291
taktů jednoslabičných	1 006	10,465	2 912	7,210
taktů dvouslabičných	3 997	41,579	15 366	38,047
taktů tříslabičných	2 834	29,481	13 101	32,439
taktů čtyřslabičných	1 045	10,871	5 607	13,883
taktů pětislabičných	224	2,331	1 396	3,457
taktů šestislabičných	22	0,228	247	0,612
taktů sedmislabičných	5	0,052	21	0,052
taktů osmislabičných	1	0,010	3	0,007
taktů devítislabičných	—	—	1	0,002
Celkem	9 613	100,000 %	40 387	100,000 %

 

Z uvedených tabulek vyplývá, že v řeči přímé je tendence tvořit kratší rytmické jednotky než v řeči nepřímé. Takty o větším počtu slabik se vyskytují v češtině pouze ve zlomcích procent. Zatím co čtyřslabičných taktů bylo v řeči přímé ještě 10,871 %, v řeči nepřímé 13,883 %, pětislabičných bylo v řeči přímé pouze 2,331 %, šestislabičných 0,228 %, sedmislabičných 0,052 % a osmislabičných 0,010 %, v řeči nepřímé 3,457 %, 0,612 %, 0,052 % a 0,007 %. Devítislabičný takt se vyskytl ve všech ukázkách pouze jeden.

 

Pro zajímavost uvádím několik příkladů taktů o větším počtu slabik:

šest slabik měl takt: … mlčenlivá / zachvívající se / pod modravým … (K. Schulz, Kámen a bolest); sedmislabičný byl takt: … tohoto / širokotokého a / slavného / zpěvu … (K. Čapek, Ratolest a vavřín); osmislabičný: … uchvácený / nejneuvěřitelnější / podívanou … (V. Řezáč, Rozhraní); devítislabičný: … stane / něco / nevypočitatelného a / velikého … (K. Čapek: O nejbližších věcech).

 

d) Poměr počtu slov a slabik v taktu

Pokud se týká počtu slov tvořících společně jeden takt, tu se ve zkoumaných textech vyskytovaly nejčastěji takty o jednom nebo dvou slovech. Dvouslabičná slova byla v taktu nanejvýše dvě. Často bylo v taktu slovo dvouslabičné se slovy jednoslabičnými, zřídka se vyskytla kombinace dvou slov dvouslabičných se slovy jednoslabičnými v témže taktu. Dvě tříslabičná nebo více než tříslabičná slova se v taktu vůbec nevyskytla, právě tak jako spojení jednoslabičného s dvouslabičným slovem v jednom taktu; rovněž obrácený poměr (tříslabičné s dvouslabičným a jednoslabičným slovem) byl velmi řídký. Spojení slova jednoslabičného s dvouslabičným v jednom taktu bylo velmi časté. Pro ujasnění vzájemných poměrů počtu slov a počtu slabik v témže taktu uvádím tři základní modality, jež vyplynuly ze zkoumaného materiálu.

 

[153]1. Počet slabik je větší než počet slov téhož taktu.

Tento případ je nejobvyklejší.

Příklady na čtyři slova v jednom taktu: …spály // ke kterému jsem byl / zavolán … (K. Poláček, Bylo nás pět); …věděl // od začátku jsem to / věděl … (M. Pujmanová, Předtucha); …přece jen vám tu / musím … (M. Tilschová, Haldy); …přišel jsem ti to / povědět … (J. Wolker, Dílo). Příklad na pět slov v jednom taktu: …ostatně by prý si to / pan … (K. M. Čapek-Chod, Turbina).

2. Počet slabik souhlasí s počtem slov téhož taktu.

Také tyto případy jsou dosti časté. V tomto případě musí být buď všechna slova téhož taktu jednoslabičná, nebo je-li v takovém taktu jedno slovo dvouslabičné, musí být jedno slovo neslabičnou předložkou.

Příklady na čtyři slova v jednom taktu: …vzal si to tak / do hlavy … (J. Wolker, dílo); …ať jsem se hnul / kamkoli … (V. Řezáč, Rozhraní); …to se ti dva / smlouvali … (J. Průšek, Sestra moje Čína); …prostoru / v němž by mohl / rozvinout … (M. Majerová, Přehrada).

Příklad na pět slov v jednom taktu: …kdy se jí to už / nestalo … (M. Pujmanová, Předtucha).

3. Počet slabik je menší než počet slov téhož taktu.

K tomu dojde jen tehdy, je-li alespoň jedno slovo neslabičnou předložkou a ostatní slova jednoslabičná.

Příklad na čtyři slova v jednom taktu: …kavárna // v níž byl teď … (V. Drnák, Hlavou proti zdi); …jaro // v němž je vždy / hudba … (K. Schulz, Kámen a bolest); …nedostatky // jichž jsme v nich / svědky … (B. Hála — M. Sovák, Hlas, řeč, sluch).

Pět slov v jednom taktu: …opakoval // jak se mu v těch / slovech … (M. Tilschová, Haldy).

Z celkového počtu 50 000 taktů jsem našla tyto krajní případy: takt byl tvořen nejméně jedním slovem a nejvíce pěti slovy. Z celého rozsáhlého materiálu nebylo možno zjistit vliv délky taktu na jeho postavení ve větě. Takty nejrůznějších délek se vyskytují na počátku, uprostřed i na konci vět.

 

e) Rozpad slova ve dva nebo více taktů

Právě tak jako pro jiné jazyky platí i pro češtinu zásada, že taktová hranice neprochází slovem. Přesto však je nesporné, že se v češtině ve výjimečných případech může jedno slovo rozpadnout ve dva nebo více taktů. Stane se tak pouze: 1. při slabikování slova, kdy každá slabika je samostatným taktem (na př.: ne / po / je / de / me), 2. ve výrocích emfatických (na př.: nád / herná / vůně), 3. v krátkých větách, jejichž význam je již stálým opakováním otřelý. Jsou vyslovovány mechanicky, bez jakékoli myšlenkové účasti (na př.: přistou / pil zde / prosím).[26]

 

f) Příklonky, spojky, předložky

Příklonky se vyskytují jako přízvučná slabika taktu výhradně v mluvě argo[154]tické (na př.: se ti / řekne). Někdy se vyskytují jako taktová předrážka. Nejčastěji se však stávají součástí taktu (uvnitř a na jeho konci).

V Olbrachtově knize Podivné přátelství herce Jesenia se vyskytují příklonky ses a sis v různém postavení: …ty // moudřejší / polovina / mé / bytosti // ses / marně / snažil / zaplašit „je“ / jako / dobrá / máma // a / vymyslil sis / dojemný / všelék // udělati / ze mne / pořádného / člověka /// …nenáviděl / stejně / jako já / tebe / kdyby ses byl / ty / připodobnil / mně /.

Spojky a, že, i a než se vyskytují převážně jako součást taktu; často jsou na jeho počátku, poměrně zřídka uvnitř taktu, velmi často na konci taktu.[27] V češtině platí všeobecně uznávané pravidlo, že předložky tvoří rytmický celek s následujícím slovem. Mají tedy taktový přízvuk a následující slovo ho pozbývá. To platí o nesložených původních předložkách jednoslabičných (na př.: do, nad, pod, od).[28] Předložky dvouslabičné, nepůvodní a složené (na př.: kromě, stran, okolo) nepřebírají přízvuk první slabiky následujícího slova, je-li více než dvouslabičné. Tvoří buď taktovou předrážku, samostatný takt, nebo jsou součástí taktu. V obecné mluvě však dochází v praxi k odchylkám od výše uvedeného pravidla. Původní nesložené předložky jednoslabičné na sebe nestrhují přízvuk slova následujícího obyčejně v těchto případech:

následuje-li slovo o větším počtu slabik, nejčastěji superlativ, na př.: … přítelem / od / nejútlejšího / mládí … (J. Arbes, Newtonův mozek);

je-li slovo po předložce zdůrazněno, na př.: … tahali vo / loveckou / pušku … (K. Šulc, Rybolov v Kovčíně — deska);

je-li po předložce slovo nesklonné, na př.: … na / velmi / nízké / úrovni;[29]

při snaze po rytmisaci, zejména předchází-li před předložkou jednoslabičné přízvučné slovo, vytvoří předložka s tímto slovem jeden dvouslabičný takt, na př.: … šel přes / hustý / les …(z poslechu), … zbytečné // aby pro / ošetřovatelčinu … (K. J. Beneš, Uloupený život);

nastane-li po vyslovení předložky pausa, způsobená váháním mluvčího při hledání vhodného výrazu a pod., na př.: … přišli na // zeď … (z poslechu);

dojde-li k nahromadění dvou různých předložek, na př.: … do / u lesa / stojící / chaloupky … (z poslechu);[30]

[155]je-li předložka s příslušným slovem součástí taktu, avšak nikoli jako jeho první přízvučná slabika, na př.: … ať se hne / kam chce // že za ní / chodí …(I. Olbracht, Nikola Šuhaj loupežník), … dobou // že by do ní / nevkročil … (B. Benešová, Don Pablo, Don Pedro a Věra Lukášová). V tomto případě se chová slovo s předložkou jako celek rovný jednomu víceslabičnému slovu.

Je třeba připomenout, že se v mluvní praxi často setkáváme s tím, že také u těsného spojení původních jednoslabičných předložek se jménem bývá ponecháván přízvuk na první slabice jména, na př.: …na / louce …, …na / trávě …, což pociťujeme jako výslovnost nepřirozenou. Množství těchto „odchylek“ svědčí o tom, že se velmi silně uplatňuje v jazyce snaha po rytmisaci a analogie podle předložek nepůvodních a dvouslabičných, na př.: kol / lesa — u / lesa; nade / mlýnem — za / mlýnem.

 

IV. Zhodnocení dosavadního výzkumu mluvního rytmu v češtině

Dosti obšírné výsledky svého bádání v této otázce uveřejnil O. Zich.[31] Provedl rozbor děl K. J. Erbena, J. Nerudy, Sv. Čecha, A. Jiráska a O. Březiny. Rozebral, jak píše, „úhrnem 1 894 slovných celků, tedy počet dostatečný pro statistiku, vedle toho pak texty různých autorů a různého rázu“. Abych mohla posoudit způsob jeho členění alespoň nepřímo (neuvádí totiž žádné příklady svého členění), dala jsem analysovat šesti různými osobami text Erbenovy pohádky O třech přadlenách, jejž Zich uvádí mezi svým materiálem. Kdežto Zich v uvedeném textu nalezl 396 „slovných celků“ čili taktů, byl v šesti uvedených rozborech nejmenší počet 414, daleko pravděpodobnější však 486. V případě prvním, kdy analysující napočítal jen 414 taktů, jde zřejmě o členění mnohdy nesprávně provedené; tak na př. skupina slov: Liduška potud ještě ani je chápána jako jediný takt. Z příkladů, které Zich porůznu uvádí, však nelze pozorovat, že by jeho „slovné celky“ byly nějak nepřirozeně dlouhé. Jejich malý počet je pravděpodobně způsoben tím, že Zich počítal taktovou předrážku dohromady s následujícím taktem za jeden takt. Kdybychom nahradili každý jeho „slovný celek“ vzestupný nebo obstupný (je jich celkem 74 a 3) taktem sestupným s taktovou předrážkou (početně by to znamenalo nahradit každý takový takt dvěma takty), stoupl by celkový počet takto získaných taktů na 473, což odpovídá průměrnému počtu taktů, který zjistili studenti českého semináře. Zich upozornil na převážnou sestupnost českých slovných celků. Uvádí, že jich je v české próze ⁶/₇ celkového počtu. Ryze vzestupných našel pouze 13; počínaly nepřízvučnými slabikami a, že, ten, co, byl, všech, i, z nichž se některé opakují; podle našeho pojetí tvoří však tato slova taktové předrážky. Zich dochází k závěru, že pořadí taktů podle počtu jejich slabik je 2 3 4 1 5 6 7, což se zcela shoduje s pořadím, jež jsem získala na základě rozboru mnohem obsáhlejšího materiálu. Je to pozoruhodné i proto, že Zich pracoval s texty autorů průměrně o generaci [156]starších, z nichž se v textech, jež jsem zkoumala, objevují pouze Erben a Březina.[32]

Stručněji pojednal o rytmickém rozboru části textu z Babičky B. Němcové A. Frinta.[33] Označoval pouze přízvuky v souvislém textu a ze 153 taktů zjistil 88 trochejských (t. j. dvouslabičných), 52 daktylských (t. j. tříslabičných) a 13 nepravidelných. Také v tomto případě je převaha taktů dvouslabičných.

B. Hála provedl rytmický rozbor textu Nerudovy povídky Pan manžel. Jeho výsledky se shodují také s výsledky mého statistického zkoumání (podle jeho přednášky).

Proti domněnce některých odborníků (O. Zich a F. Oberpfalcer), že v češtině existují též takty vzestupné a obstupné, svědčí tyto skutečnosti:

Celkový ráz češtiny po stránce dynamické je nesporně sestupný.[34]

V češtině není přízvučná slabika nikdy koncovou slabikou taktu, má-li takt více než jednu slabiku, jak by tomu muselo být u taktů vzestupných; ani žádné isolované slovo nemá přirozenou výslovnost s přízvučnou slabikou uprostřed nebo na konci slova. Celistvost spojení, jako v Zichově příkladu „a dala jí“, je pouze zdánlivá, neboť v tomto případě můžeme slabiku oddělit od slova dala (i absolutní pausou), aniž se tím smysl textu změní. U pravých obstupných nebo vzestupných taktů si však takto počínat nemůžeme.

V pravých obstupných a vzestupných taktech neexistuje dynamicko-melodický zlom, charakteristický pro spojení předrážky s následujícím taktem.

(Dojem vzestupného taktu může však vyvolat vzestupná melodie, zvláště v krátkých větách tázacích typu vidíš?, slyšíš?, myslíš?)

 

V závěru shrnuji výsledky, jež lze vyvodit ze zkoumání zákonitostí mluvního rytmu v češtině:

Přízvuk je vždy na první slabice taktu. V češtině jsou tedy pouze takty sestupné; vzestupné a obstupné takty se v češtině nevyskytují.

Nejčastěji se vyskytují takty dvouslabičné a tříslabičné.

Takty jednoslabičné převyšují počet taktů čtyřslabičných v řeči hovorové (přímé); taktů čtyřslabičných je více než taktů jednoslabičných v řeči popisné (nepřímé).

Počet taktů o větším počtu než čtyři slabiky klesá prudce s přírůstkem počtu taktových slabik.

Zvláštní druh mluvního taktu tvoří taktová předrážka.

 

Je třeba zdůraznit, že uvedené výsledky jsou objektivní pouze v tom smyslu, že se v pojetí určitého rytmu shodují různé osoby. Vždy však jde o pojetí, jež [157]vyplývá ze sluchového vjemu a dojmu poslouchajícího. Zdali existuje rozdíl mezi intensitou jednotlivých slabik řeči, jak ji lidské ucho a mozkové receptory pro vnímání řeči přejímají a hodnotí, a poměrem absolutních hodnot intensity, jak je zaznamenají vhodné přístroje, ukáže další bádání v této otázce.[35]

Slovo a slovesnost, volume 15 (1954), number 4, pp. 145-157

Previous Zdeněk Tyl: Soupis ohlasů Stalinových prací o jazykovědě

Next Jaroslav Voráč: Dosavadní výsledky soustavného zkoumání českých nářečí jihozápadních v souvislosti s vývojem celonárodního jazyka