Sborník dialektologických studií věnovaný Ad. Kellnerovi

Jaroslav Voráč

[Discussion]

(pdf)

-

Asi za půl druhého roku po smrti prof. Adolfa Kellnera vyšel v řadě publikací Slezského studijního ústavu v Opavě za redakce Stanislava Králíka sborník jazykovědných studií od Kellnerových přátel a žáků. Sborník, věnovaný jeho památce, nese název Adolfu Kellnerovi (Opava 1954, 194 s.).

Vstupní část knihy přináší vědecký i lidský portrét Kellnerův. Zahajující stať Stanislava Králíka Vědecké dílo Ad. Kellnera zachycuje výstižně jeho vědecký růst a zrání. Ústředním thematem Kellnerovy dialektologické práce zůstávaly stále složité otázky přechodných nářečí, řešené postupem doby s širšího hlediska mezislovanského, především na konkrétním základě neobyčejně bohatého materiálu z oblasti lašské a propracovávané stále hlouběji se zřetelem k historickému vývoji jazyka a společnosti. Poslední stať před náhlým koncem jeho života ukazuje cesty, jak zejména je možno v souvislosti s historií společenského vývoje osvětlit otázky formování nářečních hranic. — Nashromáždit důkladný a spolehlivý materiál, proniknout jeho zákonitostmi a vyvodit z toho důsledky pro vědu v jejím vztahu k člověku, to je ve zkratce řečeno Kellnerův způsob práce. Hluboký vztah k lidem byl vůbec jedním ze základních rysů jeho povahy, jak ji ve stručné charakteristice Lidský profil Ad. Kellnera podává jeho choť Anna Kellnerová. Jevilo se to jak ve vztahu k prostému člověku, jehož jazyk v terénu zkoumal a nad jehož životním osudem se při tom zamýšlel, tak ve vztahu k žákům, jimž byl znamenitým učitelem a vychovatelem k pracovní kázni a mravní odpovědnosti. Stejně miloval i svou práci, protože jejím konečným smyslem bylo mu poznání člověka. Obraz osobnosti Kellnerovy je doplněn pečlivým soupisem jeho prací.

Vlastní jazykovědné stati sborníku jsou pak rozděleny nejprve ve dva thematické okruhy podle nářečních oblastí lašské a moravskoslovenské s připojenými příspěvky dialektologů slovenských. Za nimi následuje oddíl themat různorodějších, volněji seřazených, a konečně stať věnovaná otázce využití nářečních prvků v literární tvorbě na konkrétním rozboru.

Z teoretických statí, jež uvádějí jednotlivé oddíly sborníku a jež řeší dialektologické otázky obecného charakteru na nářeční problematice moravské, je první stať Kellnerova učitele akad. Fr. Trávníčka Smíšená a přechodná nářečí. Vycházeje ze Stalinových thesí o míšení jazyků a dialektů, stanoví Trávníček, že „laštinu nelze pokládat za zvláštní dialekt vedle dialektů českých a polských, nýbrž za dialekt českého jazyka, protože přijavši některé prvky polské vyvíjela se dále … podle svých vnitřních zákonů v rámci vnitřních zákonů celého českého jazyka“. Odmítaje zároveň starší názory Nitschovy, že území lašských nářečí bylo od počátku etnické území přechodné, odvo[179]lává se dále na svůj už dříve vyslovený názor (na př. v Příspěvcích k dějinám českého jazyka, 1927), že laština je od původu nářečí české s několika rysy polskými, časem do ní proniklými.

Jaromír Bělič ve stati Postavení moravské slovenštiny řeší na základě marxistickém obtížnou otázku zařazení těchto přechodových nářečí, do nichž, stejně jako do nářečí západoslovenských, zasahovaly vlny změn jak od západu, tak od východu. Po revisi dosavadních názorů řadí tato nářečí (jež byla do nedávna přiřazována k nářečím slovenským) do souboru nářečí českých, neboť je třeba přihlédnout i k historickým činitelům mimojazykovým, společenským a hospodářským. (Jádro těchto výkladů přednesl autor na dialektologické konferenci v Brně; viz zde jeho článek na s. 129.)

K tomu dodáváme, že naproti Běličovu (i dřívějšímu) jazykově zeměpisnému pojetí oblasti moravskoslovenské jako oblasti plynulého přechodu zdůrazňuje J. Chloupek[*] (odvolávaje se také na Havránkovu charakteristiku těchto nářečí, pronesenou na dialektologickém sjezdu minulého roku, viz i v Kronice na s. 200), že moravskoslovenská nářečí jsou vlastně vysloveně archaická, okrajová. Tato skutečnost by tedy i s hlediska třídění jazykového svědčila o tom, že tato nářečí jsou v podstatě jen archaickým okrajovým územím centra českého, tak jako jiná území okrajová.

Složitým procesem stírání místních nářečí, který zajisté patří dnes k nejnápadnějším rysům vývoje národního jazyka, se zabývá Jan Chloupek ve stati K otázce interdialektů. Na řadě zajímavých dokladů z nářečního materiálu především východomoravského, rozvrstvených generačně, ověřuje cesty, jimiž dochází ke vplývání místních nářečí jako odumírajících kategorií do širších nadřazených jazykových útvarů oblastních. (Dosti podrobných vývodů a konkrétních zjištění k této otázce, zvláště pro oblast moravskoslovenskou, uvedl už autor na brněnské dialektologické konferenci v referátě o vzniku a vývoji interdialektů; srov. zde na s. 200.) Pokud se týče srovnání s vývojem v Čechách, je zde tento unifikační proces zajisté starší (řekl bych mnohem starší) než na Moravě, což je dáno rozdílnou situací ve vývoji společenských, kulturních a hospodářských středisek, jak sám autor připomíná, avšak ještě dnes můžeme i zde pozorovat určité stopy vývoje nikoli rovnou směrem k obecné češtině, nýbrž k oblastní (krajové) formě; srov. na př. rozplývání prácheňského typu jmen místních a rodinných (Horažďouce, Novákouc) v širším oblastně nadřazeném typu jihozápadním (Horažďojce, Novákojc). Dalo by se dnes mluvit o určitých oblastních variantách obecné češtiny na území Čech. A pokud se týče ústupu nářečního lexika, velmi zajímavým materiálem doloženého, snad je možno podotknout, že může jít v některých případech, jež autor uvádí jako obecně nesrozumitelné, a tudíž ustupující, o velmi starý ústup výrazů dříve obecně rozšířených; srov. mor. slov. na ščútrobu (stč. na ščiú útrobu) a v Čechách dosud u nejstarší generace na šťítro(p) (Chudenice, Klatovsko), stejně i laš. pivňica (= sklep), doložené ještě dnes na Stříbrsku a u Hrušky pro Chodsko. Naproti tomu slova jako střechejl a hodnej (= značný), která podle Chloupka v moravských nářečích mizejí, jsou dosud v živém usu v nářečích českých.

V Kellnerově plánu podat v serii jazykově zeměpisných statí dnešní stav lašských nářečí, jak jej ohlásil v článku Jazykový zeměpis a jeho význam pro studium rozvoje jazyka ve Slezském sborníku 1951, s. 55 n. a začal uskutečňovat ve stati K opavskému jazykovému zeměpisu (Slez. sb. 1952, s. 103 n.); pokračují jeho žáci a někteří členové dialektologické skupiny moravské v tomto sborníku hned několika příspěvky, doloženými bohatým materiálem a přehlednými mapkami, a to z nářečí lašských a z Valašska. Je to především stať Arnošta Lamprechta Z jazykového zeměpisu lašského, která přináší jazykově zeměpisnou situaci morfologických typů důležitých pro [180]třídění lašských nářečí podle jejich základních center: západního opavského (se sekundárním střediskem východoopavským) a východního ostravského. V deklinaci jsou to především ve třech různých směrech (podle tří uvedených center) unifikované typy plurálových koncovek substantiv (v dat., lok. a instr.), v konjugaci pak zejména typy 3. os. pl. (umja, umi, umju, umjum) a participia l-ová (umřeł, umřył, umřuł a pił, był, pjuł, buł). Autor nespokojuje se jen s přesným materiálově doloženým zeměpisným obrazem typů, nýbrž vykládá i příčiny unifikačních procesů a jejich tendence v rámci gramatického systému nářečí. V pravděpodobnou souvislost se společenskými poměry historickými uvádí zeměpisné rozšíření labiovelarisovaného typu příčestí třuł, umjuł, bjuł v úzkém pruhu mezi Odrou a Ostravicí (podél staré cesty z Baltu na jih) a pomocí historicky datovaných kolonisací na Frýdecku (záp. Těšínsku), kde tato změna není, tak jako není ani na druhé straně na celém Opavsku, dochází i k stanovení chronologie u labiovelarisace tohoto typu (před počátkem 14. stol.). K tomu dodávám, že také v Čechách by některé unifikované typy tvaroslovné stály za jazykově zeměpisné vysledování. Vedle jednotného západočeského dativu pl. na -om rýsuje se na př. v severozáp. Čechách ještě oblast unifikovaného lokálu na -ách a v jihozáp. Čechách oblast lokálového typu -ích. Vcelku je stať Lamprechtova dokladem, jak může jazykový zeměpis přispět k osvětlení jazykových změn i k historické dialektologii.

V článku Změna á > o v lašském nářečí na Místecku podává Dušan Šlosar přesnou hranici tohoto jevu společného českým nářečím lašským a přilehlým nářečím slezskopolským s pečlivým vyšetřením jeho dnešního stavu i jeho narušování a ústupu na nejzápadnějším okraji dané oblasti. — Územním rozšířením a současným stavem dvou důležitých hláskoslovných jevů v severní části Valašska se zabývá Antonín Vašek v článku Z jazykového zeměpisu Rožnovska a Valašskomeziříčska. Je to přehláska a > ě(e), jejíž některé isoglosy přetínají území na východě od Valašského Meziříčí, a pak starobylý stav měkkých retnic, který je archaickým rysem tohoto přechodného nářečního úseku. — K těmto materiálově podloženým statím přiřazujeme i výraznou Charakteristiku karlovického nářečí od Františka Svěráka. Po hutném zkratkovém popisu hláskoslovném a tvaroslovném následuje živá ukázka nářečního lexika, která dovoluje nahlédnout do starší vrstvy tamějšího života lidového, a několik jadrných úryvků lidové dikce přibližuje nám i povahu lidu v těchto dvou horských obcích na horním Vsetínsku.

Syntaxi jsou věnovány dvě stati. Je to Skladba v nářečních monografiích od Jaroslava Bauera, jež vychází z povšechné kritiky dosavadních prací, podává několik základních metodických připomínek, jak dokonaleji získávat (v terénu) a lépe zpracovávat syntaktický nářeční materiál, a nakonec klade požadavek, aby monografické práce zachycovaly celý syntaktický systém popisovaného nářečí. — Stať Aloise Gregora Citoslovečné věty v lašských nářečích uspořádává souhrnně vybraný citoslovečný materiál z nářečních monografií lašských v základě podle kategorií Trávníčkových a sleduje při tom v určitých případech vnitřní nářeční rozrůznění ve významu citoslovcí a jejich užití ve větě a konečně uvádí též typy nářečního tvoření nových (sekundárních) citoslovcí.

Kellnerův zájem o slovenská nářečí oplácejí mu ve sborníku jeho slovenští přátelé. Je to především kratší historická retrospekce Jána Stanislava Po stopách Slezákov na Slovensku, která se zabývá nejstaršími stopami rané slezské kolonisace v okolí Nitry z přelomu 9. a 10. stol., opírajíc se o doklady místního jména obce Sľažany v jeho nejstarších podobách. Gejza Horák v kapitole „Pochýlené“ samohlásky v nárečí Pohorelej a Liptovskej Tepličky ukazuje, jak polský charakter mluvy v obou obcích se projevuje i na vokalickém systému jejich nářečí. Anton Habovštiak v článku Striednice za predhist. ъ, ь v oravských nárečiach popisuje dnešní stav tohoto jevu [181]a odlišnost jerových střídnic v nářečích hornooravských uvádí v možnou souvislost především s historickými valašskými kolonisacemi. Větší oporou pro tuto domněnku by ovšem byla možnost srovnání s historickým jazykovým materiálem.

Historickému vývoji nářečí na monografickém úseku je věnován obsáhlý Příspěvek k historické dialektologii Hranicka od Josefa Skuliny. Úvodem podává autor synchronní obraz širší hranické oblasti, typického nářečí přechodového, v jeho složitých vztazích k sousedním třem nářečním typům moravským a vymezuje užší úsek svého zkoumání, t. j. „užší Hranicko“ se zachovaným starým ú a ý jako v moravské slovenštině (proti hanáckému (záhorskému) ó a é a kelečskému ou a ej).

Autor se pak zabývá řešením otázky, kdy a jak došlo k nářeční diferenciaci Hranicka. Historický jazykový materiál prozkoumaných písemných památek této oblasti (zápisy, kroniky, urbáře, paměti, gruntovní knihy atd.) od poloviny 16. století ukazuje, že už tehdy bylo Hranicko oblastí přechodnou mezi nářečími moravskoslovenskými, lašskými a hanáckými a že k jeho diferenciaci docházelo v době historické. Jde především o památky neliterární povahy s hojnými dialektismy. Pocházejí často od místních rodáků a mnohé doklady jsou i spolehlivě lokalisovány. Zkušenosti ukazují, že je přesto třeba určit vždy pokud možno přesně původ písaře.

Z výčtu doložených jevů, které lze vzhledem k tehdejší spisovné běžné normě považovat za dialektismy, se zdá, že přece jen zůstává problematickou otázka tvarů se zúženým í (ý) z é (lávky nový, od otce svyho). Celková situace je zde, myslím, pro badatele tím obtížnější, že nejde o svébytné nářeční jádro s vlastními innovacemi, nýbrž že jde o přechodné území, kam v nestejné míře zasáhly jak změny centrální, celočeské, tak i určité změny z velkých nářečí sousedních. Hranice těchto změn se ustalovaly zhruba podle hranic feudálních dominií, jak ukazuje pozoruhodná mapa i její zajímavý výklad. Diferenciace hranické oblasti je tedy dána jejím feudálním „rozdrobením“. Není však, myslím, zcela vhodné označovat tuto diferenciaci širší hranické oblasti jako „řadu místních rozdílů“, protože charakteristické jevy, jež tuto oblast člení, zasahují sem vlastně zvenčí a často i ze vzdálených center.

V historickém náčrtku hospodářské a společenské situace vykládá pak autor shody i rozdíly jazykových a správních hranic, všímá si i německých kolonisací, jimiž byl po třicetileté válce omezován styk Hranicka s oblastí lašskou, a tak vlastně zesíleny vztahy k nářeční oblasti moravskoslovenské.

Vzpomínkou na prof. Kellnera, „našeho největšího dialektologa pomezních a přechodných oblastí, který sbíral materiál i v podhůřích beskydských“, je motivována delší stať Františka Kopečného O záhadě jména Beskydy. Tato etymologická studie, doložená rozsáhlou literaturou a srovnávacím materiálem, nechce být podle slov autorových ničím jiným než stručným zvážením a shrnutím všeho podstatného, co se dá s vědeckého hlediska o jménu Beskyd říci. Po výkladu tvarů a významů slova následuje přehled závažných etymologií zároveň s kritickým a pronikavým hodnocením jejich slabin i předností. Autor sám považuje za nejzdařilejší výklad ze starého thráckého apelativa ve významu „horské pásmo zalesněné i pastvinaté“.

V posledním oddílu sborníku ve stati Ke stylu literárních prací Ludmily Hořké podává Milan Jelínek stylistický rozbor dvou autobiografických knih této lidové spisovatelky slezské. Nejvíce pozornosti věnuje autor způsobu a míře využití dialektických prvků v kronikářském díle spisovatelčině. Thematem obou knih (Domov a Řeka), o nichž je hlavně řeč, je venkovský život v oblasti s výrazným nářečím a jeho užití je zde tedy na místě, avšak nelze dílo přetížit přemírou dialektismů. Na jednotlivých dokladech je pak ukázáno, kdy je zde nářečí skutečně dotvářejícím prostředkem uměleckým (charakterisačním, typisačním) a kdy jeho neúměrné užití nejenže už nemá uměleckého funkčního oprávnění, nýbrž může zatížit text až do nesrozumitelnosti.

[182]O stati Milana Romportla Přízvuk a melodie nářečí na Těšínsku viz zde samostatný referát na s. 189.

Pohlédneme-li ještě zpět na žeň celého sborníku, vidíme, že je vlastně celý věnován úkolům a otázkám, na nichž prof. Kellner za svého života tak usilovně pracoval. Ať je to thematika nářečí smíšených a přechodných, jazykového zeměpisu, historické dialektologie, zkrátka všude je vidět, že cesty, jimiž šel, nejsou opuštěny, a že vedou stále k cílům, jež jim vytkl anebo o něž usiloval i on.

Slovo a slovesnost, volume 16 (1955), number 3, pp. 178-182

Previous František Trávníček: Závěrečný projev k dialektologické konferenci

Next Arnošt Lamprecht: Práce o vývoji dolských nářečí na Moravě