Ještě k „prostě vidovým předponám“ v češtině

Ivan Poldauf

[Discussion]

(pdf)

-

Ve své recensi o nových pracích o prostě vidových předponách v češtině (SaS 17, 1956, s. 28—35) uvádí Fr. Kopečný vedle Veyovy i mou studii ze SaS 15, 1954, s. 49 až 65. Veyovu studii rozebírá, aby tak přispěl k jejímu vylepšení, k mé studii má výhrady v základních principech, které si sám interpretuje, aniž správnost své interpretace závažně zdůvodnil. Protože zkoumání prefixace při perfektivaci nepředponových sloves bude mít v budoucnu závažné důsledky pro naši výkladovou i překladovou lexikografickou praxi a Kopečného náznaky by mohly být nekriticky přejímány, pokládám za potřebné na některé jeho vývody reagovat.

Kopečný vychází od předpokladu značné významové jednotnosti jednotlivých předpon (i když u některých uznává jistou významovou nezřetelnost). Proto chce zjistit předpoklady, které pro účel perfektivační jednotlivé předpony mají. Že však nemůže podobně vyjít i od významové jednotnosti sloves, chce alespoň pro každé sloveso najít jeho „vlastní“ perfektivační předponu. Pro něho má předpona u- jednotný význam („oddělování“), není to předpona polysémní, jíž je pro mne („oddělování“, „potlačování“, „dosahování upotřebitelnosti zajištěním předpokladů, úpravou“). Pro něho má i sloveso krájet jeden, „vlastní“ význam („pomocí nože oddělit“), není to sloveso s řadou dílčích významů seskupených kolem určité představy, jímž je pro mne (1. krájet krajíc = oddělit něco, 2. krájet chléb = oddělit část něčeho, 3. krájet zelí, cibuli = dosáhnout rozpadu v části, kousky něčeho, vždy ovšem kolem představy „s použitím nože“). Je patrno, že se s Kopečným lišíme v zásadním přístupu k věci. Kopečný spekulativně vyhledává jeden (asi také „vlastní“) význam předpony i slovesa. Prohlašuje pak jen ukrojit za prosté perfektivum ke krájet, v nakrájet je prý lexikální odstín („větší míry výsledku činnosti“). Já hledám empiricky vidové korelace (1. a 2. ukrojit krajíc, ukrojit chléb, 3. nakrájet zelí, nakrájet cibuli), a to tak, že si věty s nepředponovým slovesem nedokonavým převádím v paralelní věty stejného jinak významu s videm dokonavým (Co dělá maminka? Krájí cibuli. Co udělala maminka? Nakrájela cibuli.).

V nakrájet jde ovšem o děj členitý (jistá paralela k iterativnosti jako u vídat a distributivnosti jako u vycházet), ale o ten jde i ve významu krájet ve spojeních jako krájet zelí nebo cibuli. Ve svém článku v Čes. čas. fil. 1, 1943, s. 5 n., jsem ukázal, že tato členitost (mluvil jsem tam všeobecně o distributivnosti) souvisí s přestupem sloves, jimž jsem tam říkal „jednourčená“ (krájet - krojit), k „dvojurčeným“ (krájet - nakrájet).

Spekulativní je u Kopečného i stanovení významu předpony. V napsat je pro něho význam předpony jasný (Kopečný to neprávem formuluje slovy „na- je v oblasti předpon řadicích“), v uvařit nikoli („u- je hodně bezbarvé“). Podle mého názoru není význam morfému vždy předem dán, ale vytváří se účastenstvím na lexikálních seskupeních se společným obecným významem. Mají-li slovesa, u nichž dominuje význam „dosáhnout upotřebitelnosti zajištěním předpokladů“, předponu u-, je tato spojena s tímto významem asi tak, jako je u pojmenování otevřených míst se zakončením na -iště tato přípona spojena právě s významem „otevřené místo“. To nijak nevylučuje polysémii předpon i přípon (srov. utrhnout, bičiště s jinými významy u- i -iště). Vytvářejí-li slovesa s na- nebo s u- významovou skupinu zřetelně spojenou významem obecným, jsou pod tento obecný význam zařazena a tento obecný význam je s příslušnou předponou přímo spojen a předpona je ve vztahu k daným základům předponou řadicí. Nelze oddělit na- v napsat a u- v uvařit jen proto, že nám na- připadá jaksi konkrétnější nebo u- bezbarvější. Kriteriem musí být fakta slovesné části slovní zásoby (existence významově i formálně, totiž spojením se stejnou předponou, spojených skupin), nikoli úvahy o významu předpony samé o sobě.

[170]Spekulativní je i Kopečného kriterium pro poznání předponového tvaru jako „prostého perfektiva“. Aniž to výslovně říká, modifikuje Kopečný kriterium, které kdysi vyslovil (ve Sborníku Fr. Trávníčkovi a F. Wollmanovi, „od pravých prostých perfektiv není možno tvořit už další, sekundární imperfektivum“). Dnes mluví o nemožnosti nebo nepotřebnosti tvořit, ale zároveň sám vlastně popírá hodnotu tohoto kriteria slovy „přesto najdeme někdy sekundární imperfektiva i k pravým imperfektivům typu udělat. Měli bychom je čekat zvláště k perfektivům tvořeným předponou řadicí [z jakého důvodu? I. P.]. Opravdu jich tu také hodně nacházíme.“ Kopečný dnes mluví o dvou kriteriích (1. nemožnost tvořit, 2. nepotřebnost tvořit) a prohlašuje první za minimalistické, asi proto, že se nehodí na všechny případy. Avšak takové kriterium není pak přece už kriteriem. Záleží prý v neschopnosti tvořit další derivát. Kopečnému však jde o kriterium, které má stanovit, že sloveso derivátem už samo je, takže pojem další derivát kriterium znehodnocuje. Chci-li vědět, zda na př. doplanout je derivátem k planout bez lexikální modifikace, nemohu z nemožnosti tvořit nějaké doplávat nic usuzovat. Podle prvního kriteria by k sobě náleželo na př. dotoužit k toužit, proměřit (kolik) k měřit, ubodat k bodat. Do jisté míry si je vlastně nevhodnosti tohoto svého kriteria vědom sám Kopečný, když říká: „od pravých prostých perfektiv, která se lexikálně přesně kryjí s příslušným neprefigovaným imperfektivem, není už možno tvořit …“ To tedy znamená, že napřed víme o tom, že se tvary lexikálně přesně kryjí, jinak nám nepomůže kriterium aplikované na jednotlivý tvar. Sám jsem proto nikdy nemluvil o kriteriu prosté perfektivnosti, ale o „ukazateli sounáležitosti nebo nesounáležitosti slovesných tvarů“, a uvedl jsem zjištění plné synonymity jako metodu k „ověření sounáležitosti slovesných tvarů rozlišených jen vidově“.[1] Kopečný na tom staví své druhé kriterium (nepotřebnost = vznik dokonalého synonyma). Myslím však, že i tu bude těžké postupovat všude stejně. Vytkl jsem proto už ve své studii jako zvláštní situaci u sloves pohybu a přemisťování. Lze beze všeho prohlásit všechna (prakticky) spojení těchto sloves s předponami za prostě perfektivní (Tatínek už jede = přijíždí, tedy přijet je prosté perfektivům k jet)?

Jak jsem uvedl, nezjišťuje Kopečný sounáležitost vidových párů empiricky. Spekulativně hledá „nejvlastnější“ prostě perfektivní předponu a ty, které mu nadto u slovesa přicházejí v úvahu, odsunuje k lexikálním. Na základě tohoto vlastního postupu vidí v řadě mých dokladů na předpony řadicí významové modifikace (pár krájet — nakrájet vytýká sice Veyovi, ale mám jej spolu s dalšími také), odtud pak je již krok k paušálnímu prohlášení mých předpon řadicích za gramatické i lexikální, dokonce za jakési neutrální pásmo po obou stranách hranice mezi lexikem a gramatikou, a nakonec k tvrzení, že jsem si „předpony řadicí“ pro svůj účel aprioristicky definoval a nepřihlédl k tomu, zda jsou to předpony modifikující význam či jen pozměňující vid (nedokonavého slovesa nepředponového), že kladu lexikální, řadicí a prostě vidové předpony vedle sebe jako tři druhy předpon, aniž poslední dva spojuji jako předpony pouze vidové, tedy gramatické. Ve skutečnosti je však z celého mého článku jasné, že jsem se zabýval předponami nikoli významotvornými, lexikálními, nýbrž vidovými a ty že jsem rozlišil v řadicí a prostě vidové, že jsem tedy naprosto neztrácel se zřetele společnou vidovou, prostě perfektivující funkci předpon, jimž říkám řadicí a prostě vidové.[2] Pro mne tak jako pro Kopečného jsou české předpony dvojí: lexikální a gramatické. Z gramatických jsou vidové ty, které pomáhají rozlišit dokonavé a nedokonavé sloveso. [171]Vidové pak jsou řadicí, vstupuje-li ve spojení s nimi sloveso do skupiny sloves se společnou významovou stránkou a stejnou prefixací (psát napsat k nakreslit, narýsovat atd., vařit uvařit k udělat, usmažit, upražit atd.), nebo prostě vidové, tradiční, jestliže k takovému vstupu a vytváření subsumpčních seskupení nedochází.

Jediné příklady, které Kopečný uvádí pro to, že mé řadicí předpony jsou také lexikální, a na základě nichž tedy prohlašuje, že jsem si problém řadicích předpon postavil samoúčelně (zatím co jinde zas říká „Poldaufovo rozlišování … je v jistém smyslu oprávněno“), jsou páry brousit - nabrousit, obrousit, vybrousit a holit - oholit, vyholit. Zdá-li se však Kopečnému, že jsou mezi mými doklady předpony, které význam lexikálně modifikují, pak měly takové doklady být vyloučeny (třebas takovým důkladným pletím, jaké Kopečný provedl s materiálem Veyovým), nebylo však správné na základě některých podle Kopečného nepatřičných dokladů prohlašovat celou kategorii řadicích předpon za nějakou vymyšlenou oblast, zasahující zčásti do lexika, zčásti do gramatiky. Přitom je Kopečný sám rozkolísán, má-li u slovesa více předponových perfektiv. Hned je mu proti mysli, že by sloveso mělo více tvarů perfektivních, hned zas existenci synonymních prefixací připouští, přirozeně proto, že takovou vícetvarost v oblasti předpon nevidět nelze asi tak, jako ji často nelze přehlédnout v oblasti přípon (odlétat, odletovat, probouzet, probuzovat). Kopečný však mluví o tom, že mezi mými řadicími předponami jsou celé lexikální typy („Poldaufův typ holit-vyholit“). Ve skutečnosti může být jistě spor o pár holit-vyholit (vy- tu, zdá se, skutečně přidává významový odstín „zcela“), ale ne o typ sloves, u nichž by proti jiné prefixaci nebyly, abychom řekli s Kopečným, „významové rozdíly tak malé, že jich lze nedbat“. K tomu stačí jen přehlédnout předponové tvary s o- a vy- u cídit, čistit, drhnout, kartáčovat a j., kde při vy- těžko najdeme významový odstín „zcela“. V Kopečného příkladu s brousit jde o zásadní rozdíl postoje, o němž bylo řečeno výše. Nahlédnutí do PSJČ ukáže u hesla brousit významy: 1. význam perfektivovaný předponou na-, 2. (otírat něco o něco) perfektivovaný předponou o-, 3. (na př. jemně broušené mravy), perfektivovaný předponou vy-, 4. (pohyb), kde je v souhlase s pohybovými slovesy celá řada perfektivací (na př. často navečer brousil / zabrousil k hájovně), a 5. (zvuk) perfektivovaný předponou za- (tetřívek brousil). Pro mne má tedy brousit několikero perfektivací, z nichž nelze žádnou označit za lexikální, protože žádná skutečně význam, to je daný dílčí význam slovesa, v konkrétním kontextu nemodifikuje. I kdybychom chtěli jeden z významů vytknout jako hlavní a jeho perfektivaci prohlásit za perfektivaci „nejvlastnější“, nemáme k tomu kriterií. Je tu sice malá frekvence derivátu nabrušovat, ale to není nutný zjev (Kopečný sám uvádí schylovat vedle chýlit schýlit a umývat vedle mýt umýt, u něhož velká frekvence musila předcházet ustálení na pár umýt umývat v moravských nářečích). Nemohu tedy přijmout, že by u obrousit nebo vybrousit byly řadicí předpony lexikální (nehledě na to, že to je v mé terminologii protimluv, když řadicí předpony jsou gramatické, vidové). Přitom jinde musí sám Kopečný uvést dvojice i trojice perfektiv, takže se stalo úplně nejasným, proč vytýká, že jsem zabral do předpon lexikálních (a tím znehodnotil pojem vidových předpon řadicích), když lexikální povahu mých řadicích předpon nedokazuje. Pokud takovou povahu u dvou příkladů ukazuje, nepostupuje podle mého mínění správně, protože nepřihlíží ke všem významům slovesa, ač i jemu je to jinde samozřejmou nutností (jeho příklady s cítit, chovat, dokonce s pěti perfektivy stěhovat se).

Za ‚řadicí‘, ,prostě vidové‘ nebo ‚lexikální‘ lze označit toliko předponu daného slovesa, nelze těmito pojmy provést třídění předpon obecně. Táž předpona může být jednou řadicí, jednou lexikální (z- ve zničit nebo změnit řadí významy ničit a měnit do určitých skupin, kdežto ve znásilnit nebo zhudebnit z- přímo spolu vytváří celý význam). Jsou i přechody od předpony gramatické (řadicí nebo prostě vidové) k lexikální (chýlit - schýlit, schýlit - schylovat; vymizí-li tvar chýlit, bude jen s- lexikální, jako se [172]stalo při od-, máme-li proti stč. lúčiti - otlúčiti jen odloučit - odlučovat). Opačné přechody náležejí, zdá se, jen okrajovým vrstvám jazyka. Tak najdeme v básnickém jazyce hostit se místo uhošťovat se, v básnickém, ale také odborném slohu loučit místo odlučovat. Nejsou pak chýlit, schýlit, schylovat tři tvary jednoho slovesa, ale tvary sloves dvou, a to plně synonymních se společným schýlit, jehož s- je vůči chýlit řadicí a vůči schylovat lexikální.

Kopečného pojem „nejvlastnější perfektivum“ pokládám za pochybený, protože opomíjí fakta lexikální, totiž polysémii slov. Je mi přirozené, že gramatický jev jako vid, který má zřetelné, zvláště historické, lexikální kořeny, je úže spjat s významovou stránkou slov, a to i se stránkou jednotlivých dílčích významů, než kterýkoli gramatický jev jiný. Nelze přece jednou hledat v na- „nejvlastnější“ předponu vidovou pro konkrétní význam spojem (brousit nůž - nabrousit nůž), po druhé zas konkrétní význam spojení označovat za „lexikálnější“ (rovnat narovnat je prý lexikálnější než porovnat, srovnat, urovnat). Nelze jednou uvádět dvojice, trojice i četnější skupiny prostých perfektiv, po druhé prohlašovat, že počítat se skutečností dvou nebo více perfektiv u téhož slovesa „je nakonec nelogické“. Je mi naprosto jasné, že jen v rámci vidových prostředků má termín ‚řadicí‘ svůj význam a své oprávnění, nemohu však z řadicích předpon, zjištěných převáděním vět se slovesem vidu nedokonavého na věty se slovesem vidu dokonavého, vylučovat některé členy tak zjištěných dokonavých dvojic, trojic a pod. na základě spekulace o tom, které perfektivum je „nejvlastnější“, neboť pro ni není kriterií. Jako se kritika Veyovy práce nesla k probírce skutečných vidových párů a odstranění párů domnělých, je třeba, aby i z mé práce byly odstraněny případy, kde jde o lexikální modifikace. To však nelze vyřídit nedokázaným prohlášením řadicích předpon za jakési ambiguální, gramatické i lexikální. Přitom probírka musí být opřena o průzkum kontextů, nikoli o spekulaci nad isolovanými slovesy.[3]

Slovo a slovesnost, volume 17 (1956), number 3, pp. 169-172

Previous Miroslav Komárek: K otázce slovních druhů v češtině (Odpověď na kritiku)

Next František Kopečný: Odpověď I. Poldaufovi