K diskusi o zkouškách slabikové srozumitelnosti

Milan Romportl

[Chronicles]

(pdf)

К дискуссии о проверке понятности при передачах / A propos de la discussion sur les tests de l’intelligibilité du langage

Diskuse o jazykovědné problematice zkoušek srozumitelnosti při telefonním přenosu uvízla, jak se domnívám, na mrtvém bodě. V názorech obou diskutujících stran je zásadně rozdílný pohled na problém, má-li být k těmto zkouškám užíváno jako základního materiálu hláskových útvarů bez smyslu (logatomů, nebo se smyslem (t. j. hlavně slov, ale i morfémů), třebas obě strany přijímají jako základní thesi, že je třeba vycházet z materiálu konkrétního národního jazyka. Jsem značně skeptický, podaří-li se na tomto místě zmíněný názorový rozdíl překlenout, a soudím, že by bylo věci na prospěch — a to také proto, že o těchto otázkách dosud veřejně diskutovali pouze členové komise pro sestavení českých logatomů —, aby další diskuse byla přenesena do této komise a širší odborné veřejnosti byly ke konečnému prodiskutování předloženy teprve souhrnné výsledky práce komise.

Z tohoto důvodu chci ve své poznámce pouze nadhodit, nikoli rozvádět myšlenku, která má po mém soudu již při přístupu k řešení našeho problému základní význam a o níž se v diskusi dosud celkem neuvažovalo. Zkoušky, které jsou předmětem diskuse, nejsou totiž v zásadě zkouškami srozumitelnosti (ať již t. zv. slabičné nebo slovní), nýbrž — setrváme-li již u tohoto termínu — zkouškami srozumitelností. Třebas konečným cílem veškerých těchto zkoušek je zjistit, do jaké míry přenosová zařízení zaručují dokonalý přenos řeči, přece v samém zkušebním procesu, o nějž nám tu jde, jsou řeč nebo řečové prvky, po případě jejich srozumitelnost pouze prostředkem, jímž kvalitu spojového zařízení zkoušíme.

Není ovšem — jak je ostatně obecně známo — prostředkem jediným, nebo lépe jedině možným. Vlastnosti spojového zařízení by bylo možno zkoušet i metodami jinými, na. př. akustickými (takovou je i metoda t. zv. propískání). Za dané situace je zkouška pomocí řečových elementů cestou nejschůdnější; otázkou je pouze, je-li zkouškou nejexaktnější (jako v jiných případech vždy, je-li technické zařízení zkoušeno pomocí toho, co je jeho účelem, čemu slouží).

Slouží-li tedy spojové zařízení přenosu řeči a my opět jeho kvalitu přenosem řeči zkoušíme, jsme při zkoušce postaveni před otázku, v jaké formě máme k této zkoušce řeči (řečových prvků) užít. Vyjděme při své úvaze z krajního případu (jsem si vědom, že poněkud nadsazeného): Aby zkouška odpovídala všem podmínkám, za kterých se uskutečňuje normální telefonní přenos, bylo by třeba, aby zkouška měla charakter normálního telefonního dialogu, t. j. na př. aby experimentátor byl jedním z mluvčích, aby mu byla jasná situace, v níž se dialog děje, aby svou účastí na dialogu jeho průběh ovlivňoval atd. atd. Jen tak by bylo možno plně zaručit podmínky analogické oněm, v nichž se spojového zařízení užívá. Nehledě k tomu, že by se tu ve značné míře uplatňoval subjektivní činitel, byl by tento způsob zkoušek prakticky neproveditelný, neboť počet zkoušek — mělo-li by se dojít k objektivním výsledkům — by musil být nesmírně veliký, protože by měl odpovídat nejen počtu typů těchto rozhovorů, ale i frekvenci těchto typů.[1] A přitom by byly všechny závislosti stále tak složité, že by bylo téměř naprosto nemožné zjistit, do jaké míry konstatované rozdíly odpovídají rozdílům v kvalitě samého spojového zařízení.

Je tedy zřejmé, že pro zkoušku je třeba — jako při každém experimentu — podmínky zjednodušit, pokud možno vyloučit proměnné činitele, kromě zkoumaného. Činíme tak již při zkoušce srozumitelností větnou, tím spíše pak při zkoušce srozumitelností [63]slovní a ovšem i t. zv. srozumitelností slabičnou, zvláště pomocí logatomů. Zůstává otázkou, kam až je možno při tomto zjednodušování podmínek jít, zda vyloučení faktoru významového (při zkoušce logatomy) není kvalitativně odlišné od vyloučení všech ostatních faktorů (situace, kontextu, příp. větné souvislosti a j.).

Bude nyní třeba po mém soudu předběžně, avšak podrobně zkoumat, existuje-li konstantní vzájemná závislost, korelace jednotlivých typů zkoušek přenosových zařízení (a to po případě i zkoušek pomocí jiného než jazykového materiálu). Jestliže tato korelace existuje, bude třeba pokusit se o její číselné vyjádření. Bude-li splněna (uvědomuji si, že po mnoha a mnohostranných zkouškách) tato podmínka, nebude stát nic v cestě, aby byl pro zkoušení spojových zařízení v praxi zvolen onen typ zkoušek, který je jednak nejpohodlnější, jednak takový, aby jasněji, citlivěji obrážel rozdíly v kvalitě měřených zařízení. Přitom bude třeba uvážit, do jaké míry bude výsledek ovlivňován eventuální chybou, pramenící z prolínajícího vlivu eliminovaného činitele (na př. významu u logatomů, zamýšleného jako nevýznamový),[2] a zvolit onen způsob, při němž se takováto chyba projeví méně výrazně.

Slovo a slovesnost, volume 18 (1957), number 1, pp. 62-63

Previous Lumír Klimeš: K studiu odrazu změn národní kultury v slovní zásobě

Next Jazykovědné sdružení