Zpráva o činnosti Jazykovědného sdružení při ČSAV

František Daneš, Milan Jelínek

[Chronicles]

(pdf)

Отчёт о деятельности Лингвистического кружка ЧСР / Rapport sur l’activité du Cercle linguistique de Tchécoslovaquie

Od ledna do září 1957 se konaly v Praze tyto přednášky:

24. ledna 1957: Akad. V. V. Vinogradov (Moskva), Sporné otázky historie spisovné ruštiny. Souhrn přednášky přinesl článek K. Horálka v SaS 18, 1957, s. 98.

31. ledna 1957: Prof. Roman Jakobson (Harvard University, USA), Čeština v hebrejských památkách raného středověku. Autor pojednal o tomto tématu v příspěvku do Kulturního sborníku ROK (nakl. Moravian Library, New York) 1957; podrobné zpracování vydá ve studii Czech in Medieval Hebrew Texts (spolu s M. Hallem), předběžně bude otištěno v Slavii; stručný obsah přednášky přinesla Naše řeč (40, 1957, s. 107—110).

6. března 1957: Prof. R. I. Avanesov (Moskva), O chápání systému jazyka a o třech aspektech zkoumání zvukové stránky jazyka. Přednášející podal výklad hlavních teoretických principů své nové práce »Fonetika sovremennogo russkogo literaturnogo jazyka« (Moskva 1956).

24. dubna 1957: Doc. dr. Robert Auty (Cambridge), Některé problémy vývoje slovanských jazyků spisovných. Text přednášky bude otištěn v časopise Slavia v 2. č. letošního ročníku.

15. května 1957: Dr. Breda Pogorelčeva (Lublaň), O slovinské jazykovědě. Přednášející podala nástin vývoje slovinské jazykovědy a informovala o současném jazykovědném dění slovinském.

22. května 1957: Dr. Petr Sgall, kand. filol. věd, O infinitivech v Rgvédu. V různých jazycích se infinitiv podílí různou měrou na kategoriích jmenných či slovesných. V Rgvédu se velká většina infinitivů liší od pádů dějových substantiv v podstatě jen tím, že má slovesnou rekci. Vztah mezi dativními a akusativními infinitivy je tu v mnohém podobný vztahu mezi slovanským infinitivem (který snad také vznikl z dativu) a supinem (to je původem akusativ). Dativních infinitivů se užívá hlavně jako příslovečného určení účelu, dále v predikátu se sponou (nejčastěji při záporu, s významem nemožnosti) a v kausativní konstrukci se slovesem kr-. Akusativní infinitivy vystupují po slovesech pohybu, ale — na rozdíl od slovanského supina — také modálních slovesech; modální slovesa jsou v Rgvédu ještě málo rozvinuta, jejich význam však později stoupá (v souvislosti s tím, jak ubývá slovesných způsobů), a to je jedna z příčin vítězství akusativního infinitivu nad dativním v pozdějším sanskrtu. Tento vývoj se liší od pozdějšího vývoje slovanského, kde infinitiv zatlačuje supinum. Infinitivy ablativní a genitivní jsou omezeny na úzký okruh funkcí a je možno je chápat jako varianty základních infinitivů dativních. Zato infinitivy na -dhyi a -sani mají některé funkce samostatné (blízké imperativu) a také jejich tvar dává tušit, že vznikly jinak či jindy než ostatní infinitivy. (Práce vyjde v publikacích Karlovy university.)

30. května 1957: Prof André Vaillant (Paříž), 1. Vydávání staroslověnských textů církevněslovanské redakce, 2. Etymologické problémy. (1) Pro studijní oblast staroslověnštiny je na čase plánovat širší pracovní program. Texty sepsané v čisté staroslověnštině tvoří jen minimální součást staroslověnské lite[78]ratury, zachované v četných rukopisech církevněslovanské redakce, z nichž některé jsou vynikající. Vypracovat a realisovat vydavatelský plán není — vzhledem k početnosti paleoslovenistů — obtížné. V slovanských zemích jsou pak i velmi dobré možnosti publikační. Zájem o takové práce není jen mezi slavisty; staroslověnské překlady 10. stol. zachovávají buď ztracené texty řecké, nebo tak dobrý stav textu, jako mají dobré rukopisy řecké, a často i lepší. Řecká filologie je proto i sama poplatná filologii slovanské.

(2) Při etymologickém zkoumání je leckdy s prospěchem vyjít od zakončení slova místo od kořene. Přednášející demonstroval tuto thesi na etymologii slovanských slov pьkъlъ a pьсьlъ »smůla«, pečatь a pečatьleti a slanutъkъ »cizrna«.

24. září 1957: Prof. Paul L. Garvin (Georgetown University, USA), O překládání strojem. Přednášející, který již delší dobu pracuje na teoretických lingvistických problémech strojového překladu z ruštiny do angličtiny, vyložil základní principy využití matematických strojů pro účely překládání a seznámil posluchače s lingvistickými otázkami, které je nutno při tom řešit, i s některými konkrétními řešeními.

23. října 1957: Prof. Stefan Hrabec (Lodž), O polské lexikografii. Přednášející zasvěceně informoval zejména o pracích na připravovaném slovníku polštiny XVI. stol. a na slovníku Mickiewiczově.

František Daneš

 

Brněnská pobočka Jazykovědného sdružení se ustavila na schůzi konané na filosofické fakultě brněnské university dne 30. října 1956. K řízení práce pobočky byl zvolen z 24 členů výbor, jehož předsedou se stal akad. František Trávníček a jednatelem dr. Jar. Bauer. Pobočka vyvíjela roku 1956/57 opravdu živou činnost. Uspořádala celkem 7 přednášek a 3 diskusní večery a podílela se na organisaci dvou přednášek zahraničních vědců.

30. října 1956: Akad. Frant. Trávníček: Vývojové tendence současného spisovného jazyka. V první části přednášky se akad. Fr. Trávníček zabýval otázkou funkce spisovného jazyka v dnešní, socialistické společnosti. Vyzdvihl jeho celonárodní úkon, kterým se spisovný jazyk liší od lidových nářečí. Větší míra národního dorozumívacího úkonu je příčinou toho, že si spisovný jazyk vytvořil daleko hojnější, bohatší a složitější výrazovou soustavu než lidová nářečí. V socialistické společnosti prudce vzrůstá počet uživatelů spisovného jazyka, a to uživatelů aktivních, nikoli jen pasivních. Mohutný rozvoj socialistického hospodářství, politiky, vědy a kultury vůbec klade stále větší požadavky na spisovný jazyk jako celonárodní nástroj zpřesněného myšlení a dorozumívání. Slovní zásoba spisovné češtiny se rychle obohacuje o nová slova a slovní spojení. Doplňují se a zpřesňují především terminologické soustavy různých vědních oborů. Jazyková teorie má rozvoji spisovného jazyka všemožně napomáhat. Může tak činit jedině tehdy, pozná-li dokonale objektivní zákony vývoje jazyka. V druhé části své přednášky upozornil akad. Trávníček na jisté nebezpečí, se kterým je spojeno šíření spisovného jazyka do stále nových prostředí a funkcí. Aktivními uživateli spisovného jazyka se stávají i příslušníci národa, kteří se spisovnému jazyku teprve učí, a ti velmi často porušují jednotu spisovného jazyka nařečními a hovorovými prvky nebo naopak ve snaze psát čistým spisovným jazykem uvádějí do svých projevů prvky knižní. Např. se pod vlivem hovorového jazyka opouští bezdůvodně u některých sloves genitivní vazba (užívat, dosáhnout co m. čeho). Jindy sahají uživatelé spisovného jazyka bez jakékoli příčiny po archaických nebo knižních prvcích (např. dávají přednost zájmenu jenž m. který, tvaru jest m. je, slovotvorné podobě prvý m. první, příslovcím a spojkám s koncovým -v nikoliv, jakkoliv, ačkoliv m. nikoli, jakkoli, ačkoli apod.).

17. ledna 1957: Diskusi o ukázkovém čísle Slovníku jazyka staroslověnského uvedla podrobnou informací o přípravě staroslověnského slovníku M. Štěrbová. Nejvíce pozornosti se v diskusi věnovalo lexikografickému zpracování tzv. gramatických slov.

19. února 1957: Posouzení ukázkového čísla Slovníku staročeského. Úvodní referát přednesl dr. Vl. Kyas. V centru živé diskuse byla otázka, jak zachycovat různé významové odstíny téhož slova.

7. března 1957: Diskusní večer byl věnován otázkám pravopisným. Dr. M. Jelínek upozornil v úvodním slově na některé problémy [79]navrhované české pravopisné úpravy, zejména na otázku pravopisných dublet, označování kvantity samohlásek a psaní velkých písmen. V bohaté diskusi byl zejména vysloven požadavek, aby se zásada dublet uplatňovala v pravopise cizích slov ještě důsledněji, aby byly ve větší míře připuštěny dublety i při označování kvantity slov. V druhé části večera informoval dr. St. Žaža přehledně o úpravách pravopisu ruského.

19. března 1957: Doc. dr. Frant. Kopečný: K dobrým počátkům naší české gramatické tradice. Úvodem podal stručnou charakteristiku české jazykovědy v době vzniku a rozvíjení historickosrovnávací metody a vytkl nevýhodu, kterou s sebou přinášel nový jazykovědný směr: úzké zaměření na historii jednotlivých hlásek a tvarů mělo za následek ztrátu smyslu pro systém jazyka. Pokusil se pak ukázat zejména na vidu slovesném, jak správné a spolehlivé byly z větší části pohledy starších českých gramatiků na tento svérázný rys českého a slovanského slovesa. Dále autor upozornil na škodlivé důsledky morfologického zneužití funkční terminologie, jak tomu bylo např. u termínu »iterativa« v pojetí Dobrovského a pozdějších gramatiků. Závěrem se doc. Kopečný dotkl otázky slovesného rodu a problému příčestí l-ových.

4. dubna 1957: Odborný asistent dr. R. Večerka: O genesi slovanských participiálních vazeb, zvláště přechodníkových. Participia nt-ová a s-ová měla od původu morfologický charakter slovesných adjektiv, z něhož vyplýval i dvojí základní způsob jejich užití — jako přívlastku a jako nominální věty. Stopy původní větné platnosti slovanských participií je možno objevit u různých typů starých participiálních konstrukcí. Zcela nepochybná je původní větná povaha přísudkových participií samostatných nebo spojených s tvary slovesa býti (bě učę) a participií doprovázených tázacím nebo vztažným zájmenem, po případě příslovcem (neviete, čso prosiece). Pravděpodobný je vývoj od větné platnosti k nevětné u typů liška mnieše oklamajíc čbána a vizu tě ležiec (< vizu (tě), ty ležě). Původní větná platnost participií se projevuje i v jiných jevech obecně známých ze staré češtiny a staroslověnštiny.

2. května 1957: Odborný asistent dr. Ad. Erhart, Otázka baltoslovanské jednoty. V prvé části probral historii problému, v druhé části se pokusil podat vlastní řešení. Mnohé shody mezi baltskými a slovanskými jazyky jsou vlastně společné archaismy obou větví a zcela průkazných inovací charakteristických jen pro oblast baltoslovanskou je velmi málo. Nadto nacházíme mezi baltskými a slovanskými jazyky i mnoho závažných neshod. Jsou tedy důkazy pro existenci baltoslovanské jednoty nedostatečné a předpoklad baltoslovanského prajazyka není ani nutný k tomu, aby se vysvětlily shody těchto indoevropských větví. Důležitější je snažit se do všech podrobností osvětlit vliv slovanských jazyků na baltské a ukázat, za jakých konkrétních společenských podmínek k němu docházelo.

23. května 1957: Doc. dr. Vinc. Blanár (Bratislava), O problematice tzv. přičleňování. Je dvojí způsob připojování vět a větných členů: 1. připojování obvyklé, bezpříznakové; 2. připojování zvláštní, příznakové, k němuž patří mimo jiné i přičleňování, ať již větné nebo členské. Obsahem přičleněné věty bývá dodatečná, doplňující výpověď, hodnocení obsahu předcházející výpovědi nebo komentář k tomuto obsahu, navázání styku s vnímatelem projevu. Doc. Blanár pak rozebral strukturu přičleňovacího souvětí. Upozornil zvláště na charakteristické případy s nestejnou modální platností přičleněné věty, podrobněji pojednal o slovosledných a o rytmicko-melodických zvláštnostech přičleňování a vypočítal některé typické přičleňovací spojovací prostředky. Členské přičleňování má obdobnou platnost jako přičleňování větné. Kromě toho slouží k vyjádření dalšího jádra výpovědi a k vytčení některého zdůrazněného větného členu. Přičleněný člen vstupuje do syntagmatických vztahů s předcházejícím sdělením jen v této druhé funkci. Závěrem se autor pokusil vymezit přičleněný člen proti kusé větě.

30. května 1957: Prof. dr. Frant. Svěrák, O slovní zásobě ve svatobořickém nářečí. Jeho slovní zásoba je v podstatě shodná se slovní zásobou na Kyjovsku vůbec. Některá slova ukazují na slovenský původ a souvisí pravděpodobně s dřívější kolonisací východní Moravy ze Slovenska (horenskí súd, bosorka). Část slovní zásoby je typicky moravskoslovenská (aldamáš, banovat, kinožit, tovarich); některá slova souvisí s valašským pastevectvím (bača, [80]košar). Zachovaly se tu také lexikální archaismy (čepit, kavoňa, rozhon). Autor naznačil také tři časové vrstvy v slovní zásobě.

Svou přednáškovou činnost v r. 1956/57 zakončila brněnská pobočka Jazykovědného sdružení přednáškou doc. dr. A. Lamprechta K vývoji hláskového systému polského jazyka. Polština zdědila z praslovanštiny samohláskový systém, v němž zdůrazněním protikladu přední — zadní samohláska zanikl protiklad labialisovanosti (nová zaokrouhlená samohláska u se objevila až po monoftongisaci dvojhlásek). Výchozí samohláskový systém se v polštině dále vyvíjel tak, že vznikaly přední a zadní varianty jednotlivých samohlásek. Hlásky e-o, které tvořily slabičnou korelaci, plně se fonematicky osamostatnily. Nově vzniklý systém se přebudoval tím, že se samohlásky dlouhé odlišily timbrově od krátkých a později zkrátily. V tomto systému se pak uplatňuje protiklad zaokrouhlenosti:

i — u, ė — ȯ, e — o, a — ȧ

V polských dialektech se ovšem základní systém realisuje různě. Celkem lze ve vývoji polského hláskového systému rozlišovat dvě období: 1. období vzniku staropolského systému X.—XI stol.); vzhledem k vývoji nosovek je možno toto období prodloužit až do XIV. stol.); 2. období vzniku obecně polského hláskového systému, charakterisovaného kvalitativním odlišením dlouhých samohlásek a jejich následujícím zkrácením (XV.—XVI. stol.).

Brněnská pobočka Jazykovědného sdružení se podílela na organisaci přednášek dvou zahraničních filologů. Dne 3. března 1957 přednášel v Brně profesor Havardské university Roman Jakobson o vlivu české literatury na literaturu ruského raného středověku (these přednášky budou otištěny v literárním čísle Sborníku prací filosofické fakulty brněnské university). — 26. dubna 1957 opakovala se v Brně pražská přednáška prof. Roberta Autyho (Cambridge) Některé problémy vývoje spisovných slovanských jazyků (v. výše).

Milan Jelínek

Slovo a slovesnost, volume 19 (1958), number 1, pp. 77-80

Previous Jiří Daňhelka: Z pokladů našich knihoven

Next Jaroslav Bauer: Poznámka k referátu o Poldaufově stati v Havránkově sborníku