O slovesné aktuálnosti a jejím vyjadřování v českém jazyce

Marc Vey (Paříž)

[Articles]

(pdf)

Об актуальности глагольного действия и её выражении в чешском языке / L’actualité verbale et ses modes d’expression en tchèque

Náš příspěvek se zabývá slovesnou aktuálností a jejími vyjadřovacími prostředky v českém jazyce, otázkou to poměrně nesnadnou, jíž se dosud dostalo pouze velmi málo pozornosti. Už po několik let jsem shromažďoval materiál, na jehož základě, jak doufám, budu s to uveřejnit o této otázce úplnější studii. Ale už nyní se mi některé závěry nebo aspoň tendence objevují s dostatečnou jasností. Předem je však třeba, abych zpřesnil, co rozumím aktuálností a neaktuálností, abych vymezil tyto kategorie.

Věta fr. il écrit, č. píše může mít dvojí, dost různý význam, podle toho, odpovídá-li na otázku: co dělá podmět v tuto chvíli (např. v svém pokoji)? anebo na otázku: co dělá podmět vůbec (např. aby se uživil)? — V prvním případě se postihuje děj, který se uskutečňuje v době, o níž se mluví. Jde o děj aktuální. V druhém případě se nepostihuje uskutečnění takového děje, ale jen se vypovídá o situaci a ta se vyznačuje dějem uskutečnitelným v kteroukoli chvíli doby, o kterou jde. Je to děj neaktuální.

Francouzština nemá žádný morfologický prostředek, aby rozlišila aktuálnost od neaktuálnosti. Jen z kontextu jazykového nebo situačního lze rozeznat, že sloveso má aktuální platnost ve větě Le roi boit (král pije) [rčení, kterého se ve Francii užívá na Tři krále, když vylosovaný král skutečně pije], ale neaktuální v Qui a bu, boira (kdo pil, bude pít).

Angličtina, španělština a ještě jiné jazyky mají způsoby morfologického nebo lexikálního vyjádření, kterými lze tyto dvě kategorie rozlišit. Jak je tomu v českém jazyce? Abychom odpověděli na tuto otázku, prozkoumáme nejprve různé skupiny českých sloves se zřetelem k jejich schopnosti vyjádřit tyto kategorie.

 

1. Dokonavá slovesa vyjadřují aktuálnost. To vyplývá z jejich povahy: tím, že se děj považuje za úplně dokonaný, který dosáhl svého konce, vyjadřují tato slovesa i to, že je děj uskutečněn (aktuální). Připomeňme si — k tomu se ještě vrátím —, že přítomné tvary těchto sloves vyjadřují budoucnost: zapíšu.

Dokonavá slovesa se sice mohou vyskytnout ve větných celcích odpovídajících neaktuální situaci, ale vždycky jde o souvětí, která vyjadřují podmíněnou neaktuálnost, zcela zvláštního typu, i k tomu budu mít příležitost se vrátit. Zůstává však faktem, že dokonavá slovesa svou povahou vyjadřují aktuálnost.

2. U nedokonavých sloves je třeba rozlišit deset slovesných pojmů, pro které má čeština dvě slovesa, jedno determinované a určené k tomu, aby vyjádřilo, že děj je aktuální; druhé nedeterminované a odpovídající do jisté míry, kterou ještě zpřesníme, neaktuálnosti. Mezi těmi desíti dvojicemi sloves je šest typu nést : nosit, tři typu běžet : běhat, poslední dvojice je osamocená vléci : vláčet.

Budoucí čas determinovaných sloves je vyjádřen obyčejně předponou po- (po-nesu). Naopak budoucí čas sloves nedeterminovaných je opsaný, typu obvyklého u nedokonavých sloves (budu nosit). Tak je protiklad aktuální / neaktuální zároveň lexikální (nést : nosit) i flexivní, pouze ovšem v budoucím čase (ponesu : budu nosit).

Užití sloves determinovaných a nedeterminovaných je nutné podle toho, je-li pojem, který se má vyjádřit, aktuální nebo neaktuální. Tuto nutnost popírá zvl. Fr. [183]Kopečný v článku Dva příspěvky k vidu a času v češtině (SaS 10, 1947—1948, s. 151—158) a mírnějším způsobem v Základech české skladby (Praha 1958, s. 102n). Nemohu zde probírat všechny případy, o které se opírají jeho námitky, pokládám však za důležité zpřesnit alespoň dva z hlavních typů, které se zdají odporovat vztahu: aktuální sloveso = determinované sloveso a neaktuální sloveso = nedeterminované sloveso.

a) Typy cesta vede, nese svůj kříž.

Fr. Kopečný vidí v těchto typech příklady determinovaných sloves s neaktuální platností. Nejsem téhož mínění, neboť zde nejde o výpověď o situacích vyznačených procesem uskutečnitelným v kteroukoli chvíli, ale neuskutečněným v určitou chvíli doby, o kterou jde. Naopak tyto věty vypovídají, že se děj neustále uskutečňuje, a není proto divu, že se obyčejně v takových případech užívá determinovaného slovesa (aktuálního). Nemáme zde tedy co dělat s užíváním neaktuálním, nýbrž atemporálním. A pokládám za vhodné vyhradit toto označení tomuto druhu užití. Pravda je, že toto atemporální užití je užitím zvláštním, které se ostatně může projevit ve vyjádření budoucího času užitím opsaného tvaru (bude nést svůj kříž), tvaru jinak u determinovaných sloves neobvyklého.

b) Naopak byla tu snaha vidět v typu chodit po městě nedeterminované sloveso s aktuální platností. Tu však jde o situaci vyznačenou dějem uskutečnitelným v kteroukoli chvíli, ale neuskutečněným v určitou chvíli doby, o kterou jde. Jedinou zvláštností tohoto obratu, který upoutal pozornost v rozličných slovanských jazycích, je, že jde o situaci časově omezenou. Ale definice neaktuálního slovesa nepředpokládá, že se neaktuálnost nutně vztahuje na neomezenou, ba ani ne na dlouhou dobu.

Soudím tedy, že determinované sloveso vyjadřuje aktuálnost, nedeterminované ji však nevyjadřuje. Nicméně je nutné brát zřetel na to, že vedle nosit existuje frekventativum nosívat, jež výslovně vyjadřuje neaktuálnost, i když často se zvláštními odstíny. Můžeme tedy říci, že nést vyjadřuje aktuálnost, nosit nikoli-aktuálnost a nosívat neaktuálnost.

3. Vraťme se k těm nedokonavým slovesům, která nepatří k předchozí skupině a která budu nazývat „obojaká“. Tato nedokonavá slovesa vyjadřují jak aktuálnost, tak neaktuálnost, a to bez morfologického protikladu odpovídajícího protikladu užívání: píše je aktuální nebo neaktuální. Řekněme, že tato slovesa jsou nikoli-aktuální. Netajím se tím, že jejich nikoli-aktuálnost není přísně vzato tatáž jako nikoli-aktuálnost nedeterminovaných sloves. Nicméně pro snadnější postup zařadím slovesa typu píše a typu nosí dohromady, neboť obě tyto skupiny stojí proti slovesům vyjadřujícím výslovně aktuálnost i proti slovesům (totiž frekventativům) vyjadřujícím výslovně neaktuálnost, jak uvidíme dále. Nikoli-aktuální píše stojí proti aktuálnímu napíše a neaktuálnímu psává. Ne zcela v témž smyslu, ale obdobně stojí nikoli-aktuální nosí proti aktuálnímu nese a neaktuálnímu nosívá.

Připomeňme si, že budoucí čas nedokonavých sloves je pravidelně opsaný: budu psát.

4. Vedle nedokonavých sloves obojakých asi osmdesát nedokonavých sloves může mít dvojí tvary budoucí, jeden s po-, druhý opsaný s budu. Jde především o slovesa pohybu: cestovat, plout atd., ale také, třeba řidčeji, o slovesa vyjadřující jiné pojmy: kvést, růst atd. — Vl. Šmilauer, který věnoval otázce velmi jasný odstavec (Druhé hovory o českém jazyce, Praha 1946, s. 152), zmiňuje se o tom, že oba na[184]vzájem soutěžící budoucí časy mívají někdy význam trochu odchylný, ale neukazuje, v čem tato odchylnost záleží.

Příklady jsou bohužel poměrně nečetné, ale všechny, které jsem mohl zaznamenat — je jich několik desítek — ukazují nebo mohou ukázat, ne-li jako pravidlo, tedy aspoň jako tendenci, protiklad aktuálnost/neaktuálnost:

Až bude růst nade mnou tráva … (P. Bezruč). Budoucí čas je zřejmě neaktuální.

… obchod vám poroste … (I. Herrmann). Budoucí čas je aktuální.

… nebudeš nikdy cestovat (K. Čapek). Budoucí čas je neaktuální.

Až budu mít visum, pocestuji do Itálie. Budoucí čas je aktuální.

Je patrno, že zde jde ještě o protiklad aktuálnost/neaktuálnost, ale pouze flexivní, který se proto objevuje jen v budoucím čase. V přítomném čase se sloveso cestovat (cestuji) chová jako nedokonavé sloveso obojaké a odpovídá jak tvaru jedu, tak tvaru jezdím.

V budoucím čase naopak polodeterminované pocestuji je aktuální a odpovídá tvaru pojedu; polonedeterminované budu cestovat je neaktuální a odpovídá tvaru budu jezdit.

5. Tzv. frekventativa, téměř všechna odvozená od nedokonavých sloves příponou -va- (psávat), kromě asi pěti nebo šesti odvozených příponou -a- (vídat), vyjadřují výslovně neaktuálnost. Neaktuálnosti se však často přidává dodatečný odstín; mohou např. vyjádřit nepravidelnou eventualitu: „stává se, že“. V minulém čase mohou ještě vyjádřit předčasnost v minulosti, tj. neaktuální situaci dřívější než doba výpovědi: Tak seděla … sama … na místě, kde sedával on … (J. Fučík). Atd. Ve vzácných případech, kdy se užívá frekventativ v budoucím čase, je tento čas ovšem opsaný s budu.

Užívání frekventativ není nutné, je věcí stylu.

 

Tak jsme došli k této tabulce:

 

Z této tabulky lze vyvodit některé poznámky a závěry.

A) Je patrno, že všechna futura neopsaná, ať jsou dokonavá nebo nedokonavá, vyjadřují aktuálnost: zapíšu, ponesu, pocestuji. Tím se projevuje morfologické kritérium kategorie aktuálnosti.

Je zajímavé konstatovat, že se aktuální futurum nedokonavé tvoří předponou po-, která je podle Ivana Poldaufa „neřadicí“ předponou, nejčastěji prostě vidovou (srov. jeho článek Spojování s předponami při tvoření dokonavých sloves [185]v češtině, SaS 15, 1954, s. 64). Proto se nabízí otázka, nedala-li v češtině podnět k tvoření (a rozvoji) odvozovaného futura nedokonavého předponou — tj. k tvoření obdobnému tvoření futura u většiny sloves dokonavých — kategoriální blízkost pojmů dokonavosti i aktuálnosti.

B) Druhá poznámka se týká rozkazu a zákazu. Připomeňme si nejprve stručně, která jsou běžná pravidla v češtině:

a) Pouhý rozkaz vyjadřuje čeština zpravidla dokonavým slovesem: zapiš! Ale při slovesných pojmech, pro které se vyskytují determinovaná nebo polodeterminovaná slovesa, může se užívat determinovaného nedokonavého slovesa: nes!, cestuj! a také pones! i pocestuj!

b) Zákaz vyjadřuje čeština pravidelně nedokonavým slovesem: nepiš! necestuj! Při pojmech, pro které existují nedeterminovaná slovesa, užívá se nedokonavého nedeterminovaného slovesa: nenos! — Přijďte mně vstříc a nechoďte pryč! (V. Nezval).

c) Při zákazu s varováním před výsledkem jsou pravidla táž jako při pouhém rozkazu: nezapiš! nenes!

Tak jsme dospěli k této tabulce:

 

Pravidla, která jsem právě připomněl, platí nejen pro rozkazovací způsob, ale také pro způsoby jiné (podmiňovací, oznamovací), pokud se jimi vyjadřuje rozkaz a zákaz. Slavisté a jazykovědci si již dávno lámou hlavu, jak vysvětlit toto užívání na základě vidu; ale jejich vysvětlení jsou neurčitá a subjektivní. Nejčastěji se omezují na to, že determinované sloveso funguje v tomto případě i jako sloveso dokonavé — což znamená uzavřít se do kruhu. Tato neurčitost a zmatek nepřekvapují, protože se hranice vidu neshoduje s hranicí užívání; srovnej dvě části levého sloupce tabulky. — Naopak je patrno, že se hranice užívání shoduje s hranicí aktuálnosti/nikoli-aktuálnosti. Tento fakt činí všechno jasným.

1. Můžeme stanovit jediné a jednoduché pravidlo: V příkazu a v zákazu s varováním se užívá aktuálního slovesa, v pouhém zákazu nikoli-aktuálního.

2. Toto pravidlo je logické. V příkazu nebo při varování si přejeme, aby se děj uskutečnil nebo se obáváme jeho uskutečnění. V zákazu si přejeme, aby se děj neuskutečnil; ale nepřejeme si, a obyčejně to nemáme ani vyjádřit, aby nastala neaktuální situace. V běžném případě stačí proto k vyjádření pouhého zákazu tvar nikoli-aktuální.

3. Naopak není ani logicky nutný jakýkoli vztah mezi videm dokonavým nebo nedokonavým a rozkazem nebo zákazem; vyjadřujeme-li rozkaz nebo zákaz, nezajímá nás, bude-li děj dokonán nebo dokonáván, nýbrž jenom bude-li uskutečněn nebo neuskutečněn.

S běžným vyjadřováním pouhého rozkazu a zákazu jsme nevyčerpali celou otázku užívání rozkazovacího způsobu. Zbývá prozkoumat některé případy, pro které se bude muset zvolit vysvětlení buď aktuálnostní, nebo vidové. Zbývá zejména zmínit se o kladném rozkazovacím způsobu slovesa nedokonavého (piš!) a nedetermi[186]novaného (choď!), který se neobjevuje v předchozí tabulce. Dále jde o rozkazovací způsob frekventativa, který je velmi vzácný, atd.

1. Kladný rozkazovací způsob nedokonavý obojaký nebo nedeterminovaný může sloužit k vyjádření přání, aby nastala neaktuální situace: Dívej se dobře! Choď všude …! (J. Fučík). Nedokonavé sloveso dívej se stačí k vyjádření neaktuálnosti.

Chceme-li však neaktuálnost zdůraznit, lze užít frekventativa: Je-li jasno, záhy vstávej; pakli mračno, déle spávej (F. L. Čelakovský). To je ovšem velmi vzácný způsob vyjádření, který je zdůvodněn stylisticky. Tento případ je třeba vysvětlit právě na základě kategorie aktuálnosti/neaktuálnosti.

2. Kladný rozkazovací způsob nedokonavý obojaký nebo nedokonavý nedeterminovaný mívá platnost podmínkovou nebo přípustkovou: „Ačkoli …, ale marně …“ Ale poroučej takovému hříběti nevycválanému! (J. Drda) … a pak ho někde hoň! (K. Nový).

Zde je na místě vysvětlení vidové: hypotetickokoncesivní platnost věty odpovídá konativnímu významu nedokonavého slovesa. Čeština tu užívá nedokonavého slovesa, protože toliko nedokonavé sloveso mívá konativní význam.

3. Kladný rozkazovací způsob nedokonavý může vyjádřit naléhavost, netrpělivost nebo hrozbu: Tak odpovídej!

Také tady je možné vysvětlení povahy vidové. Mluvící si představuje daný rozkaz jako děj dokonaný nebo děj, který by měl být dokonáván.

S tímto trojím užitím jsem ovšem nevyčerpal celou otázku rozkazu a zákazu. Zbývají ještě některé zvláštní případy, jejichž výčet se najde v článku Fr. Kopečného K vidovým rozdílům ve způsobu rozkazovacím (SaS 12, 1950, s. 15—17). Ale jejich rozbor by překročil rámec tohoto příspěvku.

C) Emile Benveniste (Noms d’agents et noms d’action en i.-eur.) dokázal, že indoevropština rozlišila rozličnými příponami agenta, majícího za úkol funkci plnit (nazvu ho „vykonavatelem“), od aktora, který akci uskutečňuje (toho nazvu „vykonatelem“). Není pochyb o tom, že existuje těsný vztah mezi aktuálností/neaktuálností z jedné strany a akcí/funkcí nebo vykonatelem/vykonavatelem z druhé strany.

Čeština má některé skupiny podstatných a přídavných jmen odvozených od sloves (deverbativ), která vyjadřují funkci, nikoli akci. Je zajímavé konstatovat, že tato slova nejsou tak odvozena od sloves nedokonavých, jako spíše od sloves nikoli-aktuálních. Když se v češtině vyskytnou dvě slovesa nedokonavá, jedno determinované, druhé nedeterminované, odvozeniny vyjadřující funkci nebo označující vykonavatele tvoří se od slovesa nedeterminovaného. Tak např.:

a) Podstatná jména nástrojů s příponami -dlo, -tko, -č, -čka nebo -ák: utěradlo; od nedeterminovaného slovesa: vozidlo.

b) Přídavná jména účelová s příponou -cí: bicí; od nedeterminovaného slovesa: tahací.

c) Přídavná jména náchylnosti s příponou -vý; tvoří se nejčastěji (ale jsou tu i vzácné výjimky) od nedokonavých sloves: zajímavý; od nedeterminovaného slovesa: vodivý.

d) Podstatná jména činitelská, „vykonavatelská“ s příponou -č: hlídač, prodavač; od nedeterminovaného slovesa: nosič.

Případ přípony -tel je zajímavější, neboť tato přípona vytváří (nebo vytvářela) jednak jména vykonatelská, jednak vykonavatelská. V prvním případě souvisí [187]odvozenina s dokonavým slovesem, v druhém případě s nedokonavým slovesem obojakým nebo nedeterminovaným (nikoli-aktuálním).

Stará čeština poskytuje velmi jasné příklady tohoto protikladu: V rukopise hraběte Baworowského (1472) říká kohout drahokamu: by byl nalezitel tobě; tomu odpovídá tento odstavec českého Aesopa: kdyby tebe některý lakomec nalezl (dokonavé sloveso). Naopak u Komestora (třetí čtvrtina 15. století) je Jubal nazýván nalezatel muziky (k nedokonavému slovesu): je to jeho funkce. V staré češtině vykonatel koupě je kupitel; vykonavatel prodeje prodavatel atd.

V nové češtině se tento protiklad vždycky nezachovává; nicméně častá jsou tu jména vykonatelská typu: doručitel, předplatitel apod., a jména vykonavatelská typu: kazatel, nakladatel, spisovatel.

Při slovesných dvojicích sloveso determinované/nedeterminované tvoří čeština pouze jména vykonavatelská, a to od nedeterminovaného slovesa: voditel, nositel (jména, řádu). Je však třeba přiznat, že v druhém příkladě jde spíše o pojem atemporální (říká se totiž: nésti jméno) než neaktuální.

D) Čtvrtá otázka, o které se chci zmínit v souvislosti s protikladem aktuálnost/neaktuálnost, je otázka neaktuálního souvětí. Nepřistupuji k ní bez jisté obavy, neboť se budu musit zabývat neaktuálním souvětím, jako by se podrobovalo pravidlům, zatím co se podrobuje jen tendencím. Nicméně je nutné věnovat mu pozornost, neboť lze očekávat, že se tak osvětlí některé nesnáze v užívání nedokonavého slovesa determinovaného.

Neaktuální souvětí vypovídá o situaci charakterisované dějem uskutečnitelným, kdykoli se uskuteční podmínka, a to předcházející nebo současná. Ta se obyčejně vyjadřuje vedlejší větou časovou nebo podmínkovou, kterou nazvu předvětím, i když může někdy stát i za řídící větou, kterou nazvu závětím.

Zpravidla se má za to, že se neaktuální souvětí vyznačuje přítomností dokonavého slovesa v jedné z obou vět nebo v obou větách souvětí. Jde tedy o tři typy:

a) Kdykoli (pokaždé, když …, jestli … atd.) + dokonavé sloveso — v závětí věta s nedokonavým slovesem. Tomuto typu se dává přednost, když jde o předčasnost: Kdykoli si představil Stázku, pokaždé se usmíval (K. Nový).

b) Předvětí má sloveso nedokonavé — závětí dokonavé. Tomuto typu se dává přednost, když jde o současnost: Kdo hledá, najde. — Někdy předvětí chybí (varianta b’). V tomto případě závětí, vyjádřeno samo, má vždy sloveso dokonavé. Tento typ vyjadřuje podmíněný zvyk: Vykouří za den (nebo v úřadě) 50 cigaret.

c) Jak předvětí, tak závětí mají dokonavé sloveso. Tohoto typu se užívá v mluvě obecné: Sejde z očí, sejde z mysli. — Člověk sklidí, co zaseje (obecnější než člověk sklidí, co seje).

Mám za to, že tento výklad není docela správný, že se ve skutečnosti neaktuální souvětí nevyznačuje užitím slovesa dokonavého, ale užitím slovesa aktuálního. Jinak řečeno, dokonavé sloveso může být nahrazeno nedokonavým slovesem determinovaným (nebo polodeterminovaným). Tento názor lze po mém mínění podepřít několika důkazy.

1. Důkaz nejjednodušší, ale nikoli nejjistější záleží ve srovnání neaktuálního souvětí obsahujícího nedokonavé sloveso determinované (nebo polodeterminované) se souvětím stejné stavby a podobného významu obsahujícím sloveso dokonavé. Tak k typu b: Kdo maže, ten jede srovnej Kdo hledá, najde — nebo k typu c: Když jsem šel (jdu, půjdu) do školy, šel jsem (jdu, půjdu) po chodníku.

[188]2. V některých větách vstupují do vztahu souřadnosti sloveso dokonavé a nedokonavé determinované (nebo polodeterminované); to prokazuje jejich rovnocennost. K typu a např. … stává se hrdou, jde-li někdo kolem a pohladí jej (kluka) (K. Nový).

3. V redukovaném neaktuálním souvětí s jedním členem (varianta b’), obsahujícím dokonavé sloveso, užívá se, jde-li o slovesný pojem obojaký, jedné z dvojic nedokonavého slovesa determinovaného (nebo polodeterminovaného), když se vyskytne sloveso determinované/nedeterminované: … odbudu si svou práci v úřadě a jdu domů … (K. Čapek). (Je nadto pozoruhodné, že je v tomto příkladě nedokonavé sloveso determinované jdu souřadné s dokonavým odbudu) … nikam skoro nejdu (M. A. Šimáček) … já lhát neumím …: jdu vždy cestou rovnou (K. Světlá). Láska nikdy nepoteče plným proudem (V. Hálek).

4. Determinované (nebo polodeterminované) sloveso se vyskytuje ve větách typu „kdykoli …“, kdežto v neaktuální výpovědi obyčejné by bylo nutné sloveso nedeterminované. Tak je tomu v předchozích příkladech a rovněž v dalších k typu a: [Chtěl bych raději chodit.] Jdeš-li, máš nohy na zemi (J. Kopta); k variantě b’: Mučivá nejistota … chodila s ní všade …, z mysli nejdouc (Al. Jirásek).

Pokoušel jsem se výše odpovědět na námitky, kterými Fr. Kopečný popírá nutnost užití determinovaných sloves k vyjádření aktuálnosti, ale odpověděl jsem jen na část jeho námitek. To, co jsem poznamenal v tomto odstavci, dovolí nám vysvětlit ještě jiná užití determinovaného slovesa, která by se jinak mohla pokládat za výjimečná.

Na druhé straně by se ukázalo, že v typech a a b, v kterých se vyskytuje nedokonavé sloveso obojaké, je toto sloveso nahrazeno nedeterminovaným slovesem, vyskytne-li se dvojice sloveso determinované/nedeterminované, a že může být nahrazeno frekventativem. Nezdá se nezbytné uvést k tomu příklady.

Typy neaktuálního souvětí možno tedy shrnout takto:

dokonavé sloveso	×	nedokonavé sloveso obojaké
nedokonavé sloveso determinované		nedok. sloveso nedeterminované
(nebo polodeterminované)		frekventativum

jednodušeji a všeobecněji řečeno:

aktuální sloveso × nikoli-aktuální.

 

R é s u m é

L’ACTUALITÉ VERBALE ET SES MODES D’EXPRESSION EN TCHÈQUE

Un verbe est actuel quand il identifie un procès effectivement réalisé. Il est inactuel quand il énonce une situation caractérisée par un procès réalisable. En relation avec cette opposition les verbes tchèques peuvent être classés de la manière suivante: 1. Les verbes perfectifs expriment l’actualité (hors le cas de la période inactuelle, dont il sera parlé plus loin). — 2. Les verbes imperfectifs déterminés (nést, ponesu) expriment l’actualité; les imperfectifs indéterminés (nosit, budu nosit) correspondent, dans une certaine mesure, à l’inactualité. L’opposition est à la fois lexicale et, au futur seulement, flexionelle. Les emplois sont obligatoires: les types cesta vede, nese svůj kříž, où l’on a voulu voir des déterminés à valeur inactuelle, sont en réalité atemporels (cf. le futur, d’un type exceptionnel, bude nést svůj kříž); inversement le type chodit po městě, où l’on a voulu voir un indéterminé à valeur actuelle, ne fait qu’énoncer une situation inactuelle de durée limitée. Toutefois l’opposition nosit / nosívat engage à considérer nosit comme non-actuel et nosívat comme inactuel. — 3. Les imperfectifs quelconques sont également non-actuels (cf. les oppositions napíše / píše / psává). — 4. Les verbes imperfectifs à double futur sont non-actuels [189]au présent (cestuje); mais au futur l’opposition flexionelle (pocestuje / bude cestovat) correspond à l’opposition actualité/inactualité. — 5. Les fréquentatifs expriment formellement l’inactualité. Voir tableau p. 184. Ce tableau suggère quelques observations: A) Tous les futurs non-périphrastiques expriment l’actualité (critère morphologique). — B) Les oppositions verbales constatées dans l’expression normale de l’ordre et de la défense trouvent une explication simple et logique, si on les rapporte à l’opposition actualité/inactualité. Dans d’autres cas on devra recourir à des explications basées tantôt sur l’actualité tantôt sur l’aspect. — C) L’opposition action/fonction ou acteur/agent, qui apparaît assez clairement dans les dérivés en -tel, est une opposition d’actualité plutôt que d’aspect. — D) Le période inactuelle, qui énonce une inactualité conditionnée, est habituellement considérée comme caractérisée par une opposition d’aspect. En réalité il seble bien plutôt qu’il s’agisse ici encore d’une opposition actualité/non-actualité, — et cette interprétation permet d’expliquer certains emplois, qui autrement feraient difficulté, des verbes déterminés.

Slovo a slovesnost, volume 19 (1958), number 3, pp. 182-189

Previous Jaromír Bělič: Akademik František Trávníček sedmdesátníkem

Next Igor Němec: Iterativnost a vid