dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K rytmu v české próze (Na materiálu z prózy Vl. Vančury)

Zdenka Palková

[Articles]

(pdf)

О ритме в чешской прозе (по материалам прозы Вл. Ванчуры) / Le rythme en prose tchèque (illustré à l’aide de la prose de Vl. Vančura)

Jednou z důležitých otázek při rozboru literárního díla je určení uměleckých prostředků přispívajících k působivému vyjádření záměru autora. V díle básnickém náleží k takovým výrazným prostředkům jistě rytmus. Možnosti jeho využití jsou zde rozmanité. Rytmus v próze pociťujeme řidčeji a jeho uvědomění není vždy zřejmé.[1]

Bylo by patrně třeba podrobit rozboru mnoho uměleckých děl a srovnat je jako celek s rozborem prózy neliterární. Tím by se snad objevil základní princip, jímž může být rytmus v české umělecké próze realizován. Srovnáním mnoha uměleckých děl navzájem bychom pak dospěli k rozpoznání různých konkrétních realizací tohoto základního principu.

K řešení těchto otázek jsem se pokusila přispět rozborem zatím jediného díla umělecké literatury, Vančurovy Markety Lazarové (dále ML). Kladla jsem si především dvě otázky: Zda lze v tomto díle nalézt něco, co možno nazývat rytmem, a jestliže ano, zda je toho využito k posílení umělecké výstavby díla.[2]

Při řešení první otázky vycházím v rozboru z předpokladu, že rytmus pro svůj vznik vyžaduje splnění dvou základních podmínek. Je to: (1) Členění souvislého textu založené na opakování zvukově výraznějšího prvku v řadě prvků méně výrazných (toto opakování se musí dít v intervalu do té míry pravidelném, aby vzniklé úseky bylo možno identifikovat jako souměřitelné jednotky); (2) přítomnost nějakého dalšího činitele, který by čtenáře na rytmické členění upozorňoval. Všechny výklady o prozaickém rytmu obsahovaly vždy pokus stanovit něco dalšího pro rytmické jednotky specifického kromě jevu, který rozčlenění na tyto jednotky způsobuje (např. princip izochronie, opakování stejných útvarů atd.). Domnívám se, že tento fakt je odrazem nutnosti zdůraznit ve vědomí čtenáře hranice rytmických jednotek a upozorňovat ho tak na existenci tohoto členění (které u prózy předem nemožno předpokládat). — Takový pracovní předpoklad [222]jsem volila — na základě různých obecných teorií rytmu i konkrétních rozborů[3] — záměrně dosti široce, aby naznačoval jen směr výzkumu a ponechal rozboru poměrnou volnost.

V rozborech, které pro českou prózu existují, pracuje se především s členěním na přízvukové takty.[4] Základem prozaického rytmu je v tom případě střídání slabiky nesoucí přízvuk s jednou nebo více slabikami nepřízvučnými. V rozborech pracujících s klauzulemi je naznačena možnost užít v rovině rytmu jako další jednotky — věty (členění využívající věty jakožto rytmické jednotky se pak opírá o existenci melodické kadence větné). Je to však jednotka velmi dlouhá a může nabývat příliš rozmanité délky (je také výrazně jednotkou významovou, takže budeme těžko hledat něco, co by splňovalo druhou z uvedených podmínek rytmu). V mluveném projevu lze však odlišit ještě jedno členění, vyhovující podmínce prvé. Je to členění na promluvové úseky, které podrobně popisuje Fr. Daneš[5] (základem rytmického členění je v tom případě opakování intonačního centra). Rozbor textu ML zaměřuje se především na členění taktové a úsekové.[6]

Prostředek uvádějící rytmické členění do vědomí čtenáře (tj. splnění druhé z podmínek rytmu, které jsem si položila) bývá viděn většinou pouze v opakování stejného rytmického schématu — odtud např. pochybnosti o existenci pravého rytmu v próze u O. Zicha.[7] Je však pravděpodobné, že to není prostředek jediný. Domnívám se, že jiným takovým možným způsobem je např. neustálá konfrontace rytmického členění s jiným členěním textu.[8]

V dosavadním rozboru jsem se pokusila zjistit vztah rytmického členění k členění syntaktickému, které je nejvýraznějším členěním v prozaickém textu. Čtenář si je stále uvědomuje, alespoň potud, pokud jeho porušení může mít za následek nepochopení myšlenky.

Při řešení otázky, zda je rytmických prostředků v textu ML nějak významově využito, vycházím z předpokladu, že, je-li tomu skutečně tak, budou se především části významově odlišné lišit i v charakteristice rytmické. Proto jsem text k analýze volila z různých částí knihy, a to tak, aby se jednotlivé části svým obsahovým charakterem lišily co možná nejvýrazněji. Uvědomuji si ovšem nebezpečí subjektivního hodnocení textu, které při takovém postupu nastává. Snažila jsem se proto vybírat části, jejichž odlišný charakter je nesporně zřejmý; pro další práci bude však nezbytně třeba vyhledat kritéria, která umožní přesnější a objektivní rozlišení textu na základě významové stránky.

[223]V mém rozboru je text rozdělen na oddíly o délce 1000 slabik. Oddíly I—VIII představují víceméně souvislé a obsahově pokud možno celistvé úryvky textu. Přitom jsou odlišeny části, které lze charakterizovat takto: typ α — volné vyprávění, oddíl I—II; typ β — vzrušené líčení, oddíl III, částečně oddíl IV; typ γ — monumentální patos, oddíl V, VI.

Snažila jsem se vybrat vždy dva úryvky stejného typu, aby bylo možno alespoň poněkud určit, zda získávám výsledky náhodné nebo zákonité. V případě typu β se to nepodařilo: oddíl IV (druhá bitevní scéna) je proti oddílu III statičtější a blíží se spíše typu γ.

V oddílu VII byl rozbírán úryvek textu, který se svým lyrickým charakterem vymyká z celkového rámce románu a není jej zatím s čím srovnat.

Oddíl VIII—X tvoří úryvky mnohem kratší, vybrané podle určitého kritéria.[9]

V oddílu VIII se uplatňuje kritérium významové. Oddíl obsahuje takové části textu, v nichž básník jednoduchým a věcným způsobem podává popis událostí, nezbytný pro pochopení dalšího děje nebo pro navázání souvislostí mezi jednotlivými dějovými pásmy.

Oddíly IX—X jsou sestaveny podle kritéria stylistického. Snažila jsem se tak zjistit, zda užívání některého stylistického prostředku má ve zkoumaném díle souvislost s rytmickou stránkou.

Oddíl IX obsahuje takové části textu, v nichž se objevuje výčet, a to výčet vyjádřený jak větnými členy, tak i celými větami. Např.: Mohli přejeti přes záda ospalé pěchoty, která se štrachá po silnici s klevetnými bubeníky, s pyskatými trubači, s ožralými markytány a děvkou se sukní nad kolenem (s. 14).

Býti sprovozen s krásného světa jen proto, že jste kdysi viděli přecházeti pluk pod prapory, jen proto, že zvoní podkova, jen proto, že jezdec zakládá ruku v bok, jen proto, že si dívky zacláněly oči, když řičel kůň prožluklého korneta (s. 31).

Oddíl X obsahuje části textu, v nichž se výrazně objevuje opakování některého slova.

Např.: Mráz splétá hřívu v copany. Mráz, mráz, mráz. Mráz či léto, loupežník nemyslí, leč jak by prolil krev (s. 15).

 

Rozbor přízvukových taktů v ML

Z textu ML byla získána na základě výskytu taktů tříděných podle počtu slabik tato charakteristika:

počet slabik

text

1

2

3

4

5

6

více

Př.

ML %

7,09

40,62

28,34

12,17

2,56

0,51

9,5

O %

7,21

38,04

32,43

13,87

3,45

0,06

0,06

4,29

RP %

1,02

30,54

33,62

21,17

6,20

1,76

5,87

Př. — předrážka; O — výsledky J. Ondráčkové; RP — denní tisk.

[224]Pro hrubé srovnání s prózou neliterární byly všechny rytmické charakteristiky provedeny také pro několik textů z denního tisku (dále RP), majících rozsah 3000 slabik a charakter zpráv z národního hospodářství.[10]

Jestliže srovnáme výsledky v jednotlivých oddílech ML I—X, vidíme, že se od sebe poněkud liší: oddíly I, II, VII, VIII se velmi blíží průměru, který pro češtinu zjistila J. Ondráčková.[11] V oddílech V, VI, IX nacházíme větší výskyt taktů jednoslabičných a dvouslabičných na úkor taktů ostatních.

Charakteristika založená na prostém výskytu rytmických jednotek neříká však téměř nic o tom, jak jsou zvýrazněné prvky textu (v našem případě slabiky se slovními přízvuky) v textu rozloženy, což je pro podstatu rytmu věc jistě základní. Je to otázka složitá a metodiku k jejímu objasnění je třeba teprve vyhledat.

Pokusila jsem se alespoň určit, jak jsou jednotlivé oddíly sourodé co do hustoty přízvuků, tj. zda se někde hromadí delší nebo kratší vzdálenosti mezi přízvuky. Odpověď lze hledat pomocí kumulované relativní četnosti.

Zkoumaný text rozdělíme na stejně dlouhé části (zvolila jsem délku 100 slabik, protože ještě umožňuje sledovat rozdíly v poměrně krátkém textu a přitom již poskytuje čísla statisticky hodnověrná). Hodnotám případů možných (počet slabik) přiřazujeme hodnoty skutečné (počet přízvuků). Kumulovanou relativní četnost definujeme takto:

 

kde x ~ 100 slabik, y je počet přízvuků v x.

 

Z uvedené funkce je patrno, že hodnoty kumulované četnosti berou v úvahu vždy i předcházející části a zachycují průběh zkoumaného jevu v textu. Výkyvy křivky se se vzrůstajícím k zmenšují a zároveň roste významnost možných výchylek.

Takovým rozborem přízvukových taktů v ML bylo dosaženo tohoto výsledku: V textu ML lze rozlišit podstatně různé roviny hodnot kumulované četnosti pkA, což dokazuje, že jednotlivé části zkoumaného textu jsou co do hustoty taktových přízvuků poměrně sourodé a zároveň se jedna od druhé v tomto směru liší. (Rozdíl mezi nejnižší a nejvyšší hodnotou uvnitř textu ML je přitom větší než rozdíl mezi průměrem ML a RP.) Tab. I, ř. A ukazuje postavení křivek kumulované četnosti získaných z oddílu I—X vzhledem k průměru.

Zjišťovala jsem dále, zda je některý typ taktů vázán na určité místo ve větě nebo ve větném celku, a snažila jsem se i určit, zda se takt určitého typu vyskytuje častěji ve spojení s některým taktem jiným. V obou charakteristikách jsem došla pouze k záporným výsledkům (a to i co se týče konců vět).

[225]Tabulka I Postavení křivek vzhledem k průměru

pořadí křivek

průměr

+

hodnota průměru

typ

f (k)

c

b

a

A

B

C

1, 8, 2, 9, 3

1, 8, 9, 2, 3

1, 2, 8, 9, 3

 

7

7

4,7

10, 5, 6

5, 6. 10, 4

6, 5. 10, 4

0,3701

0,1771

0,4785

1, 8, 2, 9

3

7

 

10, 5, 6

4

 

D

1, 2, 9, 8

7, 3

 

3, 5, 10, 6, 4

0,109

Pozn.: 1. Za určenou do jednoho z typů a), b), c) považujeme tu křivku, která má alespoň sedm ze svých bodů v tomto typu.

2. Křivky označené kurzívou leží v jednom z typů a), b), c) všemi svými body.

 

Rozbor promluvových úseků v ML

O promluvových úsecích v ML byly získány tyto průměrné údaje:

prům. délka úseku 5,64 slab., 2,08 taktů;[12] prům. délka věty 1,84 úseku; prům. délka větného celku 3,74 úseku.

Jestliže srovnáme průměrnou délku úseku v ML s průměrnou tendencí, o které mluví Fr. Daneš[13] (9—11 slabik), vidíme, že je podstatně kratší.

Výsledky v textu RP:

délka úseku 8,3 slab.; prům. délka věty asi 3 úseky, souvětí asi 5 úseků. — Část meziúsekových předělů však nebylo možno bezpečně určit (srov. výše pozn. 10).

Srovnání jednotlivých oddílů ML I—X jsem provedla pomocí kumulované relativní četnosti (graf pkB zde uvádím jako příklad, viz s. 226).

Hodnoty kumulované četnosti pkB opět dokazují, že jednotlivé části zkoumaného textu jsou do určité míry sourodé co do počtu úseků a navzájem od sebe různé. Ve srovnání s rozborem taktů je tato charakteristika vyhraněnější, a tedy i průkaznější (7 křivek proti 3 v grafu A leží celé v jedné z určovaných částí a, b, c). Z grafu je dále patrno, že v tomto případě aritmetický průměr nepředstavuje limitu, ke které křivky jednotlivých částí textu směřují. Můžeme rozlišit dvě skupiny: křivky 5, 6, 10, 4, s průměrem okolo 0,19 — křivky ostatní, v rozmezí 0,155 až 0,177.

Aby bylo možno alespoň něco říci o vztahu obojího členění, taktového a úsekového, sestavila jsem též graf kumulované četnosti pkC, kde y jsou rovněž úseky, x však (místo slabik) takty.

Srovnáme-li křivky 1—10 podle zařazení do částí a, b, c ve fkA, fkB, fkC (srov. tab. I), pozorujeme, že jen dvě křivky (7,4) neleží ve všech charakteristikách ve stejné části. Lze z toho soudit, že členění úsekové není závislé na členění taktovém, jinak by se muselo rozložení křivek v pkC podstatně lišit od rozložení v pkA, pkB.

[226]Kumulované četnosti by bylo snad možno využít i k pozorování toho, jak pravidelně jsou „rytmické přízvuky“ v textu rozloženy. Tu by bylo třeba sledovat tvar křivek. Příslušný rozbor textu ML však k tomu nestačí. Zatím lze jen říci, že ve všech charakteristikách založených na zkoumání rytmickém bylo možno nalézt předěly, které odpovídají změnám ve významové linii díla.

Tak např. ve všech křivkách nalezneme předěl odpovídající v textu ML přechodu od líčení bouřlivé minulosti Kozlíkovy k popisu jeho rodiny. (Nuže, Kozlík takto poznamenaný …, s. 11). V oddílu II je oddělen přechod k vlastnímu ději příběhu (V roce zimy našeho vypravování …, s. 12). V oddílu VI se od ostatního děje odděluje obraz Kozlíka a Mikoláše kráčejících na popravu. V oddílu VII je odděleno Kozlíkovo snění v horečce.

 

Kladla jsem si také otázku, zda jednotlivé rytmické jednotky následují po sobě náhodně, či zda je mezi nimi řetězení, tj. zda po úseku určitého druhu má výskyt některého úseku větší pravděpodobnost.

Teoretický model pro řešení takové úlohy je Markovův řetězec s tolika stavy, kolik typů úseků uvažujeme; parametr je dán pořadovým číslem úseku a stavem je druh úseku. Je nutno předpokládat, že jde o řetězec homogenní a stacionární.

Budeme ověřovat hypotézu, že pravděpodobnosti přechodu mezi jednotlivými druhy úseků jsou nezávislé na výchozím prvku dvojice, tj. že platí pij = pj, pro všechna i, j; přitom pij je pravděpodobnost přechodu ze stavu i do stavu j a pj je pravděpodobnost výskytu úseku druhu j (na druhém místě). Jestliže existuje nějaká závislost mezi jednotlivými druhy úseků, musí být uvažovaná hypotéza zamítnuta.

Testová charakteristika pro uvedenou hypotézu je následující[14]

 

přičemž

 

[227]kde nij, n*i, n'j jsou z tabulky

 

Veličina χ2 má asymptoticky rozložení χ2 s (m — 1) stupni volnosti. Výpočet lze upravit tak, že při označení

 

platí

 

Teoreticky tedy podobná úloha řešitelná je.[15] Jde jen o to, jakým způsobem charakterizovat jednotlivé úseky.

a) Nejjednodušší charakteristiku je možno provést na základě počtu taktů uvnitř úseku. Výsledek této charakteristiky pro text ML potvrzuje výsledky získané pomocí kumulované četnosti: že totiž vskutku nezáleží na tom, kolikataktové úseky za sebou následují (χ2 = 5,55; krit. hodnota χ2 = 16,9).

b) Pokusila jsem se ještě o některá další zjištění, a to na základě charakteristiky podle poměrné délky sousedních taktů. Bylo by však předčasné uvádět bez dalšího ověření výsledky získané na základě poměrně nepřesných kritérií. Zatím se zdá, že lze uvažovat o určitých tendencích, aby např. za úsekem, v němž takty začínají taktem nejdelším a končí nejkratším, následoval úsek o stejné délce taktů atd. Jednotlivé části ML se v těchto charakteristikách dosti liší (zcela se vymyká oddíl VII, kde koeficient χ2 ukazuje vysoce významnou hodnotu). Srovnáme-li hodnoty koeficientu χ2, kde výběrovou jednotkou byl větný celek, s koeficientem χ21, kde navazující úseky mezi větnými celky nebyly vypuštěny, vidíme, že všude χ2 je větší než χ21, tj. že meziúsekové vztahy jsou uvnitř větných celků silnější. Lze tedy uvažovat o tom, že větný celek je jednotkou nadřazenou úseku a že může sloužit (a v ML patrně slouží) jako jednotka rytmické stavby. Vztahy mezi navazujícími úseky jsou asi poněkud jiné než vztahy úseků uvnitř větných celků.

Konečně jsem vyšetřovala vztah mezi promluvovými úseky a větnou stavbou v ML. Z výkladu Fr. Daneše[16] je patrno, že ačkoli členění úsekové jistě se syntaktickou stavbou souvisí, není jí vázáno tak, aby realizace většiny úseků byla členění syntaktickému mechanicky podřízena.

Určila jsem tedy, jaké množství meziúsekových předělů v ML představují předěly vázané. (Za vázané jsem při tom považovala zatím jen takové předěly, jež jsou dány hranicí větných celků, vět, přechodníkových vazeb větné platnosti, oslovení a vsuvek.) Rozbor ukazuje, že 61,87 % všech meziúsekových předělů jsou předěly vázané. Vzhledem k velké hustotě úseků, kterou jsme v textu konstato[228]vali, je to výsledek přinejmenším zajímavý. Obdobným zpracováním textu RP, kde je úseků podstatně méně a jsou tedy delší, dostáváme se k výsledku 40,49 %.

Vysoké procento vázaných předělů v ML dovoluje soudit, že zde nejde jen o respektování syntaktického členění promluvy, ale o další využití tohoto členění v rovině rytmické stavby. Neznamená, že by zmizelo napětí mezi členěním rytmickým a syntaktickým. Naopak výrazné členění okolního kontextu založené na vázaných předělech syntaktických způsobuje, že jsou předěly dány i tam, kde se syntaktickou stavbou nesouhlasí. (Např.: Kozlík věřil v Boha, / jenž mu prokázal / mnohá milosrdenství / a jenž poznovu ráčí / zvelebit jeho tlupu, / aby byla hbitá a rázná / a uvedla ve skutek / všechna dobrá vnuknutí (s. 21). Interpreti se v umístění takových předělů přesto shodují. Linie rytmického členění zůstává neporušena. V místech, kde se objeví výrazná neshoda takto vzniklého souvislého členění rytmického s členěním syntaktickým, dochází k tomu, že si čtenář existenci rytmického členění silněji uvědomí. Nic podobného nenajdeme v textu RP. Zde pozorujeme jen snahu dlouhou část textu rozčlenit. Jednotliví interpreti se neshodují v umístění volných předělů a snaží se jen dodržovat členění syntaktické. Podložení hranice úseků nějakou vlastností textu má patrně pro vznik rytmu v próze značnou důležitost. Vázaný syntaktický předěl není ovšem jistě jedinou možností jak toho dosáhnout.

Abychom se přesvědčili o správnosti hypotézy, že v textu ML takovou funkci má, použijeme kumulované četnosti pkD, v níž y jsou vázané meziúsekové předěly a x je počet slabik. Rozdělení křivek v charakteristice kumulované četnosti pkD (srov. tab. I., ř. D) odpovídá rozdělení v charakteristikách rytmických, a je tedy v souladu s vyslovenou hypotézou.

Všechny tyto otázky je zajisté třeba zkoumat mnohem podrobněji a nejrůznějšími postupy. Sama jsem pro začátek použila některých metod matematické statistiky, protože se domnívám, že umožňují vyvarovat se do značné míry subjektivního hodnocení vztahů mezi zkoumanými jevy. V literatuře se ostatně objevila již řada prací, které podobné metody v rozboru uměleckého díla používají.[17] Největší překážkou, se kterou jsem se setkala, je malá přesnost, s jakou je dosud možno zachytit významovou stránku uměleckého díla, nedostatek uměleckých [229]a estetických kritérií (přitom neustálá konfrontace s významovou stránkou je při takovém postupu nevyhnutelná) a dále skutečnost, že je mnohdy třeba pozorovat jevy, které se vyskytují zřídka nebo v textu nepříliš rozsáhlém. Matematická statistika totiž dnes ještě nezná charakteristiky dosti účinné, aby se v nich správně a spolehlivě projevily i jevy s nízkou frekvencí, což by bylo pro literární rozbor mnohdy žádoucí.

Závěr. Shrneme nyní to, k čemu jsme dospěli při studiu rytmu v textu ML za předpokladu, že je představován taktovým a úsekovým členěním.

Uvážíme-li průměrnou délku taktů, úseků vět a větných celků, získáváme následující čtyři varianty průměrného rytmického schématu, z nichž každá dovoluje několik variant dalších:

 

 

 

Meziúsekové předěly jsou označeny plnou čarou, mezitaktové čárkovaně, vázané dvojitě. Čáry vodorovné označující volnost předělů v rozmezí jejich délky.

Např.: Bylo pak zapsáno, / že ženy loupežníků / stály jako sochy, / na nichž hoří šat (s. 163). — Již se hrnou / na olbřímých koních, / meče napříč tváří, / nože v tesácích (s. 32).

Podobných vět se v textu ovšem neobjevuje mnoho. Abychom dostali rytmické schéma charakteristické, bylo by třeba užít jiných středních hodnot; bylo by také nutno podrobněji rozpracovat vztah členění rytmického a větné stavby. Charakteristická věta patrně představuje tu z mezních hodnot, které je v textu užito na významově akcentovanějším místě. V našem případě je asi kratší, složená z dvoutaktových a jednotaktových úseků, jejichž předěly jsou povětšině předěly vázanými.

Např.: Vše, co se děje, / nutno přijímati. Co na tom sejde, / že teď pláčeme. Ke všem skutkům / je přimísena láska (s. 161).

Porovnáme-li významové roztřídění oddílů I—VII do typů α, β, γ, které bylo provedeno na začátku, s rozdíly v rytmických charakteristikách rozborem získaných, můžeme odpovědět na otázku, zda je rytmických možností jazyka v díle nějak využito. Křivky 1, 2 i 5 a 6 probíhají všude na stejné úrovni, křivky 3 a 4 se navzájem liší, křivka 4 probíhá na úrovni blízké úrovni křivek 5 a 6. Je tedy nesporné, že se v ML podoba rytmického uspořádání textu mění v závislosti na významové stránce díla.

Rozbor oddílů VIII—X ukázal, že je možno v ML nalézt vztah mezi rytmickou stavbou a jevem, který sloužil jako kritérium pro výběr těchto oddílů. Oddíl VIII náleží v rytmických charakteristikách celý nejspíše k typu α. Tento výsledek je opět ve shodě s kritériem, jehož bylo pro výběr oddílu využito. Oddíl IX náleží v rytmických charakteristikách celý typu β, oddíl X celý k typu γ. Kritéria pro jejich výběr byla kritéria stylistická. Je tedy možno předpokládat, že výčet a opakování slova mohou mít v ML i platnost rytmickou.

[230]Přitom rytmická charakteristika typů α, β, γ je dána hustotou rytmických vrcholů a zároveň hustotou rytmických předělů vázaných, a to tak, že α jich má nejméně, γ nejvíce. Přihlédneme-li k údajům o průměrné délce, můžeme tuto tendenci stanovit přesněji jako tendenci k vytváření dvoutaktových rytmických úseků. Tato tendence má za následek velkou hustotu úsekových přízvuků. Způsobuje zdůraznění téměř každého slova, a to nikoli v rovině přízvuků taktových, nýbrž v rovině vyšší [např.: Stáli ve čtverhranu, / kopí na ramenou / prvých řad, / meče v pěstech, / jež pootvíral mráz, / meče v pěstech, / přílbice na hlavách (s. 33)]. Různé studie o Vančurově díle konstatovaly mnohokrát velký důraz, který básník klade na každé slovo, snahu umístit každé slovo tak, aby mělo co nejdůraznější platnost. Tendence, které jsme konstatovali v rytmické rovině, tomu plně odpovídají. Tato shoda snad ověřuje rovněž správnost získaných výsledků.

Výsledky rozboru konečně dovolují vyslovit hypotézu, že v umělecké próze může být uskutečňován rytmus v pravém slova smyslu a že podstatou prozaického rytmu v češtině může být členění na promluvové úseky, jejichž hranice jsou textem nějak podloženy (nejsou ponechány na libovůli čtenáře), a vztahem těchto úseků k větné stavbě. — Členění na promluvové úseky je pravděpodobně nejvíce schopno stát se základem prozaického rytmu. Vyhovuje podmínkám, které jsme si pro rytmické členění stanovili, jen u něho lze zjistit i přítomnost něčeho, co čtenáře na toto členění upozorňuje (neustálé napětí mezi ním a větnou stavbou). Jeho přítomnost je dána možnostmi textu (což vyžadují vlastnosti prozaického díla; nejde tu o uměle vnesený prvek, jako byly např. metrické response). Nemusí však být nevyhnutelně textem určeno. Kdybychom hledali analogii se strukturou díla veršovaného, hodnotili bychom nejspíše takt na úrovni odpovídající metrické stopě a úsek na úrovni odpovídající verši. (Vzájemný vztah členění úsekového a taktového však zatím nelze blíže popsat.)

 

R é s u m é

THE QUESTION OF RHYTHM IN CZECH PROSE
(based on materials from Vančura’s prose)

The aim of the present paper is to ascertain the existence of rhythm in Czech prosaic texts (V. Vančura’s novel Marketa Lazarová) and to examine whether rhythm is made use of on the level of meaning.

The examination was mainly concerned with the segmentation of stress tacts and utterance segments (i. e. segmentations carrying a rhythmical function) and with the relation of these types of segmentation to the syntactic structure (which is another factor supporting the effect of the examined rhythmical segmentation on the reader’s mind). The investigation was based on cumulated relative frequency count, and partly on Markovian chains. By comparing the characteristics obtained from semantically distinguished parts of the text and control texts chosen from journalist prose (the daily Rudé Právo) certain results were achieved.

It was found out that rhythm is likely to exist in Czech prose and can originate from the segmentation of utterances, the boundaries of utterance segments being in some way determined by the properties of the text and by the relation of this segmentation to syntactic structure. In the text of Vančura’s novel an obvious tendency was discovered aimed at the creation of two-tact rhythmical utterance segments, and this rhythmical structure was found to be dependent on the level of meaning in so far that the said tendency was evidently strengthened in the semantically accentuated parts of the text.


[1] V tomto pokusu ponechávám zatím zcela stranou tzv. prózu rytmizovanou nebo rytmickou, která se blíží rytmické organizaci verše a užívá k tomu stavebních prvků veršových známých z metriky (srov. např. J. Hrabák, Úvod do teorie verše, Praha 1958, s. 57; týž, Le vers et la prose, sb. Poetics, Warszawa 1961, 239n.), i když si uvědomuji omezení, které z toho plyne pro rozsah platnosti zjištěných výsledků. Domnívám se však, že je to omezení z hlediska volby jednotlivých postupů užitečné a pro začátek nutné.

[2] V tomto článku uvádím postup rozboru a podstatnější získané výsledky. Přesné statistické údaje a výpočty je možno najít v mé diplomové práci Pokus o charakteristiku rytmických prostředků Vančurovy Markety Lazarové (filos. fak. KU, 1961).

[3] Srov. P. de Groot, Der Rhytmus, Neophilologus 17, 81n., 177n., 241n.; P. Guiraud, Langage et versification d’après l’oeuvre de Paul Valéry, Paris 1953, aj.; u nás O. Zich, O rytmu české prózy, Živé slovo 1, 1920/21, 65n.; J. Novotný, Eurhythmie řecké a latinské prózy, Praha 1917; J. Král, Česká prosodie, Praha; týž, Řecká a římská metrika, Praha 1906—13; J. Ondráčková, O mluvním rytmu v češtině, SaS 15, 1954, 25n., 145n.

[4] Souhrnnou bibliografii k tomuto problému a hodnocení uvedených prací u J. Ondráčkové v práci uved. v pozn. 3. — Pojem přízvukového taktu chápu shodně s pojetím B. Hály, srov. naposled B. Hála, Uvedení do české fonetiky, Praha 1963, s. 308n.

[5] Fr. Daneš, Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1958, 9—19.

[6] Postupovala jsem při tom takto: Text v přednesu pěti interpretů (jediný z nich byl školený hlasatel, ostatní jsem vybrala mezi posluchači filosofické fakulty) jsem zaznamenala na magnetofonový pásek. Z něho jsem pak poslechem určovala takty a úseky. Každý záznam jsem opakovala třikrát. Za určený jsem považovala takový úsek (takt), v němž se alespoň 75 % interpretů shodovalo. Za určený v přednesu jednoho interpreta jsem při určování úseků považovala takový úsek, který byl charakterizován alespoň dvěma ze tří možných prostředků (pauza, melodie, zesílený přízvuk, užívám tohoto označení na odlišení od přízvuku taktového).

[7] O. Zich, o. c., s. 66.

[8] K této myšlence mě přivedl výklad J. Mukařovského ve studii Intonace jako činitel básnického rytmu, Kapitoly z české poetiky I, 2. vyd., Praha 1948, 170n.

[9] Strany textu ML k jednotlivým oddílům podle vydání 1953, Československý spisovatel: oddíl I: s. 10—12, ř. 6; II: s. 12, ř. 9 — s. 14, ř. 6; III: s. 79, ř. 28 — s. 81, 3. 27; IV: s. 147, ř. 16 — s. 149, ř. 16; V: s. 161, ř. 9 — s. 163, ř. 9; VI: s. 163, ř. 10 — s. 164; s. 156, ř. 7 — 20; s. 158, ř. 9—17; VII: s. 133, ř. 4—27; s. 95, ř. 9 — s. 96, ř. 22; oddíl VIII: s. 20, ř. 10 až 21; s. 21, ř. 21—28; s. 22, ř. 18—32; s. 73, ř. 24 — s. 74, ř. 4; s. 74, ř. 21—32; s. 53, ř. 25—29; s. 54, ř. 13—16; IX: s. 14, ř. 27 — s. 15, ř. 3; s. 29, ř. 13—19; s. 30, ř. 30 — s. 31, ř. 5; s. 76, ř. 11—18; s. 80, ř. 7—10; s. 98, ř. 19—26; s. 37, ř. 15—30; s. 144, ř. 21—26; s. 149, ř. 18; X: s. 14, ř. 8—12; s. 15, ř. 11—15; s. 55, 5—9; s. 77, ř. 29 — s. 78, ř. 6; s. 133, ř. 12—14; s. 18, ř. 18—21; s. 32, ř. 28 — s. 33, ř. 12; s. 87, ř. 5—8; s. 92, ř. 23—24; s. 101, ř. 118—21; s. 101, ř. 32 — s. 102, ř. 3; s. 106, ř. 4—11; s. 106, ř. 27—30.

[10] Zjištěné rozdíly uvádím na příslušných místech. Zde se chci zmínit jen o jednom z nich. V textu ML se jednotliví interpreti v umístění nejen mezitaktových, ale i meziúsekových předělů nad očekávání shodovali; jen nepatrné procento případů nebylo možno bezpečně určit (např. Tu vydechl duši někdo na straně králově, tu na straně zbojníků, s. 79). Naproti tomu v textu RP je spolehlivost rozčlenění malá, podobných případů se vyskytlo mnoho (např.: V pátek projednával krajský výbor strany Středočeského kraje problematiku technického rozvoje průmyslu, stavebnictví a dopravy ve třetí pětiletce).

[11] Srov. o. c. v pozn. 3, s. 151.

[12] Pojem věty chápu v tom slova smyslu, v jakém ho užívají např. B. Havránek a A. Jedlička v České mluvnici, Praha 1960, pouze s tím omezením, že o větě hovořím zvlášť jen tehdy, je-li skladební jednotkou větného celku. Jinak užívám pojmu větný celek a myslím tím posloupnost slov od tečky k tečce.

[13] Srov. o. c. v pozn. 5, s. 14.

[14] Srov. T. W. Anderson - L. A. Goodman, Statistical Inference about Markov Chains, The Annals of Mathematical Statistics 28, 1958, 89n.

[15] Děkuji dr. J. Bílému (centrum numerické matematiky, matematicko-fyzikální fakulta KU) za laskavé objasnění právě popsané metody.

[16] Srov. o. c. v pozn. 5, s. 17—19.

[17] Srov. např. P. Guiraud, o. c. v pozn. 3; týž, Les caractères statistiques du vocabulaire, Paris 1953; W. Fucks, Mathematische Analyse des literarischen Stils, Studium Generale 6, 1953, 506—523; týž, Mathematische Analyse von Sprachelementen, Sprachstil und Sprachen, Arbeitsgemeinschaft für Forschungen des Landes Norderhein-Westfalen, Heft 340; rovněž některé referáty ve sb. Style in Language (ed. T. Sebeok, New York 1960), např. T. A. Sebeok, Decoding a Text; Levels and Aspects in a Cheremis Sonnet, 221n., J. Lotz, Metric Typology, 135n., J. B. Carroll, Vectors of Prose Style, 283n. aj. (k tomuto sborníku srov. K. Horálek, Staronová teorie jazykových funkcí v americkém sborníku, SaS 23, 1962, 126n., B. Trnka, ČMF, 44, 1962, 190n. a M. Riffaterre, Vers la definition linguistique de style, Word 17, 1961, 318n.). — Využití matematických metod v rozboru uměleckého díla věnovaly pozornost i některé referáty na varšavských konferencích o poetice v r. 1960 (srov. referát v SaS 22, 1961, 120n.) a v r. 1961. Na druhé z těchto konferencí byla zajímavá např. zpráva K. Baumgärtnera (Berlín) o výzkumech M. Benseho (NSR) a celé jeho skupiny, týkajících se především problémů estetiky. P. Guiraud se ve svém příspěvku zaměřil obecně k možnostem mechanizace práce s textem, zejména co se týče stylistiky. Referáty A. Bartkowiakové a B. Gleichgewichta O długóści sylabicznej wyrazów w róznych tekstach a K. Baumgärtnera Funkcja podziału na rzadki w wierszu jsou příkladem konkrétních rozborů textu. Z referátů uvedených v programu konference se můžeme domnívat, že se podobnými otázkami zabývaly ještě některé další (I. Fónagy, Załozenia stylistyky kwantytatywnej, A. A. Moles, Poezja eksperymentalna). — Z nejnovějších prací je třeba uvést např. tyto: I. Fónagy, Communication in Poetry, Word 17, 1961, 194n.; W. Winter, Relative Häufigkeit synt. Erscheinungen als Mittel zur Abgrenzung von Stilarten, Phonetica 7, 1961, 193n.; o pracích M. Riffaterra viz L. Doležel, Stylistika jako experimentální věda? SaS 24, 1963, 64—67.

Slovo a slovesnost, volume 24 (1963), number 4, pp. 221-230

Previous Jaroslav Stuchlík: O psychopatologii projevu

Next Ladislav Nebeský: O jednom algebraickém modelu jazyka