Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Struktura výpovědi z hlediska jazykového zobrazení skutečnosti a kategorie pádu

Jan Kořenský

[Articles]

(pdf)

Структура высказывания с точки зрения языкового изображения действительности и категория падежа / La structure de l’énonciation du point de vue de la représentation linguistique de la réalité et la catégorie des cas

1. Cílem tohoto článku je formulovat určité pojetí struktury výpovědi z hlediska jejího vztahu ke skutečnosti. Na tomto podkladě chceme formulovat obecné pojetí kategorie pádu s ohledem na způsob, jakým se účastní jazykového zobrazení skutečnosti prostřednictvím struktury výpovědi. Pojetí vztahu kategorie pádu k mimojazykové skutečnosti má podle našeho názoru základní význam pro zkoumání a stanovení gramatického významu pádu; na nutnost zabývat se tímto vztahem upozornil již V. Skalička.[1]

Nemůžeme se v této krátké stati vyrovnat byť i jen s nejvýznamnějšími pracemi o pádu založenými na teoreticky často velmi různých principech a východiscích. Našemu názoru jsou nejbližší ty práce, které usilují o velmi široké chápání kategorie pádu jako vztahu substantiva k jiným slovním druhům i k jinému substantivu — často i bez závislosti na existenci formálněmorfologické flexe v daném jazyce (V. Skalička v cit. stati), které odvozují význam pádu zcela otevřeně od vlastností sématické struktury věty a jejích konstituentů (de Groot), které usilují nějakým způsobem překlenout protiklad morfologického a syntaktického pojetí pádu (Oravec).[2]

2. Východiskem naší úvahy jsou velmi obecné postuláty začleňující strukturu jazyka do celku struktury subjektu a jeho prostřednictvím do celku struktury světa vůbec. Systém jazyka chápeme jako systém relací neustále se vytvářejících mezi strukturami konstitujícími subjekt a strukturami, které jsou naplněním intencionality subjektu, tedy mezi strukturami konkrétní totality.[3]

[380]2. 1. Kategorie pádu chceme zkoumat tak, že vyjdeme ze základní jednotky projevování jazykového systému (jazykové intencionality, transcendence subjektu), za niž považujeme výpovědní událost, která je takto základní jednotkou jevové struktury jazyka. (Tento pojem viz ve stati cit. v pozn. 3.) Jazyková aktivita člověka (ve smyslu její elementární jednotky, výpovědi[4]) je zaměřena na celek skutečnosti a je ve vztahu k němu základním aktem abstrakce a projektu. Je jazykovou formou selekce z totality faktů skutečnosti, které objektivně existují v totalitě strukturních vztahů, jimiž jsou vytvářeny a které vytvářejí, což je filosoficky formulováno jako kategorie konkrétní totality. Vlastností této formy jazykové selekce je, že se nezmocňuje totality strukturních relací daného faktu, ale vždy jen pro mluvčího v dané situaci relevantních strukturních relací tohoto faktu (princip praxe); jazyková selekce faktů skutečnosti a jejich relací je ovšem závislá i na obecných, ne jen jazykových vlastnostech lidské subjektivity, na postavení člověka ve struktuře světa. V tomto smyslu je výpovědní událost prostředkem specificky jazykového odrazu a projektu skutečnosti.

2. 2. Výpověď je tedy základní specificky jazykový prostředek projektu skutečnosti, charakterizovaný hierarchizovaným centrem pozornosti, uzpůsobený k normovanému výběru strukturních relací a elementů skutečnosti. Je to specificky jazykový popis objektivně existujících faktů a relací skutečnosti.[5]

2. 3. Považujeme-li výpověď za elementární akt jazykové reakce subjektu na skutečnost, charakteristický tím, že postihuje nikoli totalitu všech strukturních relací vytvářejících daný fakt skutečnosti, ale pouze určité aspekty této totality v dané situaci pro mluvčího relevantní — pak je třeba položit otázku, zda (a jak) existuje specifický jazykový prostředek uchopení této vztahové strukturní totality faktu samého. Je zřejmé, že lingvistická teorie nemá prostředek na uchopení takovéto vztahové totality faktu, protože jazykově reálně neexistuje příslušný objekt. Lingvistická teorie ovšem má prostředky na uchopení specifické jazykové formy projektu a odrazu skutečnosti — výpovědi, která se však, jak již bylo řečeno, zmocňuje vždy jen určitých aspektů vztahové totality faktu. Těmito prostředky lingvistické teorie je možno vztahovou totalitu faktu vyjádřit jako sumu všech realizovaných i potencionálně možných výpovědí o daném faktu; tato suma však neexistuje v jazyce reálně, tj. neexistují příslušné formální prostředky (soubory pravidel) pro její vyjádření.

Jinak řečeno, jazyk se nezmocňuje nikdy vztahové totality faktu skutečnosti, na který je jazyková intence subjektu zaměřena, ale pouze určitých aspektů této totality. Specifický prostředek pro uchopení této totality jazyk nemá. Pokud jde o jazykové prostředky při analýze jazykové jevové složky nadřazené výpovědi (formální prostředky výstavby textu), platí pro ně, že k této totalitě určitým způsobem směřují, ale nikdy jí nedosahují.

Fakt tedy objektivně existuje pouze v totalitě svých vztahů, ale pro jazykový subjekt existuje pouze tak, jak je ho s to jazyková [381]intencionalita subjektu nazírat. V tom smyslu je možné říci, že výsledky analýzy výpovědní události (výpověď, větný vzorec) jsou nejen základní, ale v jistém smyslu i konečnou formou specificky jazykového názoru předmětností, tj. projektu a odrazu konkrétní totality.

2. 4. Pro naše další výklady je výhodné postulovat teoretický konstrukt, který by vztahové totalitě všech relací vytvářejících fakt skutečnosti — v případě jeho jazykově objektivní existence — odpovídal. Nazveme ho jazykovou entitou a budeme ho v souladu s předchozí úvahou chápat jako sumu všech jazykových popisů (realizovaných i potenciálních) strukturní vztahové totality faktu skutečnosti. Tento lingvistický postulát odpovídá postulátu totality strukturních relací daného faktu definované v rámci kategorie konkrétní totality.

2. 5. Tyto souvislosti je užitečné posoudit z hlediska denotace. (Termínů smysl a denotace budeme užívat jako termínů Churchových, postulovaných ve stopách Fregových pojmů Bedeutung a Sinn.) Je-li denotátem vztahová totalita faktu, pak smyslem je vždy onen určitý aspekt, určitý specifický jazykový názor této totality. „Umělým“ jazykovým protějškem denotátu, jakousi „sumou smyslů“ je jazyková entita. Jazykovou formou smyslu je výpovědní událost a složky ji konstitující.

Jen zcela na okraj je třeba poznamenat, že jazykovou entitu nelze ztotožňovat s konceptem, neboť nemá-li dojít k nedorozumění, musíme vycházet z toho, že koncepty jsou postulované abstraktní objekty s postulovanými vlastnostmi, které jsou vždy prvky konkrétního systému logiky, v jehož rámci jsou postulovány. Nezbývá tedy nic jiného než vztah jazykové entity ke konceptu neformulovat; tak se je třeba také dívat na obsah předchozího odstavce, kde jde o určitou ilustraci aparátem logiky, nikoli o logickou explikaci věci.

Pokud jde o termín pojem v běžném chápání (i v neformálním aparátu empirické vědy), jde z hlediska teorie přirozeného jazyka o výběr určitých, v daném případě relevantních aspektů vztahové totality věci, obvykle s určitou tendencí k zahrnutí celé řady strukturních relací vymezovaného faktu.

2. 6. Výpověď má na uchopení faktu skutečnosti specifické prostředky, které svými vzájemnými vztahy vytvářejí strukturu hierarchizovaného centra pozornosti výpověď charakterizujícího. Tímto prostředkem je v prvé řadě[6] slovnědruhový aspekt jazykové entity, který má (na rozdíl od jazykové entity samé) reálnou existenci v struktuře jazyka, ale neexistuje samostatně, mimo vztah, v základní jednotce jevové složky jazyka — výpovědní události. Tam existuje pouze prostřednictvím vztahů k jiným aspektům jazykových entit. Tyto vztahy označujeme jako situaci aspektu jazykové entity. Lze také říci, že výpovědní událost a výpověď je hierarchií situací aspektů jazykových entit. Lze říci, že situace aspektu jazykové entity je existenční formou jazykové entity ve výpovědní události.

Zatímco až dosud vymezené kategorie považujeme vzhledem k jejich značné obecnosti za víceméně společné všem přirozeným jazykům, jsou formální prostředky, jimiž se tyto kategorie v jednotlivých jazycích vyjadřují, často velmi různé. Jde o rozdíly jak z hlediska formy obsahu, tak i formy výrazu.

2. 7. Slovní druhy jako formální prostředek realizace jazykové entity je třeba určitým způsobem hierarchizovat a odlišit od běžného, většinou lineár[382]ního chápání. Platí, že tradiční pojem slovních druhů je širší než pojem slovnědruhových aspektů jazykové entity; je třeba vymezit pojem slovních druhů v užším smyslu, tj. slovní druhy pojmenovávací (substance, adjektiva, příslovce, slovesa); slovnědruhové aspekty je třeba chápat ve vztahu k slovním druhům v užším smyslu (aspekt substantivní, adjektivní, příslovečný, slovesný); zvláštní postavení mají číslovky; nejde o aspekt, ale patrně rovněž o entitu, která nabývá hodnot aspektů, reálně existuje pouze jejich prostřednictvím; zbývající slovní druhy nemají primárně charakter slovnědruhových aspektů jazykové entity — jde jednak o „operátory“, jednak o jakési „reaktory“ (máme na mysli interjekce, jejichž postavení je rovněž zvláštní), z nichž některé mohou sekundárně nabývat hodnot aspektů (zájmena, interjekce), jiné tuto vlastnost nemají (předložky, spojky).

Chápání slovních druhů zde bylo vyloženo jen v nejhrubších obrysech a vzhledem k cíli, který sledujeme. Nelze tedy předchozí výklady chápat jako vážnější pokus o objasnění složité problematiky slovních druhů. V tom smyslu je třeba chápat i následující poznámky:

Sumu slovnědruhových derivací od téhož slovotvorného základu nelze považovat ve smyslu nějakého součtu za jazykovou entitu. Je třeba mít stále na paměti, že jazyková entita (jako ryze teoretický konstrukt) byla charakterizována jako suma výpovědí; aspekty nejsou tedy ničím jiným než elementárním prostředkem výstavby výpovědi a jedině jejím prostřednictvím mají vztah k postulátu jazykové entity.

Formální prostředky realizace aspektu v systému a formální realizace a manifestace v jevové složce jazyka (výpovědní události) jsou v jednotlivých jazycích různé; to se může projevit i v počtu a charakteru aspektů.

Specifické postavení má rovněž sloveso, což souhlasí s jeho funkcí v struktuře věty vůbec. Má schopnost tvořit vlastní pole aspektů; toto pole má ovšem specifické rysy, ale se zřejmou tendencí přizpůsobit se obecně platnému poli aspektů. Je tedy asi možné říci, že sloveso je verbálním aspektem vzhledem k obecným jazykovým entitám, ale jakousi verbální entitou, entitou dějovosti vzhledem k specifickým verbálním aspektům. Charakteristické je, že chybí (což je ovšem pro entitu typické) zvláštní prostředek (jazyková forma) pro „sloveso vůbec“. Infinitiv, který tuto funkci v mluvnické praxi plní, je rovněž aspekt a je pro tento úkol pouze „propůjčen“.

Interpretace slovních druhů jako slovnědruhových aspektů může vést k podobným zjednodušením struktury slovních druhů, k jakému dochází J. Popela.[7]

2. 8. Jestliže jsme poněkud blíže objasnili, co je třeba rozumět pod pojmem slovnědruhový aspekt jazykové entity, můžeme vymezit přesněji pojem situace slovnědruhového aspektu. Situaci slovnědruhového aspektu jazykové entity považujeme za elementární (v jevové složce jazyka identifikovatelnou) jednotku výstavby specificky jazykového projektu skutečnosti; je jednotkou normovaného výběru strukturních relací, v nichž a jimiž fakt objektivně existuje. I pro oblast situace přirozeně platí, že mezi jazyky jsou značné rozdíly ve formě i její manifestaci. Rozdíly ve formálních prostředcích jsou i mezi aspekty uvnitř téhož jazyka.

3. Vlastním předmětem našeho zájmu je aspekt substantivní; lze ho charakterizovat jako chápání něčeho jako samostatného jevu, jako individua (nebo třídy individuí), jako věci „o sobě“. Substantivní aspekt je možno v textu identifikovat jen na základě formálních vlastností jeho situace — naopak fakt skutečnosti je interpretován formálními prostředky substantivního [383]aspektu, jestliže relace pro mluvčího relevantní jsou takového charakteru, že je jazyková konvence chápe jako věc „o sobě“, jako samostatný jev, individuum. (Jsme si ovšem plně vědomi, že toto vymezení substantivního aspektu je velmi nedostatečné a má výlučně pracovní charakter. Aby bylo alespoň relativně uspokojivé, bylo by třeba věnovat mu samostatnou úvahu. Další výklady se tedy opírají především o empiricky snadnou identifikovatelnost substantiva ve výpovědi.)

3. 1. Situaci substantivního aspektu označíme jako pád substantivního aspektu. Tato formulace znamená, že pád je nadřazen kategorii rodu a čísla. Tyto kategorie se vedle své specifické funkce významně podílejí na formálním aparátu pádových relací.

Pád substantivního aspektu je možno nejobecněji vymezit jako soubor normovaných relací substantivního aspektu s kterýmkoli z aspektů (substantivní nevyjímaje) definovaný „směrem od“ substantiva. Společným příznakem pádu vůbec je funkční omezení vztažeností vzhledem k druhému členu vztahu. (V tomto smyslu má zvláštní postavení nominativ a vokativ.) Jestliže substantivní aspekt vstupuje do dvou relací, pak je třeba za pád považovat pouze vztah proti směru závislostních symbolů ve větném vzorci a zápisu jeho derivací. To opět neplatí pro nominativ a vokativ. (Srovnej symboliku v Danešově práci cit. v pozn. 4.) Platí ovšem řada dalších omezení, která je třeba definovat speciálně, pro určitý jazyk. Táž relace, definovaná směrem od druhého člena vztahu (např. verbálního aspektu), tedy ve směru závislostního symbolu, je interpretována ve specifických termínech příslušného aspektu.

4. V předcházejících velmi obecných výkladech jsme uvedené pojmy zcela záměrně vyvozovali z výpovědní události a jejího teoretického zobecnění — výpovědi, neboť výpovědní událost je základní jednotkou jevové struktury jazyka, která je vlastním předmětem, na nějž je bezprostředně zaměřena lingvistická analýza jako proces. U objasňovaných pojmů jsme považovali za důležité zjišťovat, které z nich jsou identifikovatelné v jevové struktuře jazyka (situace aspektu jazykové entity), které tuto vlastnost nemají, ale objektivně existují prostřednictvím příslušných pravidel v struktuře podstaty jazyka (aspekt jazykové entity), a které konečně jsou pouze postuláty lingvistické teorie a nemají reálnou existenci (jazyková entita). Platí zároveň, že jde o pojmy lingvistické teorie, které mají příslušný „denotát“ v jevové struktuře jazyka i ve struktuře podstaty jazyka (situace aspektu), pouze ve struktuře podstaty jazyka (aspekt)[8] nebo konečně nemají vůbec jazykovou existenci a jsou pouze postuláty teorie (jazyková entita). Další obecná analýza věci (bez zadání určitého přirozeného jazyka jako objektu analýzy) by nebyla již účelná. Je naopak zřejmé, že v předchozích výkladech jsme na několika místech formulovali v závislosti na češtině a jazycích jejího typu.

Cílem této stati bylo ukázat na možnost vykládat substantivum a pád jako velmi obecnou jazykovou kategorii, která se podstatně podílí na vytváření těch [384]strukturních relací, které se jeví jako výpovědní událost. Jestliže na tyto vlastnosti pádu bylo již ukázáno jinde, pokusili jsme se zde takto komplexně chápaný pád substantiva vyložit v rámci určitého obecného pojetí vztahu jazyka (a formy tohoto vztahu — výpovědi) ke skutečnosti. Vyložený aparát, který nemůže být považován za prostředek logickosémantické analýzy skutečnosti, chce velmi obecně formulovat výpověď a její konstituenty jako univerzální, specificky jazykovou formu prázdné intencionality subjektu,[9] jejíž podstatnou vlastností je, že je s to nazírat vztahovou totalitu faktu jen jako složku, část a výběr z této vztahové totality faktu. Pád podstatného jména je v této struktuře významným konstituentem.

 

R É S U M É

Структура высказывания с точки зрения изображения действительности языком и категория падежа

В этой статье автор рассматривает отношение категории падежа к действительности посредством языка, понимание которой основано на философской категории конкретного целого (konkrétní totalita). Автор исходит из предположения, что основной формой изображения фактов действительности при помощи языка является структура предложения. Исходя из этой предпосылки излагается несколько понятий:

1. Языковая сущность (jazyková entita) объясняется как коррелат полного целого структурных отношений факта действительности, который находится в центре внимания говорящего; она не имеет реального существования в языке являясь только теоретическим конструктом.

2. аспект языковой сущности (aspekt jazykové entity) существительное, прилагательное, наречие, глагол; аспект существует в системе языка и только в ней.

3. положение аспекта языковой сущности (situace aspektu jazykové entity) — до этой области принадлежит также падеж; положение имеет реальное существование в системе языка и в феноменальной структуре языка.

«Прямое» отношение существительного к действительности осуществляется его ситуацией — прежде всего падежной реляцией, которая является одним из основных конституентов структуры предложения.


[1] Srov. V. Skalička, Poznámky k teorii pádu, SaS 12, 1950, 134n.

[2] A. W. de Groot, Classification of Cases and Uses of Cases, sb. For Roman Jakobson, 1956, s. 187n. — J. Oravec, Väzba slovies v slovenčine, SAV 1967, Bratislava.

[3] Srov. naši stať v SaS 29, 1968, 26n.

[4] Srov. výpovědní událost, výpověď a větný vzorec v pojetí F. Daneše A Three-Level Approach to Syntax, TLP 1, 1964 s. 225n.

[5] Naše pojetí výpovědi odpovídá klasickým definicím věty v tradicích pražské lingvistické školy; srov. „Věta je elementární promluva sdělná, kterou se mluvčí staví k nějaké skutečnosti aktivně a způsobem, který po stránce formální zanechává dojem obvyklosti a subjektivní úplnosti.“ (V. Mathesius, ČMF 10, 1924 1n.). V. Skalička charakterizuje větu jako elementární sémiologickou reakci (SaS 1, 1935 212n.).

[6] Větně konstitutivní dialektiku vztahu slovních druhů a větných členů necháváme vzhledem k cíli úvahy zcela stranou.

[7] J. Popela, K slovním druhům v češtině, SlavPrag IV, Praha 1962, s. 129n.

[8] Z tohoto faktu plyne určité, ne zcela běžné hodnocení pojmenovávací funkce substantiva; „přímý“ vztah substantiva ke skutečnosti je dán jeho funkcí v struktuře výpovědi, jeho relační hodnotou. Substantivní aspekt je faktem struktury jazyka, jeho pojmenovávací funkce je vnitřní jazykovou (systémovou) funkcí, je imanentním prvkem struktury jazyka. Vně jazyka směřuje jen prostřednictvím relační hodnoty, výpovědní realizace. (Srovnej i stať cit. v pozn. 3, s. 29.)

[9] Srov. J. Patočka, Husserlův pojem názoru a prafenomén jazyka, SaS 29, 1968, 17n.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 4, pp. 379-384

Previous Věra Michálková: K interferenci jazykových útvarů v současnosti

Next Josef Štěpán: K problematice složitého souvětí v současné spisovné češtině (Pokus o dynamický popis)