Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K historické metodě při studiu současné syntaxe

Karel Svoboda

[Articles]

(pdf)

К историческому методу при изучении современного синтаксиса / A propos de la méthode historique dans l’étude de la syntaxe contemporaine

Abychom odhalili podstatu předmětu, říká P. V. Kopnin,[1] je nutno reprodukovat historický proces jeho rozvoje, přičemž „badatel musí začít zkoumání předmětu od konce, z jeho nejzralejší formy, z toho stadia rozvoje, v němž jeho podstatné stránky jsou dostatečně rozvinuty … Vyšší stupeň rozvoje předmětu obsahuje ve svérázné formě předcházející stupně, podobně jako vyšší forma pohybu hmoty zahrnuje v sobě nižší“. Když se zkoumání „obohatilo poznáním historie předmětu, je třeba, aby se vrátilo k určení jeho podstaty, opravilo, doplnilo a rozvinulo pojetí, která ho postihují … Myšlení se pohybuje jakoby po kruhu: od teorie (logiky) k historii, od ní znovu k teorii (logice)“.

Historická metoda takto pojatá pomáhá nejen pochopit syntaktické konstrukce v dnešním jazyce anomální[2] jako původně zákonité, např. konstrukci typu něco veselého,[3] ale i řešit obtížnou otázku obecného významu. Marné pokusy spojit obecným významem všechny případy téže pojmové třídy vedly vůbec k pochybnostem o možném zdaru práce s obecným významem. Platí to i o sémantice infinitivu. Před více než 15 lety[4] jsem vykládal, že infinitiv (dále Inf) má v mnohých případech význam, který jsem označil jako význam směřování, v jiných konstrukcích že však tento význam nemá. To mohlo vyvolat pochybnosti, zda lze v celkové charakteristice sémantiky infinitivu vůbec uvádět význam směřování,[5] popř. bylo možno pokládat za nedostatek výkladu neobjasnění toho, proč Inf v některých konstrukcích význam směřování nemá.

Podstatu infinitivu, jeho současné syntaktické funkce a jeho sémantiku[6] můžeme objasnit, jestliže, postupujíce od současného stavu k dávno minulému a zpět od stavu minulého k stavu současnému, postihneme to, že v současném úzu infinitivu jsou zachovány časově rozdílné způsoby jeho užívání, a tuto rozdílnost se pokusíme vyložit.

Než se o to pokusím, připomenu jednu podstatnou zásadu historické metody: nepromítat „přítomnost do minulosti“,[7] tj. dbát na to, aby se abstraktními jazykově myšlenkovými vztahy, které dovede rozlišovat člověk dnešní doby, zejména člověk poučený jazykovědou, nevykládaly jazykové a myšlenkové struktury dob dávno minulých. Srovnejme s tím výklad sémantiky prastarých infinitivních kon[263]strukcí, jak jej podával F. Trávníček.[8] Nevycházel tu ze smyslového chápání prostoru, časového sledu a zaměřenosti lidské praxe, nýbrž soudil, že Inf měl původně „příslovečnou platnost zřetelovou“ (s. 169). To ho přivedlo dokonce k dedukci, že prý v některých případech „platnost zřetelová přechází v platnost účelovou“ (s. 169) a že z účelové platnosti vyplývá význam možnosti, nutnosti (s. 175, 177n.).

Vztah účelový však lze přirozeně pochopit z širšího významu směřování, jejž infinitivní sloveso (dále VInf) ve starobylých staročeských konstrukcích vyjadřovalo velmi výrazně. VInf v nich záviselo na slovech, v jejichž lexikálním významu není obsažen ‚záměr konat děj‘, ani ‚dání podnětu k ději‘, např. ve spojení pokrm jésti (toť jest ten pokrm jésti a to pitie píti, Štít.) závisí přímo na substantivu pokrm. Bylo to možné právě proto, že stč. Inf měl silný význam směřování, tj. sloveso v Inf samo (ne jen ve spojení se slovy, která význam směřování také mají) pojmenovávalo děj, činnost, ke které věc pojmenovaná řídícím výrazem je nebo není použitelná, činnost, ke které se lze zaměřit, k níž lze nebo nelze dospět.

V současné češtině je zbytkem tohoto infinitivu neparadigmatická konstrukce Máte něco jíst?, v níž VInf závisí na zájmenu něco, které je předmětem ke slovesu máte (na rozdíl od konstrukce Máte něco sníst, ve které VInf závisí na slovesu máte a zájmeno něco je k němu předmětem).

Podstatně odlišnou strukturu mají dnes věty jako Máte co číst?, Máme o čem vyprávět. Zájmeno co, o čem je v nich předmětem k VInf, jak např. ukazuje předložkový pád o čem, daný rekcí slovesa vyprávět, avšak před VInf předchází. Bez historického přístupu se tato pozice zájmena jeví jako daná jeho nepřízvučností. Historická metoda však ukazuje, že je to původní pozice syntaktická: zájmeno co zde původně záviselo na slovesu máte a mohlo být tedy jen ve vztahu akuzativním, Inf měl silný význam směřování. Když se tento význam oslabil, zájmeno co se dostalo do vztahu závislosti k VInf.

Inf pronikl i do syntaktických pozic, ve kterých neměl a nemá význam směřování. Už ve staré češtině vznikla nově konstrukce typu kuroptvu jest snadno jéti. F. Trávníček[9] změnu vykládal jako substantivizaci a verbalizaci infinitivu. Východiskem však byla zajisté změna v chápání věcně významových vztahů mezi větnými členy a spolu s tím změna v syntaktické struktuře a sémantice infinitivu: V konstrukcích, v nichž se vyjadřovalo hodnocení, vystoupilo hodnocení do popředí, dějová zaměřenost infinitivu ustoupila. Byly pojaty jako výpovědi o tom, co je vyjádřeno syntagmatem, jehož základem je sloveso v Inf; sloveso v Inf tak nabylo platnosti podmětu. Začátek této změny byl, jak vyložil Trávníček (s. 171), v konstrukcích jako ovoce jésti bylo nechutné, Štít., tj. v konstrukcích, v nichž substantivum mající původně platnost podmětu má nominativní tvar shodný s akuzativním.

Uplatnění historické metody umožňuje odhalit a objasnit další časové vrstvy[10] v infinitivních konstrukcích současné doby. Podstata vývojových změn v infinitivních konstrukcích je v tom, že došlo ke změnám v syntaktických funkcích infinitivního slovesa, jak už bylo naznačeno, a ve vyjadřování agense infinitivního děje. V původních konstrukcích typu pokrm jésti agens děje pojmenovaného výrazem jésti, tj. výrazem, který dnes chápeme jako slovesný tvar, nemohl být vyjádřen. Tak je tomu dosud v uvedené už konstrukci Máte něco jíst?, ale také např. v konstrukcích Je vidět Sněžku, Je co dělat. V konstrukci Máte něco jíst? (znamenající ‚vlastníte něco k jídlu‘) není agensem jedení jenom 2. mluv. osoba, nýbrž i 1. a 2. mluv. osoba. Na rozdíl od toho v pozdější konstrukci Máte něco sníst (znamenající ‚je vhodné, [264]abyste něco snědl‘) je agensem míněna jenom 2. mluv. osoba, tj. osoba vyjádřená podmětem slovesa máte.

Už v době staročeské mohl být agens vyjádřen větným členem, ale větným členem, s nímž VInf netvořilo syntagma, např. jechu sě hradu staviti, Dal., kaza vojem (= vojům) vstáti, Alx. Až v pozdějším vývoji agens infinitivního děje mohl být vyjádřen podmětem, přičemž spolu s tím se VInf stalo základem přísudku. Tak tomu ještě není např. v infinitivní konstrukci (není ještě infinitivní větou) Je vidět Sněžku,[11] ani tehdy, je-li jí užito bezesponově, např. Inu, vidět, žes nebyl v Americe (Čapek),[12] ani v otázkách typu Je co dělat?, ve stč. doplňovacích otázkách typu co je nám sobě sdieti, MastMus.

Ve staré češtině jsou doplňovací infinitivní otázky „dosti časté“, zjišťovací otázky jsou „vzácné“.[13] Je třeba vyložit, proč tomu tak je. Objasnění je důležité pro poznání vývoje infinitivních konstrukcí a specificky vzniku skutečných infinitivních vět. Značná frekvence staročeských infinitivních otázek typu co je nám sobě sdieti je dána tím, že jsou otázkovou modifikací starobylých konstrukcí typu toť jest ten pokrm jésti, tj. konstrukcí, ve kterých VInf má silný význam směřování, závisí na výrazech, které, vyjádříme-li se ve shodě s dnešním pojetím infinitivu, nemají infinitivní rekci; v cit. dokladu závisí na zájmenu co.[14]

Na rozdíl od toho infinitivní otázky zjišťovací jako vlastní infinitivní věty, např. Celý den sedět doma?, Což obejít dědinu?, jsou podstatně jiného původu. Vznikaly, až když se infinitivu mohlo užívat také bez významu směřování, když VInf mohlo pouze pojmenovávat děj (stav). Už z Modliteb ze 14. stol. uvádí J. Gebauer[15] doklad, v němž VInf můžeme chápat jako pouhé pojmenování děje, jako samostatný infinitiv jmenovací:[16] Mluviti svobodnějie, jiesti hojnějie, modliti sě kráce, nic přěd bohem škařědějie. VInf nabylo povahy věty, věty oznamovací zvolací, tak, že to, co je slovesem v Inf pojmenováno, se hodnotilo pomocí intonace, někdy ještě lexikálně. Začátky toho jsou už ve staré češtině: Ó nemúdrých! pro to truchleti, ještě by nebylo, a pro to netruchleti, pro něž by bylo těžce truchleti, Štít.

Jestliže infinitivní konstrukce dostala (intonací, resp. graficky) modálnost tázací, stala se větou tázací. Jestliže konstrukce dostala modálnost přací (také z anteponovaného citoslovce ach, ou, ó), stala se větou přací. J. Porák (s. 95) uvádí doklady na infinitivní věty přací od sklonku 16. stol. Infinitivní věty rozkazovací se ve staré češtině vyznačovaly obecnou nebo velmi širokou adresností. Doklady na přímou výzvu uvádí J. Porák (s. 111) až ze 17. stol. Infinitivní věty, které takto vznikaly, jsou jednočlenné.

Až když „agens“ infinitivního děje pronikl do pozice podmětu a VInf spolu s tím do pozice základu přísudku, vznikla infinitivní věta dvojčlenná, např. infinitivní věta přací s podmětem v 3. osobě jako Být už sobota! S rozšířením samostatného infinitivu jmenovacího a s rozvojem infinitivních vět přacích souvisí vznik ireálných infinitivních vět podmínkových (hlavních i vedlejších, dvojčlenných i jednočlenných), vývojově nejmladších infinitivních konstrukcí, citově sice neutrálních, ale stylově vázaných na dialog. Infinitivní podmínkové věty ireálné máme dosud zachyceny až z konce 19. stol., např. mít já moc, zle by bylo na světě (K. V. Rais, Zapadlí vlastenci, 1895). Podmětu se v nich užívá, i jde-li o 1. mluv. osobu.

I ostatní dvojčlenné infinitivní věty pronikaly do spisovných textů velmi pomalu. Porák[17] konstatuje, že nemá doklady „ze starší doby (tj. před 18. st.)“ pro typy [265]pes jen štěkat, on ne a ne se rozhodnout.[18] Jejich výskyt v nářečích však ukazuje na to, že nevznikly až v 19. stol.

Souhrnně lze tedy říci, že současný systém infinitivních konstrukcí začíná z hlediska vývojového neparadigmatickou konstrukcí Máte něco jíst?, která se vyznačuje tím, že Inf v ní má silný význam směřování a že agens infinitivního děje nemůže být vyjádřen, a končí dvojčlennými infinitivními větami podmínkovými, které se vyznačují tím, že jednak Inf v nich už nemá význam směřování, jednak agens infinitivního děje je, resp. může být vyjádřen, a to podmětem. Mezi těmito dvěma koncovými konstrukcemi, z nichž první je nejstarší, druhá nejmladší, jsou rozloženy konstrukce rovněž vývojově rozdílné. Podle stoupajícího stáří lze je uspořádat takto:

věty, jejichž dvojčlennou strukturu tvoří jméno (substantivum, osobní, resp. ukazovací zájmeno) ve funkci podmětu a VInf s významem směřování jako základ přísudku,

věty jednočlenné, z nichž ve starších Inf má význam směřování, v mladších význam směřování Inf nemá,

konstrukce (ne už věty), ve kterých VInf nemá platnost predikační, jen pojmenovává, agens infinitivního děje je kromě zvláštních případů vyjádřen jednoznačně podmětem nebo předmětem. Z nich starší jsou konstrukce, v nichž Inf má význam směřování, v mladších konstrukcích Inf význam směřování nemá.

K nejstarší konstrukci mají nejblíže ty věty (např. Je vidět Sněžku, Je co dělat), ve kterých Inf má poněkud oslabený význam směřování, agens je však stále ještě nevyjádřitelný.

 

R É S U M É

Zur historischen Methode beim Studium der tschechischen Syntax der Gegenwart

Die historische Methode hilft beim Studium syntaktischer Systeme, die vom Standpunkt des gegenwärtigen Sprachgebrauchs als rätselhaft erscheinen. Der Aufsatz dokumentiert es eingehend an den Infinitivkonstruktionen im gegenwärtigen Schrifttschechischen, indem er zeigt, wie die historische Methode einige Zeitschichten in den Infinitivkonstruktionen der Gegenwart zu enthüllen und zu deuten ermöglicht. Die strukturellen Unterschiede zwischen den Infinitivkonstruktionen des gegenwärtigen Schrifttschechischen hängen mit den historischen Änderungen in der morphologischen Semantik des tschechischen Infinitivs und in den syntaktischen Eigenschaften des Infinitivs zusammen.

Die älteste nichtparadigmatische Infinitivkonstruktion (Máte něco jíst? = Haben Sie etwas zum Essen?) ist dadurch gekennzeichnet, daß ihr Infinitiv noch die ursprüngliche Bedeutung eines starken Hinzielens hat und daß der Agens der Infinitivhandlung explizite nicht ausgedrückt werden kann. Die jüngste Infinitivkonstruktion stellen dagegen paradigmatische zweigliedrige Infinitiv-Konditionalsätze dar, in welchen der Infinitiv nicht mehr die Bedeutung des Hinzielens hat und in welchen der Agens der Infinitivhandlung sogar durch das syntaktische Subjekt ausgedrückt wird. Zwischen diesen extremem Fällen liegen die übrigen Infinitivkonstruktionen. Ihr verschiedenes Alter ist durch die geschwächte Bedeutung des Hinzielens ihres Infinitivs oder durch den Infinitiv ohne die Bedeutung des Hinzielens gegeben, aber auch dadurch, daß der Agens der Infinitivhandlung entweder überhaupt noch nicht ausgedrückt werden kann, oder durch das syntaktische Objekt oder sogar durch das syntaktische Subjekt ausgedrückt wird.


[1] P. V. Kopnin, Dialektika kak logika i teorija poznanija, Moskva 1973, s. 161.

[2] Na potřebu historického výkladu anomálií ukázal K. Horálek na konferenci o vědeckém poznání soudobých jazyků, viz sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, s. 68.

[4] V práci Infinitiv v současné spisovné češtině, Praha 1962.

[5] Viz K. Hausenblas, Monografie o českém infinitivu, NŘ 46, 1963, s. 149.

[6] Složitost sémantiky infinitivu a jeho syntaktická polyfunkčnost vedly k tomu, že J. Gebauer (Historická mluvnice jazyka českého IV, 1929, s. 573n. — k vydání upravil F. Trávníček) v třídění svého obdivuhodně bohatého materiálu se omezil jen na soupis případů, v nichž „rčení“ se slovesem býti a infinitivem „znamená možnost, nutnost, nebo povinnost“, v nichž infinitiv je „při mnohých slovesích jiných“, „při některých substantivech …“, „při některých adjektivech“, „při některých adverbiích“, aniž sémantiku těchto výrazů vyložil. Nedotkl se vztahu infinitivního děje k jeho agentu, ani děje slovesa v Inf ke skutečnosti (jeho modálnosti), nevěnoval pozornost významu směřování u staročeského infinitivu. — Podstatně dále postoupil J. Porák ve své monografii Vývoj infinitivních vět v češtině, Praha 1967, třebaže ještě neusiloval o to, aby svého cenného materiálu a výkladů jednotlivých konstrukcí využil k systémovému ucelení poznatků obecnějšími vlastnostmi infinitivu v jeho různých vývojových údobích.

[7] Tak B. Havránek v čl. Metodická problematika historickosrovnávacího studia slovanské syntaxe (teze), sb. Československé přednášky pro IV. mezinár. sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, 151.

[8] F. Trávníček, Historická mluvnice česká III, Praha 1956, 167—179.

[9] O. c. v pozn. 8, s. 171.

[11] Větotvornou povahu má zde spona (ne VInf).

[12] Jde tu o eliptickou modifikaci sponové konstrukce.

[13] Tak jejich frekvenci charakterizuje J. Porák v práci cit. v pozn. 6, s. 86.

[14] Významné je, že mezi Porákovými (o. c. v pozn. 6, s. 87) staročeskými doklady na infinitivní otázky doplňovací naprosto převažují doklady začínající zájmenem co.

[15] O. c. v pozn. 6, s. 580.

[16] Dříve jsem užíval výrazu samostatný infinitiv navozovací, viz práci cit. v pozn. 4, s. 36n. aj.

[17] Viz práci cit. v pozn. 6, s. 10 a čl. Dvojčlenné infinitivní věty v češtině, SlavPrag 3, 1961, s. 141.

[18] Jsou podobně jako jiné dvojčlenné infinitivní konstrukce založeny na významu zaměřenosti infinitivu. Např. v konstrukcích typu on ne a ne se rozhodnout se expresívně popírá vztah „podmětu“ k infinitivnímu ději, schopnost, tendence „podmětu“ konat infinitivní děj.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 3-4, pp. 262-265

Previous Viliam Schwanzer: Slovo a text

Next Vladimír Hrabě: K problematice větných členů, zvláště v ruštině