Jubileum jazykovědce a vysokoškolského učitele Aloise Jedličky

Jan Chloupek

[Chronicles]

(pdf)

Юбилей языковеда и университетского учителя А. Едлички / The anniversary of a linguist and university teacher Alois Jedlička

Když před deseti lety bylo životnímu jubileu profesora Aloise Jedličky věnováno dvojčíslo Naší řeči, 55, (2—3), 1972, dlouholetý spolupracovník a někdejší učitel jubilantův akad. Bohuslav Havránek zde píše (s. 61), že jeho činnost je „opravdu rozsáhlá a má v zásadě od počátku vnitřní jednotu a přitom výrazně stoupající linii. Ukazuje také, jak prof. Jedlička si nikdy práci neulehčoval, vždy byl ochoten své znalosti i čas věnovat ve prospěch prací kolektivních a na prospěch veřejnosti“. Vůbec není snadné dodat něco k tehdejšímu jubilejnímu článku Havránkovu: je v něm totiž podána hluboká analýza Jedličkovy všestranné činnosti, a to z hlediska badatele, který byl Jedličkovi po celá desetiletí společné práce nablízku. A za deset roků se má o podobnou analýzu pokusit už nepřímý jubilantův žák. Nicméně je i v tomto posunu generačním skryta neúprosná důslednost života, jíž si byl vždy vědom jak jubilant, tak i akademik Havránek — oba s několika dalšími spolupracovníky zakladatelé velké školy jazykovědné, třebaže školy bez zvláštního označení a bez sepsaného programu.

A je-li nám dovoleno zhodnotit činnost Jedličkovu jazykovědě oddanou a jazykovědu plodně obohacující, zdá se nám pro ni charakteristické především zřetelné úsilí o souvislost, návaznost, metodickou aplikovatelnost, o harmonii, propojenost a sepětí.

Především nelze nepostřehnout harmonii v Jedličkově působení jako vysokoškolského učitele, odborníka-bohemisty a angažovaného občana této země. V padesátých letech zastával svědomitě funkci proděkana pedagogické fakulty UK a prorektora Vysoké školy pedagogické, od roku 1963—1970 působil jako vedoucí katedry českého a slovenského jazyka na filozofické fakultě UK, delší dobu byl členem předsednictva rady Lidové univerzity. Zásady výchovně vzdělávací soustavy ČSSR předjímá ve stati Jazykové vyučování na vysokých školách technických jako složka procesu humanizace studia (sb. Knižnice odb. a věd. spisů VUT v Brně. Lingv. a didaktické studie katedry jazyků, sv. A-4, Brno 1976, s. 5—13). V časopise Naše řeč prosazuje Jedlička důsledně pokrokovou linii naší jazykovědy. Všímá si soustavně práce jiných: jen v posledních deseti letech píše o osmdesátinách akademika Havránka (NŘ), o odhalení pamětní desky prof. Q. Hodurovi (ČJL, NŘ), o prof. E. Smetánkovi a V. Ertlovi (ČJL), hodnotí učitelskou složku působení V. Křístka při příležitosti udělení medaile J. A. Komenského (Socialistická škola), celé Křístkovo dílo při jeho šedesátinách (ČJL a SaS), loučí se s ním (ČJL, NŘ), vzpomíná na B. Havránka (NŘ, též ve Zborniku Matice srpske za filologiju i lingvistiku), L. Andrejčina (Slavia — spolu s M. Videnovem), Q. Hoduru (NŘ) a R. Autyho (Slavia), připomíná šedesátiny P. Hausera (spolu s B. Sedláčkem v ČJL) a úmrtí L. Jonka (spolu s V. Barnetem ve Slavii), naposledy i jubileum vědce a učitele M. Dokulila (ČJL).

Ruku v ruce s rozvíjením teorie spisovného jazyka pokračuje Jedlička ve studiích mluvnických, nová tvůrčí stanoviska spájí s přehledy syntetickými, jež posléze uvádí v mluvnicích a učebnicích.

Pokud jde o základní pracovní oblast A. Jedličky — totiž o studium teorie spisovné češtiny — soustřeďuje se badatel v poslední době na seznamování vědecké veřejnosti v socialistickém zahraničí s výsledky práce své i s principy přijatými československou jazykovědou, srov. postupně: Problematika [345]ispitivanja jezika i jezička kultura, Radovi odjeljenija društvenih nauka Akademiji nauka i umjetnosti Bosna i Hercegovina, 14, 1972, s. 133—157, Jazyk literatury a typy jeho orientace, sb. Poetyka i stylistika słowiańska, Wrocław 1973, s. 129—136, Mluvený jazyk v poměru k jazyku psanému, sb. Govornite formi i slovenskite literaturni jazici, Skopje 1973, Stylová diferenciace spisovného jazyka, čas. Literaturen zbor, Skopje, též Lingvističeskije predposylki teorii perevoda, Linguistica Slovaca 1973, Die Sprachsituation und der Typ der Schriftsprache (Standardsprache), Festschrift für Prof. Dr. J. Hamm, Wien 1975, s. 80—87, Prager Theorie der Schriftsprache und die Problematik der Fachsprache, Sborník provozně ekonomické fakulty Vys. školy zemědělské v Praze - Suchdole, Terminologické studie, 5, SPN 1975 (cyklost.), s. 11—21, diskuse, s. 171—176, Otázky konfrontačního studia v české lingvistice, Studia z filologii polskiej i słowiańskiej, t. XIV, 1976, s. 159—172, Innovacyjne procesy i tendencje we współczesnym języku literackim (překlad C. Piernikarski), sb. Z problemów wspoľczesnych języków i literatur słowiańskich, Warszawa 1976, s. 11—23, Problematika normy i kodifikacii literaturnogo jazyka v otnošenii k tipu literaturnogo jazyka, sb. Problemy normy v slavjanskich literaturnych jazykach v sinchronnom i diachronnom aspektach, Moskva 1976, s. 16—39, Problematika variant a variantnosti (spisovné) normy, sb. Wariancja normy we współczesnych słowiańskich językach literackich, Kraków 1978, s. 7—15, Problematika stylové diferenciace jazyka, zvláště spisovného, Slavistična revija, 25, 1978, s. 407—424, K pojmosloví a terminologii z okruhu problematiky spisovného jazyka, sb. Opuscula Polono-Slavica (prof. Urbańczykovi), 1979, s. 149—156, Problematika kodifikace a jejího konfrontačního studia, sb. Nadawki a hranicy rěčneje kodifikacije, Budyšin 1979, s. 9—18, Probleme der Sprachsituation aus vergleichender Sicht, Zeitschrift für Slawistik, 26, 1981, s. 108—116, Spisovný jazyk z hlediska současné teorie a praxe, sb. Język literacki i jego warianty, Kraków 1981, s. 59—66, Bohuslav Havránek o knižnevnim jezicima jugoslovenskich naroda, Sb. Naučni sastanak slavista u Vukove dane, 8, Beograd 1982, s. 27—35, Problematika jezičke situacije u prevodima sa češkog na srpskohrvatski (u vezi sa prevodima dela K. Čapeka), Naučni sastanak slavista u Vukove dane, 9, 1982, s. 85—94.

Stati publikované česky v domácích časopisech přinášejí další rozvinutí bádání zaměřeného jednak sociolingvisticky, jednak úže stylisticky. K prvnímu okruhu patří příspěvek Problematika vývoje spisovných jazyků slovanských z hlediska sociolingvistického, SaS, 35, 1974, s. 151—158, zčásti i Problematika normy spisovného jazyka (Na okraj IV. zasedání Mezinárodní komise pro spisovné jazyky slovanské v Moskvě), SaS, 36, 1975, s. 116—125, Problematika variantnosti normy spisovného jazyka (Na okraj V. zasedání Mezinárodní komise pro spisovné slovanské jazyky), SaS, 38, 1977, s. 35—42, Problematika typů současných spisovných jazyků slovanských z hlediska jazykové situace, Čs. přednášky pro VIII. mezinár. sjezd slavistů v Záhřebu 1978, s. 5—14, Problematika jazykové situace, SaS, 39, 1978, s. 300—303. Vyvrcholení Jedličkova záslužného úsilí na tomto poli je obsáhlá monografie Spisovný jazyk v současné komunikaci, Philologica. Monographia, 49. AUC. Praha 1974, 2. vyd. 1977, 227 s. Autor se v ní vyrovnává se zahraniční i domácí literaturou předmětu a obezřetně formuluje své teze k jazykové situaci naší doby. V zásadě vychází z kodifikace spisovného jazyka a promítá ji do stratifikace a diferenciace češtiny jako nástroje běžného dorozumívání. Kniha přináší výsledek dosavadního bádání, zároveň však představuje podnět i pro postup opačný — z východiska běžné mluvy sledovat ústup i průnik spisovného vyjadřování. Části knihy byly v překladu publikovány v NDR a v PLR.

Stylistické studie posledního desetiletí Jedličkovy tvorby řeší problematiku dosud nedostatečně sledovanou, např. v přísp. Spisovná výslovnost a její stylová diferenciace, SlavPrag, 13, 1971, s. 216—219, zásadního rázu je i příspěvek K pojetí a vymezení knižnosti, SaS, 34, 1973, s. 92—97, Dynamika současného spisovného jazyka a jeho stylová diferenciace je tématem příspěvku ve sb. Čs. přednášky pro VII. mezinár. sjezd slavistů ve Varšavě, Praha 1973, s. 211—221. Velice užitečný po stránce pojmoslovné je specializovanější příspěvek K vymezení a charakteristice esejistického stylu, SlavPrag, 14, 1973, s. 167—178. Obě badatelská pole spojuje Příspěvek ke vztahu sociolingvistiky a funkční stylistiky, SaS, 38, 1977, s. 324—328. K systému a systematice [346]funkčních stylů se Jedlička vrací v Jazykovedných štúdiích 15 (sb. Horeckého), Bratislava 1980, s. 107—113, a obdobné téma zpracovává pro Přednášky z XXII. běhu LSŠ 1978, Praha 1981, s. 34—46. Speciální studie věnuje stylu odbornému a publicistickému.

K funkci místopředsedy terminologické komise Mezinárodního komitétu slavistů přimyká se jubilantův spoluautorský a redaktorský podíl na významném díle Slovník slovanské lingvistické terminologie 1, 2 (1977, 1979), jež má sloužit vědecké, školské i kulturní praxi. (Již dříve spolupracoval redakčně na Rusko-českém slovníku lingvistické terminologie, Praha 1960.) O přípravách lexikografického zpracování lingvistické terminologie referoval už předtím (Jazykovědné aktuality 1964, Slavia 1966) a nyní znovu: Rozvoj práce v oblasti lingvistické terminologie (spolu s M. Dokulilem v SaS, 36, 1975, s. 219—225, 231—232), K pojmosloví a terminologii z okruhu problematiky spisovného jazyka, sb. Opuscula Polono-Slavica (prof. Urbańczykovi), 1979, s. 149—156.

Znovu a znovu se objevují v rukách žáků, studentů a zájemců učebnice češtiny, které napsal Alois Jedlička. V roce 1972 vychází Čeština, učebnice pro slovenské vysoké školy; Jedlička je zde autorem úvodu a pojednání o slovní zásobě a o syntaxi, zároveň vychází v tom roce obdobná učebnice Slovenština (spolu s J. Běličem a kol. už ve 4. vydání, dále vychází v 5. vydání v roce 1976 a v roce 1980 v 6. vydání). V roce 1977 je spoluautorem učebnice Český jazyk pro 5. ročník experimentálních škol a obdobné učebnice pro 6. ročník, o rok později pro 7. ročník, v roce 1979 pro 8. ročník.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat 15. vydání Stručné mluvnice české v roce 1980 a 4. vydání, přepracovanému České mluvnice v roce 1981. Ačkoli žádná z těchto mluvnic nebyla původně míněna jako kodifikační, pro uživatele spisovné češtiny závazná, přece se jako kodifikační příručky prosadily a nadto se staly základem všech učebnic češtiny určených škole i vzdělávání dospělých. Knihy vyšly v prvním vydání v roce 1950 a 1951 — slouží tedy přes tři desítky let naší kulturní veřejnosti. O podílu Aloise Jedličky na nich budiž znovu opakováno svědectví Havránkovo (NŘ, 55, 1972, s. 59): „V obou mluvnicích spolupracoval se mnou; Jedličkovo autorství se týká především hláskosloví, pravopisu, formálního tvarosloví a skladby, v České mluvnici pak zcela dodatku O slohu a bibliografických údajů, tedy dost podstatné části.“ Snad by nebylo třeba rozepisovat se šíře o obou variantách mluvnice, jenže dvojjediný pojem Havránek - Jedlička vstoupil do běžného úzu právě ve vztahu k našim mluvnicím. F. Kopečný o České mluvnici v r. 1962 napsal: „Příručka s vlastní sice koncepcí, ale informovaná o vědeckém dění mluvnickém v celém jeho rozsahu, i když na ně (kromě uvádění literatury) reaguje přímo jen výjimečně, — opravdu velké dílo naší bohemistiky.“

Alois Jedlička, rozený Brňan (20. 6. 1912), studoval češtinu a němčinu na filozofické fakultě v Brně, mimo jiné u profesorů Havránka, Trávníčka a Beera. Po absolutoriu působí několik let jako středoškolský profesor, a to též na Slovensku. Odtud jeho trvalý zájem o slovenštinu a slovensko-české vztahy; projevil jej i v minulých letech. Vedle zajímavé glosy Zbrojovka horko těžko vyhrála (NŘ, 55, 1972, s. 51—52) o zvláštním druhu jazykových výpůjček rozepisuje se podrobněji o vztahu současné spisovné češtiny a slovenštiny, SlavPrag, 18, 1975, s. 163—174, vycházeje ze základů marxisticko-leninské jazykové politiky; podává vědeckému kolegiu jazykovědy, jehož byl aktivním členem, zprávu o konfrontačním studiu češtiny a slovenštiny, přispívá hojně do časopisů sesterské jazykovědy slovenské. Z knihy Čeština za školou upravuje přetisk Poměr spisovné češtiny a slovenštiny pro Typografii (5, 1980, s. 187—188).

Jubilant vždy zasahoval i do nejširší tematiky slavistické, např. pojednáním o srovnávacím studiu syntaxe spisovných slovanských jazyků v novějším údobí (Otázky slovanské syntaxe 1962), sjezdovým referátem o úloze umělecké literatury ve vývoji spisovných jazyků slovanských (Čs. přednášky pro V. mezinár. sjezd slavistů v Sofii, 1963), úvahou o studiu současných spisovných jazyků slovanských a problematice variantnosti normy (SaS 1968, též Sovetskoje slavjanovedenije, Moskva 1968). V posledních deseti letech publikuje Poznámky ke konfrontačnímu studiu češtiny a slovenštiny, Jazykovedné štúdie, 12, 1974, s. 20—29. Stává se uspořadatelem syntetického díla Slovanské spisovné jazyky v době obrození (UK, Praha 1974) a jako autor přináší v něm stať Spisovný jazyk, jeho teorie a praxe, v pojetí Josefa Jungmanna (s. 147—[347]156) a vedle toho ještě Doslov (spolu s V. Barnetem, s. 205—213). Otázky konfrontačního studia v české lingvistice publikuje v řadě Studie z filologii pulskiej a slowiańskiej, t. XIV, 1976, s. 159—172. Programový ráz má studie Problematika kodifikace a jejího konfrontačního studia, sb. Nadawki a hranicy rěčneje kodifikacije, Budyšin 1979, s. 9—18. Zároveň zůstává jubilant věren i tematice obrozenské jazykovědy: Josef Jungmann dnešku (ONV Beroun 1973, spolu s V. Křístkem, L. Paterou a J. Polišenským), Jungmannovy zásluhy o nový český jazyk spisovný, SlavPrag, 17, 1974, s. 29—41; Josef Dobrovský a jeho význam v procesu českého národního obrození, Slavia, 48, 1979, s. 151—158; Josef Dobrovský a mluvnická norma spisovné češtiny, sb. Václavkova Olomouc, 1978.

Ve vlastní bohemistické práci věnoval A. Jedlička kromě rozsáhlého a pronikavého teoretického a koncepčního úsilí hodně pozornosti též jeho praktické aplikaci při řešení otázek jazykové kultury a jazykové výchovy. Takto usměrněna byla jeho činnost v Českém jazyku a literatuře, na Šrámkově Sobotce, v českém rozhlase. Je znám jako spolupracovník a člen redakce tří souborů „jazykových koutků“ (1949, 1955, 1959, Čeština za školou, 2. vyd. 1979). Stejnou motivaci má Jedličkovo dlouholeté členství v pravopisné a ortoepické komisi a spoluautorství při vydávání Pravidel českého pravopisu. Ve sborníku Aktuální otázky jazykové kultury (Praha 1979) publikuje Jedlička koncepční příspěvek Teorie jazykové kultury dnes (s. 12—20). A ani v uplynulých letech nezapomíná na autory: Fráňu Šrámka, Karla Čapka (a celý proces zhovorovění českého literárního jazyka) jako již dříve Tyla, Mrštíka a některé moderní autory české prózy (Bull-ÚRJL 1968).

I když jsme chtěli vyzdvihnout právě nedávnou a nynější činnost Jedličkovu, nemůžeme pominout ani jeho dílo lexikografické: pracoval na heslech velkého Příručního slovníku jazyka českého a působil jako člen redakce čtyřdílného Slovníku spisovného jazyka českého (1960—1971). Výzkumu slovní zásoby češtiny věnoval Jedlička celkovou syntetickou charakteristiku (SlavPrag 1965). Během druhé světové války (1940) stal se A. Jedlička pracovníkem Kanceláře Slovníku jazyka českého a od samého počátku potom i pracovníkem Ústavu pro jazyk český (1946). Také bychom chtěli připomenout, že dodnes stojí jubilant v čele mezinárodní Komise pro studium slovanských spisovných jazyků při Mezinárodním komitétu slavistů; i v tom je pokračovatelem B. Havránka, který tuto novou jazykovědnou disciplínu u nás založil.

Profesor Jedlička se v letech po osvobození naší země Sovětskou armádou na čelném místě účastnil formování československé jazykovědy. Od svých učitelů se naučil vážit si jak poctivého úsilí heuristického, onoho svědomitého objevování a sbírání faktů, tak i té badatelské jiskry, která vznítí plamen celistvého poznání a podnítí úsilí koncepční, systematické a programové.

Těšíme se na Jedličkovy další studie, dále se k němu budeme obracet s prosbou o radu odbornou i osobní, přejeme mu dlouhá léta ve zdraví a vůbec v oné harmonii, kterou kolem sebe vyzařuje.[1]

Slovo a slovesnost, volume 43 (1982), number 4, pp. 344-347

Previous Karel Hausenblas: Sedmdesátka Miloše Dokulila

Next Jan Petr: In memoriam Jerzy Kuryłowicze