Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Ze staršího českého písemnictví

Josef Hrabák

[Discussion]

(pdf)

-

Staročeská lyrika je ještě dnes z velké části terra incognita. Jejímu poznání vadí hlavně to, že není dosud (mimo zastaralé a dnes již i neúplné a těžko dostupné Feifalíkovy Altčechische Leiche, Lieder und Sprüche z r. 1862) souborně vydána. Průměrný vzdělanec může si udělati jakousi představu jen o staročeské erotice z knížky Jana Vondráčka Staročeská lyrika milostná (Praha 1928), která podává sice soubor tekstů, ale v novočeské úpravě a bez vědeckého komentáře. Protože neuvádí podrobněji ani prameny, ani bibliografii, nemá pro historika písemnictví žádnou cenu. Pro tento naprostý nedostatek vydání tekstů je naše stará lyrika odbyta i v příručkách a dějinách literatury až žalostně. Nemáme také dosud žádného cennějšího monografického zpracování této poesie, mimo universitní přednášky zesnulého St. Součka, které však dosud nenalezly vydavatele.

V posledních letech zabral se do staré české lyriky JAN VILIKOVSKÝ. Svým souborem, který nedávno vydal jako druhý svazek Melantrišské knižnice „Odkaz minulosti české“ pod názvem Staročeská lyrika (Praha 1940, str. 206, za 14 K), vyplnil citelnou mezeru ve vydáních staročeských literárních památek.

Lyrika splývá autorovi s lyrikou zpěvní (srov. str. 5: „Tato kniha podává soubor staročeské lyrické poesie, t. j. staročeské básnické skladby určené ke zpěvu, tedy písně ve vlastním smyslu slova“). Tato identifikace není úplně oprávněná a nelze ji přijmouti bez námitek; proto mělo býti naznačeno již titulem knihy, že jde o lyriku jen zpěvní a že verše určené k pouhému recitování (verše mluvní) jsou pominuty. Pro toto omezení na zpěvní lyriku však nelze knize vyčítat, že neplní své poslání. Nejdůležitější plody naší staré lyriky mluvní byly totiž přístupně vydány v době nepříliš dávné (srov. Jakobsonovo vydání básní Spor duše s tělem a O nebezpečném času smrti v Kuncířově Národní knihovně r. 1927). Omezený rozsah sbírky patrně přiměl pořadatele k tomu, že neotiskl (srov. str. 5) několik starých písní, které by ovšem průměrný vzdělanec, zajímající se o starou lyriku, rád viděl, i když je snad kdysi četl v kvintánské čítance. Protože však ty písně (Sv. Václave, Hospodine, pomiluj ny, Píseň ostrovská) jsou skutečně snadno přístupné, nelze s hlediska dějepisce písemnictví pro toto opominutí vyčítat knize neúplnost. Každý, kdo si knihu [41]pročte, může si udělat dobrou představu o tomto úseku našeho písemnictví. Tu je obzvláště důležitý vydavatelův úvod (str. 5—24) a poznámky (str. 175—203), kde nalezne mnoho cenného a nového i literární historik.

Staročeskou lyrikou míní Vilikovský lyriku až po dobu husitskou; úplně důsledně však tento předěl nezachovává, zařadil sem i tři skladby husitské doby, dvě satiry (o Viklefici a o bekyni) a duchovní píseň, začínající slovy „Truchle k nebi“.

Po stránce tematické je staročeská lyrika pestrá, zpracovává všechny tematické okruhy známé z literatur západních. Je to doba rozkvětu, které se rovná jen lyrika v české literatuře 19. a 20. století. Velká závislost staročeské lyriky na literaturách západních je patrná zvláště v erotice, která úplně závisí na teorii dvorské lásky. Není tu prožitku; ale musíme to chápat očima čtrnáctého století, které nechtělo zpívat o individuálním erotickém zážitku, nýbrž kladlo si cíle objektivní a abstraktní. Tato erotika je „daleko více oslavováním a uctíváním ženy než pouhým vyslovením milostného vztahu,“ praví výstižně Vilikovský (str. 10). Důležité je dále jeho zjištění, že naše lyrika 14. stol. byla aspoň zčásti poesií šlechtickou (str. 13). Celkem úvod dobře zdůrazňuje, čím se liší stará naše lyrika od lyriky moderní. Opatrněji měly být formulovány jen poznámky o básnické formě. Jambický rytmus na př. lze zjistiti i rozborem verše samého, nejen pomocí nápěvu (pak by se dalo mluvit jen o rytmu nápěvu a nikoli o rytmu básně samé). Je-li řečeno o rýmech, že nacházíme „jen asonanci nebo rým jednoslabičný“, nebo o několik řádků níže, že „rým je ovšem většinou jen gramatický“, může to svésti čtenáře neodborníka k mínění, že se tím slovíčkem „jen“ jednoslabičné rýmy a asonance hodnotí jako méně cenné.[1] Bylo by také velmi žádoucích aspoň několik slov o estetické soustavě té doby, pokud se projevovala ve verši.

Zpěvní lyrika je literární útvar, protikladný nejen epice, jako je tomu u lyriky moderní, nýbrž zároveň všem skladbám mluvním, i epickým i lyrickým, neboť čistě slovesným prostředkům jsou zde nadřaděny umělecké prostředky jiného umění, hudby. Znakem Karlovy doby je přechod mluvní lyriky do zpěvu (nehledíc k několika málo duchovním písním, starší lyrika byla převážně mluvní, srov. na př. mluvní „Kunhutinu píseň“ z konce 13. stol. nebo mladší báseň „O nebezpečném času smrti“). Po té stránce Karlova doba připravuje poesii husitskou, v které je lyrika zpěvní, zúžená ovšem na lyriku náboženskou a satiru, postavena do ohniska literárního úsilí a kdy se „píseň“ stane synonymem pro lyriku vůbec.

Zpěvní zaměření básně má vliv na celou její strukturu, neboť se jím mění dominanta básně. Mluvní verš již před dobou Karlovou byl rozrůzněn na verš lyrický a epický. V písni se tvoří další protiklad, verše zpěvního a mluvního. Nejnápadnější je ten protiklad v plánu rytmickém; verš se stává čistě sylabickým nebo naopak tradiční trochejský chod se přehodnocuje a vznikají básně zaměřené jambicky. Protiklad mezi veršem mluvním a zpěvním se projevuje dále v eufonii, strofice a sylabismu. Eufonie je proti lyrice mluvní nápadně chudá. V rýmu se to projevuje tím, že se hojně uplatňuje rým jednoslabičný a asonance. Tato chudost je chtěná: že měl bohatý rým v písni docela funkci komickou, je vidět z toho, že se takových rýmů užívá v makaronských básních. Slovo ve zpěvní lyrice je diskretní, hlavní zvukovou úlohu má nápěv. V strofice se protiklad projevuje tím, že se užívá i jiných slok než v básních mluvních, především sloky trojdílné. Zde je však protiklad méně ostrý, máme i písně psané slokami obvyklými v mluvních básních (sloka čtyřveršová se sdruženými rýmy). V sylabismu se jeví protiklad tím, že se užívá i jiných veršů než verše osmislabičného, který měl ve verši mluvním postavení výlučné.

Svou edici rozdělil Vilikovský do čtyř skupin podle námětů: na písně milostné (str. 27—76), reflexivní, dobové a satirické (str. 79—128), náboženské (str. 131—159) a drobné popěvky a průpovědi (str. 163—174). Opíraje se o nejnovější literaturu i o vlastní samostatné bádání, rozhojnil počet písní dosud známých ze souboru Feifalíkova a koriguje [42]některé starší názory, s kterými se shledáváme v literárních dějinách (na př. píseň Mistr Lepič, kterou pokládá ještě Jakubec[2] za satiru, řadí správně, opíraje se o zjištění Čyževśkého,[3] mezi náboženské básně symbolické). Není pochyby, že zařadění některých básní setká se s odlišným pojetím literárních dějepisců, na př. píseň Slóvce M (str. 65), zařaděnou mezi erotiku, pokládal bych spíše za báseň Mariánskou, báseň Otep myrrhy, zařaděná mezi básně náboženské, je obyčejně pokládána za erotickou (str. 143; srov. též pozn. na str. 197), ale pořadatel není nikdy dogmatický, nýbrž uvádí objektivně i názory odchylné. Je to úplně ve shodě s účelem tohoto vydání, v kterém není místa na podrobné rozbory ani polemiky.

Na rozdíl od starší Vilikovského „Prózy z doby Karla IV.“[4] je v této knize zachována většina staročeských hláskových rysů (ie, ó, …, nepíše se však stč. krátké ě a spojení ňe je psáno ). Vzhledem k účelu sbírky pokládám tuto praksi za vhodnou: důsledná novočeská hlásková úprava v krátkých skladbách by znamenala úplné rozbití eufonie verše. Pokud jde o jazykovou stránku v pravém slova smyslu, jsou zachovány důsledně staročeské tvary, ale jsou setřeny ojedinělé rysy dialektické (na př. v písni Dřevo se listem odievá, srov. pozn. na str. 175); takové případy však jsou uvedeny v poznámkách, takže tekstu bude lze užíti i k účelům vědeckým.

Knihu uvítá rád i odborný pracovník proto, že ušetří — zejména díky poznámkám, v kterých V. uvádí i signatury rukopisů — úmorné shledávání materiálu. Přehlednosti knihy vadí, že nemá obsah; je připojen jen abecední seznam písní, ale ten je seřaděn nikoli podle nadpisů, které mají písně v tekstu, nýbrž podle znění prvních veršů (nadpisy jsou uvedeny až za tímto prvním veršem v závorce), takže je hledání znesnadněno. Na př. píseň Mistr Lepič má v tekstu na str. 139 tento nadpis, ale v seznamu je uvedena pod heslem „Slýchal-li kto práv při vieře“.

 

Zvýšený zájem o staročeskou prózu, ke kterému nemálo přispěla citovaná Próza z doby Karla IV., projevuje se i tím, že Čes. unie grafická v Praze přistoupila k novému vydání Tkadlečka. Pořídil je FR. ŠIMEK, který tuto památku vydal už r. 1923 s H. Hrubým nákladem České akademie. Nové vydání[5] nemá rozsáhlého aparátu kritického a poznámek jako vydání akademické, i slovníček obsahuje jen nejdůležitější významy a poznámky jsou omezeny na minimum. Má to být vydání pro širší okruh vzdělanců, ale protože se opírá o čtení nově nalezeného rukopisu, koriguje v lecčems — jak praví vydavatel na str. 8 — vydání akademické a v tom je jeho důležitost i pro literární dějepis. Pokud se toto vydání liší od vydání akademického a v čem je koriguje, bohužel nám vydavatel neřekl; v poznámkách není ani stručně uveden seznam oprav. Ať je to vinou nakladatelství nebo vydavatele samého, v každém případě je to velmi vážný nedostatek a literárnímu historiku i filologu nezbude, než aby porovnával toto vydání řádek po řádku s akademickým.[6]

Nové vydání této důležité památky vítáme, musíme se však pozastaviti nad předmluvou (str. 5—8), která tuto památku nepřiblíží čtenáři, ale spíše jej zavalí zmatky. Není zde ani slova o pravém zhodnocení, ani slova o jejím místě v našem literárním vývoji. Mělo být o tom něco řečeno právě proto, že nejde o dílo výlučně určené odborníkům. Bez vhodného uvedení do památky časově od nás tak vzdálené zůstane průměrnému čtenáři po jejím pročtení pocit nudy a nezáživnosti. Mělo se aspoň ukázati na to, jak je rafinovaně [43]stavěna věta, na lyrické a eufonické vlastnosti slohu (asonance a jiné) i na rytmické zaměření této prozaické skladby (klausule vět). Mělo být dále naznačeno, jak souvisí s tradicí našich latinských škol, jaké má místo ve vývoji naší prózy, co je na ní středověkého a co novověkého. Ale tu by se musil Šimek opřít o nové bádání. Zdá se nám však, že nové názory pro něj prostě neexistují. Uvádí sice tituly některých nových prací o Tkadlečkovi,[7] ale pro otázku hodnocení z nich nevytěžil nic. A právě několik poznámek o formě tohoto složitého díla by přiblížilo inteligentnímu čtenáři Tkadlečka mnohem více než poznámky, věnované poměru skladby k předloze a závěrečné poznámky (str. 203—207), které z největší části vysvětlují, odkud je který z citátů obsažených v tekstu.

Tyto závěrečné poznámky jsou jakýmsi doplňkem akademického vydání (srov. str. 203: ,,… uvádím mimo jiné i některé prameny Tkadlečkovy, pokud se mně nebo jiným podařilo je nově zjistiti [citáty, určené v akademickém vydání, pomíjím]“), které z pramenů sledovalo jenom „Ackermanna“. Že nelze vysvětliti celého Tkadlečka jen z Ackermanna, ukázal ve své recensi akademického vydání již Fr. Ryšánek a upozornil zde i na nejdůležitější prameny jiné, zejména na dílo Waltra Burleye De vita et moribus philosophorum.[8] Udivuje, že tato důležitá recense, kterou Šimek jistě znal, není zde uvedena, ačkoli uvádí studii F. Novotného (LF 40, 1913, str. 342n. a 420n.), která ukázala na značný vliv toho díla u nás. — Ani tento výčet, který Šimek podává, není však úplný; sám to doznává na str. 206: „Citátů z Burleye je v Tkadlečkovi mnohem více, než jsme výslovně uvedli. Toto vydání, určené především pro širší vrstvy čtenářstva, vytýká jen význačnější z nich; odborník si ostatní v Burleyovi snadno najde“. K tomu podotýkám, že širší čtenářské vrstvy by raději přivítaly poznámky, které by je upozornily na některé kvality literární; vědecký pracovník z nich — právě pro tu neúplnost[9] — nebude mít také užitek žádný. Poznámky takového rázu mohly klidně odpadnouti.

Tím, že umělecká stránka je prostě ignorována a všechen zájem se soustřeďuje jen na studium pramenné, je celá práce metodicky zastaralá. Z řádků, věnovaných poměru naší památky k německé skladbě „Ackermann“ a otázce původnosti vůbec, proniká pak úplné nepochopení středověku. Úkolem literárního historika není jen ukázati, odkud je látka — hlavní jeho prací má býti, aby ukázal, co je ve skladbě nového, původního, co autor z látky udělal. Právě zde mohl vydavatel těžiti z článku G. Heidenreichové „Staročeský Tkadleček a poměr jeho stylu k německé skladbě Ackermann aus Böhmen“,[10] jehož titul ostatně uvádí. Naprosté zanedbání této otázky udivuje tím více, že o tom, jak chápal středověk původnost, bylo už mnoho a mnoho napsáno; středověk se na původnost jednoduše neptal, pojem autorského práva v našem slova smyslu neznal. Motivy byly ničí, společný majetek. A stejně to, že někdo převzal rámec, neznamená, že nedovedl něco samostatného napsat. Šlo více o to, jak se věc napíše, než o to, odkud se vezme rámec a motivy. Na tom tedy nezáleží, že „nebyl ani Jan z Žatce naprosto tak originální, jak se za to mělo“ (str. 7), fakt originálnosti při hodnocení středověkého básnického díla nepřidává mu ceny, ani neubírá. Na téže str. píše vydavatel o Ackermannovi, že je proti Tkadlečkovi „mnohem kratší, přesto však se pokládá za nejskvělejší slovesný výtvor německého humanismu“. Chce tím snad říci, že je délka nebo krátkost podstatnou složkou pro hodnocení básnického díla?

Záhadné mi je, jak může vydavatel napsat (str. 6), že autorem byl Ludvík Tkadleček. Slova Tkadleček se dá sice metonymicky užívat místo složitého opisu „neznámý autor [44]skladby, zvané Tkadleček“, ale mluvit o jakémsi Ludvíkovi Tkadlečkovi jako o osobě, známé jménem, je přece jen ukvapené. Tím více, že není nikde řečeno, jakou dedukcí k tomu vydavatel došel. Otázka autorství je u této památky velmi sporná a nedořešená. Hypothesa F. M. Bartoše, který pokládá za autora M. Vavřince z Březové,[11] není dosud dokázána ani potvrzena, jak správně podotýká Šimek na str. 203; domněnka G. Heidenreichové, že autor Tkadlečka mohl být příslušníkem strahovského kláštera,[12] je sice pravděpodobná, ale o autorovi samém, o jeho osobnosti, nemůže říci nic. Zda se dá Tkadleček přisouditi některému známému již spisovateli, může rozhodnouti jen podrobný rozbor prostředků stylových a rozbor jazyka. Rovněž snahu identifikovat milenku Tkadlečkovu, Adličku Pernikářku, s některou skutečnou osobou, jako vůbec hledati v celé skladbě odraz skutečné příhody a skutečného života, zdá se mi nemístným uváděním našich hledisek do starého písemnictví. Myslím, že skladba je stejně abstraktně inspirována jako naše středověká milostná lyrika a jako středověká lyrika vůbec. Tkadleček je prozaickým protějškem milostné lyriky, jak nepřímo naznačil Vilikovský ve výše posouzené práci (str. 13).

Shledal-li jsem nedostatky a nepřesnosti (způsobené asi zčásti také snahou po největší stručnosti) ve vydavatelově úvodu, nesmíme proto podceňovati jeho edici. Je nezbytným doplňkem staršího vydání akademického a sáhnou po ní jistě i všichni čtenáři, kteří se začtli do staročeské lyriky.

 

V pozoruhodné práci Vznik a funkce Nové rady (Věstník Král. čes. spol. nauk Tř. I, roč. 1938 a zvlášt. otisk, str. 100), ukazuje J. B. ČAPEK, který již dříve podal zajímavou studii o této památce,[13] že Nová rada (NR), jež nás došla, je druhou redakcí. První redakce, stručnější a jinak zahrocená, vznikla brzy po smrti Karla IV. „jako básnické vyslovení a umocnění odkazu Karlova Václavovi IV., a byla doplněna a účinně aktualisována v době dočasného sblížení mezi Václavem a Smilem v letech 1394 až 1395“ (str. 62). Čapkovy důkazy, opírající se o podrobný rozbor motivický a doložené četnými historickými důvody a poznámkami, jsou nesporně zajímavé, ale jejich autor je si dobře vědom také, kolik pro rozřešení otázky může přinésti formální analysa Smilovy básně (str. 89 n.).

Není, tuším, sporu o tom, že analysa NR samé, beze zření k celé literární situaci doby, v které vznikla, mnoho průkazného nepoví. Protože jsem se v poslední době zabýval problémy celé Smilovy školy,[14] narazil jsem také na otázku, které se týká Čapkova práce, a chtěl bych na tomto místě — dříve než vyjde moje rozsáhlejší práce ve formě knižní — několika slovy shrnouti výsledek svého rozboru, pokud může něčím přispěti k podepření Čapkovy hypothesy.

Čapek poukázal na Třeboňský zlomek NR, který je z dochovaných rukopisů nejstarší a je i poněkud odlišný po stránce motivické (je stručnější) než jemu odpovídající části obou celých rukopisů.[15] Je vidět, že báseň rostla a Třeboňský zlomek — resp. ta část básně, která je i v něm obsažena — je jistě bližší staršímu jejímu znění než ostatek básně. Srovnáme-li verš tohoto zlomku s veršem ostatních částí básně, pozorujeme, že po metrické stránce představuje starší typ verše než tyto části a je bližší Roudnickému umučení (RU) než ostatku NR samé. Vývoj českého verše od poloviny 14. stol. (pokud nejde o verš lyriky) směřuje totiž k stále větší prozaisaci, stále více se tlumí stopovost a s tím [45]souvisí pak ostré vymezování hranic verše (nedostatek přesahů). Tak pozorujeme značný rozdíl i mezi jednotlivými básněmi Smilovy školy: RU a Rada otce synovi (RO) vyznačují ještě střední dieresi nejvíce ze všech dieresí, mladší NR ji sice ještě nepotlačuje úplně, ale vyznačuje ji daleko méně než dieresi před slabikou třetí, satiry (které jsou z celé školy asi nejmladší) ji pak úplně potlačují. Třeboňský zlomek NR střední dieresi vyznačuje také o něco méně než dieresi před slabikou třetí, ale proti NR jen nepatrně. To by poukazovalo skutečně k tomu, že tato část skladby byla napsána dříve než části ostatní. Ještě nápadnější je dále, že orlova rada (zachovaná v tomto zlomku), je proti ostatním částem básně nápadně bohatá po stránce eufonické, takže místy může přímo konkurovati s některými místy legendy o sv. Kateřině, která byla právě v Karlově době moderní a mohla právě tenkrát působiti spíše než na samém sklonku století, jehož vkusu se vzdalovala. V radě orlově se vyskytují i přesahy veršů, kterých v ostatních částech skladby téměř není.

Vykládat to jen tím, že orlova rada obsahuje radu náboženskou, a protože šlo o téma vysoké, sáhlo se zde k bohatým prostředkům eufonickým, lze jen zčásti: závěrečná labutina rada, obsahující také radu náboženskou, je sice po eufonické stránce bohatší než střed básně, ale bohatosti orlovy rady nedosahuje.

To všecko ukazuje při nejmenším, že báseň rostla postupně, a to po dosti dlouhou dobu. Metrický rozbor ukazuje, že Třeboňský zlomek je složen na basi metrické poněkud jiné než ostatní části skladby, a to na basi starší, méně prozaisující. I při konečné redakci, kterou známe z dochovaných rukopisů celých, nacházíme stopy původního rytmu. Zároveň je patrný vliv RU a legendy o sv. Kateřině.

Tak formální rozbor díla podporuje Čapkovu domněnku.


[1] Citované příklady jsou se str. 23.

[2] Dějiny literatury české I, 1929, str. 428.

[5] Tkadleček. Hádka milence s Neštěstím, které ho připravilo o jeho milenku. Praha 1940, str. 219, cena 27 K. — V tiráži je uveden titul poněkud jinak než na titulním listě: Tkadleček. Hádka milence se zosobněným neštěstím.

[6] Seznam variant (neúplný) z nově nalezeného rukopisu, který uveřejnil Fr. Šimek v Listech filologických 36, 1936, 267 n., nám valně nepomůže, protože se připojuje k stránkám akadem. vydání.

[7] V této bibliografii se vyskytuje i nemilé nedopatření: článek Germanismy v staročeském Tkadlečkovi? v Slově a slovesnosti 4, 1938, str. 59—60 není od O. Fischera, jak uvádí Šimek na str. 7, nýbrž od Fr. Trávníčka.

[8] Naše věda 6, 1924, str. 34.

[9] Srov. k této věci referát J. Vilikovského v Řádu, 6, 1940, 383 n.

[11] V čl. „Kdo jest autorem Tkadlečka?“ v Listech filologických 66, 1939, 205n.

[12] Srov. uved. práci na str. 98.

[13] Alegorie Nové rady a Theriobulie (Věst. Král. čes. spol. nauk Tř. I. Roč. 1936 a zvláštní otisk, str. 53.)

[14] Srov. mou ukázku „Roudnické Umučení a rada otce synovi“, která vyšla v Slovu a slovesnosti 5, 1939, str. 161—170.

[15] Nová rada je dochována celá ve dvou rukopisech musejních z poloviny 15. stol. Třeboňský zlomek je starší, ale je také až z 15. stol.

Slovo a slovesnost, volume 7 (1941), number 1, pp. 40-45

Previous Vilém Mathesius: Rozpor mezi aktuálním členěním souvětí a jeho organickou stavbou

Next Jiří Veltruský: Divadelník o divadle