dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Základní izoglosy severovýchodočeské nářeční oblasti

Slavomír Utěšený, Jaroslav Voráč

[Articles]

(pdf)

Основные изоглоссы северовосточночешской диалектной области / Les isoglosses de base de la région dialectale de la Bohême du Nord-Est

1. Jazykový zeměpis Čech má již vlastně víc než stoletou tradici v obou základních skupinách vlastních českých nářečí — severovýchodní (původně označované jako podřečí východní) i jihozápadní (původně spíš západní nebo jižní).[1] Již od poloviny 19. stol. se tu setkáváme se stále zpřesňovanými pokusy o zeměpisnou charakteristiku zvlášť na českém severovýchodě: některé svérázné rysy svč. nářečí se tak po nepublikovaných údajích Malochových a Erbenových snažil vymezit již A. Kouble a zejména J. Jireček — a o všechny tyto výsledky se pak opřel A. V. Šembera.[2] Na základě vlastní korespondenční ankety tu po půlstoletí došel nejdále A. Frinta, který sestavil i první speciální kartogram konkrétního svč. nářečního jevu — hranici výslovnosti typu prau̯da.[3] Této systémově závažné hranici, jež dala základ i vzniku řady dalších speciálně svč. jevů, byla také velmi brzy věnována pozornost i v aspektu vývojovém, nejnověji zvlášť u F. Cuřína.[4]

Pronikavou soubornou charakteristiku svč. oblasti i se schématem jejího vnitřního rozdělení podal po dalších 20 letech (opíraje se též o novější data Hujerova, Kubínova, Stránského aj.) B. Havránek v Nářečích českých v Čs. vlastivědě III (Praha 1934).[5] Detailně propracovaný pohled na jazykovězeměpisné (areálové) rozložení svč. nářečních znaků hláskových a tvarových však umožnila až korespondenční anketa Ústavu pro jazyk český, provedená se třemi dotazníky pro svč. oblast a její okrajová jádra, které pro dialektologickou komisi ČSAV připravili za 2. světové války B. Havránek a O. Hujer.[6] Kartografování údajů z těchto 2819 dotazníků, vyplněných v letech 1947—1949, provedl J. Voráč, zjednodušené mapky kartotéční pak podle mapek základních pořídil L. Bachman. Zejména o výsledky těchto rozsáhlých výzkumů se mohly při popisu svč. oblasti opřít i souhrnné pohledy na česká nářečí od J. Běliče a plně jich bylo využito i pro přípravu přímé ankety pro Český jazykový atlas.[7] Jinak však zůstal tento neobyčejně obsažný a dopodrobna zpracovaný mapový materiál zatím jen málo využit a podobně jako u materiálu z anket moravských, který je soustředěn v ÚJČ ČSAV v Brně, nedošlo k jeho soustavnějšímu publikování.[8] Náš stručný příspěvek je tu jen skromnou splátkou na velký dluh: chtěli bychom [139]v něm zejména shrnout aspoň heslovitě celkový ráz areálového rozvrstvení a vztahů svč. oblasti v rámci jazykového zeměpisu Čech — podle stavu z poloviny 20. stol. — a upozornit i na některé historické, kulturní i přírodní faktory dialektotvorných a interdialektických procesů v této oblasti.[9]

2. Je pozoruhodné, že při areálovém zpracování znaků svč. nářeční skupiny byly od počátku středem pozornosti strukturně závažné znaky, jejichž izoglosy svou konfigurací zároveň velmi dobře vyjadřují vnější i vnitřní vztahy celé oblasti. Už tato stále více propracovávaná klasifikační tradice, z níž jsme pro náš konspekt převzali většinu položek, svědčí o tom, že zde nejde jen o náhodný subjektivní výběr malého počtu znaků.[10] Na druhé straně je ovšem třeba přiznat, že důkladné areálové zhodnocení jakéhokoli nářečního kontinua a jeho úseků musí počítat s co největším počtem zjistitelných diferencí a jejich zeměpisných průmětů: tu bude tedy třeba počkat až na Český jazykový atlas. Přesto soudíme, že zmíněné korespondenční ankety a jejich zpracování přinesly tolik nových a zpřesněných poznatků o celé řadě hranic a protikladů v českém nářečním kontinuu, že i předkládaný omezený výběr z těchto dat posune naše poznání podstatně kupředu. Vybrané jevy tu pak představují spolehlivý základ rozčlenění svč. oblasti nejen samy o sobě, ale hlavně též proto, že mají charakteristické územní rozšíření, jež se často opakuje, a to jak u rozdílů hláskových a tvarových, tak i ve slovníku.[11]

3. Pro základní rozčlenění svč. oblasti vycházíme z těchto 12, resp. 13 jevů, utříděných do 5 areálových skupin:[12]

A. jevy celoseverovýchodočeské

(1) typ poliu̯ka, kreu̯, do u̯si (tautosylabické w > před neznělými konsonanty a na konci slova)

a) typ dáu̯no, vodeu̯ře (w > před znělými konsonanty)

b) lexikalizovaná adverbia zrou̯na, rou̯nou̯ (maximální rozsah; u adv. voprau̯du, prau̯daže je areál méně zřetelný)

(2) dat. sg. m. a n. na -oj: taťínkoj, prasátkoj

(3) instr. sg. fem. na -ej: s prácej, núšej (analogické zemňěj, masťej zaujímá téměř celý areál, ale není tak důsledné)

(4) výhradní výskyt 3. os. pl. préz. na -ej, -aj: prosej, ďelaj (v dubletním výskytu s formami proseji, ďelaji, na českomor. pomezí též prosí, zasahuje tento areál téměř celou střčes. oblast a formy s elizí -i jsou přitom na postupu)

B. jevy jádrového svč. podhorského pásu

(5) zachování geminát nn, ňň, popř. s disimilací v dn, ďň, zvlášť na východě: panna, kamennej // padna, kamednej

(6) prét. typu viďal, hořal

(7) dat. pl. adj. a pron. kerem, dobrem (3 jádrové areály!)

[140]

 

C. jevy severního úseku

(8) a) průvodní vokál u sonantního r, l: typu perší, velček

b) lexikalizovaná forma misel, oumisel

(9) a) kvantity typu kúsa, rúsa (sporadické lúže)[13]

b) círa

(10) inf. na : ďělať (paralelně též dvaceť, sekundárně u deň)

D. jevy východního úseku

(11) relikty typu pet, venec, mesíc, na chalupe (soustředěněji jen na Litomyšlsku)

[141](12) unifikovaný GDL sg. fem. adj. na -ej: dobrej (jev přesahuje dál na východ — v střmor. podobě dobré proti jzmor. dobrí)

E. nespecifické jevy svč. jádrových úseků

(13) instr. sg. s tátem

Rozdělený areál novotvarů typu s tátem, jehož východní úsek pokračuje dál na stř. Moravu, uvádíme pro naznačení ohnisek svč. oblastního vývoje ve vztahu k okolí. — Naproti tomu jevy, které přesahují dále do oblasti střčes., jsme do souboru nepojali.

4. Z kartogramu, jenž zachycuje rozložení všech 13 jevů na svč. oblasti (areály 6, 7 a 11 plošně, ostatní izoglosami), je dobře patrný jak konzistentní ráz svč. oblasti,[14] tak její členění — jednak ostře odstupňované koncentrovanými svazky izoglos, zvláště na severu (a vůči Moravě), jednak povlovněji přechodné, s rozptýlenými izoglosami na východě — a ovšem i vůči centru země. Zde jde do značné míry o rozptyl sekundární, daný až novodobou iradiací nivelizovaných podob z pražského centra, která vlastně vytváří nad starší pásmovou sítí izoglos novou dostředivě orientovanou radiální síť expanzívních izoglos středočeských až celočeských.[15] Tohoto novějšího vývoje, překonávajícího starší základní pásmové rozdělení nářečních Čech, si dále budeme všímat jen v průvodních poznámkách a soustředíme se právě jen na charakteristiku tradičního obrazu svč. nářečních diferencí.

5. Svč. nářeční oblast představovala spolu s jzč. oblastí odedávna dva hlavní vlastně české dialektové celky a přitom zároveň i integrální územní masívy, které vytvářejí — tu v polárním protikladu, tu v prosté gradaci příznakových areálů od středu země k jednomu z jejích okrajů — základní strukturaci tradičního jazykovězeměpisného obrazu Čech.[16]

Lze-li svč. oblast po stránce fyzickogeografické označit jako labskou (nebo též labsko-jizerskou) nížinnou půli Čech, tvoří k ní přirozený protiklad druhá, výše položená jz. část země, situovaná v povodí vltavském (popř. vltavsko-berounském). Uprostřed mezi oběma masívy s paralelně odstupňovanou řadou vlastních příznakových jevů vzniká jakási neutralizovaná přechodová zóna, v níž se stýkají a střetávají nejrozšířenější regionalismy obou základních polarizovaných sfér. Toto neutrální středočeské pásmo prochází právě středem země ve směru od zsz. k vjv.: za jeho osu můžeme považovat řeku Sázavu a dál na sz. od pražské kotliny myšlenou čáru k dolní Ohři; jeho centrem je pak krajina od Prahy k dolní Sázavě, kde má těžisko řada uzavřených střčes. izoglos a kde také tato zóna dosahuje největší šířky.[17]

[142]6. Je-li tedy celé české jazykové území v první instanci členěno „česko-moravsko-slovensko-polskými“ protiklady západu a východu, příčně, poledníkově, dominuje tu uvnitř vlastních Čech podélně, rovnoběžkově orientovaný protiklad severu (až severovýchodu) proti jihu (až jihozápadu).[18] Jenom vůči Moravě a zčásti též na západním okraji země se tu pak při vnitřním členění vytvářejí v druhé řadě i areály vymezené příčnými izoglosami severojižními.[19] Zvláštní postavení tu zaujímá menší sz. část střčes. zóny, v níž se výrazně kříží příznakové prvky jihu i severu (tj. jzč. a svč. oblasti) a vniká tu i dosti interferenčních inovací vlastních, zvláště v systému plurálových koncovek substantivní flexe, přičemž jsou tyto izoglosy orientovány převážně kompromisně v jz.-sv. směru a obdobně jako v základních oblastech navrstvovány směrem k okraji (srov. linie 2 a 4). V menší míře se obdobné křížení jeví i na protilehlém jv. okraji střčes. zóny na horní Sázavě a Želivce (srov. linie 1b a 13).[20]

Jinak se dá celá střčes. zóna považovat za paralelně odstupňovaný přechod mezi severem a jihem země, přičemž téměř nedochází ke křížení strukturně blízkých izoglos a celým tímto územím probíhají (nezřídka těsně okolo Prahy nebo přímo přes ni) izoglosy binárního nebo ternárního rozdělení Čech na užší nebo širší část labskou a vltavskou, resp. též na mezizónu od Posázaví k Poohří.

Tato základní situace, která trvá vlastně díky přírodním i kulturním zeměpisným faktorům od počátku slovanského osídlení Čech,[21] spoluurčuje do značné míry i nejnovější vývoj běžné češtiny v Čechách, a to zvláště pokud jde o poměry délkové.[22] Co se pak týká přesahů příznakových jzč. a svč. rysů do střčes. zóny, má mezi nimi významné postavení především řada inovací, které bychom mohli označit jako střč.-svč., ačkoli zpravidla nezahrnují celou střčes. zónu a expanzívnost některých z nich se poslední dobou zmenšila: máme na mysli případy jako dloužení e, o v é, ó, krácení í, ú v některých příponách a koncovkách, dále nom. ak. plur. typu pro vojáci, 3. pl. préz. typu musej aj.[23]

7. Přistupujíce nyní k vlastní zeměpisné strukturaci svč. nářeční oblasti jakožto integrální a přitom svérázné části jazykovězeměpisného obrazu Čech, zdůrazňujeme znovu, že vymezení tohoto útvaru musí být nutně stupňovité jako sama realita areálových vztahů uvnitř Čech (a do jisté míry i vůči Moravě). Příznačné je tu paralelní uložení velké řady izoglos, které ohraničují integrální svč. areály typu A vůči středu země, resp. též vůči Moravě,[24] což platí do značné míry i pro necelistvé omezenější areály typu B, skládající se ze 2—3 úseků, jejichž ohraničení je však již víc [143]obloukovité v souhlase s reliéfem a s přiblížením k vnějšímu obvodu země.[25] Areály zbývajících jevů, které z velké části patrně ani v minulosti nezasahovaly celek svč. oblasti, jsou omezeny jen na některé z vnějších jádrových úseků a ukládají se, opět v jistém odstupňování, zejména v prostoru severním až sevvých. (typ C), ale též na východě až jihovýchodě Čech (typ D). Hranice těchto areálů jsou již orientovány rozdílně, ve směru rovnoběžkovém na severu a poledníkově na východě, kompromisně ,,úhlopříčně“ pak na severovýchodě (úsek náchodský).

8. Zvláštní kategorii představují ostrůvky reliktních jevů, jež z hlediska dnešního územního rozložení nedovolují už vyvozovat pevnější závěry o jejich dřívějším vztahu k celkové struktuře svč. dialektů v protikladu k dialektům ostatním. Jde předně o zbytky zachované znělé výslovnosti párových souhlásek na konci slov, které korespondenční anketa nedokázala přesněji vymezit, a dále o reliktní úseky, kde se donedávna projevovala podstatně větší frekvence depalatalizovaných slabik be, pe, me, ve, fe (stopy typu tívo s tenou, holoude f troude mezitím v aktivním úzu zanikly).[26] V minulosti byly tyto jevy rozšířeny mnohem více a z velké části i mimo svč. oblast, nikoli však v jejích okrajových horských územích. Dnes je doménou posledních koncových znělých Polabí a vrchovina od Chrudimi k Hlinsku a Poličce, četnější výskyt pokleslé jotace po retnicích zachytila pak anketa hlavně na úseku litomyšlsko-třebovském (jádra tohoto území kartogram uvádí, nikoli ovšem rozptýlené doklady jevu).

9. Vnitřně se dá svč. oblast rozčlenit na základní nížinný masív (s areály typu A), podhorské okrajové mezipásmo („jádro“ typu B, představované podkrkonošským a orlickým podhůřím) a horské nebo vrchovinné okrajové jádrové úseky (typy C na severu a D na východě). Areály typu C spoluvytvářejí úsek podještědský a užší krkonošský (popř. též sz. úsek podbezdězský), areály typu D pak úsek lanškrounský s výraznými přesahy moravskými a úsek litomyšlsko-poličský s přesahem na Novoměstsko; mezi severními a východními okrajovými úseky leží Náchodsko s přesahem kladským, kde se překrývají četné areály typu C a D, takže tu z tohoto hlediska vzniká území nejpříznakovější. — Celé toto členění vychází zejména z odstupňování intenzity původně obecněji svč. jevů, na něž pak navazují i jisté regionální „horácké“ inovace, obdobně jako je tomu na jz. země.[27]

10. Na rozdíl od jzč. oblasti, rozdělené poměrně ostře na jižní a západní část pásmem Brd, není však svč. oblast rozčleněna na část severní a východní ani zdaleka tak jednoznačně. Místo rozdělujícího horského hřbetu se tu uplatňuje pouze neutralizující a nivelizující faktor polabské nížiny, jež se vkládá mezi oba hlavní horské okraje — Krkonoše a Orlické hory (popř. i Českomor. vrchovinu): tudy pak pronikají proti směru vodních toků — zejména údolím Jizery, Úpy a Loučné — centrální inovace z nitra země, postupně zatlačujíce svč. regionalismy dále do podhůří a k horským okrajům. V uspořádání svč. areálů se tak výrazně obráží i terénní reliéf — od nížin přes podhůří k horám či vrchovinám, s „průlomy“ podél frekventovaných údolních [144]komunikací, jež daly např. vzniknout stupňovitému vějíři izoglos v Pojizeří nebo silnému nivelizačnímu vývoji v kraji od Hradce Králové k Náchodu a Rychnovu nad Kněžnou.

Nejvýraznější svazek izoglos se vytvořil na vnitřním jv. okraji svč. oblasti podél hřbetu Železných hor až k Labi u Týnce n. L. Ten má co do intenzity jistou obdobu jen v hranici mezi širším a užším Podkrkonoším, tj. mezi Novopackem a již. Turnovskem z jedné strany a Jilemnickem, Semilskem a sev. Turnovskem ze strany druhé[28] a v kratičké bariéře Orlických hor na severu čes.-mor. pomezí. Avšak i jiné izoglosy se zpravidla krystalizovaly a dočasně stabilizovaly na jistých terénních rozmezích, a to i uvnitř nížinné svč. oblasti. Tak zvláště základní svč. hranice, vymezující areál integrální změny tautosylabického w > na sever od Labe, probíhá po zalesněném hřbetu od Poděbrad přes Dymokury k Dobrovici, využívajíc i uprostřed labské nížiny přirozených předělů.[29] Na taková rozmezí, v jejichž rámci především se utvářely sídelní regiony v raných historických dobách, navázala zpravidla i řada hranic správních. A podobně jako pro nářeční rozmezí mezi jihem a západem Čech byly v mnohém směrodatné hranice býv. Prácheňského a Plzeňského kraje (srov. J. Voráč, o. c., s. 81), platí to pro vymezení svč. oblasti podél rozmezí býv. Chrudimského kraje ze strany jedné a Čáslavského (a Kouřimského) kraje ze strany druhé — zejména ovšem na retardační bariéře Železných hor, kdežto celé Boleslavsko se stalo odedávna jevištěm zápasu mezi centrálními a regionálními vývojovými silami.[30]

11. Pro vnitřní členění i vnější vymezení svč. oblasti nejsou dále bez významu starobylé vztahy jednotlivých jejích částí k sousedním slovanským jazykovým územím — lužickosrbskému na severu, slezskopolskému na severovýchodě a moravskoslezskému na východě. To platí zvlášť o řadě ustupujících jevů lexikálních (bedrunka, brdečko, humno, hlejždě za hlísta ‚dešťovka‘ aj.),[31] o epentetickém j v typu lejžet na obvodu celé oblasti, o příponách -isko, -ňe (kovárňe) atd.[32] Valná část těchto jevů má už dnes v svč. rámci povahu reliktní. Obdobně zase dochází k postupnému zatlačování svč. jevů z moravského sousedství, takže se celý jv. okraj svč. oblasti stále více stahuje do vlastních Čech.[33]

 

[145]R É S U M É

Die Grundisoglossen der nordostböhmischen Sprachlandschaft

Im vorliegenden Aufsatz wird eine Analyse der Stellung der nordostböhmischen (NOB-) Mundartlandschaft vorgenommen, die sich auf eine Arealverteilung und auf Beziehungen von 13 ausgewählten Klassifikationsisoglossen stützt. Zunächst wird auf die bisherige einschlägige Literatur hingewiesen und eine Bewertung der Ergebnisse von Briefanketen aus den Jahren 1947 bis 1950 gegeben, die den materiellen Ausgangspunkt unserer Abhandlung bilden (1—2). Dann wird eine in Gruppen A bis E eingeteilte Zusammenstellung charakteristischer NOB-Isoglossen vorgeführt (3) und die Grundstruktur dos Kartogramms kommentiert (4). Eine besondere Aufmerksamkeit ist den Beziehungen zwischen der NOB- und der mittelböhmischen Landschaft gewidmet, die als eine neutrale Interferenzzone zwischen der ausgeprägten NOB- und der südwestböhmischen Mundartgruppe charakterisiert wird und die sich in der Entwicklung öfters dem Tieflandsteil vom NOB-Areal nähert (5). In Anlehnung an Ivić’s, Auffassung der Struktur von sprachgeographischer Differenziation werden die NOB-Areale sowohl in bezug auf die äußerliche Eingliederung in das tschechische Sprachkontinuum, als auch in bezug auf die weitere innere Gliederung bewertet: offensichtlich überwiegen hier die Gegensätze zwischen Norden und Süden, nur im Verhältnis zu Mähren kommt die west-östliche Gliederung zur Geltung (6). Ein charakteristisches Merkmal der böhmischen mundartlichen Differenziation ist ihre Stufenförmigkeit, die in vielen Staffellandschaften vorkommt. In letzter Zeit wird sie durch den unregelmäßigen Rückzug vieler kennzeichnender Sprachelemente sogar bestärkt (diese erhalten sich oft nur in lexikalisierten Resten) (7—8). Die Einteilung der NOB-Mundartlandschaft in einzelne Abschnitte wird in Abt. 9 dargestellt. Von Bedeutung ist dabei das Verhältnis der NOB-Areale zum Geländerelief, das sich vom Inneren des Landes, vom Elbebecken über niedrigere Höhenzüge bis zu den Gebirgsrücken am Rande Böhmens erhebt. Verwaltungsgrenzen wirkten sich hier hauptsächlich in Verbindung mit den Terrainscheiden aus (10). Abschließend wird auf zwei Tatsachen hingewiesen: (1) auf Relikterscheinungen, die ältere Zusammenhänge mit weiterer westslawischer Nachbarschaft andeuten, und (2) auf den Rückzug der früher aus NOB nach Mähren übergreifenden Spracherscheinungen in das Innere Böhmens (11).


[1] A. V. Šembera, Základové dialektologie československé, Vídeň 1864, s. 13 („podřečí západní“ — proti tomu později V. J. Dušek „nářečí jihočeská“, tak ještě i B. Havránek), s. 24 („podřečí východní“ — tak již J. Jireček). V tomto článku mluvíme o skupině, resp. oblasti českých nářečí severových. a obdobně i o čes. nář. jihozáp. (srov. názvy korespondenčních anket po r. 1946 i monogr. J. Voráče Česká nářečí jihozápadní, Praha 1955). Nedávný návrh J. Běliče na zpřesnění české terminologie pro hierarchii nářečních celků (SaS 33, 1972, 169n.), podle něhož by se jzč. a svč. celek měl klasifikovat jako podskupina či podoblast, jsme tu neuplatnili.

[2] Srov. F. Cuřín, Kapitoly z dějin českých nářečí a místních i pomístních jmen, Praha 1970, s. 109n.

[3] „Izofonicko-dialektická“ mapa u k studii A. Frinty Fonetická povaha a historický vývoj souhlásky „v“ ve slovanštině, Praha 1916, se opírá o autorovu korespondenční anketu z r. 1913, která zjišťovala těchto 5 svč. jevů: (1) výslovnost (prau̯da, kau̯ka, šeu̯cou̯skej, kreu̯, míst. jména na -ov), (2) zachované koncové znělé (seď, hned), (3) -oj (klukoj), (4) -ej (čepicej, tvářej), (5) změny kvantity (séďim, zéli).

[4] F. Cuřín, Studie z historické dialektologie a toponomastiky Čech, Praha 1967, s. 11—23.

[5] Na s. 150n. uvádí B. Havránek jako základní tyto svč. jevy: typ prau̯da, kreu̯, ulicej, bratroj a zanikající pet, v druhé řadě pak teď(ə), nn//dn, zaniklé dežet, tena, nísto a konečně i iskra, Novákova chalupa, Novákovi (rodina), na vojáci, učej — přičemž poslední 2 znaky zasahují i střední Čechy. V našem konspektu je položen větší důraz na čistě svč. jevy.

[6] Srov. V. Vážný, K otázce jazykového atlasu zemí českých, SaS 16, 1955, s. 159.

[7] J. Voráč-M. Racková, Práce na Českém jazykovém atlase, SaS 29, 1968, 312—315.

[8] Zvlášť by ještě bylo zapotřebí zveřejnit některé výsledky z ankety středočeské, vztahující se na celé Čechy a přilehlou Moravu, kterou pro archív dial. odd. ÚJČ zpracoval — zčásti s použitím statistické metody — P. Jančák.

[9] Svč. oblasti bylo v poslední době věnováno více kompletních monografií — od L. Bachmanna (V. Mýto), M. Rackové (Třebívlicko), J. Krasnické (N. Paka); tiskem však zatím vyšel jen další popis kladské češtiny, Dialekt czeski okolic Kudowy od J. Siatkowského (Varšava 1962).

[10] Systémové vazby se ovšem více projevují u jevů celkově svč. (typ A), výběr ostatních izoglos není tak pregnantní a je spoluurčen i grafickým hlediskem — ohledem na čitelnost mapy.

[11] Zvlášť často se navázání na moravské sousedství projevuje u svč. dialektismů lexikálních (srov. S. Utěšený, Česko-moravské lexikální diference — vyjde v sb. čs. přednášek pro VII. mezinár. sjezd slavistů ve Varšavě).

[12] Schematické izoglosy jednotlivých jevů stanovil pro připojenou mapku J. Voráč (s přispěním P. Jančáka a S. Utěšeného), a to na základě archívních kartogramů, jež byly získány mapováním otázek těchto dotazníků: Dotazník pro česká nářečí severovýchodní (položky 1—4, 6, 11, 13), Zvláštní dotazník pro okrajová území sv. nář. českých (5, 7, 8, 10), Speciální dot. pro sv. česká nář. (11, 12), Dot. pro čes. nář. jihovýchodní (1—6, 11—13) a Dot. pro nář. středočeská (1b, 4, 12).

[13] Rozdíly v kvantitě přispěly významně k vnitřnímu odstupňování oblasti, např. proti obecně svč. kúťe se obdobné tíle dochovalo jen v okrajových reliktech hlavně na podorlickém úseku, proti restituované apelativní podobě voda se toponymizované Vůda podnes drží hluboko uvnitř Čech až po Pelhřimovsko (srov. NŘ 36, 1955, s. 257n.).

[14] Tato konzistentnost je ovšem jen relativní a zvlášť dnes podléhá prudkému rozkladu, takže by bylo přesnější mluvit již jen o konstruktu svč. nářečního typu (srov. S. Utěšený, K vývojové dynamice nářečních fonologických systémů, Miscellanea Linguistica, Ostrava 1971, s. 33n.).

[15] Řídký případ uzavřených okrouhlých izoglos pro střčes. inovace tohoto typu máme v adjektivní flexi — tvary dobreho, vo dobrom, za dobrejm (srov. P. Jančák, NŘ 45, 1962, 151—162, mapka na s. 154).

[16] Na to upozorňoval v přednáškách B. Havránek; u J. Voráče, o.c., s. 71, je tento stav vystižen takto: „Neznáme sice ještě zcela přesně hranice všech jevů charakterizujících nářečí severovýchodní, ale pravděpodobně bude zde situace obdobná jako na jihu. Jevila by se pak celá oblast nářečí středočeských … jako oblast přechodná mezi dvěma vyhraněnými útvary.“

[17] Do značné míry lze tak srovnat situaci Čech se základními areálními protiklady v oblasti ruské: mezi tzv. sevrus. a jihorus. nářečím (termín narečije v sg.!) probíha úzká, ale stále se rozšiřující interferenční centrální zóna středoruská, v níž leží Moskva jako inovační ohnisko dnešního integračního vývoje (nejnověji vykládá vytváření této noutrální zóny dílo K. F. Zacharové - V. G. Orlovové - A. I. Sologubové - T. J. Stroganovové Obrazovanije severnorusskogo narečija i srednerusskich govorov, Moskva 1970).

I v jazykové oblasti německé je základní protiklad mezi jižní — horní a severní — dolní němčinou překlenut ve střněm. oblasti expanzívními novotvary tzv. mitteldeutsch. Zde ovšem šlo od původu o dva rozdílné „diasystémy“ a teprve v novověku se doslala dolní němčina plně do sféry určované jednostranným vývojovým tlakem z jihu (srov. T. Frings, Grundlegung einer Geschichte der deutschen Sprache, Halle 1957, s. 55n. a mapky č. 42n.). — Ještě víc jednostranně a centralizačně probíhal od raného středověku jazykový vývoj Francie, kde plně převládla severní oblast — pařížský Ile de France.

[18] Principy areálové strukturace velkých nářečních a jazykových celků se zabývá zvlášť P. Ivić — poprvé v čl. Osnovni aspekti dijalekatske diferencijacije, Makedonski jazyk 11—12, 1960, s. 81—103. Pro českou situaci je závažné třetí Ivićovo kritérium — distribuce izoglos vzhledem k směru: asi 20 až 40stupňový odklon většiny izoglos od základního rovnoběžkového nebo poledníkového směru je dán obdobným pootočením osy českomor. území vůči zeměpisné síti (naše mapka tento odklon vyrovnává).

[19] Vzácně se vyskytují i příčné izoglosy vnitrozemské. K takovým patří např. severojižní izoglosa typu Novákovic (z.): Novákovi (v.), probíhající dnes přímo středem země.

[20] V minulosti byly takové oboustranné přesahy zřejmě výraznější (srov. stopy a nn nebo toponym Vůda na Humpolecku a Pelhřimovsku, jč. disimilaci na Polensku ap.).

[21] S. Utěšený, K otázce původu českých nářečních oblastí, Slavia 27, 1958, zvl. s. 199.

[22] Dosavadní práce o obecné češtině berou tyto protiklady jen málo v patrnost (srov. S. Utěšený, K postavení é, ó v systému českých samohlásek — vyjde v sb. k šedesátinám prof. E. Paulinyho).

[23] Některé tyto jevy sledovala už anketa Frintova (viz pozn. 3) a ještě víc se jich dostalo do klasifikace Havránkovy (pozn. 5). Mezi vlastní svč. jevy však nepatří.

[24] Zde lze v srovnání s údaji Bartošovými (viz pozn. 33) pozorovat zvlášť na zábřežském úseku značný frontální ústup svč. jevů. Dřívější spojitost se svč. oblastí však dodnes naznačují i jisté relikty na vlastní Hané (panna, zachování koncových znělých, gen. zeme aj.).

[25] Tento vnější obvod je v svč. případě zvlášť nepravidelný: zejména hluboký klín býv. německé kolonizace na horním Labi až k Jaroměři oddělil od sebe sev. a vých. okrajové úseky (podkrkonošský a náchodský) a přerušil řadu dříve spojitých izoglos.

[26] F. Cuřín, o.c. v pozn. 2, s. 24n.; neprávem se zde vytýká (s. 27) pojetí reliktního ,,Petácka“ na Litomyšlsku, jak je rozvedeno u S. Utěšeného (Nářečí přechodného pásu česko-moravského, Praha 1960, s. 181), ahistoričnost a nepřihlížení k svč. celku. K typu de, te, ne podal nově po fonologických poznámkách O. Uličného (Sb. ped. fak. v Hr. Králové II, 1965, s. 151n.) podrobnější fonetický výklad též J. Bělič (SlavPrag 8, 1966, s. 37n.).

[27] Toto pro Čechy charakteristické odstupňování intenzity v rámci jednotlivých příznakových jevů (srov. J. Voráč, o.c., s. 71) se výrazně projevuje jak v svč. hláskosloví — v různých pozicích až i jako intervokální kráu̯a, popř. náslovné u̯las (zde starší ankety chybovaly nerozčleněným zadáním problému), vztah u̯-ł v okrajových inovacích jako kořau̯ka, hrdlou̯hář, wžíce ap. — tak také v tvarosloví: areálové odstupňování typů na vojáci - pro rohlíci, hošu - vojácu atp. (Obtížně stanovitelné hranice těchto závažných jevů, jakož i diskusi k jejich staršímu vymezení nebylo možno do našeho přehledu zahrnout.)

[28] Východní, rozčleněnější část tohoto území je zachycena v rkp. kand. disertaci J. Krasnické Nářečí na Novopacku, Praha 1969.

[29] Frinta vedl hranici místy velmi křivolace podle nejzazších bodů, odkud přišly — jistě zčásti náhodně, ba i nepřesně — pozitivní odpovědi na jeho anketu a tyto „nepravidelnosti“ průběhu pak vykládal především novějšími migracemi (o.c., s. 21n., zvl. pak pozn. 42); řada dílčích hranic a jejich úseků tu ovšem byla v pohybu od raného středověku.

[30] Starší názory Jirečkovy, Šemberovy, Frintovy, jakož i nověji T. Lehra-Spławińského (Rocznik Slawistyczny 17/I, 1952, 19—27), které uvažují o bezprostředních vztazích těchto hranic k rozsahu kmenového území charvátského, je třeba revidovat a modifikovat přinejmenším v tom smyslu, že tu jde o dlouhověké tradování některých jazykových hranic v rámci správních oblastí, zvláště pokud se zároveň ukládají na přirozených geografických předělech. Tato kontinuita může mít své základy i v sídelních prostorech před vznikem státnosti, k jejímu prokázání však nevystačíme s prostým promítnutím dnešní situace do „prastavu“ té které oblasti.

[31] Srov. příspěvky S. Utěšeného v SaS 27, 1966, s. 43 a 22, 1961, s. 21.

[32] Po F. Oberpfalcerovi-Jílkovi upozornil na takové jevy víckrát zvlášť F. Cuřín, např. o.c. v pozn. 4, s. 107n.

[33] Řadu svč. prvků na Moravě konstatuje již Šembera (o.c., s. 41 a 44) a podrobněji pak F. Bartoš, Dialektologie moravská II, Brno 1895, s. 129 a 247n.; v odvolání na ně hodnotí později situaci i A. Frinta (o.c., s. 19n. i mapka). Pokud jde o vývoj w, uvedla tu řadu zjištění z přímého výzkumu i V. Mazlová Výslovnost na Zábřežsku, Praha 1949, s. 122—128, a též S. Utěšený, o.c. v pozn. 26 zvl. s. 157n.

 

Poznámka: Během tisku tohoto článku vyšel Nástin české dialektologie, Praha 1972, od J. Běliče; v mapové příloze této práce je zachycena i většina základních izoglos severovýchodočeské nářeční oblasti.

Slovo a slovesnost, volume 34 (1973), number 2, pp. 138-145

Previous Jaromír Bělič: Názvy základních nářečních skupin českého jazyka

Next Pavel Novák: O „klamu“ gramatické formy