dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Česká dialektologie v letech 1953—1954

Zdeněk Tyl

[Chronicles]

(pdf)

-

[*]Bádání o českých nářečích, soustředěné dnes především k soustavnému průzkumu rychle mizejících nářečí místních, patří nepochybně k těm úsekům české jazykovědy, kde se práce rozvinula v celé šíři a přináší již také hodnotné výsledky. To dokazují jednak některé pozoruhodné příspěvky teoretické, promýšlející mimo jiné i základní metodické otázky marxisticky pojaté dialektologie, jednak konkrétní dílčí práce o jednotlivých oblastech nářečních.

Na samém konci roku 1954 vyšel — bohužel už jako posthumum — Úvod do dialektologie předčasně zesnulého brněnského dialektologa Adolfa Kellnera († 31. 5. 1953). Příručka, určená především posluchačům našich filologických fakult, uvádí přístupně, ale zcela spolehlivě do základní problematiky dialektologické teorie i praxe. Vymezuje úkoly dialektologie jako vědního oboru, vykládá o nářečích s hlediska historického i synchronického, třídí nářečí, seznamuje čtenáře s metodami jazykového zeměpisu, charakterisuje poměr nářečí k jazyku spisovnému i vztah dialektologie k jiným společenským vědám a j. Cenný je závěrečný seznam základní dialektologické literatury (Praha, Stát. pedag. nakladatelství, 114 s.).

Jako zaslouženou poctu „vědci, který se zvlášť zasloužil o poznání jazykových poměrů v Ostravském kraji a svými pracemi razil cestu moderní české dialektologii“ vydal Slezský stud. ústav sborník dialektologických studií věnovaný Adolfu Kellnerovi (Opava [205]1954, 192 s. + 3 příl.); podrobněji o něm viz v tomto čísle SaS na s. 178 n., zde jednotlivé příspěvky jen stručně zaznamenáváme.

Odvážná hypothesa polského slavisty T. Lehra-Spławińského, že zeměpisné rozložení dnešních českých nářečí se v podstatě kryje s někdejším kmenovým osídlením českých zemí (Tło historyczne ugrupowania gwar czeskich. Rocznik slawistyczny 17, 1952, sv. 1 — vyšel 1953 —, s. 19—27) nenalezla dosud kritickou odezvu v české dialektologii, ač by jí zajisté pro svou diskusní povahu zasluhovala; jak ukazují novější příspěvky archeologa a historika R. Turka (Kmenová území v Čechách. Čas. Nár. musea, odd. věd společenských 121, 1952, 3—46; K otázce českých kmenových území. Slavia 23, 1954, 47—52), bude při řešení této nesnadné otázky potřebí především těsné spolupráce historiků s filology (zejména v oblasti historické toponomastiky), a ovšem také širší — a tím spolehlivější — materiálové základny, než o jakou opřel své vývody Lehr-Spławiński.

Obecná problematika českých nářečí dala podnět k napsání několika studií. Tak podal A. Kellner v čl. K otázce historického formování jazykových hranic (SPL I, 1954, s. 317—327) přehledný a zásadní výklad o faktorech, které se uplatnily — po př. ještě uplatňují — při tvoření dnešních nářečních hranic, doprovodiv jej — jako obvykle — bohatým dokladovým materiálem českým, slovenským i jinoslovanským; je odtud také patrno, kolik práce ještě čeká českou dialektologii při soustavném studiu působení přírodních hranic na hranice jazykové, složitých vztahů mezi starými hranicemi někdejších dominií feudálních, jakož i oblastí správních, a isoglosami některých nářečních jevů, jak k nim dochází moderní průzkum jazykově zeměpisný, při výkladu souvislostí nářečního vývoje s kolonisačními pohyby obyvatelstva, vlivu velkých měst a průmyslových středisk na současný vývoj našich nářečí atp. Ukázkou takové studie je příspěvek F. Trávníčka Smíšená a přechodná nářečí (sb. Kellnerův 1954, s. 31—33), odmítající domněnku polského jazykovědce K. Nitsche o původní českopolské povaze laštiny a dovozující, že v duchu Stalinových thesí o jazyce nelze pokládat laštinu za zvláštní dialekt vedle dialektů českých a polských, nýbrž za dialekt českého jazyka. Laština sice přijala některé prvky polské, ale přesto se dále vyvíjela podle svých vnitřních zákonů v rámci vnitřních zákonů celého českého jazyka.

Několik dalších příspěvků obecnějšího rázu, na př. k otázce interdialektu (J. Chloupka), nářeční diferenciace (práce brněnského dialektologického kolektivu), k problematice historicko-dialektologické (S. Utěšeného, J. Skuliny), zaznamenáváme u příslušných oblastí nářečních.

Za vážný nedostatek některých našich dialektologických prací pokládá J. Bauer zanedbávání zřetele syntaktického (Skladba v nářečních monografiích. Sb. Kellnerův 1954, s. 154—157) a podává několik podnětů, jak by bylo možno v tom dosáhnout aspoň částečné nápravy, především pečlivější analysou sebraného dialektologického materiálu.

Zajímavým příspěvkem z pomezí dialektologie a lexikologie je čl. J. Filipce Synonyma a studium nářeční slovní zásoby (NŘ 36, 1953, 97—109); autor v něm ukazuje, že to, co se zpravidla označuje v dialektologii za „synonyma“, zahrnuje vlastně tři různé jevy: subjektivní slovní varianty, vlastní synonyma a tautonyma.

Organisace soustavného průzkumu českých nářečí. Aktuálními úkoly české dialektologie s ohledem na současnou nářeční situaci v Čechách a možnostmi spolupráce dialektologie s jinými úseky jazykovědné práce se zabývá J. Voráč v stati O úkolech dialektologie a metodách jazykového zeměpisu (SPL I, 1954, s. 328—340); tamtéž podána i přehledná zpráva o dosavadních výsledcích soustavného výzkumu českých nářečí, který provádí dialektologické oddělení ÚJČ ČSAV od r. 1946.

Hláskoslovný a tvaroslovný dotazník pro celou oblast nářečí hanáckých (Praha-Brno 1952, 34 1.) doprovodil J. Bělič instruktivní brožurou K průzkumu hanáckých nářečí (Olomouc 1953, 15 s.); v ní podal bibliografický přehled dosud vykonané práce v oblasti hanáckých nářečí, upozornil na význam prováděného výzkumu a připojil vítané metodické pokyny pro vyplňovatele dotazníků [206](srov. zprávu S. Utěšeného v NŘ 36, 1953, 251—252). Osvědčená užitečnost takového metodického doprovodu k dotazníkové akci přiměla autora, že spolu s V. Křístkem napsal podobnou příručku také pro vyplňovatele dotazníku určeného pro oblast nářečí moravskoslovenských (Brno-Olomouc 1953, 35 1.); brožura Moravskoslovenská nářečí (Olomouc 1954, 24 s.) podává opět základní informace o zkoumaném nářečí a pomáhá dobrovolným spolupracovníkům dotazníkové akce, aby mohli splnit svůj odpovědný úkol.

Byl vydán a rozeslán i Dotazník pro česká nářečí lašská (Brno 1953, 39 1.) a nejnověji první část dotazníku slovníkového (Praha 1954, 2 s. + 27 1.), který má zachytit pokud lze celistvou slovní zásobu lidové mluvy v českých zemích pro budovaný lexikální archiv lidového jazyka při ÚJČ (založen v r. 1953; srov. o něm zprávu B. Zimové v NŘ 37, 1954, 238—239 a podrobněji v ref. téže autorky na dialektologické konferenci, v. zde, s. 197 n.). Protože se tu stejně jako při dřívějších anketách mluvnických opět počítá především s pomocí učitelstva, upozornil na význam prováděné akce S. Utěšený v čl. Učitelé přispívají k poznání řeči našeho lidu (Český jazyk 5, 1955, 89—93).

Jednotlivá nářečí. J. Voráč pokračoval v otiskování výsledků soustavného zkoumání českých nářečí jihozápadních (K jazykovému zeměpisu Čech): Rozdílné výsledky staré měkkosti v slabice mě (mje, mně, me) v českých nářečích jihozápadních (NŘ 36, 1953, 87—90) a Změny souhlásky v ve spojeních -avi-, -ovi- v českých nářečích jihozápadních (NŘ 37, 1954, 26—30). Spolehlivý základ materiálový, opřený o data probíhajícího výzkumu českých nářečí jihozápadních, umožňuje autorovi jednak zpřesnit dosavadní hlediska, mnohdy ale i nalézt nové souvislosti, jak ostatně ukázal i jeho souborný referát přednesený na zasedání sekce jazyka a literatury ČSAV v dubnu 1954 (Dosavadní výsledky soustavného zkoumání českých nářečí jihozápadních v souvislosti s vývojem celonárodního jazyka, SaS 15, 1954, 157—160) a zejména ucelená monografická práce Česká nářečí jihozápadní I, za niž byl autor vyznamenán výroční cenou ČSAV 1954 (vyšla v r. 1955 jako 2. sv. řady Česká nářečí v Nakl. ČSAV, 148 s. + 20 map. příl.).

Článek J. Kotala Současný stav lidové mluvy v jihozápadních Čechách, otištěný v regionálním časopise Život Plzeňska 4, 1953, 88—91, je rázu popisného a ani se nepokouší hlouběji proniknout do nářeční problematiky této oblasti; upozorňuje však na složité jazykové poměry, které se vytvořily v českém jihozápadním pohraničí po roce 1945.

Soustavně pracuje dialektologické oddělení ÚJČ také v oblasti českých nářečí jihovýchodních. Z dosavadních výsledků otiskl S. Utěšený výklad O dnešním stavu hranice typu kaše // kaša v přechodné oblasti českých nářečí jihovýchodních (NŘ 36, 1953, 91—97) a F. Kopečný v čl. K rozsahu přehlásky a > ě v nářečích hanáckých (NŘ 36, 1953, 219—220) doplnil jeho údaje upozorněním, že jedna dílčí isoglosa koncové přehlásky a > ě proniká hlouběji na jihovýchod do oblasti hanácké, a to v 1. pádě žen. rodu přivlastňovacích zájmen naše, vaše. Složitý ráz jazykových jevů v celé této oblasti nářečí jihovýchodních je patrný i z dalšího příspěvku S. Utěšeného K charakteristice přechodné nářeční oblasti českomoravské a východočeské (NŘ 37, 1954, 280—292); podle výsledků prováděného výzkumu je tu zachycena krajová diferenciace tvarů 7. p. jednotného čísla u podst. jmen typu práce (prácí, práci, prácej, prácou, prácó), dále vyložen vývojový poměr typů s prácej // s práci ve východních Čechách a konečně probrány poměry u souhláskového typu zem (pod zemi, pod zemněj, pod zemou, pod zemňou).

Do hanácké oblasti svou látkou náleží příspěvek S. Utěšeného k historické dialektologii moravské Čeština nejstarších úsovských matrik (1610—1725) v SPL I, 1954, s. 341—352; konfrontace jazykového materiálu odtud vytěženého s dnešním nářečním stavem ukazuje bezpečně, že se na Úsovsku před třemi sty lety mluvilo v podstatě stejným nářečím jako dnes.

Výňatkem z větší práce syntaktické je materiálová studie A. Gregora Neslovesné věty v moravských nářečích ve Vlastivědném věstníku moravském 9, 1954, 13—22 a 68—78, která třídí a popisuje bohatou látku, sebranou [207]jak z odborných dialektologických prací, tak i z beletrie a jiných pramenů.

Novou edici dialektologických prací „Česká nářečí“ zahájilo na samém sklonku roku 1954 Nakladatelství ČSAV monografií J. Běliče Dolská nářečí na Moravě. Zevrubné dílo (328 s. + 18 map. příl.) je ve své popisné části zaměřeno především k těm stránkám dolských nářečí, které pro další pozorování a obecné závěry poskytují materiálu nejvíce, t. j. k hláskosloví a tvarosloví. Vědomě upustil autor od výkladů slovotvorných a syntaktických, poněvadž v tvoření slov a ve skladbě není mezi dolskými nářečími výrazných rozdílů, a také nezpracoval soustavný abecední slovník, spoléhaje — a právem —, že dolský lexikální materiál byl v uspokojivém rozsahu už dříve sebrán a publikován F. Bartošem a M. Kolajou. Nejzávažnější částí Běličovy práce jsou synthetické kapitoly závěrečné, podávající výklad o vzniku dolských nářečí i pronikavý rozbor jejich dnešního stavu po mnohých stránkách (na př. o typických rozdílech věkových a sociálních, jak se projevují v nářečí, o standardisaci nářečí a vývoji interdialektu atpod.). Knihu uzavírají textové ukázky jednotlivých nářečních typů dolských; srov. o ní zde s. 182 n.

Moravskoslovenských nářečí jako celku a zejména zásadní otázky jejich příslušnosti se týkají dvě studie. První je dílem brněnského dialektologického kolektivu (J. Chloupka, S. Králíka, A. Lamprechta, J. Skuliny, D. Šlosara, A. Vaška) a pod názvem K diferenciaci moravskoslovenských nářečí a k jejich vztahu k českému národnímu jazyku (SbFilFakBU 3, 1954, č. 3 — ř. jazykovědné A č. 2 —, s. 18—31) shrnuje výsledky zkoumání dané otázky: V průběhu historického vývoje byly staré souvislosti moravskoslovenských nářečí (zejména v jejich jižní části) s jazykovou oblastí slovenskou „převrstveny“ innovacemi, které se šířily z krystalisačního centra českého. Tak byla tato oblast odříznuta od slovenského jádra a dostala se do společného vývoje s jazykovým celkem českým.

Thematicky se s touto kolektivní prací stýká a v podstatě k stejnému výsledku — třebas odlišným postupem — dospívá příspěvek J. Běliče Postavení moravské slovenštiny (sb. Kellnerův 1954, s. 81—91), v. zde s. 179.

Z oblasti moravskoslovenské čerpá látku pro čl. K otázce interdialektů J. Chloupek (sb. Kellnerův 1954, s. 145—153), v. zde s. 179. Jen sebraným materiálem mají jistou cenu dva drobnější příspěvky slovotvorné: první, K tvoření podstatných jmen v nářečí na Uherskobrodsku (Vlastivědný věstník moravský 8, 1953, 126—133) od J. Chloupka a J. Pavelčíka, si podrobněji všímá zvl. tvoření lidových přezdívek, druhý, K tvoření slov v nářečí na Uherskobrodsku od J. Chloupka (tamtéž 9, 1954, 119—121), doplňuje první soubor charakteristickými ukázkami tvoření ostatních druhů slovních.

Pokusem o historický výklad přechodného rázu nářeční oblasti hranické je čl. J. Skuliny Příspěvek k historické dialektologii Hranicka (sb. Kellnerův 1954, s. 92—111), v. zde s. 181.

Hlavní znaky lidové mluvy dvou horských obcí na horním Vsetínsku podává F. Svěrák v Charakteristice karlovického nářečí (sb. Kellnerův 1954, s. 119—125), v. zde s. 180. Územním rozšířením několika důležitějších nářečních jevů ve východní části Valašskomeziříčska se zabývá A. Vašek v čl. Z jazykového zeměpisu Rožnovska a Valašskomeziříčska (sb. Kellnerův 1954, s. 112—118), v. zde s. 180.

Také výzkum nářeční oblasti lašské byl v roce 1953 obohacen o základní monografii. Práce A. Lamprechta Středoopavské nářečí (vyšla jako 1. sv. Publikací Slez. stud. ústavu nákl. Stát. pedag. nakladatelství v Praze, 111 s.) vznikla v brněnském dialektologickém semináři prof. Kellnera a obsahem i uspořádáním se přidržuje vzoru nářečních monografií brněnské školy. Obsahuje všestranný popis mluvy (také po stránce syntaktické) asi dvaceti obcí na jihovýchod a východ od Opavy (slovní zásoba, autorem už sebraná a zpracovaná, je zachycena v druhém díle práce, dosud nevydaném); (srov. ref. V. Michálkové v NŘ 37, 1954, 231—235, J. Skuliny v SlezSb 52, 1954, 255-260 a zde s. 186).

Menší stať A. Lamprechta Z jazykového zeměpisu lašského (sb. Kellnerův, 1954, s. 34—43) navazuje obsahem na starší [208]jazykově zeměpisné studie A. Kellnera (zejména Jazykový zeměpis a jeho význam pro studium rozvoje jazyka v SlezSb 49, 1951, 55 n. a K opavskému jazykovému zeměpisu tamtéž 50, 1852, 103 n.); v. o ní zde s. 179.

Práce Lamprechtova K disimilačnímu střídání koncovek -ach, -och v lašských nářečích (SlezSb 52, 1954, 532—535) vykládá, že střídání těchto plurálových koncovek na Opavsku a Místecku není podmíněno ani rodem, ani typem skloňování, nýbrž jen fonetickým okolím; proto je třeba považovat obě alternující koncovky za varianty téhož morfému. — Změna á < o v lašském nářečí na Místecku je předmětem jazykově zeměpisného rozboru D. Šlosara v sb. Kellnerově 1954, s. 44—46); v. zde s. 180.

Slovníček nářečí frýdlantského od J. Malého v čas. Radostná země 1, 1953, 88—90, 138—141, 188—196 (těž jako zvl. otisk, 36 s.), uvedený stručnou hláskoslovnou a tvaroslovnou charakteristikou A. Kellnera, přináší jen menší část autorem shromážděného lexikálního a frazeologického materiálu; vypuštěno bylo vše, co už dříve pojal do své práce Nářečí na Frenštátsku F. Horečka (Frenštát p. Radhoštěm 1941).

Skladby se týká čl. A. Gregora Citoslovečné věty v lašských nářečích v sb. Kellnerově (1954, s. 47—52) v. zde s. 180.

Z. Sochová v zhuštěné zkratce K jazykové charakteristice Studénky (Radostná země 1, 1953, 68—70) shrnuje hlavní příznaky nářeční rozkolísanosti ve Studénce ve Slezsku a zjišťuje i konkrétní příčiny ústupu nářečí v tomto místě.

Modulačním systémem dialektů z rozhraní jazykových oblastí polské a české se zabývají dvě důkladné studie M. Romportla. První, Přízvuk, kvantita a melodie v nářečí na Jablunkovsku (vyd. Slez. stud. ústav v Opavě jako zvl. příl. k SlezSb 52, 1954, č. 1/2, 48 s.), je věnována popisu a rozboru systému modulací východolašského nářečí slezskopolského typu, kterým se mluví v jižní části těšínského okresu. Na tuto studii přímo navazuje Romportl v druhém článku, Přízvuk a melodie v nářečí na Těšínsku (sb. Kellnerův 1954, s. 53—78); o obou studiích Romportlových v. ref. v tomto čísle, s. 189.

Práci polského dialektologa K. Dejny Polsko-laskie pogranicze językowe na terenie Polski I—II (Łódž 1951, 1953) věnoval kritický ref. F. Kopečný v SlezSb 52, 1954, 277—283. Dejna se pokusil dokázat, že s dnešního hlediska jsou lašská nářečí nikoli česká, nýbrž přechodná mezi češtinou a polštinou, a tvrdil, že s historického hlediska — to ovšem už s menší jistotou — je lehčí předpokládat jejich původní polský a nikoli český základ. Kopečný úspěšně polemisuje s oběma Dejnovými thesemi, vytýkaje autorovi některé nedůslednosti a nepřesnosti v rozboru materiálu; zároveň však uznává nepochybné přednosti Dejnovy práce, zejména po stránce fonologické velmi důkladně založené. Tuto práci kriticky rozbírají i zde čl. Běličův (s. 129) a Lamprechtův (s. 140).

V závěru jmenujeme několik drobnějších statí, které se zabývají nářeční problematikou jen nepřímo nebo částečně. Je to rozšířený ref. A. Gregora O zápisu lidových písní po jazykové stránce, přednesený na I. celostátní folkloristické konferenci v Liblicích v březnu 1953 (Český lid 40, 1953, 114—117), zpráva D. Rychnové o zájezdu na Chodsko, Studium lidové písně a nářečí na Chodsku (Národopisný věstník českoslovanský 33, 1953, 101—106), a soubor zajímavých zkušeností ze spolupráce jazykovědců s filmovými pracovníky při natáčení filmu „Milujeme“ z ostravského hornického prostředí (Z. Sochová, K nářečí ve filmu. NŘ 36, 1953, 276—281).


[*] Tato souborná zpráva je pokračováním přehledu Česká jazykověda v letech 1953—1954 z minulého čísla našeho časopisu (s. 113—128); do tohoto čísla byla zařaděna jako doplněk jeho dialektologické thematiky. Závěrečnou část přehledu, shrnující ostatek důležitějších prací bohemistických, přinese příští číslo. Zkratek užíváme stejných jako v první části; nově zavádíme označení sb. Kellnerův pro sborník zv. Adolfu Kellnerovi, Opava 1954.

Slovo a slovesnost, volume 16 (1955), number 3, pp. 204-208

Previous Slavomír Utěšený: Sovětská přednáška o metodice studia nářečí

Next Bohuslav Havránek: 1945—1955 v české bohemistice