Na závěr dvouleté diskuse o obecné a hovorové češtině

Bohuslav Havránek

[Discussion]

(pdf)

В заключение двухлетней дискуссии об обиходном и разговорном чешском языке / En conclusion d’une discussion biennale relative au tchèque commun et au tchèque parlé

Diskuse ta v Slově a slovesnosti začala v ročníku 22 (1961), ale zahájena byla vlastně už před tím ve Vopr. jaz. 1960, č. 2, statí Petra Sgalla Obichodno-razgovornyj češskij jazyk, na niž diskusně reagovali J. Bělič, B. Havránek, Al. Jedlička a Fr. Trávníček, tamtéž, 1961 v č. 1 statí Ob „obichodno-razgovornom“ češskom jazyke. Ta, uveřejněná pak v Slově a slovesnosti, přenáší diskusi do našeho časopisu; zde se jí kromě autorů již uvedených zúčastnili ještě K. Hausenblas, J. Chloupek, M. Jelínek, A. Lamprecht, P. Novák, Vl. Skalička, J. Skulina a A. Vašek.[1] Neomezila se však jen na tuto vlastní diskusi v SaS a přispěly k ní i stati uveřejněné jinde.[2]

Týkala se zásadních otázek dnes aktuálních: rozčlenění národního jazyka vůbec a vztahu spisovného jazyka, zejména jeho běžně mluvené podoby (obvykle zvané hovorová) k tzv. obecné češtině, otázek vytváření interdialektů nahrazujících mizející místní nářečí, dále potřeby výzkumu i vědeckého popisu současného spisovného jazyka, zejm. mluveného, i obecné češtiny a dotkla se i některých konkrétních otázek kodifikace.

1. Nelze říci, že je možno tuto diskusi definitivně uzavřít; totiž diskusi samu ano, ale nikoli dát definitivní řešení probírané problematiky. Není to možné ani z hlediska teoretického, ani z hlediska předmětu samého; právě čeština obecná i hovorová jsou nyní v období nikoli relativní ustálenosti, ale zřejmého poměrně rychlého pohybu. A není to možné ani z hlediska hodnocení, které si dosud nevytvořilo jednotná kritéria, resp. kritéria obecně přijatá, takže se stále ozývají dosti subjektivní posudky (např. „nenormální“, „výraznější, znatelnější potíže [při jazykovém styku]“, „nevýhodné“ apod.).[2a] A takovéto posudky stávají se pak výchozími premisami. Každé hodnocení je ovšem značně nesnadné — zcela pochopitelně — u účastníků diskuse, pokud je pro ně čeština jejich vlastním jazykem a pokud všichni více méně mluví i spisovným jazykem; je těžko eliminovat své vlastní jazykové povědomí. Tím ovšem nechceme tvrdit, že by ti lingvisté, kterým není čeština rodným jazykem, mohli tyto otázky lépe zhodnotit, vždyť u nich teprve nelze vyloučit subjektivní hodnocení (ale bez interindividuální platnosti) a chybí jim zvláště plnost bezprostředního empirického poznání jazyka jako výsledek celoživotní každodenní zkušenosti.

Diskutující se shodují v tom, že je potřeba dalšího výzkumu dnešní mluvené češtiny na podkladě přiměřeně rozsáhlého materiálu. Mohli bychom tedy zkrátka ukončit diskusi výzvou k další práci, totiž k intenzívnějšímu a systematičtějšímu pokračování v ní, ale nebyl by takový závěr ani správný, ani oprávněný.

[255]Jednak nejde přece o jazyk a fakta nám neznámá, jednak jde o teoretické stanovisko a předběžné vymezení pojmů, bez čehož nelze úspěšně ve výzkumu pokračovat, i když obojí může být dalším výzkumem korigováno.

Proto chci na závěr naší diskuse připojit několik teoretických připomínek k diskusi celé (nikoli jen k počátečnímu dialogu); považuji přitom dnes za důležitější pokusit se vyložit své vlastní stanovisko než únavně pro čtenáře i pisatele se vyrovnávat v podrobnostech se všemi body diskuse a vykládat nebo kritizovat, kde došlo k nedorozumění, k drobným nebo vážnějším omylům apod. — Sám ovšem dobře vím, že i toto mé stanovisko může být diskusní; vím z vlastní zkušenosti, jak se zde názory vyvíjejí — zabývám se touto problematikou od r. 1929 — a stále nemohu říci, že jsou mé názory a má řešení pro mne definitivně uzavřena, ba před 35 lety se mi vše jevilo jednodušším a definitivnějším. Nemám proto ani tak za zlé těm mladým vědeckým pracovníkům, kteří si myslí, že všechno nebo mnoho už mají vyřešeno.[3]

Stranou nechávám vědomě jen otázky pedagogické, lépe řečeno didaktické. Nepodceňuji je, ale do naší diskuse se dostaly jen bokem (celkem jsem se je jako redaktor snažil nepřipouštět). Potřeby pedagogické a didaktické postupy jim odpovídající nemohou v podstatě nic měnit na objektivním poznání a vědecké analýze současného stavu jazyka; jistě nikdo nebude předpokládat, že sám obsah pouček matematických, nikoli jejich formulaci je třeba upravovat podle didaktických možností (pedagogika a didaktika nám přece jen může a musí říci: co, kdy a jak). K tomu některé názory o vyučování pronášené v diskusi postrádaly učitelské empirie školské a pedagogické otázky vůbec bez zřetele ke konkrétní vyučovací situaci nelze dobře ani klást, ani řešit. Soudil jsem proto od začátku, že těmto otázkám, jinak jistě důležitým a aktuálním, bude lépe věnovat diskusi samostatnou.

2. Základním předmětem diskuse byl jazyk projevů mluvených, nikoli psaných; nelze ovšem přehlížet, že pohyb a ustalování mluvené podoby, zejména běžně mluvené podoby projevů zaměřených na spisovný jazyk (tzv. řeči hovorové), více méně má odraz i v jazyce psaném. Proto se také diskuse o mluvené podobě jazyka v mnoha bodech dotýkala i otázek spisovného jazyka v užším smyslu.

Pro posuzování mluvené podoby jazyka v různých jeho variantách — nechávám však zde stranou místní nářečí a oblastní interdialekty — se vytýkalo z různých stran a celkem souhlasně, že není stále dostatek objektivního, kontrolovatelného materiálu, a jistě právem. Je přirozené, že starší pracovní postupy neměly dlouho — kromě stenografie, která přirozeně jistým způsobem normalizuje slyšené — možnost zapisovat větší množství souvislých textů bezprostředně při mluvení a že teprve dnešní technika takové zápisy umožňuje (ovšem mluvené projevy např. v rozhlase nebo televizi mají své specifické podmínky rozdílné podle vysílaných „žánrů“ a jejich zápis je [256]pouhou náhradou za zápis projevů mluvených spontánně; ještě méně bezpečným materiálem jsou „projevy mluvené“ v jazyce literatury).

Jinak nové mechanické postupy umožňují nám systematický výzkum mluveného jazyka v nejrůznějších podmínkách; ovšem nelze ani nyní pomýšlet na nadměrné hromadění materiálu; nebylo by to ani pracovně racionální, ani účelné, nehledíme-li k nežádoucímu oddalování naléhavé potřeby výsledků.

Přesně zapsaný materiál a pak v zápisu analyzovaný je ovšem objektivní z hlediska pozorovatele (subjektivní z hlediska mluvčího a běžného posluchače); aby se překonala tato subjektivita a dosáhla ve značné míře interindividuální platnosti, má ovšem být materiál co možná reprezentativní, ale ani pak nemůže zaručovat opakovatelnost. Proto při své neosobní objektivnosti z hlediska pozorovatele přece skýtá nebezpečí jednostrannosti, pokud by vylučoval jakoukoli kontrolu přímou jazykovou zkušeností.

Obdobu přecenění „objektivního“ materiálu prožila lingvistika při počátcích experimentální fonetiky; v ní — a byl to zpočátku zcela nerozsáhlý materiál — přesně zapsané projevy se automaticky braly za samozřejmě opakovatelná fakta a zanedbávala se otázka jejich reálné frekvence. Nyní se sice značně prohloubily metody „objektivního“ fonetického zápisu, ale materiál takto získaný se vědomě i doplňuje i kontroluje akustickou zkušeností, která přes svůj subjektivismus — ovšem interindividuální — má za sebou v podstatě materiál nesrovnatelně rozsáhlejší a bohatší a pomáhá vylučovat extrémní případy — ne tím, že by negovala jejich existenci, ale určovala je jako ojedinělé. Obdobná situace se vyskýtá při lexikografické práci: zásada, že to, co není v materiálu — seberozsáhlejším —, neexistuje pro lexikografa, se neosvědčila, a dnes každá odpovědná lexikografická práce bere zřetel i na jazykové povědomí zpracovatelů, přes všechnu jeho subjektivitu, protože tato subjektivita je subjektivitou sice psychologickou, nikoli noetickou, protože je — z valné části — přitom interindividuální.[4]

Proto ani při sebelepším a značně rozsáhlém zapsaném materiálu mluvených projevů nebude účelné zcela vylučovat a podceňovat povědomí jedinců — i při jeho zřejmé variabilitě. Vždyť právě i tato variabilita je poučující a jistě jsou i případy, a to velmi časté, zcela nevariabilní.

Dále je otázka obsahového rozsahu prováděného průzkumu: jistě nebyl by účelný ani proveditelný obsah příliš maximalistický, ale sotva lze odůvodněně omezit průzkum jen na několik zvlášť charakteristických jevů, jak se místy v diskusi ozvalo;[5] vznikala by tím izolace takovýchto jevů i od jejich vztahů v struktuře i ztrácela by se jejich kontextová a stylová podmíněnost.

Přesto rád uznávám nejen potřebu široce založeného průzkumu, ale i to, že soudy, které jsou pronášeny před podrobným výzkumem, mohou být jím korigovány; ovšem nelze z toho vyjímat žádnou diskutující stranu a také ne pouze jednostranně tuto korigovatelnost uznávat jen v některých případech.[6]

[257]3. V mluvených projevech jde o hovorovou a obecnou češtinu se značně bohatou stupnicí vzájemně se prolínajících jevů.

Je nyní teoretickou otázkou, zda má zde jít o sledování jednotlivých prvků, anebo o sledování celé struktury a dále zda taková struktura má charakter jen stylový nebo útvarový anebo jazykový (bilingvní):

Diskuse se celkem jednoznačně staví za udržení rozdílu pojmového mezi češtinou hovorovou (jako běžně mluvenou podobu spisovného jazyka) a češtinou obecnou,[7] zároveň však oprávněně poukazuje na značnou diferenciaci systémových „útvarů“ nebo struktur mluvené podoby jazyka, zejm. podmíněnou velkou stylovou rozvrstveností mluvených projevů (zvl. v příspěvku Hausenblasově).[8] S tím lze plně souhlasit: rozrůzněnost jazykových mluvených projevů lze posuzovat a třídit podle různých kritérií, jak píše Hausenblas na uvedeném místě,[9] ale jeho kritéria bych rád rozšířil ještě o kritérium tematického obsahu.

Názor, že takovéto třídění je apriorní, a proto by bylo lépe prozatím od něho ustoupit a omezovat se jen na sama fakta jazykových projevů, z nich vymezit „prvky“ a teprve určovat funkční jejich dosah, nepokládám za postup vhodný. Dospěli bychom k různorodosti faktů značně nesrovnatelných a vědecky nepřesných, protože lze je právě vymezovat jen ve vztazích k celku, k samé struktuře, která by se takto ztrácela v neurčitosti.

Toto nebezpečí nemizí ani tím, spojili-li bychom takovéto prvky podle obecnosti jejich výskytu v pomyslné jádro národního jazyka, protože dospíváme takto k pojmu značně vágnímu; jeho nejasnost i jeho navrhovatel nyní sám uznává.[10] Pojmu jádra nechci upírat jistou pracovní užitečnost tam, kde by šlo o formální rozbor statický, ale pro analýzu a pochopení podstaty samé diferenciace projevů a — přes všechnu různost — přece jistou jejich opakovatelnost přináší méně než dialekticky chápaný poměr jazykových projevů a stavby jazyka (struktury), i když pojem struktury není také plně vyjasněn. Je jen jasné, že jde o systémový „celek“, nebo-li, jinak řečeno z hlediska jazyka jako celku, o „systém systémů“.[11]

4. Je ovšem otázka, zda jde o strukturu charakteru stylového nebo útvarového nebo bilingvního. Sám jsem sice také svého času mluvil o bilingvismu, ba trilingvismu, ale výslovně „v mezích mateřského jazyka“; podrobněji rozbírám tento vztah v stati „K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka“, kde ukazuji, že „jde o strukturu hierarchicky rozvrstvenou“.[12]

Nemohu přitom však souhlasit s názorem o blízkosti situace v češtině k diglosii, jak dovozuje P. Sgall ve smyslu svého schématu PBM (viz zde na s. 245n.), nehledíme-li ani k tomu, že poměr dvou spisovných jazyků norských, na něž poukazuje, nelze dobře srovnávat s poměrem obecné a spisovné češtiny (spíše by se tato paralela byla mohla uplatnit v poměru spisovné češtiny a spisovné slovenštiny, pokud vedle sebe na Slovensku existovaly);[12a] při takovéto interpretaci šlo by o značné zjednodušení uvažovaných relací i jevů do nich zabíraných, jak i autor sám uznává. Především však jde o značné zjednodušení vztahu prostředků synonymních a homonymních v jazyce, které přece jenom zčásti jsou neutralizovány, ale ze značné části mají, anebo aspoň potenciálně mohou mít diferenční úlohu stylovou.

Bylo by snadné postavit dogma, že stylová diferenciace tkví jen v rovině syntaktické a lexi[258]kální, jak se častěji děje. To je ovšem pravda, ale ani v mluvených projevech ne zcela beze zbytku, protože lexikální stránka je těsně spojena s tematikou (a tento fakt nám zcela jasně vysvětlí, proč část lexikální zásoby, zejména terminologického rázu, nepodléhá diferenciaci, a je v zásadě nesprávné mluvit pak o přejímání takových slov z jednoho „útvaru“ do jiného). Přece však nelze vylučovat z této stylové diferenciace ani rovinu zvukovou; ta se uplatňuje opravdu ve velké řadě jazyků. Zbývá pak jedině diferenciace morfologická, která ve svém jádře převahou není stylová, což v podstatě není v nesouhlase s diskusí a souhlasí i s tím, že např. příspěvek M. Jelínka jádro diferenciace přenáší do morfologie.[13]

Je proto třeba podrobněji se zastavit u této morfologické diferenciace. Předně je třeba konstatovat, že — co se týče diferencí mezi obecně hovorovou češtinou a spisovnou — není kategoriální kromě ústupu diferenciace rodu v plurálové kongruenci (naproti tomu ani případy toho typu, jako nedostatek diferenciace singuláru a plurálu u ob. dobrý pole, neznamená změnu systémové kategorie, singulár nebo plurál se ihned projeví ve shodě v predikaci, dobrý pole je … proti dobrý pole jsou …). Ostatní rozdíly tkví v prostředcích a nikoli v systémových kategoriích a zde je třeba přihlížet nejen k diferencím, ale i ke shodám; bylo by dobře přesněji statisticky propočítat, jak vzhledem k systému samému, tak vzhledem k výskytu v textech, míru takovéto diferenciace. Např. z hlediska systému je v deklinaci substantiv zpravidla 11 tvarů shodných (nehledíme-li k vokativu) proti jednomu neshodnému, v konjugaci slovesné diferenciace tvoří ¹/₁₁ tvarového systému; značnější diferenciace je možná jedině u tzv. tvrdého skloňování adjektiv typu dobrý (proti minimální diferenciaci u typu jarní), ovšem zde jde o jevy z roviny zvukové se značnou variabilností i v obecné češtině samé. Toto je ovšem jen pouhý odhad, který potřebuje zpřesnění, ale i on ukazuje, že ani v rovině morfologické nejde o tak podstatnou diferenciaci v prostředcích tvarových, jak by plynulo z předpokládané variability skupiny P ve výkladu Sgallově (viz zde s. 245); jde o 90 % tvarů shodných proti 10 % neshodných. Tím ovšem se stává labilní jedna z premis, které by mohly odůvodnit charakter diglosie v poměru obecné a spisovné češtiny.

5. To vše se ovšem týká poměru obecné a spisovné češtiny, k němuž se ještě vrátíme. Chceme se zastavit ještě u obecné češtiny samé. Zde diskuse jasně ukázala, že nelze považovat za příznaky obecné češtiny ani celonárodní úlohu, která by byla obdobou spisovného jazyka, ani postačitelnou míru jednotné stabilizace (i když každá jazyková stabilizace sama o sobě vždy předpokládá určitou variabilitu). Naprosto nejde přitom o otázku poslední vesnice (viz zde na s. 248, kde ostatně i autor sám uznává, že takový postup by byl pouhým sofismatem), ale jde o velké průmyslové oblasti moravské, jako je Ostravsko.

Prostě podle skutečné situace, jak diskuse správně uznává, obecná čeština sice aspiruje na úlohu celonárodní, ale jen aspiruje,[14] čili jak jsem to sám dříve formuloval, má tendenci stát se mluvenou podobou jazyka s touto úlohou, ale zdaleka jí ještě nedosahuje.[15]

Tím se také komplikuje poměr obecné češtiny k hovorové formě spisovného jazyka; tento poměr není funkční, ale kontextově situační a je více povahy kvantitativní než kvalitativní, jak sám jsem to již formuloval v padesátých letech.[16]

K tomu diskuse správně ukazuje, i když to není pojetí obecně přijaté, že zdaleka nejde jen o stupnici: místní nářečí — oblastní interdialekt — obecná čeština — hovorová čeština — spisovný jazyk v užším slova smyslu. První dva body této stupnice, jak jsme již předem řekli, necháváme zde zcela stranou; u dalších jsou ve skutečnosti vztahy vzájemné a složitější, vztahy obecné a spisovné češtiny, obecné a hovorové, hovorové a spisovné.

U tohoto trojího vztahu lze jasně pozorovat vývoj ke sbližování hovorové podoby spisovného [259]jazyka a obecné češtiny, ovšem sbližování oboustranné, jak nyní i sám P. Sgall ve svém závěru uznává (v. zde s. 246). Obecná čeština byla koncem 19. století a zvláště ještě v letech sedmdesátých, osmdesátých minulého století značně stabilizována a zřetelně diferencována od spisovného jazyka, jehož mluvená podoba se teprve vytvářela; to lze dosvědčit drobnými fakty i závažnými svědectvími.[17]

Od té doby, a zejména za posledních 30 let, se obecná čeština z interdialektu českého postupně dostává do úlohy obecně mluveného jazyka a na druhé straně hovorová čeština, která se v té době postupně budovala, má opět zřejmou tendenci přiblížit se k obecné češtině; tento vývojový postup poslední dobou má spíše tendenci stoupající než ustupující.

6. Je nyní otázka, jak dalece lze tento postup regulovat a vést k záměrnému cíli. Nebylo by správné zjednodušovat si úlohu jazykovědy tvrzením, že mluvený projev prostě nepodléhá zásahům teoretickým. Je ovšem jasné, že takové zásahy se spíše mohou týkat hovorové češtiny než češtiny obecné samé — nehledíme-li prozatím ke kodifikaci spisovného jazyka v užším smyslu. Ovšem zásahy takové nemohou být dekretováním, které by nevycházelo z dobré analýzy skutečnosti, i když prozatím tato analýza plně provedena není; jistě neoprávněné by byly jakékoli pokusy o plné uplatnění obecné češtiny v úloze češtiny hovorové, které by znamenalo přerušení vývoje, který desítiletí trvá; vývoj se nevrací.[18]

Proto je mně nejasný jakýkoli požadavek o prosté zrovnoprávnění jevů obecné češtiny s jazykem spisovným (i když nebyl — po právu třeba říci — nikým v této šíři vysloven), v. zde pozn. 5 na s. 245. Podíváme-li se na tuto otázku z hlediska poměru obecné češtiny a jazyka literatury, je zřejmě třeba rozlišovat dvojí poměr: 1. jevy obecně české jako stylizační prostředky, kterých na jedné straně přirozeně přibývá s ústupem literárního využívání jevů místních nářečí, ale jejichž míra na straně druhé těsně souvisí s celkovým zaměřením literárního díla i s jeho žánrem (a lze konstatovat i jejich ústup)[19], 2. jevy obecně české se stávají v literatuře prostředky neutrálními (zde by tedy šlo o jejich zrovnoprávnění).

Tedy nějaké široké přijetí jevů obecně českých jako rovnoprávných, a tím neutrálních by ovšem vedlo k nivelizaci jazyka a zbavovali bychom i jazyk literatury, ale i ostatní jazykové projevy potřebného stylově funkčního rozvrstvení; k tomu ovšem nelze dobře sáhnout a takovýto teoretický zásah by jistě nebyl krokem kupředu.

Na druhé straně ovšem nelze popírat, že některé jevy původem obecně české skutečně postupně vnikají do spisovného jazyka a stávají se v něm stylově neutrální. Je zřejmé, a diskuse několikrát se k té otázce vracela, že je to především obecně mluvená podoba spisovného jazyka, kam takovéto prostředky pronikají, a nikoli spisovný jazyk v užším slova smyslu. Teprve pak z této mluvené podoby dostávají se do něho jako víceméně neutrální. Nelze však obecně tvrdit, že jen hovorová čeština je nebo má být tímto prostředníkem; situace na celém našem území není zde zcela stejná a je vázána s nestejným vztahem k obecné češtině.

Naznačováním řešení této problematiky dostala se naše diskuse i do oblasti spisovného jazyka v užším smyslu slova a do otázek možné reformy spisovného jazyka. Již sama první stať [260]P. Sgalla v SaS verbis expressis naznačila, že nepokládá dnešní situaci za nejvhodnější dobu k tomu, aby byly provedeny rozsáhlé změny v kodifikaci spisovného jazyka.[20] Pokládám ovšem za sporné, zda vůbec je možno nějakým generálním zásahem radikálně změnit vyspělý spisovný jazyk; byl by to značně jednostranný názor na sám spisovný jazyk a jeho vývoj a do jisté míry názor již překonaný, že spisovný jazyk je jen umělým útvarem řízeným filology.[21]

Ovšem na druhé straně jde o to, aby právě kodifikace spisovného jazyka skutečně dobře odpovídala dané jazykové situaci a sama nearchaizovala, resp. nebrzdila vývoj spisovného jazyka a jeho vyrovnávání se skutečnými potřebami, které doba na spisovný jazyk právem klade. Jistě zde i teoreticky i prakticky od 30. let byla nastoupena nová cesta v posuzování této kodifikace. Je jasné, že postup v tomto smyslu nastoupený nemůže se zastavit, že musí postupovat dále a že také daleko nebyly vyřešeny všechny — řekněme — slabé body dosavadní kodifikace. Nejde však jen o překonání jisté archaičnosti a tím i knižního rázu kodifikace spisovného jazyka. Druhým úskalím je určitá snaha po jistém zjednodušení kodifikace ve smyslu „přímočarých“, zjednodušujících zásahů. Právě změněné názory na význam kodifikace spisovného jazyka v 30. letech, podle mého soudu, zcela oprávněně vytýkaly tento přímočarý postup, zejména Pravidlům českého pravopisu ve vydání z r. 1913 a následujících. Bylo by krokem zpět k takovémuto překonanému zjednodušování kodifikace se vracet. Zdá se, že v některých příspěvcích k diskusi se toto zjednodušující stanovisko přece jen poněkud ozývá.[22] (Jinou otázkou je ovšem didakticky školský postup při vyučování kodifikace, o němž, jak už jsem předem řekl, zde nyní mluvit nechci.) K uvedeným zásadám z let třicátých je třeba ještě doplnit, ovšem se značnou rezervou před zneužíváním, zásadu zřetele k struktuře daného jazyka; abych věc konkretizoval: diference mezi dobré pole a dobrá pole spisovného jazyka je setřena v obecně české podobě dobrý pole[23] a setřela by je i po jistou dobu šířící se podoba dobré pole pro plurál. Právě tato podoba dobré pole, malé okna, hodné zvířátka, která se i dnes vyskytuje jako pokus o zespisovnění obecně české podoby dobrý, malý, hodný, značně naráží a posluchače přímo dráždí, ač v polovině minulého století se ve spisovném jazyce začala značnou měrou ujímat; byla však vytlačena podobou dobrá … a je velmi nesnadné nyní tuto situaci řešit.

Nechci zde vcházet do podrobností všech navrhovaných změn; celkem chci zde opakovat — přes uváděné námitky —, že jde o jednotlivosti, a to z velké části dosti shodné. Ovšem všechny tyto názory neopírají se o podrobnější analýzu[24] daného jevu, a tu bude třeba teprve provést. Protože Ústav pro jazyk český delší dobu pracuje na příslušném materiálu a na druhé straně na fakultě skupina také usilovně shromažďuje materiál, bude lépe dočkat aspoň prvních výsledků této práce. Situace je ovšem prakticky nesnadná a opravdu leckterá úprava je tak naléhavá, že i v jednotlivostech nelze se zcela ubránit určitým drobným úpravám, jako např. u poměru je — ho v akuzativě středního rodu anebo u poměru tvarů mne — mě apod. Soudím proto, že o těchto jednotlivostech bude třeba diskusně pojednat i před definitivními výsledky připravované ma[261]teriálové práce, ovšem jen o takových jednotlivostech, u nichž běžná zkušenost — z jedné diskutující strany tak neuznávaná — nahrazuje takřka sám materiál.

Je jistě správné stanovisko P. Sgalla, aby se měřítka změny v kodifikaci veřejnosti vysvětlovala a aby se popularizoval nový jazykovědný názor na kodifikaci a obracel se zřetel k vyšším aspektům jazykové kultury. To v podstatě SaS má ve svém programu od svého vzniku a od 30. let se jistě dost v tom směru udělalo a stále dělá (srov. např. publikaci „O češtině pro Čechy“). Je jistě třeba v tom pokračovat, protože přežitky zastaralého purismu dosud nejsou vykořeněny.

Na závěr lze říci, že jistě i tato diskuse přispěla aspoň k částečnému objasnění dnešní situace vztahu běžně mluvené podoby jazyka i k jeho poměru k vývoji spisovného jazyka na straně jedné, na straně druhé jistě korigovala i některé nedostatky, které se ve výchozích statích ozvaly. — Bude ovšem třeba vyvodit z ní jasné pracovní závěry pro postup v naléhavém průzkumu právě této rozrůzněné mluvené podoby, ať už ji chápeme diferencovaně jako obecnou a hovorovou, nebo nediferencovaně. Další vývoj a výzkum sám jistě nejlépe ukáže v sporných bodech shodu nebo neshodu dosavadní teorie s dnešní skutečností.

 

R é s u m é

В ЗАКЛЮЧЕНИЕ ДВУХЛЕТНЕЙ ДИСКУССИИ ОБ ОБИХОДНОМ И РАЗГОВОРНОМ ЧЕШСКОМ ЯЗЫКЕ

Я не хочу окончательно положить конец этой дискуссии об обиходном и разговорном чешском языке; да, при существующем положении вещей это едва ли и возможно. Поэтому в заключение я присоединяю скорее сжатое изложение своей точки зрения на обсуждаемые проблемы, избегая при этом полемическо-дискуссионных установок.

В дискуссии с основанием выдвигалось общее требование дальнейшего изучения устных высказываний и их отношения к письменному литературному языку; поэтому я останавливаюсь на принципах успешного собирания необходимого материала и из его отношении к личному языковому опыту (к языковому сознанию); я предупреждаю от одностороннего признания объективности с одной стороны и субъективности с другой.

Несмотря на это, необходимо и заранее определять понятия и установки. В согласии с большинством участников дискуссии я полагаю, что целесообразно разбирать обиходный (obecný) и разговорный (hovorový) язык, хотя и нужно учитывать их многообразное проникание друг в друга, и весьма значительную стилистическую дифференциацию конкретных устных высказываний — высказывания на диалектах и областных «интердиалектах» я оставляю в стороне. Считаю правильным явления, касающиеся этих высказываний, классифицировать согласно определенным критериям, но ни в коем случае нельзя изолировать наблюдаемые факты в виде отдельных «элементов»; я рекомендую обязательно учитывать их место в совокупной структуре. По вопросу о том, носят ли выделенные устные оформления характер скорее стилистический или структурный, я напоминаю о своем взгляде на иерархическое расслоение языковой структуры. Но если бы мы и признали в этих оформлениях структурное качество, всё же нельзя было бы согласиться с воззрением о существовании в рамках чешского национального языка так сказать «диглоссии». Стилистическая дифференциация (а если хотите, и структурная) проявляется, конечно, не только в синтаксисе и в лексике (в лексике с исключением тематических терминологических целых, которые перекрещиваются с иными классификациями), но также и в звуковом плане. Существенно обособляются друг от друга обиходный и литературный чешский язык в плане морфологическом, но и здесь надо учитывать относительно максимальный объем совпадений и минимальный объем расхождений, так что нельзя сколько-либо обоснованно говорить о внутреннем двуязычии (билингвизме).

[262]Речь идет о трояком взаимоотношении: обиходный чешский язык — разговорный, обиходный — литературный, разговорный — литературный. Взаимоотношение это в различных частях ареала чешского языка реализуется неодинаково. Отношения эти действительно взаимные, двусторонние, в особенности при нынешнем положении, когда ясно сказывается движение как обиходного, так и разговорного чешского языка в направлении взаимного сближения. В принципе воздействия на разговорный чешский язык, как на обычную устную форму литературного языка, конечно, возможны, но нарушить это развитие они не в состоянии. Также эволюция литературного языка в более узком смысле слова в значительной мере связана с отношением к разговорному и обиходному чешскому языку; здесь на процесс развития может сознательно влиять кодификация; но эта последняя должна избегать как архаизирования, так и прямолинейного упрощения; она не может пренебрегать и соображениями о категориальной ясности языковой структуры.

При нынешнем положении речь не идет и не может идти о какой-либо радикальной реформе литературного языка; вопрос касается только определенных специфических явлений недостаточно оправданной кодификации. В принципе для таких изменений требовалось бы предварительное изучение обширных материалов; несмотря на это, в некоторых отдельных явлениях изменения могут опираться на текущую языковую практику и осуществяться успешно еще и до выяснения результатов более обширных исследований.

Таким образом дискуссия касалась основных вопросов, актуальных в настоящее время: общего членения национального языка и отношения литературного языка, в особенности в его обычной устной форме (которую принято называть разговорным чешским языком), к обиходному чешскому языку, а также изучения и научного описания современной устной формы языка и наряду с тем, в известной мере, некоторых конкретных вопросов кодификации. Несомненно, дискуссия в определенной степени разъяснила ряд вопросов и подготовила основу для дальнейшей работы в этих секторах.

Slovo a slovesnost, volume 24 (1963), number 4, pp. 254-262

Previous Petr Sgall: K diskusi o spisovné a obecné češtině

Next Emanuel Michálek: Ze slovenské historické lexikologie