Typy tematických posloupností v textu (na materiále českého textu odborného)

František Daneš

[Articles]

(pdf)

Типы тематических последовательностей в тексте (на материале чешского специального текста) / Les types des successions thématiques dans le texte (en se servant du matériel des textes scientifiques tchèques

[*]0. V posledních několika letech se světová lingvistika začíná zajímat o problematiku nadvětných útvarů, a to i jako o problematiku skutečně jazykovědnou.[1] V tradici pražské školy to není ovšem novum (stačí uvést její zájem o sloh a slohovou výstavbu, a to i projevů neuměleckých, o tzv. „parolovou lingvistiku“, o „syntax promluvy“, o „teorii výpovědi“, především pak o aktuální členění). Můžeme říci, že tu má naše lingvistika jistý náskok a že jí současný vývoj světový dává v tomto směru za pravdu (i když, bohužel, nejsou československé práce zdaleka tak známé, jak bychom si přáli, a jak by si také zasluhovaly).[2]

[126]Náš článek chce být příspěvkem pokoušejícím se alespoň částečně analyzovat a popsat jeden z komplexu jevů souvisících s výstavbou promluvy (textu). Myslím, že tu nejde ani o problematiku v podstatě stylistickou (i když, pochopitelně, jde o jevy se značným stylistickým dosahem: čím vyšší rovina jazykové stavby, tím stylisticky relevantnější), ani o problematiku „performance“ (parole): jde o obecné principy výstavby textu („komunikátu“ v Hausenblasově terminologii), tedy o jevy patřící do „langue“ (do „jazykové kompetence“), a to potud, pokud užívají systémových prostředků jazykových.[3]

1. Východisko mých výkladů je prosté: Přijímáme-li Mathesiovo aktuální členění větných výpovědí na téma (T) a réma (R),[4] můžeme si vzhledem k souvislé promluvě (textu) položit otázku, odkud se témata jednotlivých výpovědí berou, jaký je vzájemný vztah témat výpovědí patřících k témuž odstavci a jaký je jejich vztah k nadřazenému „hypertématu“ tohoto odstavce (popř. k nadřazeným tématům vyšších tematických celků).

Mohli bychom říci, že tu jde o tematickou návaznost výpovědí, o zjišťování tematické linie, o umístění tematických elementů v kontextovém poli. Leccos z této problematiky bylo naznačeno už v pracích Mathesiových a my se o jeho výklady opřeme.

Jak jsem upozornil před časem jinde,[5] jsou v Mathesiově aktuálním členění skryta vlastně dvě pojetí: jednak jde o rozčlenění výpovědi opírající se o to, že se v ní vždy o něčem mluví, o něčem je řeč (téma, základ) a něco o tomto tématu říká (réma, jádro), jednak o to, že východiskem výpovědi je věc už známá, dříve zmíněná, kdežto jejím jádrem je sdělované novum. Poněvadž nám v našem článku nejde o řešení vlastní problematiky aktuálního členění, budeme na důsledné rozlišování těchto dvou aspektů rezignovat (podobně jako Mathesius).

Otázka, jak v jednotlivých výpovědích v textu určit (rozlišit) T a R, je značně složitá jednak vzhledem k různorodosti a bohatství prostředků signalizujících toto členění, jednak vzhledem k tomu, že se ukazuje nemožnost strohé bipartice výpovědi (mluví se tu o členech průvodních, přechodových apod.).[6] Pro naše účely se však můžeme spokojit s jistým zjednodušením, [127]„zhrubením“ aktuálního členění. V podstatě nám postačí určení toho, která část výpovědi je v daném případě tématem (bez přesné specifikace hranic a stupňů tematičnosti).

Téma i réma můžeme pokládat za dvě dílčí komplementární komunikativní funkce výpovědi, kterých nabývají různé části věty, když je zařazena do kontextu jako jeho součást s platností výpovědi.[7] Přesně řečeno, jde o funkce významů větných částí; a přihlédneme-li k tomu, že totéž téma může být a bývá vyjádřeno v daném textu nebo jeho úseku netotožnými jazykovými prostředky (synonymy, perifrázemi, pomocí výrazů sémantické implikace), vidíme, že tu jde dokonce o to, co Pike nazývá „hypermeaning“ nebo „verbalized concept“ (viz o. c., s. 613n.). Z toho plyne, že každá věta může v kontextu nabývat různé výpovědní struktury, různé „perspektivy“, že jí odpovídají v různých kontextech různá její funkční upotřebení výpovědní, neboli každé větě odpovídá na rovině promluvy či textu[8] množina různých výpovědí majících touž větnou strukturu. Nemůže být, pochopitelně, úkolem jazykovědy zjistit všechny různé jednotlivé kontexty, v nichž lze dané věty užít (v různých jejích výpovědních modifikacích či perspektivách). Zdá se však, že lze najít kritérium pro zjištění všech různých typů kontextů, v nichž se může daná věta objevit vždy v jedné ze svých různých výpovědních modifikací; typem kontextu v tomto smyslu bychom pak rozuměli právě onu podmnožinu množiny všech možných kontextů dané věty, v níž se tato věta vyskytuje v jedné ze svých modifikací. Jinými slovy: jde o kritérium umožňující rozhodnout o kterémkoli kontextu, a) zda v něm lze dané věty užít, b) v kladném případě pak, ke které výpovědní modifikaci (popř. ke kterým výpovědním modifikacím) dané věty patří.

Postupem, který splnění tohoto úkolu umožňuje, je vyhledávání otázek: Na každou větu oznamovací lze se dívat jako na odpověď na množinu různých otázek formulovaných v podstatě tak, že se některá část oznamovací věty nahradí tázacím výrazem. Můžeme předpokládat, že různé jednotlivé otázky této množiny vymezují (reprezentují) všechny různé typy kontextu [128]této věty (neboť různým výpovědním modifikacím dané věty odpovídá právě některá z množiny otázek přiřazených k oné větě).

Mějme např. tuto větu:[9]

Metan  vzniká  při  destilaci  organických  látek.

 

V úvahu připadají následující otázky:

(1) Jak (Za jakých podmínek, Při čem, Kdy) vzniká metan? (ptáme se na část věty 345)

(2) Při destilaci čeho vzniká metan? (ptáme se na 45)

(3) Při destilaci jakých látek vzniká metan? (ptáme se na 4)

(4) Co se děje při destilaci organických látek? (ptáme se na 12)

(5) Co vzniká při destilaci organických látek? (ptáme se na 1)

(6) Co se děje s metanem při destilaci organických látek? (ptáme se na 2)

(7) Při které proceduře s organickými látkami vzniká metan? (ptáme se na 3)

Jak vidět, je možno ptát se na některá jednotlivá autosémantická slova (1, 2, 3, 4) a na některé kombinace slov (345, 45, 12) (mezi 2 a 3 je zřejmě předěl, přes který tyto kombinace nejdou). (Vysvětlení všech těchto omezení není pro další výklady tohoto článku nutné a ponecháváme si je pro jinou příležitost [srov. též zde pozn. 12].) Výpovědní podoby odpovědí není snad zapotřebí uvádět.

Kromě otázek doplňovacích lze utvořit i otázku zjišťovací, která se ovšem netýká některé části věty, nýbrž věty jako celku. Tak odpověď na otázku Vzniká metan při destilaci organických látek? buď bude mít výpovědní podobu Metan vzniká při destilaci organických látek (s intonačním centrem na slovese uprostřed výpovědi), anebo podobu Metan při destilaci organických látek vzniká. Vytčení určitého slovesa v obou případech ukazuje centrální postavení přísudkového slovesa. (Obdobně je tomu u záporu: věta — či přesněji patrně výpověď — jako celek se popírá záporem u přísudkového slovesa. Další souvislosti se záporem, ač zajímavé, musím zde ponechat stranou.)

Podrobnější výčet prostředků, jimiž se přiřazování funkcí rématu a tématu jednotlivým větným částem uskutečňuje, tu podávat nebudu. V našem případě by to byl asi hlavně pořádek slov a intonace, takže pak se nám může jevit rozlišení mezi větou a jejími různými výpovědními podobami velmi zřetelně. Přihlédneme-li však i k jiným prostředkům (rázu gramatického a lexikálního),[10] které jsou vlastně „zabudovány“ přímo do větné stavby a jež nelze nějak jednoduše od věty oddělit, jako je to možné v případě intonace a pořádku slov, vidíme, že rozhraničení mezi „větou“ a „výpovědí“ nesmíme chápat simplifikovaně, že tu nejde v zásadě o dva různé samostatné útvary, nýbrž o útvar jediný, v němž rozeznáváme různé jeho aspekty a složky, různé funkční roviny jeho stavby. Tak např. ukazovací zájmeno ve větné výpovědi Toho jsem už někde viděl má jak funkci výpovědní (zde anaforickou), tak větně konstrukční (obsazuje v daném větném vzorci funkční místo předmětu); platí to ostatně i o vyjádření 1. osoby apod. Budeme-li důsledně lišit prostředky a funkce a uvědomíme-li si, (1) že týž prostředek může sloužit různým funkcím a naopak tatáž funkční potřeba může být uspokojo[129]vána více než jedním prostředkem, (2) že vedle prostředků elementárních (jako je třeba pořádek slov a intonace) fungují jako prostředky i znakové jednotky různých rovin (tak třeba pasívní tvar slovesný jako jednotka roviny morfologické se fukčně uplatňuje na rovině větné jako prostředek konstrukční, ale zároveň může být této pasívní konstrukce využito pro aktuální členění na rovině promluvové), a (3) že globální externí funkcí jazykového systému je sloužit vytváření promluv, takže „cílovou“ jednotkou jazyka je promluva (resp. výpověď jako minimální promluva), stávající se v konkrétním aktu řeči skutečným, aktuálním nositelem jistého sdělení — pak se nám snáze podaří postihnout složitost jazykového systému a najít cestu vedoucí důmyslným bludištěm od výpovědi k fonému.

Význam konstruování (vyhledávání) otázek pro určování T a R je po těchto výkladech, tuším, zřejmý.[11] Můžeme předpokládat, že každé výpovědi jako součásti souvislé promluvy (textu) odpovídá jistá otázka doplňovací (popřípadě též zjišťovací, včetně rozlučovací), a to taková, že v případě otázky doplňovací odpovídá réma „odpovědi“ tázacímu výrazu otázky (kdo? co? kde? při čem? co dělá?[12] atp.). Tak např. jestliže nás ve zkoumaném textu vede kontext k tomu, abychom se na výpověď tohoto textu Metan vzniká při destilaci organických látek zeptali otázkou „Za jakých podmínek vzniká metan?“, pak má funkci rématu výraz při destilaci organických látek, kdežto výraz metan (vzniká) má platnost tématu. (Na téma se ptát nedovedeme, leda paušální, zcela obecnou otázkou „O čem se v této výpovědi mluví (T) a co se o tom říká (R)?“.) — Přednost tohoto postupu se mi jeví především v tom, že je čistě jazykový; jde vlastně o transformaci při zachování maximální shody v gramatické i sémantické struktuře (mezi otázkou a odpovědí);[13] a zároveň je i velmi jednoduchý (nepředpokládá podrobnou a úplnou analýzu prostředků aktuálního členění). I když nedovedu zatím navrhnout postup, jímž by mohlo být toto zjišťování formalizováno (popř. algoritmováno, což by bylo výhodné vzhledem k dosahu takovéto analýzy pro strojovou lingvistiku apod.), přesto myslím, že ta skutečnost, že lidský analyzátor má vodítko v tom, že musí volit (podle kontextu) jednu z jistého počtu možných otázek [130](zdá se, že pro jednotlivé věty je možno všechny takové otázky objektivně předem zadat), omezuje subjektivní činitele, které se při jeho rozhodování mohou (jako nežádoucí) uplatnit. (O některých dalších možnostech zvyšujících míru objektivnosti rozhodování se zmíníme ještě dále.)

Zároveň má tento otázkový postup ještě jednu přednost: spojuje vlastně oba aspekty aktuálního členění, tematický (vyplývající ze vztahu otázky a odpovědi) a kontextový (daný tím, že o volbě otázky rozhoduje kontext).

2. Aplikací otázkové metody na všechny výpovědi jistého textu (nebo jeho úseku) obdržíme z tohoto textu sled otázek, přičemž tyto otázky vyjadřují v podstatě témata jednotlivých výpovědí, takže můžeme říci, že jsme převedli text na sled témat (tematický sled).[14] Zjištění tohoto sledu je prvním a základním krokem ke stanovení tematické posloupnosti; ta ovšem není pouhým sledem témat, nýbrž postihuje zároveň i jejich návaznost mezi sebou, i tematické vztahy k textovým úsekům nebo celkům.

Abychom si udělali konkrétnější představu o tematických posloupnostech a abychom si zároveň vysvětlili některé pojmy (a termíny), které budeme k vlastnímu výkladu potřebovat, rozebereme jeden konkrétní textový úryvek. Je vzat z popularizační časopisecké stati, a to z její kapitoly nazvané „Hutní závod budoucnosti“ (nadpis udává zároveň celkové téma).[15]

„(… Tímto způsobem se budou z méně hodnotného uhlí a rudy vyrábět současně železo a elektřina.)

(1) Abychom takto získané surové železo přeměnili na ocel dobré jakosti (T₁), musíme z něho odstranit škodlivé příměsi, zmenšit obsah uhlíku a přidat speciální legující přísady (R₁). (2) Tato operace (T₂) se provádí v dalších zařízeních (R₂). (3) V jednom z nich (T₃) se surové železo zbavuje síry (R₃). (4) Do železa (T₄) se přivádí práškované vápno (R₄). (5) Vápno (T₅) reaguje se sírou a uhlíkem surového železa (R₅). (6) Vznikající přitom sirník vápenatý (T₆) vyplouvá lehce na povrch železa (R₆).

(7) Surové železo zbavené síry (T₇) postupuje dále nepřetržitým tokem do otáčivé válcové pece, kam se přivádí kyslík a dodává vápno (R₇). (8—9) Zde (T₈) probíhá okysličování ostatních příměsí železa (R₈) a surové železo (T₉) se proměňuje v ocel (R₉).“

[131]Zkoumáme-li, „odkud se berou“ jednotlivá výpovědní témata, shledáváme, že často je to vlastně réma těsně předcházející výpovědi. Platí to zřejmě o T₂ (úvodní výraz „tato operace“ výslovně shrnuje réma předchozí výpovědi R₁), podobně jako výraz „v jednom z nich“ (T₃) přichází z předchozího rématu R₂ (za povšimnutí stojí, jak významnou funkci navazovací tu mají zájmena, odkazovací tato, i vztažné z nichž). Rovněž T₄ („železo“) vyplývá zřetelně z předcházejícího kontextu, přestože je nelze přímo ztotožnit s R₃; „železo“ je elementem tematickým, patří k nadřazenému celkovému tématu odstavce („výroba oceli ze surového železa“). T₅ se pak zřejmě shoduje s R₄. — T₁ („přeměna surového železa na ocel“) jakožto téma úvodní výpovědi odstavce se sice opírá o předcházející kontext („výroba železa“), přináší však nový tematický prvek. — Poněkud složitější tematickou stavbu má výpověď (6), jak ukážeme později; výraz přitom však svědčí o tom, že i tu jde o navázání na předchozí réma R₅. — Téma nového odstavce T₇ vlastně navazuje na R₃ a shrnuje část textu od R₃ až do konce odstavce. Příslovečné zájmeno místní zde (T₈) opět jasně reprezentuje předchozí R₇. A konečně T₉ („surové železo“) vyplývá z tématu celkového.

Stručně by bylo možno shrnout, že v tomto textu jsme se setkali s dvěma možnostmi tematického navazování: nové téma je buď v podstatě opakováním rématu výpovědi těsně předcházející, anebo vyplývá z celkového tématu některého z nadřazených oddílů textu (popř. textového celku). K těmto a dalším možnostem se dále vrátím podrobněji.

Podrobnější analýza našeho ukázkového úryvku však odhaluje ještě některé další jevy. Za prvé, R₁ není jednoduché, nýbrž složené ze tří komponentů (formálně gramaticky jde o několikanásobný větný člen, resp. o souřadné slučovací spojení tří vět s elipsou opakujícího se modálního finitního slovesa); jde tu vlastně o tři rémata na téže úrovni, vztahující se k témuž tématu. Není to případ řídký a takovéto složené réma bychom mohli nazvat rématem několikanásobným. Jiné příklady s několikanásobným rématem:[16]

„Tito odpůrci z říše mikrobů (T₁) bojují proti zhoubným neviditelným mikroorganismům (R₁) a jsou využívány člověkem pro jeho vlastní záchranu (R₁)“. — „Automatizace poprvé v historii vytváří reálné možnosti k tomu, aby se lidstvo zcela osvobodilo od těžké dřiny …, aby práce přestala být …, aby člověk mohl být, … aby se mohly plně rozvinout …“ (souřadně spojené věty vedlejší s různými podměty).

Jednoduché není ani R₇, avšak nejde tu o réma několikanásobné. Druhá jeho část (kam se přivádí kyslík a dodává vápno, která je zřejmě sama složená, několikanásobná) se nevztahuje k T₇, nýbrž (jak ukazuje navazovací vztažný výraz kam) k výrazu otáčivá válcová pec, který je součástí první složky rématu R₇. To znamená, že výraz otáčivá pec má vlastně dvojí funkci: je rématem vzhledem k T₇ (tedy směrem nazpět, doleva), kdežto směrem kupředu, vpravo (vzhledem k složce kam se přivádí …) funguje jako její téma. Tedy celá výpověď (7) je vlastně komplexní, obsahuje v sobě zkráceně (kondenzovaně) výpovědi dvě: „(7a) Surové železo zbavené síry (T_7a) postupuje dále nepřetržitým tokem do otáčivé válcové pece (R_7a). (7_b). Do této otáčivé válcové pece (T_7b) se přivádí kyslík ( R_7b′) a dodává vápno (R_7b″)“. Můžeme [132]tedy výpověď typu (7) nazvat výpovědí staženou (ze dvou výpovědí, tj. ze dvou T—R nexů), a to s komplexním rématem (na rozdíl od jiného typu stažené výpovědi, o němž bude řeč dále).[17]

Je přirozené, že takovouto výpověď je možno rozvést na dvě výpovědi samostatné, a to dvojím způsobem. Tak např. ze stažené výpovědi „Vlivem merkantilismu (T₁) byly zavedeny vývozní prémie (R_1a) vyplácené obchodníkům prodávajícím zboží na zahraničním trhu (R_1b)“ dostaneme buď dvě výpovědi zcela samostatné („… vývozní prémie. Tyto prémie byly vypláceny …“), anebo jen polosamostatné (ve formě souřadného souvětí): „… prémie a tyto prémie …“; tento druhý způsob představuje výpověď několikanásobnou (tj. s dvěma T-R nexy, což je ovšem něco jiného než výpověď s několikanásobným rématem). Je zřejmé, že takovouto výpovědí několikanásobnou je i závěrečné souvětí (8—9) z naší ukázky.

Jiný typ výpovědi stažené, a to typ s komplexním tématem (tj. s tematizovanou výpovědí na rozdíl od typu prvního, s výpovědí rematizovanou), představuje výpověď (6). Je zřejmé, že primárním tématem je tu výraz přitom, odkazující k předchozí výpovědi, kdežto výraz vznikající sirník vápenatý lze chápat jako „původní“ réma. Jinými slovy, nestažená podoba je tato: „(6) Přitom (T_6a) vzniká sirník vápenatý ( R_6a) a ten (T_6b = R_6a) vyplouvá lehce na povrch železa (R_6b).“

Vznik stažených výpovědí ze dvou výpovědí samostatných pomocí rematizace nebo tematizace jedné z nich lze schematicky znázornit takto:

rematizace: T₁ → R₁ + T₂ → R₂ ⇒ T₁ → (T₂ → R₂)

tematizace: T₁ → R₁ + T₂ → R₂ ⇒ (T₁ → R₁) → R₂.

Zbývá ještě uvážit, kdy saháme — v případě dvou po sobě následujících samostatných výpovědí nebo výpovědi několikanásobné — k vytvoření stažené výpovědi pomocí tematizace výpovědi první, a kdy naopak užijeme rematizace výpovědi druhé. Pokusme se to ukázat na výpovědi (6).[18]

Nestažené znění je: „(6a) Přitom vzniká sirník vápenatý (6b) a ten vyplouvá lehce na povrch železa.“ Náš autor se rozhodl, jak víme, pro tematizaci výpovědi (6a); kdyby se byl rozhodl pro rematizaci (6b), byl by vytvořil například tuto staženou výpověď: „Přitom vzniká sirník vápenatý, který vyplouvá lehce na povrch železa“ (nebo: „… sirník vápenatý, vyplouvající …“). Motivaci volby musíme zásadně hledat v principu aktuálního členění: Jde totiž o to, zda klíčový výraz sirník vápenatý, který vystupuje v nestaženém znění nejprve jako réma, podruhé už jako téma, má být ra[133]ději přirazen k tématu, anebo naopak k rématu. A je zřejmé, že čím vyšší stupeň zapojenosti do předchozího kontextu vykazuje (čím více se z kontextu vyrozumívá, a tedy čím nižší stupeň výpovědní dynamičnosti má), tím spíše se hodí přiřadit jej k tématu, a vice versa. Je tomu tak zřejmě i v našem případě, kdy se autor rozhodl pro tematizaci: Z výpovědi (5) víme, že jde o reakci vápna se sírou a uhlíkem; proto výraz sirník vápenatý má značně tematický ráz, zatímco ta skutečnost, že „vyplouvá lehce na povrch“, nijak z kontextu nevyplývá, má vysoký stupeň výpovědní dynamičnosti, rematičnosti; proto se příliš nehodí připojovat k tomuto výrazu element tak málo rematický, jako je „sirník vápenatý“.

A nakonec ještě jednu poznámku: Protože v češtině existují běžně věty s nevyjádřeným podmětem (zájmenný podmět není obligátní), musíme v těch případech, kde by tento podmět (kdyby byl vyjádřen) tvořil téma výpovědi, počítat s „výpověďmi s nevyjádřeným tématem“. Např.: „Skotsko bylo v XVI. stol. samostatným královstvím. Dělilo se na dvě oblasti …“ (K tématu — podobně jako k podmětu — se v uvedeném příkladě jen odkazuje koncovkovým morfémem finitního slovesného tvaru).

3. Po úvodních výkladech přikročíme nyní k popisu několika základních typů tematických posloupností. Uvedeme vždy nejprve schematické znázornění, pak jeho interpretaci s příklady a několik doplňujících poznámek rázu stylistického.

 

Jde o typ elementární a mohli bychom jej nazvat typem s návaznou tematizací rématu: réma první výpovědi se stává tématem druhé výpovědi, réma této výpovědi tématem třetí výpovědi atd. Jde nám ovšem o typy posloupností, tj. o jisté ideální modely či konstrukty:[19] jejich realizace v textech nebývá ideální, dokonalá, vykazuje různé odchylky, nepřesnosti apod. a jednotlivé typy se v konkrétních textech různě kombinují. Stěží si lze představit jen poněkud rozsáhlejší text, který by byl „monotypologický“, tj. vybudován celý na jediném typu tematické posloupnosti; většinou pak se různé typy kombinují i v rámci kratších textových úseků (třeba i odstavců, ba i jednotlivých výpovědí, jak ukážeme dále). — Častý, protože vhodný, bývá typ s návaznou tematizací rématu v prostém výkladu učebnicového typu, v jednoduchých popisech různých technologických a podobných postupů, v popise událostí, při referování atd.

Příklad na užití tohoto typu posloupnosti v popise technologického procesu jsme podali v naší úvodní ukázce (s. 130). Následující ukázka představuje stručný referát o události (z 10. 3. 1952):

„Dne 10. března sovětská vláda odevzdala vládám tří velmocí nótu o mírové smlouvě [134]s Německem. K nótě byl přiložen návrh osnov mírové smlouvy. Tento sovětský návrh tvoří začátek nové etapy ve vývoji otázky mírové smlouvy.“

 

U tohoto typu zůstává téma, navozené např. rématem úvodní výpovědi, stále totéž (opakuje se) a přiřazují se k němu vždy nová rémata; mohli bychom jej označit jako typ s průběžným tématem. Je častý např. při popise jednotlivého jevu, předmětu nebo výkladu o něm (tématem zůstává tento jev a uvádějí se jednotlivé jeho vlastnosti ap.). Např.:

(a) „V oboru izolátorů se věnuje velká pozornost tzv. ferroelektrikům. Tyto látky mají schopnost měnit elektrickou energii v mechanickou a naopak, čehož lze využít k výrobě jednoduchých, trvanlivých a účinných přenosek, reproduktorů apod. Užívá se jich také pro tzv. paměť automatických počítačů. Pomocí těchto látek lze také až několikatisíckrát zmenšit rozměry elektrických kondenzátorů …“

(b) „Mezi tato tzv. ovládací automatická zařízení patří např. většina automatických výrobních linek. Tyto linky a jim podobná zařízení vykonávají samočinně všechny operace nutné k zhotovení výrobku. Tato zařízení však nemohou kontrolovat průběh a výsledky své činnosti. Nejsou také schopna přizpůsobit se změnám vnějších podmínek nebo změnám svého vlastního vnitřního stavu …“

Lze sem zařadit i případy mající povahu výčtu (uvádění případů, příkladů, dokladů apod.):

(c) „V posledních letech se technika i teorie automatického řízení rozvíjí přímo bouřlivě. Tak např. byly silně rozvinuty stroje a soustavy strojů, které jsou schopny automaticky provádět až stovky operací v předepsaném sledu. Vysoké technické úrovně dosáhly programově řízené stroje, které s vysokou přesností obrábějí automaticky součásti i velmi složitého tvaru. Byla v podstatě zvládnuta konstrukce i technologie náročných řídících systémů i matematických strojů analogových a číslicových. V teoretické oblasti byla vypracována obecně platná teorie řízení, zejména na úseku lineární teorie regulace.“

Tento typ vyžaduje z hlediska stylistického jistou variabilnost ve způsobu uvádění opakovaného tématu. Po této stránce je nejzajímavější ukázka (c); v té se základní téma („bouřlivý rozvoj automatizace“) objevuje v každé výpovědi v jiné slovní i gramatické podobě, a to ve formě finitního slovesa: byly silně rozvinuty …, vysoké technické úrovně dosáhly …, byla v podstatě zvládnuta …, byla vypracována …. — Nejčastějšími příznačnými výrazy užívanými při opakovaném uvádění tématu jsou pochopitelně ukazovací (odkazovací) zájmena, příslovce a částice také, též, rovněž, i, ani. Žádoucí výrazové variabilnosti v navazování se dosahuje též drobnými úpravami slovoslednými. Úryvek (c) pak ukazuje výhodné užití pasíva, umožňující ponechat názvy vynálezů (v platnosti rématu) v subjektovém nominativu (což je při výčtu výhodné).

[135]

 

Tento typ bychom mohli nazvat rozvíjení rozštěpeného rématu. Jeho podstatu tvoří to, že R₁ je (skrytě nebo výslovně) dvojnásobné (R₁ = R₁′ + R₁″). Z něho pak vycházejí dvě dílčí posloupnosti: první (p′) začíná tematizací prvé složky rozštěpeného rématu (T₂′ = R₁′) a rozvíjí se pak podle potřeby dále, a po ukončení této první dílčí posloupnosti nastoupí rozvíjení druhé složky rozštěpeného rématu (T₂″ = R₁″), posloupnost p″. Rozvíjení rozštěpeného rématu se liší od jiných posloupností tím, že je to vlastně posloupnost vyššího stupně, či přesněji posloupnost rámcová, která uspořádává dvě nebo více posloupností (nižšího stupně). Přitom, samozřejmě, tyto nižší (dílčí) posloupnosti p′, p″, … mohou patřit k typu s návaznou tematizací rématu, k typu s průběžným tématem aj., resp. mohou být typu smíšeného. Jednotlivé posloupnosti mohou být i dost rozsáhlé, tvořit samostatný odstavec, ale mohou být tvořeny i jen jednou výpovědí [srov. dále příklad (c)].

Příklady:

(a) „Na počátku 17. stol. položili základ novému rozvoji astronomie dva velcí mužové. (p′) Jan Kepler založil teoretickou astronomii. Ukázal, jak je možno z pozorování odvodit … (p″) Galileo Galilei založil mechaniku. Svými pokusy …“

(b) „Znečišťování vod a zamořování ovzduší má na jedné straně progresívní, na druhé straně regresívní tendenci. Progresívní tendenci má proto, že … Regresívní zamořenost spočívá v tom, že …“

(c) „Výroky mohou být pravdivé, nebo nepravdivé. Je-li výrok pravdivý, říkáme, že jeho pravdivostní hodnota je »pravdivost«; je-li nepravdivý, pak je jeho pravdivostní hodnota »nepravdivost«.“

Protože jde o tematickou výstavbu poměrně složitější, užívá se k výraznějšímu vyznačení klíčových bodů textu některých výrazů, které usnadňují čtenáři orientaci. Týká se to jednak signalizování dvojčlennosti R₁ (jde hlavně o dvojčlenné výrazy typu (buď) — nebo; jednak — jednak, na jedné straně — na druhé straně, jak — tak), jednak, a to především, užívání výrazů signalizujících počátky obou dílčích posloupností (hlavně přechod, „skok“ k dalšímu dílčímu tématu); kromě výstižného formulování tématu na počátku dílčí posloupnosti [tj. vlastně jeho zopakováním, neboť jde o složku rozštěpeného rématu úvodní výpovědi — srov. naše příkl. (b), (c)] jsou to výrazy jako: pokud jde o …; v případě (+ gen.) …; v prvním případě …, v druhém případě; za prvé …, za druhé apod.

Např.: „Tato situace komplikuje ovšem život jak oděvním továrnám, tak konfekčním prodejnám. Proto bude nutno tyto problémy nějak řešit. Pokud jde o výrobu, tím, že [136]využije i možností mezinárodní specializace v rámci socialistického tábora, pokud jde o oděvní prodejny, tím, že žádané druhy výrobků budou do dvou tří dnů dodány z krajských skladů, v nichž jsou.“

Přechod k rozvíjení druhé složky rozštěpeného rématu lze provést i tak, že se před uvedením této složky jakožto tématu druhé dílčí posloupnosti zopakuje první složka rozštěpeného rématu (neboli úvodní téma první dílčí posloupnosti, právě ukončené), aby čtenář „neztratil nit“, a naznačí se (např. předložkou kromě), že bude následovat nové dílčí téma. Příklad:

„Ekonomie času při údržbě závisí na mnoha činitelích. Především na životnosti materiálů, z nichž je byt postaven. Parkety vydrží déle … Kromě životnosti materiálů ovlivňuje ekonomii času při údržbě i technologie vlastní výstavby. Panelové domy vybavené …“

 

Tento typ tematické posloupnosti je založen na odvozování témat jednotlivých výpovědí z celkového tématu nějakého nadřazeného textového úseku či celku (odstavce, kapitoly ap.). Mohli bychom jej nazvat tematickým odvozováním. Např.:

„Záškrt (diphteria) je infekční onemocnění. Působí je corynebacterium diphteriae. Šíří se kapénkovou infekcí přímým stykem s nemocným, častěji však bacilonosičem, nebo nepřímo předměty potřísněnými hlenem. Inkubační doba je 2 až 5 dnů …“

Je zřejmé, že se tu tématy jednotlivých výpovědí stávají postupně různé stránky tématu hlavního (hlavní téma: záškrt; dílčí témata: čím je působen; jak se šíří; jeho inkubační doba; …). Podrobnější analýza ukazuje jistou shodu tohoto typu s typem (2), tj. s posloupností s průběžným tématem. I když však nelze ve všech případech oba typy opravdu přesně rozlišit, leckdy splývají, přece jen je zapotřebí teoreticky je lišit. Rozdíl mezi nimi není v tom, jak by se snad na první pohled zdálo, že ve (4) nebývá základní téma v jednotlivých výpovědích vyjádřeno, kdežto ve (2) bývá (ve skutečnosti u obou typů být vyjádřeno může, ale nemusí, zejména vzhledem k existenci vět s nevyjádřeným podmětem, a tedy též výpovědí s nevyjádřeným tématem v češtině)[20]. Základní diference záleží v něčem jiném a pomůže nám ji zjistit metoda otázek. Z naší charakteristiky posloupnosti (4) s tematickým odvozováním vyplývá, že u tohoto typu má každá výpověď své vlastní téma (byť odvozené z tématu hlavního, které popř. může být ve výpovědi také vyjádřeno nebo na ně zájmenem odkázáno). Je-li tomu tak, musí se to projevit ve formulaci příslušné otázky. V úryvku, který jsme uvedli jako příklad, je tomu vskutku tak: k jeho 2.—4. větě přísluší postupně tyto otázky: „Co je působí?“, „Jak se šíří?“, „Jaká je (jeho) inkubační doba?“ — Naproti tomu u typu (2), s průběžným tématem, se ukazuje, že toto průběžné téma [137][které je jistou analogií nadřazeného základního tématu u typu (4)] je tématem všech výpovědí a že tyto výpovědi žádné další své téma nemají; vše, co tyto odpovědi obsahují navíc kromě tohoto průběžného tématu, patří už k rématu.

Tak např. v ukázce (b), ilustrující tento typ na s. 134, je toto průběžné téma „automatické výrobní linky“ vyjádřeno v 1. výpovědi slovy „tyto linky a jim podobná zařízení“, ve výpovědi 2. „tato zařízení“ a v 3. výpovědi zůstává nevyjádřeno. Kdyby šlo o typ (4), musili bychom v každé výpovědi předpokládat další („odvozené“) téma, a to postupně: „vykonávají samočinně“, „nemohou kontrolovat“, „nejsou schopna přizpůsobit se“. Pak by ovšem příslušné otázky musely znít: „Co vykonávají tyto linky a jim podobná zařízení samočinně?“, „Co nemohou tato zařízení kontrolovat?“, „Čemu nejsou schopna se přizpůsobit?“ Jenže tyto otázky se do uvedeného kontextu nehodí, neodpovídají mu; velmi markantní je to u výpovědi 3. a 4., kde je zcela zřejmé, že pojmy „nemožnost kontroly“ a „neschopnost přizpůsobování se“ nijak nevyplývají z kontextu a mají jednoznačně charakter rematický (přinášejí skutečně novou informaci). [Pokud jde o výpověď 1., je zřejmě na přechodu mezi typem (2) a (4)]. Otázky, které by odpovídaly této tematicko-rematické struktuře, musí mít obecně podobu „Jaké vlastnosti (schopnosti) mají tyto linky?“, „K čemu slouží tyto linky?“ apod., tj. konkrétní rematické výrazy jako „nemohou kontrolovat“, „nejsou schopny přizpůsobit se“ apod. musí být v otázce zastoupeny nějakým výrazem zcela obecného významu; a poněvadž pro výrazy slovesné jazyk nemá takovéto obecné tázací výrazy k dispozici, užije buď „zástupných sloves“ velmi obecného, kategoriálního významu („čemu slouží?, „co se s nimi dělá?“ apod., „jaké jsou?“), popř. v kombinaci s kategoriálními jmény („jaké mají vlastnosti?“).[21] Musíme tedy v takových otázkách pokládat — z hlediska AČ — za tázací výraz nejen příslušné tázací zájmeno nebo příslovce, ale spolu s ním i ony výrazy kategoriální povahy (např. nejen slovo jaké, ale celý výraz jaké mají vlastnosti: na réma se ptáme jím celým).

Správnost našeho rozboru lze potvrdit i jinak: Předpokládáme-li, že témata výpovědí lze zpravidla parafrázovat pomocí fráze „pokud jde o …“, pak je zřejmé, že výrazy působí je, šíří se, inkubační doba jsou skutečně tématy (srov.: „pokud jde o jeho původce“, „pokud jde o jeho šíření“, „pokud jde o inkubační dobu“). Nic podobného není však možno provést se zdánlivě obdobnými výrazy v úryvku (b) z typu (2).

Vraťme se nyní ještě na chvilku k posloupnosti s tematickým odvozováním. Obecný princip tematických posloupností má své opodstatnění v komunikativní funkci jazykových projevů: umožňuje podávat posluchači informaci způsobem pro něj výhodným (posluchač myšlenkový postup takto snadno sleduje; zmíněný princip má ovšem svou funkci i z hlediska původce projevu pro učleněné a jasné formulování myšlenkových obsahů, i bez zřetele na možného čtenáře či posluchače). Z toho vyplývá, že tematické odvozování, tj. volba a sled výpovědních témat vyplývajících z tématu základního, není věcí náhody, nýbrž se řídí podle nějakého principu. Ve skutečnosti jde o několik různých principů, jejichž výběr závisí na obecném charakteru tématu daného [138]textového úryvku. Jedním z častých principů je časový sled událostí. Typickým případem je např. životopisný přehled:

„R. 1959 byl novým kubánským presidentem jmenován dr. Osvald Dorticos Torrado. Dr. O. Dorticos se narodil r. 1919. Za Batistovy diktatury byl vůdcem ilegálního hnutí v městě Cienfuegas a byl několikrát vězněn. R. 1958 uprchl ze žaláře a odjel do emigrace do Mexika. Po vítězství revoluce v r. 1959 se vrátil a převzal funkci ministra revolučních zákonů.“

Základním tématem je životopis dr. Dorticose. Z tohoto tématu vyplývají věcně dílčí témata jednotlivých výpovědí (jsou z něho odvozena) a jejich sled, totiž etapy jeho života (za Batistovy diktatury, r. 1958, po vítězství revoluce).

Jindy je volba odvozených témat dána stabilními prvky základního tématu a jejich sled může být — v daném oboru anebo alespoň v dané práci či stati — víceméně ustálen. Tak např. v naší ukázce, jejímž tématem je „záškrt“, je daný sled odvozování témat většinou dodržován v celé publikaci (jde o „Repetitorium praktického lékaře“). Podobně třeba v zeměpise ve výkladech místopisných se např. při popise hranic států postupuje obvykle tak, že se jmenují sousedi daného státu na různých světových stranách (tedy např. „Na západě | sousedí … Jeho jižním sousedem | je …… Severní hranici | má společnou s … Na východě | tvoří jeho hranici řeka …“[22]).

 

Za zvláštní typ tematické posloupnosti lze konečně pokládat i tematický skok. Tento „skok“ záleží v tom, že se — např. u posloupnosti typu (1) — některý článek řetězce vynechá (tj. vypustí se některé spojení T_n → R_n), protože se jeví jako samozřejmý (a snadno se doplní ze souvislosti). Tak např. v učebnici hospodářského zeměpisu ve výkladu o výrobě a využití hedvábí se vypustí výpověď informující výslovně o tom, že jedním ze stadií zpracování je předení, takže se „přádelny hedvábí“ (ve výpovědi „Přádelny hedvábí jsou hlavně v městech A, B a C“) objeví nikoli nejprve jako réma, nýbrž rovnou jako téma, skokem (ihned po výkladu o tom, jak se získává surovina k výrobě hedvábí). — Stylistická únosnost tohoto typu závisí na míře evidentnosti přeskočeného článku, popř. článků (která je ovšem zase závislá na věcných znalostech předpokládaného čtenáře).

4. Uvedené typy tematických posloupností (které nevyčerpávají všechny možnosti) se v konkrétních textech, pochopitelně, kombinují podle slohové a obsahové povahy textu, podle záměru a sklonů autora. Také se neobjevují vždy v čisté a jednoduché formě, stejně výrazně. Chci v této souvislosti zcela [139]stručně upozornit alespoň na dva okruhy jevů: (1) téma výpovědi nebývá vždy vyjádřeno doslovným opakováním nějakého výrazu z předcházejícího kontextu, popř. odkazujícími ztotožňujícími výrazy[23] ap. (tento, to, tím, takový, tu, zde, proto, a tak …); (2) tematická posloupnost může být komplikována různými odbočkami nebo vsuvkami. Spokojíme se zde několika komentovanými příklady (které zdaleka nevyčerpávají různé typy); jde nám spíše jen o naznačení problematiky. (Stranou nechávám zvláštní problematiku výpovědí na počátku tematických celků.)

(1) (a) Téma je parafrází předchozího rématu:

„Výzkum veřejného mínění není žádnou zcela novou oblastí lidské činnosti, nýbrž organizací a systemizací toho, co dělá ve svém denním životě, ovšem velmi omezeně, částečně, zlomkovitě, každý člověk a oč se s větším nebo menším zdarem pokoušejí obvykle političtí a veřejní činitelé a nejrůznější organizace. Mezi organizovaným a neorganizovaným, systematickým a nesystematickým průzkumem mínění lidí, jejich názorů a postojů k různým otázkám veřejného života je přirozeně kvalitativní rozdíl, který …“

(b) Téma je zřetelně obsaženo v předchozím rématu:

„Hlavní příčinou porušení koster je záměrné vylupování hrobů. Vykrádači hrobů měli zájem …“ (Obsahová souvislost je tu posílena i jazykově významovou blízkostí slovních kořenů slov vylupování a vykrádači.)

„Tento ostrov byl dosud předmětem nejvzdálenějších a nejmlhavějších tužeb Evropanů. Kolumbus však byl pevně přesvědčen, že je možno k němu připlout.“ (Kolumbus byl Evropan.)

(c) Téma je implikováno v předchozím rématu mené zřetelně, vzniká zdání tematického skoku:

„Studium venkova bylo od počátku podněcováno spíše praktickými zřeteli. Sociální, kulturní a všeobecná společenská zaostalost venkova ve srovnání s městským obyvatelstvem budila zájem nejen o zkoumání příčin a rozdílů …“

(d) Zvláštním a důležitým typem implikovaného tématu je téma kontrastní:

„Odhalení skutečností společenské podstaty techniky je zásluhou marxismu. Naproti tomu buržoazní teorie techniku jednostranně přeceňují nebo nedoceňují …“

(2) (a) Odbočka:

„V novější buržoazní sociologii se projevují tendence k ustavení zvláštní disciplíny, která by se zabývala „abnormálními“ jevy ve společenském vývoji, asi tak, jako se studuje lékařská patologie u živých organismů. Podle toho by byla sociologie též vědou o jevech, jež vedou k „dezorganizaci společenských forem“, přičemž sama dezorganizace se má chápat jako výsledek vzájemného působení jednotlivců nebo společenských skupin.“

(Odbočka s charakterem vysvětlujícím je zapojena do výpovědi formou vedlejší věty vztažné [takže vzniká komplexní výpověď]; tím, že tak nevytváří samostatnou výpověď [„backgrounding“], méně narušuje tematickou posloupnost.)

(b) Vsuvka:

„Tento ostrov, ležící podle Marka Pola na východ od Číny a totožný s dnešním Japonskem, byl doposud předmětem nejvzdálenějších a nejmlhavějších tužeb Evropanů.“

Rozpracování vsuvky na samostatnou výpověď se nehodí, protože v dané souvislosti kontextové (výkladové) představuje její obsah vedlejší okolnost, kterou by, vzhledem k celkové tematické posloupnosti, nebylo vhodné ani dost snadné vyjádřit jako réma samostatné výpovědi. Proto zde užito kondenzačního prostředku („backgrounding“) (slovesného adjektiva v platnosti přívlastkové). Bylo by sice možné vytvořit i výpověď [140]s několikanásobným rématem („Tento ostrov ležel podle M. P. na východ … a byl doposud předmětem“), avšak toto zrovnocenění obou rémat by opět nebylo v souhlasu s celkovou významovou výstavbou kontextu.

5. Cílem mých výkladů nebylo, jak už jsem naznačil, podat snad úplný výčet a rozbor typů tematických posloupností, nýbrž jen předběžně vymezit tento pojem a zvolený postup prověřit a rozvinout zkusmou analýzou českých textů odborného stylu. Další rozpracovávání této problematiky nepochybně leccos zkoriguje a mnohé doplní; tato stať by tedy splnila svůj účel, kdyby se jí podařilo prokázat teoretickou oprávněnost a analytickou plodnost zvoleného přístupu.

 

R É S U M É

Types of „Thematic Progression“ in Text

(Based on an analysis of Czech technical texts)

A text may be viewed as a concatenation of utterances (i. e., of sentences used in particular contextual and situational sctlings). Starting from the assumption that utterances reveal a bipartite structure, viz. the nexus of Theme (Topic, T) and Rheme (Comment, R),[1] the author tries to investigate the different possibilities of choice and of the sequential order of Themes of subconsequent utterances and the significance of these facts for the connexity of the text containing them and for the progression of the presentation of the subject matter. (In order to ascertain the T in a given utterance, the author uses the respective wh-question, as it is prompted exactly by the given context.) With regard to the T-R nexus, utterances are divided into (1) simple u., (2) multiple u., (3) u. with a multiple T or R, (4) condensed u. with a complex T or R,[2] (5) u. with an unexplicit T. The sequence of Themes (in a given text, or in its portion), their mutual concatenation, and their connection with the text (and situation) are called “Thematic Progression (TP)”.

The following five TP’s seem to be the most frequent and typical:

(1) Simple linear TP (or TP with linear thematization):

 

(2) TP with a constant T:

 

[141](3) TP exposing a split R (this is TP of a higher rank having the character of a frame for two or even more subprogressions):

 

(4) TP with derived Themes (i. e., derived from a “hypertheme”, e. g., from the T ot the whole paragraph):

In this case the choice and sequence of the derived Themes will be controlled by various principles of the presentation of the subject matter.

(5) TP with a thematic jump (or with an omitted link); this type is mostly a modification of the type (1):

 

Types of TP have to be regarded as abstract models, or constructs; in particular texts they often do not appear in pure forms and are employed in various combinations [e. g., (1), (2) or (1), (3)]. Besides, the TP is often complicated by various insertions and side-lines. At the same time, it is evident that the implementation of the said abstract models depends on the properties of the particular language, and that languages have at their disposal special means for implementing TP.

The investigation of the principles of TP and of the linguistic means employed have practical implications, esp. for stylistics and for computational linguistics.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 2, pp. 125-141

Previous Alois Jedlička: Studium současných spisovných jazyků slovanských a problematika variantnosti normy

Next Karel Svoboda: K třídění vedlejších vět podle spojovacích výrazů