Glosy k padesátiletí československé fonetiky

Milan Romportl

[Articles]

(pdf)

Заметки к пятидесятилетию чехословацкой фонетики / Glosses sur la cinquantaine de la phonétique tchécoslovaque

Historie československé fonetiky jako uznaného samostatného vědního oboru je vtěsnána do uplynulých padesáti let. Formálně je tu mezníkem jmenování Josefa Chlumského mimořádným profesorem na filosofické fakultě University Karlovy v r. 1919 a založení laboratoře pro experimentální fonetiku a její uvedení v život od r. 1920, mimo to i udělení venii docendi Antonínu Frintovi v r. 1918 pro obor slovanského jazykozpytu se zvláštním zřetelem k stránce fonetické. A dalším mezníkem je tu ovšem i Frintův pokus o založení českého fonetického časopisu Živé slovo, třebaže v r. 1920 vyšel jeho jediný ročník a pokus nebyl v této podobě již nikdy opakován.

Ona časová mez spadající téměř vjedno se založením našeho samostatného státu neznamená, že před ní naše fonetika nevykázala žádné významné práce. Můžeme odkázat na řadu přehledů, jimiž byla nastíněna předcházející historie.[1] Nebudeme se tu tedy odvolávat na pozorování Husova nebo Blahoslavova, na práci mechanika Kempelena, fyziologů Purkyně a Czermáka, ani na výklady gramatiků J. Gebauera nebo Em. Koláře, třebaže Gebauerovy Pokusy, jimiž se některé proměny hláskoslovné mechanikou mluvidel vykládají (z r. [295]1872) jsou přes veškeré jednotlivé nedostatky prvou naší novodobou experimentálněfonetickou studií (ne ovšem instrumentálněfonetickou, jakou je společná práce klasického filologa J. Krále a fyziologa Fr. Mareše z r. 1893).

Již tyto práce byly součástí onoho proudu, z něhož se pak mohla naše fonetika od počátku dvacátých let konstituovat jako samostatný filologický obor. Předcházely ji známé studie L. Dolanského z přelomu století,[2] prvé studie J. Chlumského, a to z metodologie experimentální fonetiky[3] a z jejích aplikací na řešení otázek zvukové stránky češtiny,[4] proslulá monografie A. Frinty Novočeská výslovnost (1909), částečně i jeho pozdější práce habilitační Fonetická povaha a historický vývoj souhlásky v ve slovanštině (1916) a jeho studie menší, ovšem i práce dalších,[5] metodologická stať romanisty M. Křepinského O umělém patru a jeho užití (ČMF 1, 1911, s. 236n.), dále zájem o výsledky fonetických bádání v obou hlavních směrech u představitelů vysokoškolské filologie (např. u germanisty J. Janka),[6] to vše vytvořilo předpoklady další rozvinuté práce naší fonetiky.

Počátky nově ustaveného oboru nejsou nijak idylické. Hned ze začátku dochází k prudkému střetání zástupců obou základních metodických přístupů: antagonismus fonetiky experimentální (nazývané také často podle Jespersena — přiznejme, že ne zcela bezdůvodně — fonetikou instrumentální), reprezentované především odchovancem a pak spolupracovníkem pařížského P. Rousselota, zakladatele tohoto směru, pražským profesorem J. Chlumským, s ním a po něm Chlumského žákem a nástupcem na stolici fonetiky B. Hálou, popř. i dalším odchovancem Chlumského a dočasným asistentem Rousselotovým v jeho stařeckých letech, brněnským profesorem fonetiky Em. Šrámkem na straně jedné, a na straně druhé fonetiky tzv. sluchové s hlavním představitelem A. Frintou, žákem pařížského P. Passyho, k jejímž stoupencům lze počítat řadu československých lingvistů, zvláště bohemistu Fr. Trávníčka. Tento antagonismus se projevoval v neustálém a mnohdy nepříliš plodném střetání názorů. Teprve po dlouhých letech sporů se došlo k názoru, že fonetice je třeba obou metod a konfrontace výsledků získaných oběma postupy.

Je ovšem třeba přiznat, že podobné spory nebyly omezeny na boj mezi stoupenci obou základních metodických přístupů, nýbrž že docházelo k častým sporům i mezi zástupci jedné a téže metody (např. kromě zmíněných sporů Frinta vs. Kunstovný [296]popř. Frinta vs. Trávníček, později Hála vs. Šrámek apod.), namnoze k střetnutím o problémy jevící se po časovém odstupu jako okrajové a nepodstatné.

Někdy nedůtklivě vedené diskuse na stránkách našich odborných časopisů, sledované naší filologickou veřejností s rozpaky, vedly pak někdy i k nepříliš lichotivému posuzování celého oboru.[7] Přitom však namnoze unikal přínos základních děl oboru. Postupně se zmenšuje počet prací, které jsou zpracovány pouze metodou poslechovou. A. Frinta později přechází k pracím slavistickým a speciálně fonetickou problematikou se obírá stále řidčeji,[8] naproti tomu se objevuje fonetická problematika nejen v příslušných kapitolách souborných prací gramatických a dialektologických brněnského bohemisty F. Trávníčka, ale jsou jí věnovány jeho samostatné publikace.[9] O jednotlivých pracích se v kritikách a replikách na ně ustaluje někdy na léta mínění, které se koriguje pozdějšími výzkumy s užitím subtilnější metodiky experimentálněfonetické. V některých sporných případech dostávají dokonce za pravdu bystrá pozorování poslechových fonetiků před tzv. objektivními zjištěními, která byla prováděna pomocí přístrojů, ovšem se značně tehdy omezenými možnostmi.

Základním pracím tehdy vzniklým v úseku experimentální fonetiky nelze upřít ani dnes značný význam. Tak po řadě přípravných studií, zejm. oněch, kterými se pustil do diskuse se švédským fonetikem a slavistou R. Ekblomem o charakter českého přízvuku a kvantity,[10] předložil J. Chlumský ve své České kvantitě, melodii a přízvuku (1928) rozměrné dílo, imponující především vědeckou akribií materiálu a jeho bohatstvím a snad i utříděním, méně již skutečně lingvistickou interpretací. Vůbec tato Chlumského základní práce, stejně jako jeho studie (bohemistické, romanistické, popř. i na materiálu anglickém)[11] ukazují Chlumského jako vědecký typ analytický, jemuž se však nedaří vždy dosáhnout přijatelné syntézy výsledků, pokud se o ni vůbec pokouší. Dokonale ovládá rousselotovskou metodiku, prověřuje její nosnost, pokouší se o její detailní propracování a je pak vnitřně přesvědčen o neotřesitelnosti výsledků dosažených jejím užitím. Pokouší se občas takto zjištěná fakta interpretovat lingvisticky v rámci metody mladogramatické, to však již s podstatně menším zdarem. Metodologické novátorství bylo Chlumskému cizí.[12]

V důvěře v nezviklatelnost instrumentálních zjištění se Chlumskému podobá [297]E. Šrámek, předkládající mimo jiné[13] Pokus o stanovení jakosti českých samohlásek (1927), jehož výsledky byly s pochybami přijímány a korigovány zejména B. Hálou. Šrámek však na rozdíl od Chlumského úzkostlivě setrvává na registraci zjišťovaných faktů a zcela programově upírá fonetice jakékoli právo na lingvistickou interpetaci výsledků.

Pokračovatelem a současně do značné míry protipólem Chlumského, pokud jde o vědecký typ, je B. Hála. Vstupuje na vědecké bojiště studií K popisu pražské výslovnosti (1923),[14] důležitým příspěvkem, i když zcela poplatným Chlumskému, avšak již v další knize Artikulace českých zvuků v Roentgenových obrazech (1926), kterou vytváří spolu s rentgenologem B. Pollandem, se začíná ustalovat jeho vědecký profil. Je schopný organizátor, který dovede zvolit aktuální problém, najít vhodného spolupracovníka nebo spolupracovníky, volí vhodnou, namnoze dosud nevyzkoušenou metodu, kterou svou studií prověří a začlení do repertoáru metod experimentální fonetiky. V řadě prací není jistě jeho materiál vyčerpávající a z hlediska statistického pak ani plně reprezentativní (tak také v Základech spisovné výslovnosti slovenské …, 1939); Hála se však neutápí v detailech a pokouší se o shrnutí a přijatelné zobecnění (třebas někdy snad i předčasné). Jeho metodicky novátorská práce, kromě citovaných zejména společné práce s L. Hontym, zavádějící do fonetiky definitivně kinematografii stroboskopickou i vysokofrekvenční, užití oscilografu a pak mnohaletá soustavná práce na akustické analýze vokálů vrcholící dílem Akustická podstata samohlásek (1941) mu zjednaly v mezinárodním měřítku respekt i vnější uznání. Tato monografie je nesporně Hálovým dílem nejsystematičtějším, ukázkou, jak se lze kombinací nejrůznějších metod (mezi nimi ovšem i poslechové) dobrat výsledků, jejichž hodnota je i po letech značná. Není jeho vinou, že zastaraly v těch bodech, kde nový pohled do problémů přinesla nová metoda, např. užití tzv. „visible speech“, podávající změny akustického spektra v časovém průběhu, nebo elektroakustické modelování, které mohlo rozhodnout o přiřazení formantů příslušným rezonančním dutinám mnohem bezpečněji. V té situaci bylo opožděné vydání francouzské zestručněné verze v r. 1957 již anachronismem.[15]

Mezitím, kdy vycházely uváděné práce prvých našich předních fonetiků a také práce prvé generace jejich žáků (mezi nimi i některých dialektologů), zformovala se v Pražském lingvistickém kroužku skupina funkčních lingvistů, která demonstrovala svůj teoretický přístup zejména na systému zvukového plánu jazyka. Vpád nových lingvistických názorů zdánlivě do hájemství pozitivisticky orientované fonetiky se neobešel bez nových prudkých konfliktů. Jsou po odstupu pochopitelné. Nová disciplína, fonologie, se snažila přesně vymezit své pracovní pole a delimitovat je proti poli fonetiky. I když se objevily i výstřelky, které volaly po náhradě fonetiky fonologií v oblasti lingvistiky vůbec, nešlo v pražské škole o popírání významu fonetiky, nýbrž o její omezení na oblast bádání o zvukovém materiálu jazykových projevů; mnozí z nejvýznamnějších představitelů právě pražského směru (Jakobson, Mathesius, Havránek aj.) si byli vědomi, že bez analýzy zvukového materiálu, který skýtá fonetika, je strukturální rozbor ve zvukovém plánu nedostačující.

[298]A tak bylo po mém soudu vyhraněněji odmítavé stanovisko fonetiků k fonologii. Zástupci starší generace se mnohdy domnívali, že fonologický přístup není ničím jiným než jakýmsi přístupem psychologicko-fonetickým a že fonologie pro sebe zabírá oblast, kterou zkoumá, nebo alespoň může zkoumat sama fonetika. Z toho pak u nich vyplynulo ztotožňování hlásky a fonému (tento postoj je vyjádřen např. ještě v Hálově obsáhlém kompendiu Uvedení do fonetiky češtiny … z r. 1962, s. 112n., které jinak podává v mnoha ohledech podrobnou a celkem spolehlivou informaci o výtěžcích práce české a slovenské fonetiky v uplynulých desítiletích).

Takový zůstává stav do doby, kdy umírá v březnu 1939 J. Chlumský a jsou uzavřeny české vysoké školy. Ovšem už u žáků zakladatelské generace vyškolených v třicátých letech se objevuje vedle příkrého zavrhování druhého směru stanovisko méně odmítavé. Žáci Trávníčkovi, bohemisté a dialektologové pracující v hláskoslovných partiích svých prací metodou poslechovou (A. Kellner, J. Bělič aj.), jsou také žáky Havránkovými a Jakobsonovými a není divu, že se fonologický přístup prosazuje v jejich pracích na předním místě, analogicky i u některých badatelů slovenských ovlivněných vyhraněnou osobností J. M. Kořínka. Weingartův žák St. Petřík pokouší se průkopnicky ve svých četných příspěvcích, zvláště v posmrtně vydané monografii, o nástin systému větně fonologických prostředků zachycovaných poslechem.[16]

Chlumského a Hálovi žáci K. Ohnesorg s V. Mazlová zůstávají věrni východisku pražské experimentálně fonetické školy, užívají ovšem rovnocenně i metody přímé, pokoušejí se však v některých pracích i o fonologické zařazení některých faktů. V. Mazlová po několika drobných přípravných pokusech zachytila v monografii Výslovnost na Zábřežsku (1949) tradičními metodami Hálových prací hlavně artikulační stránku tohoto hanáckého nářečí a připojila lingvistické exkursy, které mnohdy působí zjednodušujícím dojmem. — K. Ohnesorg se postupně víc a více zaměřuje k otázkám pedofonetickým a podává v mnoha drobných příspěvcích a zvláště ve třech monografiích[17] podrobný popis zvukové stránky dětské řeči a jejího vývoje. Vlastní jazykovědné postřehy však zařazuje spíše do studií drobnějších. Velká Ohnesorgova práce v oblasti pedofonetické, projevující se také výchovou vědeckých žáků (J. Pačesová, L. Bartoš), postrádá dosud po mém soudu lingvisticky fundované zobecnění.

Zde jsme však již vkročili do období po druhé světové válce, jemuž jsme věnovali již dříve pozornost jinde.[18] Odpustíme si zde taxativní výčet prací, který by zabral mnoho místa a je v práci uved. v pozn. 1, a pokusíme se spíše naznačit celkové tendence v naší fonetice v tomto více než dvacetiletém období.

Působí v něm vedle sebe reprezentanti zakladatelské i prvé žákovské generace a k nim přistupují zástupci generace, kterou bychom mohli nazvat poválečnou. Nepřicházejí již z jediného centra, pražské filosofické fakulty a [299]jejího fonetického pracoviště, kterému se po válce dostává označení Fonetický ústav (po Chlumském jej vede do r. 1964 B. Hála, po něm M. Romportl). Vzniká fonetická laboratoř na brněnské universitě, kde se profesorem fonetiky stává E. Šrámek (po jeho smrti v r. 1954 K. Ohnesorg), B. Hála vytváří základ malé laboratoře i na Palackého universitě v Olomouci (zde pak do své smrti v r. 1950 supluje V. Mazlová, po ní K. Ohnesorg — skutečná laboratoř zde však nevznikla, obor tam dosud nemá svého zástupce), zakládá se fonetická laboratoř na filosofické fakultě University Komenského v Bratislavě (kterou postupně vedou J. Stanislav a po něm E. Pauliny). Starý fonografický archív České akademie věd a umění se přetváří v ČSAV ve fonetický kabinet, později fonetickou laboratoř při Ústavu pro jazyk český, kterou vedl B. Hála a od r. 1966 M. Romportl.

Fonetičtí pracovníci posledních generací nevycházejí — pokud je jejich východiskem některý z oborů filologických — obvykle orientováni jednostranně k fonetice nebo fonologii. Jsou odchováváni jednak představiteli klasické české fonetické školy (B. Hálou, K. Ohnesorgem, E. Šrámkem), jednak i předními zástupci pražské strukturalistické školy (B. Havránkem, zvl. jeho fonologickým obrazem nářečních soustav vokalických, B. Trnkou, pak též V. Skaličkou, J. Vachkem, P. Trostem, popř. A. Kellnerem, na Slovensku po J. M. Kořínkovi E. Paulinym, J. Ružičkou, A. Isačenkem — vliv Ľ. Nováka je jen nepřímý).

Antagonismus fonetiky experimentální a sluchové je dávno překonanou minulostí, překlenuje se propast mezi fonetikou a fonologii. Práce fonetické se pokoušejí o fonologické interpretace, fonologické studie (stále v pojetí fonologie v pražském smyslu, i když osvěžované impulsy přicházejícími např. z nových výzkumů Jakobsonových) čerpají z fonetických výzkumů a pokoušejí se o fonetické výzkumy vlastní.

Příkladem mnohostranného strukturálního lingvisty, odbočujícího však také do oblasti poslechové fonetiky (Fonetika spisovnej ruštiny, 1947), který se z příkrého odpůrce experimentální fonetiky stal jejím zastáncem v její novější akustické podobě a získává dokonce pro své fonologické studie vlastní fonetické materiály, je A. V. Isačenko. Nezatížen tradicí starší experimentální fonetiky dovede leckdy odhalit ve fonetickém materiálu nebo v samé metodě netušené možnosti, jindy mu však unikají možnosti tradiční. A tak i jeho studie z větné intonace (s H. Schädlichem) i článek o českém ř (Phonetica 12, 1965, s. 1n.), jakkoli se někdy setkávají s výhradami fonetických specialistů, jiskří autorovým espritem, známým z mnoha jeho studií z jiných oborů.

Zmíněný dvojí pramen, z něhož se napájí současná fonetika, nese s sebou jisté nebezpečí. Je to nebezpečí míšení rovin. Občas jím trpí i práce M. Romportla nebo A. Skaličkové. Prvý se zabral do studia větné fonetiky cestou, kterou naznačil Chlumský a Petřík, jeho články a monografie K tónovému průběhu v mluvené češtině (1951) podaly solidní popis a rozbor intonačních forem, v jejich systematizaci mu však scházel důsledný jazykovědný a fonologický přístup lingvisty F. Daneše (Intonace a věta ve spisovné češtině, 1957), jehož pracím by naopak v některých případech prospělo prověření fonetických faktů. Teprve přihlédnutí k Danešovým (a ovšem již i Mathesiovým) přístupům (důslednější respektování kontextového členění) odstranilo alespoň zčásti řadu úskalí Romportlových intologických prací. V jiném okruhu na[300]vázal na akustické rozbory, zejm. Hálovy, a inspirován přístupem Jakobsonovým pokusil se v mnoha článcích a zejména v monografii Zvukový rozbor ruštiny (1962) o zjištění jazykové relevance akustických prvků a o klasifikaci fonémů jazyka podle lišících je zvukových fenoménů. Zejména v souhláskovém inventáři a v pojetí systému jsou však jisté nedůslednosti a slabiny, které bude patrně možno odstranit dalším výzkumem. Přitom se však ukazuje, že kritika vedená proti některým základním rysům koncepce (např. proti interpretaci přesahování rysů přes hranice realizace fonému se ozval K. Horálek a M. Veyrenc) je vyvracena vývojem v disciplíně samé.

Také v pracích nápadité a podnětné A. Skaličkové, ať se týkají obecných otázek (přízvuku ve větě, podstaty a vymezení slabiky — zde jde odchylnými cestami než B. Hála) nebo speciálních otázek fonetiky konkrétních jazyků, řešených ve vztahu k fonetice češtiny (zvl. anglické a korejské fonetiky — srov. The Korean Consonants, 1960) nacházíme pozoruhodné postřehy (vedle míst, která budí diskusi zejména tam, kde dochází k „míšení rovin“). Prozatím nejtrvalejším přínosem Skaličkové je její zjištění, že charakter tzv. větného přízvuku leží obvykle zcela v jiných rysech (resp. jejich komplexu) než v pouhém dynamickém odlišení.

Tito i další fonetičtí pracovníci (brněnští J. Pačesová, L. Bartoš, M. Pavlík, pražští J. Novotná, L. Švestková, Z. Palková, M. Zichová, Z. Oliverius, košický J. Liška, bratislavští Á. Kráľ a J. Dvončová aj.) se pohybují častěji na pomezí fonetiky a fonologie a mnozí z nich předkládají vedle studií fonetických nebo foneticko-fonologických i stati převahou fonologické, jejichž pojetí navazuje na pojetí pražské školy, k níž se hlásí.[19]

U dalších nevystupuje složka lingvistická již tak do popředí. Platí to zejména o J. Ondráčkové, která předkládá zejména práce z fonetiky fyziologické (monografie Rentgenologický výzkum artikulace českých vokálů, 1964), popř. analyzuje český přízvuk a přízvukové jednotky (na tomto tématu pracuje též Z. Palková). Způsobem práce připomíná B. Hálu, zejména schopností vytvořit vhodný pracovní tým, s jehož pomocí získává výtečný materiál, který je s obdivem přijímán v odbornických kruzích též různých pomezních oborů. Někdy se jí však zde nedostává prohloubenějšího rozboru a zvláště jazykovědné interpretace zjištěných faktů.

V jiné oblasti pracuje B. Borovičková, zejména společně s elektroakustikem V. Maláčem, na akustické a percepční analýze a nyní i syntéze řeči,[20] i když získané materiály, dosud ještě omezené, zamýšlené lingvistické zobecnění ještě nedovolují. Chvályhodný je pracovní optimismus obou autorů, kteří dovedli po maximalistickém vytyčení úkolů (automatické ovládání strojů řečí) omezit své úkoly do vymezených pracovních etap, v kterých nyní řeší podrobně a ve spolupráci s širším mezioborovým týmem základní otázky jazykové relevance akustických složek řeči (tedy podobně jako současně a dříve již Romportl, pak J. Novotná, P. Janota, do jisté míry i A. Isačenko).

Akustickou a percepční analýzou řeči se zabývá i P. Janota, který po některých pracích audiologických vypracoval a aplikoval řadu metod akustické a percepční analýzy a akustické syntézy především pro výzkum individuál[301]ních rysů v mluvené řeči.[21] Jeho metoda percepčních testů se souborem syntetických vokálů (produkovaných syntetizérem stacionárních zvuků vlastní konstrukce), užívaná nejen v jeho vlastní práci, ale i řadou zahraničních pracovišť, otvírá velké — i když samým autorem dosud nevyužité — možnosti výzkumu rozložení vokálů v systémech jednotlivých jazyků (popř. nářečí), aniž je třeba zkoumat konkrétní realizace v promluvách.

Uvádíme-li zde jen nejpodstatnější část oněch fonetických prací, které mají v domácích i zahraničních odborných kruzích největší ohlas, neznamená to nikterak podcenění prací dalších, které u nás vznikají na fonetických pracovištích i mimo ně, zvláště na pracovištích oborů úzce příbuzných. Jak ukázal i 6. mezinár. kongres fonetických věd konaný v Praze 1967,[22] jsou výsledky prací československé fonetiky i dnes (stejně jako byly při synchronním pohledu v uplynulých padesáti letech) souměřitelné s pracemi předních pracovišť zahraničních, i když není leckdy souměřitelné materiální vybavení laboratoří.

Ovšem vývoj disciplíny samé dovoluje v právě probíhající etapě takovouto rovnocennou konkurenci, neboť se v ní obvykle nedosahuje lepších výsledků jen pomocí obrovitějších a složitějších nákladných zařízení. Po vývojových údobích, v kterých se postupně akcentovala složka organogenetická nebo akustická, dochází v současnosti (a bude docházet patrně i v následujících letech) zdánlivě k přiblížení k etapě výchozí, která zdůrazňovala sluchovou složku při analýze mluvené řeči — tehdy ovšem z nezbytnosti a z nedostatku jiných metod zkoumání. Současná fonetika vychází ze stále prohlubovaných a subtilnějšími metodami prověřovaných výzkumů artikulačních i akustických, kritériem relevance jednotlivých složek je však pro ni teprve jejich postižitelnost (resp. míra a způsob postižitelnosti) lidskými smysly, tj. zdaleka nejvíce lidským sluchem.

Tato renesance fonetiky percepční znamená ovšem etapu kvalitativně zcela odlišnou od etapy výchozí. Zkoumání akustického signálu (popř. i optického) s modifikovanými parametry (a to v obměňované řeči jak přirozené, tak syntetické) vedle výzkumu nemodifikované přirozené řeči např. percepčními testy dodává veliké množství materiálu skýtajícího dříve netušené informace, který po zpracování (někdy i pomocí matematických strojů) dává možnost nejen tradičního využití v lingvistice, zejména ve fonologii nebo morfologii, popř. ve fonologii větné, nebo při vyučování mluvené formě jazyka, ale i aplikace v disciplínách dalších. Úspěšné řešení mnoha otázek přenosu a registrace řeči, mluvených vstupů (popř. i výstupů) strojových zařízení předpokládaných při automatizaci, ale ovšem také v prohloubené míře při vytváření řeči u osob s defektním sluchem a více než dříve i v pěvecké technice nebo technice jevištní řeči (také se zřetelem k slyšitelnosti a srozumitelnosti řeči v uzavřených prostorech) není myslitelné bez využití nových fonetických výzkumů. Mnohé obory již využívají výsledky práce československé fonetiky, o kterých jsme zde psali (tak je již běžná a plodná spolupráce s odborníky v telekomunikaci nebo s defektology), v jiných oborech však studium nových fonetických prací přichystá nyní i v budoucnu bezpochyby užitečná překvapení.

 

[302]R É S U M É

Glossen zum halben Jahrhundert der tschechoslowakischen Phonetik

In dem Aufsatz wird die Geschichte der tschechoslowakischen Phonetik in den letzten fünfzig Jahren kurz geschildert. Der noch in den zwanziger Jahren überlebende Streit zwischen der Ohren- und experimentellen Phonetik wird in den dreißiger Jahren durch die Meinungsverschiedenheiten zwischen der Prager phonetischen und phonologischen Schule (im Prager linguistischen Kreis) ersetzt. Erst die Generation nach dem zweiten Weltkrieg, deren Mitglieder Schüler beider Schulen zugleich sind, ist imstande die fruchtbaren Impulse beider Richtungen in ihren Arbeiten auszunutzen und die bestehenden Differenzen zu überbrücken. Es werden die Haupttendenzen in der Arbeit der tschechoslowakischen Phonetik und die Hauptzüge der Werke ihrer Darsteller charakterisiert.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 3, pp. 294-302

Previous Jaromír Bělič: Naléhavé úkoly české dialektologie

Next Antonín Tejnor: Normalizace terminologie jako součást péče o kulturu spisovného jazyka