Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Česká práce o větné intonaci

Pavel Trost

[Rozhledy]

(pdf)

-

Ve své bohaté a původní práci, „O hudební stránce středočeské věty“[1], posmrtně vyšlé, shrnuje ST. PETŘÍK ze značné části rozptýlené své články časopisecké.[2] Spojuje v ní úzkostlivé minuciosní popisy s úpornou snahou o řešení obecné problematiky předmětu; pronikavě dovede vystihovat úlomky skutečnosti, ale nedaří se mu teoreticky je zvládnout a odkrýti imanentní zákony celků.

V úvodě zjišťuje hudební prvky řeči; přitom však na př. zapomíná, že hudba stejně jako řeč je založena na protikladech, také nedbá frázování jakožto prvku rytmického. Podává pak celkovou intonační charakteristiku středočeské věty vypovídací; určuje její známou tendenci zdůrazňovat aspoň jedno slovo ve větě, a to umístěním dynamickomelodického vrcholu na posledním slově v ní: větný přízvuk na konci větné jednotky má tedy funkci článkovací a rozhraničovací, nikoli přímo hierarchickou. — V kapitole o melodii probírá především „rozklad“ dynamickomelodického vrcholu, totiž případy, kdy dynamický vrchol padá na první slabiku slova, melodický na druhou nebo třetí; rozklad ten má ráz emocionální. (Jako jev v podstatě melodický pojímá tzv. posunutí přízvuku s první slabiky na druhou u slov trojslabičných.) — Následují úvahy o funkci hlubokého tónu, známé našim čtenářům z jeho článku v I. ročníku Slova a slovesnosti (odmítá v nich výklad, že je hluboký tón průvodním jevem přízvuku, fysiologicky podmíněným); je nepochybné, že hluboký tón může označovat „záporné“ emoce, ale nelze souhlasiti s tím, že P. stále mate fonologii výrazovou a vyzývací (Kundgabe- und Appellphonologie) s fonologií významu věcného (Darstellungsphonologie). — Dále popisuje rozmanité intonační znaky, zvukové figury výrazu a vyzývání — smutku, varování, laskavosti, údivu a p. Všechny tyto útvary jsou značně složité a mají množství variantů; v popisech si všímá jen některých stránek intonačních útvarů, ale nepoznamenává, zda přednes je na př. pevný nebo uvolněný, drsný nebo měkký, zvučný nebo nezvučný. Rozbírá také intonační podobu běžných zdvořilostních formulek, jako pozdravů a různých slov vybízecích. Vskutku tyto formule mluví skoro jen svou intonací, intonace výrazová a vyzývací není tu jevem průvodním, nýbrž je skoro samostatná. Pozdravy jsou příznaky sociálních rozdílů mezi zdravícími se lidmi… Petřík nevystihl však průhlednou symboliku hlasových gest: nízký tón — chování ponížené,[3] vysoký tón — chování povýšené, náznak koncového stoupání — nižší se obrací k vyššímu, koncové klesání — vyšší k nižšímu.

Správně obměňuje Petřík názor, že intonace má platnost trojí, logickou, citovou a estetickou, v tom smyslu, že od funkce citové (expresivní) je třeba lišiti funkci impresivní, totiž snahu působit na osloveného; má tedy intonace čtverou funkci — podle čtyř složek jazykového modelu.[4]

V téže kapitole dále jedná o intonaci středočeské otázky.[5] Za běžnou formu otázky zjišťovací má typ se stoupáním na poslední slabice věty, slabika ta se protahuje a tónický její průběh je „konkávní“. Probírá pak neběžné typy otázky zjišťovací, v nichž stoupání není na slabice koncové, nýbrž je uvnitř věty a podle tónového průběhu není „konkávní“, nýbrž „konvexní“, anebo u nichž se stoupání to rozděluje na několik slabik. Otázka rozlu[100]čovací má podle něho stejnou melodickou formu jako věta vypovídací; to vykládá takto: ve větě půjdeš nebo nepůjdeš klesá melodie na konci proto, že rozlučovací otázka „má významový odstín, který bychom mohli vyjádřiti větou rozkazovací… Jelikož pak věty rozkazovací mají melodii klesavou, dostává tuto melodii i rozlučovací otázka. Protože však rozlučovací otázka se melodicky neliší od věty oznamovací, musí se od ní lišit přízvukem (aby se oba typy větné, tak důležité v každém jazyce, nemátly); to je patrně jeden důvod, proč dostává rozlučovací otázka přízvukový vrchol na spojce nebo (či), slabší přízvuk pak bývá na první alternativě, kdežto druhá alternativa je nepřízvučná“ (83). Ve skutečnosti je příznačný pro rozlučovací otázku hluboký tón její druhé části neboli jinými slovy, dvojí přízvukový vrchol s tónovým rozlišením: první vrchol je vysoký, druhý hluboký; tónové rozlišení v ní znamená protiklad v jednotě:[6] váže obě její součásti v jednotu a v jejím rámci je staví proti sobě. A tímto tónovým odstupněním mění se specifická intonace tázací — asi tak, jak to naznačil Broch.[7] Typ popsaný Petříkem je jistě zvláštní (byť i místně zobecnělý) — je to „otázka vystřelená z revolveru“. (Tím, že intonace rozlučovací otázky je odvozená, padá také fantastický a mechanistický nápad Kretschmerův,[8] že specifická intonace tázací vznikla jako zkrácená otázka rozlučovací.)

V téže kapitole konečně jedná o intonaci větného taktu. Podle Petříka je mluvní takt „hláskový komplex, který mluvící v daném okamžiku chápe jako významový celek“; tato definice, kladená jako významová proti definici fonetické, je pro svou neurčitost bezcenná. Větný takt je realitou větné fonologie — rytmicko-melodický tvar významově zaměřený; jak známo, založil dávno Passy definici větného taktu (groupe d’énonciation) na možné pause mezislovní.[9] Petřík podceňuje členění řeči na větné takty, omezil se na rozbor intonace „neposledního, předpausového taktu“ — „taktu odkazujícího“, jímž se naznačuje, „že se v řeči bude pokračovati“: takt odkazující je vyznačen zakončením stoupavým, stoupání začíná na slabice s větným přízvukem a rovnoměrně pokračuje až do konce taktu. Ale příznačný rys větných taktů není dán jen intonačním závěrem, nýbrž i začátkem (tak Bogorodickij, Peškovskij, Tomaševskij). — Co se týče paus samých, vytkl Petřík rozdíl mezi pausami rozdělujícími, t. j. rozkládajícími rozsáhlé, avšak významově jednotné větné skupiny, a pausami významotvornými, t. j. rozlišujícími větné významy. Příklad pausy rozdělující: celá ta zamotaná věc vzniká z důvodů || obyčejnému člověku nepochopitelných. Příklad pausy významotvorné: byv odsouzen || s výkřikem Zrádce! odchází na popraviště — byv odsouzen s výkřikem Zrádce! || odchází na popraviště. Ale přece nelze dobře tvrdit, že by pausa v prvním případě roztrhla významovou jednotu; ve skutečnosti sjednocuje významový celek následující a v druhém případě významový celek předcházející. Tak je třeba mluvit místo o pause rozdělující a významotvorné o pause progresivní a regresivní. Pausy při aposici jsou pak ve shodě s polovětným rázem aposic.

V kapitole o přízvuku probírá některé případy, v nichž větný přízvuk rozlišuje větné významy, na př. věta já nejsem bohatý jako ty má protichůdný význam podle toho, je-li větný přízvuk na nejsem nebo na jako. Avšak ani tento popis ani výklad Petříkův nevyhovují. Věc se má takto: dvojí intonace vyjadřuje dvojí syntaktickou strukturu; buď skupina jako ty určuje člen bohatý, t. j. bohatý jako ty tvoří jednotu uvnitř věty, nebo skupina jako ty se samostatně připojuje k celé větě já nejsem bohatý, a jde tu vlastně o dvě rovnocenné věty. První syntaktická struktura se vyjadřuje intonačním odstupněním dvou vrcholů, druhá intonační jejich rovností. Podobně třeba vyložit dvojí protichůdný smysl věty Já to nedělám, protože se chci zalichotiti: větné vrcholy nedělám a zalichotit jsou přízvukem a tó[101]novou výškou buď odstupňovány nebo stejnorodé. Intonační stejnorodost znamená, že dvě větné jednotky jsou i významově nějak stejnorodé, samostatné; intonační odstupňování naopak váže dva větné členy v jednotu. — Dále uvádí příklad, jak se rozlišuje význam spojení slov přízvukem: N. N. psal také česky — N. N. psal také česky; zde se projevuje hierarchické funkce větného přízvuku: přízvuk posunutý od konce je příznakový, přízvuk na konci věty bezpříznakový. — Další příklad: jiný dobrý člověk — jiný, dobrý člověk; zde však jde o protiklad větné jednoty jediné a dvojí; kde je jediná větná jednotka, je intonační odstupnění, kde jsou dvě, je pausa.

Dále jedná P. o důraze kompensačním, totiž o přízvuku, který dává slovu s významem neurčitým aktuální platnost určitou, na př. to je jaký učenec ve významu „to je veliký, znamenitý učenec“, zvláštní důraz upozorňuje na zvláštní platnost slova, na úmysl mluvčího. Zcela pochybeně přitom vykládá to, že taková věta má v záporu význam odchylný: „to není nějaký učenec už neznamená, to není veliký učenec, nýbrž naopak znamená ‚to je jakýsi bezvýznamný a neznámý učenec‘; chceme-li převésti věty typu To je jaký (= znamenitý) učenec! do záporu, pak musíme nahraditi nějaký slovem znamenitý ap., tedy musíme říci to není znamenitý učenec. V záporné větě totiž je obsah přívlastku popírán záporným přísudkem, má tedy obsah chudý, oslabený; není tu tedy podnětu k tomu, aby se tu užilo kompensačního důrazu na slově nějaký, ale zase bez kompensačního důrazu neměla by věta to není nějaký učenec smyslu ‚to není veliký učenec‘, takže nezbývá než sáhnouti k přívlastku veliký, znamenitý ap.“ (144). Ve skutečnosti je tomu jinak: Tato věta v kladném znění vyjadřuje obdiv, v záporném nikoli. To je jaký učenec znamená „to je velký, znamenitý učenec“ jen tehdy, je-li v té větě intonace obdivu, jen intonace obdivu dodává slovu nějaký význam veliký, znamenitý; při záporném smyslu věty je ovšem intonace obdivu vyloučena. Vůbec obdiv a zápor se vyjadřují rozdílnými expresivními prostředky. Větu to není veliký učenec lze zahalit na př. do výroku to je nějaký učenec s intonací ironie.

P. mluví dále o analytickém přízvukování složenin (milostpaní atd.) a o kladení přízvuku v určité funkci na podstatné jméno místo na předložku.

Následují jen stručné poznámky o tempu řeči, o labialisaci (ztemňování) samohlásek při hlubokém tónu, o protahování samohlásek (intensifikačním, emocionálním), jde však vesměs o významné jevy „hláskové stylistiky“. Přes podněty Sieversovy se nemluví vůbec o hlasových kvalitách. Je patrné, že si P. neujasnil pojem hudební stránky řeči. Hudební stránkou řeči se obyčejně rozumí její rytmickomelodická stránka; emociální labialisace není hudebním zjevem v tomto smyslu, vždyť tónová výška se obrací v tónovou kvalitu. Tato labialisace je zjevem hudebním jen po té stránce, že není jevem jazykovým v nejvlastnějším smyslu, t. j. neslouží k rozlišování věcného významu.

Poslední kapitola se snaží obecné a zásadní poznatky knihy uvésti v soustavu. P. zjišťuje v ní, o které stránky může jíti při melodických vlastnostech řeči: 1. o stránku výškovou — absolutní výšku tónů, složení intervalů; 2. o stránku pohybovou — uvnitř slabiky pohyb rovný, rovnoměrně stoupavý nebo klesavý, konkávně nebo konvexně obloukovitý, při větším rozsahu však pohyby složitější; 3. o umístění melodie ve větě. Melodii prohlašuje za nejvýznamnější prvek větné fonologie. Zdůrazňuje rozdíl mezi kvantitativní a kvalitativní funkcí intonačních prostředků; přitom však připouští, že na př. „platnost intensifikační má v sobě něco kvantitativního, ale i citového, tedy kvalitativního“ (173). Ve skutečnosti je nutno rozlišit intonaci, která vyjadřuje intensitu emoce, od té, která emocionálně vyjadřuje intensitu předmětu. Je naprosto pochopitelné, že „intonace významová na rozdíl od melodie citové respektuje významové celky uvnitř věty“ (174): neboť „intonace významová“, ale nikoli „melodie citová“, má především funkci článkovací a rozhraničovací. P. uvažuje dále o tom, do jaké míry větná intonace určuje smysl vět — do jaké míry je nepostradatelná; to je však také spojeno s otázkou jazykových funkcí: pro funkci expre[102]sivní a impresivní má intonace význam nesmírný, ale písemné soustavy dbají výlučně intonace předmětného významu. — Naráží také na možnost „neshody mezi stanoviskem gramatickým a fonologickým“, t. j. syntaktickým a intonačním: „spojení nejdu tam, protože nemám peněz s fonologickým vrcholem na ne-, od něhož intonační linie klesá směrem ke konci celého souvětí, a totéž spojení nejdu tam, protože nemám peněz, ale s jinou intonační podobou (spojení nemá vrcholu, který by ostře vynikal nad ostatní slova tónem a intensitou, nýbrž skládá se ze dvou intonačních celků, oddělených pausou před protože) liší se fonologicky tím, že v prvním případě je záporce ne- podřízena celá ostatní část souvětí, kdežto v druhém případě toho není. Se stanoviska syntaktického však tu jde v obou případech o stejnou podřaděnost (v obou je totiž věta vedlejší, uvedená spojkou protože, podřízená větě hlavní), ale tato podřadnost se neshoduje s podřaděností fonologickou“ (186). Ve skutečnosti není ovšem mezi syntaktickou a intonační stránkou vět paralelismus, ale není také neshoda. Intonace vůbec dotvořuje významovou strukturu vět, syntakticky podloženou. Podoby intonační, přistupující ke vztahům syntaktickým, zapojují věty do vyšších celků, upravují „perspektivu“ vět.[10]

P. uvažuje mimo jiné o tom, zdali intonační soustavy jsou vázány na určité jazykové oblasti. Základní prostředky větné fonologie, a to fonologie výrazová a vyzývací i fonologie věcného významu, jsou jistě universální, ale přece jsou pronikavé rozdíly v soustavném využití prosodických možností i přirozených znamení intonačních. Je nesporné, že fonologie slovní vymezuje možnosti fonologie větné, a že větná fonologie věcného významu vymezuje možnosti fonologie výrazové a vyzývací, avšak neudržitelné je tvrzení, že intonace slovní a větná se naprosto nesnášejí. Není pravda, že čínština, a to jazyk dnešní, postrádá intonačního vyznačení otázky.[11] Litevština užívá kadence a antikadence. Petřík však nerozlišuje mezi jazykem a stylem, mezi rozdíly v soustavě a v konkretní realisaci (podle tvaru a podle výskytu). — Mluví mimochodem také o „intonaci morfologické“, a vyslovuje domněnku, že na intonaci morfologickou má vliv intonace větná, avšak v češtině nebo němčině „morfologická intonace“ existuje vůbec jen jako intonace větná.

Právem Petřík nesouhlasí s Jankovým[12] zvukovým rozborem dvou německých vět, založeným na „morfologické intonaci“: ich bin es zufrieden — kde by vysoký tón slova es dosvědčil starý genitiv — a er kam geritten — kde by nízký tón slova geritten dosvědčil staré medium. Lze připojit důvody další. Je pravda, že ve větě ich bin es zufrieden se slovo es zpravidla vyslovuje vysoko, ale slovo damit ve větě ich bin damit zufrieden se přece nevyslovuje jinak. Vysoký tón slova es vyniká také ve větě ich bin es müde, tvoří-li totiž tato věta ukončený výrok; ale v souvětí ich bin es müde, diese klägliche Rolle zu spielen slovo es naprosto nezní vysoko. To lze vyložiti tím, že ich bin es müde jako ukončený výrok se dělí na dvě části, jednu stoupavou a druhou klesavou, a na slově es je umístěna antikadence; ale pokud tato věta netvoří ukončený výrok, odpadá dělení na dvě části i antikadence na es. Ve větách ich bin es zufrieden a ich hab es gehört tvar es má odlišnou funkci nejen se stanoviska historického, nýbrž i synchronického, ale není to věc morfologie, nýbrž syntaxe. Že genitiv jako genitiv nemá v němčině svou vlastní intonaci, ukazuje posléze také fakt, že slovní skupina des Königs Herold vyslovuje se sice s vyšším tónem na genitivu Königs, ale slovní skupina der Herold des Königs (za jistých podmínek) s vyšším tónem na nominativu Herold. Petřík má pravdu i v tom, že mezi větami er kam geritten a er ist geritten „ani cvičené ucho neslyší ani nejmenšího rozdílu melodického“ (totiž v slově geritten).

Na konec Petřík uvažuje o charakteristice „plzeňského zpívání“. Podle Petříka plzeňské zpívání záleží v tom, „že se zdvihne nota na slabice před větným přízvukem, na slabice s větným přízvukem pak nota o určitý interval klesne a na této výši se drží skoro až do [103]samého konce věty; teprve na konci poslední slabiky nota ještě klesne o jistý interval“ (201). Ale proč to činí právě dojem zpěvavosti? Petřík souhlasí s názorem A. Schmitta,[13] že posluchač má dojem zpívání z takových intonačních tvarů, které jeho vlastnímu nářečí jsou cizí. Toto řešení myslím nepostačuje zcela, ale jistě platí o poměru mezi hudbou a řečí toto: řeč se skládá z hudebního materiálu, ale hudbu nedělá materiál, nýbrž forma; hudební stránka řeči je v ní stále, ale řeč se pojímá jako hudba jen potud, pokud se přestává pojímat jako jazyk.[14]

Z toho kritického přehledu vysvítá tuším závažnost posmrtné knihy Petříkovy i její zásadní nedostatky.


[1] Práce z vědeckých ústavů, vydává fil. fakulta Karlovy university, sv. 48, 1938, str. VIII + 224.

[2] Srov. i v Slově a slovesnosti jeho články v r. I (1935), str. 203n. (Hluboký tón v češtině) a v r. II (1936), 156n. (K intonaci středočeské otázky) a referáty o jiných v I, 72 a v III, 226n. а 248n.

[3] Prosebník mluví nízkým tónem, ale zároveň polohlasitě; naproti tomu hluboká a hlasitá řeč je gesto důstojnosti.

[4] V. J. Mukařovský, Actes du IVe Congrès internat. de Linguistes (Kodaň 1938), 98 násl.

[7] Očerk fiziologii 249n. = Slav. Phon. 342 násl.

[8] Scritti in onore di A. Trombetti (Milano 1938), 23 násl.; Actes du IVe Congrès internat. de Linguistes, 87 násl.

[10] Relativní autonomie intonační a gramatické oblasti byla pronikavě osvětlena A. M. Peškovským v Izv. russ. jaz. i slov. 1 (1928), 458n.

[11] A. Conrady, Mitt. Sem. f. orient. Sprachen XVIII (1915) 272n.

[12] J. Janko, ČMF 19, 270 násl.

[13] A. Schmitt, Unters. z. allg. Akzentlehre, 43 násl.

[14] Nářečí, která obecně platí za zpěvavá, vyznačují se svérázným tónovým pohybem uvnitř slabik: tónový pohyb nemá velkého rozpětí, nepostupuje rázně určitým směrem, nýbrž je to jakési kolísání a kolébání tónové. Takové tvoření tónů není ovšem ve shodě se zásadami novějšího uměleckého zpěvu, jak se neprávem domnívá A. Schmitt; novější umělecký zpěv právě celkem zavrhuje glissando a tremolo.

Slovo a slovesnost, ročník 5 (1939), číslo 2, str. 99-103

Předchozí Karel Brušák: Znaky na čínském divadle

Následující Antonín Grund: Máchovský sborník