K problematice složitého souvětí v současné spisovné češtině (Pokus o dynamický popis)

Josef Štěpán

[Articles]

(pdf)

К проблематике сложного предложения в современном чешском литературном языке / Problèmes de la période complexe en tchèque litteraire de nos jours

V současné době věnují čeští a slovenští lingvisté zvýšenou pozornost problematice složitého souvětí. Zpočátku šlo v diskusi pouze o klasifikaci složitého souvětí, někdy jen výčet jeho typů více či méně uspořádaný, často ilustrovaný jen příklady. Postupně se však lingvisté začali více zabývat povahou složitého [385]souvětí, zejména jeho rysy. V tomto příspěvku chci pokračovat v této nově nastoupené cestě. Cílem článku je totiž jednak naznačit vlastnosti (rysy) složitého souvětí a tím jistým způsobem specifikovat pojem složité souvětí, jednak zjistit vztahy mezi jednotlivými konstrukcemi složitého souvětí a tak podat jednu z možných klasifikací složitého souvětí.

Metodologická poznámka. Popis a výklad, které zde podáváme, nepovažujeme za definitivní, ale za otevřené. Otevřenost předkládaného pojetí je dvojí: jednak je dána tím, že pracujeme s několika lingvistickými konstrukty, o nichž předpokládáme, že jsou explicitně nebo alespoň dostatečně vymezeny v dosavadní lingvistické literatuře, i když tomu tak mnohdy ve skutečnosti není, jde např. o konstrukty věta,[1] souvětí souřadné a podřadné[2] aj. (jde tedy o přejímání dosavadních lingvistických konstruktů, o vztah předkládaného pojetí k pojetím předcházejícím, do minulosti), jednak je otevřenost předkládaného pojetí dána tím, že je možno toto pojetí dále rozvíjet a prohlubovat (jde o vztah do budoucnosti).

1. Pojem složité souvětí mívá v jednotlivých pojetích různý rozsah. Nejmenší má v pojetí L. Dvonče.[3] Dvonč rozdělil souvětí do dvou skupin: první skupinu označuje „souvětí rovnorodé“ (to je takové souvětí, v kterém je spojení vět buď pouze podřadné, nebo pouze souřadné); druhou skupinu označuje „souvětí různorodé“ (to je takové souvětí, v němž je spojení vět jak podřadné, tak souřadné). Podle Dvonče jsou souvětí rovnorodá souvětími jednoduchými, souvětí různorodá souvětími složenými.

Širší rozsah má pojem složité souvětí v pojetí Fr. Trávníčka, J. Ružičky a B. Havránka a Al. Jedličky.[4] Tato tři pojetí mají společné to, že za složité považují to souvětí, které má minimálně tři věty, z nichž alespoň jedna je větou vedlejší. Rozdíly mezi pojetími jsou teprve v počtu a způsobu vymezení základních typů složitého souvětí.

Ještě širší rozsah má pojem složité souvětí ve většině dosavadních prací.[5] Zhruba pro všechny tyto práce je charakteristické, že za složité (resp. složené) souvětí[6] považují souvětí o více než dvou větách, tedy i souvětí o třech i více větách, jež jsou spojeny souřadně. Je však samozřejmé, že v konkrétních výkladech je mezi nimi mnoho rozdílů.

Zatímco rozsah pojmu složité souvětí bývá vymezován značně nejednotně, [386]způsob vymezení tohoto pojmu bývá jednotný. Složité souvětí se vymezuje jedním rysem[7] nebo několika rysy[8]. Vždy bývá uváděno hledisko kvantitativní, počet vět v souvětí.

Pokud jde o rozsah pojmu složité souvětí v tomto příspěvku, ztotožňuji se s obecným závěrem, který M. Marková vyjádřila slovy: ,,… užitečnější než spory o tom, kde vést hranice, je odsunut jejich problém do pozadí a soustředit se na podrobnou analýzu co nejšíře pojaté přechodné oblasti jevů, na jejich diferenciaci a na určení jejich hierarchie.“[9] Za složité souvětí považuji takový větný celek, který obsahuje věty tři nebo i více, vycházím tedy ze širokého pojetí rozsahu pojmu složité souvětí. Je samozřejmé, že může mít více či méně komplikovanou stavbu větnou.

Pokud jde o způsob vymezení pojmu složité souvětí, vycházíme z toho, že je k tomu třeba ne jeden rys, nýbrž celý komplex rysů. Jedině tento komplex totiž umožňuje hlouběji pochopit celou problematiku složitého souvětí.

2. Většina prací zabývajících se složitým souvětím vymezuje typy (invarianty) složitého souvětí. Mnohem méně jsou popisována a vykládána složitá souvětí, která jsou podkladem pro stanovení typů složitého souvětí. Jde vlastně o varianty typů složitého souvětí a nazveme je pracovně konstrukce složitého souvětí. Každá konstrukce složitého souvětí (dále jen SIS) je prvkem (jevem) přirozeného jazyka, má svou stavbu mluvnickou a výstavbu významovou. Konstrukce SIS lze zobrazit vzorci, jež jsou prvky jistého formalizovaného jazyka (jde o kombinatorický systém). Toto zobrazení však musí splňovat základní podmínku, že totiž každý vzorec zobrazuje více než jednu konstrukci SIS, je tedy zobecněním určitého počtu konstrukcí.

S termíny konstrukce SIS a vzorec SIS pracujeme v tzv. dynamickém popisu složitého souvětí. Je to vlastně srovnávání kombinatorického systému vzorců SIS (formalizovaný jazyk) s množinou konstrukcí SIS (přirozený jazyk).

Předběžná charakteristika dynamického popisu. V dále uvedeném pojetí má dynamický popis pět etap (nevylučujeme zvýšení počtu etap), které na sebe navazují a jejichž pořadí je závazné. V jednotlivých etapách tohoto popisu se postupuje ve dvou fázích:

a) V první fázi každé etapy se stanoví rys konstrukcí SIS, tj. určitá empirická vlastnost, např. počet vět v souvětí. Určit rys SIS v jisté etapě dynamického popisu závisí na rysu etapy předcházející a je jím i určován, neboť pořadí etap je závazné. Zvolíme-li tedy jako první rys počet vět v souvětí, pak druhý rys vychází z počtu vět a navíc specifikuje tyto věty z dalšího hlediska, které je — podobně jako první rys — dáno zkušeností. Na základě určitého rysu konstrukcí se vytváří v jednotlivých etapách dynamického popisu vždy specifický kombinatorický systém vzorců.

b) V druhé fázi se srovnává tento formalizovaný jazyk vzorců s jazykem přirozeným, tj. konfrontují se vzorce SIS s konstrukcemi SIS. — Toto srovná[387]vání má značný význam, neboť umožňuje zjistit nejen to, co v jazyce existuje evidentně, ale navíc zachycuje i potenciální (a snad i ireálnou) existenci konstrukcí SIS, ukazuje omezené možnosti uživatele jazyka při tvoření SIS.

Srovnání kombinatorického systému vzorců s množinou konstrukcí SIS provádíme na základě čísel 1, 1/0, 0. Číslo 1 znamená, že k danému vzorci existuje alespoň jedna konstrukce SIS, o jejíž gramatické správnosti, smysluplnosti a úplnosti nemůže být pochyb. Číslo 0 naproti tomu ukazuje, že k danému vzorci příslušná konstrukce SIS vůbec neexistuje. Číslo 1/0 označuje, že k danému vzorci sice existuje konstrukce SIS, ale že má zvláštní kvalitu (srov. pozn. 16).

Celý dynamický popis tedy směřuje od jazykové empirie přes kombinatorický systém vzorců opět k jazykové empirii. Systém vzorců tedy není cílem, nýbrž prostředkem mého zkoumání.

Poznámka. V tomto článku necháváme stranou kontext SIS. To ovšem neznamená, že bychom odmítali mezivětné vztahy mezi souvětím složitým a promluvou, jejíž částí je SIS.[10]

3. Při zkoumání složitého souvětí je třeba vycházet z toho, že je to jeden typ větného celku.[11] Z toho vyplývá, že SIS má určité znaky společné s jinými typy větných celků (např. s jednoduchou větou). Navíc má i rysy specifické. A právě na jejich základě (ale i na základě ne zcela specifických rysů) chceme konstituovat pojem složitého souvětí.

Pokusíme se nyní vymezit jednotlivé rysy SIS a na jejich základě klasifikovat konstrukce a vzorce SIS v rámci tzv. dynamického popisu v zmíněných pěti etapách:

1. etapa: Je třeba získat elementární (v našem systému dále neanalyzovatelné) jednotky-komponenty SIS, jimiž jsou věty, a zjistit jejich počet v SIS. Počet vět v SIS je nejzávažnější rys SIS: bývá uváděn téměř vždy při charakteristice SIS a je nejdůležitější i z hlediska našeho pojetí proto, že na jeho základě se rozlišuje souvětí jednoduché (dvě věty) a složité (tři nebo i více vět). Toto rozlišení není nutné, ale je užitečné, neboť umožňuje zkoumat odděleně složité souvětí, odhalovat otázky, které by nemohly vzniknout při analýze souvětí jednoduchého.

V 1. etapě dynamického popisu rozeznáváme pak dvě fáze:

a) První fáze: Označíme-li počet vět v konstrukci SIS k, pak číslo k může být z hlediska kombinatorického systému nekonečně velké číslo, tj. počet vět v souvětí není z tohoto hlediska omezen. Označíme-li větu v SIS symbolem S, pak např. vzorec pro k = 3 má tvar SSS, vzorec pro k = 4 má tvar SSSS atd.

b) Druhá fáze: Aplikace kombinatorického systému na přirozený jazyk vyvolává řadu otázek, které spolu navzájem souvisí. Jednou z nich je identifikace začátku a konce SIS v přirozeném jazyce, resp. v textu. Předpokládáme, že tuto identifikaci lze provést, i když jsme si vědomi toho, že je v některých případech sporná. Druhá otázka se týká velikosti čísla k. Zatímco číslo k má v kombinatorice neomezenou velikost, v přirozeném jazyce je počet vět v SIS omezen, např. pamětí uživatele jazyka.[12] Třetí otázka těsně souvisí s otázkou [388]první a druhou. Při zjišťování velikosti k v konstrukci SIS vzniká totiž otázka, co je třeba považovat za komponent SIS. Komponentem konstrukce SIS je v našem pojetí věta, která vyhovuje současně těmto dvěma požadavkům: a) vstupuje do syntaktických vztahů s jinými větami (jde o „nesamostatnost“ věty v SIS), b) je nositelem predikace (v tomto smyslu je věta v souvětí samostatná). Komponentem SIS nejsou např. jednočlenné věty citoslovečné v souvětí, protože nevyhovují předpokladu (a),[13] z druhé strany není komponentem SIS několikanásobný přísudek, neboť nevyhovuje předpokladu (b).[14]

2. etapa: V této etapě je možno a) určit jednotlivé věty (rozlišit věty hlavní a vedlejší) z hlediska lingvistického, b) zjistit ještě další vztahy (a nejen syntaktické) mezi větami v souvětí. — V druhé etapě dynamického popisu dáváme přednost rozlišení vět na věty hlavní a vedlejší, protože to umožňuje nesložitým způsobem diferencovat množinu konstrukcí SIS. Ostatní mezivětné vztahy zkoumáme v dalších etapách dynamického popisu diferencovaně, neboť jde o několik druhů těchto vztahů.

S rozlišením vět hlavních a vět vedlejších se pracuje jak v souvětí složitém, tak v souvětí jednoduchém. Rozdíl je jen v tom, že zatímco v souvětí jednoduchém podřadném je vždy věta vedlejší větou závislou, v složitém souvětí podřadném a někdy i souřadném má věta vedlejší možnost být navíc i větou řídící.

a) Na základě druhého rysu lze vypočítat počet vzorců SIS a sestavit kombinatorický systém vzorců 2. etapy dynamického popisu. Pokud jde o počet vzorců SIS v 2. etapě, jde vlastně o variace k-té třídy dvou prvků (tj. věty hlavní a vedlejší), tedy V_2/k = 2^k, kde proměnná k značí počet vět v SIS, zjištěný v 1. etapě dynamického popisu.

Např. pro k = 3 je počet možných vzorců SIS: V_2/3 = 2³ = 8; značíme-li větu hlavní x a větu vedlejší y, jde o tyto variace: xxx, xxy, xyx, yxx, xyy, yxy, yyx, yyy.

b) Rozlišování vět hlavních a vedlejších v přirozeném jazyce je přirozeně obtížnější než vytváření kombinací ve formalizovaném jazyce vzorců. Přiřazování konstrukcí SIS ke vzorcům SIS v této etapě dynamického popisu není věc snadná, neboť ne o každé větě v souvětí lze jednoznačně rozhodnout, zda je to věta hlavní, či vedlejší. Souvisí to zejména s tím, že věta může mít znaky jak věty hlavní, tak i vedlejší.[15] Většina případů je ovšem zcela jasná.

Kombinatoricky možný systém vzorců pro k = 3 ve srovnání s přirozeným jazykem vypadá v 2. etapě dynamického popisu takto:

xyy—1 yyx—1 xyx—1 xxx—1

yxy—1 yxx—1 xxy—1 yyy—1/0[16]

3. etapa: V této etapě i v etapách dalších je třeba přihlížet k několika vztahům mezi větami v SIS. Je možno si zvolit jeden ze dvou postupů: určit a) potencionalitu závislosti vedlejších vět, b) binární syntaktické vztahy souřadnosti a podřadnosti v SIS. Ve 3. etapě jsme zvolili postup první. Vycházíme z toho, že věta vedlejší může mluvnicky záviset v jedné konstrukci na [389]předcházející větě hlavní, v jiné konstrukci na následující větě hlavní, v další konstrukci pak na dvou následujících větách hlavních atd. V 2. etapě jsme označili větu hlavní ve vzorci SIS symbolem x, větu vedlejší y. Vezmeme-li v úvahu všechny možnosti závislosti y na x, např. ve vzorci xyx, pak zřejmě posouváme význam pojmu mluvnická závislost, rozšiřujeme ho i o případy v přirozeném jazyce neexistující, popř. o případy přechodné. Proto pracovně a zároveň obrazně označujeme „závislost“ symbolu y na symbolu (symbolech) x termínem gravitace, symbol y různě gravituje k x, „je jím přitahován“. Symboly y, které gravitují k jednomu x (resp. k několika), vytvářejí kolem tohoto symbolu gravitační pole, tj. určitou posloupnost symbolů y (označujících vedlejší věty). Zjišťování potencionality závislosti vedlejší věty znamená tedy v kombinatorickém systému vzorců zjišťovat rozsah gravitačního pole.[17] Třetím rysem je tedy zjišťování rozsahu gravitačního pole. Následující předpoklady k tomuto zjišťování vycházejí z jazykové empirie.

a) Gravitační pole symbolu x je buď prázdné (tj. neobsahuje žádný symbol y), nebo neprázdné (obsahuje alespoň jeden symbol y). Neprázdná gravitační pole jsou dvojího druhu podle způsobu gravitace symbolů y ve vzorci SIS: (1) gravitační pole s monovalentní[18] gravitací, tj. posloupnost symbolů y, které gravitují k jednomu symbolu x; (2) gravitační pole s polyvalentní[19] gravitací, tj. posloupnost symbolů y, které gravitují ke dvěma nebo více symbolům x.

Rozsah gravitačního pole v kombinatorickém systému vzorců SIS zjišťujeme tak, že nahrazujeme symboly ze vzorců 2. etapy (x, y) symboly z etapy třetí. Nahrazování provádíme pouze u těch vzorců, u nichž je při srovnání vzorců a konstrukcí SIS číslo 1 v předcházející etapě. (A, B, C … jsou symboly pro věty hlavní, a₁ a₂, …, b₁, b₂ … symboly pro věty vedlejší.) Substituce vychází z těchto pravidel:

(1) Každé x ve vzorci z 2. etapy se nahradí tak, že první x zleva se nahradí symbolem A, druhé x zleva symbolem B atd. Provede se tedy rozlišení symbolů pro věty hlavní. Předpokládáme totiž rozdílnost vět hlavních.[20]

(2) Symbol y ve vzorci z 2. etapy se v 3. etapě nahrazuje dvojím způsobem podle druhu neprázdného gravitačního pole: a) v gravitačním poli s polyvalentní gravitací se symbol y nahrazuje tolika literami malé abecedy (ab), (abc) …, ke kolika symbolům věty hlavní ten jistý symbol y gravituje. Tyto symboly jsou v závorce a jejich seskupení označuje jednu větu vedlejší; b) v gravitačním poli s monovalentní gravitací se symbol y nahrazuje jedním symbolem malé litery podle toho, ke kterým symbolům hlavních vět gravituje symbol příslušné vedlejší věty: gravituje-li k prvnímu symbolu věty hlavní zleva (v 2. etapě jde o symbol x, v 3. etapě již o symbol A), pak ho nahra[390]díme ve vzorci 3. etapy symbolem a₁ (jde-li o první symbol pro vedlejší větu zleva), a₂ (jde-li o druhý) …; gravituje-li symbol pro vedlejší větu k druhému symbolu věty hlavní (B), pak ho nahradíme ve vzorci 3. etapy symboly b₁, b₂ atd.

Příklad pro k = 3:

xyy→Aa1a2 yxy→a1Aa2 yyx→a1a2A

yxx→a1AB      →(ab)1 AB      →b1AB

xyx→Aa1B      →A (ab)1 B      →Ab1B

xxy→ABb1      →AB (ab)1      →ABa1 xxx→ABC

b) Srovnání kombinatorického systému (vzorce SIS) s přirozeným jazykem (konstrukce SIS) naznačuje v této etapě omezené možnosti uživatelů jazyka při tvoření konstrukcí složitého souvětí, srov. např. pro k = 3:

Aa1a2—1 a1Aa2—1 a1a2A—1

a1AB—1 (ab)1 AB—1 b1AB—1/0

Aa1B—1 A (ab)1 B—0 Ab1B—1

ABb1—1 AB (ab)1—1 ABa1—1/0

ABC—1

Při tomto srovnání vzniká řada otázek. Je to mimo jiné otázka vztahu konstrukcí ke vzoru (ab)₁AB. Kromě konstrukcí, u nichž není pochyb o přiřazení k tomuto vzorci, existují ještě takové konstrukce SIS, u nichž toto přiřazení není jednoznačné. Tak je tomu i u vzorce AB(ab)₁.

Další otázka vzniká při srovnání vzorců b₁AB, ABa₁ s příslušnými větnými celky přirozeného jazyka. K těmto vzorcům totiž neexistují konstrukce SIS, které by měly stejnou kvalitu jako konstrukce, o nichž jsme dosud uvažovali, a proto tedy u obou při srovnání uvádím 1/0. Zatímco jsme dosud uvažovali jen o kontaktním postavení vět hlavních a příslušných závislých vět vedlejších, ve vzorcích b₁AB, ABa₁ se ukazuje, že jde o distantní postavení vět hlavních s příslušnými závislými větami vedlejšími. Distantní postavení způsobuje, že věta, která přerušuje syntaktický vztah věty hlavní a vedlejší (v obou uvedených vzorcích je to věta hlavní), má parentetický charakter, a tak vzniká konstrukce zvláštní kvality, např. Řekl, a to se mu stalo osudné, že přijde. (ABa₁), Kdo se bojí, myslel si sám pro sebe, je váš nepřítel (b₁AB).

4. etapa: V této etapě dynamického popisu se ke třem předcházejícím rysům složitého souvětí přidává čtvrtý, tj. zjišťují se syntaktické vztahy podřadnosti a souřadnosti v konstrukcích a vzorcích SIS (tj. vlastně druhý postup, o němž jsme se zmínili již v 3. etapě):

a) Zobrazování syntaktických vztahů v kombinatorickém systému 4. etapy (vztah podřadnosti značíme ve vzorcích 4. etapy značkou = pro kontaktní postavení vět /nejde tedy o značku rovnosti/ a značkou  pro kontaktní i distantní postavení, vztah souřadnosti značkou —, případy, kde nejde o spojení souřadné ani podřadné, nazýváme neexistencí syntaktického vztahu a neoznačujeme jej žádnou značkou) vychází ze substituce vzorců 3. etapy. Tato substituce vychází z těchto obecně uznávaných zásad: (1) vedlejší věty jsou spojeny s příslušnou hlavní (resp. řídící) větou podřadně, (2) mezi vedlejšími větami uvnitř jednoho závislostního pole může být spojení buď podřadné, nebo souřadné, popř. mezi nimi není žádný syntaktický vztah, (3) mezi závislostními poli uvnitř jednoho složitého souvětí je vždy spojení souřadné.

[391]Srov. např. pro k = 3:

b) Podobně jako ve 3. etapě i zde ukazuje srovnání kombinatorického systému vzorců SIS s konstrukcemi SIS omezené možnosti uživatelů jazyka, neboť ne všechny možné vzorce SIS mohou se v přirozeném jazyce realizovat (čísla v závorkách odkazují ke konkrétním konstrukcím SIS, které následují), např. pro k = 3:

Konstrukce SIS, které odpovídají vzorcům 4. etapy dynamického popisu:

(1) Číselná posloupnost a_n se nazývá omezená, existuje-li kladné číslo K takové, že pro všechny indexy n je |a_n| ≦ K (R. Rychnovský, Úvod do vyšší matematiky, Praha 1964, s. 108).

(2) Dokažte, že funkce 10^x je konvexní a že funkce log₁₀x je konkávní (tamtéž, s. 215).

(3) Předpokládejme, abychom tím zkonkretizovali náš výklad, že mezi dvěma kroky uplyne doba 20 vteřin (A. W. Ashby, Kybernetika, Praha 1961, s. 228).

(4) Vidíme, že umíme-li derivovat exponenciální, logaritmickou a složenou funkci, odvodíme velmi jednoduše derivaci funkce (3) najednou pro libovolný reálný exponent (Rychnovský, s. 190).

(5) Jsou-li a, b dvě libovolná čísla, existuje jedno a jen jedno číslo x, pro něž platí ax = b (tamtéž, s. 17).

(6) Vycházíme-li od hodnoty x = c a změníme-li velmi málo hodnotu x, změní se velmi málo také druhá souřadnice bodu na křivce … (tamtéž, s. 161).

(7) Jsou-li jednotkové body na osách voleny tak, že platí PJ₁ = PJ_2, nazýváme soustavu pravoúhlých souřadnic soustavou kartézských souřadnic (tamtéž, s. 45).

(8) Když začalo pršet, oblékli jsme si nepromokavé pláště a stavěli jsme stany (K. Svoboda, Vztah souřadnosti a podřadnosti v souvětné stavbě, Přednášky v IX. běhu letní školy slovanských studií, Praha 1966, s. 32n.).

(9) Oblékli jsme si nepromokavé pláště a stavěli jsme stany, když tu začalo pršet.

[392](10) Když přišel domů, lehl si hned do postele, neboť mu byla zima.

(11) Muži hledali místo, kde bychom se mohli utábořit, a ženy začaly rozbalovat vaky.

(12) Čekával v bezcestí lesa na zvěř, a dříve než byl sdělán čeřen, zasahovaly jeho oštěpy veliké ryby tůní (V. Vančura, Obrazy z dějin …, Praha 1960, 1. díl, s. 10).

(13) U konečné množiny můžeme obvykle velmi snadno vyjmenovat všechny její prvky a to nám umožňuje, abychom tuto množinu také přehledně zapsali (J. Sedláček, Kombinatorika v teorii a praxi, Praha 1964, s. 11).

(14) Bod P se nazývá vrchol, délka FD se označuje písmenem p, délka 2p se nazývá parametr … (Rychnovský, s. 70).

V této etapě dynamického popisu se jeví jako naléhavá otázka poměr souřadnosti a podřadnosti.[21] Tento poměr není v přirozeném jazyce vyhraněn tak, jak by se na první pohled zdálo. Zatímco ve větě jednoduché je hranice mezi souřadností a podřadností poměrně zřetelná (několikanásobné větné členy jsou spojeny především souřadicími spojovacími výrazy, naproti tomu podřadně spojené větné členy jsou spojeny především flektivními prostředky), v souvětí je hranice mezi souřadností a podřadností značně plynulá. Existuje totiž mezi nimi přechodové pásmo vět s neplně vyhraněnými spojovacími výrazy, které mají znaky parataktické i hypotaktické. Na tomto místě však necháváme toto přechodné pásmo stranou.

Dosavadní čtyři etapy dynamického popisu lze zobrazit diagramem, který zachycuje jednak vztahy mezi vzorci SIS, jednak nemožnost existence některých konstrukcí SIS (diagram viz na straně 393).

V diagramu pro složité souvětí k = 3 jsou patrny dva základní vztahy mezi vzorci SIS:

a) vztah horizontální (zleva doprava ve směru šipek); vzorce spojené tímto vztahem jsou v poměru vzorec obecnější (nižší etapa) ke vzorci konkrétnějšímu, specifikovanějšímu (vyšší etapa dynamického popisu);

b) vztah vertikální (jde o vztahy mezi vzorci v jednotlivých etapách dynamického popisu); vzorce spojené tímto vztahem mají v nich stejný stupeň zobecnění, ale liší se konstrukčně, popř. jen pořadím symbolů (vzorce, které se liší pouze umístěním symbolů větných, ale které mají stejnou syntaktickou strukturu, jsou spojeny vertikálně ve 4. etapě).

Dosud jsme se zabývali konstrukcemi složitého souvětí a jejich vzorci. Ve 4. etapě jsme dospěli až k určení syntaktické stavby těchto konstrukcí. V dalším zkoumání je možno postupovat ve dvou hlavních směrech: (a) provést zobecnění dosavadních výkladů a podat vymezení typů složitého souvětí a v opačném postupu, (b) provést další konkretizaci výkladů, přidat další rys a blíže specifikovat syntaktické vztahy v SIS, např. z hlediska tzv. větné kompaktnosti. Tento druhý postup podáme v následujících řádcích. Je totiž zřejmé, že např. konstrukce

(14) Bod P se nazývá vrchol, délka FD se označuje písmenem p, délka 2p se nazývá parametr …

(15) Minulo poledne, snesl se soumrak, ztemněl večer.

(16) Postavení hráče R je při této hře velmi výhodné, neboť může nejen vždy dosáhnout výsledku a, ale může snadno dosáhnout i výsledku b nebo c.

[393]

 

mají sice ve 4. etapě stejný vzorec A—B—C, ale liší se těsností mezivětných vztahů, liší se z hlediska tzv. mezivětné kompaktnosti.

5. etapa: V této etapě se provádí konkretizace a specifikace již určených mezivětných syntaktických vztahů souřadnost-podřadnost v SIS z hlediska větné kompaktnosti.

V 5. etapě volíme jinou strukturu výkladu na rozdíl od etap předcházejících. Důvodem pro to je značná nepropracovanost otázky kompaktnosti větné stavby složitého souvětí. Nesrovnáváme tedy kombinatorický systém vzorců s konstrukcemi SIS, ale vytváříme pouze určité předpoklady pro toto srovnávání. Po úvodních poznámkách zjišťujeme v této etapě některé prostředky mezivětné spojitosti v SIS a ukazujeme jednotlivé stupně větné kompaktnosti. Jen u jed[394]noho vzorce (A—B—C) rozlišujeme příslušné konstrukce SIS z hlediska kompaktnosti.

V 5. etapě vycházíme ze dvou základních syntaktických vztahů, souřadnost a podřadnost, jak byly dány v předcházející etapě. K zjišťování stupně větné kompaktnosti lze pak přistupovat různým způsobem. Např. lze vycházet nejen z pojmů souřadné a podřadné spojení vět, ale i z jednotlivých typů souřadného spojení vět (slučovací, stupňovací atd.) a podřadného spojení vět (typy vedlejších vět). U těchto typů lze pak zjišťovat podle určitých hledisek jednotlivé stupně větné kompaktnosti. Tento přístup vede k tomu, že stupně větné kompaktnosti dostáváme uvnitř jednotlivých typů souřadného a podřadného spojení vět a že tak nedostáváme u souřadného a podřadného spojení vět plynulou stupnici od nejnižšího stupně kompaktnosti větné stavby k stupni nejvyššímu.

V tomto článku podáváme stupnici větné kompaktnosti u větného spojení jednak souřadného, jednak podřadného.[22] Vycházíme přitom z těchto předpokladů:

a) Mezi větami v souvětí existují mezivětné vztahy, které se vyjadřují určitými prostředky mezivětné spojitosti a které lze zjistit např. srovnáním sledu samostatných vět a jejich příslušným sepětím v souvětí. Např.: 

Díval se z okna. Kolem plotu šli chlapci. Došli na louku. Tu jeden z nich zavolal: „Utíkejte za mnou! Jinak nás dolňáci předběhnou.“

Díval se z okna, jak kolem plotu jdou chlapci. Když došli na louku, zavolal jeden z nich, aby utíkali za ním, jinak že by je dolňáci předběhli.[23]

b) Nejde nám o zjišťování všech prostředků mezivětné spojitosti a o jejich klasifikaci, nýbrž chceme upozornit jen na ty prostředky, které mají podstatný vliv na kompaktnost větné stavby složitého souvětí.

c) Kompaktnost složitého souvětí zjišťujeme na základě dvou kritérií, segmentace a transpozice.[24] Segmentací (intonační) rozumíme možnost změny intonační polokadence v intonační kadenci konkluzívní[25] u vět v složitém souvětí. Transpozicí rozumíme možnost přemístit věty v souvětí z antepozice do postpozice (či naopak) vzhledem k jiným větám (stranou necháváme interpozici). Tato dvě kritéria mají společný cíl: zjistit stupeň kompaktnosti. Zatímco kritérium segmentace vychází z toho, že se sepětí vět v souvětí realizuje obligatorně intonačním ztvárněním tohoto větného celku (intonace vět v souvětí se liší od intonace samostatně stojících vět), kritérium transpozice vychází z toho, že sepětí vět je dáno buď přítomností, nebo nepřítomností tzv. slovní vztahové jednotky.[26] Z toho plyne, že kritérium transpozice je [395]podřazeno kritériu segmentace (jde o protiklad fakultativního a obligatorního výskytu jazykového jevu).

Dříve než podáme stupnici souvětných spojení z hlediska kompaktnosti, všimneme si použitelnosti uvedených dvou kritérií u spojení vět jak souřadného, tak podřadného:

Základní předpoklad použitelnosti záleží v tom, že se segmentované (transponované) složité souvětí nesmí podstatně lišit v obsahu (denotátu) od příslušného nesegmentovaného (netransponovaného) složitého souvětí. Dále nesmí být transponované souvětí a příslušné netransponované souvětí rozdílné v syntaktické stavbě. — Eliminace slovních vztahových jednotek pak také nesmí narušit syntaktickou a sémantickou stavbu souvětí.

Použitelnost segmentace: (a) Souřadné spojení vět je charakterizováno na jedné straně vyhraněným případem „možnosti segmentace“ (značíme S), na druhé straně postupným přechodem od „možnosti segmentace“ až k úplné „nemožnosti segmentace“ (značíme S̅; pro S viz příklady 14, 15, pro S̅ příkl. 26, 27, 28, …). — (b) Podřadné spojení vět je charakterizováno na rozdíl od souřadného spojení na jedné straně vyhraněným případem „nemožnosti segmentace“ (značíme S̅, příklady 33, 34), na druhé straně postupným přechodem od „nemožnosti segmentace“ k „možnosti segmentace“ (značíme S, příkl. 30, 31, 32).

Použitelnost transpozice: a) Souřadné spojení vět je charakterizováno „možností transpozice“ (T; příkl. 17, 19, 20, …) i „nemožností transpozice“ (T̅; příkl. 18, 22, …). — b) Podřadné spojení vět je charakterizováno jak „možností transpozice“ (T; např. 30, 33, 34, …), tak přechodem k „nemožnosti transpozice“ (T̅; např. 31, 32, 35, …).

I. Stupnice tzv. větné kompaktnosti u souřadného spojení vět:[27]

1. Věty v souvětí jsou ztvárněny intonačně, nejsou tu však přítomny slovní vztahové jednotky, které by vyjadřovaly nebo alespoň naznačovaly mezivětné vztahy v SIS, a proto:

a) lze provést segmentaci i transpozici, např.: (17) Bod P se nazývá vrchol, délka FD se označuje písmenem p.

b) lze provést segmentaci, nikoli však transpozici, např.: (18) Řekni mi, co čteš, já ti povím, jaký jsi.

Transpozice je znemožněna určitým neobratitelným směrem rozvíjení obsahu.

2. Věty v souvětí jsou ztvárněny intonačně a jsou tu přítomny i slovní vztahové jednotky, které vyjadřují nebo alespoň naznačují mezivětné vztahy v souvětí, a proto:

a) lze provést segmentaci i transpozici v případě

(19) Venku prší a na fakultě je zima.

(20) Dokažte, že funkce 10^x je konvexní a že funkce log₁₀x je konkávní.

(21) Pan farář je už mezi svatými, ale ty žiješ a vzpomínáš na Krakonošovu zahradu.

[396]V případě (19) lze slovní vztahovou jednotku (spojovací výraz) a vynechat, kdežto v případě (20) a (21) nikoli, neboť by to odporovalo uvedenému předpokladu použitelností kritérií.

b) lze provést segmentaci, nikoli však transpozici: (22) Zhoubný požár se rychle šířil, neboť vál prudký vítr.

Nelze provést transpozici vět, neboť ta by způsobila změnu vztahu důvodového ve vztah důsledkový a to je v rozporu s předpokladem o použitelnosti kritérií:

(22') Vál prudký vítr, a proto se zhoubný požár rychle šířil.

(23) Zapomeňme proto vše, co je nám známo o regulaci, a pozorujme prostě dva hráče R a D, kteří jsou zabráni do nějaké hry.

(24) Údolí teskné jest a temné, neb žádný den tam nezasvitne slunce.

(25) U konečné množiny můžeme obvykle velmi snadno vyjmenovat všechny její prvky, a to umožňuje, abychom tuto množinu také velmi přehledně zapsali.

Zatímco v příkladech (22), (23), (25) je T̅ způsobeno vždy jednou slovní vztahovou jednotkou, v příkladu (24) je to způsobeno jednotkami dvěma. V příkladech (22), (24), (25) existují mezivětné vztahy pouze v rámci souvětí, v příkladu (23) mezivětný vztah přesahuje hranice souvětí (viz výraz proto, znemožňující transpozici); zatímco v příkladu (24) slovo tam „zastupuje“ spojení v údolí, v příkladu (25) slovo to „zastupuje“ celou předcházející výpověď.

c) nelze provést segmentaci, avšak lze provést transpozici v případech jako

(26) Buď na to zapomněl, nebo vás nechal v té svízelné situaci zúmyslně.

(27) Tento pojem vyjadřuje v podstatě to, že se buď dvě věci navzájem znatelně odlišují, nebo že se jedna věc změnila v čase.

d) nelze provést segmentaci, ani transpozici:

(28) Toto hledisko je sice důležité, ale sotva odpovídá tomu, co se obvykle děje v praxi.

(29) Postavení hráče R je při této hře velmi výhodné, neboť může nejen vždy dosáhnout výsledku a, ale může snadno dosáhnout i výsledku b.

II. Stupnice tzv. větné kompaktnosti u podřadného spojení vět:

Některé typy podřadného spojení vět

a) lze segmentovat i transponovat: (30) Zmeškal asi vlak, poněvadž vyšel pozdě z domova.

b) lze v nich provést segmentaci, nelze však transponovat: (31) Bratr se vrátil domů, protože se mu stýskalo. — (32) Tak například židle je věc, protože má soudržnost.

c) nelze segmentovat, ale lze transponovat: (33) Když k nám přijel tehdy do Prahy, byl v plné mužné síle svých čtyřiceti sedmi let. — (34) Není známo, kdy se vrátí.

d) nelze segmentovat, ani transportovat: (35) Budiž dána parabola, jejíž osa je rovnoběžná s osou y. — (36) Tyto výpočty mohou poskytovat užitečnou informaci jen proto, že se letadlo tak pohybovat nemůže.

Nyní budeme aplikovat výše uvedené stupně kompaktnosti při analýze konstrukcí u vzorce A—B—C. Konstrukce jsou uspořádány od nejmenší kompaktnosti k největší. (Nepodáváme zde všechny kombinace uvedených stupňů kompaktnosti. Ve vzorcích jsou označeny jednotlivé mezivětné vztahy výše uvedenými stupni kompaktnosti.) 

[397] (1)		Bod P se nazývá vrchol, délka FD se označuje písmenem p, délka 2p se nazývá parametr.
(2)		Otec přišel domů, rozsvítil světlo a posadil se za stůl.
(3)		Pan farář je už mezi svatými, ale ty žiješ a vzpomínáš na Krakonošovu zahradu a nevíš o něm již vůbec nic.
(4)		Postavení hráče R je při této hře velmi výhodné, neboť může nejen vždy dosáhnout výsledku a, ale může snadno dosáhnout i výsledku b.

Z výkladu i z příkladů je zřejmé, že u téhož syntaktického vztahu (zde souřadnosti) je možno rozlišovat mezivětná spojení různě těsná, s různou kompaktností.

Na závěr 5. etapy uvedeme ještě dvě poznámky: první obecně charakterizuje rozdílný vztah větných spojení souřadných a podřadných k segmentaci a transpozici, druhá se souhrnně zabývá prostředky mezivětné spojitosti, jež byly zjištěny v 5. etapě.

(1) Uvedené stupnice ukazují, že souřadné spojení vět je mnohem více diferencováno než spojení podřadné. Pokud jde o kritérium segmentace, je třeba poznamenat, že zatímco u podřadného spojení vět zcela zřetelně převažuje „nemožnost segmentace“ (volnější je pouze spojení vedlejší věty příslovečné příčinné — důvodové), u souřadného spojení vět je vedle rozsáhlé oblasti jevů, u nichž je možno segmentaci provést, i značná oblast jevů, u nichž segmentace není možná (srov. souřadná spojení stupňovací, odporovací, vylučovací). — Naopak při kritériu transpozice převažuje početně u souřadného spojení vět „nemožnost transpozice“ nad „možností transpozice“ (transpozice je možná pouze u spojení slučovacího, odporovacího a vylučovacího), zatímco u podřadného spojení je „nemožnost transpozice“ vázána jen na některé typy.[28]

(2) „Možnost segmentace“ je u souřadných spojení vět oslabena těsnějším spojením vět, které je způsobeno především dvoučlenností spojovacích výrazů (srov. nejen-ale, sice-ale, buď-nebo atd.). První jazykové výrazy z těchto dvojic (je příznačné, že vztah těchto výrazů je asymetrický) jistým způsobem napovídají následnost druhých jazykových výrazů, a tím i následnost celé další věty. — Naopak u podřadných spojení vět je „nemožnost segmentace“ oslabena volnějším spojením vedlejších vět příslovečných příčinných-důvodových s větou hlavní. Tyto vedlejší věty totiž mají jisté vlastnosti společné se souřadným spojením příčinným.

Všimněme si ještě prostředků mezivětné spojitosti, které byly zjištěny kritériem transpozice. Jde vlastně o prostředky, které znemožňují transpozici vět v souvětí. Mezi nimi zaujímají důležité postavení tzv. spojovací výrazy podřadicí a souřadicí. Jedním z rozdílů mezi spojovacími výrazy podřadicími a souřadicími je jejich různé „chování“ při transpozici vět: spojovací výrazy podřadicí se přemisťují se svými vedlejšími větami, neboť jsou jejich součástmi; spojovací výrazy souřadicí se nepřimisťují s příslušnými hlavními větami, protože vlastně stojí vně těchto vět. Vedle tzv. spojovacích výrazů umožňuje kritérium transpozice zjistit ještě další tzv. slovní vztahové jednotky, jimiž se realizuje sepětí vět v souvětí.[29]

 

Shrnutí. Pojem složitého souvětí jako jednoho typu větného celku je vymezen komplexem rysů. Složité souvětí má tedy určité rysy společné s jiný[398]mi typy větných celků (např. s větou jednoduchou). V tomto článku jsme chtěli ukázat na některé rysy složitého souvětí, které tvoří strukturu složitého souvětí (a nejen strukturu syntaktickou). Základním rysem složitého souvětí je zjištění elementárních jednotek složitého souvětí (tj. vět). Teprve pak je možno rozlišit tyto věty na hlavní a vedlejší, a tak provést první strukturaci složitého souvětí. Další strukturace odhaluje tzv. gravitační pole ve vzorcích složitého souvětí a závislostní pole v konstrukcích složitého souvětí. Oba základní syntaktické vztahy (souřadnost a podřadnost) vytvářejí vlastní syntaktickou strukturu složitého souvětí. Kromě těchto syntaktických vztahů existují mezi větami v složitém souvětí ještě vztahy další (např. kompaktnost), které jsme se pokusili v závěru naznačit.

 

R É S U M É

On the Problem of „Compound Complex-Sentence“ in Contemporary Literary Czech (A Attempt at Dynamic Description)

Compound Complex-Sentence (further abbreviated C. C. S.) consists of more than two clauses. The notion of the C. C. S. as a type of a sentence total is delimited by a complex of features. The C. C. S. has therefore certain features common with other types of sentence totals (e. g. with the simple-sentence). This article with some of the features of a C. C. S. that constitute its structure (and not only the syntactic one). The basic characteristic of the C. C. S. is the ascertainment of the elementary units of the C. C. S. (i. e. of clauses). First then we are able to differentiate these clauses into principal clauses and subordinate ones and so to perform the first structure analysis of the C. C. S. The second structure analysis reveals both the so-called gravitation-field in the patterns of the C. C. S. and the dependence-field in the constructions of the C. C. S. Both of the two basic syntactic relations (hypotactic and paratactic) constitute their own syntactic structure of the C. C. S. Besides these syntactic relations among sentences in a C. C. S. there exist still further relations (e. g. compactibility) which to show was the aspiration of the present paper.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 4, pp. 384-398

Previous Jan Kořenský: Struktura výpovědi z hlediska jazykového zobrazení skutečnosti a kategorie pádu

Next Blanka Borovičková, Vlastislav Maláč: Využití umělého akustického signálu řeči v experimentální fonetice