Leonťjevův úvod do psycholingvistiky

Jan Průcha

[Discussion]

(pdf)

Введение в психолингвистику А. А. Леонтьева / Une introduction en psycholinguistique de Leonťev

Koncem r. 1967 vyšla v Leningradě pozoruhodná knížka s názvem Psicholingvistika,[1] jejímž autorem je Alexej Alexejovič Leonťjev, lingvista z Ústavu jazykovědy AV v Moskvě. Není to první práce o psycholingvistice, kterou od tohoto autora dostáváme: vedle řady článků časopiseckých týkajících se speciálních problémů[2] publikoval i několik souborných knižních prací.[3] V současné době je L. nejaktivnějším organizátorem a teoretikem sovětské psycholingvistiky (např. vede psycholingvistický seminář na moskevské universitě, rediguje různé sborníky, organizuje konference o psycholingvistice aj.).

Recenzovaná knížka je prvním soustavným přehledem teorie a výsledků světové psycholingvistiky a slouží jako dobrý úvod do psycholingvistiky pro jazykovědce. Dosavadních obdobných prací tohoto typu existuje jen málo a buď jsou omezeny výhradně jen na psycholingvistiku americkou,[4] nebo se soustřeďují jen na určitou speciální oblast psycholingvistiky a neseznamují s touto vědou jako s celkem. Jak L. připomíná v úvodu, hlavním cílem jeho knížky je — za situace, kdy v sovětské jazykovědě nejsou ani obecná teorie psycholingvistiky, ani výsledky konkrétních experimentálních výzkumů dostatečně známy — informovat o základních rysech americké, francouzské aj. psycholingvistiky a dále shrnout výsledky sovětských psycholingvistických výzkumů, které se provádějí stále ještě roztříštěně, bez vzájemné kooperace příslušných pracovišť. L. knížka je psána především pro lingvisty, a to vedlo autora k jistým omezením ve výběru problematiky: největší pozornost se věnuje těm částem psycholingvistiky, které jsou těsně spjaty s aktuálními problémy soudobé lingvistické teorie (např. modely mluvčího a posluchače); úmyslně (vzhledem i k rozsahu knížky) nejsou některé části psycholingvistiky začleněny (např. problémy patologie řeči, osvojování jazyka a do značné míry i problémy aplikací psycholingvistických poznatků).

Knížka obsahuje pět kapitol. V 1. kap. (Od Steinthala k Skinnerovi) podává L. historický úvod k přehledu soudobé psycholingvistiky; je to hodnocení názorů různých lingvistických škol i koncepcí jednotlivých lingvistů a psychologů 19. a 20. stol., kteří se zabývali vztahem jazyka a lidské psychiky. Z tohoto hlediska jsou tu představeny myšlenky zejm. Humboldta, Steinthala, Wundta a dále Sečenova, Potebni a Baudouina de Courtenay. Větší polovina této kapitoly je věnována rozboru psychologického behaviorismu a novobehaviorismu (Watson, Thorndike, Bloomfield, Osgood, Skinner — ale opominuti jsou např. Tolman a „zakladatel“ sémiotiky Ch. Morris!). Autor správně charakterizuje odlišnost novobehaviorismu od jeho starší vývojové etapy — novobe[431]havioristé překonávají mechanické pojetí jazykového chování jako pouhého souboru řečových návyků, stimulů a reakcí a kladou důraz na aktivní a systémový charakter jazykového chování, na faktory kontroly, řízení a zpětnovazebních spojů v jazykovém chování (Skinner), na zprostředkující procesy (Osgood), na fungování plánů a programů v jazykovém chování[5] aj.

Měla-li být tato kapitola uceleným historickým úvodem k soudobé psycholingvistice, pak by ovšem v ní nesmělo chybět i zhodnocení takových významných teorií psychologie a lingvistiky, jako jsou učení I. P. Pavlova, tzv. tvarová psychologie, Bühler, Piaget, de Saussure, Gardiner aj. Tyto teorie jsou sice většinou v knížce představeny, ale navzájem izolovaně v dalších kapitolách. Podle našeho názoru by bylo prospěšnější (máme-li na mysli čtenáře-lingvistu) uvést v 1. kap. všechny významné psychologické teorie (mající z historického hlediska vztah k studiu jazykového chování) uceleně, v jejich vzájemných souvislostech, které jsou někdy zcela zřejmé (např. mezi americkým behaviorismem a ruskou reflexní teorií). Český čtenář má ovšem k historickému poučení dostupné prameny vlastní, a to jak pro lingvistiku, tak pro psychologii.[6]

2. kap. je věnována výlučně americké psycholingvistice. Autor nejprve přináší zajímavé údaje o vzniku samého termínu psycholingvistika a vytváření psycholingvistiky v USA na počátku 50. let a rozebírá první skutečně již psycholingvistické, tj. interdisciplinární kompendium o obecné teorii a programu psycholingvistiky — sborník Psycholinguistics (A survey of theory and research problems)[7] vydaný Ch. E. Osgoodem a T. A. Sebeokem v r. 1954. Z podnětů tohoto sborníku vzešly totiž práce a byly vytyčeny problémy, které vytvářejí soudobou americkou psycholingvistiku. Její dnešní rozsah je ovšem značně velký a L. proto rozebírá jen hlavní směry.[8] Je to především studium psychologických implikací gramatických modelů, zvl. generativního transformačního modelu Chomského. V posledních letech byl publikován velký počet prací, v nichž se na základě různých experimentů potvrzuje nebo vyvrací vhodnost transformačního modelu pro vysvětlení aktuálního procesu kódování a dekódování. L. zde správně zdůrazňuje to, že Chomsky rozlišením jazykové kompetence a performace zcela jasně vymezil postavení svého modelu a že snahy o ztotožňování generativní gramatiky s modelem uživatele jazyka jsou naprosto nesprávné.[9]

Z americké psycholingvistiky seznamuje dále L. se studiem percepce jazykových sdělení a zvl. s problematikou sémantickou (práce Jenkinse, Noblea, Osgoodův sémantický diferenciál aj. — dosah sémantické teorie Katze a Fodora pro psycholingvistiku hodnotí negativně); stručně seznamuje i s některými aplikacemi psycholingvistiky (tzv. obsahová analýza aj.). Je nutno konstatovat, že L. podal v této kapitole skutečně věrný a při vší stručnosti celkem úplný obraz americké psycholingvistiky, což je — vzhledem k rozsahu a různorodosti předmětu — úctyhodná práce. Postrádáme pouze ocenění starší již, ale i pro dnešní teorii psycholingvistiky cenné publikace C. Cherryho On Human Communication; škoda, že K. L. Pikovi, autorovi rozsáhlého díla o jazyce a struktuře lidského chování, je věnována jen několikařádková zmínka. Za nedostatek [432]považujeme naprosté opominutí díla G. K. Zipfa a jeho psycho-biologické teorie jazyka;[10] Zipf, dodnes plně nedoceněný ani lingvisty ani psychology, byl jedním z průkopníků dnešní psycholingvistiky nejen v USA, ale v světové vědě vůbec. Z jiných významných psycholingvistických publikací neuvádí L. dva důležité sborníky: Approaches to Semiotics (ed. T. A. Sebeok — A. S. Hayes — M. C. Bateson, The Hague 1964)[11] a Verbal Behavior and Learning (ed. Ch. N. Cofer — B. S. Musgrave, New York 1963).

Následující 3. kap. pojednává o psycholingvistice ve Francii, Německu a v Japonsku. Nejpodrobněji se rozebírá francouzská psycholingvistika,[12] která svou teorií stojí nejblíže sovětské a která se opírá o velké tradice ve francouzské psychologii řeči a myšlení (Piaget, Fraisse, Oleron aj.). V oddíle o německé psycholingvistice zaujímá hlavní místo hodnocení teorie Bühlerovy a pětisvazkového díla F. Kainze Psychologie der Sprache (2. vyd. Stuttgart 1954—1962); Kainzovy názory (v podstatě wundtovské) jsou v západoněmecké vědě velmi rozšířeny a jsou psychologickou základnou lingvistických teorií L. Weisgerbera. Vedle stručného nastínění problémů japonské psycholingvistiky je věnován samostatný oddíl pracím známé rumunské badatelky T. Slamy-Cazacuové.[13]

K této kapitole bylo by nutno doplnit alespoň základní informace o psycholingvistice ve V. Británii a v Rakousku; v obou těchto zemích existují pracoviště zabývající se soustavně psycholingvistickým výzkumem.[14]

4. kap. pojednává o psycholingvistice sovětské, kterou zná autor samozřejmě nejlépe. Stručně seznamuje nejprve s hlavními principy sovětské psychologie, a to zvl. školy, kterou reprezentují Vygotský, A. N. Leonťjev a Lurija. Největší část kapitoly je věnována současným pracím sovětských psycholingvistů, jejichž výsledky jsou dnes nejen již značně početné, ale v mnohých oblastech i mimořádně závažné (např. výzkum tzv. vnitřní řeči prováděný Sokolovem, Lurijou aj.). Leonťjev uvádí i základní fakta týkající se u nás téměř neznámé gruzínské psycholingvistické školy a různé údaje o organizačních stránkách psycholingvistiky v SSSR.[15]

V závěrečné 5. kap. shrnuje autor vlastní názory na předmět psycholingvistiky a na výhledy jejího dalšího rozvoje. Své teoretické stanovisko vyslovil L. na různých místech této práce i prací jiných a lze je stručně vystihnout takto: Psycholingvistika je komplexní teorie řečové činnosti (teorija rečevoj dejateľnosti) spojující poznatky různých věd (psychologie, lingvistiky, antropologie, sociologie aj.). Tato teorie je součástí obecné teorie lidské činnosti, tzn. jazykové procesy je nutno studovat nikoli izolovaně, ale na základě poznatků o aktivním vztahu člověka k objektivnímu světu. Zatímco teorie psycholingvistiky usiluje o vytvoření úplného modelu všech jazykových procesů, „klasická“ lingvistika buduje své modely v podstatě ad hoc, tj. vzhledem k určitým úkolům. Lingvistice nyní chybí jasná představa o vlastním předmětu (hranice modelů jazyka jsou velmi nezřetelné) a zvl. o tom, jak jej studovat. „Východisko z této krize může být pouze v jednom směru — ve směru prohloubenějšího rozpracování předmětu lingvistiky, přechodu na hlubší stupeň — od jazyka k jazykové činnosti a k pojetí [433]jazyka jako jednoho z komponentů jazykové činnosti a lingvistiky … jako části vědy o jazykové činnosti“ (116).

Tyto L. názory nejsou náhodnými deklaracemi, ale vyplývají především ze základních principů sovětské psychologie, z navazování na práce sovětských psychologů, lingvistů, sociologů aj. z 20. a 30. let, z interdisciplinárního chápání, které se začíná projevovat i v sovětských humanitních vědách. Impuls vychází i z důkladného poznání amerických pokusů o vytvoření jednotné teorie lidského chování a lidské komunikace. Ať již L-ovy vyhraněné názory vyvolávají v lingvistické veřejnosti kladnou či zápornou odezvu, je jisté, že jeho knížka o psycholingvistice je publikace neobyčejně poučná a cenná (přes některé kritické poznámky u jednotlivých kapitol), přinášející poměrně soustavný přehled rozvíjející se vědní disciplíny, jejích výsledků, hlavních problémů, koncepcí aj. (obsahuje téměř 300 bibliografických údajů lingvistům většinou zcela neznámých).

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 4, pp. 430-433

Previous Jiří Kraus, Pavel Vašák: Podnětný ukrajinský sborník kvantitativní stylistiky

Next Svatava Machová-Komrsková, Jarmila Panevová: Symposium o strojovém překladu v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP)