Několik poznámek o francouzském strukturalismu

Karel Horálek

[Discussion]

(pdf)

Несколько замечаний о французском структурализме / Quelques remarques sur le structuralisme français

Francouzský strukturalismus není dnes jen jedna škola nebo směr, je to široký a diferencovaný proud, který se neomezuje jen na filologické disciplíny. V letech padesátých se dokonce těžiště významu francouzského strukturalismu přesunulo do etnologie (kulturní antropologie). V novější době se i situace v lingvistice značně zkomplikovala. Příslušníci mladší generace působí zčásti na venkovských universitách (v Aix-en-Provence např. George Mounin, který pracuje hlavně v teorii překladu a v dějinách jazykovědy, a slavista Paul Garde). O aktivitě A. Martineta a jeho skupiny svědčí nově založený mezinárodní časopis pro obecnou jazykovědu La Linguistique (od r. 1966) a knižní série Le Linguiste (zahájil ji A. Martinet souborem studií La Linguistique synchronique). Velmi aktivní je skupina, která vydává časopis Langages (od r. 1966), jehož každé číslo je tematicky specifikováno.[1] Redakční kruh tvoří R. Barthes, J. Dubois, A. J. Greimas, B. Pottier, B. Quemada a N. Ruvet, časopis vydávají společně nakladatelství Didier a Larousse. Stejný program má série Langue et langage (naklad. Larousse), v níž vydal J. Dubois dva svazky strukturní mluvnice francouzštiny (jeden svazek je věnován substantivům a zájmenům, druhý slovesům), od A. J. Greimase zde vyšla kniha Sémantique structurale.[2] Úplně samostatnou větev francouzského struk[408]turalismu tvoří práce marxistických filosofů, sociologů a psychologů (L. Goldmann, L. Althusser, L. Sebag, J. Lacan aj.). Zde již může být spor o to, zda jde vůbec ještě o strukturalismus (to se týká i tzv. genetického strukturalismu L. Goldmanna, který navazuje na sociologii vědění, na J. Piajeta a Gy. Lukácse). V popředí zájmu strukturalistů ve Francii stojí v poslední době otázky sémantiky textů v širokém slova smyslu. V pracích některých francouzských strukturalistů, např. R. Barthesa, splývá sémantická analýza textů s literární kritikou. Jako pevnou součást obecné sémantiky pojímá sémantickou analýzu textů Greimas. Svérázný typ tu reprezentuje kniha M. Foucaulta Les mots et les choses (1966), v níž sémantická analýza tvoří základ a východisko úvah historickofilosofických. Od textové analýzy přechází k obecné teorii básnického jazyka J. Cohen v knize Structure du langage poétique (1966). Strukturní lexikologie, jež našla v poslední době význačného pěstitele v Angličanovi J. Lyonsovi (Structural Semantics, Oxford 1967), zůstává zatím mimo centrum zájmu francouzských strukturalistů. Nepřekvapuje proto, že je tak málo odkazů na práce francouzských autorů v referátu E. Coseria Structure lexicale et enseignement du vocabulaire (Les théories linguistiques et leurs applications, Nancy 1967, s. 9—51). Příznačné je pro francouzský strukturalismus směřování k sémiologii obecné (teorii znakových systémů). Pracuje se např. v sémantice filmu (Christian Metz, Essais sur la signification au cinéma, 1968, naklad. Klincksieck), módy (R. Barthes, Système de la mode, 1967, Editions du Seuil) aj. Svědectvím těsné spolupráce lingvistů a literárních teoretiků s filosofy je sborník Théorie d’ensemble (1968, Ed. du Seuil), do něhož přispěli M. Foucault, R. Barthes, J. Derrida (autor několika prací z oboru teorie písma), J. Ricardou aj.

1. Nejvýznamnější postavou francouzského strukturalismu vůbec je dnes stále ještě etnolog Claude Lévi-Strauss, který se dopracoval světové popularity brzy po druhé světové válce. Jeho práce jsou přijímány s nadšením i s kritikou o jejich podnětnosti a užitečnosti nikdo nepochybuje. Dnes již patrně patří Lévi-Strauss k pěti šesti nejpopulárnějším vědcům světa. Proti svým lingvistickým konkurentům má výhodu v tom, že jeho hlavní pracovní doménou je obor, jehož pracovní výsledky se mohou podávat ve formě polobeletristické, studium mýtů.

Lévi-Strauss se narodil v Bruselu 1908, vystudoval filosofii na Sorbonně a stal se učitelem na lyceu v provinčním městě. Etnologem se stal až později, vlivem různých okolností, jak o tom píše v cestopise Smutné trópy (Tristes Tropiques) z r. 1955 (česky v překladě J. Pechara v nakl. Odeon pro edici Klubu čtenářů, náklad 82 000 výtisků!).

Učitelství ho netěšilo, už proto ne, že byl, jak sám přiznává, pedagogický antitalent. O etnologii po ukončení studií nic nevěděl, na Sorbonně se o přednášky tohoto oboru ještě vůbec nezajímal. Na pozdější vědní orientaci již v době studií ukazoval zájem o exotické kuriozity, zájem nejdříve jen sběratelský. Na universitě Lévi-Strauss začal nejdříve s právy, ale to byla jen krátká epizoda. Živý zájem o filosofii měl již na střední škole, z přírodních věd ho lákala nejvíce geologie. Silně na něho zapůsobil myšlenkový svět psychoanalýzy a také první setkání s marxismem (někdy v sedmnácti letech). O tom v Smutných trópech říká: „Četba Marxe zapůsobila na mne tím mocněji, že jsem prostřednictvím tohoto velkého myslitele poprvé přišel do styku s filosofickým proudem, který jde od Kanta k Hegelovi: odhalil se mi celý jeden myšlenkový svět. Tento nadšený obdiv mě od té doby už neopustil, a když luštím nějaký psychologický nebo etnologický problém, stane se zřídka, abych si napřed neověřil schopnost logické úvahy četbou několika stránek z 18. brumairu Ludvíka Bonaparta nebo z Kritiky politické ekonomie. Nejde ostatně o to, jestli Marx správně předvídal určitý průběh historického vývoje. V šlépějích Rousseauových a způsobem, který se mi zdá rozhodný, Marx [409]ukázal, že sociální věda přesahuje rovinu faktických událostí, zrovna tak jako fyzika přesahuje rovinu smyslových dat: cílem musí být zkonstruovat určitý model, prostudovat laboratorním způsobem jeho vlastnosti a různé způsoby, jak reaguje, a pak použít těchto pozorování k výkladu empirického dění, které se ovšem může od našich předpokladů velmi lišit.“

Lévi-Straussův zájem o marxistickou metodu posilovaly obdoby s geologií a psychoanalýzou. „Zdálo se mi, že marxismus postupuje na jiné úrovni reality týmž způsobem jako geologie a psychoanalýza, chápaná v tom smyslu, jaký je její tvůrce: všechny dokazují, že pochopit znamená převést jeden typ skutečnosti na jiný, že pravá skutečnost není nikdy nejzjevnější; a že povaha pravdy se poněkud prozrazuje už tvrdošíjností, s jakou nám uniká. Ve všech těchto případech stojíme před týmž problémem, problémem vztahu mezi smyslovým a racionálním, a cíl, k němuž se směřuje, je týž: jakýsi superracionalismus, usilující, aby smyslové bylo v racionálním shrnuto, aniž by se obětovalo cokoli z jeho vlastností.“

Jiné dobové proudy ve vědě se jeho sympatiím netěšily. „Nebyl jsem moc přístupný novým tendencím metafyzického myšlení, jak se tehdy začínaly rýsovat. Fenomenologie vzbuzovala můj odpor v té míře, pokud postuluje kontinuitu mezi prožívaným a reálným. Souhlasím, že toto je v onom zahrnuto a jím vysvětleno, ale od svých velkých učitelů jsem se naučil, že přechod mezi oběma řády je přetržitý; že k tomu, abychom dospěli k reálnému, musíme prožívané nejdříve zamítnout, i když je později, v objektivní syntéze oproštěné od vší sentimentality, do svého poznání opět včleníme. Co se pak týče onoho myšlenkového směru, který se naplno rozvinul v existencialismu, připadá mi jako pravý opak platného filosofování tím, jak vychází vstříc iluzím subjektivity. Toto povýšení osobních úzkostí na filosofické problémy nese s sebou přílišné nebezpečí, že vyústí v jakousi metafyziku pro švadlenky, omluvitelnou, pokud slouží didaktickým účelům, ale velmi nebezpečnou, jestliže by měla dovolit, aby se uhýbalo před vlastním posláním filosofie. A toto poslání, které jí přináleží do té doby, než věda bude natolik silná, aby ji byla s to nahradit, žádá, aby bytí bylo chápáno ve vztahu k sobě samému, a nikoli ve vztahu ke mně. Fenomenologie a existencialismus, místo aby metafyziku odstranily, přinášejí dvě metody, jak pro ni najít alibi.

Mezi marxismem a psychoanalýzou, které jsou vědami o člověku, v jednom případě nazíraném z hlediska společenského, v druhém z hlediska individuálního, a mezi geologií, vědou fyzikální — ale také matkou a živitelkou historie, jak svou metodou, tak i svým předmětem — etnografie se svobodně zabydluje ve svém vlastním království. Lidstvo, které nazíráme v jeho celosti, bez jiných hranic, než jsou hranice prostoru, dodává nový smysl všem proměnám zeměkoule, které jsou odkazem geologické historie: „Je to nyní nerozlučný proces, který pokračuje v průběhu tisíciletí v díle společností zrovna tak anonymních jako telurické síly a v myšlení jednotlivců, z nichž každý je pro pozornost psychologie odlišným případem“ (Čes. překl., s. 38—39)).

Lévi-Straussův zájem o filosofii nesahal za universitních studií ještě k sociologii, třebaže ta se již dotýká také otázek, o které se zajímá i etnologie, pro niž se začal rozhodovat. První impuls pro tento vědní obor mu někdy v l. 1933—1934 dala náhodná četba knihy Primitive Sociology od Američana Roberta H. Lowie, dílo v té době již poněkud zastaralé. „Takto začalo dlouhotrvající důvěrné sblížení s angloamerickou etnologií, vztah navázaný na dálku prostřednictvím četby a udržovaný později osobními styky.“ Osobní kontakty začaly 1934 v Brazílii, když se Lévi-Strauss stal profesorem sociologie na universitě v São Paolu. První pobyt v Americe posílil jeho etnologické zájmy, ale než se stal skutečným vědeckým pracovníkem tohoto oboru, uběhlo ještě hodně času. V druhé polovině třicátých let cestoval do Indie, v Brazílii pracoval hodně v terénu a shromažďoval materiál [410]i zkušenosti. R. 1939 se vrátil do Francie a při vypuknutí války byl mobilizován. Po francouzské kapitulaci se mu podařilo odjet do Spojených států a tam vznikly jeho první vědecké práce.

Ve Spojených státech se brzy seznámil s Romanem Jakobsonem a z tohoto styku vzešly nové impulsy pro Lévi-Straussovu vědeckou orientaci, pro jeho přechod ke strukturalismu. Systematicky, zdá se, se strukturální lingvistikou nezabýval, dovolává se téměř výhradně jen fonologie. Měl dobrý smysl pro věci podstatné, nikdy mu nešlo o nějaké mechanické přenášení hotových pouček. Četbou fonologických prací si ujasňoval problémy a řešil je pak po svém. Ponejvíc tu jde jen o inspirační impulsy. Poučné jsou po této stránce některé stati pojaté do knihy Anthropologie structurale (1958). Druhá stať tohoto souboru vyšla nejdřív 1945 v časopise Word (1. ročník) a má název L’analyse structurale en linguistique et en anthropologie. Dovolává se tu prací N. S. Trubeckého a R. Jakobsona, jádro nového směru vidí v důrazu na strukturální povahu jevů a na obecné zákonitosti, je zaujat myšlenkou účelného průběhu nevědomých procesů. R. 1949 vyšel první významný spis Lévi-Straussův Les Structures élémentaires de la parenté. Fonologické školení i zde přichází k slovu. Důležitý společný prvek příbuzenských soustav a fonologických systémů spatřuje Lévi-Strauss v tom, že obojí útvary vznikají jako kulturní produkty (produkty „ducha“) v podobě tvorby neuvědomělé. Na Lévi-Straussově pojetí soustav příbuzenských vztahů je pozoruhodné také to, že zdůrazňuje konvenčnost těchto vztahů a odmítá motivaci ve sféře teleologicko-naturální. Souvislosti a obdoby mezi lidskou řečí a kulturními strukturami dovede Lévi-Strauss odhalovat i v oblastech, kde se dříve vůbec netušily. Hlavní pozornost přitom soustřeďuje na vzájemné vztahy a podmínění složek, které vytvářejí struktury, nikoli na výsledné funkce. V tom se podstatně liší jeho práce od prací příslušníků pražské (resp. československé) školy, pokud zasahovali přímo do etnologie (Bogatyrev, Melicherčík aj.).

Spisem Les structures élémentaires de la parenté si Lévi-Strauss získal světový věhlas. Systémy příbuzenských vztahů nechápe zde (aspoň ne v první řadě) jako účelné normy regulující společenský život, ale jako zvláštní druh řeči, tj. soubor pravidel, která slouží především dorozumívání. Jsou to jakési podklady pro vytváření stylového ceremoniálu. Konvenčnost, nikoli biologicky podmíněná účelnost je na příbuzenských soustavách to hlavní. Klasifikace různých soustav ukazuje, že tu jde o variační obměny, nikoli o vývojové řady, které by vznikaly v důsledku evolučního principu.

Z těchto závěrů vyplynuly Lévi-Straussovi přímé důsledky pro interpretaci totemismu. V pojednání Le Totemisme d’aujourd’hui (Paříž 1962) hledá Lévi-Strauss podstatu tohoto zajímavého jevu přímo v jeho formální struktuře a v rovině dorozumívací, nikoli v rovině magického myšlení. Rozdíly mezi lidskou přirozeností a kulturní strukturací se v Lévi-Straussově interpretaci totemismu jeví ještě zřetelněji než při analýze příbuzenských systémů. Podle jeho pojetí jsou základy totemismu dány kombinacemi členů dvou základních protikladů, z nichž jeden je „přírodní“ (kategorie — individuum) a druhý „kulturní“ (skupina — osoba). Každý člen dvojice může být vyměněn jedním ze členů druhé dvojice, takže vzniká řada čtyř protikladů:

	1.	2.	3.	4.
příroda	kategorie	kategorie	individuum	individuum
|	|	|	|	|
kultura	osoba	skupina	osoba	skupina.

Strukturní princip dvoučlenných protikladů se přitom uplatňuje naprosto důsledně, přičemž rozhodující úlohu mají nikoli tzv. privativní opozice, které mají převahu ve fonologických systémech, nýbrž tzv. opozice kontrastní. Přírodní řady tvoří [411]v totemismu zpravidla zvířata a rostliny, někdy však přicházejí k slovu i jiné přírodní jevy nebo vztahy, obyčejně zase v kontrastních dvojicích (nebe - země, válka - mír, horní - dolní ap.).

Od konkrétních rozborů jevů, odpozorovaných u amerických Indiánů, pokročil Lévi-Strauss k úvahám kulturně filosofického rázu v knize La Pensée sauvage (Paris 1962). Zde dostává pregnantnější podobu celá jeho filosofie kultury. Její důležitou složku tvoří již od prvních setkání s lingvistickým strukturalismem přesvědčení, že mocným zdrojem kulturní tvořivosti člověka je podvědomí. Tak jako v jazyce vznikají složité strukturní útvary bez účasti individuálního vědomí, tak vznikají i v jiných oblastech, především v mýtech a v umění. Přitom mýtus je podle Lévi-Straussova pojetí v symetricky obráceném vztahu k umění. Základ umění tvoří podle něho věci a události, umění směřuje k odhalování struktur, mýtus ze struktury (nebo z jejích fragmentů) vychází a směřuje ke konstrukci útvarů, které v sobě zahrnují to, z čeho umění vychází (věci a události), srov. o. c., s. 38 a 32.

Dalším podstatným rysem Lévi-Straussovy filosofie kultury je oslabený zřetel k vývoji. Tato koncepce je naznačena již v názvu knihy „Divošské myšlení“. V podstatě jde zde o jevy, pro které pozitivisté užívali označení „primitivní myšlení“ (mentalité primitive). Lévi-Strauss je přesvědčen, že rozdíl mezi mytickým a vědeckým myšlením nevystihuje správně formule „primitivní - pokročilý“ nebo „předlogický - logický“. Snaží se dokonce ukázat, že mytická koncepce světa má proti moderním racionalistickým koncepcím své přednosti, je úplnější a staví most mezi poznatelné a nepoznatelné (tamže, s. 19, 23). Tento relativistický postoj k různým kulturním typům sbližuje Lévi-Strausse s Br. Malinowským, k němuž má jinak poměr značně kritický.[3]

S kulturním relativismem je vždy spojen nezájem o vývojové otázky a dějiny vůbec, nevypomohou-li si relativisté naivně biologickou hypotézou, jak to dělá Spengler. Lévi-Straussův nezájem o historické procesy byl marxistickými kritiky signalizován již u spisu o příbuzenských strukturách; k ostřejší polemice pak došlo, když Lévi-Strauss r. 1952 uveřejnil jako publikaci UNESCO spisek Race et histoire (Paříž 1952). Kritika zprava vytýkala Lévi-Straussovi, že neguje význam celé západní civilizace, marxisté zase, že zavírá oči před revoluční perspektivou lidských dějin.[4] Lévi-Strauss si pak upevnil svou pozici vydáním knihy Anthropologie structurale (1958); to je sice v podstatě jen soubor statí již dříve publikovaných, ale usnadňuje čtenáři podstatným způsobem orientaci v Lévi-Straussově myšlenkovém světě.

Když Lévi-Strauss vydal r. 1962 knihu La Pensée sauvage, považovala již i Sartrova skupina za potřebné organizovat proti němu kritické tažení (v časopise Temps modernes i jinde) a také kritika konzervativních kruhů se aktivizovala; všechny tyto akce však napomáhaly koneckonců jen růstu jeho popularity. Sartre byl Lévi-Straussem k polemice přímo vyzván závěrečnou kapitolou knihy. Autor v ní vyslovuje výhrady proti některým myšlenkám Sartrovy knihy Critique de la raison dialectique. Brzy nato byla však pozornost širší veřejnosti obrácena k polemikám o literárněvědný strukturalismus, který je ve Francii reprezentován hlavně R. Barthesem. Postupně se pak stal předmětem diskusí strukturalismus vůbec, hlavně jeho aplikace na studium kulturních výtvorů.

Lévi-Strauss se těmito polemikami nedal vyrušit z intenzívní práce; r. 1964 vydal pod názvem Le Cru et le Cuit první svazek velkého díla Mythologiques, po němž [412]pak v dvouletých intervalech následovaly dva další svazky, Du miel au cendre (1966) a L’origine des manières de table (1968).

Toto velké dílo nepřineslo zatím po stránce metodické mnoho nového, ale udivuje jak suverénní důsledností v uskutečňování velkého plánu, tak bohatstvím využitého materiálu. Lévi-Strauss se opírá především o mytická vyprávění a většinou je reprodukuje v původním znění, aby čtenáři usnadnil přehlednou orientaci a kontrolu. Vyprávění jsou v celém díle průběžně číslována, v 3. svazku je jich již přes pět set. Věrnost lingvistické orientaci je v tomto díle dobře patrna z „kulinaristického trojúhelníku“. Tato „kuchyňská“ obdoba vokalického a konsonantického trojúhelníku z fonologie je tvořena třemi základními úpravami potravy: syrová, shnilá a připravovaná pomocí ohně. Úprava pomocí ohně pak sama ještě vytváří trojúhelník dílčí, v němž stojí proti sobě příprava pečením, uzením a vařením.[5] V závěrečné kapitole svazku o původu stolničení se Lévi-Strauss zamýšlí nad morálkou mýtů, které se vztahují k výživě. Zdůrazňuje zase kulturní povahu mýtů, v tom smyslu, že nevyrůstají přímo z přirozených potřeb člověka, že jejich základem a hybnou silou je především svobodná tvořivost člověka. Mýty prohibičního charakteru mají v sobě nemalou dávku víry v magické vztahy mezi jevy. Porušování stravovacích předpisů ovlivňuje podle této víry úrodu, výsledek lovu apod. a působí také na zdraví člověka. Ani zde však nejde o předpisy vyplývající z životní empirie, spíše jde o produkty volné spekulace a fantazie. Oslabený zřetel ke kauzálním vztahům je přece jen charakteristickým rysem mytického myšlení. Jeho rezidua přežívají i u evropského člověka (dokonce i v oficiálních náboženstvích). Pozitivním účinkem předpisů motivovaných magickým myšlením je, že upevňují kulturní řády proti nekontrolované pudovosti.

K celkovému zhodnocení Lévi-Straussových zásluh o rozvoj teorie kultury bude třeba speciálních prací průpravných. Dnes je už možno říci, že kdyby byl neudělal Lévi-Strauss nic víc, než že dal podnět k novému promýšlení vztahů mezi přírodní a kulturní motivací lidské aktivity, nebylo by to málo. Objev neuvědomovaných struktur v kulturní tvorbě, jako jsou mýty, je také významná věc, hlavně proto, že u Lévi-Strausse nejde jen o mlhavé dohady a odhady, o jaké není nouze v pracích psychoanalyticky orientovaných etnologů. Práce francouzských strukturalistů pak ukazují, že i psychoanalýza se dá racionalizovat.

 

2. Další významnou osobností francouzského strukturalismu je dnes Roland Barthes, u nás již poměrně dost známý. Překlady několika jeho statí vyšly časopisecky, dvě delší studie spojené v jedné knize [Nulový stupeň rukopisu, Základy sémiologie (ed. Dílna, sv. 29, 1967). K překladu je připojena informační studie Vl. Mikeše]. Barthes je vynikající esejista a polemik, po stránce teoretickovědní ho však není možno s Lévi-Straussem dobře srovnávat, třebaže je svým způsobem také „mytolog“. Na rozdíl od Lévi-Strausse, který zaměřuje svou pozornost k mýtům „primitivních“ společností, zajímá se Barthes o mýty společností „vyspělých“. To však zdaleka není jeho výhradní pracovní pole. Barthes se narodil r. 1915 a k strukturalismu se dostal hodně pozdě, prý teprve r. 1953 si poprvé přečetl de Saussurovy přednášky z obecné lingvistiky; ve svých esejích o mýtech vychází hlavně z Hjelmsleva.

Barthesova kniha Mythologies z r. 1957 je soubor statí již dříve otištěných v různých časopisech. Kniha je rozdělena na dvě části, v první se různé moderní mýty popisují, pak následují úvahy teoretického rázu. Zde se nejdřív odpovídá na otázku, co je to dnešní mýtus. Hlavní myšlenka je vyjádřena již v nadpisu první kapitoly: mýtus je výpověď. Samozřejmě každá výpověď mytického obsahu [413]musí mít nějaké specifikum. Podle příkladů, které Barthes uvádí, dá se soudit, že specifickým rysem výpovědí, které mohou platit za mýty, je situační symbolika některých výrazů. Označení „výpověď“ je třeba brát hodně široce, nemusí to být jazykový projev, mýty bývají vyjadřovány také výtvarně, hudebně atd. Druhá kapitolka teoretické úvahy o mýtech má název „Mýtus jako sémiologický systém“. Zde se nejdřív vykládá o tom, co je to sémiologie, a to na základě de Saussurových myšlenek, s přihlédnutím k Hjelmslevovi. Za specifikum mýtu je pak prohlašována jeho komplexní znakovost: mýtus je „sekundární sémiologický systém“. Je to znakový systém vybudovaný pomocí jiného znakového systému, např. nějakého přirozeného jazyka. Co je v jednom systému znakem, tj. spojením označujícího (signifiant) a označeného (signifié), je v sekundárním systému jen „označujícím“, jež má své vlastní „označované“. Barthes to znázorňuje pomocí schématu, které sestrojil podle Hjelmsleva:

signifiant	signifié
signe		signifié
signe

Jazyk, pomocí něhož jsou mýty (výpovědi-mýty) vyjadřovány, prohlašuje Barthes za jazyk objektový (langue-objet), vlastní mýty pak označuje za metajazyk, protože tu jde o jazyk (langage), v němž se mluví pomocí prvního („dans laquelle on parle de la première“). U této formulace je třeba se zastavit. Pojmovou analýzu tu ztěžuje okolnost, že se nerozlišuje výpověď od systému.[6] V žádném případě však není možné považovat mýtus vyjádřený jazykem za výpověď o tomto jazyku. Spíše by tu mohl platit „pomocný“ jazyk za metajazyk a mýtus za jazyk objektový. Tak by tomu ovšem bylo, kdyby se vlastní jazyk mýtu pomocí přirozeného jazyka analyzoval, ale tak tomu není.

V pojednání Základy sémiologie se Barthes v tomto směru sám opravuje, a to tím, že rozlišuje ve shodě s Hjelmslevem metajazykovou a konotativní situaci. Celá 4. kapitola zde má název „Denotace a konotace“ (Dénotation et connotation). Není tu nic podstatného, co by nebylo v Hjelmslevových Prolegomenech. Konotační forma vyjádření je znázorněna schématem

II	signifiant		signifié
I	signifiant	signifié

Systém označování I se stává plánem výrazu pro druhý systém, zatímco metajazyková situace vzniká, stává-li se forma vyjádření pro druhý jazyk obsahem (označovaným), takže tu platí schéma

signifiant	signifié		II
	signifiant	signifié	I

[414]K tomu Barthes dodává: „Jevy konotace nebyly ještě systematicky zkoumány (několik upozornění je v Hjelmslevových Prolegomenech). Budoucnost však patří nepochybně lingvistice konotace, neboť společnost rozvíjí bez ustání na základě prvního systému, který jí poskytuje lidská řeč, systémy druhých významů, a toto zpracování, ať již otevřené, maskované nebo racionalizované, se velice úzce dotýká skutečné historické antropologie. Protože konotace sama je systémem, obsahuje označující, označované a proces, který je spojuje navzájem jedny s druhými, proces označování; na prvním místě by bylo třeba uskutečnit inventarizaci těchto tří prvků v každém systému. Označující konotace, které nazveme konotátory, jsou tvořeny znaky (označujícími a označovanými, spojenými dohromady) denotovaného systému, několik denotovaných znaků se samozřejmě může spojit a vytvořit jediný konotátor, je-li vybaven jediným konotačním označovaným; jinými slovy lze říci, že jednotky konotovaného systému nejsou nutně stejně důležité jako jednotky denotovaného systému; velké úseky denotované promluvy mohou vytvářet jedinou jednotku konotovaného systému (to je např. systém tónu- textu, který se skládá z mnoha slov, který však přesto odkazuje na jediné označování). Ať konotace jakkoli dotváří sdělení, nevyčerpává je: stále ještě zůstává v rámci denotace (protože bez toho by promluva nebyla možná) a konotátory jsou nakonec vždycky nesouvislými „bludnými“ znaky, naturalizovanými denotovanou zprávou, která je jejich nositelem“ (čes. překl., s. 124). Závěru tohoto citátu je těžko rozumět jinak než jako přiznání, že konotační významy netvoří systém; u mýtů, které Barthes popisuje, rozhodně nejde o nějaké produkty „zařízení na produkování mýtů“ (per analogiam opozice langue - parole).[7]

Myslím, že v teorii jevů, jako je mýtus nebo báseň, se nevystačí se sémantickou dichotomií denotace a konotace (necháme-li stranou metajazykovou situaci, bez níž sémiotika není myslitelná). Jde o problematiku sémantiky textů, kde situace získá na přehlednosti, nastoupíme-li cestu sémantické stratifikace. Doporučuji rozlišovat tři sémantické roviny: významovou, obsahovou a smyslovou (funkčně sémantickou). Rovina obsahová se liší od roviny významové především tím, že není přímo určena jejími sémantickými jednotkami. Rozdíl je vidět jasně na frazeologických útvarech nebo na obrazných příslovích typu „ranní ptáče dál doskáče“. Vlastní význam (tj. „obsah“) této výpovědi není dán významy jednotlivých slov, není to jen význam textově sumační, nýbrž obrazný, přenesený, vztahuje se na lidi, nikoli na ptáky. Výpovědi obsahují často informace, které jsou v rovině obsahové irelevantní (redundantní) a také zaměnitelné. — Mnoho takových prvků obsahují texty básnické. V epických textech to bývají např. popisy a úvahy, které čtenáři, zajímající se hlavně o děj, často „přeskakují“. Autor sám nemusí mít jasno o obsahové platnosti některých významových složek, provádí pak škrty a doplňky nejen v rukopise a v tiskové korektuře, ale také od vydání k vydání. Čtenáři (i kritikové) mohou mít pak o jednotlivých verzích jiné mínění než autor.

R. Barthes konstruoval svou sémiologickou koncepci mýtu vlastně dodatečně ke svým studiím o „mýtech našich dnů“. V těchto studiích, podobně jako v pojednání Nulový stupeň rukopisu, je ještě poměrně hodně politické angažovanosti, ta v novějších Barthesových pracích ustupuje do pozadí; Barthes se tak dostal do podobné situace jako Lévi-Strauss. Je to celkem přirozený důsledek toho, že svůj zájem soustřeďuje na formální podstatu, jež je nezávislá na komunikovaném obsahu a historických podmínkách. Mýty našich dnů jsou podle Barthese charakteristickým jevem především konzervativních vrstev společnosti. Jsou to odpolitizované výpovědi o společenské realitě, hodí se dobře k zastírání sociálních rozporů. Politická mluva [415]podle Barthese působí na mýty destruktivně. Proti tomu by se ovšem dalo namítat, že celá naše společnost je bohatá na politické mýty, po této stránce se „levé“ směry liší od „pravých“ možná v produktivnosti podle množství, nikoli však v intenzitě jejich využívání.

Na tvoření mýtů našich dní se podílí významným způsobem móda. Tento fakt Barthes v Mytologiích ještě nezdůraznil, zato se však věnoval, když si ujasnil sémiologický charakter módy, jejímu systematickému studiu. Výsledky této práce podal v knize Système de la mode (1967, 327 s.). Barthes si v tomto díle vede systematičtěji než v studiích o mýtech nebo v pracích literárněkritických. V analýze oblekové módy již nevystačil s jednoduchým znakovým schématem, nepracuje jen s pojmem význam, ale také s pojmem funkce. Tak se bezděčně přiblížil k strukturalismu pražské školy a je škoda, že se nemohl blíže seznámit s pracemi, jako je např. Bogatyrevovo pojednání Funkcie kroja na Moravskom Slovácku (r. 1937, s. 79) a Kroj jako znak, Funkční a strukturální pojetí v národopisu (SaS 2, 1936, 43—47).

Odkazy na lingvistickou literaturu jsou v Barthesově knize o módě častější, než by se podle povahy zkoumaných jevů mohlo zdát. To vyplývá často z okolnosti, že Barthes místy zkoumá víc jazykové výpovědi o módě než módní jevy samy. Někdy obojí oblast také směšuje a jeho výklady pak ztrácejí na jasnosti. Tak je tomu hned na začátku první kapitoly, kde se srovnává fotografie oděvu s jeho popisem. Říká, že tu jde o dva obleky, jeden má podobu obrazu (un vêtement-image), druhý je oblek popsaný (un vêtement écrit). „Tyto dva obleky odkazují v podstatě na stejnou realitu (šaty, které měla na sobě určitá žena v určité době), přesto však nemají stejnou strukturu.“ Samozřejmě tu však nejde o dva obleky, nýbrž o dvojí informaci o jednom obleku. Jednou je použito znakového vyjádření obrazného (ikonického), v druhém případě jde o popis pomocí jazyka, pomocí znaků symbolických (podle terminologie amerického sémiologa Ch. Morrise). Barthes poukazuje také na skutečnost, že ani v případě jazykového popisu, ani v případě fotografie nevyplývá odlišná strukturace z příslušného kódu. Fotografie módního obleku prý (co do formy) není jen prostá fotografie, nemá prý nic společného s fotografií novinovou nebo amatérskou a jazykový popis oděvu nemá strukturu totožnou se strukturou věty. Barthes tu má na mysli obsahově sémantickou strukturaci výpovědi, jež je motivována jak jazykem, tak povahou denotátu. Zdá se, že na Barthese zapůsobila na tomto místě desaussurovsko-hjelmslevovská teorie, podle níž objektivní realita je „amorfní substance“, kterou si jazyk po svém člení a stylizuje. Ve skutečnosti je objektivní realita sama o sobě složitě členitá a různě strukturované jazyky ji vyjadřují v podstatné jednotě.

Jako literární teoretik zastává Barthes stanovisko, které nemálo připomíná kulturní relativismus Lévi-Straussův, což jistě není nahodilé. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde prostě o důsledek sociologického pohledu na literaturu: každá doba se vyjadřuje po svém, prostředky literární komunikace se mění v souvislosti se změnami společenské situace. Barthes jde však ve své relativizaci literárního dění dál, jak to vyplývá z okolnosti, že svou metodu (spolu s jinými metodami „nové kritiky“, jako je např. psychoanalytická, marxistická, existenciální aj.) staví do opozice proti literárněvědnému pozitivismu, jako by ten sám už nebyl relativistický (aspoň v dílech některých představitelů, např. H. Taina).

Své názory o dvojí „kritice“ (užívá tohoto označení spíše podle angličtiny, tj. s významem analýzy, interpretace a hodnocení literárních děl) vyložil Barthes poprvé v studii Les deux critiques (Dvojí kritika z r. 1963).[8] Pozitivistická kritika, [416]která se přidržuje metody zděděné po G. Lansonovi, je podle Barthese ve Francii reprezentována hlavně universitními profesory a je poměrně jednotná. Proti ní stojí kritika interpretační, značně názorově diferencovaná, opírající se o různé ideologie. Jako její reprezentanty uvádí Barthes J. P. Sartra, G. Bachelarda, L. Goldmanna, G. Pouleta, J. Starobinskiho, J. P. Webera, R. Girarda, J. P. Richarda, z nichž někteří (ne všichni) bývají považováni za strukturalisty, třebaže vyznávají různé ideologie.

Barthes se sám hlásí k „ideologické“ kritice a odmítá kritiku „universitní“, nikoli však proto, že je pouze pozitivisticky faktografická, nýbrž proto, že si osobuje větší práva, než z pozitivistických předpokladů vyplývají. „Kdyby universitní kritika nebyla ničím jiným než tím, co prohlašuje ve svém programu, totiž pouhým zjišťováním literárních nebo životopisných faktů, nevěděli bychom, po pravdě řečeno, proč by mezi ní a ideologickou kritikou mělo existovat sebemenší napětí. Výsledky pozitivismu a samy jeho požadavky jsou nevyvratitelné: dnes nikdo, ať vyznává jakoukoli filosofii, nechce popírat nutnost erudice, užitečnost historických výkladů, výhody přesné analýzy literárních „okolností“; a zavazuje-li význam, který universitní kritika přikládá problému pramenů, aby si vytvořila určitou představu o tom, co je to literární dílo, nic se nemůže stavět do cesty přesnému zkoumání této otázky — když už jsme se rozhodli ji položit. Není tedy na první pohled žádného důvodu, který by bránil oběma kritikám porozumět si a spolupracovat: pozitivistická kritika by zjišťovala a odhalovala „fakta“, protože to je její snahou, a ponechávala druhé, nezávislé kritice úkol interpretovat tato fakta, nebo přesněji „dávat jim význam“ s odkazem na určitý přijatý ideologický systém. Je-li tato pacifistická představa přesto utopickou, pak proto, že ve skutečnosti není mezi universitní a interpretační kritikou dělba práce, prostý rozdíl mezi metodou a filosofií, ale skutečné střetnutí dvou ideologií. Jak ukázal Mannheim, pozitivismus je vlastně také ideologií jako všechny ostatní (což ovšem mu naprosto nebrání, aby byl užitečný). Když dává podněty literární kritice, jasně vidíme jeho ideologickou povahu aspoň ve dvou bodech (přidržujeme-li se jen podstatných znaků).

Předně: pozitivistická kritika tím, že dobrovolně omezuje své výzkumy na „okolnosti“ díla (dokonce i tehdy, jedná-li se o okolnosti vnitřní), vytváří si o literatuře představu vysloveně stranickou; neboť odmítnout otázku o podstatě literatury znamená současně přijmout myšlenku, že tato podstata je věčná, nebo chceme-li, přirozená, zkrátka že literatura existuje sama o sobě. A přece: co je to literatura? Proč autoři píší? Psal Racine ze stejných důvodů jako Proust? Nepoložíme-li si tyto otázky, vlastně na ně také svým způsobem odpovídáme, neboť tím přijímáme jejich tradiční obecné vysvětlení (které není nevyhnutelně vysvětlením historickým), totiž že spisovatel píše prostě proto, aby se vyjádřil, a že podstata literatury spočívá ve „vyjádření“ citů a vášní. Na neštěstí, jakmile se dotkneme lidské intencionality, nevystačíme již s pozitivistickou filosofií: nejen proto, že je povšechná, ale také proto, že přijímá zcela zastaralou deterministickou filosofii. Paradoxní je to, že historická kritika zde odmítá historii; dějiny nás učí, že není nadčasové podstaty literatury, ale že to, co nazýváme literaturou, je proces vytváření forem, funkcí, konvencí, důvodů a záměrů značně různorodých, a přísluší právě historikovi, aby nám ukázal jejich relativitu.

Druhý bod, v němž universitní kritika jasně ukazuje svou ideologickou povahu, je to, co bychom mohli nazvat jejím postulátem analogie. Je známo, že náplň této kritiky tvoří v zásadě hledání „pramenů“; vždy chce dát studované dílo do vztahu k něčemu jinému, k tomu, co stojí mimo literaturu; to, co stojí mimo, může být jiné dílo (předcházející), biografický fakt, „vášeň“, kterou autor skutečně prožil a kterou ve svém díle „vyjadřuje“ (stále týž pojem vyjádření) — Orestes, to je šestadvacetiletý zamilovaný a žárlivý Racine atd. Druhý článek tohoto vztahu je [417]mnohem méně významný než jeho podstata, která je stejná v celé objektivní kritice; tento stav je vždy analogický: zahrnuje v sobě jistotu, že psát znamená vždy jen reprodukovat, opisovat, inspirovat se atd.; rozdíly mezi vzorem a dílem (které by bylo obtížné popírat) jsou vždy přičítány „géniovi“, pojmu, před kterým i nejtvrdošíjnější a nejnešetrnější kritik se náhle zříká práva na slovo a před nímž i nejzatvrzelejší racionalista se mění v důvěřivého psychologa, plného úcty k tajům alchymie tvoření, jakmile právě analogie není patrná: podrobnosti díla jsou tak zjišťovány nejpřísnějším pozitivismem, ale rozdíly díla se jakýmsi aktem zvláštního odřeknutí přičítají magii. To tedy je postulát, o němž hovoříme; stejným právem však můžeme hájit názor, že literární dílo začíná právě tam, kde deformuje svůj vzor (nebo abychom byli opatrnější: své východisko); Bachelard skvěle ukázal, že básnická imaginace spočívá nikoli ve formování obrazů, ale naopak v jejich deformování (Čes. překl., s. 206).

Ani se nám nechce věřit, že ve Francii teprve Bachelard musel objevovat literární vědě pojem deformace. Je nám také těžko posuzovat z dálky, jak dnes vypadá ve Francii universitní literární věda. Ale čítávali jsme G. Lansona, dokonce nikoli bez užitku, a kdyby měl Barthes ve své charakteristice dnešních poměrů pravdu, vyplýval by z toho nezbytně závěr, že to šlo s literární vědou na francouzských universitách po Lansonovi od desíti k pěti. Nemůžeme aspoň nevzpomenout, že Lanson napsal knihu L’art de la prose, jež vyšla poprvé r. 1909 a pak v mnoha dalších vydáních, posledně r. 1968. Lanson si zde klade otázku, v čem spočívá umění prózy, a odpovídá, že v proměnách větné stavby. U nás podobnou teorii zastává Mukařovský, jistě inspirován Lansonem. A není tak trochu odvozena z Lansona také Barthesova idea dobových „écritures“ (poetických „rukopisů“)?

Barthesovou zásluhou se stalo z francouzského literárněvědného strukturalismu organizované hnutí. Mezi jeho nejbližšími spolupracovníky převládá zájem o literárněvědné otázky, živé pozornosti se také těší problematika filmová, pro niž se specializoval Chr. Metz.[9] Hlavním pracovním polem Barthesových spolupracovníků v oboru literární vědy je sémantická analýza textu. Byly objeveny styčné body s pracemi ruských formalistů; pronikání jejich vlivu napomáhá francouzský překlad vybraných statí a ovšem také spolupráce s R. Jakobsonem. Největší ohlas mezi francouzskými strukturalisty mají práce Proppovy (příspěvky k teorii pohádky), začíná se studovat Bachtin, teoretikové filmu se učí u Ejzenštejna. S dnešními sovětskými strukturalisty byly navázány přímé kontakty, v revui Tel Quel vyšlo několik jejich příspěvků (Ivanov, Lotman, Toporov), srov. zde s. 423.

Teorií epických textů se zabývá několik francouzských strukturalistů z Barthesovy skupiny. Je to na prvním místě Cvetan Todorov, Bulhar, který je dobrým znalcem ruských formalistů. Todorov napsal důkladný strukturní rozbor Laclosova románu Liaisons dangereuses (rozbor vyšel v sérii Langue et Langage, Larousse), přispěl několika závažnými příspěvky do revue Communications[10] i do jiných časopisů; ve sborníku Qu’est-ce que le structuralisme? (1968) má instruktivní studii o strukturní poetice a v 12. čísle časopisu Langages, které je věnováno problematice vztahů mezi jazykovědou a literaturou, má studii La grammaire du récit. Opírá se tu o zkušenosti ze studia Boccacciova Dekameronu, o němž napsal celou knihu (má vyjít v Moutonově nakladatelství). Zajímá ho tam především epická strukturace; k jejímu popisu přistupuje v podstatě z pozic lingvistických.

Východiskem Todorovovi je teorie druhů slov (parties du discours), o níž je přesvědčen, že tvoří součást obecné mluvnice (grammaire universelle). Jeho ling[418]vistická orientace je důsledná. „Každá sémantická teorie druhů slov se musí opírat o rozlišování mezi deskripcí a denominací (popisem a pojmenováním). Veškeré jazykové dění se opírá o tyto dvě funkce, ale jejich interpretace v slovnících zastírá často jejich odlišnosti. Řeknu-li dítě, popisuji tímto slovem označovaný předmět, vytýkám jím určité vlastnosti (věk, velikost postavy atd.); toto slovo mi však zároveň umožňuje identifikovat určitou časovoprostorovou entitu, pojmenovat ji, označit. Tyto dvě funkce jsou v jazyce nerovnoměrně zastoupeny (distribuées): vlastní jména, zájmena (osobní, ukazovací atd.), člen slouží převážně denominaci, zatímco apelativa, slovesa, adjektiva a adverbia slouží především deskripci. To však platí jen ve smyslu převahy, dominantnosti, proto je lépe nespojovat přímo deskripci a denominaci s vlastními jmény na jedné a s apelativy na druhé straně; tyto druhy slov je vyjadřují téměř jen náhodně. Tím se také vysvětluje, že apelativa se stávají snadno vlastními jmény (hotel „Budoucnost“) a obráceně (un „Jazy“); každá z těchto dvou forem slouží oběma funkcím, ale v různých stupních (Langages 12, 1968, s. 95—6).

Při konkrétní aplikaci své teorie doporučuje Todorov začít odlišením hlavních složek vyprávění od složek vedlejších. Přitom přicházejí k slovu některé pojmy tradiční poetiky jako zápletka, epizoda aj. Todorov rozlišuje dvojí typ epizod: u jednoho převládá popisnost, slouží k vystižení stavu, druhý typ je dynamický, vyjadřuje se jím přechod od jednoho stavu k druhému. Stavové epizody mají základní lingvistický prostředek v adjektivu, dynamické v slovese. Podřadná úloha substantiv vyplývá z toho, že se jejich sémantika vyčerpává složkami, jež jsou v podstatě adjektivní (míněna jsou substantiva jako komponenty vyprávění).

Jak se při aplikaci těchto pojmů dojde k charakteristice dějové struktury vyprávění, ukazuje Todorov v článku Grammaire du récit na analýze Boccacciovy povídky o ženě, u které manžel přistihl cizího muže, oná se však dovedla z choulostivé situace chytře dostat. Jde o druhou povídku sedmého dne Dekameronu, Boccaccio ji vypravuje podle antické předlohy (Apuleia). Sám v záhlaví shrnuje děj povídky takto: „Peronella ukryje před chotěm vracejícím se domů svého milence do sudu, který její manžel právě prodal, a choti namluví, že už jej prodala komusi, kdo vlezl dovnitř, aby se přesvědčil, zda je v pořádku. Když milenec vyleze ze sudu, dá jej (sud) manželem vyčistit a pak si jej dopraví domů.“ V tomto resumé je zamlčena dějová pointa příběhu: žena a její milenec využívají ještě poslední příležitosti, když je důvěřivý manžel v sudu, aby dokončili to, v čem byli vyrušeni.

Aktéry příběhu jsou tedy vedle Peronelly dva muži, manžel a milenec. Z hlediska sémantické struktury povídky nemá zásadní význam okolnost, že žena je označena vlastním jménem a oba mužové jen apelativy: ve všech třech případech jde o „epická“ vlastní jména, jež by bylo možno označit pomocí znaků X, Y, Z. Výchozí označení „manžel“ a „ctitel ženy“ informují o vzájemných vztazích osob, mají však jen vysvětlovací, nikoli dějovou funkci. Obě označení mužů v poměru k ženě mají platnost adjektivní. Charakteristikou ženina ctitele jako zamilovaného mladíka, který se s Peronellou spřátelil, je naznačen přechod z výchozího stavu „rovnováhy“ k stavu, kdy je rovnováha narušena, a to tím, že je porušeno pravidlo o chování ženy v manželství. Sémantická dominanta stavu nerovnováhy je v slovese („znásilňuje se“ nebo „překračuje“ zákon). Jako další dějové stadium musí přijít obnovení rovnováhy, jehož se může dosáhnout dvojím způsobem: buď bude nevěrná žena (event. i milenec) potrestána, nebo se podaří ženě pravý stav věci zastřít a tak trestu ujít — to je řešení, pro něž se rozhodl Boccaccio (ve shodě s antickou předlohou). O první eventualitě říká Todorov, že byla pro Boccaccia nepřijatelná, protože by jen vedla k obnově počátečního stavu. S tím lze ovšem stěží souhlasit, záleželo by přece na tom, jaká forma trestu by byla [419]zvolena. V baladách trestá obyčejně muž nevěrnou ženu smrtí, parodistické písně končívají podobně jako příběh o Peronelle.

Pravda ovšem je, že sémantická struktura této novely je trojdílná, a to je v epických textech nejčastější případ. Pokud pak jde o sémantiku střední části, má Todorov plně pravdu, že je v ní obsaženo jako potenciální složka jak potrestání, tak vyváznutí ženino. Realizována je pak možnost druhá, o tom rozhoduje ženina mazanost a manželova důvěřivost. Stav obnovení rovnováhy by bylo možno zkratkově zase vyjádřit adjektivem (rodinný život je zase „normální“). Obnovení rovnováhy platí za předpokladu, že pravidla o manželské věrnosti za jistých okolností neplatí. To se v povídce přímo neříká, ale je to dáno sémantickou strukturou povídky.

Ke gramatice vyprávění mají přímý vztah slovesné kategorie jako čas, způsob, rod atd., což je samozřejmé, je-li sloveso hlavním nositelem dějové dynamiky. I zde je však třeba rozeznávat vlastní gramatiku od gramatiky „literární“. V literatuře jde o významy, jež mohou být vyjádřeny pomocí lexikálních prostředků, nezávisle na gramatice. Todorov rozeznává např. dva způsoby, jimiž se vyjadřuje volní postoj: obligativ a optativ. Obligativem bývá vyjadřováno např. potrestání nějaké osoby, jde-li o přímé uplatnění společenských zákonů; optativem se vyjadřují přání jednajících osob.

Syntaktická pravidla vyprávění se vztahují především k jednotkám vyšším, než je věta. Větou je zde ovšem míněna elementární jednotka dějová, jež se může skládat z několika vět mluvnických. První další jednotkou je zde podle Todorova sekvence. Elementární sekvence vznikají na základě logických vztahů, z nichž pak vyplývají sémantické souvislosti, jako je alternace, fakultativnost, nutnost atd. Todorov vykládá své pojetí vyprávěcí syntaxe zase na poměrech Dekameronu. V první novele devátého dne se vypráví o dámě, která byla při návštěvě Kypru uražena dvěma mladíky a chce si stěžovat králi. Lidé jí namlouvají, že ničeho nedosáhne, protože král je lhostejný i k urážkám vlastní osoby, ale dáma přece jen svého dosáhne. Todorov začíná syntaktickou analýzu této novely větou, jež vyjadřuje přání dámy, aby byla změněna situace, jež vznikla urážkou (základním prvkem situace je psychický stav dámy). Todorov označuje větu vyjadřující přání jako obligatorní. Přání dámy je motivováno podle Todorova psychologicky, mohlo by se však dodat, že spolurozhodují tu ovšem i společenské konvence, jež vystupují do popředí, jde-li o urážku muže (ten si musí sám vynutit zadostiučinění). Své přání může dáma realizovat různým způsobem. Vztah nové věty k předchozí je pak alternativní. I když se dáma rozhodne pro intervenci u krále, může postupovat přímo (verbálním „útokem“) nebo si najít prostředníka atd.

Typologii vyprávěcích textů je třeba studovat na vztazích syntaktických, je však třeba vyjít z kategorie stavu a přechodu z jednoho stavu k druhému. Zpravidla jde o porušení a obnovení rovnováhy (psychického stavu, společenské situace atd.). V Dekameronu rozlišuje Todorov podle toho jen dva typy příběhů. Jeden typ reprezentuje novela o nevěrné Peronelle, kde jde o dějové schéma rovnováha-nerovnováha (déséquilibre)-rovnováha (obnovení). Porušení rovnováhy nejčastěji nastává překročením společenských pravidel (zákonů). V druhém typu, který reprezentuje příběh dámy a kyperského krále, se vychází ze stavu nerovnováhy (v novele je dvojí: v případě dámy psychické podráždění, v případě králově apatie), pak následuje obnovení rovnováhy.

Todorov se pokusil vyložit své pojetí teorie literatury (poetiky) v studii, kterou přispěl do sborníku Qu’est ce que le structuralisme? (1968).[11] Problematice narativní [420]syntaxe je zde věnována kapitola na s. 132—141 (La syntaxe narrative), jíž předchází důležitá kapitola o strukturách textu (s. 123—132), kde je pojednáno o motivačních vztazích uvnitř narativních celků. Todorov rozeznává tři druhy těchto vztahů: logicko-kauzální, časové a prostorové. Podle logicko-kauzálního pořádku se rozhoduje o zařazení jednotky na základě přítomnosti jednotky druhé podle formule jestliže — tedy. Jde o „přirozený“ pořádek, který v literatuře nikdy nebývá proveden úplně důsledně. Kauzální vztah nespojuje pouze jednotky událostní navzájem, událost může vyplývat např. z charakteru postavy, může být vyvolána společenskými konvencemi atd. Kromě kauzality či motivace událostní (événementielle) a psychologické vyděluje Todorov ještě kauzalitu filosofickou. Tu jde o případy, kdy děje jsou ilustracemi nebo symboly idejí, jež je pak třeba z hlediska narativní struktury považovat za jednotky motivující. Kauzalita je úzce spjata s časovou dimenzí, obojí se však nesmí směšovat: kauzalita předpokládá časovou posloupnost, posloupnost však nemusí být podmíněna kauzálně. Moderní epika dává přednost prosté chronologii před kauzálním sřetězením, časová posloupnost se přestává krýt s kauzálním postupem událostí. Je ovšem možné suspendovat jakoukoli chronologii vyprávění, ale není možno eliminovat čas jako posloupnost apercepce textu (i když se čte „odzadu“).

Texty, v nichž dominuje prostorové uspořádání, nebývají zpravidla považovány za vyprávění. Jde především o tzv. popis a charakteristiku, jež nacházejí uplatnění hlavně v lyrice. Jde tu v podstatě o posloupnostní vyjádření koexistujících jevů, přičemž je tato koexistence chápána jako konfigurace (útvarová kvalita). V písemných projevech se uplatňuje prostorové uspořádání grafickou úpravou, jež ve své primární podobě zvýrazňuje uspořádání posloupnostní (např. u veršovaných textů). Jsou souvislosti mezi textovým paralelismem a geometrickými útvary, bude však třeba ukázat podrobnějším zkoumáním, nejde-li jen o vzdálené analogie.[12]

V kapitole o narativní syntaxi Todorov doplňuje a prohlubuje názory, které stručně vyložil v časopise Langage (č. 12). Pro popis narativních struktur zavádí zde Todorov jednoduchou symboliku. Prostou posloupnost označuje +, kauzální vztah (konsekuci) šipkou →, jednající osoby majuskulemi z konce abesedy. Zase se ukazuje, že základní schéma novel je tříčlenné. U Boccacciovy páté novely prvního dne, jež vypravuje o tom, jak král pokoušel vdanou markýzu, ta mu však obratně dala najevo, že nejedná správně, načež král od svého záměru ustoupil, dospívá Todorov k tomuto schématu: Y touží po X + X útočí na Y → Y se vzdá své touhy. V tomto případě je sporné, je-li vztah mezi první a druhou částí jen posloupnostní (konsekutivní), protože obranná akce markýzina vyplynula z vědomí toho, s jakými úmysly k ní král přišel na návštěvu. Pokud pak jde o první část novely, Todorov sám upozorňuje, že jde o útvar, který má svou kauzalitu (žádostivost vede krále k tomu, aby sváděl vdanou ženu). Králova akce je zase sémanticky strukturovaná: obecnější kategorie dvoření je realizována v určité situaci (návštěva v době, kdy manžel není doma).

K zajímavé „mluvnické“ schematizaci dochází Todorov v kapitole o transformacích a variantách narativních prvků. Navazuje zde na knížku A. Jollesa Einfache Formen (Halle 1930, 2. vyd. 1956), jež má v teorii epiky podobně průkopnický význam jako Proppova Morfologie pohádky. Zajímavě pojednává Todorov o „rozpoznání“ (anagnosi), jež považoval za centrální dějový prvek Aristoteles. Pro antickou literaturu (mýty, epiku, drama) je to prvek skutečně charakteristický. Nejčastěji bývá nejdřív někdo považován za někoho druhého, pak dochází k správné identifikaci. Oidipus považuje svou matku za cizí ženu a ožení se s ní; když pozná, jak se věci mají, mění se klidné manželské soužití v tragédii. Todorov dává pojmu [421]rozpoznání vtipným způsobem novou náplň. Nachází je např. v Dekameronu v novele, jež má tento obsah (první povídka osmého dne): Mladý muž se uchází o přízeň vdané ženy. Ta je ochotna mu vyhovět za větší peněžní odměnu. Mladík si obnos vypůjčí od jejího manžela, dosáhne svého cíle a potom (v ženině přítomnosti) muži řekne, že peníze vrátil jeho ženě. — Žena v této povídce považuje peníze za dar, je to však vlastně její majetek.

Zvláštní kapitolu věnoval v pojednání o poetice Todorov problematice umělecké pravděpodobnosti. Je tu podána zajímavá varianta teorie literárního realismu. Francouzští strukturalisté Barthesovy skupiny věnovali otázkám pravděpodobnosti 11. číslo časopisu Communications, jež by si zasloužilo podrobnější referát.

V závěru přehledné studie o Poetice se zabývá Todorov otázkou jejího poměru k literární historii a estetice. Zde je vysloveno několik zásadních námitek proti těm teoretikům, kteří dělají teoretickou základnu závislou na tak vratkých pojmech, jako je umělecká hodnota. Todorov tuto slabost vytýká — myslím, že právem — také Bachtinovi, jehož pozdní kult přešel i k nám. Bachtin vidí vrchol slovesného umění Dostojevského v jakési syntaktickodialogické technologii a jde tedy v teorii prózy podobným směrem jako Mukařovský, ovšem s tím rozdílem, že Mukařovský připouštěl, že v epice může být (ale nemusí) dějovost to hlavní. A nepřipustil by, aby se vývoj literatury chápal jako postupné uskutečňování imaginárního pokroku, jehož vrchol tvoří dialogická próza určitého typu.

V „Kronice“ (Chronique) zmíněného 11. čísla časopisu Communications referuje Cv. Todorov o konferenci věnované problematice vyprávění (récit) v italském Urbinu. Francouzští strukturalisté se tam sešli s italskými kolegy, z nichž někteří přispívají i do francouzských časopisů a sborníků. To platí hlavně o Umbertu Ecovi, jehož pozoruhodná kniha o „otevřeném díle“ vyšla ve francouzském překladu.[13] Konference v Urbinu se zúčastnil také americký folklorista A. Dundes, který zajímavým způsobem modifikoval Proppovu teorii epických funkcí na základě lingvistické teorie K. C. Pikea v knize The Morphology of North American Indian Folktales.[14]

Pokud jde o poměry u nás, pozitivistické tendence proti létům třicátým a čtyřicátým, kdy se strukturalismus prosadil i na universitách (ne ovšem veskrze), v poslední době zesílily. Sotva lze aspoň jinak rozumět snahám dosáhnout zpřesnění v oblasti literární vědy pomocí počítacích strojů, popř. za spolupráce matematických ústavů. Tento pozitivistický regres je ostatně na postupu i ve Francii, dokonce i mezi teoretiky, kteří s Barthesem těsně spolupracují a zavádějí lingvistické metody do zkoumání epiky, aniž se přitom ptají, zdali všichni autoři zkoumaných textů (např. Laclos na jedné a Robbe-Grillet na druhé straně) psali ze stejných pohnutek. Není však třeba pochybovat o tom, že konfrontace našeho vývoje s francouzskou situací přinese užitek, ať již půjde o fixaci dosažených výsledků pozitivních nebo o rozpoznání chyb, na kterých se dosud zbytečně trvá.

Některé práce francouzských strukturalistů jsou u nás citovány podle německých překladů, pravděpodobně spíše z bibliografických než jazykových důvodů, německé překlady se k nám snadněji dostávají než francouzské originály. V německém překladě vyšla základní díla Lévi-Straussova: Strukturelle Anthropologie (1967), Das wilde Denken (1968), Traurige Tropen (1960), Das Ende des Totemismus (1965, Edition Suhrkamp), překládá se také R. Barthes: Am Nullpunkt der Literatur (1959), Mythen des Alltags (1964), Kritik und Wahrheit (1967), Literatur oder Geschichte (1969) — většinou v naklad. Suhrkamp.

[422]Německy vyšla také první souborná informace o francouzském strukturalismu; je to knížka Der französische Strukturalismus, kterou napsal Günther Schiwy pro Rowohlt-Enzyklopädie (sv. 310—311, Hamburg 1969, podtitul Mode-Methode-Ideologie). K pojednání je připojen výbor přeložených ukázek, na závěr jako doplněk encyklopedického hesla (napodobuje to naše Malá moderní encyklopedie) je připojeno pojednání freiburského romanisty H. Friedricha Strukturalismus und Struktur in literaturwissenschaftlicher Hinsicht (původně ve sb. Europäische Aufklärung, Herbert Dieckmann zum 60. Geburtstag, München 1967, Verlag Fink). Friedrich je znám hlavně svou interpretovanou antologií moderní lyriky, jež vyšla rovněž v Rowohltově Encyklopedii (Die Struktur der modernen Lyrik). To je knížka velmi užitečná a právem úspěšná. V pojednání o strukturalismu si Friedrich klade otázku, mohou-li být poučky o lingvistickém strukturalismu přenášeny do literární vědy, a odpovídá na ni záporně. Argumentuje hlavně tím, že při interpretaci umělecké literatury nevystačíme jen s popisem jazykových kategorií. Tato námitka je však na místě jen u některých strukturalistických prací, není také nikterak nová. Friedrich k celé produkci literárně strukturalistické nepřihlíží, uvádí na začátku výběrovou bibliografii téměř jen lingvistickou, jednou z výjimek je Wellkova-Warrenova Teorie literatury (něm. 1959), ale na tu dobře nemohl vztahovat své námitky.

Také Schiwy je k strukturalismu kritický, ale spíše z ideologických důvodů, jeho práce je však užitečná bohatstvím informací a poměrně dobře vybranými ukázkami. Jeho informace o novější fázi ve vývoji francouzského strukturalismu jsou nedostatečné, mezi napsáním a uveřejněním patrně uplynula delší doba, než je u takové informační příručky zdrávo.

Uvádíme ještě několik důležitějších knih, které bibliografie Schiwyho neobsahuje a o kterých jsme se sami nezmiňovali buď vůbec, nebo jen okrajově.

J. Derrida, De la grammatologie, 1967 (Éd. de Minuit).

Théorie d’ensemble (série Tel Quel, Éd. du Seuil 1968; sborník obsahuje příspěvky sémiologické, lingvistické, literárněvědné aj., jsou tu zastoupeni M. Foucault, R. Barthes, J. Derrida, J. Kristeva aj.).

A. Jacob, Temps et langage (1967, Éd. A. Colin).

J. M. Auzias, Clefs pour le structuralisme (1967, Éd. Seghers).

J. Dubois, Grammaire structurale du français, nom et pronom (1967, éd. Larousse, série Langue et Langage, v níž vyšla i Greimasova kniha Sémantique structurale, srov. o ní zde na s. 423—428).

R. J. Jones, Panorama de la nouv elle critique en France, de Gaston Bachelard à Jean-Paul Weber (1968, éd. SEDS).

L. J. Prieto, Messages et signaux (1966, Presses Universitaires). Tato kniha vyšla v sérii Le Linguiste, kterou rediguje A. Martinet. Autor je znám svou knihou Principes de noologie, jež vyšla v nakladatelství Moutonově. Působí jako univ. profesor v Argentině.

Yvan Simonis, Claude Lévi-Strauss ou la „passion de l’inceste“. Introduction au structuralisme (Paris 1968). Podtitul této práce je příliš náročný, jde v podstatě jen o úvod do díla Lévi-Strausse. Po této stránce je to dílo vynikající úrovně, jež upozorňuje i na nesrovnalosti a improvizované formulace v Lévi-Straussově díle. V příloze je uvedena bibliografie Lévi-Straussových prací. Zde postrádáme pojednání La légende d’Asdiwal, jež vyšla v Annuaire de l’Ecole Pratique des Hautes Etudes 1958—59 a v německém překladě ve výboru textů Religionsethnologie (Frankfurt a. M. 1964, s. 154—195).

Urs Jaeggi, Ordnung und Chaos — Strukturalismus als Methode und Mode (Frankfurt a. M., naklad. Suhrkamp). Tato práce je zaměřena především k metodologickým otázkám a k filosofickým základům strukturalismu. Je to vlastně obsáhlý příspěvek k diskusi, která se v posledních letech rozvinula ve Francii. Účastnil se jí mimo jiné i J. P. Sartre a několik význačných francouzských marxistů. (Srov. zde s. 408; dále časopis L’Arc, č. 26, 1965, č. 30, 1966. Strukturalismu v jeho vztazích k marxismu bylo také věnováno zvláštní číslo časopisu La Pensée, revue du rationalisme moderne, říjen 1967, č. 135.) Francouzští marxisté nejsou v těchto otázkách jednotni; smiřující stanovisko zaujímá např. L. Sebag v knize Marxismus et structuralisme (1964), jež vyšla také v německém překladě (1967, nakl. Suhrkamp).

Jean Pouillon, L’oeuvre de Claude Lévi-Straus. Vyšlo původně v čas. Les Temps Modernes 1966, pak jako dodatek ke knižnímu vydání Lévi-Straussovy studie Race et histoire (1961).

Jako zvláštní číslo časopisu La Nouvelle Critique vyšly pod názvem Linguistique et littérature akta kolokvia v Cluny (Colloque de Cluny. La Nouvelle Critique, numéro spécial). Kolokvium proběhlo 16.—17. dubna 1968, bylo věnováno pro[423]blematice vztahů mezi jazykem a literaturou (podobně jako 12. číslo časopisu z prosince 1968). Některé z příspěvků (např. D. Guenoun, A propos de l’analyse structurale des récits, Ph. Sollers, Niveaux sémantiques d’un texte moderne, M. Maurice, Problèmes du langage poétique de Hugo) zasloužily by si podrobnějšího rozboru. V časopise La Nouvelle Critique revue (mensuel des intellectuels communistes fondé en 1948) přinesl v posledních letech několik pozoruhodných příspěvků o otázkách lingvoliterárních (v 7. čísle 1967 např. L. G. Mounina Linguistique, structuralisme et marxisme). Užitečné je také sledovat časopis Tel Quel, jehož 35. číslo (říjen 1965) je z větší části věnováno současné sémiologii v Sovětském svazu. Po úvodní stati J. Kristevové Linguistique et sémiologie aujourd’hui en U.R.S.S. následuje několik statí sovětských strukturalistů (V. V. Ivanov, I. M. Lotman, V. N. Toporov aj.) a článek E. Todorova Formalistes et futuristes (další příspěvky jsou z jiného okruhu). S ruskou formální školou seznamuje francouzského čtenáře výbor Théorie de la littérature (Ed. du Seuil 1965), který uspořádal E. Todorov, předmluvu napsal R. Jakobson. Výbor je založen podobně jako český sborníček Poetika, rytmus, verš (Svět sovětů 1968), který sestavil Jurij Lotman. — Upozorňujeme v této souvislosti na několik německých překladů prací formální školy; tři z nich vyšly v Edition Suhrkamp (Frankfurt): B. Ejchenbaum, Aufsätze zur Theorie und Geschichte der Literatur (1965, č. 119); V. Sklovskij, Schriften zum Film (1967, č. 174); J. Tynjanov, Die literarischen Kunstmittel und die Evolution in der Literatur (1967, č. 117).

V téže edici vyšel také výbor z Mukařovského Kapitol z české poetiky (Kapitel aus der Poetik, 1967, č. 230) a ze statí K. Teigeho (Liquidierung der Kunst. Analysen, Manifeste, 1968, č. 278).

V mnichovském nakladatelství W. Finka vydává kostnický slavista Jurij Striedter výbor z prací formální školy v ruském originále s paralelním překladem německým. V prvním díle, který vyšel 1969 (Texte der russischen Formalisten I. Texte zur allgemeinen Literaturtheorie und zur Theorie der Prosa) jsou přetištěny a přeloženy stati V. Šklovského, B. Ejchenbauma, V. Vinogradova aj. Výbor je uveden velmi dobrým pojednáním Striedterovým Zur formalistischen Theorie der Prosa und der literarischen Evolution (s. IX — LXXXIII).

Zájmu o práce ruských formalistů a strukturalistů vycházejí vstříc také přetisky, které vydává Brownova universita v Providence. Vyšla zde např. studie A. J. Slonimského Technika komičeskogo u Gogolja (1963, pův. 1923), soubor studií o Dostojevském (P. M. Bicilli, V. L. Komarovič, Ju. Tynjanov, S. J. Gessen — 1966) a také přetisk Lotmanových přednášek o strukturální poetice (Lekcii po strukturaľnoj poetike I, 1968, pův. Tartu 1964, jako první svazek série Trudy po znakovym sistemam). Několik přetisků formalistických prací (Žirmunského aj.) vyšlo v Moutonově nakladatelství v Haagu.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 4, pp. 407-423

Previous Zdeněk Hlavsa: Sborník na počest R. Jakobsona

Next Josef Filipec: K francouzskému Greimasovu pokusu o strukturní sémantiku