Ještě k pojetí doplňku

Oldřich Uličný

[Rozhledy]

(pdf)

Еще к пониманию второго сказуемого / Encore sur la conception du complément

1.1 Vracím se znovu k složité problematice tzv. doplňku; pokládám za účelné některé své dřívější názory zpřesnit a jiné doplnit a dále vyrovnat se s pojetím doplňku, jak je navrhuje K. Svoboda.[1] Především je nutno jinak než v mém článku cit. v pozn. 1 hodnotit transformační vztahy, do nichž doplněk (rozumí se fakultativní doplněk, viz zde 2.1) vstupuje (srov. kritiku v I. 1), jak jsem to ostatně učinil již dříve ve stati o polopredikativních konstrukcích v SaS 30, 1969, 138—149. Tam se v odst. 3.2.1n., s. 143n. náležitě rozlišuje paradigmatický charakter jednozákladových a syntagmatický charakter dvojzákladových transformačních vztahů. U doplňku jakožto polopredikativní konstrukce a dvojzákladového transformátu lze pak podle mého názoru chápat dvojzákladové transformační vztahy jako formální prostředky vyjadřující větně sémantický vztah polopredikativní.[2]

1.2 Tzv. slovanský infinitiv s akuzativem typu slyšel slavíka zpívat považuji nyní (po kritice v II. 2.) také za doplněk; má nejen dvojzákladovou povahu, ale také kritérium shody s řídícím substantivem lze u něho uspokojivě řešit, a to ve spojitosti s doplňkem přechodníkovým. Fakultativní doplněk (doplněk u sloves plnovýznamových) totiž nerozvíjí substantivum nebo zájmeno jako slovní druh, nýbrž substantivum nebo zájmeno jako syntaktickou funkci, jak ukazuje J. Kačala (JČ 19, 1968, s. 59). Tento doplněk v neodvozené konstrukci tedy nerozvíjí sloveso a substantivum nebo zájmeno, nýbrž přísudek a podmět nebo předmět nebo příslovečné určení při jakémkoli slovnědruhovém obsazení nebo elipse syntaktického substantiva; srov. proti tomu např. adjektivní přívlastek, který je natolik vázán na slovnědruhový charakter určovaného slova, že nemůže rozvíjet zájmeno. Tuto tezi dokumentujeme dokladem, v němž se doplněk fakultativní vztahuje dokonce k podmětové větě vedlejší: Ať analyzujeme naše zkušenosti od Února z kteréhokoliv konce, jako konečný závěr vychází vždy, že základním rozporem naší socialistické společnosti … je nesprávné převedení … (Rudé právo).

Hodnotíme-li pak na pozadí fakultativních doplňků vyjadřujících pádovou shodu doplňky přechodníkové a infinitivní, můžeme jistou kompenzaci nedostatku pádové shody vidět i u doplňků infinitivních a přechodníkových: přechodník rozvíjí jen podmět (podmětovou funkci), doplňkový infinitiv rozvíjí pouze předmět. V obou případech, u přechodníku i infinitivu, lze ovšem morfologicky vyjádřenou shodu vidět v transformační perspektivě: slyšel slavíka zpívat → slyšel zpívajícího slavíka; chlapec směje se dobře odpověděl → smějící se chlapec.

1.3 Ve své stati chápu „doplněk“ celá ve větě Dívka se vrátila celá opálená jako neutralizaci rozdílu mezi doplňkem a adverbiálním měrovým určením. K. Svoboda vznáší proti tomu v odst. V. 1. námitky, avšak jeho výhrada je oprávněná, jen pokud jde o oblast formy. Při vší rozpornosti názorů na podstatu neutralizace lze přijmout řešení H. Křížkové[3] a vidět pak v doplňku celá neutralizaci v rovině vý[272]znamové. Vyjdeme-li však důsledně z definice V. V. Ivanova („syntagmaticky podmíněné vyloučení rozdílu mezi dvěma skupinami elementárních gramatických významů“, cit. v SaS 26, 1965, s. 21), jde tu spíš o neutralizaci sémantického protikladu mezi adjektivem a adverbiem, která se pak promítá do hodnocení větněčlenského. Srov. s tímto postupem řešení K. Hausenblase, který ve Vývoji předmětového genitivu (1958, s. 115) mluví v případě typu nebylo peněz a ubývá vody o zrušení protikladu mezi podmětem a předmětem, tedy rovněž o neutralizaci větněčlenské. O oboustranné neutralizaci doplňku (v plánu významu i výrazu) s jinými větnými členy lze uvažovat s F. Mikem (neutralizace doplňku u sloves neplnovýznamových [OD, v. 2.1] a obsahového předmětu) a V. Hrabětem (doplněk a apozice aj.)[4]; z našeho materiálu uvádíme doklad na neutralizaci doplňku a přívlastku shodného: Kromě toho, jenom vy a já známe celý tento vypravovaný příběh (Linhartová), kde se v mluveném jazyce větněčlenská platnost výrazu celý řeší umístěním intonačního předělu.

1.4 V diskusi kolem otázky doplňku se znovu objevila problematika vztahu sémantické a formální struktury (roviny, aspektu) větné syntaxe. K. Svoboda uvádí, že na s. 13 svého čl. o doplňku neodlišuji „aspekt ‚obsahově významový‘ … dostatečně od aspektu mluvnického“ (I.2). Pokud tu nejde o jiné chápání termínu obsahově významový, je kontrapozice pojmů obsahově významový — mluvnický pleonastická; pojem aspekt mluvnický (gramatický) vedle gramatické formy zahrnuje to, co B. Havránek nazývá „obsahově významovou stavbou věty“ a F. Daneš „významovou (obsahovou) stavbou věty“ a co se v novější literatuře označuje jako sémantická stavba věty nebo sémantická rovina větné stavby. Na s. 12—14 mého kritizovaného článku, tj. v odst. 2, však jde o výklad pouze aspektu sémantického[5] (aspektu formálnímu je věnován odstavec 3 na s. 14—16).

Požadavek, aby se při výkladu determinačních vztahů vycházelo od jazykové formy, je nepochybně oprávněný; domnívám se však, že formálním testem podporujícím výklad přímé doplňkové determinace přísudku ve větě Chlapec chodí bos je také (1) možnost derivace adj. bos → adv. bosky, (2) možnost transformace v otázku[6] s jak. [273]Ovšem ne vždy se dají sémantické vztahy prokázat formálně, proto považuji i „věcně obsahovou konfrontaci“ výrazů bos // bosky, mladá // v mladém věku za průkaznou, protože výklad přímé doplňkové determinace přísudku[7] je tu podporován vztahem lexikálních významů (z nichž vyplývají možnosti adverbiálních substitucí). Srov. však proti tomu náš cit. typ Ruce jsem tenkrát viděl čisté, kde přímý vztah mezi lexikálními významy slov vidět a čistý neexistuje a substituce možná není; proto jako univerzální pro fakultativní doplněk shledávám determinační vztah postupný, tj. obligatornost doplňkové determinace v tzv. vyšší syntaktické dvojici. K tomuto závěru jsem však v uvedené stati dospěl, jak se alespoň domnívám, právě důsledným lišením větné sémantiky a větné formy (srov. zde pozn. 7).

Některé názory K. Svobody se zdají nasvědčovat tomu, že sám ne vždy důsledně požadavek náležitého lišení obou rovin větné stavby a jejich dialektického vztahu respektuje. Vyplývá to např. z této jeho formulace v I. 4.: „Uličný mluví o ‚přímé determinaci přísudkového (proloženě K. S.) obsahu‘, ačkoli je si vědom toho, že shodný doplněk ‚formálně vyjadřuje skladební závislost na řídícím syntaktickém substantivu‘ (s. 14) a ačkoli mluví výslovně o převažující morfologické nezávislosti doplňku na přísudku (s. 15)“. Zřejmě se tu předpokládá nutně jednota syntaktického významu a formy; ta se však — stejně jako jinde — právě v tak složité struktuře, jako je struktura doplňková, nemusí vždy uplatňovat. — Dále mě k uvedenému závěru přivádí i způsob, jakým se v V. 3. kritizuje má interpretace autorova výkladu (srov. NŘ 49, 1966, s. 200) o nominalizované struktuře typu vydání desky jako bezplatné prémie. Mluvím o Svobodově myšlence řízenosti pádu výrazu s jako substantivem verbálním (SaS 30, s. 21). V odst. V. 3 na s. 319 na to čteme tuto reakci: „Řekneme-li, že např. ve větě (43) (tj. nadbíhání řediteli jako vlivnému představenému, O. U.) je verb. substantivem (nikoli jeho pádem) určen (neříkám v tomto případě výslovně řízen — proloženo zde) pád výrazu jako vlivnému představenému, neodporuje to nikterak výkladu, že vztah mezi tímto výrazem a výrazem řediteli je vyjádřen shodou.“ Srovnejme však toto tvrzení s pokračováním původního Svobodova výkladu v NŘ 49, 1966, s. 200: „Pádová závislost (prolož. zde) výrazu s jako na podstatném jménu slovesném souvisí s tím, …“. Musíme konstatovat (1), že „pádovou závislostí na podst. jm. slovesném“ se obvykle rozumí slovesná rekce čili řízenost a že tedy naše interpretace Svobodova pojetí byla (až na lapsus „pád výrazu s jako je řízen pádem subst. verbálního“, kde má být náležitě „formou subst. verbálního“) správná; potvrzuje to i jiné místo V. 2, kde se původní znění Svobodova termínu být určen v platnosti pádová závislost (NŘ 49, s. 200) mění: „pád výrazu s jako odpovídá vazbě řídícího substantiva verb.“ (V. 2.b a pozn. 36); (2), že K. Svoboda užil v NŘ výrazu být určen neterminologicky pro vztah z roviny větné formy, zatímco jinde (III.2, III.4 aj.) užívá výrazu určovat v souladu s běžným územ v platnosti determinovat, tedy pro vztah z roviny větné sémantiky.

2.1 Ve svém cit. článku jsem (v souladu s pojetím R. Mrázka) odlišil fakultativní doplněk (D) a obligatorní predikativní determinant (OPD); termín doplněk byl tak tedy proti tradici zúžen. K. Svoboda v o. c. v pozn. 1 pojem doplňku naopak rozšířil: na jedné straně se vrací k pojetí Gebauerovu („doplněk“ je i jméno po sponě být), na druhé straně za „doplněk“ považuje i jiné tradiční větné členy. Aby se dosáhlo motivovanější terminologie, budu místo termínu D a OPD užívat označení [274]fakultativní a obligatorní doplněk (FD a OD), jež zhruba odpovídá Šmilauerovu doplňku u sloves plnovýznamových a neplnovýznamových,[8] ač se nevzdávám myšlenky, že syntaktická struktura obou konstrukcí ukazuje spíš na to, že jde o dva různé větné členy.

Tento názor se však nesetkal se souhlasem K. Svobody v o. c. v pozn. 1. Vytýká mi (V. 1), že nezjišťuji, co FD a OD mají společného, a zaměřuji se jen na rozdíly. Společné rysy obou typů však lze podle mého názoru vidět — a to ještě ne vždycky — jen v polopredikativnosti nepřímé determinace atributivní povahy, další rysy syntaktické i četné morfologické jsou rozdílné nebo vývojově k rozdílnosti směřují; ale i rysy společné FD a OD jsou funkčně využity u obou typů nestejně. Protože polopredikativnost determinačního vztahu atributivní povahy lze spatřovat i u jiných větných členů, např. u apozice, ale i u některých adverbiálních určení (srov. Svobodův příklad Viděl matku na kolenou a mou kritizovanou stať, s. 18), nevidíme důvodu neuplatnit v tomto rámci distinktivní rysy lišící i OPD a D (OD a FD).

2.2 K. Svoboda uvádí, že „pojmově konstitutivní rys doplňku“, z kterého vychází můj výklad, je plnovýznamovost slovesa, která je faktorem lexikálním. Bylo však už ukázáno, že lexikální sémantika se zvláště u sloves může výrazně projevit i syntakticky, srov. např. koncepci slovesné intence. Uvádím stručně některé argumenty, které podporují myšlenku, že rozdíl v lexikální sémantice slovesné se promítá i do syntaxe a může lišit FD a OD, dosud traktované jako jeden větný člen. (Jde o konstrukce neodvozené.)[9]

(1) OD může stát u přísudku slovesného (slovesa neplnovýznamová), nikoli verbonominálního; FD stojí u přísudku (slovesa plnovýznamová, přísudek jmenný se sponou); můžeme také říci, že OD stojí u slovesa, FD u přísudku (srov. dále [9]).

(2) OD rozvíjí své substantivum vždy prostřednictvím slovesa, FD nikoli (FD k Pjm).

(3) OD se nikdy nevztahuje k substantivu ve funkci adverbiálního určení, FD ano.

(4) OD nemůže být k jinému OD ve vztahu postupné determinace, proti tomu FD může rozvíjet jiný FD (jiné FD) postupně.

(5) Slovosled FD prostého i spojkového může mít funkci gramatickou (liší FD proti At nebo Apoz), slovosled OD nikoli.

(6) OD se neutralizuje s objektem, FD se neutralizuje s apozicí, s přívlastkem, event. i s adverbiálním určením.

(7) Rekční OD zůstává až na zdůvodnitelné výjimky po substantivizační transformaci obligatorním členem transformátu; FD je i tu fakultativní.

(8) V konstrukcích s OD a FD existují rozdíly ve směru a uspořádání determinačních vztahů; především ne všechny typy FD se vyznačují známým simultánním „dvojím vztahem“ k přísudku a substantivu, srov. typ Ruce jsem tenkrát viděl čisté, kde nepochybně mezi doplňkem čisté a přísudkem viděl jsem není přímý determinační vztah. Proti tomu u OD lze o simultánní determinaci P a subst. mluvit vždy.

[275](9) Vývoj morfologických prostředků pro vyjadřování syntaktické závislosti FD a OD ukazuje také na diferenciaci; u členu po slovesech neplnovýznamových se zčásti uplatňují prostředky vyjadřující pádovou závislost na slovese (rekce, event. alternativní rekce), zatímco v konstrukcích se slovesy plnovýznamovými a dále s predikátem verbonominálním se vývoj od pádů rekčních zcela odchýlil a FD vyjadřuje jen pádovou závislost na substantivu.

(10) Tranzitní funkce slovesa (přísudku) (přesně: „doplněk blíže určuje podmět nebo předmět prostřednictvím slovesa“, II. 3), kterou K. Svoboda považuje za syntaktický rys společný našemu FD a OD (a také jiným tradičním větným členům), má u FD a OD také zásadně odlišnou povahu, o tom dále 3.2.

3.1 V české lingvistické tradici se setkáváme s vymezením doplňku jako větného členu tranzitně determinujícího (v různém pojetí a s různou terminologií) již u J. Niederla, F. Bartoše a J. Gebauera. Ke Gebauerovu (a staršímu Šmilauerovu) tzv. jednotnému pojetí doplňkovému se v Poznámkách vrací i K. Svoboda. Výklad, že „doplněk blíže určuje podmět nebo předmět prostřednictvím slovesa“ však selhává u typu Maso je zdravé vařené,[10] kde je nutno konstatovat, že „doplněk vařené … determinuje podstatné jméno až po jeho spojení se základem přísudku je zdravé“. To je však vlastně jen parafráze mého vymezení celého fakultativního doplňku jako větného členu postupně determinujícího. Kromě toho doplněk vařené „není ve stejné syntaktické rovině jako ostatní větné členy“ (III.2) (rozumí se podmět a přísudek maso je zdravé), ačkoli u typu Chlapec seděl zkroušen se mluví o „určení (predikačním) v stejné syntaktické rovině“ (II. 3). Není jasné, jak se — i na základě transformačního výkladu, na který se K. Svoboda odvolává u typu Chlapec seděl zkroušen — od sebe oba typy co do stejnosti nebo různosti syntaktických rovin liší. Bylo by ovšem na první pohled možné pokládat za člen zprostředkující spojení podmětu a doplňku vařené sponu je. To však je vyloučeno proto, že zprostředkující, tranzitní člen je důležitým formálním příznakem jistého typu determinace, a to determinace „zprostředkované“, nepřímé; přímá „determinace“ podmětu maso prostřednictvím spony (je vařené) je však charakteru predikačního, takže pro zprostředkovanost determinace se nominální část přísudku jeví jako nezbytný formální prostředek (ovšem spolu se sponou). Vedle fakultativního doplňku k Pjm však Svobodovo pojetí selhává i u dalších složených predikátů, zejm. v případě ‚modální nebo fázové sloveso + infinitiv‘, a také v případech ‚sloveso vyžadující sémantické doplnění’, např.: Společnost ← {nutí zaměstnance nakupovat} ← vědoma si své moci. (Na druhé straně si ovšem dovedeme představit i tranzitní funkci slovesa působící v opačném směru, ve směru syntaktické závislosti:

maso  — je —   dobré vařené,

     |  |        |                    

kde o sponě zprostředkující závislostní vztah lze mluvit docela dobře. Avšak ve větě typu Tehdy bylo Německo dvěma státy se o závislosti jmenné části přísudku na podmětu, a tedy ani o sponě zprostředkující vztah závislosti nedá mluvit v žádném směru.)

3.2 Jako členy zmíněného tranzitního vztahu (zprostředkované determinace) se od sebe liší i FD a OD. To se projeví, vztáhneme-li fakultativní doplněk k subjektu ve větě s nutným sémantickým doplněním slovesa (viz větu Společnost nutní … v 3.1); vedle P sponově jmenného sem patří sloveso s obligatorním doplňkem, předmětová slovesa, slovesa s obligatorním adv. určením aj. Doplněk k subjektu v takových větách pak podle našeho názoru určuje podmětové substantivum nikoli „prostřednic[276]tvím slovesa“ (srov. i nověji v Svobodově článku Věta vedlejší a poznávací postup, ČJL 20, 1969—70, s. 153n.), nýbrž prostřednictvím sémanticky úplného (sémanticky nedělitelného) základu přísudkové části věty. Proti tomu obligatorní doplněk vůbec a fakultativní doplněk k objektu se k svému substantivu vztahují skutečně převážně „prostřednictvím slovesa“, např. Oni ho ← považují — za blázna. (Spojení ‚sloveso modální + infinitiv‘ lze vždy chápat jako transformaci nebo „modifikaci“, srov. P. Adamec v ČRus 13, 1968, s. 88n., zatímco ostatní verbální konstrukce s obligatorním doplněním je nutno i transformačně chápat jako základové.) U OD jde ovšem o tranzitní vztah uvnitř sémanticky úplného základu přísudkové části, FD k objektu determinuje (stejně jako FD k subjektu) zvnějšku.[11]

4.1 Jednostranné opření definice „doplňku“ pouze o tranzitní funkci nutně vede k rozšíření této syntaktické kategorie o další „doplňky“. Ponecháme-li stranou nedůslednosti v definici Svobodova gebauerovského „doplňku“ (II. 5: doplněk „prostřednictvím slovesa (tj. slovesného děje) blíže určuje konatele děje (prolož. zde) vyjádřeného podmětem nebo předmětem, popř. příslovečným určením, konatele děje jen implikovaného a v některých konstrukcích konatele vyjádřeného jiným větným členem než podmětem“ — lze se tázat, jaký „konatel“ a jaký „slovesný děj“ je např. ve větě On je dobrý člověk, event. jaký „děj“ a „implikovaný konatel“ je např. ve větě Být sám dobrý je nesnadné, k tomu musí být kolektiv —, zbývá problematické označení některých tradičních adverbiálních určení za „doplňky“, protože determinují své substantivum také „prostřednictvím slovesa“. Má-li závěrečná definice „doplňku“ v anglickém résumé Poznámek („The predicative determines the noun (pronoun) through the mediation of the verb.…“; „the predicative … is in agreement with the noun …; from its transformation into an attribute it follows that the primary relation of the predicative is the relation to the noun …“) zahrnout i doplněk příslovečný, neměla by obsahovat distinktivní rys shody se substantivem (Viděl jsem matku na kolenou).

4.2 Tzv. doplněk příslovečný vymezuje totiž K. Svoboda (IV. 3) jako předložkový nevazebný pád s předložkou ve významu místním, popř. časovém, avšak „ještě jen tehdy, určuje-li nejen slovesný děj, na němž se podílí konatel nebo nositel vyjádřený jménem, ale i obráceně, jestliže sloveso vyjadřuje, za jakých okolností projevoval konatel (nositel) vyjádřený podmětem, resp. předmětem vlastnost pojmenovanou substantivním výrazem v předložkovém pádě“. Nabízí se tu otázka, zda a jak vyjadřuje sloveso okolnosti; uznáme-li však, že ve větě Viděl matku na kolenou vyjadřuje sloveso, za jakých okolností projevovala matka vlastnost (?) „na kolenou“, zůstává otázkou, proč obdobně nevyjadřuje sloveso chodí ve větě Bratr chodí bez pláště (kde podle Svobody nejde o „doplněk příslovečný“, ale o příslovečné určení) okolnosti, za nichž bratr projevoval vlastnost „bez pláště“. Vedle toho je „doplněk příslovečný“ vymezen možností transformace na přechodník přítomný nebo na vedlejší větu; autor uvádí jen větu časovou, podmínkovou nebo doplňkovou s jak. Není jasné, proč z toho hlediska se ve větě Bratr chodí bez pláště nevidí možnost transformace v přechodník přítomný (Bratr chodí po ulici v dešti, jsa bez pláště) a ve větu podmínkovou (V takovém horku chodí bratr ven jen bez pláště → V takovém horku chodí bratr ven, jen je-li bez pláště — tzv. obrácený poměr vět); srov. [277]i další možnost transformace, a to ve větu přípustkovou: Bratr chodí po ulici v tom dešti, přestože je bez pláště. A konečně je tu možnost transformace v přívlastek substantiva (bratr bez pláště); toto kritérium považuje autor za rozhodující pro vymezení jiného typu doplňku např. v IV. 4 a obecně v angl. résumé; z toho hlediska by se za „doplňky příslovečné“ měly považovat i jiné výrazy než předložkové pády s předložkou v místní nebo časové platnosti; vedle typu bratr bez pláště sem patří zčásti i typ choval se jako chuligán, který vyhovuje principu determinace substantiva prostřednictvím slovesa i kritériu atributivizační transformace (ale nevyhovuje kritériu transformovatelnosti v přechodník), a jistě i útvary jiné.

5.1 Slovesná (eventuálně přísudková) tranzitivnost je, jak vidět, značně polyfunkční, proto chceme-li dosáhnout skutečně systémového pojetí větného členu (jak to zdůrazňuje i K. Svoboda), stěží můžeme vycházet jen z ní. Narušil by se předně tradiční protiklad ‚větné členy hlavní a vedlejší‘, protože „doplněk“ by byl jak členem vedlejším, tak složkou členu hlavního (srov. II. 1 proti III. 2). Ale i když toto tradiční dělení opustíme,[12] může být dělení na členy tranzitně a netranzitně determinující jen kritériem rámcovým a doplňujícím kritérium základní; to pak by mělo vycházet z funkčně strukturní charakteristiky větného členu. Základním kritériem takovéto charakteristiky je nepochybně informační hodnota větného členu.[13] K. Svoboda redukuje informační hodnoty svých „doplňků“ na zprostředkovanou determinaci; takový pohled však informační specifiku jednotlivých větných členů zastírá, i když nepochybně pro účely výkladu vycházející od jisté formy možný je. Informační specifika „doplňku ke sponě“ spočívá (stejně jako je tomu u přísudku verbálního, jehož vztah k Pjm by se Svobodovým pojetím narušil) ve vyjadřování obsahové stránky větně sémantického vztahu predikačního (jde o predikaci analyticky vyjádřenou). Ostatní „doplňky“ podle pojetí Svobodova tyto vlastnosti, jak je zřejmé, postrádají.

5.2 Jazykové formy (zde formálně syntaktické vztahy) jsou koneckonců jen prostředky, primární z hlediska raison d’être jazyka jsou komunikativní účely, cíle, tj. informační hodnoty. Náležité uchopení syntaktických (gramatických) kategorií lze pak spatřovat v průniku množiny konstitutivních rysů formálních a množiny příslušných rysů sémantických. Např. podmět je z „toho, o čem se mluví“ taková část věty, která je formálně nezávislá na čemkoli jiném z věty (nulový formálně syntaktický větný vztah). Význam metodologické priority formálních kritérií se tím nijak nepopírá, ale je třeba vidět, že vedle formálních prostředků, které jsou pro danou informační hodnotu specifické (u predikace jsou to jisté slovní druhy — predikativum — a slovní tvary jistých slovních druhů — finitní tvary slovesné[14] a snad i vokativ), existují jiné formální prostředky, které jsou vzhledem k dominantním sémantickým rysům dané kategorie, v našem případě vzhledem k informační hodnotě větného členu, nespecifické. To je zřejmě případ kongruence, která spoluvyjadřuje formální syntaktický vztah jak determinační, tak koordinační. Od takového formálního prostředku nelze ovšem při stanovení bilaterálně vymezené syntaktické kategorie vycházet jako od činitele primárního. Totéž platí, domnívám se, o Svobodově „prostřednictví slovesa“; ani ono není specifikováno vzhledem k dominantní informační funkci větného členu, neboť může spoluvyjadřovat jak vztah predikační, tak [278]determinační a polopredikační. Máme tu co dělat s jedním z jazykových univerzálií, asymetrickým dualismem funkce a formy; pro většinu struktury srov. o tom u P. Sgalla (Generativní popis jazyka a česká deklinace, 1967, s. 40n.) a Fr. Daneše (Some Thoughts on the Semantic Structure of the Sentence, Lingua 21, 1968, s. 56).

6.1 Domnívám se, že K. Svoboda ve svém „doplňku“ vymezil jakousi „střechovou“ syntaktickou kategorii, protože do ní zahrnul jak větné členy obsahující větně sémantický vztah predikační („doplněk po sponě), tak determinační (některá adverbiální určení) a polopredikační (ostatní typy „doplňků“).[15] O podobné střechové syntaktické kategorii lze mluvit např. i v případě polopredikativních konstrukcí. Svobodovu „střechovou“ syntaktickou kategorii by bylo užitečné lišit i terminologicky, snad by byl vhodný termín atributivní transpredikativ nebo pod. (v duchu původní koncepce ovšem spíš např. transverbální atribut). Označení transpredikativ je na místě proto, že např. typ rána zasazená nožem (Kopečný, ZČS₂, s. 28) vyhovuje hledisku slovesné tranzitivity i kritériu atributivizační transformace, ač o „doplněk“ ve smyslu navrhovaném K. Svobodou nejde. (Pro „doplněk“ u adjektiv deverbativních by tedy zřejmě bylo nutné zavést kritérium transformační, tj. zavést vztah k „doplňku“ u příslušného slovesa finitního.)

6.2 Mám za to, že nejen determinační vztahy FD a OD, (D a OPD), ale i způsob, jakým se OD a FD zapojují do tranzitního větného vztahu, je odlišný. Zatímco k vymezení tranzitního členu OD (ale i u FD k objektu) lze užít jak slovnědruhového, tak větněčlenského termínu (prostřednictví slovesa n. prostřednictví přísudku), je nutno vztah FD k subjektu ve větách se slovesem nutně vyžadujícím další doplnění chápat výhradně jako determinaci „prostřednictvím sémanticky úplného základu přísudku“.

Slovo a slovesnost, ročník 31 (1970), číslo 3, s. 271-278

Předchozí Karel Svoboda: Poznámky k jednomu výkladu souvětné stavby

Následující Josef Vachek: Francouzský sborníček o pražské škole