Dyadická komunikace (Pokus o komplexní charakteristiku situace dialogu)

Milan Morávek, Olga Müllerová

[Articles]

(pdf)

Диадическая коммуникация (Попытка комплексной характеристики диалогической ситуации) / La communication dyadique (Essai d’une caractéristique complexe de la situation du dialogue)

Dyadická komunikace (dále většinou DK) bývá pokládána za nejjednodušší komunikační strukturu, i když je možno mít proti tomuto hodnocení určité výhrady.[1]

Pod označením DK chápeme v zásadě přenos informací mezi dvěma partnery. Přenos informací je zpravidla verbální povahy, i když běžná DK, pokud jde o její průběh a dokonce i obsah, může být ve značné míře ovlivňována paraverbálními (paralingválními fonickými,[2] např. intonací) nebo neverbálními (pohybovými,[3] např. gesty, mimikou) prostředky a informacemi.

Označení DK je poměrně běžné v psycholingvistické literatuře[4] a pro náš účel je považujeme za vhodnější než např. termín dialog. Ten se v lingvistice užívá jednak ve významu ‚dialogický projev (text)‘, jednak ve významu ‚rozhovor‘[5] a mimo lingvistiku bychom se mohli setkat ještě s významy dalšími. S označením dyadická komunikace se název dialog kryje ve významu druhém (rozhovor), ovšem ne v plném rozsahu. DK lze totiž chápat velmi široce. Partnery mohou být dva jednotliví účastníci rozhovoru, stejně chápeme i rozhovor několika[6] účastníků (zejména v různých rozhovorech běžně mluvených). Jedním z partnerů DK může být skupina lidí (při přednášce), masa lidí (při rozhlasových projevech), příjemce může být neurčitý (čtenáři knihy) a dokonce neskutečný, pomyslný atd.[7]

Jazykové projevy (komunikáty), které jsou výsledkem DK, mohou pak mít v závislosti na různých činitelích mimojazykových charakter buď dialogický, nebo monologický. Z nich právě pro monologičnost a dialogičnost za velmi důležité považujeme současnou přítomnost nebo nepřítomnost partnerů v okamžiku komunikace, která jim umožňuje nebo neumožňuje kontakt (zvláštní jsou v tomto ohledu rozhovory telefonické, při nichž jsou partneři v kontaktu, ale nevidí se), a stupeň jejich řečové aktivity, která zase bývá ovlivňována činiteli dalšími.[8]

Základní rozdíly mezi monologem a dialogem[9] (mezi monologickým a dialogickým projevem, textem) se tedy vlastně projevují především na rovině jazykové. Kromě [196]toho by bylo třeba podrobit rozboru celý soubor projevů dialogických, které tvoří stupnici od dialogů typických (např. pracovních diskusí, sporů) s vyváženou aktivitou obou mluvčích projevující se v rychlém střídání nepříliš dlouhých promluv až k projevům s výraznými prvky monologickými (např. vyprávění, při němž jeden z partnerů zůstává v pozici posluchače). I během rozhovoru může na různých místech docházet k dialogizaci nebo k monologizaci.[10]

Hlavním cílem tohoto článku je charakterizovat DK především z hledisek mimojazykových, i když sepětí se stránkou jazykovou je někdy velmi těsné, postihnout a stručně popsat jednak různé vnější podmínky a faktory, které působí na uskutečňování DK, jednak různé mimojazykové složky DK, které jsou přímo jejími součástmi. O mnohých z nich se už psalo, např. v souvislosti s výzkumem běžně mluvených projevů,[11] je zde mnoho společného s vymezováním stylotvorných činitelů ve stylistice;[12] tato problematika je zčásti předmětem některých prací v oblasti psychologie,[13] psycholingvistiky[14] a sociolingvistiky[15] a hovoří se o ní i v publikacích zabývajících se teorií a problémy spisovného jazyka[16] atd.

1. Chceme-li charakterizovat každou DK úplně, musíme přihlédnout ke skutečnosti, kdy a kde k ní došlo. Z hledisku času můžeme zkoumat záznamy rozhovorů jazyka současného nebo období starších, pokud jsou tyto záznamy k dispozici (stranou ponecháváme problémy stáří jazyka). Pokud jde o místo, můžeme zkoumat rozhovory pronesené v určitém jazyce (na území určitého národního celku), dále pak rozhovory z jednotlivých oblastí pronesené různými útvary národního jazyka. To ovšem není záležitostí jen teritoriální.

2. Podle toho, v jakém prostředí hovor probíhá, můžeme rozlišovat DK soukromou, např. rozhovory v rodině, v náhodné společnosti přátel, o přestávce ve škole ap., a veřejnou, která může být oficiální, např. různé rozhovory úřední, projevy na schůzích, veřejné přednášky, nebo neoficiální či polooficiální, např. pracovní rozhovory v zaměstnání, rozhovory lékaře s nemocným ap. Přechod mezi neoficiální a oficiální DK je plynulý a vždy v každém jednotlivém rozhovoru záleží zase na celém komplexu ostatních mimojazykových činitelů. Výstižný je pohled na klasifikaci rozhovorů z hlediska společenské situace.[17]

[197]3. Vedle toho, kdy a kde (na jakém místě a v jakém prostředí) rozhovor probíhá, jsou velmi důležití partneři DK, jejich různé vlastnosti a zejména pak vztah mezi nimi. Ze vztahu partnerů DK[18] a z rozdílů mezi nimi může vyplývat jistá dominance jednoho z nich. Ta může být způsobena např. rozdílností pohlaví partnerů DK. Za určitých společenských okolností z rozdílného (a dnes už většinou antikvovaného) postavení obou pohlaví plyne výrazná dominance muže nebo ženy (příklady lze nalézt zejm. v umělecké literatuře, u Aristofana apod.). Důležité jsou věkové rozdíly mezi partnery, s nimi mohou být spjaty rozdíly v intelektu nebo ve vzdělání (projevují se např. v některých rozhovorech mezi učitelem a žákem apod.), rozdíly v množství životních zkušeností, dominance jednoho z partnerů může být způsobena jeho mravní převahou. Nápadné bývají rozdíly mezi partnery DK, pokud jde o jejich komunikační zkušenost a dovednost. Těmi vynikají např. právníci, lidoví vypravěči, dobří rozhlasoví reportéři, rozdíly mezi lidmi jsou patrné i v běžné DK. Někdy je DK poznamenána vědomím estetické převahy jednoho z komunikantů, naopak v DK mezi lékařem a nemocným je lékař někdy nucen překonávat pacientovy pocity méněcennosti pramenící z jeho domnělých nebo skutečných estetických nedostatků. Dále např. vědomí fyzické převahy jednoho z partnerů může dávat jistý ráz rozhovorům mezi lidmi s nápadně rozdílnými fyzickými dispozicemi. Takové jsou i „hospodské“ konflikty pod vlivem alkoholového sebevědomí apod. Mezi partnery DK se mohou dále projevovat rozdíly sociální, u nás jen okrajově (např. v rozhovorech mezi cikány a ostatními), v jiných zemích jsou výraznější, např. rozdíly mezi bílými a černými v USA.[19] Výrazná dominance jednoho z partnerů bývá výsledkem různého společenského postavení partnerů DK, je patrná např. v rozhovorech mezi nadřízeným a podřízeným atd. Konečně průběh všech rozhovorů je vždy ovlivňován různými osobními vlastnostmi a povahami partnerů DK.[20]

4. Každá DK může být ovlivňována šumem, který je v podstatě dvojí: vnější (jsou to osoby a události, které zasahují do DK, nebo různé faktory fyzikální, např. hluk, praskání v telefonu atd.)[21] a vnitřní (jeden nebo oba partneři jsou v silné emoční tenzi, pozornost je rozptylována nepříznivým tělesným stavem, bolestí apod.). Jestliže rušivě působí okolí i jeden nebo oba partneři jsou v emoční tenzi, lze mluvit o šumu smíšeném. Velice řídké jsou případy, kdy ovlivňování šumem je prakticky zanedbatelné a kdy se DK odehrává v relativně komfortním prostředí, bez rušivých vnějších i vnitřních vlivů. Někdy šum velmi ovlivňuje povahu komunikace, např. v továrně za hukotu strojů se při překonávání silného šumu zvyšuje gestikulace atd.

5. Každá DK je reakcí na nějaký podnět. Mluvíme v této souvislosti o příčinách (stimulech) DK.[22] Ty mohou být vnější, a to jednak verbální, např. slovní podnět, na který partner reaguje, přímý dotaz nebo příkaz k mluvení, výzva ke komunikaci,[23] jednak neverbální, např. událost, která se stává předmětem DK, gesto apod. Vedle vnějších stimulů jsou ještě stimuly vnitřní, které se rovněž člení na verbální (např. formulování předem promýšleného určitého problému) a neverbální (např. prožitek, nálada, pocit, který vyvolává potřebu DK).

6. Jazykové projevy (texty), které jsou výsledkem DK, se od sebe mohou odlišovat jazykově, mj. zejména syntakticky. Jednou z příčin této různosti je stupeň při[198]pravenosti DK. Připravenost se může týkat jak obeznámenosti s tématem, tak i jazykové výstavby samé (rozhovor může být, pokud jde o jednoho z partnerů, předem promýšlen), rozdíly jsou i v tom, zda téma je mluvčím blízké nebo vzdálené, příjemné nebo nepříjemné atd. Na jedné straně je DK zcela nepřipravená, při níž témata nejsou ani během rozhovoru volena podle určitého záměru. Takové jsou např. rozhovory známých na ulici, při kávě, ve vlaku apod. V těchto situacích se uplatňuje množství dobře i hůře postřehnutelných vlivů. Poněkud jiná je z hlediska připravenosti taková DK, při níž témata jsou dána vnějšími událostmi (např. komentování nehody očitými svědky, rozhovor při sledování sportovního zápasu, při návštěvě výstavy apod.). Částečně připravená je taková DK, při níž je předem určen omezený tematický okruh a někdy čas. Bývá to u tzv. semistrukturovaných rozhovorů v psychiatrické praxi, v rozhovorech mezi profesorem a studentem při zkoušce, v rozhlasových besedách, které bývají často připraveny více než jen tematicky. Proti zcela nepřipravené stojí DK připravená alespoň z jedné strany co nejpřesněji, např. při výslechu, kdy vyšetřovatel sleduje zcela určitý záměr, při oficiálních diskusích nebo při objasňování nějakého pracovního postupu apod.

7. DK se může uskutečňovat několika různými způsoby, a to např. rozhovorem, který může být bezprostřední; většinou ho doprovází i neverbální komunikace. Jindy jde o rozhovor zprostředkovaný různými pojítky. Takové jsou např. rozhovory telefonické,[24] komunikace mezi letci a pozemní službou,[25] mezi kosmonauty a řídícím centrem apod. Rozhovor se může uskutečňovat nahráváním na magnetofonovou pásku, kterou si partneři mezi sebou vyměňují. Ve všech těchto případech je zachována možnost přenosu informací paraverbálních (hlasových). DK se může realizovat též písemně, např. výměnou dopisů, vzájemnými písemnými vzkazy, vyplňováním dotazníků apod., a konečně též smluvenými neverbálními symboly, jakými jsou např. „bubnová“ nebo „kouřová“ řeč některých domorodých kmenů, signalizace vlajkami v námořním provozu, gestikulace a prstová řeč hluchoněmých apod.

8. Důležitým činitelem, který ovlivňuje DK, je počet účastníků. DK může probíhat mezi dvěma nebo několika partnery (např. při přátelském rozhovoru známých), mezi jedincem a skupinou (např. při přednášce a diskusi po ní nebo během ní, při DK mezi učitelem a třídou, řadí se sem i reakce na projevy řečníků, herců apod.), přitom skupina se většinou rozpadá na řadu jedinců.

9. Účastníci DK mohou nebo nemusí být ve vzájemném přímém kontaktu. Např. při různých typických běžně mluvených projevech, dále při besedách a při přednáškách jsou partneři DK přítomni a mohou se vzájemně ovlivňovat. U projevů rozhlasových a televizních je situace poněkud jiná: oba partneři (sdělovatel a příjemce) jsou sice v okamžiku DK „přítomni“, ale nejsou v přímém kontaktu. Konečně jeden z partnerů není přítomen v okamžiku DK — tak je tomu při vytváření projevů písemných (např. při psaní dopisu, poslední vůle, je možno sem zařadit i publikace). Většinou se předpokládá pozdější reakce u příjemce, např. v podobě odpovědi, hodnocení atd. Jsou i řidší případy DK, kdy jeden z partnerů (příjemce) je pomyslný, neskutečný.

10. DK můžeme charakterizovat podle toho, do jaké míry je informačně a komunikačně spjata s okolím. Toto sepětí může být náhodné, např. při rozhovoru dvou lidí v tramvaji, ve vlaku, kdy lze očekávat zásah někoho z naslouchajících. Jindy je naopak záměrné, např. při soudním jednání, kdy v povaze komunikace je její přístupnost publiku a kdy dokonce celá situace předpokládá jeho zásah. DK [199]však může být od okolí informačně a komunikačně izolována. Jde např. o rozhovory milenců v intimním soukromí, o rozhovory na vojně realizované pomocí pojítek atd. Zásahy do DK nejsou očekávány, partneři s nimi nepočítají, jejich informace jsou soukromé, intimní, event. tajné.

11. Podle toho, kterým směrem jdou informace, mluvíme o DK s jednostranným nebo střídavým informačním spádem. Informačně jednostranná je např. DK mezi učitelem a žákem při výkladu; taková je i většina rozhovorů mezi rodiči a malým dítětem a rovněž projevy směřující k monologu, např. vyprávění o něčem apod. Naopak při střídavém informačním spádu informace podávají i přijímají oba partneři, např. v rozhovorech vědeckých pracovníků o plánech výzkumu, při přípravě autorské dvojice na společnou publikaci, při běžných přátelských rozhovorech přibližně stejně aktivních mluvčích. Někdy můžeme informační spád označit jako nulový, a to tehdy, jestliže jeden z partnerů není schopen percipovat informace, např. v konfliktových rozhovorech plných afektu nebo když se dva lidé snaží domluvit při neznalosti jazyka nebo při působení neodstranitelného šumu v telefonických rozhovorech.

12. S informačním spádem může být spjata míra informovanosti, která bývá u partnerů DK buď zhruba stejná, např. při rozhovorech rodičů o dítěti, nebo různou měrou rozdílná, např. při rozhovorech odborníka a neodborníka apod.

13. Od informačního spádu je nutno odlišit komunikační vyváženost (symetrii); „mnohomluvný“ projev jednoho z mluvčích může být totiž chudý na informace a naopak. Z tohoto hlediska lze charakterizovat DK jako symetrickou (vyváženou) nebo asymetrickou (nevyváženou). Na asymetrické DK je podíl partnerů, pokud jde o jejich aktivitu, přibližně stejný a výsledkem DK je typický dialogický projev (text). Při nesymetrické DK je jeden partner aktivní, druhý spíše pasívní (je více posluchačem). Výsledkem takové DK jsou jazykové projevy směřující k monologu.

14. DK je možno posuzovat dále z hlediska časové dynamiky jako rychlou hospodárnou, v níž poměr mluvených úseků a pauz je vysoký, kadence slov značná. Tak tomu bývá např. u předem připravených rozhovorů v rozhlase, kdy se dokonce pauzy dodatečně technickou cestou odstraňují (někdy i na škodu věci), v DK komunikačně erudovaných partnerů atd. Opakem je DK rozvláčná, nehospodárná, kde jsou pauzy časté a dlouhé, jsou nerovnoměrně rozložené a vyskytují se nejen mezi jednotlivými úseky promluv, ale mohou rozdělovat i slova. Příkladem jsou rozhovory náhodných partnerů, kteří nejsou v časové tísni, jsou v rozpacích, nemají si co říci, neumějí se dobře vyjádřit, zamýšlejí se apod.

15. Chování partnerů DK[26] může být ukázněné, neskáčou si do řeči, respektují potřebu druhého uplatnit názor, komunikovat, sdělovat. Může být i neukázněné, partneři si skáčou do řeči, jednotlivé promluvy se překrývají a mísí a věrná reprodukce takovéto DK je často téměř nemožná.[27] Chování partnerů DK bývá někdy „explozívní“ (bez ohledu na to, zda se partneři chovají ukázněně nebo neukázněně). DK je doprovázena výraznou paraverbální složkou, gesta často nahrazují slova, hlasitost je sama o sobě informací.

16. Oba partneři vstupují do DK obvykle s nějakým záměrem, cílem[28] a většinou záměry obou mluvčích nejsou shodné — každý očekává od rozhovoru něco jiného. [200]Není dost dobře možné mluvit o cíli DK před jejím uskutečněním. Záměry, přání, naděje apod. obou účastníků jsou modifikovány dalšími skutečnostmi, např. obeznámeností s tématem (námětem) rozhovoru, vzájemným vztahem partnerů, rozdíly mezi nimi atd.[29] Teprve zpětným přehlédnutím jednotlivých rozhovorů lze charakterizovat různé typy DK jako informační (partneři se snaží získat nebo předat co nejvíce informací o sobě, věcech nebo událostech), kooperační (partneři se snaží dosáhnout dohody o spolupráci, např. v rozhovorech pracovních, provozních apod.), koordinační (jde o koordinaci úsilí při dosahování společného cíle, např. v dorozumívání mezi honci při nahánění zvěře; patří sem verbální nebo neverbální symbolika hráčů při kolektivních hrách nebo konvenční DK dvou párů při hraní bridže atd.). DK z hlediska cíle může být dále konfliktová, jestliže jejím cílem je odstranit nebo prohloubit rozpor mezi partnery (bývá tomu tak např. v manželských rozepřích), represívní, kdy jeden z partnerů se snaží zlepšit vlastní postavení na úkor druhého, submisívní (jeden z partnerů chce dosáhnout, většinou formou žádosti nebo prosby, nějakých výhod, splnění svých představ, uspokojení svých potřeb apod.). Cílem persvazívní DK je přesvědčit o skutečnostech, stavu věcí, správnosti svých názorů, např. lékař často přesvědčuje nemocného o potřebě léčit se určitým způsobem atd. Někdy se pouze v DK saturuje potřeba komunikovat, vlastní cíl takových rozhovorů může chybět. Příkladem jsou některé rozhovory cestujících ve vlaku (neznají se, jsou si lhostejní). Naproti tomu při společenské konverzaci nejde jen o pouhou potřebu komunikovat, ale o jistý způsob společenského styku, do něhož pronikají zase některé cíle další, např. snaha získat informace atd. Jen ojediněle, např. v rozhovorech čistě informativních,[30] lze vysledovat některý z uvedených cílů v čisté podobě. Většinou rozhovor sleduje cíl několikerý. Rozhovory pracovní bývají často kooperační a informační zároveň, rozhovory lékaře s nemocným bývají současně informační a persvazívní apod.

17. Jedním z důležitých činitelů, který se v DK uplatňuje, je tematická ucelenost. DK může být tematicky homogenní, tj. komunikuje se pouze jedno základní téma (srov. K. Hausenblas, o.c. zde v pozn. 2, s. 60), které je ovšem v průběhu rozhovoru zpřesňováno, dotvářeno pomocí témat dílčích.[31] Tematicky homogenní nebo monotematické bývají často tzv. rozhovory pracovní (srov. J. Mukařovský, o.c. v pozn. 9, s. 136). DK může být dále tematicky nehomogenní, tj. při jednom rozhovoru dochází ke změně tématu, témata se střídají, a to podle předem smluvených pravidel nebo určité konvence, např. při společenské konverzaci, v rozhlasových projevech, v rozhovorech lékaře s nemocným atd. Přechod k jinému tématu není většinou násilný, mezi tématy jdoucími za sebou lze najít nějakou souvislost. Ta může vyplývat např. ze záměru někoho z účastníků (chce získat jisté informace nebo souhlas atd.). Při rozhovoru dvou lidí, kteří nejsou v úplně důvěrných vztazích, přichází v úvahu okruh témat, o kterých je možno mluvit nebo o kterých se obvykle mluvívá, např. zdraví, rodina, dovolená, pracovní úspěchy, současné události apod. Když vyčerpají jeden tematický okruh, začnou mluvit o dalším. Jindy se témata střídají bez jakékoli pravidelnosti. Jde většinou o přerušení rozhovoru nějakým vnějším zásahem, např. vstupem další osoby do rozhovoru, nějakou vnější událostí, telefonickým přerušením apod. Někdy se toto „nové“ stává základním tématem další části rozhovoru (rozhovor může mít několik základních témat), často po přerušení (např. [201]telefonickém) se partneři vracejí k tématu původnímu. Je možné (ale vzácné) splynutí obou témat (starého a nového) v téma další.

18. DK může být obsahově uzavřená, dokončená ve formě pouček, závěrů, rozhodnutí, které se často formulují pro fixaci zápisem. Jsou to např. závěry výrobních porad, konferencí, vědeckých sporů kolem přípravy pokusů apod. U obsahově neuzavřené DK je naopak možno předpokládat její pokračování, např. u nevyřešených sporů mezi vědci nebo spolupracovníky. U většiny běžně mluvených projevů rodinných a přátelských se žádné závěry neočekávají a pokračování je kdykoli možné.

Dyadická komunikace je komplexní jev. Pokládáme za užitečné vymezit a charakterizovat její jednotlivé složky, a to i mimojazykové, stejně jako různé mimojazykové podmínky a faktory, které působí na její realizaci. Např. při zkoumání běžně mluveného jazyka, zvl. projevů dialogických (jazyk běžně mluvený je převážně dialogický), je třeba mimojazykovou skutečnost nejen brát v úvahu, ale je třeba právě vycházet z ní. Řeč dialogická se od řeči monologické diametrálně liší a to má své kořeny právě v mimojazykové skutečnosti. Každý rozhovor je celkem, jehož jednotlivé složky jsou ve vzájemných vztazích. Tyto vztahy se přímo nebo nepřímo odrážejí v jazykové výstavbě textu. Přihlédnutí k mimojazykové skutečnosti může objasnit řadu nejasností a zvláštností dialogického textu.

Na základě analýzy rozhovorů pořízených při různých situacích a jejich srovnáním se soupisem podmínek DK by bylo možno charakterizovat určité typy rozhovorů. Jedním z nich jsou např. rozhovory pracovní. Ty bývají většinou, pokud jde o cíl, informační nebo kooperační, častá je v nich dominance jednoho z partnerů daná vztahem nadřízenosti a podřízenosti, jsou spíše monotematické atd. Rozhovory jiného typu, pořízené např. při nákupu nebo jiné příležitosti, mají charakteristiku jinou (každý typ rozhovoru má ovšem zase své varianty).

Soupis podmínek DK lze prakticky využít i jinde, např. v psychiatrii je s jeho pomocí možno hledat optimální metodu rozhovoru s nemocným.

 

R É S U M É

Dyadic Communication

(An Attempt at the Complex Characteristics of a Dialogic Situation)

The dyadic communication means usually a transmission of information between two participants. In a wider sense, dyadic communication may be participated also by a group of listeners (in case of a lecture), a mass of people (such as in a broadcast). Its receiver may also bee vague (such as readers of books), or fictitious, or unreal. In any case, however, it is possible to single out a dyad as a basic communicative structure.

The speech acts (communications) resulting from a daydic communication are either monologues or dialogues (the difference between them is particularly relevant in the linguistic structure of a text).

Every dyadic communication is influenced by a number of extralinguistic conditions and factors, and in its implementation it is possible to distinguish various extralingual categories. They are: place, milieu, partners of the dyadic communication, noise, motivation and or stimuli of dyadic communication, the degree of preparedness, the method of dyadic communication, the number and contact of participants, the informative and communicative linkage with the environment, the gradient of information, the degree of informative fullness, communicative symmetry (balance), the dynamism of time, the behaviour of the partners of dyadic communication, the goal of dyadic communication, the thematic integration and content closeness.

Slovo a slovesnost, volume 37 (1976), number 3, pp. 195-201

Previous Petr Sgall: K obecným otázkám sémantiky věty

Next Jan Lehár: Dalimilova kronika a počátky české slovesnosti