Nový slovník spisovné češtiny (Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost)

Jiří Novotný

[Discussion]

(pdf)

Новый словарь литературного чешского языка / Le nouveau dictionnaire de la langue tchèque

1. K 30. výročí Vítězného února a k 25. výročí nakladatelství ČSAV Academia vyšel v tomto nakladatelství v r. 1978 jednosvazkový Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (SSČ); pro veřejnost byl na knižním trhu v r. 1979. Slovník má 799 s., jeho hlavními redaktory jsou J. Filipec a Fr. Daneš a zpracoval jej za vedení J. Filipce lexikografický kolektiv pracovníků Ústavu pro jazyk český ČSAV, kteří se podíleli většinou již na zpracování Slovníku spisovného jazyka českého. Od tohoto slovníku, stejně jako od Příručního slovníku jazyka českého, se liší SSČ svým rozsahem i zaměřením. SSČ obsahuje asi 50 000 hesel a spojuje z tohoto hlediska vlastnosti (největšího) slovníku školního a (nejmenšího) slovníku akademického typu.[1] Jako [222]praktická pomůcka určená školám a nejširším vrstvám uživatelů spisovného jazyka zaměřuje se SSČ na jádro současné spisovné slovní zásoby; přitom za současné se vhodně považuje období posledních třiceti let.[2] Pro vybrané, do slovníku pojaté lexikální jednotky a jejich významy má platnost kodifikace. Normativní povahu má také pravopis těchto lexikálních jednotek, jejich výslovnost, uváděné rysy gramatické i udávané stylové charakteristiky. SSČ je zaměřen na slovní zásobu spisovného jazyka v jeho psané i mluvené podobě a v jejím stylovém rozvrstvení, jak z hlediska základního stylového charakteru,[3] tak i z hlediska funkčně stylového charakteru lexikálních jednotek i jejich expresivity. Slovní zásobu nespisovnou zastupují v slovníku z lexikálních prostředků obecné češtiny jen ty, kterých se častěji užívá v běžně mluvených projevech, ze zájmových slangů jen ty, které pronikají do jazyka běžně mluveného; dialektismy se uvádějí výjimečně, zato běžně výrazy, které plní funkci spisovných lexikálních variant. Archaismy slovník neuvádí, slova zastarávající a historismy ano.

SSČ je slovník výkladový. Podává výklady významů heslových slov i jejich významů v různých spojeních a v některých speciálních případech použití. Výklady významů se provádějí v zásadě definicí, popř. synonymy a antonymy. Dokládají se příklady užití ve vhodně volených spojeních; citáty slouží jako doklad jen zcela výjimečně. Heslová slova se uvádějí abecedně v reprezentativních podobách a v kodifikovaných podobách pravopisných, podle potřeby se přihlíží i k variantám heslového slova. V slovníku se využívá v únosné míře a v přehledné úpravě hnízdování.

2. Slovník přináší poučení i o výslovnosti. U přejatých slov s dvojí výslovností se výslovnost uvádí tam, kde by mohly vzniknout pochyby o správné výslovnosti (např. u subst. nimrod). Kde se dubletní výslovnost považuje za zřejmou, tam se neuvádí; stejně se neuvádí délka nebo krátkost ve výslovnosti samohlásky v případech, kde je vyznačena v grafické podobě slova (např. téma, tematický, inzulín). Jestliže však mezi podobami psanými a vyslovovanými rozdíl je, popř. by mohl vzniknout, potom se výslovnost uvádí (např. u slov na -ura, jako brožura, inventura, u slova scherzo, u adjektiv typu inventurní, bravurní ap.). Konečně se vhodně uvádí výslovnost i tam, kde sice mezi podobou psanou a kodifikovanou spisovnou výslovností rozdíl není, ale přesto se často činí (např. u slov personál, diskuse, komsomolec, ischias, koncert); okruh těchto slov by bylo možno rozšířit, např. o slova resort, schéma, kosmos, schizma a snad i o slovo diskusní, které se uvádí jako heslo samostatné. Rozhodně by sem patřila slova demokracie a dekret. U přejatých slov, v jejichž zakončení je možná výslovnost samohlásky (zejména o) s obojí kvantitou, přičemž do délky se zahrnuje i polodélka (např. beton, telefon, psycholog), se výslovnost neuvádí, protože uživatel slovníku v ní nemůže chybovat.[4] Zbytečně se asi uvádí výslovnost přípony -ismus.

Soustavnou pozornost věnuje slovník gramatické charakteristice lexikálních jednotek. U všech heslových slov se uvádí charakteristika slovnědruhová, u slov ohebných běžně i jejich tvary; např. u substantiv vždy genitiv singuláru, dále dubletní tvary a tvary, u nichž se předpokládá nejistota v jejich užívání, a event. též údaje o životnosti a čísle (permanentně údaj o jmenném rodu). Za kolektiva se považují pouze kolektiva slovotvorná (např. dělnictvo), nikoli kolektiva sémantická (tj. sub[223]stantiva pouze hromadného významu).[5] Substantiva typu atašé, alibi ap. se charakterizují v souladu s vžitým hodnocením jako nesklonná (ač by tu bylo lze pomýšlet na chápání těchto slov jako neohebných, avšak skloňovaných).[6] U adjektiv se uvádějí tvary jmenné, pokud jsou uzuální, a komparativy; u nesklonných (hovorových) adjektiv by bylo možno přičinit zhruba tutéž poznámku jako výše u substantiv (i zde si někdy ponětí pádového významu „vynucuje“ i prostředek vyjádření, tj. pádový tvar; srov. např. férový, primový ap.).[7]

Z jednotlivých slovních druhů zaslouží pozornosti především široké pojetí částic, opírající se o vývoj pojetí částic v našich syntaxích (srov. např. rozdíl v pojímání částic mezi 1. vyd. Šmilauerovy Novočeské skladby z r. 1947 a vydáními dalšími nebo pojetí částic např. u M. Grepla),[8] kde se částice chápou jako lexikální prostředek výrazu postoje mluvčího k vyjadřované skutečnosti nebo ke kontextu. Tímto pojetím se odlehčuje zejména příslovcím jako slovnímu druhu (zčásti i zájmenům). Kromě modálních partikulí vyjadřujících (spolu s intonací) modalitu postojovou (větnou, výpovědní), např. nechť, kéž, řadí se k částicím také neohebná slova vyjadřující (větněčlenskou) modalitu jistotní, např. asi, jistě, sotva (slovník sem řadí i omezovací a(le)spoň, stejně jako hodnotící výrazy typu bohudík, naneštěstí ap.); dále sem patří neohebná slova s významem přitakacím a záporným (např. ano, ne) a od příslovcí sem přecházejí i neohebná slova s významem zdůrazňovacím (např. ani, hlavně, pouze).

Jako zvláštní skupina se uvnitř příslovcí vyčleňují predikativa (příslovce stavová), která bývají základem vět jednočlenných a jež se zde chápou výlučně jako příslovce v přísudku. Akceptuje se tak pojetí, které neváže predikaci na predikativní syntagma a predikát na větu dvojčlennou. To je sice pojetí, které má dnes v naší lingvistice dosti zastánců,[9] avšak v slovníku určeném škole a veřejnosti by byl pro uživatele výhodnější soulad mezi pojetím v slovníku a pojetím školním. Převedením uvedených typů neohebných slov od příslovcí k částicím a vyčleněním predikativ jako specifické skupiny slov (i když uvnitř příslovcí) se dospívá k homogennějšímu pojetí příslovcí jako slovního druhu.

Záslužné je také zpracování nevlastních předložek. Slovník jim vykazuje takové místo, které jim v souladu s jejich úlohou ve vývoji současné spisovné češtiny náleží. Uvádí hojně nevlastních předložek, z toho mnohé bez jakéhokoli omezení, jež se však — ve srovnání např. s SSJČ — doposud buď vůbec neuváděly (např. bez ohledu na co, v průběhu, v rámci čeho), nebo se uváděly s omezujícími poznámkami (např. v důsledku, pomocí čeho). U některých z těchto předložek připojuje slovník ve shodě s jejich rázem sám takové omezující poznámky, většinou o jejich knižním charakteru (např. z důvodu, při (u) příležitosti čeho); někde se připojuje poznámka i o publicistickém charakteru (např. v duchu čeho) nebo o tom, že předložkový výraz je zastaralý a nevhodný (např. za příčinou čeho). Repertoár nevlastních předložek by bylo [224]jistě možno ještě rozhojnit. Kodifikací těchto prostředků podporuje slovník intelektualizaci spisovného jazyka.[10]

Složené spojovací výrazy, které slouží témuž účelu jako nevlastní předložky a s nimi do značné míry souvisejí,[11] se neuvádějí.

Slovník charakterizuje lexikální jednotky i po stránce syntaktické, a to tím, že udává jejich konstrukční vlastnosti založené na valenci i na ní nezaložené. Protože se u předmětových sloves uvádí většinou jen pravá strana valence (valence zadní), jeví se tu tyto údaje jako vazebné; do slovesných vazeb se kromě komplementů předmětových správně zahrnují i komplementy povahy adverbiální (např. položit knížku na rádio) a doplňkové (např. považoval, pokládal ho za přítele, uznat něco za správné, uvedený komplement tohoto charakteru však někdy chybí, např. u slovesa shledat, např. obžalovaného vinným). Kde je vazebných komplementů více, slovník je uvádí (např. pověděla (jí) o svých starostech), ne však důsledně (např. proti domluvit se s vedením na postupu je u slovesa dohodnout se jen o smíru, na společném postupu, ve všem, nikoli však s kým). Uvádějí se i různé způsoby vyjádření komplementů téže povahy. Tyto údaje jsou pochopitelně spjaty s významem sloves; proto tam, kde sloveso má více významů rozlišených vazbami, slovník u jednotlivých významů tyto vazby uvádí. Příklady konstrukčních potencí nezaložených na valenci se uvádějí i vedle příkladů konstrukčních vlastností valenčních; např. u slovesa hovořit je vedle o budoucnosti, s matkou i nahlas ap.

Rovněž u substantiv se původní levá (přední) valence slovesná uvádí zřídka (např. láska dětí k rodičům), takže uváděné údaje mají i zde většinou charakter doplnění vazebných (např. úcta k starým lidem, návštěva u známých). Slovník zachycuje i zde případy, kde se tentýž sémantický komplement vyjadřuje různými prostředky; někdy by bylo ovšem možno doplňovat, např. u substantiva radost (nad čím), nadvláda (nad kým), strach (před čím) ap. U některých hesel by bylo možno pomýšlet na exemplifikaci vazby (valence) realizované infinitivem, např. u subst. záměr (např. pokračovat) nebo vedlejší větou, např. u subst. rozpaky (např. jak se zachovat), popř. infinitivem i vedlejší větou, např. u substantiv touha, snaha, úsilí ap. (např. zvítězit, aby zvítězil);[12] detailnější zpracování konstrukčních vlastností slov, které jsou založeny na valenci, by ovšem bylo záležitostí spíše valenčního slovníku a slovníku většího rozsahu. Kromě vazeb substantivních zaznamenává slovník i vazby adjektivní (např. dbalý cti, choulostivý na nachlazení).

Slovník uvádí i stylovou charakteristiku slov založenou především na vztahu prostředků spisovného jazyka k prostředkům jazyka běžně mluveného;[13] z tohoto hlediska označuje lexikální prostředky hovorové a knižní. Domníváme se, že nikoli ku prospěchu byl vypuštěn klasifikační „mezistupeň“ poněkud knižní, kterého se užívá v SSJČ a který vede k odstíněnější charakteristice spisovných lexikálních prostředků.[14] Vnitřní diferenciace této centrální vrstvy spisovných prostředků by za situace, kdy se žáci setkávají s vyhraněně spisovnými projevy z valné části jen v učebnicích a ve výkladech učitele českého jazyka, vedla k uvědomění si rozdílů mezi výrazy jako např. udělat — vykonat, (u)vidět — zhlédnout, uškrtit — zardousit, teď — nyní, jen(om) — pouze, skoro — téměř, vždyť, totiž — neboť, ale — (a)však ap. a vytvořila by předpoklady pro schopnost vytvářet v případě potřeby projevy vyhraněně spisovného rázu.

[225]Hodnocení je tu ztíženo tím, že pojem hovorovosti (ve vztahu k pojmu spisovnosti), avšak ani pojem knižnosti (ve vztahu k pojmu neutrálnosti) se nechápe vždy stejně (srov. např. vymezení pojmů hovorovost a knižnost v SSJČ a v SSČ). Leč i tam, kde pojem hovorovosti je z tohoto hlediska teoreticky jednoznačně vymezen, jako např. v SSČ, v němž se hovorové prostředky přiřazují „projevům spisovným“, činí v praxi charakteristiku jednotlivých lexikálních prostředků leckdy nesnadnou skutečnost, že hranice mezi prostředky hovorovými a nespisovnými je někdy v konkrétních případech těžko uchopitelná, obdobně jako hranice mezi prostředky knižními a neutrálními; u některých charakteristik si nejsme jisti, zdali tato hranice nebyla překročena (např. u slov škatule, študent a jiných, která charakterizuje slovník jako hovorová, nebo u slov nalézt, odebrat se, spatřit, tázat se, učinit ap., která se charakterizují jako knižní).

Dále se v SSČ označuje expresívní ráz lexikálních prostředků a přihlíží se též k jejich frekvenci a zejména k jejich odbornému charakteru. Se zřetelem k zaměření slovníku považujeme za vhodnou zásadu, že lexikální jednotky, které mimo odbornou oblast ztratily odborný ráz, jako odborné termíny necharakterizuje, např. u slov buldozer, dispečer aj.[15] Lexikální prostředky stylového charakteru publicistického (např. dopad, střet), popř. básnického (např. luna) uvádí slovník řidčeji.

U přejatých slov přináší slovník též základní poučení o jejich původu. Tam, kde slovo bylo přejato zprostředkovaně, udává se i jazyk, jehož prostřednictvím bylo přejato, popř. je-li více možností přejetí, jazyky, jejichž prostřednictvím bylo přejato; u hybridních složenin se uvádí původ cizích komponentů.

3. Slovník je vybaven třemi přílohami. První přináší slovotvorný přehled předpon, přípon a nejběžnějších druhých částí přejatých mezinárodních složených slov. Přihlíží se k původu předpon a přípon, k slovnědruhovému charakteru základového slova a u přípon k slovotvorným kategoriím slov, jež se jimi tvoří. — V druhé příloze nalezneme seznam nejužívanějších zkratek a značek. U cizích zkratek je uveden název instituce (bez výslovnosti), již zkratka reprezentuje. — Třetí příloha obsahuje v části a seznam domácích i přejatých rodných jmen osob, která jsou uváděna v kalendáři a jsou v současnosti obvyklá, a to v oficiálních podobách, jež lze zapsat do matriky. Udává se také genitiv těchto jmen a v případě potřeby i výslovnost. V seznamu nalezneme i některé podoby, které se zatím hodnotily jen jako hypokoristické, např. Jindra, Miloš (v úvodu k příloze 3a je nedopatřením uvedeno Milouš), Vendula. Část b podává ve vhodném výběru seznam jmen zeměpisných z prostředí domácího i cizího; u nich se dává přednost podobám počeštěným. Tato část je zpracována jako část slovníková: uvádí se genitiv a rod těchto jmen, v případě potřeby i jejich výslovnost a základní významová charakteristika. U jmen typu Ústí nad Labem by bylo vhodné uvádět také jejich zkrácené podoby (Ústí n. L.). U jmen států a některých zemí a území (nikoli u jmen místních) se „přihnízdovávají“ jména obyvatelská. Tím se stane, že např. subst. Pražan se v slovníku vůbec nevyskytuje; obecné poučení o tvoření jmen obyvatelských ze jmen místních nalezne však uživatel slovníku v úvodu k příloze 3b i s upozorněním na hovorový charakter jmen tohoto typu tvořených příponou -ák. Výběr zeměpisných jmen je proveden pečlivě a podle promyšlených kritérií, jež se uvádějí v úvodu k této části poslední přílohy, takže postrádání některých jmen (např. Niagara, Sinaj) a jejich odvozenin má asi ráz spíše subjektivní.

Slovník uzavírají „Zásady zpracování slovníku“, které obsahují jasné a přehledné instrukce o užívání slovníku (některá souhrnná poučení měla být raději uváděna ve spojení s heslovými slovy, jichž se týkají, např. o tvarech sloves typu kupovat, jak je tomu např. u sloves typu krýt; potřeba většího prostoru, nezbytného pro tyto údaje, by se dala získat vypuštěním jiných údajů u heslových slov, které spíše mohly být [226]podány ve formě stručné souhrnné instrukce, např. o výslovnosti přípony -ismus — viz výše).[16] Slovník uvádí „Předmluva“, která kromě stručného informativního výkladu o slovníku podává základní poučení o vztahu mezi slovní zásobou jazyka a společností.

4. Pokud jde o užitou terminologii, odchyluje se slovník v některých jednotlivostech od terminologie nejen školní, ale i od terminologie, kterou uvádí Slovník slovanské lingvistické terminologie (2. díl, Praha 1979; srov. rec. v SaS 40, 1979, 315—321). Vlastnost sloves, že mají oba vidy, se v SSČ označuje jako obojvidost, zatímco v Havránkově - Jedličkově České mluvnici (3. vyd., Praha 1970) i v uvedeném terminologickém slovníku se označují slovesa s obojím videm jako obouvidová;[17] místo termínu příčestí činné, který nalézáme (ve shodě např. se Šmilauerovou Naukou o českém jazyku) v SSČ, se v obou citovaných pramenech užívá termínu příčestí minulé a místo zvratná částice termínu zvratné zájmeno. Tyto odchylky se nám jeví jako zbytečné a se zřetelem k uživatelům nikoli prospěšné.

5. SSČ podává v rozsahu přiměřeném jeho poslání výstižný obraz slovní zásoby současné spisovné češtiny. Spočívá pevně na bezpečném poznání vývojových tendencí působících v současném spisovném jazyce, jehož vývoj bohatě dokumentuje, a to nejen výběrem heslových slov, nýbrž i vhodným výběrem lexikálních jednotek pro exemplifikaci (ve srovnání s SSJČ uvádí nově např. u hesla automatický sdružené pojmenování automatická pračka, u hesla barevný sdružené pojmenování barevná televize ap.).[18] Protože lexikální jednotky jsou nositeli i jevů a změn hláskových, tvarových, syntaktických (především ve smyslu implicitní syntaxe, projevující se v konstrukčních, valenčních vlastnostech slov) i z oblasti tvoření slov a stylistiky, podává slovník zároveň v mnoha případech i doklady soudobého vývoje spisovného jazyka také v těchto oblastech.

Posuny v spisovné lexikální normě směrem k jazyku běžně mluvenému dokládá např. skutečnost, že slovník upouští od některých vžitých omezujících charakteristik, které doposud hodnotily i lexikální prostředky v spisovných projevech často užívané jako nespisovné (např. baterka ve významu ‚elektrická kapesní svítilna‘), popř. je charakterizuje jako hovorové (např. teďka, být cítit ve významu ‚zapáchat‘ ap.). Výrazem posilování í na úkor é v soudobém hláskovém systému jsou např. odchylné stylové a normativní charakteristiky u podob lítat, nalívat, podlízat, jež všechny charakterizuje SSJČ jako nespisovné, SSČ však jako hovorové. O některých obdobných úpravách ve výslovnosti jsme se zmínili již výše. Zjednodušuje se také pravopis některých slov přejatých (např. sprej, stejšn) a tam, kde existuje původní a počeštěná pravopisná podoba přejatého slova, dává se zásadně přednost podobě počeštěné; většinou se uvádějí jen tyto podoby (např. konzerva, gymnázium), nepočeštěné jen tam, kde jsou dosud časté (např. jazz, judo). Tvaroslovný vývoj se odráží zejména u sloves, jejichž infinitivy se důsledně uvádějí v podobě na -t, popř. na -ct (u sloves typu péct, vedle podoby na -ci); u sloves typu krýt a kupovat se jako hovorové kodifikují v 1. os. sg. a 3. os. pl. tvary na -u, -ou. Absolutní relativum vedlejších vět vztažných jak se hodnotí jako hovorové (stejně jako absolutní relativum co), bez omezení se připouštějí syntaktické konstrukce typu je vidět Sněžka,[19] podobně se např. jen [227]jako často neosobní hodnotí sloveso nedostávat se, u slovesa cenit si se na první místo klade vazba s akuzativem atp. Typ dvacet jedna metrů, který se v spisovných projevech intenzívně šíří,[20] však slovník nekodifikuje. Spisovného charakteru nabývají i některá univerbizovaná pojmenování dříve považovaná za nespisovná; ne zcela nepochybným se nám jeví spisovný charakter slova sanitka. Za hovorová se považují např. substantiva asfaltka, baloňák, věžák, ráz slangového prostředku ztrácí a jen hovorovým zůstává slovo střídačka (‚lavice pro hráče‘), plně spisovným se stalo sloveso dálnopisovat, dříve považované za slangové atp. Uvedené posuny odrážejí proces demokratizace, která je jednou z hlavních tendencí působících ve vývoji současné spisovné češtiny.

Komunikativními potřebami společnosti je však dáno, že na druhé straně probíhá v spisovném jazyce v současné době také proces jeho intelektualizace. I ten se odráží v slovní zásobě spisovné češtiny popisované v slovníku. V souladu se skutečným stavem ve spisovné normě upouští slovník od omezujících charakteristik např. u výrazu následující ve významu ‚tento‘, jedná se ve významu ‚jde, běží o co‘, jen jako knižní se označují slovesa nacházet se, nalézat se ve významu ‚být, ležet‘ ap. Bez omezujících poznámek se uvádějí také např. nově tvořená (nebo o nový význam obohacená) dějová substantiva typu výmlat, výplach ap. (např. nárůst, skluz, úlet; jindy zde však takové poznámky jsou, např. u substantiv dopad, spad, střet, úhyn). Velmi záslužné je, že slovník kodifikuje jako plně spisovné z hybridních složenin s první částí auto-(ve významu ‚automobil‘) ty, které se již vžily, např. autojeřáb, autoškola. Více pozornosti by si však zasloužily slučovací adjektivní složeniny typu dělnickorolnický a morálně politický, které jsou produktivní a uživatelům spisovného jazyka činí nemalé potíže. Z obdobných příčin by snad bylo bývalo užitečné zaujmout stanovisko i k šířícím se sdruženým pojmenováním typu dům kultury, dům osvěty ap.[21] Zaslouženého uznání za plně spisovné se dostalo nepravým vedlejším větám vztažným s což, stejně jako nepravým vedlejším větám spojkovým účelovým s aby[22] a časovým se zatímco; nepravé vedlejší věty podmínkové se hodnotí jako příznačné pro styl publicistický.

6. Kodifikováním lexikálních prostředků, které se již stávají součástí spisovné normy nebo které se z tohoto hlediska jeví jako progresívní, vytváří SSČ podmínky k urychlení tohoto procesu a k posilování stability současné spisovné češtiny. Kodifikováním změn vyplývajících z působení dvou hlavních tendencí ve vývoji současného spisovného jazyka, tj. tendence demokratizační a intelektualizační, stane se slovník prostředkem podporování a urychlování těchto dvou procesů v současné spisovné češtině a zároveň prospěšné diferenciace jejích jazykových prostředků.

Velkou předností slovníku je, že na poměrně malé ploše a v jediném svazku přináší relativně velké množství informací, a to nejen o významech lexikálních prostředků, nýbrž i o jiných jejich vlastnostech. Vedle základního poslání díla lexikálního plní tak slovník svým všestranným zaměřením do značné míry i funkci pomůcky pravopisné, výslovnostní, gramatické a stylistické; supluje také v nemalé míře i slovník synonymický a slovník poskytující základní údaje o původu slov přejatých.

Svou koncepcí i zpracováním vytváří SSČ předpoklady pro to, aby byl ku prospěchu nejen jeho uživatelům, nýbrž i dalšímu rozvoji spisovné podoby našeho jazyka mateřského.

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 3, pp. 221-227

Previous Mária Ivanová-Šalingová: Teórie lexikálnej homonymie

Next Miloš Dokulil a kol.: Významné sovětské dílo o teorii pojmenování (I.)