O pojmenování barev a jeho využití v současné češtině

Josef Štěpán

[Articles]

(pdf)

О наименовании цветов и о его использовании в современном чешском языке / On names of colours and their use in present-day Czech

0. Při vnímání skutečnosti se v rámci poznávacího procesu ukončeného řečovým vyjádřením (Štěpán, 1979) uplatňuje, jak známo, vedle sluchu (vnímání zvuků komunikativních, tj. řeči, zvuků přírodních, např. zvířat aj.) také zrak. Lidské oko je schopno rozlišit několik tisíc barevných odstínů, počet jejich pojmenování je však mnohem nižší a také jejich využití je rozdílné v různých stylových oblastech. Tento počet je vysoký v odborné stylové oblasti, zvl. v odborné literatuře textilního průmyslu, kde se např. pro angličtinu uvádí na 4000 pojmenování barev (Maer - Paul, 1930). Jinak se využívá pojmenování barev v umělecké stylové oblasti: u výtvarných umělců (Šmok - Pecák, 1972), ale především u slovesných umělců (Becold, 1878; Skard, 1946; Petrovová, 1966; Losev, 1982, s. 436; aj.). Všimneme si zde jen pojmenování ve stylové oblasti běžně dorozumívací a stručně v oblasti uměleckého stylu.

Jazykovědná literatura o pojmenování barev je dnes značně rozsáhlá. Uveďme proto jen některé práce. Na Slovensku po článku E. Pavlovského (1953), J. Horeckého (1963) a řadě článků J. Škultétyho (např. 1972a, b) vznikla knižní monografie J. Škultétyho (1979). Z českých autorů se v poslední době zabývali pojmenováními barev M. Dokulil (1972) z hlediska slovotvorného a V. Křístek (1979), který zkoumal zvláště metaforické a symbolické využití pojmenování barev. Hodně pozornosti se věnuje pojmenováním barev v sovětské jazykovědě, a to z hlediska vztahu řeči a myšlení obecně (Šemjakin, 1960, s. 5—48; tam bohatá psychologická literatura o barvách) i na konkrétních sibiřských jazycích (Šemjakin, 1960, s. 49—61; Ljubimovová, 1960; Šemjakin, 1960, s. 72—75), zkoumá se vnímání barev a konstituování jejich pojmů u dětí (Istominovová, 1963), vytváření nových pojmenování barev (Braginovová, 1972) atd. Pojmenování barev ve slovanských jazycích byla zpracována i konfrontačně (Herne, 1954; Lettenbauer, 1962). Speciální monografie o pojmenováních barev byla zpracována pro latinu (André, 1949). Z bohaté románské literatury uveďme dále alespoň práce E. Rogerse (1964) a A. Bidu-Vranceanu (1970), další je uvedena u J. Škultétyho (1979). Rozsáhlou anglosaskou literaturu uvádějí B. Berlin a P. Kay (1969), kteří sami zkoumají pojmenování barev v 98 jazycích světa. Speciální studie jsou věnovány pojmenováním barev v arabštině (Fischer, 1965) a jinde (Zollinger, 1976).

Někdy se nachází základ pojmenování barev v psychologii (Gipper, 1969, s. 436), jindy v biologii, zvl. v neurofyziologii (Lenneberg, 1967, s. 338 a 351), nejnověji se tato otázka řeší z pozic několika vědních disciplín současně, např. V. Novák - J. Linhart (1976).

V tomto článku se soustředíme na řečové vyjadřování obsahů základních barev (dále jen OZB). Vycházíme z předpokladů odrazové sémantiky (Štěpán, 1979) a postupujeme od obsahu k řečovému vyjádření (srov. také Kacneľson, 1972; Kořenský, 1978; Zimek, 1980 aj.). Za OZB považujeme chromatické barvy duhového spektra (Horák - Krupka, 1976): červená, žlutá, zelená, modrá a fialová, dále achromatické barvy bílá a černá.

Pro nedostatek místa necháváme stranou barevné odstíny. Nezabýváme se pojmenováními s menší intenzitou barvy (nazelenalý, modravý apod.), ani pojmenováními barev s vyjádřeným citovým vztahem mluvčího, např. žluťoučký. Stranou necháváme nepřímé označování barev pomocí předmětů (např. barva pomněnek), přenesená (metaforická, symbolická) pojmenování barev (Křístek, 1979; Braginová, 1972; aj.), ustálená, frazeologická spojení (Leisi, 1967, s. 41; Součková, 1976/7; aj.). Zvláštní problematiku dále představují pojmenování označující celkové barevné a světelné vjemy (např. pestrý, světlý, tmavý apod.), pojmenování více než jedné barvy (např. červeno-modro-bílý) a pojmenování barev vázaná na substanci (např. černá zem - černozem - černice, srov. M. Dokulil, 1962, s. 32). Protože nám jde o synchronní analýzu spisovných jazyků, [23]jež jsou ovšem výsledkem vývoje, nezabýváme se soustavně etymologií pojmenování OZB, ani jejich stavem v nářečích.

V článku si všimneme (1.) stručně adjektivních pojmenování OZB v různých jazycích, především však (2.) využití pojmenování OZB v současné češtině, tj. zapojení OZB do české věty v jazykovém systému i textech umělecké stylové oblasti.

1. Během dlouhého historického vývoje, v němž se subjektivní smyslová zkušenost lidí střetávala s objektivními podmínkami jejich života, prošla dnešní adjektivní pojmenování označující OZB dlouhou cestu. Vedla od substantiv, která označovala konkrétní předměty, až k adjektivům, která označují vlastnosti, tj. obecné pojmy „nezávislé“ na konkrétních předmětech. Uvedená cesta je zvláště patrná, srovnáme-li některé jazyky. Existovaly a někde ještě existují archaické jazyky, v nichž došlo vlivem vnější mimojazykové skutečnosti jen u některých OZB k pojmenování adjektivy nezávislými na konkrétních předmětech, tedy k abstrakci. Podle Berlina a Kaye (1969) je to asi pět typů. První čtyři jsou právě jen v archaických jazycích, ne každý OZB je označen adjektivním pojmenováním. Hodně zde udělali sovětští vědci (viz část 1.1.). Do pátého typu patří především evropské jazyky, v nichž pro každý OZB je příslušné adjektivní pojmenování (viz 1.2.).

1.1. Ojedinělé jsou jazyky, které mají jen dvě adjektivní pojmenování pro OZB. V archaickém jazyce Murray Island na Nové Guineji (Rivers, 1901, s. 56; Bromley, 1967) je pro OZB bílý pojmenování kakekakek a černý golegole; tato pojmenování ani jejich části neoznačují konkrétní předměty, nýbrž vlastnosti, barvy. Ostatní OZB se označují pojmenováními konkrétních předmětů, např. červený substantivem krev.

Početnější je skupina jazyků, v nichž jsou tři adjektivní pojmenování pro OZB: pro bílý, černý a červený. Berlin a Kay (1969) uvádějí pro to doklady z jazyků téměř všech světadílů. Jejich údaje můžeme ještě doplnit o evenštinu (Ljubimovová, 1960) a čukotštinu (Šemjakin, 1960, s. 72—75). V čukotštině je pro OZB bílý adjektivum nilgykin, černý nurkin a červený nyčelgyken; ostatní OZB se nevyjadřují adjektivními pojmenováními, nýbrž substantivy a není zde jasně rozlišena žlutá a zelená barva: výraz lilil (‚žluč‘) označuje žlutý i zelený, výraz vytvyt (‚výhonky stromů‘) značí zelený i žlutý atd. Je zde zřejmá souvislost s přírodními a společenskými podmínkami života čukotského národa.

Čtyři adjektivní pojmenování pro OZB jsou v některých afrických, asijských a australských jazycích. Patří sem i něnecký jazyk (samojedský jazyk v SSSR), v němž pro černý je pojmenování paridenja. Zajímavý je výraz sъr, jenž u Něnců, kteří žijí v oblastech téměř celoročního sněhu a ledu, znamená nejen ‚bílý‘, ale i ‚světlý‘, dále ‚sůl‘, ‚led‘; jestliže chceme říci, že led je bílý, užijeme spojení sъr' salaba, v němž výraz salaba je jiné slovo označující led. Pro OZB červený se užívá narъjana a žlutý tasej (tasik, tj. ‚žloutek vejce‘). Ostatní OZB se označují pojmenováními konkrétních předmětů nebo s nimi zřetelně slovotvorně souvisí. Je zajímavé, že pro šedou barvu mají Něnci tři pojmenování: Chorcha (cho - ‚bříza‘), chalъv (‚racek‘) a siler’ (sija - ‚brusičský kámen‘); v češtině je bříza bílá i racek je bílý; u Něnců jsou v kontrastu s nejčastější látkou, jíž je bílý sníh, šedé (Šemjakin, 1960, s. 48—61).

Posledním typem archaického jazyka je starověká latina, v níž byla adjektivní pojmenování pro pět OZB (bílý, černý, červený, žlutý a zelený), chybělo v ní však obecné adjektivní pojmenování pro OZB modrý (Blümner, 1892; André, 1949; aj.); tento OZB byl pokryt celou řadou slov: caeruleus, caerulus, lividus, glaucus, caesius aj. Vysvětlení není v tom, že by Římané byli barvoslepí (Gipper, 1955, s. 140) nebo že by nebyli schopni abstrakce (o idealistickém výkladu abstrakcí srov. Hrabě, 1981). Vysvětlení je v tom, že odstíny modré barvy jsou v objektivní realitě více než u jiných barev vázány na několik konkrétních předmětů (jevů). Už Goetz (1905, s. 77n.) ukázal, že caeruleus je adjektivum od caelum (‚nebe, obloha‘) a že tedy značí barvu oblohy. Adjektivem caesius se hlavně označovala barva očí, adjektivem lividus mo[24]dřiny na těle apod. I v některých dnešních živých slovanských jazycích nebývá obecné označení pro OZB modrý.

Počet adjektivních pojmenování OZB je tedy různý v tzv. archaických jazycích. Není to dáno tím, že by se příslušníci různých národů od sebe lišili biologickými nebo psychickými zvláštnostmi, ale tím, že historicky vlivem rozdílných životních podmínek došlo k různému stupni rozvinutí těch nebo oněch stránek myšlení a jazyků různých etnických skupin.[1] Např. inkorporované myšlení paleoasijských jazyků operuje jen s beztvarými, neanalyzovanými smyslovými vjemy, logické kategorie jsou nerozčleněné, vzájemně ztotožněné apod. (Losev, 1982, s. 254, 263, 275).

1.2. Evropské a další spisovné jazyky mají pro každý uvedený OZB alespoň jedno adjektivní pojmenování.

Ve shodě s tím, že ve všech jazycích, jak jsme uvedli, jsou samostatná adjektivní pojmenování pro OZB bílý a černý, je i zvláštní postavení těchto pojmenování v evropských a dalších jazycích; pojmenování těchto dvou OZB v nich vykazují největší fonetické shody ve srovnání s ostatními pojmenováními OZB.

U OZB černý se demonstrují i širší souvislosti vztahu indoevropských jazyků k jiným jazykovým rodinám v rámci nostratické teorie (Illič-Svityč, 1971); vychází se z přesných fonetických korespondencí a ukazují se souvislosti mezi nejstaršími rekonstruovanými podobami kořenů: vedle praindoevroského ker-(s)- (Pokorny, 1959) je praaltajské karä, pradrávidské kaR/kār- a snad i prasemitohamitské kr-.

Zajímavé postavení má pojmenování OZB fialový v indoevropských jazycích. Je to pojmenování nového data; z tohoto hlediska je třeba posuzovat fonetické shody u těchto jazyků.

U OZB modrý je známý rozdíl mezi češtinou, která má pojmenování modrý, a slovenštinou, která má vedle adjektiva modrý i belasý, jež se jednou chápe jako pojmenování odstínu modré, jindy jako synonymum k modrý (Horecký, 1963, s. 218). Podobné dvojice jsou v srbocharvátštině, kde je pláv a mòdar, a bulharštině: sin, mòdъr. V ruštině je sinij (‚tmavomodrý‘) a goluboj (‚blankytně modrý‘).

Rozbor pojmenování OZB v různých jazycích ukazuje, že každý jazyk odráží aktivně barvy mimojazykové skutečnosti, pojímá (člení) po svém nekonečnou bohatost objektivní skutečnosti. Je to výsledek dlouhého vývoje, který bude třeba ještě zkoumat.

2. Všimněme si dále, jak uvedené OZB jako zobecněné odrazy vlastností skutečnosti ve vědomí se v češtině zapojují do věty (2.1.) a jak se jednotlivé umělecké texty[2] liší vyjadřováním OZB (2.2.).

2.1. OZB se zapojují do české věty především jako determinanty substancí (2.1.1.), dále jako predikáty (2.1.2.), aktanty (2.1.3.) a cirkumstanty (2.1.4.), zřídka jako predikativní determinans (2.1.5.).

2.1.1. OZB bývají pojaty především jako determinanty substancí a řečově vyjádřeny neodvozenými jakostními adjektivy ve funkci atributu shodného; v analyzovaných textech (seznam v pozn. 2) jich bylo ze všech pojmenování OZB nejméně u Körnera — 48,82 % (poměrně často se tam totiž OZB vyjadřují určitým slovesem), jinde jich bylo více než 60 %: Pazourek — 61,86 %, Kolářová — 67,9 %, Medek — 66,7 %, Petiška — 76,5 %, Kočová — 79 %, Kostrhun — 83,2 % a Steklač — 89,3 %. Většina adjektiv plní funkci odlišující u smyslově vnímatelných jevů, [25]např. bílé vlasy (mohly být také černé, hnědé aj.). Adjektiva označující OZB bývají i součástí nejrůznějších syntagmatických a frazeologických spojení (Křístek, 1979).

Řidčeji jsou uvedené determinanty substancí vyjádřeny adjektivy odvozenými, a to od sloves, srov. Mírné vlny pohybovaly zčernalou rybářskou vesnicí (Petiška 228), Tužka klouže po zelenající se mapě (Körner 31), ale také od substantiv, srov. Řeka zrcadlila bělostnou oblohu (Petiška 49), kde adj. bělostný má význam ‚čistě, krásně bílý‘; je na stejném stupni zobecnění jako kompozitum černočerný (tj. ‚úplně černý‘).

Determinanty substancí se vyjadřují i jako komparativy a superlativy adjektiv, srov. Je nejčernější noc před ránem (Kolárová 27). — Je doložen i neshodný přívlastek adjektivní (Svoboda, 1974), srov. Dejte lidem něco bílého na záda (Körner 225).

Z adjektiv označujících barvy je v češtině nejčastější bílý a potom černý (Jelínek - Bečka - Těšitelová, 1961).

2.1.2. OZB bývají dále pojaty jako predikáty a řečově vyjádřeny jmennou (adjektivní nebo adverbiální) částí predikátu a určitým slovesem.

Jmenná část přísudku jmenného se sponou vyjadřuje OZB jako zobecněný odraz vlastnosti skutečnosti a bývá jí zpravidla adjektivum, srov. Křídla jsou bílá (Kolárová 64), Krev byla červená (Medek 25), Oči jsou dětsky modré (Kolárová 40) atd. Věta Bílá křídla vyjadřuje stejný objektivní mimojazykový fakt jako věta Křídla jsou bílá, rozdíl je jen v gramatickém pojetí téhož obsahu.

OZB se vyjadřují i určitými slovesy. Některá slovesa v jistém kontextu vyjadřují OZB jako stálé vlastnosti určitých substancí, srov. Lilie se bělaly (Körner 70), tj. Lilie byly bílé, Smůla černala (Körner 127), tj. Smůla byla černá atd. Většina sloves vyjadřuje OZB jako proměnlivé vlastnosti, jako samovolné nabývání vlastnosti příslušné barvy v čase, srov. Kapradí žloutne (Kočová 141); tato věta odkazuje k nevyjádřené myšlence (Štěpán, 1981a). Předtím se kapradí zelenalo; Tkanina v neustálém pohybu bělela (Pazourek 68) atd. Proměnlivé OZB označují samozřejmě i dokonavá slovesa, srov. Celá zčervenala rozpaky (Kočová 68), U asfaltky již zežloutlo listí (Kolárová 116), Pěst na uzdě mu zbělela (Kostrhun 87) aj. Jinak než všechna uvedená slovesa se chovají již činnostní slovesa typu bílit (tj. ‚dodávat někomu nebo něčemu bílou barvu‘), u nichž již nejde jen o prosté vyjadřování OZB (Dokulil, 1972).

Stálý a proměnlivý OZB se kombinují i v jednom souvětí, srov. Svět tančících je zelený a opět zčervenal ve světle barevných reflektorů mířících do sálů (Štorkán 96).

2.1.3. OZB pojaté jako aktanty se řečově nejčastěji vyjadřují substantivy. V češtině jde ovšem o jiná substantiva než v archaických jazycích, v nichž označovala i konkrétní jevy (výše 1.1.). U českých substantiv označujících OZB se vlastnost (barva) abstrahuje od všech jevů, na nichž objektivně závisí, tato substantiva zobecňují OZB jako samostatně existující a vymezené jevy, mají významy ‚barva, zbarvení‘, srov. Jitro zředilo čerň oblohy (Kolárová 28), V listí převládá žluť, hněď a červeň (Pazourek 141) atd. Z hlediska onomaziologického mluví zde M. Dokulil o typu transpozičním, abstrakčním (1962, s. 43), J. Kuryłowicz (1960) o tzv. syntaktické derivaci.

Konkretizací nabývají uvedená i další abstraktní substantiva označující OZB konkrétního významu ‚barvivo‘, srov. tiskařská čerň, kadmiová žluť, smaragdová zeleň apod.

U všech OZB se tvoří abstraktní substantiva sufixem -ost, srov. bělost, černost, červenost, fialovost atd. U OZB černý je vedle čerň a černost také substantivum černota (SSJČ 1, s. 247), u bílý je substantiv ještě více: výraz bělost vyjadřuje jen ‚zbarvení‘, srov. Díval se na nebe a na řeku, na tu bělost a výšku (Petiška 51), výraz běloba vedle ‚zbarvení‘ i ‚barvivo‘, srov. Nebeskou bělobu ředily stíny (Petiška 30), zinková běloba (SSJČ 1, s. 99). SSJČ má v uvedených významech ještě zastaralé běl a bělota.

Řidčeji se aktanty vyjadřují jako substantivizované adjektivum; pak vedle pojme[26]nování OZB pojmenovávají i nejrůznější substance jako nositele vlastností, např. víno, srov. Děda se občas napil červeného, občas okusil bílého (Kostrhun 40), osobu s černými vlasy, srov. Černá jen unaveně pokynula rameny (Medek 47) apod. Někde je možno uvažovat o kontextové univerbizaci. Dnes zřídka tato substantivizovaná adjektiva označují pouze ‚zbarvení‘, srov. To bílý (tj. bílá barva ovečky) mě z dálky zmátlo (Steklač 79); v minulosti to bylo častější, srov. Červeno po nebi zhaslo (Jirásek), atd.

2.1.4. OZB bývají pojaty jako cirkumstanty a vyjádřeny adverbiem, které rozvíjí plnovýznamové sloveso, srov. Benzín čadí černě (Körner 40); adverbium rozvíjí slovesné adjektivum, srov. Holčička se bavila se zeleně zbarveným kamínkem (Petiška 136), Otřel žlutě natřený dalekohled (Körner 146), někdy i adjektivum neslovesné, srov. Vlají dlouhé, žlutě stříbrné vlasy (Pazourek 138).

Cirkumstant bývá dále vyjádřen předložkovým, popř. bezpředložkovým pádem substantiva, srov. Keře svítily červení (Kolárová 134), Mužská chodidla čouhala pod kanárkovou žlutí (Kolárová 47) apod. — Bývá vyjádřen i substantivizovaným adjektivem, které označuje např. oblečení, srov. Prý jedna starší, celá v bílém (Kočová 179); o příslovečné určení způsobu jde v dokladech Hodně sněhu až domodra (Körner 12), Kvůli tobě máme řízky načerno (Kolárová 96) atd.

2.1.5. OZB bývá pojat i jako predikativní determinans (doplněk) a vyjádřen adjektivem, srov. Ona stála před ním bílá (Kostrhun 83), Zahrádka zůstala svěže zelená (Kolárová 61).

2.1.6. Pokusili jsme se u OZB ukázat, jak stejně uvědomovaný obsah mimojazykové skutečnosti bývá v češtině pojat a vyjádřen. OZB jako vlastnosti skutečnosti bývají pojaty především jako determinanty substancí, dále jako predikáty (vedle stálých OZB jsou pak častěji proměnlivé), při pojetí OZB jako aktantů dochází k abstrakci OZB.

2.2. Srovnáváme-li jednotlivé texty uvedené v pozn. 2 podle toho, jak explicitně vyjadřují OZB, je mezi nimi především rozdíl v poměru délky textu k počtu OZB, tedy v relativní četnosti OZB: Kostrhun — 1,24, Kolárová — 1,02239, Pazourek — 0,69286, Steklač — 0,66372, Petiška — 0,59459, Medek — 0,52778, Körner — 0,4520, Kočová — 0,31016. Rozdílná četnost je ovlivněna celou řadou faktorů: individuálním autorským stylem, ale i jistými objektivními skutečnostmi, např. tematikou, slohovým postupem, poměrem řeči postav a řeči autorské (OZB jsou častější v řeči autorské) apod.

Vyšší četnost OZB je u J. Kolárové dána podle našeho názoru i tím, že knížka vyšla až po filmovém zpracování; „barevnost“ v knize byla ovlivněna filmem, hýřícím množstvím barev léta na vesnici. Svědčí o tom i tři nejfrekventovanější OZB: zelený (27), bílý (21) a modrý (20). Podobná souvislost filmového a knižního zachycení barev je u O. Hofmana a J. Müllera v textech cit. v pozn. 2.

Texty se liší i způsoby řečového vyjadřování OZB. U J. Kolárové jsou vyjádřeny neodvozenými adjektivy ze 67,91 %, u V. Steklače dokonce z 89,33 %, zbytek představují ostatní slovní druhy. V textech uměleckého stylu nacházíme značné rozdíly v tom, kolik textu pokrývá prvních 10 nejfrekventovanějších adjektiv (Těšitelová, 1974, s. 106). Rozdíly mezi texty jsou také v repertoáru OZB. U J. Kolárové je nejčastější zelený a bílý, u V. Steklače je to bílý (28) a černý (22), zelený (2) je nejméně častý OZB atd.

Zajímavý je text Körnerův, který má sice nejnižší procento neodvozených adjektiv (48,82 %),[3] ale má nejbohatší repertoár způsobů řečového vyjadřování OZB.

[27]3. Závěr. Pojmenování barev v jazyce a jejich zapojování do věty nejsou mechanickými odrazy skutečnosti, nýbrž jde o aktivní odrazy objektivně existujících vlastností skutečnosti ve společenském vědomí a v jazyce. Jsou historicky ovlivněny rozdílnými životními podmínkami těch nebo oněch etnických celků a různým stupněm rozvinutí těch nebo oněch stránek jejich myšlení. Proto vedle zkoumání okolností (Štěpán, 1981b, 1982) a dalších obsahů je také zkoumání OZB a jejich vyjadřování součástí odrazové sémantiky.

OZB se především vyjadřují adjektivy, která označují OZB jako vlastnosti substancí, které jsou „nezávislé“ na konkrétních předmětech (tak je tomu např. ve spojení bílé vlasy, kdežto ve spojení švestková barva je adjektivum „závislé“ na pojmenování švestka). Dále se vyjadřují jako adjektiva v predikátu, určitá slovesa apod. Jednotlivých OZB a jejich různého řečového vyjádření se různě využívá v textech v závislosti na tematice, individuálním stylu autora aj.; zde však bude třeba zkoumat i pojmenování dalších barev a barevných odstínů, jejich kombinatoriku, uplatnění v kontextu, metaforiku atd., a to i ve vztahu ke stylové normě a jejímu vývoji.

 

LITERATURA

 

ANDRÉ, J.: Etude sur les termes de couleur dans la langue latino. Paris 1949.

BECOLD, V.: Učenije o cvetach po otnošeniju k iskusstvu i technike. Petrohrad 1878.

BEČKA, J. V.: Slohová platnost přídavného jména. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Philologica I, 1960, s. 5—32.

BERLIN, B. - KAY, P.: Basic colour terms. Berkeley - Los Angeles 1969.

BIDU-VRANCEANU, A.: Esquisse de système lexico-sémantique: les noms de couleur dans la langue roumaine contemporaine. Revue roumaine de linguistique, 1970, č. 2, s. 129—140; č. 3, s. 267—278.

BLÜMNER, H.: Die Farbenbezeichnungen bei den römischen Dichtern. Berliner Studien, 13, 1892, s. 134—158.

BRAGINA, A. A.: „Cvetovyje“ opredelenija i formirovanije novych značenij slov i slovosočetanij. In: Leksikologija i leksikografija. Moskva 1972, s. 73—104.

BROMLEY, M.: The linguistic relationships of Grand Valley Dani. Oceania, 37, 1967, s. 286—308.

DOKULIL, M.: Tvoření slov v češtině 1. Praha 1962.

DOKULIL, M.: Slovesa odvozená ze jmen přídavných označujících barvy. NŘ, 55, 1972, s. 131—141.

FISCHER, W.: Farb- und Formbezeichnungen in der Sprache der altarabischen Dichtung. Wiesbaden 1965.

GIPPER, H.: Die Farbe als Sprachproblem. Sprachforum, 1, 1955, s. 135—145.

GIPPER, H.: Bausteine zur Sprachinhaltsforschung. Düsseldorf 1969.

GOETZ, K. E.: Waren die Römer blaublind? Archiv für lateinische Lexikographie und Grammatik, 14, 1905, s. 75—88.

HERNE, G.: Die slavischen Farbenbenennungen. Uppsala 1954.

HORÁK, Z. - KRUPKA, F.: Fyzika. Praha 1976.

HORÁLEK, K.: Filozofie jazyka. Praha 1967.

HORECKÝ, J.: Názvy farieb v slovenčine. SlR, 28, 1963, s. 218—223.

HRABĚ, V.: Jazyk a leninská teorie odrazu. NŘ, 64, 1981, s. 113—124.

ILLIČ-SVITYČ, V. M.: Opyt sravnenija nostratičeskich jazykov. Moskva 1971. Rec. A. Lamprecht - M. Čejka v SaS, 36, 1975, s. 62—69; V. Skalička v JA, 11, 1974, s. 22—24.

ISTOMINA, Z. M.: Formirovanije differencirovočnych reakcij na čuvstvennyje priznaki u detej rannego vozrasta. In: Myšlenije i reč’. Moskva 1963, s. 153—172.

JELÍNEK, J. - BEČKA, J. V. - TĚŠITELOVÁ, M.: Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce. Praha 1961.

KACNEL’SON, S. D.: Tipologija jazyka i rečevoje myšlenije. Leningrad 1972.

[28]KOŘENSKÝ, J.: Problémy konstrukce gramatiky ze sémantického východiska. SaS, 39, 1978, s. 15—24.

KŘÍSTEK, V.: Pojmenování barev a jejich uplatnění v kontextu. In: Zborník filozofickej fakulty Univerzity Komenského. Bratislava 1979, s. 131—138.

KURYŁOWICZ, J.: Dérivation lexicale et dérivation syntaxique. In: Esquisses linguistiques, 1960.

LEISI, E.: Der Wortinhalt. Heidelberg 1967.

LENNEBERG, E. H.: Biological foundations of language. New York 1967.

LETTENBAUER, W.: Nazvanije cveta v slavjanskich jazykach. In: 4. meždunarodnyj s’jezd slavistov (materialy diskussii), 2. Moskva 1962.

LJUBIMOVA, J. D.: K probleme slovesnych i čuvstvennych obobščenij (na materiale nazvanij cveta v evenkijskom jazyke). In: Myšlenije i reč’. Moskva 1960, s. 62—71.

LOSEV, A. F.: Znak, simvol, mif. Moskva 1982.

MAER, A. - PAUL, M. R.: A dictionary of colour. New York 1930.

NOVÁK, V. - LINHART, J.: Dialektika kategorie odrazu ve fyzice, biologii a psychologii. Filozofický časopis, 24, 1976, s. 369—399.

PAVLOVSKÝ, E.: Rusko-slovenská terminológia farieb. Slovenské odborné názvoslovie, 1, 1953, s. 247—251.

PETROVA, Z. M.: Složnyje prilagateľnyje v poezii vtoroj poloviny XVIII. v. In: Processy formirovanija leksiki russkogo literaturnogo jazyka. Moskva - Leningrad 1966, zvl. s. 170—175.

POKORNY, J.: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch. Bern - München 1959.

RIVERS, V. H. R.: Introduction and vision. In: Reports on the Cambridge anthropological expedition to the Torres straits. Vol. 2. Physiology and Psychology, 1, 1901.

ROGERS, E.: El color en la poesia española del Renacimiento y del barroco. Revista de Filologia Española, 47, 1964, s. 247—261.

SKARD, S.: The use of colour in literature. A survey of research. Proceedings of the America philosophicae society, 1946, s. 90, č. 3.

SLOVNÍK SPISOVNÉHO JAZYKA ČESKÉHO. Praha 1960—1971.

SOUČKOVÁ, J.: O problematice označení barev v rusko-české frazeologii. Ruský jazyk, 27, 1976/77, s. 340—344.

SVOBODA, K: Neshodný přívlastek adjektivní (konstrukce typu něco veselého). SaS, 35, 1974, s. 269—274.

ŠEMJAKIN, F. N.: K voprosu ob otnošenii slova i nagljadnogo obraza (cvet i jego nazvanija). In: Myšlenije i reč’. Moskva 1960, s. 5—48.

ŠEMJAKIN, F. N.: K probleme slovesnych i čuvstvennych obobščenij (na materiale nazvanij cveta v neneckom i seľkupskom jazykach). In: Myšlenije i reč’. Moskva 1960, s. 49—61.

ŠEMJAKIN, F. N.: K probleme slovesnych i čuvstvennych obobščenij (na materiale nazvanij cveta v čukotskom jazyke). In: Myšlenije i reč’. Moskva 1960, s. 72—75.

ŠKULTÉTY, J.: Vzťahové prídavné mená označujúce farebné odtiene. Kultúra slova, 6, 1972a, s. 203—206.

ŠKULTÉTY, J.: Španielske adjektiva vyjadrujúce červenú farbu. PhilPrag, 54, 1972b, s. 180—183.

ŠKULTÉTY, J.: Kapitoly z chromatickej terminológie slovenčiny a románskych jazykov. Univerzita Komenského. Bratislava 1979.

ŠMOK, J. - PECÁK, J.: Barevný proces (učební text AMU). Praha 1972.

ŠTĚPÁN, J.: K tzv. odrazové sémantice. JA, 16, 1979, s. 65—66.

ŠTĚPÁN, J.: Odkazování za hranici věty k časovým významům nevyjádřené myšlenky. SaS, 42, 1981a, s. 31—35.

ŠTĚPÁN, J.: K zapojení lexikálně vyjádřených časových obsahů do věty. SaS, 42, 1981b, s. 200—208.

ŠTĚPÁN, J.: K zapojení lexikálně vyjádřených základních prostorových obsahů do věty. SaS, 43, 1982, s. 102—112.

[29]TĚŠITELOVÁ, M.: Otázky lexikální statistiky. Praha 1974.

ZIMEK, R.: Sémantická výstavba věty. Praha 1980; rec. JA, 18, 1981, s. 66—68; SaS, 43, 1982, s. 37—42.

ZOLLINGER, H.: A linguistic approach to the cognition of colour vision in man. Folia linguistica, 9, 1976, s. 265—292.

 

R É S U M É

On names of colours and their use in present-day Czech

Names of colours in a language and ways they incorporate into sentences are historically depending on different living conditions of various ethnic groups on the one hand, and on different degrees to which various aspects of their thought have developed on the other. In speech the contents of basic colours (CBC) are expressed mostly by means of adjectives indicating that CBC in sentences are qualities of objects, general notions “independent” of actual objects (in the phrase bílé vlasy - white hair the adjective is “independent” of the actual object, while the situation is different in the phrase švestková barva - plum colour, in which the adjective is dependent on the name švestka - plum). The author shows — in Czech taken as an example — that CBC may be expressed by means of adjectives in the predicate, too (křídla jsou bílá - the wings are white), finite verbs (lilie se bělaly - the lilies showed white, kapradí žloutne - the ferns are getting yellow), nouns that generalize and define CBC as independent phenomena (čerň, černost oblohy - the blackness of the sky) etc. The use of CBC in present-day Czech fiction is outlined.

Slovo a slovesnost, volume 44 (1983), number 1, pp. 22-29

Previous Petr Karlík: K významu kondicionálu minulého

Next Vlasta Straková: Pragmatické modifikace slovesné sémantiky (Příspěvek k derivační typologii)