K problémům psané normy jazyka a vnitřní řeči

Josef Vachek

[Discussion]

(pdf)

К проблеме письменной нормы языка и внутренней речи / Problems of written language norm and inner speech

Lze jistě jen uvítat, pojímá-li přední český jazykovědec svou stať o psaném jazyce a vnitřní řeči (Horálek, 1982) jako úvod do diskuse. Opravdu tu běží o problematiku závažnou, která vyjasnění potřebuje. Aby ovšem taková diskuse mohla být užitečná, je třeba hned na jejím počátku odstranit některá nedorozumění a upřesnit některé vývody ve stati tuto diskusi uvádějící.

Snad mi bude prominuto, budu-li se nejdříve zabývat nedorozuměním, které se týká mého článku vyšlého už před třiačtyřiceti lety (Vachek, 1939). Na základě tohoto článku mne K. Horálek řadí mezi zastánce názoru, „že psaný jazyk, resp. psaná norma jazyková je úplně samostatná a na normě mluvené nezávislá“. Popírám prý, že by vedle psané a mluvené normy „existovala ještě ‚univerzální‘ norma, oběma komunikačním normám společná“ (215). To ovšem není správná reprodukce mých názorů. Nikdy jsem neprohlašoval úplnou samostatnost normy psané a její nezávislost na normě mluvené; konstatoval jsem však „určitý stupeň autonomie“ psané normy, daný její speciální funkcí v jazykových společenstvích, v kterých si vývoj společenských potřeb vznik normy psané vynutil. Dále jsem se nestavěl proti „univerzální“ normě společné oběma komunikačním normám, ale proti něčemu kvalitativně odlišnému. Jak je vidět z dalšího kontextu tehdejšího mého výkladu, stavěl jsem se tam proti abstraktnímu idealistickému saussurovskému pojetí langue, chápané jako „une forme, non une substance“. V podtextu mi tu dále šlo i o skrytou polemiku s glosematickým pojetím jazykového systému, jež saussurovskou koncepci dovádělo do krajnosti. Tento aspekt mé formulace nebylo tehdy dobře možno vyjádřit explicitně (kodaňský Kroužek tehdy velmi přátelsky spolupracoval s pražskou školou a dokonce vymohl u dánských a norských institucí finanční podporu, která vydání 8. svazku pražských Travaux umožnila, tedy právě toho svazku, v kterém můj článek vyšel). Jak zcela oprávněná byla tehdy má skrytá polemika, ukázalo později pojednání předního člena kodaňské školy (Uldall, 1944), který viděl v soustavách řeči mluvené (speech) a psané (writing) jen dvě realizace téhož jazykového systému, a to dvě „z nekonečného počtu možných“. (K této problematice jsem se po létech ještě vrátil ve své stati — Vachek, 1980.)

V článku z r. 1939 jsem ovšem zdůraznil, jak to i Horálek kvituje, funkční specifičnost psaných promluv (a normy psané, jež je jejich základem). Mimo to však — a o tom se Horálek nezmiňuje — jsem zdůraznil, že se ve vyspělých jazykových společenstvích psaná norma jazyka postupně vyvíjí ze znakového systému původně sekundárního v znakový systém primární (srov. i mou stať Vachek, 1945—9) — to je nutno zvláště zdůraznit, protože právě v této primární znakové funkci záleží ona částečná autonomie jazykové normy psané vůči jazykové normě mluvené. Protože se dále Horálek omezil na mé vývody třiačtyřicet let staré a nechal bez povšimnutí [132]mé práce pozdější (ač tu poslední, Vachek, 1973, v svém soupise literatury uvádí),[1] unikly mu některé zvláště závažné funkcionální rysy obou koexistujících norem jazyka, především vzájemná funkční komplementárnost projevů mluvených a psaných (daná tím, že v některých životních situacích se uživateli jazyka jeví vhodnějším použít prostředků normy mluvené, v jiných naopak normy psané). Funkčně jsou ovšem pojaty i mé definice normy mluvené a psané, v nichž Horálkovi vadí údajná neurčitost pojmů reakce a situace. Chápeme-li však jazyk jako funkční systém, je význam těchto pojmů jasný: jazykové prostředky v tomto pojetí umožňují členu jazykového společenství reagovat na všechny situace, v nichž se ocitá, jinak řečeno, uspokojovat všechny vyjadřovací potřeby, ať už byly vyvolány faktory vnějšími nebo vnitřními, psychickými). (Jen mimochodem podotýkám, že protiklad stimulus : reakce je v světové jazykovědě běžný již přes půl století a nikdy nebyl pokládán za příliš neurčitý.) Funkčně se v mé koncepci vykládá i vznik psané normy — vzniká tehdy, když se v průběhu historie jazykového společenství projeví potřeba její existence. Tolik tedy pro domo mea.

Věnujme nyní pozornost problematice vnitřní řeči. Podle Horálka „obě základní komunikační formy lidské řeči (tj. mluvená a psaná, J. V.) závisí na řečové aktivitě mentální, jež se běžně realizuje i nezávisle na formách komunikačních“. Horálek je překvapen, že jsem „ponechal bez povšimnutí stanovisko k vnitřní řeči vyslovené už r. 1929 v Tezích Pražského lingvistického kroužku“. Stejně je však překvapen i tím, že ani sovětská psycholingvistika, vycházející z prací L. S. Vygotského, nevyvodila z existence vnitřní řeči „žádné důsledky pro vztahy psaného jazyka k jazyku mluvenému“. Co můžeme z našeho stanoviska na tyto připomínky odpovědět?

Zmínka o vnitřní řeči v Tezích PLK je opravdu překvapující, už proto, že je ve struktuře Tezí zcela izolovaná — nikde jinde se k ní nevracejí. Varování, aby se nepřeceňoval význam vnější zvukové stránky pro jazyk, je mimoto v jistém rozporu s důrazem, který tytéž Teze kladou na význam stránky akustické (Vachek, red., 1970, s. 38 a 43). Není ostatně dost jasné, jak se zmínka o vnitřní řeči do Tezí vůbec dostala, stejně jako souvislost této zmínky s požadavkem vysloveným v téže větě, že je třeba „všímati si zvláště potenciálních jevů jazykových“. Jak známo, potenciálnost, jak ji Mathesius pojímá, se velmi zřetelně uplatňuje právě v promluvách mluvených, tedy v řeči projevené (a právě na nich Mathesius svoje pojetí potenciálnosti demonstroval).

Zdá se, že zmínku o vnitřní řeči v Tezích inspirovala situace v sovětské jazykovědě, kde se v druhé polovině dvacátých let zájem o tuto kategorii projevoval — a jevil se tak i v monografii Vološinovově (1929), kterou ve své stati cituje i Horálek. Nicméně lze usuzovat, že autor příslušné zmínky o vnitřní řeči v pražských Tezích Vološinovovy názory na vnitřní řeč sotva znal (najdou se u Vološinova hlavně na s. 49—50). Ostatně se problematika vnitřní řeči nejeví jako centrální oblast Vološinovova zájmu, a proto také se o ní zmiňuje jen útržkovitě v několika poznámkách. Konstatuje, že kategorie, které si lingvistika vypracovala pro analýzu tvarů řeči vnější, jsou pro rozbor řeči vnitřní nepoužitelné, leda ve velmi podstatném, základním přepracování. Jak uvádí i Horálek, pokládá Vološinov za jednotky vnitřní řeči celky mnohem větší, [133]než je slovo: celky ty poněkud připomínají odstavce řeči monologické, zčásti i to, co Vološinov označuje jako „repliky dialogu“. Mezi takovými jednotkami neexistuje spojení gramatické nebo logické, ale spíše emocionální. Vyjasnění zákonitosti vnitřní řeči Vološinov očekává od průzkumu promluv a dialogů. (Z Vološinova zřejmě později čerpal inspiraci V. Skalička (1937), aniž ovšem v svém pojednání nějak reagoval na problematiku vnitřní řeči.)

Je velmi nepravděpodobné, že by inspirátor toho úseku Tezí, kde je zmínka o vnitřní řeči, byl měl na mysli právě ty její rysy, jež jako charakteristické pro ni uvádí Vološinov. Spíše měl na mysli promluvy stylizované jako projevy mluvené, ale hlasně nerealizované (tedy „myšlené pro sebe“), a jedině takové promluvy by snad mohly odpovídat tomu, co i Horálek rozumí „řečovou aktivitou mentální v podobě nekomunikované“. Je opravdu velmi pozoruhodné, že se v pražské škole otázky vnitřní řeči nikdy nezkoumaly. Jistě je hodně pravdy na Horálkově vysvětlení, že tomu tak bylo proto, že se „vnitřní řečová aktivita vymyká do značné míry možnostem objektivního zkoumání“ (213). Ale určitě to nebyl důvod jediný a snad ani ne hlavní. Lze právem předpokládat, že přední členové pražské školy (určitě alespoň Havránek a Jakobson) dobře znali práci L. S. Vygotského, vydanou r. 1934, která se velmi podrobně zabývala vnitřní řečí a jejím vztahem k řeči jak mluvené, tak psané. Z Vygotského vývodů již tehdy jasně vyplynulo, že jazykověda může z materiálu vnitřní řeči získat žeň opravdu jen velmi skrovnou. Sovětský badatel dospěl k přesvědčivému závěru, že „syntax vnitřní řeči je přímo protikladná k syntaxi řeči psané“ a že „mezi těmito dvěma póly stojí syntax řeči mluvené“ (citováno zde i dále podle překladu J. Průchy z r. 1971). Vnitřní řeč je podle Vygotského „maximálně svinutá, zkrácená, stenografující“, zatímco psaná řeč je „maximálně rozvinutá, i formálně více dokončená než mluvená řeč“. Vygotskij dále na vnitřní řeči zdůrazňuje její „zkratkovitost a eliptičnost“. Stejná redukce, jaká postihuje syntax, charakterizuje podle Vygotského i fonetickou stránku vnitřní řeči: „Ve vnitřní řeči nikdy nepociťujeme potřebu vyslovovat slova až do konce … Vnitřní řeč je v přesném smyslu řečí téměř beze slov“ (s. 281). S tím plně souhlasí i Žinkinova formulace (1958), citovaná i Horálkem, že „vnitřní řeč ve své podstatě není verbální, nýbrž obrazově představová“. Vygotskij uzavírá své výklady (na s. 286) konstatováním, že „přechod od řeči vnitřní k vnější není přímým překladem z jednoho jazyka do druhého …, ale že je restrukturací řeči (kurzíva Vyg.), proměnou zcela svérázné syntaxe, smyslové i hláskové stavby vnitřní řeči na jiné strukturní formy, charakteristické pro vnější řeč“. — Konečně stojí za povšimnutí, že s Vygotského charakteristikou vnitřní řeči jsou v plné shodě i pozorování A. R. Luriji (1979), opírající se také o práce A. A. Leonťjeva, A. N. Sokolova aj.

V podstatě téhož názoru jako Lurija je i polský badatel E. Grodziński (1976). I on zdůrazňuje strukturní rozdíly mezi řečí vnitřní na straně jedné a řečí mluvenou nebo psanou na straně druhé. Vnitřní řeč je obvykle zkracována, je fragmentární, často chaotická, přeskakuje z jednoho předmětu na druhý. Celé věty řeči mluvené bývají ve vnitřní řeči nahrazovány jednotlivými slovy, někdy dokonce i zlomky slov (s. 71). Zvláště pozoruhodné jsou u Grodzińského ty pasáže jeho knihy, v nichž uvádí způsoby, jimiž beletrističtí autoři usilují o zachycení vnitřní řeči svých hrdinů známou metodou tzv. „stream of consciousness“ (tak např. v Ulyssovi Jamese Joyce). Avšak ani v takových případech nejde o reprodukci skutečné vnitřní řeči; právem zdůrazňuje Grodziński, že pokus o její opravdu věrnou reprodukci by byl prostě nesrozumitelný. To, s čím se v beletrii v takovýchto případech setkáváme, jsou pokusy — nesporně zajímavé — o zprostředkování psychických pochodů u hrdiny, ale tomuto prostředkování slouží jako nástroj promluvy psané; i když simulují syntaktickou uvolněností a tematickou nesoustředěností některé rysy řeči vnitřní, jsou ještě příliš explicitní a příliš málo eliptické, aby takovou řeč věrně reprodukovaly. [134]Můžeme si tu ještě jednou připomenout Horálkův správný výrok o tom, že se vnitřní řeč do značné míry vymyká možnostem objektivního zkoumání — ještě přesněji by se dalo říci, že vnitřní řeč je objektivními, kontrolovatelnými metodami prostě neuchopitelná, a proto se sotva může stát předmětem lingvistické analýzy v plném slova smyslu.

Poslední bod, který je tu třeba komentovat, se týká Horálkovy teze, že vnitřní řeč plní funkci nikoli komunikativní, ale kognitivní. Není jistě pochyby, že se ve vnitřní řeči musí odrazit výstavba soustavy poznatků, jak postupně probíhá u každého člena daného jazykového společenství (a tomuto procesu věnovali i američtí lingvisté, např. i u nás dobře známá M. Mathiotová, 1970, bedlivou pozornost). Avšak těžko si lze představit, že by se kognitivní funkce u členů jazykového společenství mohla vynořit takřka „ex nihilo“ — nepochybně se uplatňuje na základě poznatků získaných komunikací v rámci daného jazykového společenství. Velmi přesvědčivě to plyne i z Lurijova rozboru pokusů Vygotského, na něž navazovaly i pokusy Galperinovy. Lurija poukazuje na to, že se dítě už od svého narození projevuje jako společenská bytost: jeho společenské spojení se ukazuje od prvých styků s jeho matkou, která je oslovuje, učí je plnit své pokyny a tak vytváří jeho první poznatky. Význam komunikace jako základní jazykové funkce si v poslední době stále víc uvědomuje i psycholingvistické bádání, jak o tom přesvědčivě referuje I. Nebeská (1982). Je ovšem třeba pojímat komunikační funkci jazyka v plné šíři, od běžných životních situací přes specializované fungování odbornické až k přesným formulacím kontextů vědních na straně jedné a k esteticky zaměřenému jazyku básnickému na straně druhé. Stojí za povšimnutí, že už Vološinovovi vnitřní řeč připomíná dialogické repliky, tedy zase komunikativní situaci, a že také Vygotskij na jednom místě (v čes. překladu na s. 279) mluví o vnitřní řeči jako o „sdělování sobě samému“.

Všechny tyto okolnosti se mi zdají přesvědčivě dokazovat, že funkční koncepce psané normy jazyka, jak jsem se ji opětovně pokoušel formulovat (a stručně ji zde připomněl), opravdu nejvýstižněji zachycuje její podstatné rysy a že ani skutečnosti vnitřní řeči nemohou na tom nic změnit, protože i ony mají koneckonců charakter funkčně komunikativní. Myslím, že právě tuto funkční specifičnost psané normy a psaných promluv nutno bedlivě uvážit při další diskusi o dané problematice.

 

LITERATURA

 

GRODZIŃSKI, E.: Mowa wewnętrzna. Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1976.

HORÁLEK, K.: Psaný jazyk a vnitřní řeč. SaS, 43, 1982, s. 213—218.

LURIJA, A. R.: Jazyk i soznanije. Moskva 1979.

MATHIOT, M.: The semantic and cognitive domains of language. In: Cognition: a multiple view. Ed. P. L. Garvin. New York 1970, s. 249—276.

NEBESKÁ, I.: Některé psycholingvistické přístupy k textu. SaS, 43, 1982, s. 221—229.

SKALIČKA, V.: Promluva jako lingvistický problém. SaS, 3, 1937, s. 163—166.

ULDALL, H. J.: Speech and writing. Acta linguistica (Copenhagen), 4, 1944, s. 11—16.

VACHEK, J.: Zum Problem der geschriebenen Sprache. TCLP, 8, 1939, s. 94—104.

VACHEK, J.: Some remarks on writing and phonetic transcription. Acta linguistica (Copenhagen), 5, 1945—9, s. 86—93.

VACHEK, J.: K obecným otázkám pravopisu a psané normy jazyka. SaS, 25, 1964, s. 117—126.

VACHEK, J.: Teze (Pražského lingvistického kroužku) předložené Prvému sjezdu slovanských filologů v Praze 1929. In: U základů pražské jazykovědné školy. Ed. J. Vachek. Praha 1970, s. 35—65.

VACHEK, J.: The present state of research in written language. Folia linguistica, 6, 1972, s. 47—61.

[135]VACHEK, J.: Written language. General problems and problems of English. The Hague - Paris 1973. Vyšlo i v něm. překladu R. Baudischové pod názvem Geschriebene Sprache. Allgemeine Probleme und Probleme des Englischen. In: Grundlagen der Sprachkultur. Teil 1. Red. J. Scharnhorst - E. Isingová. Berlin 1976, s. 240—295.

VACHEK, J.: Selected writings in English and general linguistics. (Prague - The Hague and Paris 1976).

VACHEK, J.: Glossematics and written language. In: Linguistic studies offered to Bertha Siertsema. Ed. D. J. van Alkemade et. al. Amsterdam 1980, s. 307—312.

VOLOŠINOV, V. N.: Marksizm i filosofija jazyka. Moskva 1929.

VYGOTSKIJ, L. S.: Myšlenije i reč’. Moskva 1934. Český překlad J. Průchy Myšlení a řeč. Praha 1971.

ŽINKIN, V. J.: Mechanizmy reči. Moskva 1958.

Slovo a slovesnost, volume 44 (1983), number 2, pp. 131-135

Previous Petr Mareš: Metajazyk, metařeč, metatext

Next Slavomír Utěšený: Práce o charakteristických rysech brněnské mluvy