Prefixace a slovesný vid (K prefixům prostě vidovým a subsumpci)

Miroslav Komárek

[Articles]

(pdf)

Префиксация и глагольный вид (К чисто видовым префиксам и субсумпции) / Prefixation and verbal aspect (On simply aspectual prefixes and subsumption)

[*]1. Nejvýznamnějším obdobím ve vývoji moderní české aspektologie je dvacet let od r. 1942, kdy vyšla důležitá studie I. Poldaufa Mechanismus slovesných vidů v nové češtině (1942), do r. 1962, kdy vychází práce F. Kopečného Slovesný vid v češtině (1962), na rozdíl od Poldaufa přihlížející také k slavistickým a historickým souvislostem českého slovesného vidu. V této monografii je možno vidět syntézu pozitivních výsledků, ke kterým došli v tomto dvacetiletí jak uvedení dva lingvisté (nejednou v plodné vzájemné diskusi), tak i další aspektologové doma i v zahraničí. A mezi těmito daty vyšly u nás i důležité práce zaměřené ke vzniku a historickému vývoji slovanského slovesného vidu a k jeho stavu v nejstarším písemně doloženém období slovanských jazyků; za všechny uvedeme studii I. Němce Geneze slovanského systému vidového (1958).

Všechny tyto práce spolu těsně souvisí a jsou si metodologicky blízké.[1] Zvláště v pracích I. Poldaufa a F. Kopečného byly vymezeny základní rysy českého vidového systému a zároveň se v nich vyhranily zásadní postoje k této kategorii a ustálily nejdůležitější pojmy a termíny potřebné k jejímu popisu. Důležité je, že podstatné společné prvky jejich pojetí působily i na další práce o slovesném vidu a jeho prostředcích, a to nejen v jazykovědě československé.[2]

Naším cílem není analýza shod a rozdílů mezi názory F. Kopečného a I. Poldaufa ani jejich registrace. Jisté je, že oba na sebe navzájem působili a že jejich střetávání nejednou vedlo k cenné syntéze, která rozdíly mezi nimi do značné míry setřela. Všimneme si zde jejich zásadního postoje k slovesnému vidu a pak těch shod a rozdílů, které se týkají vlastního tématu našeho příspěvku, tj. prefixace. Ta má v systému slovesného vidu i v koncepcích obou uvedených autorů postavení klíčové a právě v tomto bodě je souvislost mezi nimi zcela evidentní.

 

2. Společné oběma autorům je především chápání slovesného vidu jako vysoce abstraktní gramatické kategorie, která přerůstá slovníkovou a slovotvornou bázi, na níž a s jejíž pomocí se realizuje; znamená to i důsledné odlišování vidu od tzv. způsobů slovesného děje. Oba počítají se základním privativním vidovým protikladem dokonavosti/nedokonavosti (jisté rozdíly jsou v jeho sémantické interpretaci) a v rámci nedokonavých sloves s protikladem násobenosti/nenásobenosti, přičemž z násobenosti shodně vylučují distributivnost.[3]

V podstatě shodně chápou oba autoři formální vidotvorné postupy: prefixaci — kromě některých výjimek, o kterých se zmíníme — jako prostředek perfektivizační a sufixaci jako prostředek imperfektivizační (kromě sufixu -ne/nu/nou-) a také jako [258]prostředek tvoření sloves násobených. Oba postupy pokládají shodně za tvaroslovné a slovesa vidového páru za tvary téhož lexému.

Poznatek, že se slovesa nedokonavá tvoří z dokonavých sufixací (dát → dávat) a slovesa dokonavá z nedokonavých (ovšem také dokonavých) prefixací (péct → upéct), jistě není nový (srov. např. již Miklošič, 1883, s. 286), přesto však ještě dlouho v našem století přežívají rozpaky vyplývající z existence nedokonavých sloves obsahujících prefixy.[4] Nový pohled na vidovou stránku prefixace, který zčásti tyto rozpaky překonává, přináší Poldauf (1942) důležitým pravidlem, podle něhož sloveso obsahující prefix — kromě některých výjimek — je dokonavé tehdy, je-li zbytek slovesa schopen samostatné existence jako sloveso nedokonavé (např. vy-nést). K výjimkám počítá jednak ty případy, kdy zbytková část je homonymní se slovesem příznakově násobeným (např. vy-dělávat), jednak některé případy další (Poldauf, 1954a, s. 49n.; 1968, s. 247n.). Závažnost vztahu, který je vyjádřen tímto pravidlem, potvrzuje se i některými historickými změnami ve formální soustavě českého vidu: tak např. imperfektiva typu vychodit, vynosit apod., jejichž část zbývající po oddělení prefixu byla homonymní se slovesy chodit, nosit apod., byla od 14. stol. nahrazena téměř ve všech českých nářečích slovesy vycházet, vynášet apod.

Již na první pohled je však zřejmé, že toto pravidlo postihuje jen povrchovou, jevovou stránku vidové funkce prefixace. Přesně vymezuje hranice informace, kterou dává o vidu struktura slovesného tvaru, ale nestačí k pochopení těch případů, ve kterých je zbytková část slovesa pouze homonymní s imperfektivem bez prefixu. Sám Poldauf byl aplikací tohoto pravidla sveden k mylnému závěru, že prefix nemá perfektivizační sílu u sloves jako navracet se, neboť existují dvojice jako vrátit se/navrátit se, vracet se / navracet se (Poldauf, 1954a, s. 49). Podstata věci je v tom, že vztah postižený uvedeným pravidlem je pouze vnějším projevem existence vztahu hlubšího, a to fundace: perfektivní je sloveso s prefixem tehdy, je-li fundováno imperfektivem, popř. i perfektivem bez tohoto prefixu. Pojem fundace je synchronní, avšak zároveň jím přichází ke slovu stránka vzniková, generativní: např. sloveso navracet se není dokonavé, protože není fundováno slovesem vracet se, nýbrž navrátit se, tj. přímo nevzniklo prefixací.[5]

Poldauf ovšem počítá, jak jsme naznačili, i s dalšími případy neperfektivizujících prefixů. Kromě futurálního prefixu po- a tzv. dlouhých prefixů (např. závidět, příslušet), což jsou případy nesporné, je to prefix u- v tzv. schopnostních slovesech (kapacitivech) unesu, uvezu, uzvednu, ujdu, uběhnu, uletím, udržím aj.; ve výčtu výjimek ze svého pravidla Poldauf tato slovesa sice výslovně neuvádí, ale vyplývá to z jeho pojetí těchto sloves jako imperfektivních (Poldauf, 1968, s. 254; 1954a, s. 58; 1964, s. 50). Blíže k pravdě však je podle našeho názoru Kopečný (1962, s. 36n.), který tato slovesa pokládá za dokonavá a jen upozorňuje na jejich blízkost k těm imperfektivům, jež rovněž vyjadřují schopnost (např. umím). Kopečný označuje tato slovesa jako neaktuální perfektiva a umisťuje je ve schématu slovesného vidu hned vedle sloves obouvidých (1958, s. 108).

Poldauf své pojetí kapacitiv jako imperfektivních zdůvodňuje tím, že nevyjadřují proces probíhající v čase, neodpovídají na otázku Co se děje?, a proto je není možno shrnout v hotový fakt perfektivem (1968, s. 254). Nelze však pominout těsnou souvislost těchto kapacitiv s perfekti[259]vy, která rovněž mohou vyjadřovat schopnost: Ten toho ale vypije! Stroj vyrobí za směnu tisíc kusů. Toho je si vědom i Poldauf, ale poměr kapacitiv k perfektivům vidí jen jako „vypůjčování tvaru od sloves dokonavých“ (1964, s. 50). Perfektiva, jež vyjadřují schopnost, a kapacitiva však společné vlastnosti mají: je to jednak neaktuální platnost, jednak explicitní zaměření k výsledku (samozřejmě neaktuálnímu, předpokládanému) a shodné jsou i další rysy, zvl. nemožnost tvořit opisné futurum.[6] U těchto neaktuálních perfektiv není ovšem zcela jasný poměr mezi schopnostním užitím a vyjadřováním konkrétního děje. Zdá se, že konkrétní minulý děj mohou vyjádřit slovesa ujít, uběhnout, uletět (např.: Když ušel/uběhl/uletěl sto metrů, byl unaven), ale nikoli unést, uvézt, uzvednout, udržet, dovést (např. zvolání Představ si, on to uzvedl! po zdařilém vzpěračském výkonu se týká spíš latentní schopnosti, která se ve výkonu nečekaně projevila, než děje samého).[7]

 

3. Otázka verbálních prefixů jako vidotvorných prostředků je komplikována, jak známo, tím, že prefixy nemění jen vid imperfektiva, nýbrž obvykle svým významem různě modifikují jeho lexikální význam. To je rozdíl od verbálních sufixů, neboť ty (zase kromě omezeného počtu výjimek) lexikální význam slovesného základu nemění. Samozřejmě pojetí slovesného vidu jako korelace, realizované dvojicemi sloves navzájem odlišených jen videm, nemůže připustit u sloves vidové dvojice jiný rozdíl než vidový.[8] Radikálně na to reagoval S. Karcevskij (1927, s. 107), který prefixaci z vidotvorných postupů vyloučil (změna vidu jen doprovází změnu sémantickou) a za „gramatické“ vidové dvojice považuje pouze ty, ve kterých imperfektivum vzniklo sufixací perfektiva.[9] Sémantický rozdíl v dvojicích utvořených prefixací však může být různého stupně: od zřejmé změny významu (dělit - přidělit) až ke změnám nepatrným a někdy — jak se soudí — i nulovým (vařit - uvařit, psát - napsat). Z toho vychází pojem a termín „prázdná, (prostě) vidová předpona (préfixe vide, pustaja, čisto vidovaja pristavka)“ apod. pro ty případy, kdy sémantická modifikace prostého slovesa prefixem inklinuje k nule.

Do těchto otázek zasáhl pronikavě I. Poldauf (1942; 1954a; 1954b) tím, že rozlišil dvě skupiny prefixů, kterým lze přičíst vidotvornou, perfektivizační funkci — beze změny významu sloves: (1.) prefixy prostě vidové, (2.) prefixy subsumpční čili řadicí. Prefixy prvé, neproduktivní skupiny charakterizuje jako neslučitelné s významem slovesa, synchronně nemotivované historismy (jako příklad uvádí pro-mluvit). V druhé, produktivní skupině jde naopak o prefixy s jasnou sémantickou funkcí a jen neschopné přidat něco slovesnému základu, poněvadž vyjadřují to, co je už obsaženo ve významu základového slovesa (jako příklad uvádí slovesa pro-vrtat, za-dusit, od-dělit). Tím navazuje Poldauf na starší výklad S. Agrella (1908) o genezi vidových předpon. Této druhé, produktivní skupiny prefixů se týkají i formulace další: „Řadicí předponou se z významu slovesa vytýká význačný rys … Toto vytýkání ztrácí sémantický charakter, jen jeho vyjádření, předpona, splňuje v poměru k vlastnímu slovesu gramatický úkol: odlišuje dokonavý tvar. Základem vytýkání je ovšem sémantická klasifikace dějů …“ (Poldauf, 1954a, s. 50n.).

Proti těmto dvěma typům prefixů s vidovou funkcí pak staví Poldauf prefixy lexikální, jimiž se tvoří nová slovesa; zde je změna vidu jen průvodní. Důležité je Poldaufovo zjištění, že jádrem vidotvorné prefixace jsou prefixy subsumpční, kdežto prostě vidových prefixů je pouze poměrně malý počet. Subsumpci (nadále se omezíme [260]z důvodů, které uvedeme níže, na tento termín) chápe tedy Poldauf jako dominantní druh vidotvorné prefixace. Toto jeho pojetí se ukázalo jako inspirující a stalo se jedním ze základních kamenů naší současné teorie slovesného vidu.

Neuplatnilo se však — podle našeho názoru na škodu věci — v reprezentativních dílech gramatiky slovenské: pojem subsumpce nenajdeme ani v Morfológii slovenského jazyka (1966), ani v Slovenské gramatice E. Paulinyho (1981) — mluví se tam jen o prostě vidovém prefixu. Poldaufův pojem řadicí předpony uvádí E. Sekaninová (1980, s. 15); uznává jeho podnětnost, ale bez zdůvodnění mu vytýká nepropracovanost a neaplikovatelnost na celý slovesný materiál. V uvedené práci E. Sekaninové, usilující o přesné určení sémantiky verbálních prefixů a v souvislosti s tím o registraci, definici a také vypracování terminologie způsobů slovesného děje, odpovídá oblasti prostě vidových předpon „limitativní způsob slovesného děje“, konstituovaný příznakem „limitovanosti děje“ a tvořený „lexikálně prázdnou předponou“. Volba předpony závisí na lexikálním významu perfektiva. Uvedeme-li příklady (nabalzamovať, nahromadiť, ochoreť, obmäkčiť, poslovenčiť, stvrdnúť, uloviť aj.), je jasné, že lexikálně prázdná předpona zde prakticky odpovídá subsumpční předponě Poldaufově. Důkaz o čistě vidové funkci těchto předpon vidí Sekaninová (1970, s. 29n.) v tom, že tyto předpony nelze nahradit adverbiálním určením: např. dodeliť → deliť čo do konca, ale rozdeliť → O (souhlasně cituje Šlosar, 1981, s. 122). Toto kritérium je však pochybné, neboť nebere v úvahu rozdíly mezi předponami, pokud jde o konkrétnost jejich významu, tu okolnost, že jde o prefixy subsumpční, a také potenciálnost určení tohoto druhu (v češtině je např. možná věta Nikdo nás od sebe nerozdělí). Také některé autorčiny příklady ukazují, že aplikace tohoto kritéria není bez problémů: např. vykŕmiť nelze převádět na kŕmiť koho veľa; jestliže převedeme prideliť na deliť (prideľovať) čo komu, není zde nic, co by nahrazovalo prefix, poněvadž určení čo a komu jsou obligatorní také u perfektiva prideliť.

S rozsahem Poldaufových prefixů subsumpčních se přibližně shodují také prostě rezultativní prefixy u Z. Skoumalové (1968, s. 155); kromě toho rozdílu, že se mezi ně počítají i Poldaufovy prefixy prostě vidové, jsou však zasazeny do odlišných souvislostí (Skoumalová rozlišuje tři druhy verbálních prefixů: lexikální, prostě rezultativní a ostatní „aktionsartové“).

Do své koncepce přejal subsumpci (řadicí prefixy) také F. Kopečný — srov.: „O volbě prostě zdokonavující předpony rozhoduje především zásada tzv. subsumpce: zahrnutí pod obecnější pojem“ (Kopečný, 1962, s. 91), avšak Poldaufovy pojmy jsou u něho poněkud posunuty: nestaví prefixy prostě vidové a prefixy subsumpční proti sobě, nýbrž subsumpce je pro něho sémantickou bází většiny prostě vidových prefixů (srov. uvedený citát). Častěji než o prostě vidových prefixech mluví o prostých perfektivech nebo o prostě perfektivizační (zdokonavující) funkci předpon a možnost prosté perfektivizace vidí v nepřímé závislosti na konkrétnosti významu předpony (1962, s. 92).

 

4. Rozdíly mezi oběma badateli však nejsou podstatné, poněvadž mezi prefixy s funkcí prostě vidovou počítá Kopečný vedle prefixů subsumpčních i s takovými, které jsou „z dnešního hlediska lexikálně prázdné“, „bezbarvé“, „vybledlé“, mají „oslabený význam“ apod., což je obdoba Poldaufových prefixů prostě vidových. Vážnější je už to, že se jejich vymezení těchto „lexikálně prázdných“ / „prostě vidových“ prefixů zčásti nekryje: zatímco pro Kopečného je např. prefix u- v slovesech jako učinit, udělat, uvařit „ideálně prázdný“ (1962, s. 129), přičítá mu Poldauf v těchto případech význam „vytváření, přizpůsobování předpokladů, umělého zpracování surového materiálu“ (1954a, s. 56)[10] a pokládá jej za subsumpční. Anebo naopak: zatímco Poldauf považuje za prostě vidový také prefix po- v distri[261]butivech, např. pomřít, pozamykat (1954a, s. 65), vidí zde Kopečný (1962, s. 130) právem lexikální prefix s významem „posobnostním“.[11]

Vymezení prostě vidových/lexikálně prázdných prefixů se tedy setkává s obtížemi, kritéria jsou zřejmě vágní. Projevuje se to i na slovese promluvit, které Poldauf uvádí jako příklad prostě vidového prefixu a doklad sémantické neslučitelnosti takového prefixu se slovesem. Pozornější pohled však ukáže, že tento prefix (ne ovšem jako vidový) je se stejným významem i v dalších slovesech dicendi (provolat, prohlásit, pronést, prohodit, prořeknout se, proslechnout se aj.) a také slovesech jiného významu (např. provést, prosadit, propuknout) a všude mu lze přičíst význam ‚zjevná manifestace/výsledek procesu po překonání odporu nebo fáze latence, klidu‘. Prefix pro- v slovese promluvit není tedy o nic méně slučitelný s významem prostého slovesa než týž prefix např. v slovese provrtat; podle našeho názoru má i zde charakter subsumpční (srov.: výkřik se dere z prsou, slova z úst apod.). Ukazuje se, že problém je zde kromě jiného i v tom, jak a do jaké míry konkrétně nebo naopak abstraktně se vymezí význam prefixu. Avšak vzhledem k těmto potížím je pohled Kopečného na prostě vidovou funkci prefixů realističtější, neboť počítá s neostrostí hranic mezi krajními póly této oblasti.

 

5. Už perfektiva, ve kterých se uznává prefix za prostě vidový, dávají však podnět k úvahám dalším, jež mají význam i pro výklad prefixů subsumpčních. Nabízejí se zde především dvě otázky, těsně spolu spjaté: v jaké míře je v těchto prefigovaných perfektivech splněn požadavek sémantické totožnosti obou členů párů (ve výše uvedené Poldaufově formulaci téměř maximalistický) a v jaké míře jsou imperfektiva těchto párů vůbec perfektivizovatelná.

Mezi slovesy s prefixy prostě vidovými/lexikálně prázdnými se uvádí např. zhrozit se, podivit se, pochopit, porozumět, pomyslit si (Poldauf, 1954a, s. 63n.), uvidět, uslyšet (Kopečný, 1962, s. 129). Imperfektiva, která k nim patří, ovšem pouze konstatují určitý emocionálně nebo intelektuálně hodnotící postoj subjektu (hrozit se, divit se, myslet si), adekvátnost jeho poznání (chápat, rozumět), fungování jeho smyslových orgánů ve vztahu k určitému vnějšímu stimulu (vidět, slyšet). Žádné z těchto imperfektiv nemá charakter akční, všechna (i vidět, slyšet) vyjadřují statický stav vědomí subjektu, nikoli proces. Perfektiva k těmto slovesům pak vyjadřují vznik tohoto stavu (pochopit, porozumět, uvidět, uslyšet), popř. navíc i jeho omezení na krátký časový úsek, který těsně následuje (zhrozit se, podivit se, pomyslit si), jsou tedy dynamická. O statickém významu příslušných imperfektiv svědčí možnost substituce stavovými predikáty se sponou: bylo mu to hrozné, divné, jasné apod.

Mezi perfektivy a imperfektivy v uvedených dvojicích jsou tedy sémantické rozdíly, které nelze vyložit jen jako rozdíly ve vidu. Z toho plyne, že tyto dvojice neodpovídají požadavku, který jsme citovali výše, a nelze je pokládat za vidové dvojice v striktním smyslu; a není zde tedy možno uvažovat ani o prefixech prostě vidových. Obdobné problémy jsou také u dvojic s prefixy subsumpčními: tak např. nelze za vidovou dvojici pokládat lnout (stavové sloveso) a přilnout (dějové), jak to činí Poldauf (1954a, s. 57). Nemožnost spojovat ve vidovou dvojici sloveso vyjadřující stav nebo vztah (a tedy bez dokonavého tvaru) se slovesem vyjadřujícím proces ostatně konstatuje sám Poldauf (1954a, s. 51) při kritice Veyových dvojic jako hladovět - vyhladovět.

Odpověď na druhou otázku je snad ještě důležitější. Přijmeme-li názor, že obě slovesa vidové dvojice jsou nutně mutační, tj. implikují výsledný stav, a rozdíl mezi nimi je v tom, že v dokonavém členu je závěrový, rezultativní stav příznakově pojat jako dosažený,[12] není z uvedených imperfektiv perfektivizovatelné žádné. Ani [262]jedno totiž nemá (implicitně) mutační charakter.[13] To platí také o řadě jiných sloves, u kterých se uvažuje o prefixech čistě vidových nebo i subsumpčních: kolébat, tajit, dívat se, hledět, kát se, mlčet, modlit se, spěchat, cítit, dařit se, stačit (Poldauf, 1954a, s. 60, 64), bloudit, chmuřit se, mračit se, zlobit se, mýlit se, chválit, držet, snídat, obědvat, klanět se (Kopečný, 1962, passim) atd.

Je-li ovšem třeba v uvedených a dalších případech (je jich daleko víc) uznat významový rozdíl mezi prefigovaným perfektivem a prostým imperfektivem a nadto zjistíme i neperfektivizovatelnost imperfektiva, vzroste samozřejmě množství vidově nepárových sloves.

 

6. Pro stanovení rozsahu subsumpce a uplatnění různých prefixů v tomto vztahu i obecně pro metody přístupu k tomuto jevu má zásadní význam Poldaufova studie z r. 1954 (1954a). Velmi přesně formuluje požadavky na slovesa vidové dvojice (vedle naprosté stejnovýznamovosti je to i plná synonymie dále odvozeného imperfektiva s imperfektivem nepředponovým, např. chýlit se = schylovat se)[14] a podává jemnou sémantickou analýzu subsumpčních předpon. Daří se mu to i v těch případech, kdy se běžně uvažuje o prefixu prázdném (zmínili jsme se už o u- v slovesech jako uvařit, uplést). Poldaufův přístup k prefixům je na rozdíl od Kopečného onomaziologický: subsumpce se z velké části zakládá na představách prostorových (vnitřek, vnějšek, povrch, prostora, plocha, přidávání, odstraňování, potlačování, postupnost a jednorázovost, směr, přístup, průchod, pohyb v rozmezí apod. — 1954a, s. 60). U dějů, v nichž prostorové představy mají úlohu podružnou a které se týkají osob, chápe Poldauf řazení jako hodnocení dějů libých/nelibých (např. pobavit, pokárat), rozlišených na počátku a na konci (např. zbělet, uschnout, vymandlovat, rozbourat). Není důležité, zda jeho názor přijmeme ve všech podrobnostech;[15] důležité je to, že jeho výklad dokazuje funkci subsumpčních předpon jako nositelů významu a konstitutivních, jednotících prvků celých řad (tříd) prefigovaných sloves. Ukazuje dále vzájemnou souvislost různých významů předpon (ovšem i jejich homonymii), jejich konkurenci a systémové protiklady mezi řadami sloves s různými subsumpčními prefixy.

Srov. např.: vymáchat, vymandlovat, vyválet (těsto) = ‚úprava‘ × zmáchat, zmandlovat, zválet = ‚destrukce‘. Jindy upozorňuje Poldauf na rozdíl mezi prefixy o-/z- např. v slovesech omládnout (podtrhává se vnější zjev) a zmladit, obdobně otužit a ztužit. Z tohoto hlediska je pravděpodobně třeba posuzovat konkurenci prefixů o-/z- také u jiných sloves změny stavu: o- spíše vyjadřuje pohled pozorovatele, který vnímá vnější projev změny tělesného stavu, např. omládnout, oslepnout, ohluchnout, oněmět, kdežto z- znamená podstatnou vnitřní změnu, např. zestárnout, zkostnatět. Relevantnost protikladu o-/z- je zde jistě oslabena tím, že se tyto prefixy jen zřídka pojí s týmž verbálním základem (tj. v určitých případech byl generalizován pohled zevně, v jiných pohled zevnitř), ale může být v kontextu aktualizována: je např. smysluplná věta U kadeřníka můžeme omládnout, ale bohužel ne zmládnout. (Přehodíme-li obě slovesa, věta smysl nemá.)

 

[263]7. Pojem subsumpce, tj. i subsumpčních prefixů, je ovšem vnitřně rozporný a navíc z něho vyplývají některé problémy, které jsou důsledkem chápání subsumpce jako vidotvorného prostředku. Hlavní vnitřní rozpor, který je pro subsumpci podstatný a konstitutivní, formuloval již I. Poldauf (1954a, s. 50): základem vytýkání (pomocí subsumpční předpony) je sémantická klasifikace dějů, ale toto vytýkání ztrácí sémantický charakter. Za důležité však pokládáme, že se tento rozpor uplatňuje jenom v rámci perfektiva se subsumpčním prefixem, ale nikoli ve vztahu k jiným perfektivům (i imperfektivům) s týmž prefixem, který však subsumpční není. Např. slovesa roztrhat, rozdrolit, rozdrtit, rozloučit se s prefixem subsumpčním i slovesa rozdat, roznést, rozvést, rozpoutat, rozptýlit, rozvrátit, rozkopnout, ve kterých o subsumpci nelze mluvit, tvoří z jistého hlediska, jež je dáno významem prefixu roz-, určitou homogenní třídu „sémantické klasifikace dějů“ (řečeno s Poldaufem). Jestliže si vypůjčíme Poldaufův český termín řazení, řadicí předpona, můžeme říci, že funkce všech verbálních prefixů je řadicí (proto při označování vztahu mezi prefixem a významem slovesného základu dáváme přednost termínu subsumpce): prefixy explicitně vyjadřují důležitý aspekt slovesného významu, zařazují tím sloveso do určité sémantické třídy[16] a jsou zároveň formálním signálem tohoto zařazení. Tuto řadicí, tj. sémantickou funkci plní i prefixy subsumpční a v tom se projevuje dialektika jejich existence. Nic na tom nemění ani jejich redundantnost v rámci prefigovaného perfektiva, která je ostatně relativní. (Nejednou se to projeví i u téhož lexému v různých kontextech: např. rozlít víno do sklenic má prefix zřetelně subsumpční, kdežto ve spojení rozlít víno na koberec subsumpčnost ustupuje do pozadí.) Motivace určitého subsumpčního, tj. sémanticky redundantního prefixu je ovšem rovněž sémantická, a primárně nikoli vidová — je to explicitnost vyjádření příznaku, který je jednotícím příznakem určité sémanticky a také formálně vyhraněné třídy sloves. Funkcí verbální prefixace je formovat paradigmatický systém těchto sémantických tříd; vyjímat subsumpční prefixaci z této funkce by znamenalo nerespektovat celistvost tohoto paradigmatického systému. (Méně důležité je už to, zda mu přičteme status lexikální, slovotvorný, nebo gramatický.)

Subsumpčnost je tedy až důsledek zapojení prefixu do určitého perfektivního slovesa, a není motivací volby prefixu. Z tohoto hlediska se nám pak musí jevit jinak i vztah mezi perfektivem a imperfektivem subsumpčního páru. Soudíme, že vztah subsumpce mezi prefixem a slovesným základem jen umožňuje, aby se k prefigovanému perfektivu netvořilo další imperfektivum, které by explicitně, tj. prefixem, vyjadřovalo tentýž řadicí sémantický rys, a aby se použilo jako imperfektivního protějšku (což je jistě ekonomické) neprefigovaného imperfektiva, které tento sémantický rys zahrnuje implicitně. Subsumpce je tedy při tvoření vidové korelace faktor účelně omezující. Tím dostává novou a podle našeho názoru adekvátní interpretaci známý a často diskutovaný fakt, že bezpředponové imperfektivum (řečeno tradičně, tj. za předpokladu vidotvorné prefixace) tvoří pro své různé významy různé prefigované dokonavé protějšky, např. trhat: roztrhat (papír), vytrhat (plevel), natrhat (květiny), otrhat (jablka). Vztah mezi imperfektivem a perfektivem je zde třeba vidět ve směru opačném, např. roztrhat → trhat, vytrhat → trhat atd. Užití nedokonavého slovesa je zde vlastně specifický způsob imperfektivizace, při kterém se neutralizují sémantické rozdíly mezi prefigovanými perfektivy, jejichž subsumpční prefixy explicitně zařazují perfektiva do rozdílných sémantických tříd sloves. Srov.:

Roztrhal jsem noviny.
Vytrhal jsem bodláky.		Proč jsi je trhal?
Natrhal jsem kopretiny.
Otrhal jsem jablka.

Tato interpretace umožňuje podstatně rozšířit platnost teze, že jediným postupem, [264]který je primárně vidotvorný, je imperfektivizace (Karcevskij, Maslov aj.).[17] Dále odhaluje tato interpretace potenciální charakter inherentních sémantických rysů implikovaných v neprefigovaném imperfektivu. A odhaluje také to, že si tyto implicitní sémantické rysy uvědomujeme především díky tomu, že existuje jejich explicitní vyjádření v perfektivu. To znovu potvrzuje nezastupitelnou a podstatnou významotvornou funkci subsumpčních prefixů. I netvoření sekundárního imperfektiva ke slovesu se subsumpčním prefixem je ovšem často potenciální; srov. např. vaří oběd, a nikoli *uvařuje, ale váže/uvazuje kravatu; jen plete svetr, ale plete/uplétá věneček, plete/uplétá na sebe bič; myje se/umývá se apod. Bude zde asi důležité to, jaké, jak typické a jak časté děje sloveso vyjadřuje, jak samozřejmý je pro tyto děje rys vyjádřený prefixem; ale jistě zde rozhoduje i úzus, který netvoření sekundárního imperfektiva nejednu povýšil na závaznou normu.

 

8. Na podporu teorie o čistě vidové perfektivizační funkci prefixace se uvádějí obouvidová slovesa cizího původu a zánik jejich obouvidovosti, k němuž dochází vznikem prefigovaného perfektiva, tj. jejich postupné, třebaže nerovnoměrné začleňování do českého vidového systému (Lebeďová, 1980, s. 279n.). Je však třeba vidět, že se sloveso cizího původu začleňuje přitom nejen do systému vidu, ale i do systému sémantických tříd českého slovesa, formálně vyznačených určitým prefixem: sloveso cizího původu se nemůže zařadit do systému slovesného vidu, aniž by se zařadilo do některé ze sémantických tříd sloves. V prefigovaných perfektivech cizího původu se uplatňují tytéž subsumpční vztahy mezi prefixem a slovesným základem jako u sloves domácích: bývá zde nejčastěji prefix z- (zrealizovat, zkompromitovat), který bývá (zvl. u českých sloves změny stavu, dále prefixy vy- (vyprodukovat), o- (opublikovat), na- (nainfikovat), méně často také prefixy jiné (srov. např. slangové vodoperovat). Repertoár prefixů je u sloves cizího původu samozřejmě užší než u sloves domácích. Projevuje se zde také stejná mnohoznačnost, popř. homonymie prefixů (např. opublikovat × okomentovat) nebo možnost zúžení významu prefigovaného perfektiva (např. zdemolovat znamená jen negativně hodnocený, nejčastěji protizákonný čin, kdežto obouvidové demolovat má také technický význam ‚provádět/provést demolici‘). Subsumpční povahu prefixů velmi názorně ukazuje prefix vy- v perfektivech s latinským prefixem e(x)-: vyextrahovat, vyexportovat, vyemigrovat.

 

9. Třídy sémantické klasifikace dějů, do kterých se explicitně zařazují slovesa verbálními prefixy, tvoří převážnou část tzv. způsobů slovesného děje (Aktionsart), o kterých se v aspektologii uvažuje už hodně dlouho: již v průkopnické studii S. Agrella (1908) bylo odlišeno tvoření způsobů slovesného děje (Aktionsartbildung) od změn slovesného vidu (Aspektänderung) a prefixy, kterými se způsoby slovesného děje tvoří, byly označeny jako „aktionsartbildend“. V současné aspektologii se o nezbytnosti takového rozlišení nepochybuje, ale přesto zbytky původního směšování obou oblastí přetrvávají, mj. v chápání prefixace jako prostředku tvoření vidových dvojic. Je jistě nepochybné, že vid a způsoby slovesného děje spolu těsně souvisí [265]a že se navzájem prolínají, avšak k poznání jejich specifičnosti významové, funkční i formální je nezbytným metodologickým předpokladem jejich důsledné rozlišení a oddělení. Jen tak je možno rekonstruovat syntetický model, který by postihl vzájemné vztahy a součinnost těchto soumezných kategorií.

Z našeho stanoviska je možno formulovat hlavní vztahy mezi videm a sémantickou klasifikací dějů takto:

(1.) Nedokonavý děj může být perfektivizován jen tak, že se explicitně zařadí do určité třídy sémantické klasifikace dějů: prefixem (vy-kopat), sufixem (kop-nou-t). Zařazení je přitom primární funkcí afixu, kdežto perfektivizace jen průvodní.

(2.) Dokonavý děj — ať ještě explicitně nezařazený do sémantické klasifikace dějů, nebo už zařazený — při zařazení/dalším zařazení do třídy sémantické klasifikace dějů vid nemění (pře-dat; po-vyskočit, vy-kopnout).

(3.) Dokonavý děj může být imperfektivizován (deperfektivizován), jen pokud tomu nebrání příslušnost k některým třídám sémantické klasifikace dějů (dát → dávat, vyvolat → vyvolávat × zavolat → 0); zařazení do sémantické klasifikace dějů přitom zůstává.

(4.) Je-li mezi prefixem a základem zařazeného perfektivního děje vztah subsumpce, sekundární prefixální imperfektivum se buď netvoří a je suplováno neprefigovaným (nezařazeným) imperfektivem (uvařit - vařit), nebo je potenciální (lepit známky = nalepovat známky).

(5.) Nedokonavý děj může být příznakově vyjádřen (s určitými omezeními) jako násobený (uzuální); explicitní zařazení do sémantické klasifikace dějů přitom zůstává (vyvolává × vyvolávává).

 

10. Perspektivy. Promluvová volba slovesa z hlediska vidu se neuskutečňuje, jak je zřejmé, pouze v rozsahu vidové korelace. Považujeme proto za velmi potřebný širší pojem aspektuálnosti, se kterým se dnes často pracuje (srov. Bondarko, 1983; Dezsö, 1983; Ivančev, 1971; aj.), jako funkčně-sémantického pole, které má (kromě dalších prostředků různých jazykových rovin) jako hlavní složku vid a způsoby slovesného děje (tj. explicitně vyznačené třídy sémantické klasifikace dějů). Je třeba toto pole popsat, vysvětlit vztahy mezi jeho složkami, rozpoznat v něm funkce primární a sekundární a také rozlišit v něm oblasti centrální od periferních. Tento důležitý rozdíl se projevuje jak v celé kategorii aspektuálnosti, tak i v jejích jednotlivých složkách: svou periférii má slovesný vid (vidově nepárová slovesa, tzv. slovesa obouvidová aj.) a má ji také systém způsobů slovesného děje. V každé z explicitně vyznačených tříd sémantické klasifikace dějů jsou vedle sloves, u kterých je sémantická podstata jejich zařazení jasná, také slovesa, jejichž souvislost s třídou je oslabena, zastřena. Musí být ovšem dále zkoumán i sám pojem způsobů slovesného děje, rozsah jeho vymezení a homogennost/heterogennost sémantických příznaků, které se pro něj chápou jako konstitutivní.

To vše ukazuje, že pozornost, která se v současné aspektologii věnuje způsobům slovesného děje, je nanejvýš oprávněná.[18]

 

LITERATURA

 

AGRELL, S.: Aspektänderung und Aspektbildung beim polnischen Zeitworte. Lund 1908.

ASPEKTUAL'NYJE I TEMPORAL'NYJE ZNAČENIJA V SLAVJANSKICH JAZYKACH. Materialy zasedanija komissii po izučeniju grammat. stroja slavjanskich jazykov MKS. Moskva 1983 (dále: ATZ).

[266]BONDARKO, A. V.: Aspektual'nyje situacii. In: ATZ, s. 11—19.

DANEŠ, F.: Poznámky k slovesnému vidu z hlediska sémantického. In: Opuscula Polono-Slavica. Warszawa - Kraków 1979, s. 87—94.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

DEZSÖ, L.: Tipologičeskije voprosy russkoj aspektual'nosti. In: ATZ, s. 3—10.

IVANČEV, S.: Problemi na aspektualnostta v slavjanskite ezici. Sofija 1971.

KARCEVSKIJ, S.: Système du verbe russe. Praha 1927.

KOMÁREK, M.: Prefixální slovesa ve vývoji českého slovesného vidu. In: Miscellanea linguistica. Olomouc - Ostrava 1971, s. 107—112.

KOMÁREK, M.: Prefixace v systému slovesného vidu. In: ATZ, s. 40—46.

KOPEČNÝ, F.: Základy české skladby. Praha 1958.

KOPEČNÝ, F.: Slovesný vid v češtině. Praha 1962.

KURYŁOWICZ, J.: Pochodzenie slowiańskich aspektów czasownikowych. In: Sb. prací I. sjezdu slovanských filologů v Praze 1929, II. Praha 1932, s. 572—576.

LEBEĎOVÁ, S.: K ztrátě obouvidovosti u sloves cizího původu v současné češtině. SaS, 41, 1980, s. 279—285.

MASLOV, Ju. S.: Rol' t. naz. perfektivacii i imperfektivacii v processe glagol'nogo vida. In: Materialy IV s'jezda slavistov. Moskva 1958.

MATHESIUS, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Soubor statí. Praha 1947.

MAZON, A.: Grammaire de la langue tchèque. 2. vyd. Paris 1931.

MIKLOŠIČ, F.: Verleichende Syntax der slavischen Sprachen. 2. vyd. Wien 1883.

MORFOLÓGIA SLOVENSKÉHO JAZYKA. Red. J. Ružička. Bratislava 1966.

NĚMEC, I.: Geneze slovanského systému vidového. Praha 1958.

PAULINY, E.: Slovenská gramatika. Bratislava 1981.

POLDAUF, I.: Mechanismus slovesných vidů v nové češtině. ČČF, 1, 1942, s. 1—9.

POLDAUF, I.: Atemporálnost jako gramatická kategorie českého slovesa? SaS, 11, 1949, s. 121—132.

POLDAUF, I.: Spojování s předponami při tvoření dokonavých sloves v češtině. SaS, 15, 1954a, s. 49—65.

POLDAUF, I.: Podíl mluvnice a nauky o slovníku na problematice slovesného vidu. In: Studie a práce lingvistické I. Praha 1954b, s. 200—223.

POLDAUF, I.: Souhrnný pohled na vid v nové češtině. SaS, 25, 1964, s. 46—56.

POLDAUF, I. - ŠPRUNK, K.: Čeština jazyk cizí. Praha 1968.

SEKANINOVÁ, E.: Miesto prefixácie vo vidovom systéme slovanského slovesa. SlavSlov, 5, 1970, s. 17—33.

SEKANINOVÁ, E.: Sémantická analýza predponového slovesa v ruštine a slovenčine. Bratislava 1980.

SKOUMALOVÁ, Z.: O komplexní analýzu verbální prefixace. In: Kapitoly ze srovnávací mluvnice ruské a české, 3. Praha 1968, s. 153—231.

SOBOLEVA, P. A.: Opyt uporjadočenija sposobov glagol'nogo dejstvija. In: ATZ, s. 46—53.

ŠLOSAR, D.: Slovotvorný vývoj českého slovesa. Brno 1981.

TRÁVNÍČEK, F.: Mluvnice spisovné češtiny II — Skladba. Praha 1949.

VEY, M.: Les préverbes vides en tchèque moderne. RÉS, 29, 1952, s. 82—107.

 

R É S U M É

Префиксация и вид глагола (К вопросу о чисто видовых приставках и субсумпции)

Автор статьи присоединяется к тем аспектологам, которые единственным морфологическим приемом образования видовых пар считают суффиксацию. Анализом материала чешского языка и взглядов передовых чешских аспектологов (Польдауф, Копечны) он [267]пытается доказать неоправданность понятия «чисто видовая приставка» а с новой точки зрения оценивает явление т. наз. субсумнции. Субсумпциониые префиксы, хотя и они являются редундантными, обладают прежде всего прнмарной семантической функцией, т. е. эксплицитно помещают глагол в определенный класс семантической классификации глагольных действий (способов глагольного действия). Значит, отношение субсумнции между префиксом и основой глагола не мотивирует аппликацию префикса (с целью образования перфективного глагола), а является только следствием помещения префикса в определенный префиксальный глагол. С этой точки зрения нужно переоценить отношение между перфективным глаголом с субсумпционным префиксом с одной стороны и имперфективным глаголом без префикса — с другой: отношение субсумпции между префиксом и основой глагола предоставляет возможность не образовать к префиксальному перфективному глаголу вторичный имперфективный глагол, а удовлетвориться имперфективным глаголом без префикса (напр.: přiblížit se → přibližovat se/blížit se, а только napsat → psát). Применение имперфективного глагола без префикса является в этих случаях особым видом имперфективации (или — лучше — деперфективации), при которой нейтрализуются различия между отдельными префиксальными глаголами, эксплицитно помещенными — при помощи субсумпционных префиксов — в разные семантические классы глаголов; напр.: roztrhat/vytrhat/natrhat/otrhat → trhat.

Из этой концепции вытекает, что корреляция глагольного вида гораздо уже, чем обыкновенно предполагают, и что необходимо сосредоточить внимание на значение глагольных префиксов и способов глагольного действия. Выбор глагола в высказывании осуществляется не только в рамках корреляции вида. Вот почему автор считает целесообразным ввести в аспектологию более широкое понятие аспектуальности, с которым некоторые современные аспектологн работают (Бондарко и др.).

Slovo a slovesnost, volume 45 (1984), number 4, pp. 257-267

Previous Upozornění

Next František Kopečný: O raně vidovém stadiu slovanského slovesa