Sovětské sborníky o pragmatice a psycholingvistice

Milena Rulfová

[Discussion]

(pdf)

Советские сборники о прагматике и психолингвистике / Soviet volumes dealing with pragmatics and psycholinguistics

V posledních letech vycházejí v celém světě řady sborníků i samostatné publikace týkající se problematiky pragmatické dimenze jazyka i problematiky psycholingvistické. Pochopitelný je tudíž fakt, že se často metody a aspekty zkoumání dublují a překrývají, a to nejen v relaci jazyků slovanských a neslovanských. Stručně se zmíníme o dvou sbornících, které na uvedená témata vyšly v minulých letech v Kalininu a jsou u nás málo dostupné. Jde o tyto sborníky: Pragmatika i semantika sintaksičeskich jedinic (Sbornik naučnych trudov). Ed. I. P. Susov, Kalininskij gosudarstvennyj universitet, Kalinin 1984, 128 s.; Psicholingvističeskije issledovanija: Leksika. Fonetika (Sbornik naučnych trudov). Ed. A. A. Zalevskaja, Kalininskij gosudarstvennyj universitet, Kalinin 1985, 130 s.

První sborník (Pragmatika i semantika sintaksičeskich jedinic) se skládá ze tří částí: (1.) Diskuse o obecných problémech; (2.) Sémantika a pragmatika věty; (3.) Sémantika a pragmatika textu.

Obecných problémů se týká příspěvek Susovův o komunikativně pragmatické lingvistice a jejích jednotkách (s. 3—12). Autor vychází z centrálního pojmu řečového aktu, který chápe jako jednotku fungující pouze k předávání informací v jednom směru, neodráží se v ní tudíž dvojstranná podstata lidské komunikace (je to vlastně kritika koncepce van Dijka, 1972). Podle autora komunikace, jíž se účastní minimálně dva partneři, se skládá z dílčích, samostatných částí („průběhů“ — moves), které mohou mít charakter jednání (chování) verbálního i neverbálního. Jedna část předpokládá druhou, „odkrývá“ pro ni její valence. V dialogu, dílčím případu interakce, se mění komunikativní role a střídají se lokuční a auditivní akty každého účastníka. Za verbální interakci považuje autor lokučně auditivní akty, které se rozpadají na simultánní či nesimultánní akty řečové (lokuční) a auditivní. Autor konstatuje, že bez zahrnutí této okolnosti není teorie řečových aktů úplná. „Bloky“ (srov. replikové n-tice či sekvence řečového jednání u Müllerové, 1981, 1984) vybudované z těchto dvou částí fungují jako složky složitějších struktur, seskupují se do relativně uzavřených dialogů (komunikačně podmíněných), jako je např. beseda, hádka, diskuse, obhajoba, hodina ve škole, soudní zasedání apod. Monolog bývá strukturován i z komponentů ne zcela verbalizovaných (např. sem patří obchodní reklama, instrukce k obsluze mechanismů s nákresy apod.). Podle autora pouze v dialogu jde o interakci, o řetěz s reakcí jednání. Proto je právě analýza dialogu nejvhodnější pro pragmatický výzkum, resp. stanovení jednotek řečové komunikace a pravidel interakčního chování partnerů řečové i neřečové komunikace. Dialog ukazuje rozhodující roli kognitivního a sociálního kontextu pro úspěšné chápání i interpretaci textu; z jeho rámce lze určit jak sémantickou vázanost mezi propozicemi, tak relace pragmatické (mezi záměry a očekáváními). V návaznosti na van Dijka (1981) řeší autor otázku řečového mikroaktu a makroaktu, uvádí formální rozsah řečového aktu minimálního.

Leningradský přispěvatel V. V. Bogdanov nazval svou studii „Činnostní aspekt sémantiky“ (s. 13—24). Vychází z názoru, že se při zkoumání myšlenkových procesů doprovázejících produkci a percepci větného i textového smyslu mnohé sémantické jevy vysvětlují dnes jinak, než tomu bylo dosud. Pod pojmem sémantika věty se [161]dlouho chápala hloubková (bázová, vnitřní) struktura reprezentovaná různými významovými komponenty. Nedostatek podobně založených koncepcí je podle autora (ale i podle badatelů jiných) v tom, že je z nich vyloučen činnostní, procesuální faktor, který je pro chápání podstaty smyslu textu velmi důležitý.[1] Konstatuje, že toto hledisko je dnes zahrnuto do výzkumů syntaktické pragmatiky, lingvistiky textu, lingvistické teorie i praxe umělého intelektu a kognitivní psychologie. Z analýzy současných tendencí v chápání sémantiky autor vyvozuje, že se smysl věty a textu bude v budoucnu interpretovat zvláště z hlediska procesuálního. Připomíná, že konkrétní sémantika závisí na tom, kdo komu text formuluje a jak kdo ho interpretuje. Často však mluvčí produkuje text bez náležité interpretace; proto lze mnoho textů interpretovat (velmi) různě, mnohdy protikladně. Procesuální přístup k jazyku je jako základní báze výzkumu dosud využíván málo; podle autorova mínění je tato situace výsledkem preferování teorií „kompetence“ vzhledem k teoriím „performance“. Ve smyslovém chápání textu lze stanovit dva aspekty:[2] statický, který odráží faktické danosti jako rezultát produkce textu, dynamický, který představuje proces sám a jeho interpretaci. Podstatu textu vidí Bogdanov v jeho dynamice.

Článek I. N. Gorelova „Hloubková struktura jako psycholingvistická realita“ (s. 23—30) vychází ze staršího Zvegincevova postulátu (1973), že hloubková struktura (dále HS) není realita ani lingvistická, ani psychická. Autor připomíná, že se již dlouho diskutuje o neurolingvistické a psychické reálnosti tohoto objektu zkoumání. Termín HS funguje v logicko-filozofických pracích a v neuropsychologii někdy promiskue s termínem implicitní struktura myšlení nebo se spojuje se strukturami vnitřní řeči (např. Panfilov, 1982). V užívání termínu HS jsou principiální rozdíly, pokud se chápe jako člen opozice vzhledem ke struktuře povrchové a jako rezultát logicko-gramatického modelování na abstraktní rovině. Podle Gorelova HS nelze zahrnout do lingvistické nomenklatury, protože se v řeči formálně neprojevuje jako zvukové/grafické jevy (tj. zvuky, písmo, slova, věty, text). HS není logickým schématem úsudku, neodráží větná schémata v normách národních jazyků. Autor předpokládá, že neexistuje ani specifický terminologický aparát, jímž by bylo možno HS popsat. Člověk prý má „znalost o světě“ fixovánu v paměti ve formě komplexů vytvářených zrakovými, sluchovými a jinými dojmy a obrazy. Díky funkční asymetrii, která v mozku existuje, se fixují obrazné názorné komplexy v pravé hemisféře, verbální texty v polokouli levé. Gorelov uvádí jednoduché i (velmi) složité příklady signálů různých typů, které dokazují, jak se mozkové polokoule ovlivňují. „Obecná schémata“ — výsledek generalizace — představují rovinu vnitřního kódu myšlení, na níž probíhá jejich stabilní rekombinace; tak vznikají nové koncepty či modifikace předchozích představ, jejich zpřesňování ve spojení s novými poznatky či zkušenostmi. Žinkin (1964) nazval informačně konceptuální systém (tj. systém myšlení) „univerzálně předmětovým kódem“, který se principiálně liší od jakéhokoli verbálního jazyka. Z teze, že proces chápání je kratší než verbalizace, Gorelov vyvozuje, že se obraz chápe ve vnitřní řeči právě oním „univerzálně předmětovým kódem“. Zdůrazňuje, že v mozku „vypadá jazyk“ jinak, než jak ho známe z lingvistického popisu (v mozkové kůře není slovník, gramatika ani rozlišení psaného a mluveného jazyka apod.); je v něm „zapsán“ v jiné substanci a ve zvláštních strukturách, které jsou jen zčásti izomorfní popisům známým z jazykovědy. Smysl určitého obrazu (tj. skutečnosti, již člověk chápe) začíná „obrůstat slovy” jen v tom případě, má-li se tento obraz verbalizovat. Pak se celostní obraz stává lineární textovou strukturou, [162]v níž není nic společného s tím, co je uchováno v paměti názorné. Na základě experimentální analýzy dochází k závěru, že na lexikální a gramatické rovině různých jazyků neexistuje obecná forma, že však existuje invariant obsahu, který bývá nazýván HS (to je první význam termínu). Tato HS, vzniklá v „univerzálním předmětovém kódu“ dlouho před formováním vnější řeči, se přetváří bezprostředně před začátkem verbalizace v HS (ve druhém významu termínu); verbalizace „vnitřní syntaxe“ nemá specifiku národních jazyků, charakterizují ji „univerzální“ příznaky (Gorelov, 1974, 1977). Gorelov se snažil dokázat experimentálně existenci HS; provedl pokusy, které se týkaly významu povrchových struktur. Označeny symboly sémanticko-syntaktickými ukázaly izomorfní významovou variantu „univerzálně předmětového kódu“. Dnes se provádějí výzkumy, které by měly odhalit elementární formy povrchových struktur, jež bude možno považovat za „modely“ struktur hloubkových. Podle autora za několik let bude možno popsat psycholingvistickou reálnost těchto objektů.

V dalším příspěvku první části sborníku V. I. Sergejevová srovnává pojmy predikace, predikativnost, lokace (s. 30—37); predikaci klasifikuje (s odkazem na Kacnel’sona, 1965) jako syntaktickou funkci, predikativnost jako vyjádření vztahu obsahu sdělení ke skutečnosti ve formách času, způsobu (a osoby), které jsou vlastní každému sdělení a které se vyjadřují gramatickými kategoriemi objektivní modálnosti a syntaktickým časem; lokaci považuje za kategorii komunikačně pragmatickou, neboť odráží určení místa, času a subjektu řečového aktu.

Poslední studie této části je z pera L. G. Vasil’jeva a zabývá se interpretační sémantikou (s. 37—46). Autor charakterizuje základní tendence rozvoje interpretačního směru v americké syntaktické sémantice, jeho metodologické a teoretické premisy a hodnotí syntakticko-sémantické modely J. J. Katze a P. M. Postala (1964), N. Chomského (1965) a F. S. Jackendoffa (1972). Uvádí čtyři základní dnešní tendence zkoumání této oblasti sémantického výzkumu.

Druhou část sborníku tvoří osm krátkých konfrontačně pojatých studií bohatě doložených materiálem (z francouzštiny, němčiny, angličtiny a ruštiny); týkají se např. vlastností enumeračních predikátů, vět s predikáty vyjadřujícími afektivní a psychické stavy, typologie propozičních vyjádření v pozici vedlejší hodnotící věty, klasifikace vět optativních, pragmatických vlastností vět performativních aj.

V posledním oddíle autoři pojednávají o této problematice: V. I. Juganov o tematickém jádru textu a propozici (s. 98—103); N. A. Kominovová o pragmatické struktuře složité repliky (s. 103—110); I. N. Aksenovová o pragmatických a strukturních vlastnostech sportovní reportáže (s. 110—115); L. P. Ryžovová o normách a pravidlech užívání oslovení (s. 115—120); L. I. Kisljakovová o fungování cirkumstantů s významem negace (s. 120—128); V. S. Grigorjevová o pozici věty v textu (s. 128—133); A. A. Prokopčuk o obsahovém komponentu vět, který získávají jakožto složky textu a který je možno pojmenovat textovou funkcí (s. 133—141); V. A. Michajlenko se zabývá citací a strukturou věty (s. 141—147).

Druhý sborník (Psicholingvističeskije issledovanija: Leksika. Fonetika) připravila katedra lexikologie a fonetiky anglického jazyka na kalininské univerzitě. Přispěli do něj badatelé sovětských univerzit studiemi, které se týkají různých problémů psycholingvistických. Navazuje se tu na předchozí sborníky: Psicholingvističeskije issledovanija v oblasti leksiki i fonetiki. Kalininskij gosudarstvennyj universitet, Kalinin 1981, 1983; Psichologičeskije i lingvističeskije aspekty problemy jazykovych kontaktov. Kalininskij gosudarstvennyj universitet, Kalinin 1978, 1984.

Sborník z r. 1985 obsahuje stručné příspěvky dvaceti autorů, kteří předkládají výsledky experimentálních zkoumání aktuálních psycholingvistických problémů z roviny lexikální a zvukové a tyto problémy teoreticky vysvětlují.

Jde především o problematiku experimentálního vymezení lexikální polysémie a homonymie, o zjišťování periferních sémémů slova, o zkoumání speciálního emo[163]cionálního zabarvení slov, o stanovení zvláštností jednotek, které náležejí k jádru individuálního slovníku, o způsoby, jimiž se rozvíjí význam polysémního slova u dětí aj. Další studie se týkají příčin výslovnostních chyb u ruských mluvčích v angličtině, psychometrického šetření percepce anglických hlásek ruskými mluvčími, rusko-anglické konfrontační analýzy sémanticky adekvátních a rozdílných složek přirovnání, jazykové realizace lexikálních presupozic, motivačního a procesuálního aspektu řečové činnosti.

Větší pozornost než ve sbornících předchozích je věnována národně kulturní specifice verbálních i neverbálních komponentů komunikace; konfrontuje se sémantická a formální struktura přirovnání v různých jazycích; poprvé se v řadě kalininských sborníků objevuje problematika neverbálních prostředků — popisují se a klasifikují gesta. — V příspěvcích týkajících se problémů překladu se při zjišťování shodností a růzností mezi jazyky zdůrazňuje nutnost zkoumat i faktor národních kultur.

Novum v tematice sborníku představují studie o relevantních příznacích aforismu, o lexikálních oporách ve struktuře paradoxu a o zvukovém symbolismu.

Výchozím rámcem obou sborníků, které se týkají různých jazykových rovin, jsou zejména pragmatické, sociologické a psychologické faktory komunikace. Badatelé z různých sovětských univerzitních i akademických pracovišť zde seznamují čtenáře s výsledky svých teoretických i experimentálních výzkumů.

 

LITERATURA

 

DIJK, T. A. van: Some aspects of text grammars. The Hague - Paris 1972; srov. rec. v SaS, 43, 1982, s. 229—236.

DIJK, T. A. van: Studies in the pragmatics of discourse. The Hague - Paris 1981; srov. rec. v SaS, 45, 1984, s. 327—334.

GORELOV, I. N.: Problema funkcional’nogo bazisa reči v ontogeneze. Čeljabinsk 1974.

GORELOV, I. N.: Opyt psicholingvističeskogo podchoda k probleme „lingvističeskoj otnositel’nosti“. In: Vidy i funkcii rečovoj dejatel’nosti. Moskva 1977.

CHOMSKY, N.: Aspects of the theory of syntax. Cambridge 1965; rec. v SaS, 28, 1967, s. 94—96.

CHOMSKY, N.: Deep structure, surface structure and semantic interpretation. In: Semantics. Ed. D. D. Steiberg - J. A. Jacobovits. Cambridge 1971.

HUMBOLDT, W. von: Werke. Ed. 3. Schriften zur Sprachphilosophie. Berlin 1963.

JACKENDOFF, R. S.: Semantic interpretation in generative grammar. Cambridge 1972.

KACNEL’SON, S. D.: Soderžanije slova, značenije i oboznačenije. Moskva - Leningrad 1965.

KATZ, J. J. - POSTAL, P. M.: An integrated theory of linguistic description. Cambridge 1964.

MÜLLEROVÁ, O.: K výstavbě dialogického textu. SaS, 42, 1981, s. 282—290.

MÜLLEROVÁ, O.: Analýza telefonních rozhovorů z hlediska řečového jednání. SaS, 45, 1984, s. 8—17.

PANFILOV, V. Z.: Gnoseologičeskije aspekty filozofskich problem jazykoznanija. Moskva 1982.

ZVEGINCEV, V. A.: Jazyk i lingvističeskaja teorija. Moskva 1973.

ŽINKIN, N. I.: O kodovych perechodach vo vnutrennej reči. VJaz, 1964, s. 69—75.

Slovo a slovesnost, volume 48 (1987), number 2, pp. 160-163

Previous Jan Petr: O postavení ruštiny v Bělorusku

Next Jan Petr: K etnogenezi Baltů