Sovětská práce o hodnocení jako sémantické kategorii

Vlasta Straková

[Chronicles]

(pdf)

Советская работа об оценке как семантической категории / A Soviet book on evaluation as a semantic category

Hodnotící aspekt může provázet snad každou činnost; má pak i své prostředky v rovině jazykové. Jejich široký repertoár, charakter i specifičnost ve srovnání s jazykovými prostředky jiných sémantických komplexů jsou předmětem analýzy v zajímavé práci Jeleny Michailovny Volfové Funkcional’naja semantika ocenki (Moskva 1985, 97 s.). Obecný výklad je ilustrován materiálem ruským, většina příkladů je pak španělská.

Nelze říci, že by se dosud hodnotícím prostředkům (rus. ocenočnyje sredstva) nevěnovala pozornost. Výzkum probíhal však spíše od těchto prostředků k jejich funkci (sufixy subjektivního hodnocení, využití intonace k emocionálním, hodnotícím účelům, pragmatický aspekt jako komponenta sémantiky lexikální jednotky, různé druhy modality apod.). K těmto dosavadním analýzám recenzovaná práce ve větší či menší míře přihlíží, shrnuje je do obecného sémantického rámce, a co je snad nejdůležitější, hodnotí jejich funkci v komunikačním aktu. Lze dokonce předpokládat, že pojem „hodnotového stereotypu“ se nebude omezovat na lingvistiku, ale bude mít důsažnost širší: lze jej aplikovat na všechny druhy lidské činnosti.

Kniha je rozvržena do čtyř oddílů: I. Sémantika a struktura hodnocení. II. Elementy hodnotové struktury. III. Funkční specifičnost hodnocení. IV. Hodnocení v řečových aktech. — Připojeno je ruské a španělské résumé.

Hodnocení se chápe jako určitý druh modality; modalitu pak vymezuje autorka jako sémantickou informaci, která se navrstvuje na deskriptivní obsah jazykových útvarů: „Ocenka dobavljajet k propozicional’nomu soderžaniju vyskazyvanija osobyj komponent, tesno svjazannyj s pragmatikoj processa kommunikacii“. Věc by bylo ovšem možno, jak se domníváme, charakterizovat i z opačné stránky a říci, že modalita je něco jako vytčení před závorku (v matematice) nebo jako předznamenání v hudbě (+ a — by zde odpovídalo křížku a b; šlo by tedy o zvýšení či snížení hodnoty v určitých, předem stanovených dimenzích i elementech).

V modálním rámci mohou být jednotlivé elementy explicitní či implicitní, hodnocení může být absolutní či relativní (srovnání). Autorka blíže rozebírá asymetrii „sémantického komplexu“ dobře/špatně: Zatímco hodnocení dobře může označovat, že případ je v souladu s normou (v dané oblasti) nebo ji překračuje, je označení špatně vždy jednoznačné — jde vždy o odchýlení od normy. Kromě toho výraz dobře může fungovat jako intenzifikátor „Ty dobře víš, že …“ Seznamujeme se s pojetím subjektivního a objektivního faktoru v hodnocení, s pravdivostní stránkou hodnocení. V subjektivním hodnocení hraje svou úlohu faktor emotivnosti (proti faktoru „racionálnosti“ v tzv. „objektivním hodnocení”). Uvádějí se příklady expresívnosti a afektivnosti (Eto očen’ interesno — neutrální vyjádření — Eto potrjasajušče interesno) a intenzifikační stupnice (umnyj, dovol’no umnyj, ne očen’ umnyj, očen’ umnyj, neobyknovenno umnyj, potrjasajušče umnyj). Dalším klasifikačním kritériem podle autorky je, pronáší-li hodnocení individuální subjekt (Po-mojemu, Vasja umnica), jde-li o obecné mínění (Vasja sčitajetjsa/slyvet umnicej) nebo jde-li o prezentaci sdělovaného obsahu jakožto reálného faktu (Vasja umnica). Tento aspekt je pak podrobně analyzován ještě v kapitole o kategoričnosti a jejím zmírňování, které se děje prostředky, jako ja sčitaju, ja dumaju, mne kažetsja, po-mojemu … Z axiologických predikátů jsou závažné především „predikáty mínění“ (on kažetsja …, jego sčitajut …, polagajetsja, čto …). Zde bychom chtěli upozornit, že lze mluvit o slovesech s významem v širokém smyslu identifikačním (V. Straková, K otázce tzv. vázaného významu, SaS, 47, 1986, s. 42—47).

Z pragmatického hlediska je důležité upozornění na tzv. „subjekt užitku“ (rus. subjekt [173]pol’zy), tedy v primárním, nejužším slova smyslu „beneficient“: To, čto komanda Portu pobedila s razgromnym sčetom Sporting, chorošo dlja komandy Benfika.

V souvislosti s hodnocením se samozřejmě probírá pojem normy, stupnice, a zvláště pak pojem „hodnotového stereotypu“, který je ve většině případů nejvyšším kritériem.

V dalších partiích se pak hodnotící modalita zařazuje do komplexu modálních typů (mod. dolženstvovanija, želanija); věnuje se pozornost výběru slovesných způsobů, obligatornosti adverbiálních determinantů u sloves, jako obraščat’sja, otnosit’sja k komu, obchodit’sja s kem, deržat’sja, vesti sebja, postupat’ … kak (chorošo, plocho …).

Bez zajímavosti není ani výklad o motivaci hodnocení (zde bychom snad raději mluvili o argumentaci), jako: Etot dom lučše drugogo, tak kak v nem bol’še komnat, on svetleje itp., a analýza vztahu hodnocení a klasifikace (On iz lentjajev; česky doslova: je z (rodu) lenochů, ekvivalent: ‚nepřetrhne se‘). Hodnocení a referenci lze demonstrovat na příkladu: Zamečatel’nyj chudožnik vložil v kartinu vsju svoju dušu. Vztah hodnocení a interpretace má význam zejména pro texty vědecké; interpretací rozumí autorka rozdíl mezi hodnocením v aktuální situaci a pozdějším hodnocením (událostí, slov apod.).

Zajímavé postřehy přináší pasáž o vztahu hodnocení a řečových aktů, jehož smysl je formulován takto: „Uspech rečevogo akta zavisit ot stepeni vozdejstvija govorjaščego na adresata.“ Zkoumá se otázka tzv. „ilokuční síly“ a „ritualizace“ řečových aktů, nacházející výraz především ve výrazivu označujícím souhlas (ojediněle pak i nesouhlas) jako projev sociální konvence. Upozorňuje se i na sémantickou inverzi při hodnocení (což je podstata ironie): Choroša pomošč’! Nu i zrelišče!

Na závěr zprávy o této zajímavé publikaci lze říci:

(1.) Hledáme-li v uspořádání lexika (srov. tzv. „sémantická pole“, zde „sémantické komplexy“) systémový charakter, pak jej lze vidět v hodnotových systémech zřetelně. Je to mj. proto, že takové systémy nevznikají spontánně, nýbrž jsou vytvářeny jako celek, k určitému, předem stanovenému účelu. (2.) Hodnocení má však i svou protikladnou stránku, jíž je, obecně řečeno, „efekt kontrastu“. Jestliže je něco soustavně chváleno, kladeno za vzor (např. žák ve škole), může se tento postup ve svém dosahu (pragmatickém působení) zvrátit v pravý opak; např. stálá (zvláště pak nenáležitá) preference vyvolává u adresátů (tj. v našem případě u spolužáků) pocit, který je kompenzován vtipem apod. Naproti tomu věci soustavně haněné (podobně jako i zakazované) mohou vzbudit zájem, a to i u lidí na dané problematice původně nezainteresovaných. Boj proti hodnotovému stereotypu je tedy jedním z pólů komunikační dynamiky, jejímž základním požadavkem ovšem hodnotový stereotyp nadále zůstává. Závisí pak na každém mluvčím, nakolik sám chce nebo musí tento rámec striktně dodržovat, či nakolik je sám schopný či ochotný tento rámec adekvátněji precizovat, modifikovat, doplnit.

(3.) Přínos recenzované práce je především inspirativní, jak jsme se pokusili dokázat. Doplnili bychom ovšem, že do této problematiky patří i hodnocení informace (tj. citace se souhlasem, citace s jistou rezervou, citace s polemickým zaměřením, pochybností, nejistotou). Tato skutečnost je o to závažnější, že při citaci s jistou rezervou — což je nejčastější přístup k informaci — tuto informaci již hodnotíme. Některé jazyky mají pro tento postup, tj. „distanční citaci“, zvláštní mody: srov. konjunktiv cizího mínění v latině, „preiskazno naklonenie“ v bulharštině — reportedness (O. Mišeska-Tomić, Linguistic features and grammatical categories. Folia linguistica, Acta SLE, Tomus XVII/l—4, 1983, s. 387—401) nebo též v němčině výraz Er hatte sagen sollen, dass … (spis.) a české (On snad měl říct, že …(nespis.).

Slovo a slovesnost, volume 48 (1987), number 2, pp. 172-173

Previous Petr Vavroušek: Lexikální projekt třetího tisíciletí

Next Ludmila Uhlířová: Sovětský sborník o aktuálním členění